Příběh 147. - Když rozvod, tak rozvod

 Nedlouho potom, co byl Pietro vyexpedován zpět do slunné Itálie a i sama Mirella s Edmondem si uvědomili, jakého pitomce mají za syna, přišlo Lauře oznámení, že by se měla ve vlastním zájmu zúčastnit soudního jednání ohledně jejich rozvodu. Podivila jsem se nad tím, jak rychle se u nich daly věci do pohybu (znajíc náš zkostnatělý byrokratický úřední systém), a když mně Laura požádala, abych jí udělala u soudu společnost, aby tam nebyla sama proti všem, ráda je jí vyhověla. Po poradě jsme se domluvily, že sebou vezmeme i Milana coby právníka, kdyby se náhodou Pietro utrhl ze řetězu a chtěl po Lauře bolestné, výkupné a výpalné. Veronika rázně prohlásila, že Milana samotného nikam nepustí, protože ho zná jako své boty a ví, že jak není pod dohledem, tak zákonitě škodí, až se oblaka třesou. 

Josef odvětil, že si tuhle ostudu rád nechá ujít, ale že bych se měla před odletem postarat o Jardu, který poměrně nešťastně prožíval rozchod se svou asi miliontou slečnou a měl deprese. Jarda se poinformoval, jestli mu do letadla vezmou kolo, což jsem odmítla financovat a Jarda tak musel sáhnout do svých úspor. 

Naštěstí to byly jen dvě hodinky letu. I tak jsme celou cestu poslouchala Jardovo remcání, že není malý kluk, aby se na něj furt dohlíželo, že sice má deprese, ale věšet se nehodlá a že neví, proč se musí harcovat v tandemu s náma do Říma, když mohl pohodlně polykat kilometry v Čechách. Ještě před přistáním jsem mu nabídla pár facek, což kvitoval tím, že děkuju, nechci.

S ohledem na vzniklou nepříjemnou situaci v Mirellině rodině jsme si ani netroufla požádat o ubytování a spokojili jsme se všichni s hotelem. Mirella ale přesto věděla, že jsme v Itálii a navečer zavolala s tím, že bychom se mohly aspoň my dvě sejít na neutrální půdě a pohovořit o tom, co bude dál. Protože jsme ani v nejmenším neměla potřebu se své italské přítelkyně vzdát jen kvůli tomu, že se jejich syn zbláznil, sešly jsme se v útulné taverně na předměstí Říma a stavidla naší výřečnosti se otevřela naplno.

Obě jsme se dohodly, že k soudu půjdeme a zároveň nepůjdeme. Pro Lauru i Pietra bude pohodlnější, když tam budou sami, přeci jen se jedná jen o rozvod, ne o monstrproces s kmotrem sicilského klanu mafie. Laura si sebou vezme jen Milana jako právní pomoc, Pietro bude mít také svého právníka. A my dvě můžeme počkat před kanceláří soudu. 

A tak to tak i dopadlo. Tedy, doufaly jsme, že to tak dopadne. 

V soudní síni, tedy spíš soudní kanceláři se zatím oba aktéři snažili domluvit na základních bodech. Laura, chtíc mít všechno co nejdříve z krku souhlasila s rozdělením společného majetku, ale vymínila si navštěvovat Mirellu a Edmonda i po rozvodu v jejich společném domě. Pietro nesouhlasil. Neuvedl sice žádný přijatelný důvod, proč si to nepřeje, ale byl zásadně proti. A jednání uvízlo na mrtvém bodě. Soudkyně, která nehodlala kvůli nim přijít o další, důležitější jednání při ukončila a poslala zřízence pro Mirellu, která čekala se mnou za dveřmi. Dvěma větami bylo Mirelle objasněno, proč se jednání táhne a kdo je příčinou. 

