Příběh 150. - Letec Milan a zapomětlivá Veronika

 Takový to byl krásný zářijový den. Během pátečního odpoledne se mi domů dostavili Milan s Veronikou i s dětmi a zanechali je u mne po předchozí domluvě s tím, že Milan jede pracovně do Prahy a vrátí se v sobotu odpoledne, zatímco Veronika byla pozvaná na premiéru nového muzikálu, která končila dlouho v noci. 

Oproti tomu si Martin vymohl dovolení, že může strávit víkend kdesi v Brdech s partou podobně trefených vandráků, slíbil, že mobil zůstane zapnutý a on bude poslušně zvedat příchozí hovory. Sobota byla, jak jinak vyhrazena pracím okolo domu. Josef se pustil s Jirkou do řezání a štípání dřeva na zimu, oba Milanovi a Veroničini škodíci po chvíli přiložili ruku k dílu a snaživě nosili naštípaná polínka do dřevníku, za což jsem jim slíbila palačinky se šlehačkou a na neděli společnou návštěvu zoo, kterou s námi měla absolvovat i Veronika. 

Poklidný, podzimním listím zkrášlený sobotní den se pomalu chýlil ke svému závěru, já v kuchyni pilně smažila palačinky, vědouc, že kromě obou dětí jimi nepohrdne ani Jirka, Jaruna a Jarda, vrstvila je na velký talíř, až vytvořily zdařilou kopii šikmé věže v Pise a sem tam nakoukla z okna, jak jsou pracanti daleko.

Když už pak všichni seděli u velkého stolu v kuchyni a ládovali se palačinkami na střídačku s tvarohem i marmeládou, přetahovali se o misku se šlehačkou a mlaskali jako o závod, měla jsem radost, že jim všem chutná. 

S nezbytným hrnkem kávy v ruce jsem pak vyšla ven na terasu, abych si užila překrásně zbarvený západ slunce a vstřebala ještě trochu tepla z krásného dne. 

V tu chvíli jsem uzřela dva cyklisty, kteří podezřele nekoordinovaně šněrovali po návsi cestu směrem k nám. V jednom jsem po bližším ohledání poznala Jardu, v druhém Milana. Sakra, došlo mi - co dělá Milan na kole tady, když měl být v Praze?

Oba borci mezitím jako zázrakem minuli strouhu na okraji silnice a zabrzdili u naší brány. Přilepila jsme nos na sklo, nedbajíc, že budu zítra brblat, až budu okno čistit. Ale tohle divadlo jsem si nechtěla nechat ujít. Rozumí se, že kdybych vylezla ven, jak Jarda, tak Milan si mně všimnou a bude po vystoupení. 

Takhle jsem s úžasem sledovala, jak Jarda vzal za kliku branky. Bylo zamčeno. Zamykali jsme od té doby, co nám Fantomas názorně předvedl, že si umí sám otevřít a odejít na výlet. Občas nám ho takhle vraceli z dolního konce vesnice a my pak platili alimenty v podobě pytle psích granulí pro štěňata. Jarda jistě u sebe klíče měl, ale ani na ně nepomyslel. Bez úspěchu se jal lomcovat klikou a sakroval jako propuštěný kostelník. Milan se oproti tomu přiblble chichotal a střídavě se opíral o kolo on a střídavě se kolo opíralo o Milana. Jarda nakonec pokus o vylomení kliky vzdal a nabídl se, že zazvoní - určitě bude někdo doma, ne? Milan si významně položil prst na rty a hlasitým šepotem, střídaným ještě hlasitějším řehotem mu sdělil:

"Boha jeho, si jebnutý? Veď bude doma aj mama, nie?"

Jarda se plácl do čela, jak mohl na takovou důležitou okolnost zapomenout, načež Milan dostal spásný nápad:

"Preskočím plot, vojdem dovnútra a nájdem kľúče... jednoduché ako facka.."

Události vzápětí nabraly rychlý spád. Téměř bez dechu jsem sledovala, jak se Milan za Jardovy vydatné pomoci vydrápal na plot, rozhlédl se po kraji, co jeho jedličky a břízky dělají.... roztáhl ruce a pokusil se o seskok. Z mého pohledu to vypadalo, jako kdyby na plotě seděl Batman a chtěl předvést let plavmo. Let plavmo skončil dřív, než vůbec začal. Milan se při seskoku zachytil nohavicí o plaňku, padl hubou do záhonu, vyoral nosem kapustu a zůstal na plotě viset jako přežraný kaloň. 

