Příběh sto dvacátý čtvrtý - Královna, princ a princezna

Roky vlády milostivé Královny letěly jako splašení koně a sama vládkyně již pociťovala únavu v důležitém úřadu, který zastávala. Když princ Milan dospěl a vybral si nevěstu, se kterou byl nedávno sezdán, usoudila Královna, že by si země zasloužila vládu mladé krve.
Sezvala jednoho dne své dvořanstvo a šlechtu, aby jim své rozhodnutí oznámila:
"Mí věrní a oddaní. Již stárnu a síly mne opouštějí. Země rozkvétá a lid žije v míru. Rozhodla jsem se, že udělím princi titul Regent a stane se zastupujícím mého majestátu do té doby, než bude připraven na korunovaci a stane se králem. Buďte mu nápomocni radou i skutkem tak, jak jste pomáhali mně a já věřím, že povede svou zemi ku slávě a bohatství."
Dvořané se tvářili zprvu zaraženě, nečekali, že by Královna chtěla odstoupit ze svého úřadu, ale kdo ji znal, věděl, že své rozhodnutí dobře zvážila. Nakonec, poté co princ provedl tu neslýchanou věc a byl za to spravedlivě potrestaný, choval se rozumně a důstojně. Pravda, princezna měla v sobě divokou toskánskou krev a nebylo radno jí rozhněvat, ale před Královnou se držela zkrátka a chovala se téměř vzorně.

Královna poté nechala prince a princeznu přivést a i jim sdělila své rozhodnutí a princi na místě udělila titul Princ Regent. Když se večer konal ples na oslavu nového vládce, Královna v tichosti opustila palác a uchýlila se s hrstkou svých nejvěrnějších služebnic na letní sídlo. Tam, zcela mimo dosah palácového a státnického dění, dopřávala si zasloužený odpočinek.

Princ Regent a Princezna Regentka se ujali vlády. Princ hned druhý den po svém jmenování svolal státnickou radu a oznámil jim:
" Je potřeba v celé zemi rozhlásit mé jmenování a zároveň vybrat daně. Kromě zavedených daní se bude na každou hlavu vybírat po deseti groších jako příspěvek do státní pokladny a za ně se vyzbrojí vojsko. Ať se sjedou všichni rytíři a vyšší šlechta. Taktéž bude v nejbližších dnech vypraven můj kočár a já sám s princeznou pojedeme se podívat po našem království, navštívíme hrady a zámky v naší državě a zkontrolujeme osobně, jak se hospodaří na královských statcích."
Když skončil princ svou řeč, promluvila ještě princezna Veronika:
"A já požaduji, aby se na hrad sjeli nejlepší krejčí a švadleny, ušijí mi z nejdražších látek šaty. Pošlete do království mého otce poselstvo, ať sem dopraví mé truhlice s věnem. Uspořádejte pro nás plesy, chceme se bavit, chceme jezdit na lov a přijímat cizí delegace."

Dvořané nevěřili svým uším i očím.
Místo mladého králevice a budoucí královny, která by zemi měla dát dědice, sedí na trůně jejich nejjasnější Královny muž, který chce vyzbrojit armádu a žena, která chce utrácet peníze v zábavách a honech. Ach běda, jaký to vezme konec?
Ještě se nesešel ani rok s rokem a království, jakoby bylo potaženo černým flórem.

Z hradu, který byl přístupný i poslednímu žebrákovi v zemi, se stala nedobytná pevnost. Kdo mohl, zdaleka se tomu místu vyhnul. Okna hradu zářila od večera do rána noc co noc, neustále zde hrála hudba, ples stíhal ples a trachtace zábavu. V kuchyních se kuchaři nestačili otáčet, jak neustále vařili, pekli a smažili vybrané lahůdky na královskou tabuli, u které se scházela vybraná společnost hrabat, knížat, veškeré šlechty a cizích velvyslanců. Na hradbách stálo neustále velké množství stráží a bedlivě hlídali okolí hradu, jestli se neblíží nezvaní hosté. Palácové nádvoří se proměnilo ve vojenské cvičiště. A hradní kobky, ty byly přeplněné k prasknutí. Zpočátku si lidé nemohli a nechtěli zvyknout na divnou vládu plnou rozmařilosti a hýření, zvlášť když to měli sami platit. Bouřili se a hrozili pěstmi. Nebylo jim to nic platné. Rebelové byli pochytáni a vsazeni do želez. Za nimi do hradního vězení putovali ti, kteří nechtěli dávat těžce vydělané groše do státní pokladny a nakonec přišli i ti, kdož už platit nemohli.
Země vůčihledně chřadla. Na polích a loukách se plahočili v potu tváře nevolníci, ve městech už nezněl lomoz z tržišť a zájezdních hostinců. Všechen tovar musel být odevzdáván na královský hrad. Daně se neustále zvyšovaly, ale lidé už neměli z čeho platit. Po království jezdili vojáci a výběrčí daní a dřeli lidi z kůže.
Když nouze a bída dosáhla vrcholu, vyslali měšťané své předáky do královského letního sídla a přednesli Královně své hoře:
"Naše drahá, předrahá Královno a Matko, obracíme se na tebe jako na poslední útěchu a pomoc. V zemi je zle, lid je sužován daněmi a povinnostmi vůči Regentovi. Nikdo si už není jist ani životem ani majetkem. Vesnice i města chřadnou pod vládou tvého syna. "
Královna se při takové řeči zhrozila. Pravda, sem a tam se k jejím uším donesly zvěsti o rozmařilém životu na královském hradě, ale nikdo Královně neřekl otevřeně, jak se věci mají. A teď tu stála, studem zahanbená, před obyčejnými měšťany a měla by se jim zodpovídat za to, že zemi vydala do rukou svého syna, který ji znesvětil. Naslouchala jejich nářkům o neustálém strachu, o vojácích, kteří vnikali i do chudých obydlí, i do kostelů a všude brali a ničili, o princově zpupnosti, když málem vyhlásil válku sousedním zemím, o hýření princezny, která rozhazovala zlato planými dlaněmi za drahé látky, skvosty a parádu a také o jejich neustálém hádání a škorpení se mezi sebou i před dvořany, před šlechtou a posly z cizích zemí.
Královna nešťastné měšťany pohostila a pak se zavřela do své ložnice, z níž vyšla až druhý den.
Jaká se to s ní ale přes noc stala změna?
Den předešlý uzřeli měšťané svou Královnu tichou, ponořenou do sebe, prostě oděnou. Ráno vešla do sálu pevným krokem, energická, vyrovnaná žena s plném lesku svého majestátu a řekla:

