Příběh 144 - Vesnické inovace bez legrace

 Naše vesnice se od tisíce jiných moc neliší. Není malá a není ani velká, prostě tak akorát. Máme tu vlastní poštu, konzum, ze kterého v případě nutnosti vláčívám nadité tašky, taky máme Násosnu, což jak pravidelní čtenáři ví je Davidova hospoda. Taky máme hasičárnu, na kterou volně navazuje Společenský dům, čili jinak klasický kulturák. Obecní úřad společně s veřejnou knihovnou, dříve zde dokonce byly volné prostory pro obvodního lékaře, který sem z krajského města zajížděl. 

Doktor sem už léta nejezdí, protože každý má auto a dokonce i stará Poláčková, která trpí na souchotiny se nechává týden co týden Vencou dovézt do města, aby si u obvoďáka postěžovala na své neduhy. Prostory na obecním úřadě už delší dobu tedy zejí prázdnotou.

Proto mně překvapilo, když se u nás takhle v podvečer stavil starosta a optal se Josefa, jestli mu doma v důchodu není dlouhá chvíle. Josef sice odvětil, že s naší bandou paviánů se člověk nenudí nikdy, ale bylo mu hned jasné, že starosta nepřišel na kafe. Nakonec z něho vylezlo, že by obec ráda uvedla zmíněné prostory do obyvatelného stavu a Josef jako lidový všeuměl umí zedničit, natírat i tesařit, a pokud by nepohrdl několika tisícovkami, měl by prima melouch. Josef práci přislíbil a optal se, co s prostory zamýšlejí.

Odpověď ho překvapila i pobavila. Měla zde vyrůst obecní policejní služebna. Josef se nejapně optal, jestli je to kvůli nám a našim vydařeným potomkům, načež starosta odvětil, že na alotria naší skvadry si už jaksi stihl zvyknout, ale dorůstá mladá generace bídníků (spíš bídáků) a těm není svaté opravdu nic. Malý, nebo spíš větší dohled orgánu, vybaveného pravomocemi a obuškem se jistě bude hodit.

Josef dostál svému slovu a během 14 dnů proměnil zanedbanou ordinaci v útulnou kancelář, ze skladu se stala ale úplně vymazlená CPZ (kdo netuší, tak cela předběžného zadržení) a Josef na základě Milanových poznatků z úřadu právníka svařil a zabetonoval do futer a oken mříže, zkulturnilo se i sociální zařízení a služebna byla připravena přijmout svého šéfa.

Netrvalo dlouho a u obecního úřadu zastavilo policejní auto a uniformovaný hlídač veřejného pořádku přijel do svého nového působiště. Jeho příjezd mi bohužel unikl, ale místní drbny, které si mohly hlavy ukroutit zkonstatovaly, že vypadá k světu a snad s tou cháskou pubescentů něco zmůže. 

Za pár dní se pak vesnicí neslo hlášení místního rozhlasu:

"Vážení spoluobčané, jak jste si již mohli všimnout, bude v naší obci působit obecní policista. Tímto vás vyzýváme a žádáme, abyste se dostavili zítra večer do Společenského domu, kde se tento představí a provede krátkou instruktáž o svých pravomocech. Konec hlášení."

Samozřejmě, že jsme výzvy uposlechli a dostavili se. Takovou návštěvnost kulturák nepamatoval od té doby, kdy sem přijel potulný kouzelník a při jehož představení se ztrácely hodinky, peněženky a snubní prsteny a po jeho odjezdu se ztratila učitelka mateřské školky, která s ním utekla do světa.

Na pódiu, kde se obvykle ztrapňovali někteří místní rádobyumělci byly dva stoly. U jednoho seděl starosta a vedle něho muž v uniformě policie. Nebyl už nejmladší, spíš tak ve středním věku, ale to byla figura. Ramena jako zápasník, černé nakrátko sestříhané vlasy a perfektně padnoucí uniforma. Sál se naplnil unylými vzdechy přítomných dam a mužským se stáhlo obočí. 