Jarda se na druhé straně branky svíjel smíchy a vůbec ho nenapadlo bráchovi pomoci, zejména, jakmile se Milan probral z nepovedeného přistání, obohacené o trojitého ozemboucha a začal kvílet, že se zabil do hlavy a má přeražená všechna žebra a všechny nohy i ruce. Milanovi přiběhl na pomoc nejdřív Fantomas, který mu olízal tváře od hlíny a potom si způsobně sedl vedle něho a pomáhal mu táhle výt o nespravedlnosti tohoto světa.

To už jsem nevydržela a vyběhla na dvůr. Jednak pomoci Milanovi a vysvobodit ho ze spárů líté plaňky a dále zjistit, jeslti si opravdu něco neudělal. Zpoza branky se vzápětí ozval Jarčin sytý hlas, kterým se dotazovala bratra, proč tam proboha stojí jako telegrafní sloup a neotevře ty blbé dveře. Jarda na první dobrou vylovil z kapsy klíče, zcela střízliv a s provinilým výrazem strčil do branky hlavu a tiše pronesl:

"...brý večer... je Milan v pohodě??"

Jarča ho sourozeneckým nakopnutím exportovala k nám a běžela mi na pomoc vysvobodil Milana. Za konečné pomoci obou jsme Milana vyhákli z plotu a Jarča mu zběžně kontrolovala končetiny. Po prohlídce konstatovala, že si ten blbec naštěstí jen vymknul kotník a poslala Jardu do domu pro lékárničku. 

"Mami, prosím tě, budeme potřebovat octan, jdi raději za tím druhým blbem.... když nenajde klíč ve vlastní kapse, tak jak od něj můžu chtít, aby našel lékárničku...."

"Máš pravdu", řekla jsem jí a na odchodu jsem Milanovi zahrozila:

"No počkej, ty se máš na co těšit!!"

V obýváku jsem Josefovi, který klímal u televizních novin s oběma škodíky oznámila, kdo a v jakém stavu se nám vrací domů a požádala ho, zda by se dobrovolně neodebral s dětmi nahoru do pokoje, kde je uloží a počká, než usnou. Josef svolil a probuzené děti se ihned dožadovali dědečka, pohádky a vyprávění. Josef uměl děti zaujmout, když jim pohádky vyprávěl, a protože mu občas došla nit při líčení, stávalo se mu, že Dlouhý, Široký a Bystrozraký odnesli do pekla vodníka nebo Princezna Husopaska potkala v lese zlého vlka, který nesl kůzlátkům mlíčko.

Když jsem se vrátila na dvůr, Jarča ošetřila Milanovi vyvrknutý kotník, otřela mu krev z podrápané tváře a zamáčkla bouli velikosti slepičího vejce na čele. Milan na mně vejral jako žába z kyšky a evidentně se přede mnou scvrkával. Jarča mu při ošetřování čile nadávala a k dovršení všeho se dostavil i Jarda, který prohlásil, že žádnou lékárničku doma nemáme a že ho to už nebaví. Vyhnala jsem ho zpět řkouc, že jsem si jí už dávno našla a čekat na něho, tak tu Milan mezitím vykrvácí a já zemřu sešlostí věkem.

Jarda se s polohlasným mumláním odklidil zpět do útrob domu a já věděla, že jen co se nám ztratil z očí zasedne do své herní kukaně a propadne se do virtuálního světa stříleček a únikovek. 

Zaklesly jsme s Jarčou Milana mezi sebe a vlekly ho do domu. Milan poskakoval po jedné noze jako chocholouš a po spáncích mu pomalu stékaly krůpěje potu. Věděl, že hodina velkého trestu se přiblížila. 

Uložily jsme ho v obýváku na gauč a já se nad ním naklonila jako bůh Pomsty:

"Ty vemeno z kozy pádivý, ty imbecile, můžeš mi vysvětlit, proč jsi lezl na ten pitomý plot? Co kdybys spadl na druhou stranu na dlažbu? Tak máš otřes mozku!! Děkuj tomu svému strážnému andělovi, že máš jen vyvrknutý kotník a naraženou hubu... ten musí mít chudák šichtu s tebou, divím se, že ještě není v blázinci! A tam skončím brzo i já, protože tohle už není možný s tebou! Co kdyby to viděly vaše děti? Jak jim budu vysvětlovat, že má táta občas světlé chvilky, ale jinak je to úplný šílenec??"