"Oslyšela jsem vaše stížnosti a učiním právu zadobře. Hned teď dejte zapřáhnout kočár, pojedu na královský hrad, kde sama vyšetřím situaci a bude-li třeba, vynesu soud. Vy, vážení měšťané, jděte s pokojem domů a vyřiďte, že zase bude dobře a že právo zvítězí."
Měšťanské poselstvo jí provolalo slávu a ihned se všichni obrátili k domovům. Všude po cestách hlásali, že se Královna vrací do svého úřadu a že je konec bídy a utrpení, za což jí lidé velebili a chvalořečili.
Ta zpráva se dostala na královský hrad ještě dříve, než sama Královna. Princ i princezna nejprve překonali velký úlek, ale brzy je obavy přešly. Princ sebevědomě prohlásil, že on je králem a není na světě člověka, který by mu mohl poručit.

Když se okolo poledne rozezněly na zvonici zvony, věděl již každý, jaká že návštěva přijíždí a tlumené volání slávy nenechalo nikoho na pochybách, že dobrá vládkyně stanula na nádvoří. Princ ani princezna Královnu Matku nepřišli přivítat. Byli příliš zaměstnáni hádkou, kdo je tu vlastně vládcem. Dvořané nevěřícně sledovali jejich rouhání a klení, kterým se navzájem častovali, šlechta se potajmu bavila na jejich účet. 

Vtom se rozrazily dokořán dveře a v nich stanula Královna. Vešla s důstojností a celý sál utichl, že by bylo slyšet špendlík na zem upadnout. Princ i princezna zanechali hádky a němě sledovali, jak se k nim jejich velitelka blíží a její pohled nevěstí nic dobrého. Když došla až k trůnu, princ vstal a snaže se o nastolení ztracené rovnováhy, řekl:

"Čemu vděčíme za vaši návštěvu? "
Královnin pohled potemněl ještě víc. Vycítila z princovy otázky osten, že jí nikdo nezval a že není vítaná. Pevným krokem došla až k trůnu a jediným pohybem uhodila prince do tváře dlaní, až spadl za stupňů dolů. Na princeznu se jen podívala a usykla:
"Zmiz!"
Sama vstoupila na trůn a posadila se. Královští manželé stáli zkoprněle pod trůnem a zírali na Královnu, která za dosud hrobového ticha promluvila:
"Zbavuji prince titulu Regent. Jeho vláda právě skončila....."
"Zakazuji ti, matko, míchat se do mých záležitostí. Já jsem Král a vládce!!" skočil rozezleně princ Královně do řeči.
Královna povstala a zahřměla:
"Ty si dovoluješ mi něco zakazovat? Poté, co jsem tě obdařila mocí nad níž není, přivedl jsi zem do ponížení, lid do bídy a sebe do hanby! Ta hanba padá i na mou hlavu a já jí musím smýt!! Stráže! Odveďte prince a princeznu do jejich komnat a střežte je. Uděluji oběma přísné domácí vězení!"
Stráže ochotně přiskočily a vzaly prince i princeznu mezi sebe, což se neobešlo bez notného lání a klení, princ se snažil strážím vysmeknout a hrozil všem okolo sebe strašlivým osudem. Princezna, nedbajíc na svůj urozený původ, nezpůsobně křičela a běsnila, dokud jí i s princem nevyvedli ven a nezavřely se za nimi těžké dveře. Královna se pak rozhlédla po sále a silným hlasem řekla:
" Vy všichni, kdož jste přítomni, budete voláni k zodpovědnosti stejně, jako princ a princezna. Co jste to provedli se zemí, která vás živí, co jste to provedli s lidem, který pro vás pracuje v potu tváře? Bývali jste mými přáteli a vaše mysl byla čistá a úmysly laskavé. Dnes na mne civí lačné bezduché tváře, opilé mocí a zahálkou. Zmizte z mého hradu a až přijde čas, složíte mi své účty do posledního haléře!! Stráže!! Vyžeňte je ven jako oni nechávali vyhánět chudinu z jejich domovů. Ať se shromáždí na nádvoří a dříve, než se rozjedou do svých hradů a zámků, odevzdají do pokladnice všechno zlato, co mají u sebe. Královský hrad není zájezdní hostinec a kdo chce pít, jíst a bavit se, musí za to zaplatit. Kdo se bude zdráhat, toho vsaďte do vězení! Ale nejdříve .....ano, zavolejte žalářníka!"
Žalářník přiběhl ve velmi krátké chvíli a hluboce se před svou paní uklonil.
"Kolik vězňů máš v kobkách?" otázala se Královna a žalářník popravdě odpověděl:
"Odpusť má paní, ale když číslo přesáhlo tisíc, přestal jsem vězně počítat."
Královna pobledla. Tisíc a možná i víc vězňů v královských kasematech. To bylo nemyslitelné.
"Kdo určoval, koho uvězní?" zvolala.
Jeden z královských rádců před ní poklekl:
"Nejprve to určoval Regent sám, ale pak ho to přestalo bavit, neboť odpůrců proti jeho vládě přibývalo. Dal toto právo veliteli hradní posádky a generálům, kteří jezdili s vojáky po kraji a zatýkali lidi."

