Povídka od našeho Jardy - Trest od Veroniky a Laury

 "Teď se musím naprosto soustředit. Jestli udělám jedinou chybu, tak sem mrtvej a v tomhle světě končím... Jo, jo, pojď, dokážeš to, ještě kousek...prááásk!  Neeee, to už je asi podesátý co sem umřel. Seru na to."

Jára vypnul počítač, vstal od stolu a došel k oknu. Vytáhl rolety a otevřel ho dokořán. Nasál tu jedinečnou letní vůni pozdního odpoledne.

"Tohle je ta správná doba kdy vyrazit na kolo, dát si do těla a pořádně se zpotit." Pomyslel si.
Rychle se převlíknul, natočil vodu do bidonu a už se hrnul ke dveřím...
"Jdu na kolo, nevím kdy se vrátím..." Zavolal ze zvyku a až pak si uvědomil, že tu vlastně nikdo není.
Máma odjela s tátou na wellness víkend, Jarka přespává u kamarádky a Martin taky využil té nečekané svobody pro svoje plány.
V garáži rychle zkontroloval kolo, otřel a namazal řetěz, trochu vypustil vzduch z pneumatik, protože dneska to bude hlavně terén, strčil do uší sluchátka, vybral tu správnou hudbu pro dravou jízdu, nasadil přilbu a vyrazil.
Přes vesnici proletěl jako obvykle bez přemýšlení, až staré babky sedící na zápraží zase jen nechápavě kroutily hlavama.
Mozek mu v rychlosti vymýšlel trasu kudy pojede. Za vesnicí to vzal suchou hliněnou cestou mezi poli do nejbližšího lesa, kde v malém oblaku prachu zmizel.

Uběhly asi dvě hodiny a Jára už se teď klidným tempem, zpocený -přesně podle plánu-, zaprášený a sem tam i trochu od bláta, zato šťastnej jak puberťák, kterej poprvé sáhnul holce na prsa, blížil zpátky k domovu.
Pořád měl ale v hlavě neodbytný pocit, že k dokonalosti dnešní projížďky něco chybí.
"Už to mám, pivo! Dneska si ho fakt zasloužím a taky musím spláchnout ten prach co se mi usadil v krku." Obhajoval si sám pro sebe své rozhodnutí.
Stačilo se jen chvilku zamyslet kde je klidnější místo s venkovní zahrádkou, aby měl kolo pořád na očích a s vidinou orosené sklenice šlápnul do pedálů.
Před hospodou opřel kolo o nízký plůtek, zbytkem vody z bidonu si opláchl obličej od bláta a už svůj zadek parkoval u nejbližšího stolu. Měl štěstí, že tu nebylo moc místních vožralů, takže tu byl klid.
Za chvilku už před ním stála sympatická a usmívající se číšnice...
"Nechte mě hádat, jedno orosený?"
"Jste naprosto dokonalá. Černý prosím." Oplatil ji s úsměvem to milé přivítání.
Rozvalil se do židle, natáhl před sebe nohy, proklepával si stehna a užíval si podvečerní zpěv kosů a mírný vánek. Z myšlenek ho na chviličku vytrhla číšnice, když před něj postavila pivo. Nebyl by to Jára, aby jí při odchodu zkušeným okem nezkouknul zadek. "Hmm, plácnul bych si." Složil jí v duchu kompliment a hned se vrhnul na pivo. Naráz v něm zmizela víc jak půlka.
"Tak přesně tohle sem potřeboval." Liboval si a hned kontroloval dveře do hospody, aby si mohl objednat další až se v nich objeví ta milá slečna.
Na lístku už byly dvě čárky, sklenice skoro dopitá, když v tom zahlídnul v dálce postavu jedoucí na kole. Čím víc se blížila, tím známější mu připadala.
"No jasně, to musí být Milan, Milaneeeee..." Vyskočil ze židle a zařval tak, že těch pár hostů až nadskočilo.
"To je můj brácha víte?" Vysvětloval těm udiveným tvářím. Hosté s nesmělým úsměvem přikývli a dál se věnovali svým věcem. Jára nebyl zvyklý pít, takže ty dvě piva už cítil v hlavě a proto většina společenských zábran padla.
Milan lehce trhnul hlavou, když uslyšel volat své jméno. Jára uměl zařvat když to bylo potřeba, to věděla hlavně Jarka. Vždycky tak poznala, že překročila červenou čáru a je fakt naštvanej.
Tentokrát byl ale Járův hlasitý projev spíš důvodem k radosti -jistě, a taky těch dvou piv- že vidí zase po několika dnech bráchu.
Jakmile v tom křiklounovi poznal Milan svého mladšího brášku, zamířil k němu.
"Ahoooj." Pozdravil Milan s úsměvem.
"Tady bych tě teda nečekal. Co tu děláš?" Zeptal se.
"Byl sem se projet na kole. Dneska mi to fakt sedlo a jelo se mi skvěle, takže sem se tu stavil, abych završil ten skvělý pocit jedním točeným." Vysvětloval celý nadšený, že se má s kým podělit o své zážitky.
"Nevypadáš že sis dal jen jedno pivo. Na to seš až moc vysmátej." Poznal hned Milan.
"No jo, už mám vlastně druhý, ale to je snad jedno ne? Přestaň mě kontrolovat, a pojď si dát jedno se mnou." Lákal ho.
"Veronika dělá pozdní rychlou večeři a poslala mě něco koupit. Měl bych jet ať nečeká." Zdráhal se Milan. Jára nic neřekl, ale najednou trochu posmutněl.
