Příběh 149. Filip je taky jen člověk

Někdy nás život překvapí v dobrém, bohužel u mně je to vždycky překvapení, ze kterého nevyjdu a které na mně kupodivu zatím nezanechává žádné vážnější následky.

O první překvapení se mi nedávno postaral Jirka. V práci si dojednal s kolegou, který rušil svou farmu, nákup a převoz několika kusů blíže neurčených hospodářských zvířat, kterým by pro změnu na naší farmě poskytl azyl. 

Celý den jsem strávila tím, že jsem si poklidně píglovala dům od sklepa po komín a navečer jsem se rozhodla doplnit beztak už vydatné zásoby laskomin, a odjela do města nakoupit. Vrátila jsem se ve chvíli, kdy se již slunce klonilo za obzor a nicnetušíc vešla do dvora. V tu chvíli jsme dostala ťafku do ramene a když jsem se otočila, zírala jsem do oka výstavními pštrosovi, který na mně rozladěně pomrkával a uvažoval, zda jsem vítaná či nikoliv. Samozřejmě jsem se příšerně lekla, upustila tašky a zařvala. 

Z okna vykoukl Jirka a omluvně volal:

"Klid mami, to je jen pštros.... nic ti neudělá, neboj, nekouše......"

Víc nestihl říci, protože v tu chvíli mně pštros vyhodnotil jako narušitele a vyrážejíc ze sebe hrdelní zvuky se mi rozběhl v ústrety a rozhodně nevypadal na to, že mi chce potřást rukou. Jirka zařval, zařvala jsem i já a možná zařval i pštros. Do toho se ve vysokých tóninách rozštěkal Fantomas, který vyletěl ven otevírajícími se dveřmi, to jak Jirka honem spěchal zabránit katastrofě. Pštros byl rázem ohrožen ze tří stran. Respektive ze dvou, protože já se s ním rozhodně o dveře přetahovat nechtěla, naopak jsem se snažila být poměrně nenápadná, aby mně pštros přestal atakovat a pustil mne domů. Jirka za Fantomasovy vydatné pomoci vyhnal sveřepého opeřence ze dvora dozadu na zahradu a spěchal, aby mně uklidnil dřív, než popadnu dech a spočítám mu všechny křivky od vzniku světa.

To se mu úplně nepovedlo, neboť sotva mi stanul tváří v tvář, už jsem měla velmi bojovnou náladu a chrlila na něho nadávky:

"Ty vemeno z kozy pádivý.... ty dacane, co kdyby mně kleplo??!! Kdo by se o vás tak asi postaral, co? Proč nepřemejšlíš, než tě zase napadne nějaká hovězina?? A kde se tady ta krvelačná bestie vůbec vzala??"

"Mami, klid, dejchej....to není bestie, to je jenom pštros. Povezu ho večer na farmu, kamarád mi přiveze ještě dva...."

Ani to nedořekl, protože jsem se po něm rozehnala:

"Jak ještě dva?? Ty mně chceš mít na svědomí?? Já tě snad přerazím!!"

Jirka bystře uskočil, aby jednu neslízl a od prvotních pár facek ho zachránilo jen to, že se za vraty ozvalo troubení. To "kamarád" vezl další dva ptáky, kteří vyvalení jako poledne civěli tupými pohledy z okénka otřískaného pickupu. 

Z bezpečí domu jsem potom sledovala, jak Jirka s obtloustlým kamarádem cpou nebohého pštrosa k jeho pobratimům, načež celá pětice slavnostně vycouvala z brány a zůstal po nich jen obláček výfukových plynů. 

Překvapení ale ten den ještě neměl být konec. Sotva Jirka s kamarádem a třemi pštrosy (zkuste si to říct: šel pštros s pštrosicí a třemi pštrosáčaty) odfrčeli na farmu za Alešem a Lukášem, ozvalo se lehké zaklepání na dveře. Otevřela jsem, a tam stál Filip a tvářil se jako hromádka neštěstí.