Královna se zhrozila při představě, jaké příkoří obyčejný lid pod zvůli vojska musel trpět. A dala přivést velitele hradní posádky i všechny generály. Než přišli, odebralo se deset dvořanů a rádců do podzemí, aby sepsali vězně a jejich provinění. Vojáci vešli do sálu pevným krokem a zasalutovali.
Královna se na ně přísně podívala:
"S vaším velením je konec. Zbavuji vás moci vojenské a rozpouštím armádu. Odevzdejte všechny znaky vojenské moci a hlaste se u velitele stráže jako řadoví strážci."
Velitel posádky ani generálové se ale nedali tak snadno. Sotva však začali řinčet šavlemi a meči, byli obestoupeni královskou stráží, odzbrojeni, vysvlečeni z drahých generálských kabátců a odvedeni v železech na dvůr, kde už velitel královské stráže oznamoval vojsku Královninu vůli. Spousta vojáků dobrovolně složila zbraně a vydala klíče ke zbrojnicím a vojenským dokumentům a ty vzpurné stráže rychle přemohly. Na vedlejším nádvoří zase probíhalo účtování se šlechtou, která se s nářkem a výhrůžkami loučila se zlatem a šperky.
Velký sál se postupně vyprazdňoval, až zbyli jen ti, kteří byli přítomni Královninu odchodu před rokem. Teď byli nadšeni, že ji mohou zase přivítat zpět. Večer se pak vrátili rádci a dvořané s štosy popsaného papíru a předložili Královně úplný seznam vězňů:
"Celkem je v kobkách hradu 1654 vězňů a z toho jsme vyhodnotili pouhých devět provinilých proti zákonu - čtyři lapkové, jedna helmbrechtnice, jedna bosorka, dva šejdíři a jeden zběh. Ostatní jsou měšťané a vesničané, kteří pozvedli hlas proti Regentovi."
"Okamžitě všechny zajaté, vyjma těch devíti, pusťte na svobodu. Mohou odejít do svých domovů." pravila Královna a povolala písaře:
"Poslyšte Královninu vůli. Vláda Prince Regenta budiž prohlášen za neplatnou, všechny zákony, které jím byly vydány, budou okamžitě přezkoumány a pokud nebudou odpovídat našim představám, budou zrušeny. Daně se ruší ihned a všem nevolníkům je navrácena svoboda. Kdo utrpěl újmu na majetku nebo zdraví, může požádat v královské kanceláři o peníze. Každý, na kom byla spáchána křivda, ať se nebojí mluvit. Všichni prosebníci budou vyslyšeni a všechny škody musí být nahrazeny. Tak praví Královna. Znovu se vracím na trůn. Znovu vám budu vládnout.A budu vládnout s pokorou a udělám vše, abych odčinila princovu vinu."
Dvořanstvo zahučelo na znamení uctivého souhlasu.
Do sálu vešel zbrojnoš a postavil se před královnou do pozoru:
"Hlásím vaše veličenstvo, že v komnatách prince a princezny je velký hluk a křik."
Královna vstala a řekla:
"Zaveď mne tam."