Starosta několika málo slovy nového člena naší vesnice představil, z čehož jsem si zapamatovala jen to, že se jmenuje Filip a má hodnost kapitána. Policista se potom zvedl a promluvil sytým barytonem:

"Dámy a pánové, dovolte mi, abych i já řekl to, co mám na srdci. Především jsem velmi rád, že jsem zde a udělám všechno, co je v mých silách, abych zajistil vám i vašim blízkým bezpečný a klidný spánek. Mým úkolem je dohlížet na majetek obecní i soukromý, zároveň také dbát na prevenci kriminality a šířit osvětu. Dovoluji si ale předem upozornit, že je zcela v mé kompetenci, abych zde zastával úřad policie, takže díky tomuto pověření mohu udělovat pokuty, případně uvalit na provinilého vazbu. Vše se dá ale řešit i mnoha různými způsoby tak, abychom byli spokojeni všichni a aby byl v obci pořádek a pokoj...." a s těmito slovy se mírně pohoupl na patách a možná záměrně, možná nevědomky si zaklesl palce za široký kožený opasek. 

Již za pár dnů jsme měli možnost se přesvědčit, že Filip svá slova myslel opravdu vážně. Vracela jsem se akorát z pošty s balíčkem, když jsem uzřela, jak u autobusové zastávky pružně zabrzdilo policejní auto, z něho vyskočil náš ztepilý policista, oběhl boudu zastávky a vylovil zpoza ní jednoho z kumpánů našeho Martina. Nekompromisně ho hodil do auta a vůz odkvačil k obecnímu úřadu. Na zemi zůstaly po výtečníkovi jen dvě piksly se sprejem, jak se mladý Picasso snažil svými graffiti vylepšit stěny zastávky. Oním nadějným umělcem nebyl nikdo jiný než nejstarší Ferovo syn, taktéž Franta jako jeho podařený tatík. Ferovi čas nadělil pivní břich, pleš a nafrněnou manželku, která mu sice povila tři ratolesti, ale také to byla pěkná metrnice a Fero se musel ve svém podnikatelském oboru hodně co otáčet, aby uspokojil její náročné požadavky. A jeho hošani tak nějak rostli jako dříví v lese, pili krev celé vesnici stejně, jako před lety Fero a kam šlápli, tam 100 let tráva nerostla. 

Nechtíc si druhé dějství nechat ujít, přidala jsem znatelně do kroku a zahnula do uličky, kde Fero bydlel akorát ve chvíli, kdy zmíněný diskutoval s Filipem před barákem. Už zdálky ke mně zalétala slova jako: 

"Já se s tebou věčně rozčilovat nebudu...... klidně ho zavřete, já mám jenom jedny nervy.... a co si poškodil, to ať si zaplatí.... a klidně mu dejte na cestu pár facek, dacanovi....."

Jak Fero řekl, tak se stalo. Jenže místo pár facek se po chvíli, kdy Filip s mladým Frantou odebrali na služebnu ozvalo z pootevřeného okna obecního úřadu ječení, jakoby mladého podřezávali. Vřískot byl podbarven pravidelným, a mně důvěrně známým pleskáním pásku o lidskou kůži. Znalecky jsem pokývala hlavou a šla spokojeně domů. Asi za hodinu pak bylo možno mladého Frantu spatřit, jak se zakaboněnou tváří a s rejžákem v ruce drhne nasprejované obrázky z nebohé zastávky.

Neuplynul ani týden a do Filipových rukou se dostal i náš Martin. Využívajíc toho, že už mu v hospodě nalejou zcela legálně nechal si od Davida natočit do PETky pivo a spolu s partou se uhnízdili u rybníka, kde se popíjelo a řvalo do alelujá. Nějaká dobrá duše ale neměla pro jejich opilecký výstup pochopení a kde se vzalo, tu se vzalo - policejní auto zabrzdilo přímo na hrázi. Filip zhodnotil rozsah přestupku a škody a jal se vyšetřovat. Brzy vyšlo najevo, že zletilý je tam akorát Martin, ostatní ne. Martin byl tedy označen na viníka celého extempore a Filip nelenil a obvolal všechny rodiče, včetně nás. 