Milan na gauči zalejzal víc a víc mezi matrace a vypadalo to, že se co nevidět propadne do úložného prostoru a splyne se zde schovanými dekami. Odkýval by mi býval i kdybych ho seznámila s nápadem na atentát na ministerského předsedu. Věděl, že vyvrknutý kotník není žádné závažné zranění, které by mně odradilo od trestu. Jak se zavrtával jako bourec morušový pod polštářky, chytla jsem ho za okraj zasviněných kalhot (no počkej, moje hodobóžové leskimo od bahna ti nejspíš omlátím o hlavu!) a dvakrát jsem ho rukou pořádně práskla přes zadek. 

"Koukej, ať jsou ty kalhoty dole nebo tě roztrhnu jako lístek do cirkusu, čuně jedno! Podívej se, jak jsi mi to tu zasvinil, jsi normální?? Nejsi, odpovím si sama! Takovejhle prasečinec tu neudělá ani Fantomas a to je zvíře, který z toho nemá rozum! Dělej nebo ti pomůžu a to pak uvidíš ten fofr!!" spílala jsem Milanovi.

Milan se velmi neochotně vysoukal ze špinavých kalhot a ještě neochotněji mi nastavil zadek v trenýrkách. Použila jsem jen ruku a jala se z Milana ručně oklepávat bahno a především z něho vyklepat tu jeho nezřízenou touhu mi na každém kroku dokazovat, že je pánem situaci v situaci, kdy jejím pánem vůbec není. Milan žehral na nepřízeň osudu a po každé ráně, která mu s mlasknutím přistála na zadku skoro nadskočil a ihned zaúpěl, jak se ozval zraněný kotník. 

Po chvilce jsem Milana nadzdvihla a stáhla mu trenýrky pod zadek. Pár růžových obtisků mé dlaně mu již zdobilo obě půlky zadku. Znovu jsem se nad něho naklonila a napřáhla ruku, abych mohla pokračovat. Milan začal pískat ve vysokých tóninách a dusil se přitom polštářkem, aby ho nebylo slyšet až na návsi. Nebrečel, jen kvičel a dával mi všemožně najevo, jak moc je mu, chudáčkovi nebohému ubližováno. Naplácala jsem mu tolik, až měl zadek celý červený, ale nijak zásadně silně. Mělo to být víc na připomenutí, že se nemusí neustále chovat jako pako, než aby to byl nějak zásadní trest. Na Milana to ostatně úplně stejný účinek jako kdybych si ho ohnula přes koleno a seřezala mu zadek do fialových modřin. Vždycky bral každý trest osobně a snažil si z něho vzít ponaučení (cha cha), a věděl přitom, že jeho seřezaný zadek je dalším hmatatelným důkazem toho, že ho mám ráda a bojím se o něho, ať je mu 15 nebo 30. Na závěr jsme pěkně přitlačila a práskla ho přes zadek až nadskočil a ublíženě se na mně podíval. Ale protože jsme dál již nepokračovala, natáhl si trenky, poděkoval mi za "nevšední" péči a když jsme k němu za pár minut opět došla, už měl nos zavrtaný v poštářku a spokojeně spal.

Nedělní dopoledne mne zastihlo samozřejmě u plotny. Milan s nohou, zamotanou v chladivém obvazu pilně datloval cosi do počítače a občas poposedl. Jarča, výjimečně v neděli doma mi pomáhala loupat jablka na koláč, já škrábala brambory, v troubě se pekla dvě kuřata s nádivkou. Pračka jela na nejvyšší výkon, Martin, který se vrátil před nějakou chvilkou ze sebe v koupelně smýval podzimní bahno a prach. Josef vzal vnoučata do města do zoo. Z horního patra od Terezy se ozývalo nedočkavé miminkovské mňoukání malého Tobiáška, který se dožadoval jídla. Ondra s Jirkou se motali okolo udírny, z níž vycházela libá vůně a prozrazovala, že Jirka nacpal udírnu nasolenou krkovičkou a paprikovým bůčkem. Jen někdo nám v té naší symbióze chyběl.

Veronika. Milan byl poměrně v klidu, podle původní dohody měla Veronika přespat u některé z přítelkyň, která s ní absolvovala muzikál, aby se Veronika nemusela v noci harcovat k nám. Ale teď už bylo skoro poledne a to u pečlivé Veroniky nebylo úplně normální. Když jsem ho upozornila, že je docela dost hodin, plácl do čela a vytočil její číslo. 