Princ Milan a princezna Veronika si od jmenování do regentské vlády žili pohodlným a zahálčivým životem. Stačilo vydat pár zákonů, utáhnout poddaným smyčku a všechno se dařilo. Plesy, hostiny, hony, návštěvy, dary..... pak přišlo kruté vystřízlivění a Královna Matka jim všechno vzala a nadto je oba poslala do domácího vězení. Teď, uzamčeni v komnatách své ložnice, strašlivě se pohádali, neboť princ nesnesl tu potupu a princezna se mu nejprve vysmála a poté jedovatě komentovala všechny jeho přešlapy, omyly a prohřešky. Nezapomněla se zmínit o onom osudném dni, kdy byl Milan jako poslední pacholek vyvlečen na nádvoří, přivázán k pranýři a zmrskán metlou. Milan měl co dělat, aby svou ženu neuhodil. Nepoznával jí a nebo jí poznával až moc. Ta hrdá, pyšná dědička Toskánského království měla v těle ďábla a na jazyku jed.
Oba se do sebe pustili výčitkami, kleli a vyváděli jako by je posedl démon. Došlo i na trhání látek, kácení židlí a házení porcelánem.
A v tu chvíli se dveře otevřely a v nich stála... Královna. Z očí jí sršely blesky.
"Ještě jste se nepokořili? Ještě jste nepochopili? Dobrá, budete mít čas přemýšlet a svých nestoudných činech na místě, které vám nyní vykáži. Budete uvrženi do nejtemnějšího žaláře, kde ještě dnes ráno byli uvězněni ti, jejichž slova jste nechtěli slyšet. Tam budete zpytovat svědomí do té doby, než nad vámi vynesu soud." Na její pokyn stráž vyvedla ven nejprve princeznu, která se dokonce snížila ke kopání a škrábání. Strážci jí museli násilím vyvléci ven a odvést do kasemat.
Milan pak vyšel sám, s hrdě vztyčenou hlavou, ale slova Královnina s ním otřásla. Věděl, že jeho matka dokáže velké věci, pokud je to nutné. Jen doufal, že bude milosrdná a nesáhne k tak dramatickému trestu jako tenkrát. Nechal se bez odporu odvést do temné kobky a přikovat za ruce ke zdi. Naproti němu už byla přikována princezna, vysvlečená ze svých honosných šatů, pouze ve spodních sukních a živůtku. Z úst se jí ještě pořád řinul proud nadávek.
Stráže je zanechaly svému osudu a přirazily těžké mříže.

