Příběh 142 - Obchodní cesta, na kterou jen tak někdo nezapomene...

 Po té anabází, kdy mi Jirka v tandemu s Milanem a Pietrem sežrali dozlatova vypečenou husičku, připravenou pro naše japonské obchodníky jsme obdrželi pozvání pro změnu do Japonska, abychom se seznámili jednak s rodinami našich, teď už japonských přátel, ale také se pokochali jejich zvyky a tradicemi. Modlila jsem se, abychom se nenachomejtli také k nějaké té japonské výchově nebo jiným podobným kratochvílím. Jirka rozhodně odmítl, že by se s námi harcoval někam přes půl zeměkoule po tom, co jen zázrakem unikl před pohledy Japonců už vzhledem k tomu, že těhotná Tereza nemůže zůstat sama doma ani den, natož týden a více. Ona sama nám slíbila, že kdyby se miminkovi chtělo na svět dřív, než se vrátíme, budeme informováni i za oceánem. Po dlouhé rodinné debatě, kdože pojede dělat ostudu i do Japonska jsme se shodli, že my dva s Josefem jsme hlavou celé výpravy, Aleš i Lukáš s manželkami musí jet nutně už jen proto, že farma spadá do jejich kompetence (oba bráchové ale odmítli letět s námi v jednom letadle, řkouc, že pojedou třeba ponorkou, jen aby měli jistotu, že budou od naší famílie co nejdál). Protože moje a Josefovy znalosti japonštiny se ustálily na slově hai - ano, a angličtina se u nás dvou nesla ve znamení počtů do deseti, několika zdvořilostních pozdravů a pár obzvlášť vytříbených a šťavnatých nadávek bylo jasné, že nutně potřebujeme překladatele. Kolísali jsme mezi Milanem (státnice z angličtiny) a Pietrem (kromě italštiny byla angličtina jeho téměř rodným jazykem) a poměrně dlouhou dobu jsme se doma hádali, který z těch dvou elementů je méně nebezpečný a který udělá méně ostudy. Já osobně jsem byla pro Pietra, protože sám o sobě je téměř neškodný a navíc má ze mne panickou hrůzu, Josef zase preferoval Milana, protože mu bylo jasné, že pokud ho necháme doma, nikdy nám to nezapomene a nepromluví s námi minimálně do dalšího století. Marně jsem namítala, že Milan je časovaná bomba, která má v zásobě nevyčerpatelnou zásobu hovězích nápadů, jak mi znepříjemnit život bez ohledů na to, kolik to stojí a jak velká škoda vzniká.

Abychom si nastavili nějaký kompromis, dohodli jsme se, že pojedou tedy oba kluci, ale vezmou sebou jak Lauru, tak Veroniku a obě holky se místopřísežně zavážou, že si svoje vykutálené mužíčky ohlídají a nedopustí i za cenu fyzické likvidace jakoukoliv mezinárodní ostudu. To jsem ještě netušila, co naše zcela neuvážené rozhodnutí zapříčiní. 

V obou domácnostech nastalo bezuzdé jásání a začaly náročné přípravy na odlet. Josef s Milanem byli pověřeni, aby zajistili letenky pro všechny zúčastněné, ovšem s podmínkou, že pokud už s ostatními musíme sdílet společné letadlo, tak jak Milan s Veronikou, tak Pietro a Laura budou sedět daleko od sebe a ještě dál od nás. Josef se svého úkolu zhostil bezvadně, takže my dva jsme dostali místa vepředu, protože jsme přeci jen už v kategorii 45+, Josef dokonce 55+ a nebudeme se mačkat na sedadlech, která se nedají sklopit. Milan s Veronikou pak měli zarezervovaná místa daleko od nás vlevo, Pietro a Laura vpravo a všechno se zdálo zalité sluncem.

V den D jsme se měli všichni sejít až na letišti. Protože letištní zvyklosti nařizují být před odletem 2 hodiny k dispozici při odbavení, kontrole a dalších úkonech, vyjeli jsme s Josefem opravdu brzo. Ráno ještě dostali Jarda a Jarča kázání, aby se postarali o Martina, Tereza se dokutálela dolů s oznámením, že ohlídá všechny včetně vlastního manžela, aby nevyplavili, případně nepodpálili dům, nakrmili sebe i domácí zvířata, netahali si domů podezřelá individua, nechlastali s kdekým a kdekoliv a vůbec se chovali tak, jako bych byla za jejich zády a ne stovky kilometrů daleko. Oba sourozenci i s Martinem mi všechno odkývali a doufali, že nás nepostihne jakákoliv nehoda, která by nám znemožnila odlet a oni mohli dům na týden proměnit v kůlničku na dříví.

Já s Josefem jsme byli na letišti první. Počkali jsme, až přijedou i ostatní, aby nás instruovali co, kde, kdy a jak. Když mi Josef donesl kávu a řekl mi, kolik za ní zaplatil, chtěla jsem si jí schovat na památku, protože za tu cenou bych měla vykrmené kuře i s rodokmenem. Josef nespokojeně mlaskl, ale vzápětí mi oznámil: "A víš, že jsem ti ani neřekl, že ti to sluší?"

Zapýřila jsme se cudně a z vrozené skromnosti jsem spolkla sumu, kterou jsem utratila za nové hadříky a kadeřnici. Ale když už se vydávám přes půl zeměkoule do cizokrajného Japonska, tak přece nepojedu jako cuchta od kamen, ne?