Mirella neváhala ani vteřinu. Její sytý kontraalt Pietrovi doporučil, aby mluvil pouze sám za sebe a nedělal rodině ještě větší ostudu než doposud. Pietro protočil očima jako Hurvínek a to neměl dělat. Mirella nelenila, zula svou pravou italskou lodičku a přetáhla s ní Pietra po zádech, následně ho přimáčkla ke stolu a jala se do něho bušit, až se z něho zvedal prach jako z fukaru. Pietrův právník koukal jako zjara a potom začal zmateně vykřikovat něco o tom, že "námitka, ctihodnosti, námitka", ale soudkyně ho odmávla rukou kamsi do zapomnění, aby nevyrušoval. Pietro sebou pod Mirellinýma rukama mrskal jako kapr na suchu, Mirella ho mlátil po zadku botkou, Laura se hihňala, Milan seděl se založenýma rukama a kochal se scenérií a soudkyně si docela klidně čistila brýle o soudcovský talár... prostě veškerá vážnost byla v tahu, Pietro fňukal jako malý kluk, jeho právník si nakonec odplivl, sbalil štos papírů do aktovky a vypochodoval z kanceláře, brblajíc, že tady taky nemusí za ty prachy nikomu dělat kornuto.

Když byla Mirella s vyplacením Pietra hotová, klidně se zase obula a se založenýma rukama se postavila vedle svého popotahujícího syna. Soudkyně si nasadila brýle a snažíc se o vážný tón se Pietra zeptala, jestli stále trvá na své námitce. Pietro neměl sílu ani odpovědět, jen zakroutil hlavou a soudkyně celou kauzu uzavřela s tím, že rozvod je formálně ukončen a oba ať podepíšou protokol a můžou jít.

Laura ještě v kanceláři radostně objala Milana, poděkovala Mirelle za spoluúčast a všichni houfně se rozloučili se soudkyní. Ještě v kanceláři se dohodli na společném obědě, pouze Mirella se omluvila, že by to bylo vůči Pietrovi nezdvořilé. Chápali jsme jí, protože ona s Edmondem najednou byli ve dvojím ohni, nechtíc stranit ani svému synovi, ani své snaše a jen doufali, že se časem ostří mezi nimi otupí a oba spolu budou aspoň normálně komunikovat.

Mezitím kdesi v italských pustinách:

Jarda, který se musel do Itálie dopravit s námi byl hned následující den vypuštěn do volné přírody i s kolem, vybavený navigací ve třech jazycích - italsky, anglicky, česky, protože italsky uměl skvěle nadávat a anglicky počítat, chtěli jsme mít jistotu, že se nevyšplhá na Vesuv. Veronika, dříve než odešla na nákupy (kdo by si nechal ujít římská tržiště a zapadlé krámky) mu několikrát důrazně připomenula, že není doma v jeskyni, ale v cizí zemi a jakýkoliv i náznak průseru je víc než nežádoucí. Jarda jako obvykle odkýval i vraždu Kennedyho a vylodění ufounů na Jupiteru, popadl kolo a zmizel. Veronika ho za chvíli pustila z hlavy a ponořila se do víru italského života. Než prošla prvním tržištěm, odmítla tři nabídky k sňatku, deset pozvání na drink a jeden nezávazný sex za rohem. 

Jarda pomocí navigace vykličkoval z města a vyrazil do dálav. Jako obvykle si nelámal hlavu vůbec s ničím. Rozchod se mu momentálně jevil jako nepodstatná banalita, kterou není potřeba řešit, když je tak krásně, slunce slibně připaluje, silnice je jako sklo a kolo si to zvesela sviští neznámo kam. Až příliš pozdě si uvědomil, že kolo sviští nějak příliš rychle a stále neznámo kam. Polní cesta také najednou skončila a před Jardou se otevřela malá rokle, hustě prorostlá trávou a křovím. To bylo také jediné Jardovo štěstí, protože do křoví vletěl po hlavě jak dlouhý, tak široký a možná i bystrozraký.

Když se pak vyhrabal ven, dodrápaný jako kdyby se popral s malajským tygrem, zjistil, že kolo naštěstí neutrpělo takovou újmu, aby ho nemohlo dovézt do hotelu. Nasedl na něj, ale ihned byl zase dole a snažil se si ze zadku a stehen vytahat trny a bodláky. Jakž takž očesaný od nevítaného býlí se rozjel zpátky, protože za jeden den bylo té legrace přeci jen dost. Po cestě si všiml, že kousek dál v krajině je nějaké jezírko a napadlo ho, že by se mohl trochu umýt, aby do hotelu nedorazil špinavý jako to prase a nevysloužil si aspoň pohlavek. 