Královna zatím dlela ve své komnatě a diktovala písaři dopis. Písař byl zavázán tajemstvím, že neprozradí, pro koho byl list určen. A když byl dopis dopsán a zapečetěn, byl vypraven spolehlivý posel na rychlém koni, který se ihned vydal na cestu.
Královna pak přijímala prosebníky a delegace, diktovala listiny a udělovala milodary. A zástup lidí se netenčil. Snad každý, i ten nejposlednější podruh, přišel s žalobou a stížností. Trvalo několik dní, než byly jejich křivdy napraveny a než si mohla Královna vydechnout a říci, že nejdůležitější úkol je splněn.
Poté zasedl soud. Ne nad princem a princeznou, ale nad těmi devíti nestoudníky, kteří i přes dřívější blahobyt v království zvolili cestu neřesti a zločinu. Soud byl rychlý, ale spravedlivý. Všem čtyřem lapkům byla na náměstí zmalována záda lískovou holí a s cejchem zloděje byli vyhnáni za hranice království. Stejně tak dopadli i oba šejdíři, kteří na tržištích konali své kejkle a mámili z lidí peníze. Museli navíc po skončení trhu celé náměstí do posledního papírku vysbírat a čistě zamést, aby si začali vážit lidské práce. I oni byli vyhnáni za hranice království, ať zkusí štěstí jinde. Zběh byl vyslechnut, aby se zjistilo, proč nechce Královně sloužit ve vojenském šatu.
"Vám, má Královno, budu sloužit oddaně jako otrok. Zběhl jsem, protože jsem nechtěl na Regentův rozkaz brát lidem jejich majetky a vypalovat jim obydlí."
Královna milostivě kývla a zběh byl zařazen do jednotky stráží. Od té doby nebylo horlivějšího hlídače Královnina spánku.
Helmbrechtnice ale dopadla hůře. Byla veřejně zmrskána, postavena na pranýř a aby přestala svým tělem vábit mužské, odvedli jí poté do věže, kde s ní obcovala celá hradní posádka, dokud běhna vysílením neomdlela. Ve vězení zbyla jen bosorka. Mladá, divoká vesničanka, která tvrdila, že umí čarovat a několik lidí se pokusila uřknout, po nocích sbírala na Šibeniční hoře bylinky a vařila z nich lektvary. Ta samojediná teď seděla ve své kobce na slámě a čekala na svůj ortel. Měla hrozný strach, vždyť bylo všeobecně známo, že bosorky skončí na hranici upáleny jako slaměný vích. Několik dní poslouchala z protějšího žaláře řev a výhrůžky z úst urozených - prince a princezny. Po pár dnech zmlkli, když seznali, že je nikdo neposlouchá a že jim nikdo nepřijde otevřít mříž a pustí je ven.
Uplynulo sotva deset dní a na nádvoří hradu přijel lehký vozík, tažený podivným bílým zvířetem, jehož se strážní nesmírně ulekli. Zvíře mělo huňatou srst, měkké tlapy bez kopyt, široké pysky a dva obrovské hrby na hřbetě, které se mu za podivné houpavé chůze natřásaly. Byl to velbloud, v této zemi neznámý. Z vozíky seskočil muž. Ale to byl člověk! Hotový obr. Vysoký víc než jeden sáh, širokoplecý, bronzově snědé kůže, černých hustých vlasů a řídkého vousu, který mu rostl ve dvou pramenech pod nosem až pod bradu.Jeho pohled byl až bizarní. Studené, tmavé oči se dívaly chladně, bez zájmu, lhostejně. Když k němu přistoupil velitel stráže, jen mu podal průvodní glejt a nechal se beze slova uvést před Královnu.  Jaká proměna se s ním stala, jakmile vstoupil do trůnního sálu a uzřel Královnu. Narovnal se, povysunul bradu a tvář mu rozzářil vřelý úsměv, který odhalil dvě řady bělostných silných zubů. Oči nabyly hedvábného lesku a sálalo z nich teplo. Králova, sotva muže spatřila, seběhla z trůnu jako mladice a podala muži svou ruku k políbení, což on učinil s dvorní elegancí, jakoby se celý život pohyboval jen mezi urozenými lidmi.
Královna pak řekla: "Vítám vás, milý příteli."
Muž se uklonil na znamení díků a odpověděl cosi cizím jazykem, jemuž Královna podle všeho dobře rozuměla, protože se usmála.
A již od samého rána se na prostranství před hradem, kde se obyčejně konaly trhy, kde kejklíři a čarostřelci předváděli své umění, kde se konaly rytířské turnaje a prostý lid zde skládal své Králově hold při slavnostech, začaly dít divné věci. Povozy sem přivážely trámy, prkna, desky a slámu, tesaři stavěli zvláštní konstrukci a lidé, chodíce okolo si šeptali, že to jistě bude šibenice a sázeli se, koho že pošimrají za své skutky na hrdle. Teprve po chvíli se lidé rozpomněli, že ve vězení stále ještě dlí Regent se svou manželkou a tu se ulekli, že by byla Královna tak krutá a vlastního syna vydala katu. Než do večera bylo všem jasné, že se poprava konat nebude. Tesaři se soumrakem dokončili veliké pódium, zakryté prkny a deskami a uprostřed vztyčili ne šibenici, ale velký baldachýn, který ovinuli královskými barvami. Pod baldachýn umístili vyřezávanou sesli a prostřeli jí sametem. Naproti pak dva silní pacholci přinesli dlouhou a mohutnou dřevěnou lavici, z jejíž horní desky se až na zem vinuly kožené popruhy. Zvědavců přibývalo a všichni se na zvláštní vybavení pódia dívali s respektem, s obavami, ale také se zvědavostí, která je lidu vlastní stejně jako strach. Teprve až jeden krajánek, navrátivší se z cest, prohlásil:
"Toť jest dereš, viděl jsem to na cestách po cizích zemích a slouží k přísnému potrestání provinilých karabáčem nebo lískovou holí. No nechtěl bych být v kůži toho, kdo dereš okusí....."
Soumrak pak milosrdně pozvolna halil do tmy pódium, baldachýn i obávaný dereš. Poslední lidé, kteří se ještě trousili okolo, mohli spatřit vysokou postavu tajemného muže, který ráno přibyl na hrad a o němž se vedly rozporuplné klevety. Jedni mínili, že to je cizí kníže, který se uchází o Královninu ruku, druzí v něm viděli divotvorného kouzelníka, který Královně přivezl divotvorné bejlí. Ale jen málokdo by uhodl, kým muž je.
Jeho jméno znělo drsně, stejně jako byl drsný jeho vzhled. Říkal si Artavazd, což v jeho rodném jazyce značilo bojovníka. On ale nebyl bojovníkem, byl něčím strašnějším. Byl to kat. Obávaný kat z daleké Arménské země, kde se nebe dotýká země, kde jsou daleké stepi, spálené sluncem, posvátné hory, na nichž sníh a led nikdy neroztává a kde žije množství divokých kmenů, jež mezi sebou bez ustání válčí, kde se děti rodí v sedle koní a na hřbetech velbloudů a statné ženy si v udatnosti v ničem nezadají se svými černovlasými a černookými muži.
Kat si pečlivě prohlédl práci tesařů a spokojeně pokýval hlavou. Na jeho pokyn pak již za svitu pochodní přivlekli pacholci na pódium kládu s otevírací závorou a nechali jí stát tak, aby z ní bylo na dereš dobře vidět.

<script async src="https://pagead2.googlesyndication.com/pagead/js/adsbygoogle.js?client=ca-pub-8694018938622461"
     crossorigin="anonymous"></script>