Zatímco většina rodičů si odváděla své ratolesti domů s výhrůžkami, co všechno se jim stane, Martin zůstal bezprizorní. My s Josefem jsme jako z udělání nebyli doma. Po telefonu jsem ale mileráda dovolila, aby byl Martin potrestán tak, jak velí Filipův zákon a tak se i náš Martin seznámil nejdřív s CPZetkou, a potom i s Filipovým řemenem. 

Dostal výprask sice přes tepláky, ale nedůstojně ohnutý až téměř k zemi a řemen ve Filipových rukách se proměnil ve zbraň hromadného ničení. Martin, zvyklý z domova na slabší kalibr z mých rukou ihned pochopil, že póza mlčky trpícího hrdiny je nenávratně v pekle. Domů se vracel ubulený krokem nalomeného starce, držíc se za seřezaný zadek. Doma pak objevil Milana a Veroniku, kteří netuše, že nejsme doma zajeli na kafe. Veronika ani nemusela dlouho sondovat, co se stalo, protože Martin brečel jen v případě, že byl bit a tak po zjištění, kdože jejímu miláčkovi zajistil spánek na břiše nedbala na Milanova slova, aby se uklidnila a nedělala ostudu, vyrazila jako fůrie na policejní stanici.

Vrazila do kanceláře jako velká voda a společně s pozdravem hodlala na strážce veřejného pořádku vychrlit všechno, čím momentálně přetékalo její mateřské, potažmo ochranitelské srdce. Při prvním pohledu na Filipa, který majestátně sedět u stolu jí ale změkla kolena a ona na něj zcela neslušně zírala s otevřenou pusou jako školačka. No, to byl chlap. Černovlasý, vysoký, oči jako čert. Tak něco mezi Dwyenem Johnsonem a Charlesem Bronsonem. Veronika úplně zapomněla, proč vlastně přišla. Teprve, když jí Filip vlídně nabídl židli a naklonil hlavu, jako že poslouchá, se vzpamatovala a velmi umírněně se dotázala na jeho konfrontaci s Martinem. Filip jí velmi šarmantně vysvětlil, že svou práci miluje, ale co k smrti nenávidí jsou úřední hlášení, která se při každém přestupku musejí ve dvou kopiích odevzdávat nadřízeným orgánům. Jeho metoda je rychlejší, účinnější a bez zdlouhavého zatěžování úředního šimla. Veronika souhlasně přikyvovala jako houpací kůň a uvnitř tála jako zmrzlina. 

Závěr jejich setkání se odehrál v tom duchu, že by Filipovi nic nedělalo větší potěšení, než pozvat Veroniku i Milana na kávu a při té příležitosti se seznámit. Milan byl poté, co mu Veronika doma pozvání předhodila ihned svolný, řkouc, že uvidíme, jak dlouho s naší rodinou zůstane Filip v přátelském kontaktu.

Když jsem se pak vrátili domů i my s Josefem, došla jsem našeho benjamínka zkontrolovat, zda mu nebylo ublíženo nad rámec zvyklosti a když mi Martin zjevně neochotně ukázal rudě zbarvený zadek se znatelnými otisky okraje pásku, pokývala jsem znalecky hlavou a Martin se na mně zaškaredil, protože čekal něco úplně jiného. 

Nakonec jsme ho se smíchem objala a podotkla:

"A doufám, že nebudeš u Filipa nasáčkovaný ob týden. Nerada bych, aby si na mně zase báby v konzumu ukazovaly prstem, co to mám doma za grázly..."

Martin odvětil:

"To můžeš bejt úplně klidná, ten chlap není normální..... ani si neumím představit, co bych slíznul, kdybych opravdu něco provedl!"

pokračování příště...