Kolo zahodil na břehu jezírka, shodil triko a kraťasy a skočil do jezírka. Když se vynořil a vyplivl vodu, stála na nad ním na břehu policistka a rozladěně klepla špičkou boty o písek, naznačujíc, aby okamžitě vylezl ven. Z úst se jí valil proud slov. Jenže, Jarda jí nerozuměl. Rychle ale vylezl ven, oblékl si na nahé tělo triko a kraťasy a pokusil se policistce vysvětlit, kdo je a co tam dělá. Trvalo jim delší dobu, než se domluvili. Jarda ale pochopil, že má na krku docela slušný malér, protože je v národním parku, kde nemá co dělat, jezdí po trávě, která není jen tak obyčejná tráva, ale vzácná sbírka chráněných bylin, a nadto se rochní v jezírku, kde narušil přírodní biotop. A ještě ke všemu tu páchá obscénnosti, producírujíc se před orgánem státní moci úplně nahý a předvádí svého orgána. Jardu polil studený pot a vzápětí si uvědomil, že svoje doklady včetně pasu uložil do mojí kabelky, aby je neztratil. Karabinierka ho měla brzy dost. Nebyla padlá na hlavu, a když pochopila, že ten kluk nic nechápe a nerozumí jí, lámanou angličtinou se ho zeptala na jméno hotelu, naložila ho i s kolem do auta a vyrazila z místa činu.

V hotelu nás ale nezastihli. Jarda, který už překonal první šok s pomocí recepčního policistce vysvětlil, že mi zavolá a zkusí mně najít. Měl štěstí v neštěstí. K soudu ho policistka deportovala přesně ve chvíli, kdy Laura a Pietro podepisovali rozvodové papíry. Takže, když se všichni vykutáleli na chodbu, naskytlo se jim úžasné divadlo, kdy jsem já rozběsněně spílala Jardovi a ten se schovával za policistku, aby nedostal do držky. Soudkyně nelenila, a když slyšela na chodbě randál, vyšla ven a nařídila klid a ticho. Potom vyslechla strany a nabídla nám opět útočiště v kanceláři. 

V kanceláři potom s mou a Lauřinou pomocí vyjmenovala Jardovi všechny přestupky, kterých se stihl dopustit a rovnou je i finančně ohodnotila. Když spočítala celou cifru za pokutu, Jardovi se udělalo nevolno. Částka několikanásobně přesahovala jeho měsíční výdělek. Podíval se úplně zničený na mně, ale já zavrtěla hlavou:

"Ani nad tím neuvažuj! Já tvoje průsery platit nebudu!"

Soudkyně si zatím cosi tiše povídala s policistkou. Potom řekla nahlas:

"Máme tu takové staré zlaté pravidlo. Již naši předkové moudře sepsali velkou knihu trestů, a z ní čerpáme, pokud je případ nejasný. Zrovna jako teď. Takže, mladý muži.... jste ochoten zaplatit pokutu?"

Jarda si počkal na překlad a pak zoufale odpověděl:

"Já tolik peněz nemám".

"Dobrá" usmála se soudkyně, " v tom případě mi nezbývá, než vás odsoudit k trestu, kterému říkáme ´sculacciata tradizionale´, čili tradiční výprask. Vaše matka předpokládám bude souhlasit s udělením trestu podle našeho práva a našich zvyklostí, je tomu tak?"

Řekla jsem velmi zřetelně, že tradice se musí dodržovat a my jako cizinci italské tradice rozhodně porušovat nebudeme. 

Soudkyně se opět usmála. Milan Jardovi čile přetlumočil, na čem jsme se dohodly a Jarda sklopil hlavu:

"Stejně by mně to neminulo, jestli se nepletu".

"No, to nepleteš" ujistila jsem ho.

Soudkyně k našemu úžasu pokynula policistce a ta odvedla Jardu do vedlejší místnosti, kde za sebou velmi pečlivě zavřela dveře. Tam sáhla ke stolu, ovšem místo bouchačky držela v ruce pořádnou koženou plácačku. Posadila se na roh stolu a pokynula Jardovi, aby si odložil. Jarda si povzdechl, ale pohled na policistku ho ubezpečil, že to jednak myslí zcela vážně a také je zblízka hezká a tudíž by se to mohlo dát vydržet. Stáhnul si kraťasy a přehnul se policistce přes nohy.

