Povídka od našeho Jardy - Nedodržený termín

 Byl krásný letní den a Járovi konečně padla. Dopřál si v práci osvěžující sprchu a právě se oblékal, aby mohl vyrazit domu, když v tom se mu rozezněl telefon… 

„Hm, Laura, copak mi asi chce?“ říkal si než to zvednul. 

„Co jsi měl včera udělat?“ hned na něj uhodila. 

„Cože? O čem to mluvíš?“ Tápal Jára. 

„Včera si měl poslední den na dokončení povídky, a zase nic.“ 

„Jo ty mluvíš o povídce, ale tu sem ti přece poslal dneska dopoledne, takže není nutné z toho dělat takovou kovbojku ne?“ 

„Já ti dám kovbojku! Píšeš ji už víc jak měsíc. Několikrát jsi měl už posunutý termín. Poprvé sem ti dokonce prominula i výprask, protože si měl zrovna narozeniny, podruhý jsme ani žádný termín neurčili, ale vypadalo to jako dobrý nápad, protože si psal víc a sám od sebe. Jenže pak ses zase zasekl a radši ani nechci vědět proč, takže sem ti musela stanovit konečný termín a ty jsi ho zase nestihl, už toho mám…bla, bla, bla…“ uslyšela Laura najednou v telefonu. 

„Cože? Co si to právě řekl Jarine? No jak chceš. V sedm hodin buď doma a připrav si zadek!" 

Lauro poč…“ nestihl Jára ani dokončit větu, protože mu to položila. 

„A sakra, asi sem to bla, bla řekl víc nahlas než sem si myslel. Ale co, proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko.“ pomyslel si Jára a vyrazil domu. 

Doma se převlékl, vzal druhé kolo a šel si zajezdit. Laura přijela přesně v sedm, ale nemohla se na Járu dozvonit. 

„Já ho zabiju. Řekla sem v sedm a on určitě lítá ještě někde na kole. Počkám ještě 10min, ale jestli nepřijede, tak dostane zítra jednou tolik.“ 

Najednou se za ní ozval charakteristický zvuk pneumatik při prudkém brždění. Laura leknutím zaječela a když se celá vyděšená otočila, uviděla Járu… 

„Ahoj Lauro.“ pozdravil ji se škodolibým úsměvem. 

„Já tě…“ už, už se napřahovala, aby mu dala pořádný pohlavek. 

Zachránila ho přilba, tak mu dala aspoň pořádnýho koňara do ramene.

„Jaaauu…ty máš sílu jako zápasník.“ stěžoval si s úsměvem a třel si bolavé rameno. 

„Dneska máme ale krásný den viď Lauro. To by byla úplná škoda sedět doma. Já mám nápad. Co kdyby jsme se šli projít. Koupím ti někde zmrzku. Co ty na to?“ zkoušel to na ní Jára. 

„Jestli mě chceš dneska zažít opravdu rozzlobenou, tak na to jdeš dobře.“ řekla mu s přísným výrazem ve tváři. 

„Faaajn, tak pojď teda dál.“ řekl s povzdechem. „Udělej si pohodlí a já si zatím skočím dát sprchu.“

„Počkej!“ křikla na něj Laura. 

Jára obrátil oči v sloup: „Co zase?“ 

„Dávám ti na tu sprchu 5min. Za každou vteřinu o kterou se zpozdíš dostaneš pak jednu ránu navíc. Jo a s oblíkáním si nemusíš dělat starosti. Ze sprchy přijď rovnou nahý."

„Jak to mám asi stihnout za pět minut a proč bych měl být nahý?“ 

Laura mu ale místo odpovědi ukázala s úsměvem mobil, na kterém už skoro půl minuty běžely stopky.

„Do prdele…“ zaklel a rychle zmizel v koupelně. 