"Ježíši kriste něco se stalo??" vyjekla jsem, sotva jsem uviděla jeho pohřební výraz. Jako obvykle mi hlavou prolétly všechny možné i nemožné scénáře, počínaje hromadnou havárií, únikem radioaktivitiy z místního kravína, přistáním UFO na návsi a znásilňování mužů nájezdnými Tatary. Filip odvětil, že stalo i nestalo, čímž jen podnítil mou obrazotvornost, nervozitu a bušení srdce.

Když se navíc obezřetně rozhlédl, kdo všechno nás špehuje, bylo mi jasné, že má nějaký malér. Pozvala jsem ho tedy dovnitř, kde mi už na chodbě svatosvatě slíbil, že bude mluvit pravdu, nic než pravdu a k tomu mu dopomáhej všichni svatí. Usoudila jsem, že je to vážné. Kuchyň, která obvykle působí jako kazatelna i zpovědnice zároveň nás opět přijala do své náruče, já nabídla Filipovi kafe a štrůdl a ukázala na místo u stolu:

"No tak si sedni a povídej...."

Z Filipa to ze začátku lezlo jako mravenci z chlupaté deky. Díky Lauře se Filip v naší vesnici zabydlel přímo ukázkově a po seznámení s naší rozvětvenou a průsery oplývající rodinou splynul s okolím rychleji, než si vůbec sám dokázal představit. Moji dárečci v něm brzy našli příhodného kamaráda, který nezkazí žádnou srandu, a i když je maličko komisnější než oni, přeci jen to není žádný nudný patron. Filip se snažil dělat svému jménu a postavení ve vsi čest, ale já tak nějak šestým smyslem tušila, že symbióza Jirka, Milan, Jarda, Pavel, David a Filip nemůže zůstat dlouho s čistým štítem a je otázka času kdy se něco semele.

No, a na moje slova jako vždy došlo..

Filip usrkl zdvořile z kafe a začal s líčením:

Jarda a Milan měli sem tam touhu vyrazit si společně na kolech do přírody, Jarda, jak vnímavý divák ví, se vůbec narodil s kolem v náručí a jejich společné výlety téměř vždy pravidelně končily v nějaké hospodě, kde se oba ztřískali do bezvědomí a domů se vraceli opivněni a podpíráni svými vlastními velocipédy. Abych nemusela při každém jejich výletu do neznáma alarmovat ozbrojené složky, svolili s možností přidělat si na řídítka kol GPS lokátor a mně byla do mobilu zavedena aplikace, která mi ty dva neřády našla prakticky kdekoliv na zeměkouli. Stejným hlídáčkem jsme vybavili Martina, který se zase tak rád ztrácel v dáli na svých vandrech a já mohla mít po letech zase jakžtakž klidné spaní. 

Díky GPS jsem tedy věděla, že předešlý den Jarda vytáhl Milana opět na kolo a vyrazili kamsi do kopců. Mé dobře míněné rady jako obvykle zdvořile a předstíraným zájmem vyslechli, načež se všechna moje slova od nich odrazila, jakoby narazila do skleněné tabule a bez užitku jim dopadla k nohám. Oba zmizeli za humny a jako obvykle se po nich slehla zem. Večer jsem jen zkontrolovala aplikaci, která mi oznámila, že se oba pánové, respektive jejich kola nacházejí asi dvacet kilometrů od našeho baráku s jsou ještě v pohybu. Asi za hodinu mi pak Milan, kupodivu ještě střízlivý volal, abych je nečekala, že se vrátí až druhý den a že přespí v nějakém motorestu. 

Druhý den se skutečně oba vrátili a mně bylo divné, že střízliví a celí, bez jediného šrámu na těle či na duši. Chvíli jsem větřila průser, ale protože se oba tvářili jako svatí Utřinosové, bláhově jsem usoudila, že konečně dostali rozum a na celou záležitost jsem zapomněla. 

