Příběh 143 - Krampusáci, kam se podíváš

 Tak se nám rok zase pomalu přehoupl ke svému konci. Byl letos všelijaký, už z loňska jsme si pomalu začali zvykat na to, že nic není jako dřív. Někdo mohl mít pocit, že je mu upírána svoboda, ale v rámci zachování pevného zdraví a zdravého rozumu jsme se pomalu všichni uklidnili a začali vzniklou situaci brát jako normální.

O to raději jsem byla, když se moje početná rodina přeskupila aspoň na dohled a pokud to bylo jen trochu možné, naskládali se nám pod střechu. Jirka, který nadále obýval patro nad námi pomohl ostatním bráchům přeměnit zbývající prázdné pokoje a komory na snesitelné ubytovací prostory, takže se k nám nakýbloval Milan s rodinou a překvapivě i Pietro s Laurou. Ti měli sice odletět už koncem prázdnin domů, ale situace v Itálii byla víc než alarmující a oba manželé se po zralé úvaze a dohodou se svým zaměstnavatelem vrhli na práci tzv. home office a zůstali u nás. Pavel s rodinou bydlel ostatně ve městě setrvale, a k nám to měli sotva patnáct minut jízdy autem. Jedinou vrásku na čele mi dělal Radek, který uvízl v Portugalsku a domů se nemohl dostat. Z jeho telefonátů ale nebylo znát, že by zrovna nějak strádal a do hovoru se mu čím dál tím častěji pletlo jméno Manuela.

V takhle početné společnosti jsem nějak nepostřehla, že se podzim přehoupl do zimy a když jsem v kuchyni jednoho rána odtrhla poslední list listopadových dnů, skoro mi zatrnulo. Sakra, co nevidět tu budou Vánoce!

Tak honem - připravit suroviny na cukroví, ještě že tu je tolik holek, každá přiloží ruku k dílu a napečeno a nazdobeno bude raz, dva. Generální úklid vzhledem k množství lidí v domě je naprosto vyloučený, no dobře, snad si každý aspoň uklidí obytný prostor okolo sebe. Ale aspoň nějakou tu výzdobu by to chtělo a to nejen doma, ale i na dvoře.

Laura a Pietro si aspoň užijí echt české Vánoce. Udělala jsem si jednu sobotu velký výlet do města, abych dokoupila dárky a potřebné dekorace. Zrovna, když jsem si zkoušela v módním salónu takový šik klobouček, zazvonil mi telefon:

"Ahoj, mamička.... sme tu ve městě, nepotrebuješ s niečím pomoct alebo nakúpiť?

Milan měl pocit, že musí být užitečný. No proč ne, jedny ruce navíc se hodí. Navigovala jsem ho do obchůdku a pak jsme spolu vyrazili do nákupáku. Zpáteční cestu Milan imitoval nákladního osla, obtěžkán asi šesti taškami. byla to příjemná změna oproti tomu, jak jsem domů chodívala já z místního konzumu.

Doma jsem vybalila tašky a šla s holkama konzultovat výběr cukroví. Veronika i Tereza už měly svoje stálice co se cukroví týče, Laura nám potom nabídla výrobu typických italských pochoutek, ovšem s podotknutím, že není úplně zdatná kuchařka. Ujistily jsme jí, že jí budeme ve všem nápomocny a v kuchyni během chvíle zavládl organizovaný chaos. 

Díky tomu mi ale unikla jedna, a jak se později ukázalo zásadní věc. 

Jirka přišel z práce s pusou do ucha k uchu a gestem naznačil klukům, aby se nenápadně zdejchli od domácích povinností. Venku pod kůlnou jim pak ukázal plakát, který znárodnil na návsi.

Městem měli procházet na svátek svatého Mikuláše Krampusáci.

Ten, kdo náhodou neví, kdo nebo co jsou Krampusáci bude poučen:

Je to organizovaná parta odporných a nechutně vyhlížejících čertů, resp. lidí s maskami, které vzbuzují na první pohled hnus i strach. Slabší povahy spolehlivě omdlévají, hříšné duše si ihned vzpomenou na všechny modlitby světa a dětem není radno tyhle potvory ukazovat vůbec, protože pláč je to nejmenší, co z dětí vyloudí. Krampusáci jsou navíc známí tím, že předvedou opravdu pekelnou šou s nezbytným ohněm, rachejtlemi, řevem a dalšími ďábelskými efekty. Podívaná se naštěstí odehrává většinou ve větších městech a proto jsem byla doposud téhle atrakce ušetřena. 