V následující hodině to pak udělal ještě aspoň stokrát. Ale telefon nikdo nezvedal. Milan s obočím kdesi na vrcholku hlavy obvolal Veroničiny kamarádky, aby se ujistil, že se u nich Veronika dosud nenalézá, ale ani jedna ze zmíněných dam mu jeho domněnku nepotvrdila. Milan pak zavolal i Filipovi, aby projel svodku událostí za posledních 24 hodin, Jarča zavolala i do nemocnice, zda tam nepřijali osobu Veronice podobnou, ale moje snacha se propadla nejspíš do západního Německa. Indisponovaný Milan ani nemohl dojet k nim a zjistit, zda Veronika nevyspává doma, to nakonec zařídil Jirka, avšak i on se vrátil s nepořízenou. Tohle už začalo být vážné. 

Kolektivně jsme začali uvažovat, kde Veroniku hledat, když se u okna, kde si Martin rozčesával nad odpadkovým košem svou hustou hřívu ozvalo něco jako zakašlání a dušený smích. 

"Co je?" zeptala jsem se a Martin ukázal z okna:

"Ztracená ovečka se vrací..."

Všechny naše hlavy se namačkaly do okna a naskytl se nám obrázek, jaký se jen tak nevidí. Do dvora vplula Veronika. Prostovlasá, rozcuchaná jako kdyby vypadla z mlátičky, bundu frajersky přes rameno napíchnutou na ukazováčku, druhou rukou svírala ucho kabelky a kabelka sama se za ní plazila jako neposlušný pejsek. Veronika při chůzi dospávala, protože měla přivřené oči a podle toho také vypadala její chůze. Div, že neskončila v sudu s vodou pod okapem.

"To se mi snad zdá..." vydechla jsem.

"Já jí zabiju" pravil Milan a já ho ihned zchladila:

"No, ty jsi ten pravý... vy dva si nemáte co vyčítat a po včerejšku buď rád, že sedíš!"

Milan vrazil hlavu mezi ramena a udělal se neviditelným. 

Veronika mezitím dorazila ke dveřím, otevřela s mohutným prásknutím do zdi, kalným zrakem se zakoukala útrob domu a po čtyřech se vyškrábala po schodech nahoru do jejich pokoje. V chodbě stály 4 solné sloupy a nevěřícně zíraly za právě odešlou divou. Jarča se za pár minut uvolila, zaběhla nahoru do pokoje a vrátila se s oznámením, že Veronika usnula napříč obou postelí, oblečená, obutá a přikryla se kabelkou. Kluci se zařehtali a já podotkla:

"Tak tohle tady ještě nebylo."

Nechali jsme Veroniku, aby se vyspala z fatálního stavu, protože takhle by s ní stejně nebyla rozumná řeč. V klidu a bez jediné zmínky o ní jsem nandala všem v poledne oběd, uvařila kávu a po všech těch dobrotách požádala Josefa, aby zavezl Milana a děti domů, protože Milan stejně řídit nemohl. Na rozhovor s Veronikou jsme chtěla mít klid. Jarča se moudře rozhodla, že by mohla jít zkontrolovat Davida do Násosny, Jarda i Martin se vypařili hned, jak se dojedlo, protože bych je mohla postavit ke dřezu se špinavým nádobím. 

Bylo už skoro k večeru, když se Veronika probrala a s bolavou hlavou přišla dolů. Rozhlédla se po nezvykle prázdné a tiché kuchyni a požádala o aspirin a vodu. Vyhověla jsme jí a pak jí ukázala na židli u stolu. Došlo jí hned, že si nebudeme vyprávět klípky z podařeného večírku.

"Asi jsem to přehnala, že?" pokusila se ještě o příjemnou konverzaci.

"To ano" přitakala jsem. 

Veronika se snažila upamatovat, co kde vyváděla, ale její mysl jí vynechávala, pouze kusé vzpomínky jí postupně běžely před očima a ani ty nakonec nebyly zrovna lichotivé. 

"Kde je Milan a děti?" zeptala se najednou.

"No asi doma, když je neděle večer..." řekla jsem.

Veronika se chytila za hlavu:

"Ježíš, vždyť jsme měli jít do zoo, já jsem ale husa!"