"Na druhou stranu...je docela horko a pivo před večeří mi určitě udělá dobře." Otočil, když viděl jak se bráška tváří.
Járovi se okamžitě rozsvítily oči a hned odstrkoval židli od stolu, aby si mohl přisednout.
Tak tam tak spolu seděli, a příjemně se bavili...  Jára měl třetí pivo, ale už ho jen tak cucal, zatímco Milan vysál hned dvě a musel nutně s pískem. Zatím co byl na záchodě, Jára si na mobilu prohlížel dnešní trasu a kontroloval všechna čísla kterých dosáhl, takže si ani nevšimnul, že ho pozoruje čísi zvědavý pohled.
Byla to stará Poláčková! Už několik let na něj žalovala pokaždé, když ho viděla dělat něco co stálo za teplý bonz. Jako puberťák jí kradl ze zahrady kytky pro svoje romatnické lásky a taky ovoce.
Nemusel dělat sice ani jedno, protože mámina zahrada oplývala v hojné míře tím samým. Spíš šlo o to, že ji prostě neměl rád za její žalování a to měla být jeho msta.

"Hele brašule, co kdyby si dneska přišel k nám na večeři? Vsadím se, že už jste stejně snědli všechno co vám máma přichystala a jak tě znám, tak budeš určitě večeřet rohlík a jogurt." Povídá Milan, když se vrátil ze záchodu.
"Já ti nevim brácho. Nerad bych vám kazil večer. Veronika určitě nečeká další krk navíc." Ostýchal se.
"Ale houby. Veronika tě určitě ráda uvidí. Navíc má přijít i Laura. O jednoho víc, nebo míň, to už je jedno. Můžeme si pak třeba zahrát Dostihy, bude sranda." Navrhoval Milan.
"To zní skvěle! Tak jo, rád přijdu, ale pošli Veronice aspoň textovku, ať není překvapená až přijdu. Zato Lauře nic neříkej, ta ať klidně překvapená je." Usmál se Jára šibalsky.
"Tak pojedeme ne?" Zvedal se Jára od stolu.
"Víš co brácho, já si dám ještě jedno a pak stejně musím zajet do tý večerky, takže jeď zatím domu, dej si sprchu, převlíkni se a vyraž k nám. Já pak přijedu."  Mrknul na něj.
Jára přikývnul, jako že to je dobrý nápad. Nechal na stole Milanovi peníze, aby za něj pak zaplatil pivo, což se neobešlo bez dohadování, že to není nutné. Jára ale trval na svém, takže Milan nakonec ustoupil, jinak by tam byli ještě půl hodiny.
Když odjížděl, tak si neodpustil zvednout to na zadní jako že krotí divokého mustanga, jak byl nadšený z toho jaký ho čeká příjemný večer.
"Nedělej žádný kraviny." Volal za ním Milan.
"Dobrááá..." Mávl Jára.
"...a jeď rovnou domu..."
"Dobrááá..."
"...a pomáhej slabším..."
"Dobrááá..."
"...a silnějším ustupuj..."
"Dobrááá..."
"Blbec..." Smál se Milan.

Jára byl během chvilky doma. Rychle zaparkoval kolo zpátky v garáži, přilbu uložil na polici, z košíku vytáhl bidon, který pak hodil v kuchyni do dřezu a už letěl do sprchy.  Teplá sprcha v kombinaci s pivem co vypil udělala své, takže se cítil pořád ve více než jen dobré náladě.
Jelikož bylo pořád horko i při nadcházejícím večeru, neobtěžoval se s oblíkáním spodního prádla. Natáhl si jen kraťasy, čisté tričko a spolu s bouchnutím dveří se vydal k Veronice.
Stačilo jen několik málo minut a už byl před jejich domem. Na zahradě se v lehkém vánku vlnilo na šnůře vyprané prádlo. Ta vůně mu připomněla staré vzpomínky.
Zazvonil u branky na zvonek...
Ve dveřích se objevila Veronika a rázným krokem zamířila k brance.
"Ahoj." Pozdravil s úsměvem. Místo pozdravu otevřela Veronika branku, popadla ho za ucho, vtáhla ho rychle do domu a zabouchla dveře.
"Auuu, co blbneš Verčo. Stačilo říct "ahoj, pojď dál..." já bych šel přece sám, nebo ses mě už nemohla dočkat?" Vtipkoval a třel si rudé ucho.
"Máš snad pocit, že tady s tebou laškuju?" Prohodila naštvaně Veronika.
"Spíš vypadáš nějak podrážděně. Že ty jsi něco připálila, anebo že by přijela teta Irma?" Uchechtl se.
Plesk! Jára schytal nečekanou facku. "Já ti dám takovou Irmu, že si tejden nesedneš! Moc dobře vím co to znamená, tak si laskavě ty drzosti nech." Zvýšila Veronika hlas.
"Můžeš mi sakra vysvětlit co se to tady děje? Tak já se těším, že si zase suprově pokecáme o umění jako minule, a ty mě místo taháš za ucho a fackuješ mě. Co přijde dál, seřežeš mě?" Řekl docela naštvaně zatímco si hladil tvář.
"Asi před hodinou sem venku věšela prádlo, a hádej kdo šel kolem, Poláčková." Začala Veronika uvádět Járu do situace.
"Tak šla ta stará ježibaba okolo, a co já s tím?" Divil se.
"Ta stará ježi...ehm, paní Poláčková mi řekla, že tě viděla pít pivo u Mráčků a že si tam byl na kole." Uhodila na něj.