No a teď tu byl Filip a soukal ze sebe přiznání. Ani Jarda, ani Milan večer nestrávili zdaleka u limonády, naopak vykropili se opět jako kazatelny a protože v motorestu, kde spolu dleli byla zrovna čísi svatba, brzy se vetřeli mezi stejně nepoužitelné svatebčany a slavili na zdraví novomanželů až do kuropění. Žel bohu, čísi strýček rozpoznal vetřelce a hnal je svinským krokem ze soukromé oslavy ven. Oba páni bratři ihned přešli z módu veselých kumpánů do módu útočících dravců a nastala přetahovaná o dveře do sálu. Těžko říci, kdo by vyhrál, protože strýčkovi přišel na pomoc vytáhlý junák a utkání 2:2 dopadlo víceméně nerozhodně. 

Avšak zatímco se strýček snažil oba kluky vyexpedovat, čilá a střízlivá tetka zavolala policii. Kluci byli exportováni v poutech na stanici, kde jim bylo dovoleno přespat a zchladit horké hlavy. Seznámení s další CPZ (cela předběžného zadržení) jim už ani nepřipadalo nepřístojné. Ráno, vyspalí do zmuchlana dostali kafe a začalo se účtovat. Bylo jim dovoleno zavolat si na pomoc někoho, kdo vládne češtinou a rukama. A Milana nenapadlo nic chytřejšího než zavolat Filipovi v bláhové představě, že rameno zákona na jejich straně obměkčí rameno zákona protistrany. 

V podstatě to tak i dopadlo. Filipovy výložky přesvědčily místního strážmistra a oba kluci byli propuštěni pouze s domluvou. Filip jim pak dokonce pomohl naložit do kufru služebního vozu a odvezl je domů. Po cestě jim vynadal, že právě hrubě zneužil svého postavení a že kdyby se to domákli "nahoře", má zaražený postup. Oba kluci se mu omlouvali a vysvětlovali, že raději riskovali setkání s ním než se mnou.

A zatímco se ani Milan, ani Jarda ke svému dalšímu zářezu na pažbě volovin nepřiznali, Filipa to žralo uvnitř jako dřevomorka. A nakonec usoudil, jsa nevěřící, že do kostela jít nemůže, ale k nám ano a vyklopil mi celou lapálii. 

"Neměl jsem to dělat, já vím, ale bylo mi jich v první chvíli líto..... i když jsem jim vynadal, prostě vím, že to nebylo správné. " dodal a jeho lítost zněla upřímně.

A k dovršení celého maléru se akorát Jarda vrátil z práce a strčil hlavu do kuchyně.

""Nazdarec, co ty tady... mami, co je k jídlu??"

Odmávla jsem ho k plotně, aby se obsloužil a vzala do ruky telefon:

"Milane, co máš na práci....nic důležitého.... v pět máš schůzku... to stihneš.... jo, stav se, něco bych s tebou potřebovala probrat.....fajn...."

Jarda se docela klidně posadil ke stolu s plným talířem segedínu a ládoval se knedlíky. Nabídla jsem i Filipovi, ale ten měl stažené hrdlo a na jídlo neměl ani pomyšlení. Během necelé půlhodinky zabrzdilo před domem Milanovo auto a poslední aktér našeho dějství se dostavil na scénu.

I on byl poněkud překvapen Filipovou přítomností a sotva si sedl, Jarda se začal zvedal, že si půjde po svém.

"Sedni si!" přikázala jsem mu přísně a Jarda na mně vyvalil oči jako talíře.

"Tak, a teď mi pěkně oba povyprávíte, jak jste se měli o víkendu na výletě....." řekla jsem a oba kluci se unisono podívali na sebe a potom na Filipa. Došlo jim to ihned.

"Bonzáku!" zasyčel ještě Milan na Filipa, ale vzápětí už uhýbal před mou napřaženou rukou. Pro pohlavek za nadávání jsem nikdy nechodila daleko. 

