Příběh sedmdesátý - Matka Tereza Spravedlivá

Jirka byl, od té doby co se oženil, docela hodný. Tereza ho zaměstnávala stejně jako Ondrášek, v práci se měl co ohánět, konečně chápal, že život vedle milované holky a svého syna není zase tak jednoduchý, že se polibků nenají a půlroční mimino také pěšky chodit nebude...
Proto mu nějak nezbýval čas na vymýšlení lotrovin a jejich následné uskutečňování, byl rád, že když přijde utahaný z práce, dá mu Tereza na stůl teplé jídlo a on se může natáhnout aspoň na chvilku na gauč a oddat se sladkému nicnedělání a pochrupování u televize.
O víkendech pak jako vzorný a zodpovědný chlap pomáhal nejen Tereze, ale i tátovi a v naší domácnosti vládla dokonalá idyla. Až jsem se divila, nějak jsem nemohla uvěřit tomu, že Jirka vystřízlivěl ze svých četných pubertálních skopičin a že je konečně rozumný.
Ha ha... zasmáli jsme se...

Bylo sobotní dopoledne, v našich dvou synchronizovaných domácnostech voněl na plotnách oběd, já vařila plněné bramborové knedlíky se zelím a smaženou cibulkou, Tereza vytvářela španělské ptáčky a Jirka se rozhodoval, kde bude obědvat. Ondrášek spokojeně chrupal pod okny v kočárku, Josef spravoval v garáži Jardovi přehazovačku na kolo, Jarča věšela prádlo ( a ani u toho nedržkovala) a všude vládl klid a mír.

Oběd Jirka vyřešil šalamounsky, splivnul doma šest knedlíků bohatě politých omáčkou a na druhé kolo se dostavil k nám, zmizely v něm další asi 4 knedle s uzeným masem uvnitř a navrch to Jirka zazdil štůdlem, který si nechal ještě zabalit domů, aby mohl nabídnout Tereze. Ta ostatně brzy přišla dolů na kafe a zatímco mi předváděla, co nového ten jejich rarášek zase umí, Jirka se dohodnul s ostatními přítomnými bratry, že půjdou odpoledne na fotbal. Hrála naše místní SK HorníDolní, jak jsme posměšně říkali našim pánům čutálistům proti Lučanům, kterým vévodila Ferova parta dnes už dospělých chlapů.
Tereza neměla nic proti odchodu svého zákonitého chotě, jen mu připomněla, že by se měl dostavit domů v přijatelnou dobu a v přijatelném stavu, protože se mají navečer ukázat i Terezini rodiče.

Místní spolek opilců mezi sebou Jirku přivítal jako zbloudilou ovečku, našedší cestu do chlívečku a uspořádali prcíčkovou smršť, které Jirka brzy podlehl a kdesi v éteru zůstalo přesvědčení - jen co se ohřeju, hned zase půjdu...
Přišel domů pozdě v noci, dveře mu byly jak jinak než malé, po cestě nahoru do patra stihl poblít schody a třikrát upadnout, takže vzbudil nejen mne a Josefa, ale i Terezu a Odráška.
Tereza nejdříve ukonejšila rozmrzelého potomka a poté nahnala Jirku domů jako zatoulané kuře.
Než se za nimi zavřely dveře, uslyšela jsem její výhrůžku:
" No počkej, až vystřízlivíš...!!"
Ráno bylo ve znamení bouřky nejen venku, ale i u mladých nahoře. Jirka se vyplouhal z ložnice jako spráskaný pes, pustil si v kuchyni přímo do úst ledovou vodu a upřel na Terezu kalný zrak:
"Mně je tak blbě, že ani nevim, jestli už nejsem po smrti."
Tereza si bojovně založila ruce v bok a spustila:
"Můžeš mi vysvětlit, proč jsi mi sliboval, že přijdeš domů brzo a že se nevožreš jako prase, když jsi stejně udělal pravý opak?? Jak já před našima vypadám, když mi táta řekne, že zatímco já dřepím doma, ty si vylejváš řepu s těma dacanama? A to už vůbec nemluvím o tom, že cesta z hřiště až sem je označkovaná vším, co jsi vypil a pak vyblil? Podívej se, jak vypadají schody, jak vypadá koberec a jak vypadáš ty!!..."
Jirkovi se konečně povedlo přerušit Tereziny lamentace ve chvíli, kdy se nadechovala a odsekl jí:
"A to jako nemůžu mezi lidi?"
"Mezi lidi jo, ale musíš se taky jako člověk chovat!" vyštěkla Tereza a dodala, že si po sobě všechno uklidí sám.
"A zrovna ne...Aby ses nepo..." zaječel za ní Jirka a to neměl dělat.
Tereza se vzápětí objevila v pokoji znovu, tentokrát vyzbrojena velkou vařečkou a napřáhla jí směrem k Jirkovi:
"To je tvoje poslední slovo?"
Jirka couvl a věděl, že přestřelil.
Co teď?
Tereza mu jeho myšlenky vzápětí zhmotnila slovy:
"Jak chceš... V tom případě uvidíme, co tomu řeknou vaši, obzvlášť jsem zvědavá na reakci tvojí mámy, kterou jsi v noci vzbudil, když ses vracel jako největší frajer domů. Druhá možnost je, že si to vyřídíme spolu teď hned a tady a tady to taky zůstane. Rozhodnutí je na tobě."
Jirka si v duchu přehrál obě alternativy, ale ať to bral z kterékoliv strany, snesitelnější bude, když se podvolí své manželce, která ho miluje a bude určitě měkkosrdcatá než aby se dostal do rukou mně a riskoval výprask jako hrom, po kterém by si nemohl sednout aspoň dva dny.
"Už jsi se rozhodl?" byla Tereza jedovatá jako mochomůrka, kochajíc se Jirkovými rozpaky.
Jirka se na ní nešťastně podíval, zhypnotizoval vařečku  její ruce a udělal krok dopředu:
"Tak ať je po tvým, no..."
Tereza se rozhlédla po pokoji a pak se pohodlně usadila do obstarožního ušáku, který si spolu koupili ve výprodeji. A vyzývavě si pleskal rukou do stehen:
"Tak pojď."
Jirka se podvolil a došel až k ní. Tam se zhluboka nadechl a přehnul se své ženě přes nohy. Tereza se ihned ujala režie, podebrala Jirku v pase, pevně si ho k sobě přitiskla a druhou rukou mu stáhla trenýrky. Jirka malinko vyjeknul, rozhodně nečekal, že bude bit na holou. Tereza mu ale ani v nejmenším nedala čas na úvahy. Vařečka se mihla vzduchem a dopadla Jirkovi na vyšpulený zadek s pořádným mlasknutím. Jirka zaječel a instinktivně stáhl půlky k sobě. Na levé hýždi se rýsovala velká červená skvrna. Druhá se vzápětí objevila vpravo a Jirka začal tisknout zuby k sobě, aby nekřičel nahlas.