Jára najednou ztuhnul. Hlavou mu v tu chvíli běžely jen dvě myšlenky. Popřít to, nebo to odkejvat.
"Proč mlčíš, nemáš mi k tomu co říct?" Zeptala se Veronika.
"Prosím tě, bůhví koho tam ta bába viděla. Copak sem snad jedinej cyklista v naší vesnici a okolí?" Zvolil si tu trnitější cestu.
"No jak chceš." Řekla klidným hlasem. Došla si pro židli a postavila ji vedle něj. Sedla si na ní, vzala ho za ruku a zkušeným pohybem si ho přehnula přes kolena. Židle byla trochu vyšší, navíc měla Veronika i poměrně dlouhé nohy, takže Jára přes ně visel a jen sotva se dotýkal nohama i rukama země.
Dál už Veronika na nic nečekala a začal tanec. Její pádná pravačka dopadala v pravidelném rytmu na Járův vyšpulený zadek. Tenké kraťasy, navíc bez spodního prádla, mu ho moc nechránily, takže se pod štiplavými ranami trochu kroutil.
Zatím nevydal jediný sten, či nářek a pokojem se nesly jen charakteristické zvuky výprasku rukou. Těžko říct kolik mu jich už vysázela, protože s počítáním si nedělala nejmenší starosti. Po několika minutách přestala a pomohla Járovi se znova postavit.
Začal si okamžitě třít horký zadek a házel po Veronice ukřivděné pohledy, cože si to jako dovolila ohnout ho tady přes koleno a dát mu na zadek.
"Tak co, pořád mi nemáš co říct?" Dala mu další šanci.
"Ne!" Odsekl.  Nestihl pak říct ani "popel". Veronika mu stáhla nečekaně kraťasy až pod kolena a nacvičeným pohybem si ho vrátila tam, kam patří všichni zlobivý kluci, aby mohl dostat další díl.
Pleskání o holý zadek už bylo o něco hlasitější, a i Járovo projev už nebyl tak sebejistý jako na začátku. Na holou to přece jen štípalo o něco víc a to i proto, že se do toho opřela s větší láskou a péčí.
Járovi sem tam uniklo tiché "au, au..." a dokonce se pokusil přerušit výprask tím, že si zakryl zadek rukou. To Veroniku samozřejmě trochu rozzlobilo, takže schytal hned dvě rány přes stehna, u kterých dal dost hlasitě najevo jak moc to štíplo, ale hlavně vykřikl leknutím,
protože tak pohotovou reakci od Veroniky vůbec nečekal.
Verča mu pak pro jistotu ruku lehce zkroutila za záda a přidržela si ji, aby ho zase nenapadlo strkat ji někam kam nemá dovoleno, a pokračovala s vyplácením toho drzého, tvrdohlavého, a teď už i notně rudého zadku.
Dlaň už ji začala docela pálit, protože mu jich nandala nepočítaných, takže udělala další pauzu a znova si před sebe Járu postavila se stejnou otázkou. Ten nevěděl co má dělat dřív, jestli jít s pravdou ven, horlivě si hladit zadek, nebo si zakrývat to, kvůli čemu se teď před Veronikou docela styděl.
Nebyl by to ale Jára, aby se nepokusil zajít tak daleko jak to jen jde.
"Nevím co ode mě chceš, ale vůbec se mi nelíbí tvůj způsob "komunikace." Zvýšil na Veroniku lehce hlas. V tu chvíli si vůbec neuvědomil, že nechat se unášet emocema, navíc když není ani trochu v právu, asi nebude to nejlepší co mohl udělat, nebo snad zvýšit hlas? Chudák Jára.
Za několik málo okamžiků toho bude jistě litovat, ale to už bude pozdě.
Veronika na něj s překvapením upřela oči. Jára by později jistě odpřisáhl, že v nich na vteřinu zahlédl dva blesky. Rychle se ale s hlubokým výdechem a nádechem uklidnila. Vstala ze židle a na chvilku zmizela z pokoje.
Když ji slyšel přijít zpátky do pokoje a otočil hlavu jejím směrem, kterou si mimochodem málem vykroutil jak se snažil zjistit jaké škody Veroniky ruka napáchala na jeho kdysi bílém zadku, ztuhnul podruhé.
Veronika držela v ruce velký koupelnový kartáč na mytí zad a rozhodně nevypadala, že by si jen spletla dveře.
"Co, co, co s tím chceš dělat?" Koktal zděšením.
"Pořádně ti s ním zmalovat zadek, protože už mám toho tvého zapírání dost a navíc si na mě klidně otvíráš pusu a seš drzej."
"To přece nemůžeš myslet vážně Veroniko. No tak, uklidni se, dejchej." Zkoušel to Jára.
"Já ti dám "dejchej" ty mizero jeden." Chňapla po něm, ale tentokrát se s ním musela chvíli přetahovat než se jí povedlo si ho znova ohnout přes kolena. Jednou nohou mu zablokovala nohy, protože věděla že teď už sebou bude pořádně házet a napřáhla se..."
"Neee, Veroniko neee, auuu, to hrozně bolí, prosím přestaň..." Křičel Jára.
"Dala sem ti několik šancí...plesk... aby ses přiznal...plesk...ale to ty ne...plesk...zapíral si...plesk...měl si drzý řeči...plesk...dělal sis ze mě srandu...plesk...tak teď drž...plesk...nadělám ti takový jelita...plesk...že si 14 dní nesedneš...plesk..."