Kluci moc dobře vědí, že nesnáším tyhle příšerózní masky, kterými mně ještě před pár lety štědře šikanovali, zejména, pokud je to gumové. Krampusáci nosí masky dřevěné, vyřezávané a o to víc děsivé. 

Jirka však klukům plakát neukázal jen tak pro nic za nic. Pár pekelníků bylo totiž od nich z jatek, kde Jirka pracoval a protože díky karanténám jim vypadla značná část účastníků, hledali čertiska posily, kde se dalo. Jirka byl pro každou špatnost a tak dal Krampusákům slovo i za bráchy.  

Kluci byli nadšením bez sebe. Moci se jít předvést v pekelné šou byl jeden z jejich snů. Jirka tedy ještě zatepla volal kolegům, že má kromě sebe ještě Milana, Martina, Jardu i Pietra. Pietro moc dobře věděl, o co jde a už se těšil, jak si zařádí. 

Den, kdy měl chodit svatý muž s pekelnou suitou jsem jako obvykle vypustila z hlavy, Veronika byla zásadně proti, aby se jejich děti strašily a proto si Mikulášskou besídku oba škodíci odbyli ve škole a ve školce a doma na ně čekaly jen vtipně ukryté balíčky, které s velkým jásotem vylovily z prádelního koše. Ondra už byl na Mikuláše i čerty velký a Pavlovy holky už byly tou dobou v rozpuku ženství, takže u nich přicházeli v úvahu jen čerti opravdoví, kteří by střežili jejich mládí a nevinnost.

Nebylo mi proto ani tak divné, když se všichni kluci sborově odpoledne sebrali, že pojedou do města  a na zpáteční cestě se staví v Násosně oblažit skorošvagra, jak říkali Davidovi. Připomněla jsme jim, že jestli přijdou zase zmatlaní jako klokani a budou dělat bordel, že jednak dostanou na držku a druhak je zapřáhnu do práce tak, že si vydechnou až na Nový rok. Kluci mi to odkývali a zmizeli.

Noc byla poklidná. Podívali jsme se s Josefem na kriminálku v televizi, já přitom zadrátovala stádo rozervaných ponožek a tepláků, Josef klidně pochrupoval ve chvíli, kdy vrah mordoval sličnou pokladní, a Laura s Veronikou a Terezou měly u Terezy v obýváku velkou diskuzi na téma- jak skloubit české, slovenské a italské Vánoce. 

Ještě jsme ani nebyli v postelích, když se podle neměnného zvyku rozletěly vchodové dveře a dovnitř se vpotácely tři postavy, z toho dvě se jakžtakž držely na nohách a ta prostřední byla domů napůl nesena, napůl vlečena. Trojici individuí doprovázely další dvě figury, které se nezřízeně řehtaly a škytaly. To by ani nebylo tak strašné, na tyhle bujaré příchody jsme byla léty už navyklá, ale tohle mělo grády. Všech pět postav totiž mělo na sobě huňaté, obrovské kožichy, opírali se o sukovice nebo vidle, ale co bylo zdaleka nejhorší - to byly obrovské, nepřirozené, děsivé a odporné masky, které měli sice už šejdrem na obličejích, ale pořád bylo ještě zatraceně dobře poznat, co jsou zač.

Zařvala jsem leknutím, protože tohle překonalo můj malý infarkt z doby, kdy domů přitáhl Radek gumové masky a kluci (protože to samozřejmě byla moje nechvalně proslulá skvadra) se lekli také, takže pustili prostředního nebožáka a ten se sesunul k zemi, dřevěná maska mu spadla z obličeje a na mně se přitrouble zakřenil Pietro a oznámil mi ztěžklým jazykem:

"Bl... bl...bl...". 

Můj řev přilákal tři sudičky v nočních košilích. Na ucelení scény už jen chybělo, aby měly každá v ruce hořící svíčky. Zbylí čtyři pekelníci se postupně odstrojili a s provinilým výrazem se pokusili zatoulaného kamaráda zvednout z podlahy. 