Ráno bylo mlhavé a zatažené, ale brzy se slunce začalo prodírat skrze mraky, až je dočista rozehnalo pryč. Už od rána vybíhali lidé překvapeni ze svých obydlí, neboť jim nad hlavami začaly zvonit zvony a když utichl jejich kovový hlas, počali zbrojnoši vyvolávat poselství:
"Na vědomost se dává, že dnes úderem poledním bude vynesen soud nad Princem Regentem a jeho manželkou, princeznou Veronikou. Taktéž bude před hradem potrestána na těle bosorka, která se zove Laura za to, že čarovala proti lidem i zvířatům, vařila lektvary a škodila svou mocí. Tak praví vůle Královnina!!"
Lid měl o krutou zábavu postaráno. Poledne ještě zdaleka nezapočalo a okolo pódia se už netrpělivě mačkal dav obyvatelstva. A ze všech stran sem proudili davy dalších a dalších, aby nepřišli o nevídanou podívanou.
A když zvony odbily poledne, otevřela se hradní brána a z ní vyšel průvod. Nejprve se objevili nosiči, kteří na pohodlném sedadle přinášeli Královnu, oděnou v černém šatu se znaky moci, s korunou na hlavě a černém závoji přes vlasy. Za ní šli úředníci a stráže s velkými bubny. Královna vystoupala sama na pódium a usadila se pod baldachýnem. Rádcové ji usedli po obou stranách a stráže zavířili do bubnů. Z hradní brány vyšel rázným krokem Artavazd. Přes oči a tvář měl uvázanou černou masku a vlasy byly schovány pod kápí. Nahá svalnatá hruď se leskla olejem, kterým byl pomazán a krátké spodky černé barvy zvyšovaly mocnost jeho nohou. Šel pomalu, s neúprosnou pravidelností  a v ruce držel širokou popravčí sekeru.


Davem proběhlo zašumění. Přeci jen se nechá Královna unést hněvem a bude se konat poprava?
Kat však došel na pódium a zasekl sekeru do nejbližšího trámu, kde čněla všem lidem na očích a dávala najevo, že se kat ve své práci vyzná. Znovu se ozvalo víření bubnů a čtyři strážci s halapartnami přiváděli bosorku. Spíš než jí vedli, jí mezi sebou vlekli, neboť ženština sebou škubala a trhala hrubým provazem, kterým měla obtočené zápěstí. Oděná byla jen v režné kytli na znamení odsouzené, byla bosa a dlouhé tmavé vlasy jí divoce vlály okolo hlavy. Dotáhli jí na pódium a ihned zavřeli do klády, zacpavše jí přitom ústa, aby svým jekotem nerušila.


Další zavíření bubnů a už vstoupil na okraj pódia první rádce, rozvinul pergamen s královskou pečetí a pevným hlasem začal předčítat:
"My, Královna Matka, vědoma si zachování rovnováhy spravedlnosti a trestu, přistupujeme dnes na znamení odčinění hříchů k rozsudku nad povětrnou Laurou, která čarováním a zaříkáním škodila lidem i dobytku, z divokého koření odvary strojila a ku škodě všem pít dávala. Proto jí bude katem vysázeno dvakrát padesát ran těžkým karabáčem na holé tělo a poté bude s hanbou vyhnána za brány města. Budiž trest vykonán....."
Pacholci přiskočili k hrůzou téměř šílené ženě, roztrhli na ní kytlici, otevřeli závoru klády a nahou jí táhli k dereši. Mužská část diváků polykala na prázdno při pohledu na to mladé svíjející se tělo, odhalující všechna místa, zatímco ženské jí lály a spílaly, hrozili pěstmi a sem tam i vedle stojícímu muži pleskly přes otevřená ústa.

Bylo namáhavé i pro zkušené pacholky, aby bosorku dostali na dereš. Museli jí chytit za ruce, za nohy i v pase a násilím položit na velikou dřevěnou lavici a zatímco jí čtyři muži drželi, pátý rychle vázal řemeny okolo jejího těla, pak jí přivázal nohy a nakonec ruce. I přes to všechno se neustále žena snažila osvobodit, ječela a vřískala.
Nikdo v tu chvíli nevěnoval pozornost tomu, co se děje v hradních kobkách, kde zůstal uvězněn princ se svou manželkou. Oba po prvotním vyběsnění se utichli a čekali, až je přijdou vysvobodit. Princ byl dokonce ochoten se před Královnou pokořit a omluvit se za své chování, princezna vzdorovala déle, ale i ona nakonec uznala, že bude lepší, když v sobě zadusí vášně a bude poslušná. Jenže... nikdo nepřicházel. Oba, ačkoliv připoutaní, měli možnost hledět ze zamřížovaného okénka ven před hrad a viděli, jak přijel vozík s cizincem, jehož totožnost jim zůstala utajena, viděli a s napětím sledovali stavbu lešení a slyšeli vyvolávání trubačů o božím soudu. Nevěřili však, že by to měli být oni, kdo budou potrestáni, dokud to neslyšeli na vlastní uši. Když strážní přišli pro mladou bosorku a vlekli jí ven, jak v princovi, tak v princezně byla malá dušička. Strach jim ochromil nohy a zúžil hrdlo. Jakmile pak zaslechli venku víření bubnů, rádcův hlas a jekot odsouzené, co jim pouta dovolila, vrhli se k okénku a sledovali neskutečné divadlo.
Artavazd se zeširoka rozkročil nad odsouzenou a pacholek mu podal těžký kožený karabáč. Dav ztichl, aby mu ani zasténání z úst bosorky neuniklo. Poslední zavíření bubnů a kat započal své strašlivé dílo. Karabáč se ovíjel okolo těla trestané jako jedovatý had a zanechával za sebou silnou rudou naběhlou stopu. Odsouzená se vzpínala po každém úderu jako zasažená žhavým železem, z úst jí vycházel nepřetržitý jekot a řev, karabáč svištěl vzduchem a dopadal střídavě na záda Laury a střídavě na pevnou zadnici. Její tělo bylo v mžiku pokryto fialově rudými šlinci. Neustálý nářek se brzy změnil v chroptění, to jak trestané bosorce došly síly a její tělo ochablo. Kat přestal s bičováním a pokynul pacholkům, kteří vzali vědro s vodou a bezduchou Lauru polili ledovou vodou. Jakmile dala najevo, že je při smyslech, nelítostný trest pokračoval. Když jí kat vysázel prvních padesát ran, dala Královna pokyn, že trest byl přijatelný a že dál se pokračovat nebude.
Zbičovanou Lauru odvázali od dereše, popadli za ruce, v nichž už se teď nevzpínala, ale téměř se nechala nést. Tělem jí lomcovala bodavá bolest, před očima měla mžitky a nohy jí nechtěly nést. Záda, klenutá prdelka, boky i stehna byly pokryty linií nesourodých čar, všechny se barvily od jasně červené přes rudou po fialovou. Téměř visela v rukách strážných s hlavou skloněnou dolů, vlasy jí zplihle padaly do obličeje. Posazena do železné klece na voze, odváželi jí katovi pacholci za město.