Veronika byla teď už opravdu dost rozzlobená a Járu ani trochu nešetřila. Těžký kartáč mu devastoval zadek a už se začínala objevovat i první fialová jelita. Chudák Jára kopal nohama, naříkal a prosil, ale nebylo mu to nic platné.
"Ano, ano, byl sem to já koho tam ta bába viděla." Začínal jít pomalu s pravdou ven.
I když ze sebe Jára začal pomalu soukat přiznání, tak Veronika ani v nejmenším ve výprasku nepolevovala. Znova a znova se napřahovala a obtiskovala mu na zadku další a další rudá kolečka, která se víc a víc měnila na fialová.
"Kolik si měl piv?" Padla zásadní otázka.
"Já nevím Verčo, jedno, možná dvě."
"Nevěřím ti, kápni božskou...plesk, plesk, plesk..."
"Auuu, dobře, dobře, měl sem tři...auuu...ale víc opravdu ne, přísahám!"
"Tolik piv i když si tam byl na kole?" Podivila se.
"No a co, vždyť brácha měl ještě o jedno víc a to tam byl taky na kole." Uklouzlo mu.
Výprask najednou utichl. Kdyby v tu chvíli mohl vidět Veronice do tváře, viděl by jak mění postupně barvy až k temné rudé.
"Cože? Milan tam chlastal s tebou?"
Chudák Jára dostával takový výprask, že si pod přívalem vší té bolesti a utrpení vůbec neuvědomil, že bráchu prásknul. Neměl už sílu vzdorovat dalšímu přívalu ran, takže jen potichu zamumlal..."jo, byl tam se mnou."
"Milaneeee..." Zakřičela Veronika z plných plic.

Laura už byla na cestě k Milanovi a Veronice. Moc nespěchala a užívala si skoro už podvečerní procházku. Těšila se jak si s tou bandou, kterou má tak ráda, vychutná skvělou večeři a zábavný večer se sklenkou něčeho dobrého při hraní Dostihů.
Už byla skoro u branky, když v tom uslyšela..."Milaneeeee..."  Cukla sebou a zůstala nehybně stát. Nic, ticho. Rozběhla se...prolítla brankou a když otvírala hlavní dveře, tak znova..."Milaneeee"
Hned poznala odkud to jde. Vyběhla do patra a vtrhla do obýváku div nevylomila dveře z pantů. Pohled který se jí naskytl teda rozhodně nečekala a k chystané večeři na kterou se tak těšila měl daleko. Pokud teda nesnila o tom, že budou jelita :)))
"Ale, ale, ale, copak to tady máme? Járinek a v poněkud choulostivé a nepříjemné situaci." Byla hned škodolibá.
"Neee, Lauro okamžitě vypadni. Nechci aby si na mě takhle koukala." Volal vyděšeně, když dovnitř vtrhl uragán Laura.
"Járo sklapni. Tohle vyřídím sama když dovolíš." Řekla a plácla ho přes zadek.
"Lauro, neviděla si někde Milana? Ne, cestou sem jsem nepotkala živou duši. Co se to tady sakra děje? Proč máš v ruce ten velkej kartáč a proč má Jarin tak zmalovanej zadek?" Spustila příval otázek.
Veronika natáhla Járovi zpátky kraťasy a pomohla mu na nohy. Nechala ho stát na místě a s Laurou se přesunuly na druhý konec pokoje. Stály k Járovi zády a Veronika ji v rychlosti říkala co se stalo.
Zatímco si Jára zuřivě pod kraťasama třel nateklý a rozpálený zadek, natahoval uši aby zaslechl alespoň neco málo z toho co Veronika Lauře říkala.
Moc toho ale neslyšel. Jen jeho směrem Laura občas otočila hlavu. Nejdřív to bylo s překvapeným výrazem, pak s rozzlobeným a nakonec měla pro Járu už jen naštvaný pohled což ho poněkud vyděsilo.
Když Veronika skončila, Laura se k němu otočila a zkřížila ruce na prsou. Jára začínal mít nepříjemný pocit, že to co schytal od Veroniky byla zatím jen pouhá předehra před tím, co ho teď čeká od Laury.
 "Milý Járo, teď to převezme Laura, protože i ona ti k tomu má jistě co říct a já mezi tím půjdu najít Milana, protože ten to taky schytá a na zadek si pár dní nesedne." Řekla a vyběhla z pokoje.

Laura pořád stála na místě se zkříženýma rukama a nehnula ani brvou. V pokoji bylo tíživé ticho. První začal Jára. "Lauro..." Víc neřekl, protože zvedla ukazováček a zakroutila hlavou, což byl jasný signál ať radši nic neříká.
Ještě chvíli na sebe takhle koukali a Jára se začínal trochu potit.
"Jarine pojď ke mně." Konečně promluvila.
Přišoural se k ní a oči zabodnul do podlahy pod sebou. Chytla za bradu a zvedla mu hlavu. "Chci aby ses mi díval do očí. Co si to sakra zase vyvedl? Musím přiznat, že jsi mě trochu zklamal. To že sis dal pár piv, když si přijel z kola, to bych byla ještě ochotná
pochopit a prominout, ale to že si tím porušil slib, který si dal mámě -a ty moc dobře víš že nemám ráda chlapy co něco slíbí a nedodrží to- a pak si ještě Veronice tak hloupě a dětinsky o všem lhal a o tvé drzé puse ani nemluvím, tak to prostě pochopit nedokážu a popravdě ani nechci.
Jsem na tebe pěkně naštvaná. Copak už si nepamatuješ proč si tehdy mámě slíbil, že už na kole nebudeš pít? Zapomněl si snad na to jak tě jednou domu přivezla sanitka zrovna když máma seděla na zahradě? Umíš si vůbec představit jak jí muselo být, když viděla jak z auta
vyndavaj tvoje kolo? V tu chvíli se jí muselo zastavit srdce jak se lekla.