"Do zoo je vzal Josef, když ty jsi tak nezodpovědná a ve víru zábavy zapomeneš i na děti. Nebudu ti zastírat, že jsem v šoku, protože už jsi k nám přišla všelijakým způsobem, ale dneska ses opravdu překonala. A co je na tom všem nejhorší? Ani snad ne to, že ses ožrala jako čuně, ale že jsi nás všechny nechala ve strachu, co s tebou je, když jsi nám nezvedala telefon. Uvědomuješ si, že ti klidně mohlo jít někde o život a my bychom se nic nedozvěděli, leda tak z nemocnice, nebo nedejbože od koronera?? Jak ti máme po tomhle všem věřit, že budeš zase hodná holka a budeš se vzorně starat o Milana a o své děti? Ty prostě, jak čuchneš ke špuntu, tak ztrácíš všechny zábrany, to je tvůj problém.... Veroniko, proboha, víš, že tě mám ráda jako vlastní dceru... je to nutné mi neustále předvádět, jak se z téhle super baby během chvíle stává nezodpovědná opilá nána? Jsem moc zvědavá, jak se teď chceš svým dětem podívat do očí.... jo a abys byla informovaná, tvůj drahý manžel si vykoledovat výprask už včera, protože se ožral taky a přijel domů navíc na cizím kole, vylezl na plot a spadl z něho!! No neboj, má jen pohmožděný kotník a obličej jako po dvou kolech boxu......"

Veronika při té mé řeči nejprve víc a víc rudla, teprve při zmínce o Milanovi a jeho leteckém dni zbledla. Všechno jí došlo během vteřiny. Vyskočila ze židle a k mému překvapení se mi vrhla do náruče:

"Prosím odpusť mi, jsem husa pitomá..... tohle se nemělo stát... slibuju, že už budu dobrá a rozumná...... potrestej mně, zasloužím si to..... já přeci nejsem taková, abych své děti odstrkovala kvůli zábavě, tohle jsem fakt nechtěla....ani kdybys mi seřezala zadek do fialova tak to nenapraví takovouhle hloupost....." 

"Kdybys jen zavolala a řekla, že jsi v pořádku a že přespíš jinde, pochopíme to... takhle jsme otravovali Filipa, Jarča volala do nemocnice, Jirka jel dokonce v noci k vám, jestli tam nejsi...." podotkla jsem.

Veronika skryla obličej do dlaní:

"Taková ostuda, všichni si na mně budou ukazovat prstem!"

"Sama ses do té ostudy dostala" napověděla jsem jí a ona přikývla:

"Já vím... děkuju ti za tvou starostlivost, jsem ti vděčná, že se o nás takhle staráš. Nezasloužíme si to, ani jeden z nás, máš s námi jen nervy a problémy..."

Pokývala jsem hlavou také, protože mi Veronika mluvila opravdu z duše. Myslela jsem na to, jak by mohly všechny ty jejich eskapády dopadnout, kolikrát by se mohli dostat do ohrožení života a že mohou děkovat snad jen své šťastné hvězdě, že nad nimi drží ochrannou ruku a nenechá je padnout na úplné dno. Maně jsme zavzpomínala, jakou dlouhou cestu Veronika i Milan ušli za ta léta, co jsou součástí naší rodiny, jak se ze dvou divokých a nespoutaných mladých lidí stal pár, potom manželé a nakonec i rodiče. Měla jsem je oba ráda i přes všechny jejich pokusy o to mne přivést do blázince, i přes všechny své šedivé vlasy a jizvy na srdci, které mi vytvořili. Vždycky jsem se spokojila s tím, že jsme jim vynadala do bezvědomí, jeden či druhý skončili hlavou k podlaze a dostali na holou na pamětnou. 

Dnes to bylo ale trochu jiné. Což o Milana, ten jako kluk bude klukem tak trochu po celý život, ostatně neznám chlapa, který by občas nepropadl bláznivým nápadům a nevrátil se třeba jen na pár minut do puberty nebo do dětství. Ale u Veroniky to bylo jiné. Její "zlobení" bylo závažnější právě v tom, že byla matkou a měla jít svým dětem příkladem, měla je vést a pečovat o ně. Měla být jejich strážným andělem ve dne i v noci, měla dbát o jejich zdraví. Ne, že by to nedělala, to ano a víc než uspokojivě. Ale pak jakoby do ní vstoupil démon a ona si potřebovala dokázat, že je stále ozdobou společnosti, chtěla se bavit, a bavila se královsky. V tu chvíli ale také ztrácela zábrany a jakmile se u ní někdo zastavil s přípitkem, nedokázala odmítnout. A konce byly všelijaké. 

Tohle muselo skončit. Vlastně jsem to ani Veronice nemusela nijak naznačovat, nebo dokonce slovně oznamovat. Najednou vyskočila a utíkala ke kredenci, otevřela šuple a vylovila odtud vařečku, se kterou jsem lovila z hrnce knedlíky. A podala mi jí. 