Brzy bylo jasné, že mladá žena svou funkci zastává oprávněně a že se s hříšníky nemaže. Jarda měl zadek v jednom ohni, plácačka mu zanechávala nové a nové rudé stopy na kůži, a Jarda třebaže zvyklý na všechno možné si uvědomil, že tak nějak odvykl tělesným trestům. Nejdřív jen syčel, potom začal přidávat na intenzitě a po chvíli už zcela nedospěle křičel a snažil si ochránit zadek rukama jako v dobách, kdy byl ještě puberťák. Popotahujíce stejně jako prve Pietro byl nakonec Jarda puštěn, načež se rychle oblékl a začal si oběma rukama třít seřezaný zadek, aby zahnal bolest a palčivost z plácačky. A my zbylí jsme v němém úžasu seděli před soudkyní a naslouchali Jardovu nedospělému nářku.

Když se vrátili k nám, policistka mu cosi řekla, ale protože Jarda byl na jazyky úplně dřevo, nechápal. Milan, který stejně jako my všichni sledoval se zatajeným dechem dnes už druhou nečekanou exekuci se uchechtl a řekl Jardovi:

"Že prej jestli si nechceš s ní dát kafe..."

Jarda vzhlédl a co mu slzy v očích dovolovaly si policistku prohlédl. Výsledek byl víc než uspokojivý a tak kývl. Jen jsem tiše zalomila rukama a v duchu jsem se modlila, aby Jarda neudělal ještě další mezinárodní skandál. 

<script async src="https://pagead2.googlesyndication.com/pagead/js/adsbygoogle.js?client=ca-pub-8694018938622461"
     crossorigin="anonymous"></script>

Konečně jsme se mohli se soudkyní rozloučit a odebrat se do restaurace. Jarda a policistka se taktně vytratili. Mému mateřskému oku naštěstí zůstalo utajeno, že policistka nabídla Jardovi hned za rohem tykačku a díky jakés takés zásobě angličtiny se domluvili, že kafe chutná nejlépe v soukromí a než se Jarda nadál, byl u ní doma. A zhruba v době, kdy nám ostatním ztepilý pikolík servíroval minestrone, Risotto agli asparagi, saltimbocca a ke kávě cannoli, Jarda si vychutnával vůni krásného ženského těla a předváděl jí, jak moc výkonní jsou šohajové z podkrkonoší. 

Z přemíry událostí jsem se po jídle omluvila, že si půjdu odpočinout a budu předpokládat, že do našeho zítřejšího odletu se už nic nestane. 

Milan s Veronikou a Laurou osaměli. Dali si pár skleniček skutečně prvotřídního italského vína a Laura jim nabídla, že jim ukáže podnik, kam ráda chodívala. Podnik byl útulný, taková ta typická italská taverna, jako vystřižená z minulého století.

Tady zakotvili. Bohužel až do zavíračky nad ránem. Když je personál s tučným spropitným nasměroval k jejich hotelu, uvědomila si notně podroušená Veronika, že by kouřila, ale není komu... tedy vlastně není co. Milan se matně a ztěžklým jazykem rozpomněl, že v recepci se cigára prodávají a oba, podpírajíc přitom Lauru, kterou nohy moc nenesly se potáceli k recepci. Jenže v recepci jako z udělání nikdo, neboť i recepční je jen člověk a občas musí tam, kam i císař pán chodil pěšky. Veronice ani Milanovi se čekat nechtělo. 

Ani si nevšimli, že se Laura svezla do jednoho z křesel v hale a okamžitě usnula. Oba zbojníci se rozhlédli a pak se zcela nesmyslně vloupali do pultíku s cigaretami a drobnými upomínkovými předměty. Pultík byl napojen na bezpečnostní zařízení a spustil alarm, sotva do něj Milan i Veronika hrábli. Přiběhl recepční, obhlédl místo činu a zavolal policii.

Milan s Veronikou strávili noc v cele, kde vyspávali opici. Lauru, stále tvrdě spící dopravil recepční v náručí do jejího pokoje. Uznal, že tato dáma nemá s loupeží opravdu nic společného.

Ráno jako malované. Milan a Veronika podruhé ve velmi krátkém čase putovali k italskému soudu, tentokrát jako obžalovaní. Vina byla nad slunce jasnější. Soudkyně, kterou kvůli tomu vytáhli předčasně z postele byla nevrlá. Když navíc spatřila, koho jí to sem vedou, přísně se na Milana obořila:

 "To jste zase vy??"