Když pak vytáhli z auta i tebe a ona viděla že jsi živý a zdraví, tak se jí sice na jednu stranu ohromně ulevilo, ale pak poznala že jsi totálně ožralý tak jako nikdy v životě a to byl druhý šok. Víš jaká to pro ni byla ostuda, když jí domu přiveze syna doktor, který v tu chvíli mohl místo toho
někde zachraňovat něčí život?
Druhý den si dostal hroznej výprask a svatosvatě si slíbil, že už to nikdy neuděláš a bum, je to tu zase. Nejradši bych to na tebe všechno zítra mámě řekla až se vrátí, ale nechci vidět její zklamaný a utrápený výraz.
Víš co, potrestáme tě s Verčou sami a věř tomu, že můj díl trestu bude opravdu přísný! Máš velký štěstí, že už máš od Verči dost seřezanej zadek, díky tomu ode mě dostaneš jen 35 rákoskou na holou. Jinak by to bylo aspoň 3x tolik. Až se Veronika vrátí, tak od ní pak dostaneš ještě
pětadvacet řemenem."
Jára se už už nadechoval, že něco řekne, ale Laura byla rychlejší a položila mu prst na pusu. "Radím ti, aby si teď nezačal svoje obvyklé kolečko výmluv a diskutování o trestu jak máš ve zvyku. Buď chlap, uznej svou chybu a přijmi trest s hrdostí."
Dala pak pomalu ruku dolu ale čekala, že Jára stejně spustí tu svou. Bylo ticho. Jára měl najednou naprosto vážný výraz, možná se mu i malinko lesky oči. Laura asi trefila tu správnou strunu. Jára ještě chvíli hleděl do těch velkých a krásných očí, v kterých se mísil vztek i něžnost,
obavy i zklamání, ale hlavně v nich viděl že ho má ráda a tím vším tady mu to jednoznačně dokazuje.
Pak udělal něco, co by měli všichni kronikáři navždy zaznamenat do svých kronik. Šel ke křeslu, ohnul se přes něj, stáhl si kraťasy, chytil se opěrky na ruce a čekal.
Laura koukala na jeho zadek a nevěděla jestli je hypnotizovaná to modrofialovou barvou, nebo tím, že se bez jakýchkoliv řečí sám ohnul a je připravený přijmout trest.
Nějakou chvíli se nic nedělo a tak Jára otočil hlavu, aby se podíval proč tomu tak je. Teprve až jeho pohled vytrhl Lauru z hypnózy.
"Ehm...sem ráda, že jsi rozumný a neděláš si to zbytečně těžší. Takže jak sem řekla, bude to 35 rákoskou. S počítáním se nemusíš obtěžovat. Nebudeš na to mít čas, ani dost dechu."
Vrhl na Lauru trochu vyděšený pohled. Když ale viděl, že to s ní nic nedělá, pochopil že to bude opravdu přísný výprask.
Sevřel opěrku ještě silněji, hlavu zabořil do sedáku a čekal. Laura zvedla ze stolu připravenou rákosku. Několikrát ji ohnula, aby vyzkoušela její pružnost a cvičně s ní párkrát proťala vzduch.
Jára sebou kupodivu ani jednou neškubnul. Byl zcela připravený na všechno co ho čeká a v klidu čekal na první ránu. V hlavě mu zněla jediná věc..."musíš to vydržet, musíš to vydržet..."
Laura si stoupla vedle něj, vyměřila si první ránu a napřáhla se...

Když Veronika vyběhla z pokoje, vzala to přes kuchyň kde ze šuplíku vytáhla tu největší vařečku co měli doma. Pak seběhla schody, přezula se (v pantoflích by Milana těžko naháněla) a začala ho hledat nejdřív na zahradě kolem domu. Měla štěstí, protože na něj narazila u dřevníku jak tam sedí na velkém špalku na sekání dřeva a v klidu si dává cigárko.
"Můžeš mi říct co tady sakra děláš?"
"Ještě sem nedokouřil svou poslední cigaretu." Odpověděl klidným hlasem.
Milan se totiž vrátil domu zrovna ve chvíli, kdy se Veronika od Járy dozvěděla, že s nim byl na pivu. Její křik byl slyšet až ven a Milan okamžitě poznal, že něco není v pořádku. Najednou neměl důvod moc spěchat domu.
Když ji pak svoje jméno slyšel volat podruhé, věděl už naprosto jistě že lítá v nějakém maléru, takže si tu v klidu sednul, zapálil si a počkal až si pro něj jeho miláček přijde.
"No ty se mi snad jen zdáš. Kde si byl celou tu dobu?" Byla to ale spíš jen taková řečnická otázka, protože Veronika na odpověď nečekala. Chytla ho za ucho, zvedla ho ze špalku a elegantní otočkou ho přes něj ohnula. Chudák Milan nestačil ani zaprotestovat, natož se bránit a už mu vařečka tančila na zadku.
Snažil se být co nejvíc potichu, aby nedělal sousedům divadlo, ale Veronika mu to zrovna moc neulehčovala. Byla v ráži a i přes kraťasy to tou vařečkou muselo nesnesitelně štípat. Veronika vůbec nic neříkala. Byl to tichý a doutnající vztek.
Milan kopal nohama, mával rukama, ale pořád se mu dařilo být celkem potichu. Veronika si ho pěkně držela přitisklého ke špalku a řezala ho a řezala.