Podívala jsem se nahoru na všechny tři sudičky, které měly právě v očích blesky a v duchu své zákonité chotě škrtily. Rozehnala jsme tedy shromáždění, holky si svoje poklady vyzvedly tak, že je čaply zezadu za límec, případně kožich a odstrkaly si je do svých komnat. Byla jsme si jistá, že s nimi bude naloženo hůř než v samotném pekle a téměř láskyplně jsem se zaposlouchala do jejich táhlého kvílení. Martin s Jardou zbyli na mně. Protože však oba dva zmínění aktéři nebyli nijak zvlášť nalití a vratký krok byl připočten tomu, jak se celou cestu řehtali Pietrovi a jeho opilému blekotání, dostal každý z nich pohlavek a na cestu do koupelny a do postele jsem je práskla rukou přes zadek, aby nezapomněli, kdo je doma pánem a doporučila jsem jim, že jak mně v noci vzbudí, zruším je jako vítr pastoušku.

Zato ráno...

Pietro se nad ránem vypotácel z postele s mimořádně vydařenou kocovinou, načež zapomněl, že není doma, ale na návštěvě a po chvilce motání se po pokoji našel dveře a vydal se do útrob domu. Koupelnu našel kupodivu snadno, a když si pustil na hlavu studenou vodu a zacákal celou koupelnu, ulevilo se mu. Místo bolavé hlavy se přihlásila silná žízeň. Pietro se proplazil chodbou, jakžtakž se zorientoval a kuchyně ho vtáhla jako magnet. Aby ne.... Po našem včerejším maratonu kuchyň voněla vanilkou, čokoládou, skořicí a rozinkami v rumu, na stole se vystavovaly malé Alpy, vytvořené z cukroví a uprostřed zářila ta nejkrásnější penettone, jakou kdy viděl. Laura nás zasvětila do přípravy této zvláštní pochoutky, kterou si Italové dopřávají na Vánoce společně třeba se sklenkou amaretta. Protože tahle nádhera musí mnoho hodin kynout, aby získala svůj typický kupolovitý tvar, pekly jsme jí dlouho v noci a teď byla ještě krásně vlažná a voněla úplně nekřesťansky a hříšně. Pietro nejprve zlikvidoval v lednici flašku minerálky a flašku mléka, potom rozvážně zasedl ke stolu a do nebohé panettony se pustil, jako kdybychom ho po celou dobu drželi o chlebu a vodě.

Ve chvíli, kdy si Pietro labužnicky narval do pusy předposlední kousek pečiva jsme vešla rozespale do kuchyně, abych si uvařila ranní kávu a připravila početné rodině nějakou tu skývu k snídani. Pietro s tvářemi jako sysel, labužnicky přežvykující panettone mi připadal jako zlý sen. Nevěřícně jsem s pusou otevřenou zírala, jak v něm mizí naše celovečerní snažení a jak mu, neřádovi zatraceně chutná. Když jsem k tomu připočítala okousané cukroví, kterého taky znatelně ubylo, nasviníno na podlaze a rodina bez snídaně, dala jsem si ruce v bok a nesmírně tichým hlasem (který většinou věští poslední vteřiny před výbuchem sopky) jsem mu řekla:

"Chutnalo....??"

Pietro si popleskal narvaný pupek a přikývl. Vzápětí si uvědomil, že něco není v pořádku, protože jsem neměla na tváři úsměv, ale obočí stažené až ke kořeni nosu a z očí mi začaly pomalu šlehat blesky. Pohled na sežranou panettone a cukroví ho jen utvrdil v jistotě, že právě udělal osudovou chybu. 

Zbledl a začal koktat, že on nechtěl.... že to bylo moc dobré.... že nevěděl....

Pak ke mně najednou zničehonic docupital jako zatoulané kuře a klekl si přede mnou. Se svou výškou mi i tak úplně v pohodě vkleče dosahoval až k bradě, takže jsme si téměř koukali z oka do oka.

