Moje touha

Moje nejniternější a nejideálnější představa vlastního výprasku je výprask za skutečný malér, který se mi stal. Potřebuji (i když vlastně nechci) být potrestaná reálně, spontánně, doopravdy. Ne žádnou hru na vinu a trest. Pro mne je prioritou realita. A v té realitě potřebuji vědět, že můj muž je tím, kdo mne má rád a chce, abych byla spokojená v našem vztahu. K tomu ale patří nejen láska, ale i jisté povinnosti. Já mám povinnost být dobrou ženou, manželkou, matkou a hospodyní. On je ten, kdo rodinu chrání a zabezpečuje. A také tím, který mi dá občas najevo i přes mou silnou dominanci svou převahu a řekne mi, že budu bita. 

Při letošní naší dovolené jsme narazili na jedno zvláštní místo. Nachází se kousek od kempu Sázavský ostrov (dokládám autentické fotografie). Vede k němu právě z kempu pohodlná cesta lesem a loukami, okolo jezírek a tůní. Jedno z jezírek je olemováno krásnými balvany.

Ty kameny.... představila jsem si, jak se můj muž usazuje na jeden z kamenů a prstem kýve na mně, abych přišla blíž. A sakra. To asi nebude proto, že by se chtěl přesvědčit, jestli jsem mu nezhubla. No, dobře, vím o pár hříšcích, které by asi stály za hovor - především moje pilotování, taky umím pěkně odmlouvat, stahovat pusu v nesouhlasu nebo prosazovat si svou bez ohledu na situaci na středním Východě a kolísání zlata na burze. Že by přišel čas spočítat mi všechno, co jsem za poslední dobu zase neudělala správně?

Představila jsem si, jak k němu přicházím a dívám se mu do očí. Natáhne ke mně ruku a já mu podám tu svou. Pak už jen cítím tah, to jak si mně přitahuje k sobě a jemně nutí ohnout se a položit se mu přes nohy. Nebráním se, vím, že nikdy nejsem bita zbytečně nebo z jeho rozmaru.

Moje oči sledují pohyb stébel trávy okolo mne a cítím jeho ruce na svém kříži jak je tam položil. Okolo je ticho, někde nahoře skoro v oblacích píská dravec, vítr jemně čeří vlnky na jezírku. Vyčkávám, zda promluví. Hluboký nádech a jeho sametový baryton:

"Víš, že to nedělám rád, ale už toho je víc než dost. Ty vůbec nedbáš, když ti radím a víš, že to s tebou myslím dobře. Nechci ti nadávat, ale ty tvoje obličeje, co vždycky uděláš, ty mně prostě vytáčejí. Já vůbec nepoznám, jestli je ti špatně, nebo jsi naštvaná nebo máš nějaký problém. Ty se tváříš jako když ti všichni křivdí. A když se tě zeptám, co ti je, co mi řekneš? NIC!! Jak to mám potom poznat? Tak to prostě uděláme takhle - když se začneš takhle tvářit a budeš říkat, že ti nic není, dostaneš na zadek, aby ses vzpamatovala a mluvila se mnou...."

Neprotestovala jsem. Měl pravdu. Neumím se svěřovat se svými problémy, držím všechno v sobě, ale přitom bych potřebovala, aby mně někdo vyslechl, podal mi ruku a řekl - hele, jsem tu, pomůžu ti, když mi budeš důvěřovat.

Ležíc svému muži na kolenou, mám podivně prázdno v hlavě. Ne, nebojím se, je spravedlivý, a ví, že mi to pomůže srovnat si myšlenky.

Plácne mně poprvé přes volné kalhoty. Potom podruhé a potřetí. Nespěchá, dává si načas. A já držím. Bez emocí, v klidu. Ještě o nic nejde. Vychutnává si tu pohodu okolo, vyplácí mně beze spěchu a občas se pokochá dlaní mojí oblou a vyšpulenou prdelkou. 

"Tak, a teď to bude doopravdy..." řekne tiše.

Srdce mi trochu poskočí. Vzápětí mi jeho prsty zajedou za gumu kalhot. Nesvléká mne celou, vystačí si s tím, že mi stáhne kalhoty pod zadek a s nimi jdou dolů i spodní kalhotky. Plnost mé prdelky se projeví v celé velikosti. Dotkne se jí dlaní, pohladí jí a teď se teprve pořádně napřáhne. Plochou celé dlaně mně uhodí. Pleskne to a zabolí. Ale ano, musí to bolet, jinak to nebude doopravdy. Vím, že to bude bolet víc a víc, ale tak je to v pořádku.

Jeho dlaň se mi obtiskává o kůži, vypaluje mi do těla láskyplné vyznání a pokárání, jeho druhá ruka mně pevně tiskne k sobě, nic nedbá na tíhu mne samotné, pokračuje ve výprasku. Bílá kůže červená, široká stopa jeho dlaní a prstů se rozšiřuje. Nezdržuje se tím, abych si rány počítala, ví, že to stejně neudělám, ani kdyby ze mně vytloukl duši. Pro mně je naopak nutné, aby bylo ran nepočítaných a abych nevěděla, kolik jich ještě bude. Nemusí nikam spěchat a čím pomaleji výprask probíhá, tím je to lepší. Také intenzita nemusí být na hranici snesitelnosti, ale také ne jen tak, aby se neřeklo. Prostě, ten správný úder celou dlaní přes mou vystrčenou prdelku, aby to štíplo a plesklo. Abych ve chvíli, kdy už to je silné a bolestivé, měla nutkání sebou házet a uhýbat prdelkou, abych zkoušela před výpraskem unikat, rukama se chránit a kopat nohama. 

Abych z počátečního tichého sykání postupně přecházela na prudké výdechy po každém úderu, aby se moje vzdechy začaly postupně měnit ve vzlyky a postupně ze mně vytryskl nářek a pláč. 

Ještě nikdy se mi nepovedlo, abych se při výprasku dostala do fáze, kdy budu mít opravdu dost a každý další úder by byl již za tou pomyslnou čarou, přes kterou se nepřekračuje. A kdy bych se snažila prosit a slibovat, že budu hodná holka a nebudu už zlobit a dělat naschvály. V takové chvíli by měl můj muž trestání ukončit a utřít mi z tváří slzy, políbit mne a pohladit seřezanou prdelku. A potom mne poslat kleknout si do kouta jako tu skutečnou zlobivou holku. A úplně na závěr by měl rozepnout zip u kalhot, donutit mne v kleče nastavit svou jeskyňku a pořádně si mně zezadu vzít. Přirážet silně tak, až mi kvůli fialovorudé prdelce budou opět vstupovat slzy do očí a bolest přehluší až orgasmus.

Takhle to je to pravé.