Pak udělala něco o čem si myslel, že toho není schopna, stáhla mu kraťasy i trenky a do zahrady zasvítil jeho červený zadek.
"Zbláznila ses Verčo? Co když nás tady někdo uvidí? Lekl se.
"No a co? Jen ať všichni vidí co stane, když mě můj milovaný manžel rozzlobí a nejde příkladem svému mladšímu bratrovi."
Milanovi už pomalu začínalo docházet za co mu tady Veronika barví zadek na rudo. Na holou to teď bolelo pochopitelně mnohem víc, takže Milan už nezvládal být úplně potichu.
"Au, au, Verčo to bolí...pojďme prosím tě alespoň domů, prosíííím."
"Dobře, jdeme domů, ale doma budeme pokračovat." Chytla ho za ucho, a už ho s holým zadkem táhla přes zahradu domu.

Laura se rozhodla pro rychlý výprask. Rány na Járův zadek dopadaly jedna za druhou. Laura to evidentně s rákoskou uměla a trefovala se přesně tam kam chtěla. I přes Járův dost seřezaný zadek se něm začaly objevovat první stopy.
Jára svíral opěrku ze všech sil, aby vydržel v klidu co nejdéle. Moc šancí ale neměl, protože Laura ho švihala rákoskou opravdu velmi přísně. Chtěla aby si tenhle výprask pamatoval víc než jen pár dní, než si bude zase moct bez bolesti sednout.
Měl se mu promítnout i do duše, kde jak doufala, zůstane mnohem dýl.
Těžko říct kolikátý proužek mu právě na zadku udělala, ale jeho projev začínal odpovídat síle Lauřina spravedlivého hněvu.
Po každé ráně nadzvedával zadek, opěrka praskala jak do ní předával svou bolest a z úst mu unikalo potlačované sténání.
Když jich napočítala pětadvacet, na chvíli přestala. Chtěla dopřát Járovi kratičkou pauzu, aby se trochu zklidnil a popadl dech.
Nevěděl že ještě není konec, ale i kdyby, tak neměl vůbec žádnou sílu se zvednout. Navíc mu pud sebezáchovy říkal, že by měl počkat až mu to Laura dovolí.
Na co ale nepotřeboval její svolení (ten naivka) bylo tření bolavého zadku. Přejížděl si po něm rukou nahoru a zase dolu a doslova cítil jak je od rákosky vlnitý jako písečné duny.
Laura byla trochu překvapená jak si může v takovéhle situaci klidně dovolit hladit si zadek. Lehce ho klepla rákoskou přes ruku, aby mu dala jasně najevo, že se jí nelíbí co dělá. Ten ji ale naprosto ignoroval a s rukou ani nehnul.
Klekla si vedle něj, aby mu zblízka viděla do tváře a rukou mu stiskla volnou půlku zadku. Jára syknul bolestí a trošku naštvaně se na ní podíval. Laura mu ale s klidem a až děsivě něžným tónem povídá..."právě sis zlatíčko vysloužit pět ran navíc a jestli tu ruku nedáš okamžitě dolu, bude to deset."
Okamžitě dal ruku pryč a pak se ji zeptal..."Lauro, kolik mi jich teda ještě zbývá? I s tímhle zbytečným přídavkem to bude ještě 15 ran."
Nemohla si nevšimnout jak si povzdechnul.
"Nedělám to ráda, ale nedal si mi jinou možnost. Prozatím ses držel velmi statečně a sem na tebe hrdá, tak si to teď nezkaž. Chyť se opěrky a budeme pokračovat." Na to ho pak chvilku hladila po zadku. Jednak proto aby zkontrolovala v jakém je stavu a druhak aby mu dodala odvahu.
Laura znova zkontrolovala rákosku...
Hned první ránu dostal těsně pod zadek. Hlava mu vylítla nahoru, "kurva!"  Laura zastavila další ránu. Přendala si rákosku do druhé ruky a několikrát ho pořádně pleskla rukou přes zadek.
"Dej si pozor na pusu. Sprosté nadávání během výprasku nemám ráda!"
"Promiň, jen mi to ujelo." Omlouval se.
Rákoska zase začala svištět vzduchem a další vlnky přibývaly na Járův zadek. Poslední rána se mu zase zakousla pod zadek s ještě větší silou než ta předchozí. Vykřikl bolestí a najednou jako by se protrhla hráz. Všechna ta zadržovaná bolest musela ven a Jára se rozbrečel.
Bylo to tiché štkaní. Nechtěl aby ho Laura takhle viděla. Těžko ji ale mohl obelstít. Natáhla mu kraťasy, pomohla mu vstát a objala ho. Cítila jak ji pevně sevřel v náručí a dál potichu plakal. Nebylo potřeba nic říkat, jen ho tak ještě chvíli držela.
Pak mu utřela slzy, dala mu pusu na čelo a poslala ho aby si stoupnul do rohu.
"A stáhni si kraťasy ke kolenům." Podotkla.
Bez řečí ji poslechl a malými krůčky jako gejša cupital na hanbu.
Najednou si Laura všimla, že se ji trochu třesou ruce. Bylo to tím, že viděla Járu poprvé brečet a zasáhlo ji to víc než čekala?
Nalila si sklenku vína, sedla si ke stolu a nechala myšlenky aby jí proudily hlavou.

Na schodech se ozval dupot.
~Aaaa, Veronika už asi ulovila svou kořist.~ Pomyslela si a lehce se usmála.
Do pokoje vešla první Veronika a na délku paže v které svírala jeho ucho, pak i Milan.