Oba věděli, že když už to Filip propíchl, že nemá smysl lhát a prekérní situaci si ještě víc zhoršovat. Takže oba přiznali barvu, i to, jak lišácky se vykroutili z pokuty na policii. 

"Nejen, že mi soustavně pijete krev a děláte ostudu prakticky po celém světě, vy budete do těch svých všiváren zatahovat i Filipa? Nic ovšem nemění podstatu věci v tom, že od tebe, Filipe bych se nadála větší mozkové kapacity než od těch mých neandrtálců, a nikdy bych nevěřila tomu, že se o nich necháš zatáhnout do průseru. Co čeká vás dva je zcela jasné, otázka je, co s tebou, protože vina je i na tobě a není o nic menší, než vina těhle dvou neřádů. Já ovšem nejsem z těch, kteří by tvoje maléry troubili dál a budeš si to tedy muset vyřešit nějak se svým svědomím. A vy dva nástup, rovnou si to s vámi vyřídím!!"

Milan i Jarda během mého proslovu jako obvykle začali ztrácet půdu pod nohama, jistota je opustila jako mýdlová bublina a jediné, čeho byli schopni bylo mnohaslovné vysvětlování, že se vlastně nic nestalo, nedošlo k újmě na majetku ani zdraví a že jestli teda na tom trvám, že tu pokutu zaplatí, aby byl klid. Ujistila jsem je, že tohle všechno měli udělat hned a nebo se chovat jako lidi a ne jako stádo zdivočelých vepřů a nemuselo se stát vůbec nic. Milan i Jarda mi všechno odkývali a následně se pustili do velkého odprošování, že už fakt nikdy v životě....

Nechala jsem je chvíli dusit se ve vlastní šťávě, načež jsem vstala a posunula svou židli doprostřed místnosti. Kluci zmlkli, neboť věděli, co to znamená. Filip seděl celou dobu u stolu a sám se sebou sváděl velký boj. Svědomí ho hryzalo jako blechy, kamarádská solidarita mu bránila kluky prásknout, ale čest ho nutila chovat se zodpovědně. Už ten první krok, že sám sebe přesvědčil, aby mi všechno vykecal pro něho znamenal jistou úlevu na duši. Nyní jsem mu ale zabrnkala na citlivou strunu. Bylo mu jasné, že je v maléru s kluky zajedno a jedna z možností, jak odčinit svůj hřích bylo napsat dodatečné hlášení nadřízeným a přiznat se k poklesku. Znamenalo by to pro něho jisté nepříjemnosti, které by asi ustál, ale důležité bylo, že mu to nebylo jedno. Teď, když věděl, že kluci dostanou výprask, byl opět rozpolcen. V životě bit nebyl, ale sám rozdal tělesných trestů nepočítaně. Proto také moc dobře věděl, že to není žádná sranda a že to zatraceně bolí. Jenže, pokud by to mělo ulevit jeho svědomí, možná je to druhá a snesitelnější cesta. 

Milan i Jarda na něho vyvalili oči podruhé, když Filip vstal a podotkl, že se nemusím ohlížet na jeho uniformu a že si trest zaslouží taky. Odvětila jsem, že to ho šlechtí, ale že já to právo nemám. Filip, odhodlán svůj dluh splatit řekl, že mi ho uděluje a že pokud kluci chtějí, že trest podstoupí první. Což o to, kluci byli ihned svolní, ale já ne. 

"Dobře, jestli ses rozhodl, ať je po tvém. Ale tady páni mistři mají přednost, jejich vina je větší než tvoje. Takže si ty a Jarda zatím pěkně stoupnete na hanbu a Milane, ty pojď sem a připrav si zadek!"