Laura si vzala židli a sedla si na ní doprostřed pokoje. I přes tekoucí vodu dobře slyšela jak tam sakruje a posílá ji ke všem čertům… Jen se smála a v duchu si říkala „však počkej, já ti tu sakra Lauru brzy pěkně osladím.“

Jára vylítl ze sprchy zrovna ve chvíli, kdy do konce časového limitu zbývalo asi 20 vteřin a stoupnul si vedle Laury. S utíráním si evidentně nedal moc práce, protože byl ještě docela mokrý. Kolem pasu měl ale omotaný ručník. 

„Co to je? Řekla sem snad že máš být nahý!“ 

A jedním škubnutím mu ten ručník strhla. Jára si okamžitě zakryl to, co nechtěl aby bylo vidět. 

„Za ten ručník pak dostaneš pět ran navíc, a ty ruce dej podél těla.“ nařídila mu. 

Járovi se ale ani trochu nechtělo. 

„Ty--ruce--dej--podél--těla.“ zopakoval Laura velmi pomalu a přísně. 

Stejně pomalu, ač nerad, ji nakonec poslechl. Najednou se mu tváře zalily nachem. 

„A teď mi dones pádlo.“ poručila mu. 

Jára musel do vedlejšího pokoje, protože ho měl schované ve skříni spolu s ostatními „hračkami“ 

„Moc pěkné, líbí se mi.“ pochvalovala si ho Laura, když si ho prohlížela ze všech stran. 

„Tak si to shrneme Járo…nedodržel si termín-už po několikáté-do telefonu si byl pěkně drzej, pak si přijel o několik minut později než si měl, vyděsil si mě k smrti, zase si byl drzej a navíc ti dělá problém dělat co ti řeknu, takže sečteno podtrženo dostaneš 100 ran tímhle pádlem rovnou na holý zadek“ vynesla svůj ortel. 

„To přece není fér“ zaprotestoval. 

„Vlastně jo, máš pravdu, omlouvám se.“ 

Jára už se začínal usmívat, že ji ukecal. 

„Zapomněla sem na ten ručník, takže jich bude 105!“ 

A vrátila mu úsměv. 

„Cože? To přece nemůžeš…“ 

„110“ pronesla klidně Laura. 

„No ty ses snad úplně zbláznila? Nebouchla ses dneska někde do hlavy?“ 

„115“ 

Jára se už nadechoval aby vychrlil další námitky, když v tom mu to najednou došlo. Dneska Laura nepřipouštěla jakoukoli diskuzi o výši trestu. Vypustil vzduch z plic a mlčky stál. 

„Jsem ráda že ti konečně došlo, že dneska s tebou nebudu diskutovat. Tak, a teď chci, aby sis o ten výprask sám řekl.“ 

Byly dvě věci, které Jára považoval za útok na jeho hrdost, jednak říct si sám o výprask a druhak, aby si sám počítal při výprasku rány. 

„Tak to teda neudělám Lauro!“ řekl rozhodně. 

Laura na to nic neřekla a místo toho pořád hleděla na Jardu s přísným a nesmlouvavým výrazem. Jára věděl, že tohle taky může trvat hodně dlouho. Kdyby byl přesvědčený, že si výprask nezaslouží, tak by s ním Laura nehnula, ani kdyby ho řezala hlava nehlava. Výprask si ale zaslouží a moc dobře to věděl. „Potrestej mě“ zamumlal. 

„Cože? Chci to slyšet nahlas a celou větou.“ Jára sevřel pěsti a nadechl se… „Zasloužím si dostat výprask na holou pádlem, protože sem nestihl termín, a byl sem na tebe drzý.“ 

„No vida jakej je Jaroušek hodnej chlapeček.“ řekla Laura skoro šišlavým mateřským tónem a navíc ho ještě za odměnu poplácala po zadečku.

Jára sevřel pěsti ještě víc, až mu zbělaly klouby. Teď už jeho hrdost procházela opravdu těžkou zkouškou. Nejradši by Lauru popadl a tím pádlem ji seřezal sám. Laura moc dobře věděla čím si teď prochází. Nechtěla už to dál zbytečně hrotit a tak si poklepala na stehna. Jára se jí bez řečí poslušně ohnul přes kolena. Měl teď ale bojovnou a vzdorovitou náladu, takže si slíbil, že Lauře neudělá tu radost, aby naříkal, fňukal, a prosil ať přestane. 