"Kde se zašíval?" Ptala se.
"V klidu si pokuřoval u dřevníku jako by se nechumelilo. Já se tak těšila jaký to bude dneska klidný a pohodový večer. Jak si odpočinu a všichni dohromady si užijeme trochu zábavy. Místo toho tady musíme vychovávat tyhle ty dva klacky! Jdi si stoupnout k Járovi na hanbu." A pleskla ho přes zadek.
"A žádný tření bolavých zadků. Ruce pěkně podél těla ať máme dobrý výhled na ty vaše seřezaný prdelky." Volala za ním Laura.
Milan něco zabručel, ale jen tak nahlas, aby to holky neslyšely a šoural se pomalu k Járovi. Nemohl si ale nevšimnout že má Jára pořádně seřezaný zadek.
"Jak ti je bráško. Seš v pohodě?" Dělal si starosti.
"Brašule promiň že sem tě do toho taky zatáhl. Veronika mě tak řezala, že mi to prostě vyklouzlo. Nebýt ale ty zatracený báby Poláčkový, tak tady nemusíme takhle potupně stát s jelitama na zadku. Já jí tu její zahradu snad rozjezdím buldozerem, až si budu moct normálně sednout."
"To je v pohodě. Nic si z toho nedělej a na Poláčkovou vymyslíme něco jinýho, neboj se. Já sem spíš teď zvědavej co bude dál."
"Veronika mi chce dát ještě pětadvacet řemenem, ale nevím jestli to zvládnu." Strachoval se Jára.
Mezitím si Veronika sedla k Lauře, ta jí taky nalila sklenku vína a obě se kochaly tím jak tam oba stojí na hanbě jako malý kluci.
"Že se z dnešního pozvání na večeři vyklube něco takovýho sem opravdu nečekala." Prohodila pobaveně Laura.
"To mi povídej. Já nevím že Jára s Milanem musí pořád lítat v nějakých malérech. Vždyť už jsou to dospělý chlapi. Ty se tý klučičí duše snad nikdy nezbaví." Přitakával Verča.
"Hele Verčo, co kdyby jsme Járovi odpustily těch 25 řemenem. Podívej se jak má seřezenej zadek. Ode mě dostal 40 rákoskou a na konci už bylo vidět že je na pokraji svých sil." Dělala si Laura starosti.
"Koukám že ses do toho pořádně opřela. Odpustit mu to ale úplně nechci. Sem ale ochotná mu těch posledních 25 dát místo řemene jen rukou." Smilovala se Veronika.
"Dobře, to zní rozumně. Věřím že to Jára ještě zvládne. A co Milan? Co máš v plánu s ním? Vyzvídala Laura.
"Než to dokončím s Járou, tak si vem Milana na paškál ty a pořádně mu nalož rukou co se do něj vejde. Pak si sedneme naproti sobě, ohneme si Milana přes kolena a společně mu dáme 25 vařečkou. Co ty na to?"
"Super nápad, líbí se mi to."
"Tak pánové, nástup na výprask." Zavolala na ně Veronika.
Jára si automaticky začal natahovat kraťasy, ale Laura ho hned zarazila. "Ten Jára je neskutečnej. Dovolil ti někdo že se můžeš oblíknout? A víte co? Sundejte si oba ty kraťasy úplně. Teď je chvíli nebudete pokračovat."
Kluci si vyměnili překvapené pohledy, ale poslechli. Sundali si je a oba napochodovali před holky.
Slova se ujala Veronika. "Takže...ty Járo -jen díky Lauře- dostaneš posledních 25 jen rukou. Tebe si Milane mezitím podá Laura a až skončím s Járou, tak od nás dostaneš 25 vařečkou. Rozuměli jste?"
Oba kývli jako že ano. To Lauře ale nestačilo. "Chceme slyšet nahlas "ano rozuměli".
"Ano rozuměli." Zopakovali bráchové.
Laura vzala Milana za ruku a odvedla si ho ke gauči. Položila si na něj jednu nohu a Milana si přes ní ohnula. Teď byl opravdu jako malý uličník co rozbil mičudou okno. Ruce i nohy mu visely a jeho zadek byl dokonale nastavený k potrestání.
Ještě než začala s výpraskem, tak mu důrazně doporučila aby sebou moc neházel, protože jestli oba spadnou, tak mu ještě přidá. Na to ho hned začala vyplácet. Pěkně střídala půlky, nedělala žádný zbytečný pauzy, prostě krásný výprask rukou na holou, kde jedno plácnutí následuje další.
Silou taky moc nešetřila. Opírala se do toho pěkně zčerstva. Milan se opravdu snažil zůstat co nejvíc v klidu, ale vydržte to, když vám na holou přistává jedno štiplavé plácnutí za druhým. Zadek měl pěkně napnutý, což se Lauře moc líbilo a ten výprask si opravdu užívala.
O pár metrů dál si Veronika sedla na židli, která tam pořád ještě stála od předešlého vymáhání pravdy. Ohnula si Járu přes kolena. ~Déjà vu~, pomysleli si nejspíš oba.
Nejdřív mu několikrát přejela rukou po zadku a pak se otočila na Lauru. Ta byla ale zcela pohlcena tím co zrovna dělala.
~Ta mu ten zadek teda pořádně seřezala~ řekla si pro sebe. Její výprask rukou začal trochu jinak než ten Laury. První rána byla spíš jen taková lehčí, aby si vyzkoušela jak bude Jára reagovat.
Chvilku počkala a znova ho lehce plácla. Jára se zdál být celkem v pohodě, takže malinko přitlačila.