Znovu povstal první rádce a znovu rozvinul pergamen:
" Aby královské moci a právu bylo učiněno zadost, budou před královský majestát přivedeni princ Milan a princezna Veronika, aby se zpovídali ze svých hříchů, bude nad nimi vynesen soud a trest bude bezodkladně vykonán."
Bubny zavířily a pak se za pomalého bubnování otevřela do třetice brána a stráž vyvedla prince a princeznu. Oba už dávno ztratili svou pýchu, těch několik dní ve studených kasematech jim smylo z tváří nadutost, oba byli vysvlečeni ze svých honosných rób, měli na sobě jen ušpiněné spodní oblečení plné prachu z vězeňské slámy, jindy načesané kadeře byly rozcuchané. Oba měli ruce spoutané za zády a když se svými strážci došli pod pódium a podívali se okolo, dav jim začal spílat ještě hůře než Lauře. Princ očima hledal jen svou matku. Ta seděla pod baldachýnem v černé róbě a její oči hleděly smutně na svého syna a nevěstu. Celou dobu se jí těžko dýchalo, nejraději by zarazila pohybem ruky to příšerné divadlo, ale věděla moc dobře, že by tím ztratila veškerou vážnost a rozvášněný dav by se mohl dopustit nepředložeností. Princ se nechal vyvést na pódium a téměř s hrdostí se rozhlédl po lidech. Za ním přivedli princeznu. Ta se tvářila zpola ustrašeně a zpola zhnuseně. Pro ni byl dav pod pódiem jen chátrou, řvoucí a nenávistnou. Pouze autorita Královny na ní působila.
Královna sledovala každý jejich pohyb, každý pohled. Ona věděla, jaký osud svému synovi i princezně uchystala, vždyť se s Artavazdem včera dlouho do večera radili. Trest měl být účinný, pokořující, bolestivý, a přeci jim neměl způsobit následky víc, než bylo nezbytně nutné. Královna chtěla, aby oba odsouzení pochopili, co způsobili a pokáním chtěli odčinit své hříchy. Obávala se jejich pyšné povahy, protože pokud se neskloní a neodprosí přítomné, budou vyhnáni z hradu a zbytek života stráví v klášteře.
Nadešel čas soudu. Rádce přednesl všechny žaloby, ze kterých obyvatelé hradu i podhradí královský pár obvinili. Královna se chmuřila víc a víc, princ postupně skláněl hlavu z zemi a bylo mu hanba podívat se své matce i lidem okolo do očí. Princezna křivila ústa, chtělo se jí křičet, aby už přestali s tou hloupou hrou.
".... a za tyto ničemné skutky budiž oba odsouzeni. Princezna Veronika bude potrestána karabáčem na dereši a kat jí vysází rovných třicet ran, přičemž jí odhalí zadnici, přes kterou bude bita. Princ Milan odsuzuje se nejprve k trestu uzamčení do klády, kde bude čekat pokorně do konce trestu své ženy, načež zaujme její místo a dostane taktéž na dereši třicet ran karabáčem. Poté oba pokleknou před královským majestátem a odprosí za své činy. Tak praví vůle Královny!"
Oba se na sebe i na Královnu podívali. To přeci nemyslí vážně? Je, z rodu královské a ušlechtilé krve mají mrskat na lavici jako nějaké zločince? A ještě pokleknout a odprosit?? Nikdy!!