Laura začala zvolna, dá-li se vůbec takový výraz u tak velkého pádla použít. Járu čekal dlouhý výprask a ona nechtěla aby měl zadek moc brzy nateklý a znecitlivělý. Chtěla aby to byl pořádně štiplavý výprask. Když Jára ani po několikáté ráně, která mu přidala další odstín červené na zadek, nevydal ani hlásku, tak Lauře hned došlo že vzdoruje schválně a dusí všechnu bolest v sobě. Ani v nejmenším jí to nevadilo, protože moc dobře věděla, že dřív nebo později ten boj sám se sebou stejně prohraje. Stačí si jen počkat. Jára dál statečně držel to co si předseevzal a byl pořád potichu, i když měl už pořádně červený a horký zadek. Samotné tělo ale zase až tak pod kontrolou neměl, a tak po každém štiplavém plesknutí nadzvedával zadek, kroutil se a kopal nohama. 

Když měl za sebou první padesátku, poručila mu Laura aby před ní položil pádlo na zem, klekl si na něj čelem k ní a s rukama za hlavou. Neklečel teď ale před ní malej ufňukanej kluk po výprasku s uslzenýma očima, ale vzdorovitý muž s hrdě vztyčenou hlavou a vypnutou hrudí. Skoro to vypadalo, že klečí v pozoru. Lauře se líbilo, že Jára může mít při výprasku i tuhle stránku. Oba na sebe upřeně hleděli a ani jeden z nich neuhnul pohledem. Pak Laura udělala něco, co Járu naprosto vyvedlo z míry

„Tak co, jak ses dneska projel na kole?“ zeptala se ho s milým úsměvem. 

Jára čekal spíš nějaké hubování, nebo i malé kázání kvůli jeho drzostem, nebo lenosti psát, ale tohle?

„No bylo to fajn, jelo se mi dobře.“ odpověděl podezíravě. 

„A kolik si dal kilometrů?“ pokračovala sladce Laura. 

„Necelých 40. V týdnu víc nejezdím, abych pak nebyl v práci moc utahanej.“ začínal se rozpovídávat Jára.

 „Hmm, dobrý. A co nějaký ten adrenalin, byl?“ mrkla na něj. 

Teď už se atmosféra úplně změnila. Jára měl zase v očích tu svou klukovskou jiskru, když mohl Lauře vykládat o všem co si dneska užil na kole. Už ani neměl ruce za hlavou, protože s nimi musel divoce šermovat, aby tím podpořil svoje vyprávění o tom, jak jsou mu všichni lidi v lese strašně na obtíž, když se mu pletou pod kola atd. Laura to schválně ponechala bez povšimnutí a s upřímným a nepředstíraným zájmen dál poslouchala jeho vyprávění. 

„Jsem moc ráda, že sis užil tak skvělou a místy i divokou projížďku. Snad si ji užiješ i zítra, aniž by něco narušovalo tvoje soustředění.“ řekla mu s poťouchlým výrazem ve tváři, když Jára skončil své vyprávění. 

„Ty, Lauro, co kdybys mi ten zbytek trestu odpustila?“ Zkoušel využít situace. 

„Hezkej pokus zlatíčko, ale sám dobře víš že to nejde, takže šup, ohnout, a budeme pokračovat.“

Jára věděl, že nemá cenu aby to zkoušel dál a poslušně se zase vrátil Lauře na klín. 

„Nezapomněl jsi náhodou na něco?“ zeptala se ho, když se jí uvelebil na měkkých a sametových stehnech.

 „Snad nechceš abych si řekl zase o výprask?“ lekl se. 

„To už opravdu není nutné, ale jak máme pokračovat ve výprasku, když si nechal ležet pádlo na zemi?"

„Strašně rád bych ti ho podal, ale je hrozně daleko a já na něj vůbec nedosáhnu.“ A schválně dělal že má krátkou ruku. 

Plác, plesk, plác, plác, plesk…na Járův zadek se najednou sesypalo několik bolestivých ran. 