Milan zesinal a Jarda s Filipem se odebrali na vyhražené místo, navzájem po sobě pokukujíc a červenajíc se jako puberťáci. Pod oknem se ukázněně otočili nosem ke zdi a natáhli uši. Milan, vědouc, že už nic neuhraje se mi se vzdycháním ohnul přes kolena a nastavil zadek. V duchu jsem se rozhodovala, jestli si ho pošlu pro vařečku, ale nakonec jsem to neudělala. Nakonec, ono to ode mne bolí i rukou a když budu správně šetřit síly, dostane se na všechny tři rovným dílem.

Kuchyní se rozlehlo první tlumené pleskání mojí ruky o Milanův zadek. Jindy jsem se neunavovala jalovými řečmi, ale dnes jsem pocítila potřebu s kluky diskutovat:

"Já opravdu nevím, proč je vaším životním posláním mi neustále ztrpčovat život? Máte pocit, že potřebuju žít pod neustálým tlakem a s vědomím, že jen co otevřete oči, škodíte, až se oblaka třesou? Že netoužím po chvilce klidu a pohody? Proč mi to furt děláte??"

Milan neodpověděl, soustředil se na to, aby se udržel v jakés takés důstojné poloze, Jarda cosi nezřetelně zamumlal a Filip měl vraženou hlavu mezi ramena a snažil se nevnímat rytmické údery, doprovázené Milanovým šoupáním nohou o podlahu. Údery nebyly nijak razantní, ani rychlé, měla jsem spoustu času, abych si panáčky pěkně vychutnala. Po zhruba dvou minutách jsem Milanovi nakázala, aby se postavil a řekla jsem:

"Tak, to by na úvod stačilo a teď prosím si pěkně rozepni kalhoty, budeme pokračovat."

Milan věděl, že se nevyhne ani konečnému výprasku na holou, ale přesto po tísící zkusil smlouvat:

"Maminko, nešlo by to....."

"Nešlo, není potřeba se tu ztrapňovat před ostatními, dostanete všichni stejně".

Milan si opět několikrát povzdechl, ale nakonec uvolnil přezku pásku ve svých kalhotách a zmíněný oděv se pomalu sesunul k zemi. Milan zalomil rukama, ale přesto se znovu poslušně ohnul. Plácla jsem ho přes zadek, ještě stále chráněný bílými boxerkami a pokynula oběma zbylým hříšníkům, aby se otočili a sledovali výprask Milana online. Ani jednomu se moc nechtělo, pohled na jeho vytrčený zadek a červené stopy v místech, kde končily okraje trenýrek je nenechávaly na pochybách, že jsem stále v dobré kondici a že trest bude vykonán bez ohledu na počasí i jejich momentální rozpoložení. 

Filip se snažil chovat statečně, ale bylo na něm chvílemi vidět, jak moc je nesvůj.

Milan se už opět začal pod údery mé ruky kroutit jako housenka na kamnech. Teď už to bylo citelnější, nehledě na to, že malá přestávka mezi bitím uvedla Milanův zadek opět do plného vědomí. Už to štípalo a Milan si po sté připomínal, že to bolí a že to bolí dost. Ještě se ale nechtěl snížit k nářku, a tak ze sebe vyrážel jen krátké a polohlasné steny pokaždé, když jsem se trefila na zvlášť citlivé místo.

Po další, pro kluky nekonečné chvíli se Milan musel opět postavit a tentokrát stáhnout trenýrky. Jak moc se mu do toho nechtělo, jak smlouval a sliboval, jen aby nemusel před Jardou i Filipem ukázat holý zadek, již notně vybarvený mojí dlaní do červena. Ale musel, byla jsem neoblomná. Dokonce jsem i okřikla Jardu, který protestoval:

"Tak mami, tohle divadlo snad není nutný.... my bysme klidně počkali vedle".

"Nikdo se tě na nic neptal. Jen se podívej, jak má tvůj brácha už pěkně červený zadek a mysli na to, že ten tvůj bude za chvilku vypadat úplně stejně!"