"Budu bit?" zeptal se pro jistotu, aby bylo mezi námi jasno. Jen jsem přikývla a neodolala jsem, abych ho nepohladila po nepoddajných vlasech. Tenhle příval mateřské něhy na Pietra působil lépe než všechno hromobití, které jsme na něho občas pouštěla. V momentě mi objal boky a přitiskl hlavu na břicho. Ucítila jsem, jak se rozklepal.

Popaměti jsme si zpoza stolu přitáhla židli a usadila se. Pietra jsem ani nemusela pobízet, sám od sebe se mi vyškrábal na kolena a přehnul se přes ně. 

Zajela jsem mu prsty za gumu krátkých pyžamových kalhot a odhalila prdelku. Byly na ní ze včerejška ještě stopy po Lauřiných dlaních, jak ho vracela do normálu. Přišlo mi to nesmírně roztomilé a něžně jsem ty zrůžovělé obtisky pohladila. Pietro zavrněl a vydechl:

"Mamma..... ero arrabbiato... puniscimi, per favore....."

Chvilku mi to trvalo, než jsem si sesumírovala, co mi chce Pietro vlastně říci a on to asi poznal, protože to zkusil i česky:

"Mamma, já... zlobil...... prosím trestat....."

Nemusel mne dlouho pobízet. Velmi láskyplně jsem ho začala vyplácet na holou, překrývajíc stopy po Lauřině výprasku svými vlastními otisky ruky. Ale ne, že to nebolelo. Kdepak. Pietro už po pár plesknutích začal vzdychat, ostatně po včerejšku měl prdelku značně citlivou, ale kupodivu držel. Měla jsme s ním z minulosti bohaté zkušenosti, že dokázal vyvádět jako smyslů zbavený a řval jako podsvinče. Dnes ale po každém plácnutí prudce vydechl, a znělo to skoro smyslně. Trochu jsem přitvrdila, zvědavá, jak se zachová. A Pietro nepřestával vzdychat a sténat, ale už bylo poznat, že pociťuje bolest a že co nevidět podlehne emocím, které se v něm hromadily. 

Pláč z něho vytryskl jako malý gejzír a on, mimořádně bez řevu a scén držel, brečel a nastavoval zčervenalý zadek k další ráně. Vyhovovala jsem mu opravdu laskavě, nespěchala, nenadávala, jen mu tiše domlouvala, jista si, že polovině věcí nerozumí, ale chápe smysl. 

Když jsem si řekla, že má dost, nechala jsem Pietra uklidnit stále na svém klíně a hrábla mu rukou do vlasů:

"Ty jsi kůň, viď?"

Pietro přikývl a zašmátral v prostoru, aby našel mou ruku. A tu si položil na žhnoucí prdelku. 

"Ještě??" užasla jsem.

Pietro opět kývl a já snad poprvé trestala na vlastní žádost odsouzeného.

Vyměřila jsem mu ještě klasických 25, ale tentokrát jsem se s ním už nemazlila. 

Pietro to pochopil ihned, ale neprotestoval. Držel, jen nohama ryl do podlahy abstraktní a imaginární obrazce, rukama se opírat částečně o nohy židle, částečně o podlahu a prohýbal se v rytmu výprasku jako úhoř. 

Věděl ale, že se do toho jednak navezl sám a za další si to zaslouží. O poznání hlasitěji se ozývalo jeho štkaní, ale přesto si nedovolil nějak zásadně vyvádět. Po každém úderu ale nadskočil a zaprotestoval hlasitým aúúúúú.

Závěr výprasku protrpěl s hlavou u země a odevzdaně přijímající rány, naříkajíc nad svým mrzkým osudem. Odměnou mu pak bylo pohlazení hořící prdelky a ujištění, že co si sežral, to si taky upeče a Pietro na mně otočil uslzený obličej a zeptal se, jestli to myslím vážně, že jeho vrcholné číslo v kuchyni je dobře uvařená voda na čaj a mytí nádobí. Zasmála jsem se a nabídla mu, že spolu strávíme den v kuchyni a panettone upečeme spolu podle návodu, který nám včera ukázala Laura. Pietro si vytřel slzy z očí a usmál se. 

A tak, když se zbytek rodiny dopotácel do kuchyně pro snídani, zastihl Pietra, jak opásán mou zástěrou čile prosívá mouku do mísy a občas si maně pohladí prdelku....

pokračování příště...