„Koukej mi ho hned podat a přestaň blbnout!“ použila zase ten její úžasný přísný tón. 

Jára jí ho okamžitě podal a hned dostal pár pořádných pádlem. 

„To máš za to, že jsi mi ho nepodal automaticky hned sám od sebe.“ 

Druhá polovina trestu byla už o dost přísnější. Pádlo pleskalo o Járův holý zadek víc a víc. Ten už teď nebyl zticha ani náhodou. Křičel docela dost nahlas, i když jak později řekl, pořád se snažil krotit kvůli sousedům, aby si nemysleli že tam někoho vraždí. V jednu chvíli se Laura do toho tak opírala, že už to Jára nevydržel a zakryl si rukou zadek. Jenže to udělal v tak nešťastnou chvíli, že mu málem přerazila prsty. Jen tak tak zastavila v poslední moment. Hrozně ji to rozzlobilo, protože to poslední co by si přála bylo způsobit Járovi takovéhle zranění. 

„Zbláznil ses Járo? Vždyť sem tě málem trefila! A vůbec, kdo ti dovolil dávat si ruce během výprasku na zadek? Za tohle dostaneš dalších pět navíc, a to pořádných.“ 

Pro jistotu mu pak ruku zkroutila za záda, aby jí tam už nemohl nečekaně strčit. Navíc mu zablokovala i nohy, protože už s nimi kopal až příliš a narušoval tak průběh výprasku. Do těch 115ti ran už chybělo jen 10 a ty si Laura opravdu vychutnala. Na každou se napřáhla kam až to šlo a pak pořádně plácla. Jára teď už kromě křiku i brečel a mezi vzlykáním sliboval, jak bude dodržovat dané termíny a že nebude drzý a nevím co ještě. 

Když mu Laura po té poslední desáté ráně pustila ruku a uvolnila nohy, musela mu trochu pomoct na nohy, protože Járovi to nějak nešlo. 

„Teď se ještě ohni přes opěradlo židle, a dostaneš ten slíbený přídavek za tu ruku!“ 

„Ne Lauro, prosím, já už to nezvládnu.“ 

„Řekla sem ohnout. Tohle ti ani náhodou neodpustím.“ 

A poklepala pádlem na opěradlo židle. Jára se tedy ohnul a rukama se opřel o sedák. Laura se teď mohla napřáhnout ještě víc než předtím v sedě a náležitě toho využila. Každá z těch pěti ran udělala Járovi na zadku nový jelito a ten už teď nebral na sousedy žádný ohled a křičel na plný pecky. 

Laura pak odložila pádlo a prohlížela si zblízka Járovo totálně seřezanou prdelku, která teď byla div ne o půlku větší jak byla nateklá, celá fialová a tvrdá. 

„Tohle se mu bude hojit opravdu hodně dlouho, mistr nemistr. A o sezení ani nemluvě“ pomyslela si.

„No tak vidíš, už to máš za sebou. Můžeš se narovnat a oblíknout.“ 

Když se Jára oblékl, Laura ho pak objala, utírala mu slzy a utěšovala ho. 

„Co kdyby jsi mi teď zapnul tvůj počítač, abych si mohla konečně přečíst tu povídku? Za celý den sem na to v práci neměla vůbec čas. Než si to přečtu tak si ještě stoupni ke zdi, a přemýšlej o tom, co jsi mi ke konci výprasku slíbil. 

Jára zapnul Lauře počítač a šel si stoupnout na hanbu. Sice na Lauru neviděl, ale občas zaslechl jak se potichu směje a párkrát dokonce i trochu zavzdychala. To pak hned poznal v jaké části povídky se nachází. Když dočetla, tak vůbec nic neřekla. Jára ji šel doprovodit nahoru, aby za ní zamknul branku. Teprve až tam se k němu naklonila, dala mu pusu na tvář a pošeptala mu, že se jí povídka hrozně moc líbila. 

Jára v tu chvíli zapomněl i na ten strašně seřezaný zadek a cítil se pyšný jako páv a užíval si svých pět minut slávy.