Na to už Jára zareagoval trochu víc, ale Verča věděla že to v pohodě zvládne, takže se napřahovala ještě o něco víc. Po každé ráně mu ale dopřála kratičkou pauzu, a občas mu zadek i trochu pohladila.
Zato Laura Milanovi zadek nehladila ani v nejmenším. Sázela mu jednu za druhou. Ruka už ji musela notně pálit, ale nedbala toho a řezala ho, co se do něj vejde.
Když Veronika skončila, tak Laura ještě pořád jela. Byla skoro jako stroj co se porouchal a nejde vypnout. Musela mu jich stihnout vysázet aspoň trojnásobek.
Pak si ale všimla, že Veronika už sedí zase u stolu a nalévá si další sklenku. Dala Milanovi ještě pět pořádných, a pak mu pomohla zpátky na nohy.
Chudák Milan byl červený jak v obličeji, tak i na zadku, ale ten zadek rozhodně vedl. Laura si vyklepávala ruku a třela si ji o druhou, aby ji přestala aspoň trochu pálit. Poslala Milana si zase na chvilku stoupnout k Járovi a i ona si dopřála další sklenku vína.
"To nám to jde ale pěkně od ruky, viď Verčo. Možná je to i větší zábava než hrát Dostihy." Řekla Laura tak nahlas, aby to kluci slyšeli.  Ti se na sebe jen podívali a jejich pohled byl naprosto čitelný..."jen počkejte, i na vás jednou dojde."
Ještě chvilku holky klábosily, popíjely vínečko a něčemu se pořád hihňaly.
Pak přišel čas na poslední Milanův trest. Holky si postavily židle proti sobě a sedly si na ně tak, že se jejich kolena navzájem dotýkala. Každá třímala v ruce velkou vařečku a výhružně si s ní pleskaly o dlaň.
"Tak pojď miláčku." Zavolala si ho Veronika.
Milan se ale vůbec nehýbal. Jára do něj musel šťouchnout. "To mluví na tebe vole. Na mě? Né asi, na mě "miláčku." Smál se mu Jára a dal mu herdu do ramene. "Auu, vole!" Obořil se na něj Milan.
"Oni jsou oba opravdu pořád jak malý." Smála se Veronika a kroutila hlavou.
"Koukám Járo, že ti nějak brzy otrnulo. Asi byla chyba odpustit ti ten řemen. Tak víš co, pojď se sem ohnout společně s Milanem." Nařídila mu Laura.
"Ne, to je dobrý, já zůstanu tady." Odpověděl jí Jára.
"Já ti ale nedávala na výběr. Koukej sem naklusat, nebo si pro tebe dojdu!" Zvýšila Laura hlas.
Jára polkl na prázdno. Přišli k holkám a ohnuli se jim přes kolena. Oba měli hlavy stejným směrem, a Milan mu povídá..."Ty seš pako viď. Mohl si to už mít dávno za sebou, ale to ty ne, ty musíš dělat pořád nějaký blbosti."
Veronika si upravila Milanovu polohu, aby měla jeho zadek tam kde potřebovala a Laura udělala to samé s Járou.
Holky začaly bez jakéhokoliv varování. Oba bráchy to zaskočilo a pokoj okamžitě naplnilo jejich "au, au..."
Každá si toho svého výtečníka přidržovala pěkně v pase a vařečky lítaly nahoru a dolu. Kluci sebou naštěstí nemohli moc mrskat, protože byli přimáčkuni k sobě, takže holkám se krásně trefovalo.
"Jen počkejte. Oba si opravdu týden nesednete." Věštila jim Veronika.
"A dneska budete spát na břiše." Doplnila ji Laura.
Holky jim dál dávaly co proto. Zadky nateklý a rudofialový. Když jich napočítaly pětadvacet hodily vařečky na zem, hladily klukům zadky a čekaly než se trochu uklidní.
Měli to konečně za sebou. Holky jim pomohly vstát a poslaly je ať se oblíknou. Veronika pak vzala Milana za ruku a odešla s ním do vedlejšího pokoje. Laura šla s ní, ale hned se vrátila zpátky držíc v ruce hojivou mast.
Sedla si na gauč a pokynula Járovi ať se jí ještě naposled ohne přes kolena. Tenhle příkaz poslechl moc rád, protože přesně věděl co bude následovat. Stáhla mu kraťasy a opatrně mu vtírala mast do kůže. Kdyby byl Jára kocour, předl by.
Veronika ve vedlejším pokoji dopřávala Milanovi určitě tu samou péči.
Když Laura skončila, postavila si Járu před sebe.
"A teď mi slib -a doufám, že už opravdu naposled- že až příště zase dostaneš po projížďce na kole chuť na točený, tak si dáš opravdu jen jedno!"
"Slibuju!" A ještě jednou ji pevně objal.
Oba si pak sedli ke stolu, i když Jára si spíš pořád poposedával a vrtěl se, povídali si a čekali než se objeví Milan s Verčou.
Ti přišli naštěstí za chvilku s úsměvem na rtech, což znamenalo že i tady bylo vše odpuštěno a jede se dál.
Holky pak dodělaly tu rychlou večeři, všichni se společně najedli a pustili se konečně do těch Dostihů.
Skvěle se bavili, smích se nesl celým domem a byli šťastný.
Jára se pak v jednu chvíli přistihl jak si prohlíží ty veselé tváře a uvnitř sebe cítí hřejivý pocit.
~Tak přesně takhle sem si představoval dnešní večer.~  Pomyslel si.