Bolelo to, zatraceně moc to bolelo. Po desáté ráně už měl Jirka slzy na krajíčku a zadek v jednom ohni. Rudé skvrny žhnuly a bolest ho prostupovala až do konečků prstů.
"Terezko, miláčku....už dost.....prosíím...." zaškemral Jirka, když se Tereza napřáhla k dalšímu úderu.
"To určitě...dokud neuznám, že už jsi potrestaný dostatečně!" zatrhla mu Tereza naději na ukončení potupného výprasku.
Co Jirkovi zbývalo...V téhle značně nevýhodné pozici musel jen ležet a držet. Tereza zvolila polohu přímo strategicky. Jirka jí ležel natažený přes obě nohy, země se dotýkal jen rukama, takže by se stejně nedokázal vzepřít a utéci. Vyplácený zadek ho bolel přímo pekelně, Tereza si na každé ráně dala záležet a Jirka cítil, jak mu naskakují modřiny. Slzy se už ani nesnažil zadržet. Prostě jen sklonil hlavu a tiše bulil do opěrky křesla. Při další ráně se vždy vypjal jako luk, ale přesto znovu a znovu poslušně vyšpulil zadek. Nejhorší to bylo, když se Tereza trefila těsně pod zadek skoro na stehna. To se Jirka rozbrečel jako o závod a prosil za odpuštění.
Tereza se nechala obměkčit a Jirku pustila. Tomu pranic nevadilo, že před ní stojí polonahý,

ubrečený a usmrkaný jako malý kluk. Jen si hladil rukama seřezanou prdelku a vzlykal. Ostatně na jeho manželku to mělo fantastický účinek. Objala Jirku, položila si jeho hlavu na své rameno a nechala ho, aby se pomalu uklidnil. Hladila mu přitom rány, které sama způsobila a v tu chvíli ho milovala nejvíc.

Asi za hodinu potom už Jirka ukázněně myl schody a byl hodný jako nikdy v životě.
Protože jsem samozřejmě až dolů slyšela ten cirkus, co se u nich odehrával, nijak jsem to nekomentovala a ani jsem mu nevynadala. Josef se na Jirku pak vážně podíval a podotkl:
"Hele, Amazonko, nemáš takový pocit, že si z tebe tvoje snachy berou příklad až příliš?"
Vyplázla jsem na něho rozverně jazyk a on dodal šeptem jen mně:
"Někdy mám sto chutí ti naplácat taky, abys viděla, kam vedou ty tvoje středověké metody!"

Co myslíte, dočká se někdy Josef splnění svého přání?

pokračování příště...