Princezna si snad ani neuvědomovala, že všechny myšlenky z ní tryskají v nenávistných slovech a ona hystericky křičí na Královnu i lid. Leč její zloba neměla dlouhého trvání. Zatímco zcela ztuhlého prince Milana strčili pacholci do klády a uzamkli ho v ní, s princeznou zcela neprinceznovsky šmejkli na lavici a než se pokusila zvednout, měla ruce i nohy pevně uvázané k okrajům dereše. Pak se ozval zvuk trhané látky a do prostoru pódia zasvítila jako sníh bílá princeznina zadnice.
Hlasité nadávky z úst princezny ihned přešly v jeden neskutečně vysoký výkřik. To kat znovu vzal do ruky karabáč a obtiskl jeho pevnou žílu princezně na kůži zadku. Dav se zadostučiněním vykřikl:
"Jedna!"
Druhý úder, rudý pruh naběhl téměř okamžitě a princezna zaječela ještě silněji.
Jak kat pomalu, s klidem sobě vlastním švihal a trestal zpupnou princeznu, skandoval dav čísla, která přehlušovala toliko sama Veronika svým ječením. Princ byl zděšen. Nepohodlná poloha mu dovolovala dívat se na výprask své manželky s hodně vykroucenou hlavou a jak jí na bělostném zadku naskakovalo jedno jelito za druhým, propadal panice a zoufalství. Princezna se rvala s bolestí dosud nepoznanou a pýcha se v ní rozpouštěla jako mýdlová bublina. Strašlivé štípání jí nedovolovalo ani souvisle myslet, jen se modlila, aby už byl konec a přestala ta příšerná bolest, která jí stravovala tělo. Když padla třicátá rána, omdlela rovněž jako Laura. A pacholci jí, stejně jako povětrnou bosorku, zlili studenou vodou od hlavy až k patě.
Odvázali jí z lavice a držíce v kleku, čekali pacholci, až jejich kolegové vysvobodí z klády prince.


Princeznu a odhalenou zadnicí, pokrytou švihanci a modřinami, zamkli do klády tak, že svůj poskvrněný ztrestaný zadek vystrkovala neslušně na všechny lidi.
Princ Milan byl doveden k dereši a položen. Pacholci mu svázali ruce před sebe a dříve, než mu uvázali i nohy, stáhli mu spodní nohavice až ke kotníkům. Milanovi bušilo srdce jako o závod. Již dvakrát měl možnost se přesvědčit, co všechno kat s karabáčem dovede, a protože sám již na vlastním těle zakusil, jak chutná výprask, strašně se bál. Pacholci museli vidět, jak se mu třesou ruce i nohy. A když poodstoupili, stiskl pevně princ rty a zavřel oči, aby je hned po prvním úderu otevřel doširoka a nepříčetně zaječel. Ta bolest byla neuvěřitelná. Takovou ani sto per vypsat nedokáže, ani sto úst o ní nemůže správně pohovořit. Princ měl pocit, že mu po zadku někdo přejel ostrým nožem a vyryl mu do kůže pruh. Z očí mu okamžitě vytryskly dvě slzy. Mozek ani nestačil zpracovat první seznámení s karabáčem a už tu byla druhá rána, která Milanovi vymazala z hlavy všechny pocity kromě jediného - ostrou a pulzující bolest. Zvedl hlavu a podíval se tam, kde tušil Královnu.
Překvapilo ho, že má obličej skrytý v dlaních. Netušil, že jí dlaně smáčí hořké slzy za to, jak přísně musí svého syna i svou nevěstu potrestat, že kdyby mohla, prchne do útrob hradu a tam se skryje v té nejzazší skulině, jen aby nemusela poslouchat jejich hrůzyplné naříkání. Každý úder jako by jí samé trhal maso z těla, každý výkřik se jí vryl do mozku navždy. Bojovala sama se sebou. To ne princ, ale ona sama úpěla pod údery karabáče a stokrát radši by to i sama prožila, než slyšet, jak její syn trpí.
Dav skandoval čísla a dostával se do euforie tím víc, čím hlasitěji princ naříkal.I jeho zadek byl pokryt směsicí čar, které překrývaly nové a nové. Rty měl rozkousané skoro do krve.
"Třicet!" zařval dav, co mu síly stačily.
Milan zůstal otupěle ležet na dereši i když mu pacholci odvázali odkrvené ruce i nohy. Teprve po chvíli se pokusil zvednout, ale třesoucí se nohy mu vypovídaly službu.
Královna konečně zvedla hlavu a její bílá, slzami rozrytá tvář jakoby zestárla o mnoho let. Podívala se kamsi za obzor a teprve potom se její zrak stočil na princi i princeznu, kteří bez odporu a dobrovolně poklekli u jejích nohou. Oba sepjali ruce a prosili se slzami v očích za odpuštění jak Královnu, tak i svůj lid. Královna byla dojata a lid jim provolal slávu.
Královna poté zvedla ruce před sebe a láskyplným hlasem provolala:
"Vy všichni, mí poddaní, jste byli svědky potrestání prince i princezny. Věřím, že jejich trest byl pro vás dostatečně přesvědčivý a taktéž pro ně bude důkladným varováním do budoucích let. Nikdy v životě již nechci být svědkem toho, kdy mou důvěru a lásku zradí mí nejbližší. A také již nikdy nechci být soudcem a vynášet taková rozhodnutí. Nechť v naší zemi nadále vládne mír a klid a nikdo už nepozná nikdy, jak chutná dereš a karabáč."


KONEC PŘÍBĚHU.