Milan se opět ohnul, tentokrát už s mým mírným donucením a já mu lehce pohladila notně teplou kůži, abych vzápětí opět zvedla ruku nad hlavu a začala ho vyplácet na holou. To už Milan nevydržel a začal polohlasně vzlykat pokaždé, když jsem ho plácla. Ale ještě se snažil z posledních sil vydržet a nebrečet. Nevydržel. První hlasitý vzlyk vybělil tváře i Filipovi. Jarda přešlapoval z nohy na nohu a přál si být na jiném kontinentu, než poslouchat, jak brácha trpí a brečí.

Popotahující Milan byl vykázán do kouta, kde si musel vykasat košili a ukázat oběma klukům seřezaný zadek. Načež jsem pokynula Jardovi. Ten se ke mně doplouhal jako v posledním tažení, ale bez řečí se ohnul. Byl na jednu stranu rád, že už je na řadě, že to bude mít brzy za sebou a že nemusí poslouchat, jak Milan fňuká.

První série se odehrávala jen za mého monologu:

"Zrovna ty Jardo jsi dostal na zadek už tolikrát, že bych předpokládala, že se konečně poučíš. A co děláš ty? Vymýšlíš další lotroviny, kterými bys mi ničil nervy. Ne, nic nechci slyšet! Ty se soustřeď na to, abys přestal uhýbat a chovat se jako pitomec! Vystrč ten zadek, nebo si dojdu pro vařečku!!

Jarda poslechl. Když byl, stejně jako Milan vyzván, aby svlékl montérky a nastavil zadek, začal se ošívat, ale opětovná zmínka o vařečce ho přiměla k poslušnosti. Za chvilku už byl opět ohnutý a moje ruka mu opět začala vytvářet na zadku barevné vzory. Jarda trpěl zhruba ve stejné zvukové intenzitě jako Milan, hlavně z toho důvodu, že jsem ho při výprasku kárala. 

Opět vztyk a boxerky dolů! Pofňukávající Jarda příkaz splnil a nechal se ohnout přes moje nohy. Už nerebeloval, zadek ho pálil a on si přál jen, aby to skončilo a on si mohl v bezpečí trestného kouta začít bolavá místa hladit jako Milan.

Výprask na holou proběhl s Jardovým mohutným štkaním, každá další rána už bolela víc a víc, a jemu bylo úplně jedno, co si o něm Filip myslí. 

Ostatně Filip měl starosti sám se sebou. Výprask jeho vlastní osoby pro něho byl věcí zcela neznámou a bylo nabíledni, že podlehne emočně vypjaté chvíli a předvede mi své slzy. Věřil, že ho díky tomu neodsoudím ani já, ani oba bráchové, kteří teď už svorně stojíc vedle sebe polykali slzy a zuřivě si třeli bolavé zadky. 

Byl čas postavit se tváří v tvář svému trestu. Filip se zhluboka nadechl a ohnul se mi přes obě kolena. Byl zhruba stejně těžký jako oba kluci, vysportovaná a dobře stavěná figura mi ale poskytla pevnější svaly. To jsem ucítila hned, jak jsem ho podebrala v pase a přitáhla víc na klín. 

Vyšpulený zadek poprvé pocítil mojí ruku. Filip nečekal až takový úder a němě otevřel ústa překvapením. Další a další rány mu brzy pronikly do svalů a naklepávané hýždě pocítily bolest. Přesto ale statečně setrvával na svém místě, snažil se uvolnit, ačkoliv se mu celé tělo napínalo. Mozek mu zcela vypověděl službu. Nedokázal vnímat nic než příval ran, horko, které mu postupovalo tělem vzhůru a zvyšující se nepříjemný pocit.

Kalhoty ale odložil stejně jako oba předešlí kluci. Přehýbal se mi zpět přes nohy nerad, nechtělo se mu absolvovat další bolestnou nakládačku. Ze všeho nejvíc se mu chtělo vstát, požádat za prominutí a ukončit potupný rituál. 