"Nu což..." nadechla jsem se a ukázala Veronice místo na mých stehnech. Otálela jen vteřinu nebo dvě. Pak si povzdechla, a položila se. Nezdržovala jsem se kocháním se, ani laskavým pohlazením, jak jsem to občas dělávala. Výhoda byla, že přišla dolů jen v dlouhém bavlněném maxitriku, pod nímž měla jen kalhotky. Triko šlo nahoru, kalhotky dolů. A vařečka započala úřadovat. Ocitla jsem se v nějakém podivném vakuu, kdy mi mozek vypověděl službu a ruka pracovala úplně automaticky. Rytmicky, jako stroj jsme Veroniku vyplácela s razancí sobě vlastní, ale zase ne tak, jako jsem byla zvyklá bušit do kluků. Veronika už při prvním úderu otevřela pusu a začala plakat a naříkat. Bylo mi jasné, že za tu chvilku, kdy si naplno uvědomila, jak pošetile se zachovala, nahromadily se v ní emoce jako v papiňáku. A teď z ní vytryskly ven v podobě hlasitého a upřímného pláče a nářku, nad nímž by se kámen ustrnul. Kámen možná, já ne.

Měla jsem pro Veroniku pochopení, ale odsud potud. A pokud si skrze vařečku, obtiskávající se jí na holé prdelce uvědomí, že nemusí být u každé pijatiky hlavním hrdinou, bude to jen lepší. Veronika držela prdelku vzorně vyšpulenou, i když se jí třásla tak, jak se třásla její majitelka. Každý další úder jí vyhnal z očí další příval slz, ústa byla prakticky neustále otevřená a Veronika bulela jako malá holka, které přejeli křečka. 

Červeň na každé půlce macaté prdelky přešla postupně do fialové a já usoudila, že pořádku bylo učiněno zadost. Ale trest ještě nebyl u konce. Pouze výprask. Naříkající Veronika, držíc si oběma rukama seřezanou prdelku pranic nedbala na to, že je dokonale komická, ubulená, zbytky šminek rozmazané po obličeji společně se slzami, kapalo jí i z nosu a hlas jí nářkem až přeskakoval. Přihrbená, jako kdyby najednou zestárla o desítky let chtěla se odporoučet do koupelny, ale nebylo jí dopřáno. Jemně jsem jí položila ruku na rameno a prstem druhé ruku ukázala do kouta pod okno, kde obvykle klečívali kluci. Veronika, v zajeté bolesti a pláče se ani nepokusila smlouvat. Jen pokývala hlavou, jako že rozumí a bez jediného slova si klekla pod okno. Odtud se ještě chvilku ozývalo vzlykání, ale Veronika se postupně uklidnila a po několika minutkách už po mně po očku pokukovala.

"Copak, už tě bolí kolena?" otázala jsem se konverzačně.

Zakroutila hlavou, jako že ne. Věděla jsem přesně, co se jí odehrává v hlavě. Ten její výraz hovořil za vše - provinilý, bolestný, ale už smířený a prosící za odpuštění. Nechala jsem jí ještě chvilku klečet a potom jsme jí ukázala prstem, aby se zvedla. Přišla ke mně a najednou nevěděla, co má dělat. Trochu v rozpacích žmoulala rukou okraj dlouhého trička a přešlapovala. 

"Veroniko, Veroniko....ty jsi přeci taková koza... Kdybych tě neměla tak ráda, tak bys dnes byla u nás asi naposledy. Ale věřím, že si tohle moje ponaučení vezmeš k srdci a že se budeš chovat tak, jak se na mámu od dětí sluší. Slib mi, že se budeš trochu krotit a nebudeš mi předvádět své horší stránky. Jinak bych se na tebe musela zlobit....."

Veronika mně bouřlivě objala, div mi nevyrazila dech a zavrtala mi rozcuchanou hlavu do jamky klíční kosti. Povískala jsme jí lehce ve vlasech a moje roztomilá zlobivá snacha se rozvrněla jako přežraná kočka. Pár minut jsme takhle spolu souznily a když se na chodbě ozvalo dvojí mužské zadupání bot, líbla jsme jí na tvář a lehce pleskla po seřezané prdelce, aby mazala do koupelny a dala se do pořádku.

Do kuchyně vpadl Martin s Josefem a hlučně se dožadovali pití, jídla a odpočinku....

pokračovaní příště...