Milan s kocovinou schlíple přikývl. Soudkyně po ránu neměla náladu na žerty:

"Týden za mřížemi a vyhoštění! Já si kvůli vám už nikdy ráno kazit nenechám!"

Milan užasle vyvalil oči a představil si, co mu dosud zakalený mozek dovoloval, jak bude cestovat s pasem, ve kterém je rudě vyvedeno sousloví "persona non grata" - osoba nežádoucí. To se nedostane ani za humna. Po mohutné chlastačce mu to málokdy bystře zapalovalo, ale dnes se překonal. Spustil stavidla své právnické výřečnosti naplno, odvolávajíc se snad i na všechny svaté.

Pro mě ráno jako malované skončilo v okamžiku, kdy se mi na pokoj připlouhal uválený Jarda a oznámil mi, že ani Veronika, ani Milan nejsou ve svém pokoji, Laura má příšernou kocovinu a zvrací do umyvadla a v recepci někdo vykradl pult se zbožím. Než jsem si stačila dát dohromady dvě a dvě, zazvonil mi telefon a Milan mne úpěnlivým hlasem žádal, abych šla zase k soudu. Nedivila jsem se už vůbec ničemu. Jardu poslala pod sprchu, Lauře nechala donést velkou Bloody Mary a aspirin a vyrazila k soudu. 

Se soudkyní jsme si podaly ruce už skoro jako staré známé. Omluvila jsem se jí za svou nevycválanou rodinu s dovětkem, že kdybych tušila, že jsou schopní škodit nejen doma, ale prakticky po celém světě, utopila bych je v náhonu. Vysvětlila jsem jí, že kam kdokoliv z mojí rodiny šlápne, tam sto let tráva neroste, a že bohužel není jediná, komu ti mí vejlupci přijeli pít krev. Že mám díky vám nervy nadranc, podlomené zdraví a jsem sešlá věkem (předvedla jsem jí své bicepsy a tvář, kypící zdravím), načež soudkyně chápavě kývla hlavou a když jsem jí vylíčila, kolik neřádů mám ještě doma, nabídla mi přátelství, upřímnou soustrast a návrh na svatořečení. Potřásly jsme si vzájemně rukama, potykaly si a já nakonec požádala o ´sculacciata tradizionale´ pro ty dva hříšníky. Soudkyně pár okamžiků přemýšlela a pak pokynula rukou. 

Místo vnadné karabinierky, která dosud spala ve své rozválené posteli (Jarda jí to udělal tak, že viděla všechny svaté) se dostavil statný soudní zřízenec a přivedl Veroniku i Milana. Jejich nasupené obličeje rázem povadly, když mně spatřili.

Oznámila jsem jim své rozhodnutí a podotkla, že si mohou vybrat, co je pro ně snesitelnější trest. Ani jeden z nich nezaváhal a společně předstoupili před soudkyni, které se omluvili a požádali o trest. Zřízenec zmizel za dveřmi a když se vrátil, držel v ruce dřevěnou plácačku. Veronika i Milan svorně na nástroj vytřeštili oči, ale své rozhodnutí už zvrátit nemohli. Bylo jim souzeno, aby se oba ohnuli před našimi zraky a sami odhalili svá pozadí a nastavili je k výprasku.

Zřízenec počkal, až se oba chytnou za ruce a potom začal s vyplácením. Prásk rána přes Veroničin vyšpulený zadeček, jen to mlasklo a jeho majitelka hořce vykřikla. Prásk přes zadek Milanovi, který se prohnul v kříži a zanaříkal. Každému bylo vyměřeno poctivých 25 a oba dva předvedli celou řadu zvukových kreací od výkřiků přes srdcervoucí nářek a usedavý pláč. Bité prdelky se vlnily pod údery dřevěné plácačky a rudé stopy se velmi brzy zbarvily do fialových modřin. 

Odcházeje všichni společně definitivně od soudu, drželi si jak Milan, tak Veronika ruce na prdelkách, které jim pod vrstvou oblečení hořely a byly úplně bez citu. Dlužno dodat, že dvě hodiny v letadle pro ně znamenal stejný zážitek, jako kdyby si sedli do žhavého uhlí. Letět dál, asi by let absolvovali vestoje.

No a tak se Laura rozvedla....

pokračování příště....