Pevněji jsem ho přimáčkla ke stehnům a ruka opět začal s výpraskem. Filip učinil první výpad a instinktivně si začal rukou chránit trestaný zadek. Ale kampak na mně. Sevřela jsem mu zápěstí, zkroutila ruku na záda, až vyjekl a přidala na razanci. Filip začal vyrážet přerývané "au, auuu" a když jsem ho vyzvala, aby se postavil a odložil trenýrky, položil si obě ruce na zadek a podíval se na mně nešťastně.

"Ale no tak.... nechceš přeci ukázat, že jsi horší než tihle dva.." ukázala jsem na Jardu a Milana prstem. 

To Filipovi dodalo. Poslušně svlékl trenýrky a ohnul se. Prohlédla jsem si jeho pevný svalnatý zadek s jasnými stopami mých prstů. Byl o něco červenější než ty dva předešlé, nakonec jeho kůže na takové zacházení nebyla zvyklá. 

První rána na holou ho připravila o zbytek důstojnosti. Sklonil hlavu a tiše se rozvzlykal. Oba bráchové se jako na povel podívali a dokonce malinko sklonili hlavy, aby se ujistili, že to, co slyší je pravda. Byla. Filip pobrekával a pomalu se propracovával k úplnému odevzdání se mi, kdy se mu tělo postupně víc a víc napínalo a bolest se stávala víc a víc intenzivnější. Nerozkřičel se tak, jak to občas kluci ve své slabé chvilce dělávali, ale tichounce naříkal a opět podnikal zcela marné pokusy si bitý zadek ochránit.

Všichni tři se pak svorně postavili vedle sebe a už bez hlasitých projevů si hladili nejvíc bolavá místa. Nechala jsem je vydýchat a vstřebat zážitek ze společného výprasku. Pro Filipa to byla silná a nová zkušenost. Později mi přiznal, že se bál, aby se mu kluci nesmáli, a i to, jak silně na něho působilo pomalé dávkování jednotlivých ran a rozložení celého výprasku na etapy. Řekl, že ta chvíle, kdy sám poprvé okusil mou ruku byla k nepřečkání a že si vůbec nebyl jistý, jestli to zvládne se ctí. Ujistila jsem ho, že se choval statečně a že jeho slzy pro mne nejsou projev slabosti, ale spíš odměna. V takové chvíli vím, že byl trest odvedený správně a důkladně a že si potrestaný uvědomil, co provedl a jak daleké mohly být následky jeho nerozvážného jednání. 

A také jsem mu řekla jednu věc: Pokud bude mít kdykoliv nějaký problém, se kterým si nebude vědět rady, ať se mi klidně svěří. Za 1. nic nevykecám, za 2. se mu pokusím pomoci či poradit a za 3. pokud bude cítit potřebu vyzpovídat se mi a dostat "rozhřešení", že se mu nikdy nevysměju za jeho slabost, strach nebo slzy. Chápu, jak emoční je už jen se přiznat k něčemu, co provedl, tím více, pokud se má svěřit v podstatě cizí osobě. Ale také moc dobře vím, jak to bolí na duši, když si člověk nemá s kým promluvit o svém maléru, jak to sžírá a dusí. 

Výprask je pro mne záležitost očišťující. Tělesná bolest pomine, šrámy na zadku se zhojí, ale ty na duší zůstanou a bolest vlastního svědomí také. Proto je-li ta možnost, vždy volím tělesný trest (v podstatě pro kohokoliv) jako prostředek, jak si očistit duši i hlavu, zahnat zlé myšlenky. Přijmout tělesný trest je prvním krokem, vytrpět ho krokem druhým. A odpuštění těch kterým jsme ublížili je největším vítězstvím. Vždy své syny i dcery trestám s láskou, něhou a přiměřenou přísností, která mému úřadu matky přináleží. Umím naslouchat, umím jim vynadat a umím zasáhnout přesně to místo, kde je struna citu nejtenčí. Jejich pláč je pro mne velkou odměnou a jejich odevzdáním se do mých rukou. 

pokračování příště...