Josef vzápětí ukázal k vchodu, kde se zjevil Milan s Veronikou a vzápětí za nimi doklusali i Pietro s Laurou. Obě holky se s námi přivítaly a vzápětí sestrčily hlavy dohromady a něco si začaly špitat. Nevěnovala jsem jim pozornost, protože jsem se soustředila na oba mládence a pátrala, zda jsou střízliví a použitelní. Oba mi však odsouhlasili, že se není čeho obávat a že po zkušenostech s létáním si opravdu před letem nedali ani kapku alkoholu. Upokojena jsem se tedy oddala čekání na odbavení a hlídala čas, který nám ještě zbýval do odletu. Obě holky se odebraly na toaletu a kluci s Josefem si šli zakouřit. Osaměla jsem, ale nevadilo mi to. Tedy...

Tedy až do té doby, než se v tom babylonu ozval letištní rozhlas:

"Žádáme paní Vodičkovou, aby se dostavila do kanceláře letištní kontroly... opakuji, žádáme...."

Mozek mi vypnul a rozhlédla jsem se okolo, zda tu může být ještě jiná paní Vodičková. Bohužel nebyla. Zvedla jsem se tedy, a šla hledat tu kancelář. Jenže letištní hala není nádraží v Horní Dolní. Je prostě obrovská a proto, než jsem se dopídila těch správných dveří, vyvolávali mně ještě dvakrát. To už jsem byla poněkud nervózní, netušíc, kdo po mně tak vehementně touží. Teprve, když jsem se dohrabala tam, kde mně očekávali jsem našla rozuzlení problému.

V kanceláři (no dost nadnesený název místnosti, kde bylo několik židlí, kancelářský stůl a řada věšáků na zdi) byly dvě, zcela nahé ženy, zakrývající si intimní partie a vzlykající. O kousek dál stály čtyři další ženy, oblečené do stejnokrojů policie. O něčem se živě bavily. Když jsem nakoukla dovnitř, jedna z policistek mně gestem pozvala dál:

"Paní Vodičková? Znáte tyto dvě ženy?"

Obě nahé zvedly hlavu, ale nakonec ani nemusely. Bezpečně jsem poznala Veroniku a Lauru. 

"Co jste zase provedly, vy dvě zatracené pekelné potvory??" vyjela jsem na ně a obě holky se zase rozvzlykaly.

"No.. neprovedly celkem nic, ale nedokážou uspokojivě vysvětlit, kde přišly... k tomuto...." odvětila policistka a na konci se jí malinko zatřásl hlas.

Vyvalila jsem na ní oči, protože jsem absolutně nechápala, o čem mluví. Teprve, když policistka jak Veroniku, tak Lauru otočila čelem vzad, pochopila jsem. Obě holky měly rudofialově seřezané prdelky.

Spráskla jsem ruce a naprosto ignorujíc policistky jsem na holky uhodila:

"Co jste u všech strakatých oslů vyváděly?"

Oba holky pofňukávajíc, nakonec vybalily pravdu.....

<script async src="https://pagead2.googlesyndication.com/pagead/js/adsbygoogle.js?client=ca-pub-8694018938622461"
     crossorigin="anonymous"></script>

Po té památné návštěvě Japonců Veronika pozvala Lauru na kávu ve městě, aby jí všechno povyprávěla. Laura z celého srdce litovala, že jí tohle divadlo uniklo a mámila z Veroniky další a další podrobnosti. Nezůstalo jen u kávy, holky si daly jeden, dva koktejly a jak přibývalo paraplíček na jejich stole, tak přibývalo na hlasitějším hihňání a líčení detailů. Ani jedna z nich netušila, že u vedlejšího stolku sedí jeden z Milanových přátel z advokátní kanceláře. Naštěstí to byl jeden z těch, který se většinou nepozastavoval nad tím, když Milan v mladších letech chodíval do kanceláře krokem stoletého starce a podkládal si pod zadek na tvrdou židli polštářek. Ale obě holky, které se řehtaly jako smyslů zbavené mu lezly na nervy, a tak v nestřežené chvíli Milanovi zavolal. 

Milan nelenil a zavolal Pietrovi, načež se oba kluci dohodli, že tohle teda ne a jestli je to jejich holčičkám k smíchu, tak jim osobně to k smíchu opravdu moc nebylo. A že si jejich hloupé chování žádá pomstu. 

Jakmile se pak Laura i Veronika dohrabaly domů, čekalo na ně nemilé překvapení v podobě rozezlených manželů, kteří si hned po jejich příchodu odepjaly od kalhot řemen a ohnuli si svoje nezdárné manželky přes koleno. Jak Veronika, tak Laura dostaly nejdřív na pamětnou přes kalhoty a potom jim bylo přísně poručeno, že buď půjdou dolů kalhoty i kalhotky nebo se jejich letenky ihned stornují a obě zůstanou doma. Laura i Veronika s pláčem rozepnuly kalhoty, vysoukaly se z úzkých nohavic a svlékly kalhotky. A obě se poslušně ohnuly a nastavily prdelky. Řemeny se jim začaly opět obtiskávat na jemnou kůži a obě ženy se naplno rozplakaly. Milan i Pietro své ženy nijak nešetřili, už jen s vědomím, že si o jejich dobrodružství s Japonci bude zakrátko povídat půlka města. 

Veronika i Laura tedy dostaly pořádný výprask a obě pak musely nezávisle na sobě dlouho do noci své muže v ložnici přesvědčovat, že už zase budou hodné holky a poslouchat, a nebudou klábosit po barech a žvanit to, co má zůstat za zavřenými dveřmi našich domovů. Když se pak ráno obě podívaly do zrcadla a zjistily, že jim prdelky hrajou všemi barvami, upřímně se zděsily. Nicméně, bylo jim jasné, že do odjezdu na letiště se jim prdelky nezahojí, ani kdyby si k tomu pozvaly temné síly. 

No a na letišti došlo k tomu, co si nedokázaly představit ani v nejbujnějších snech. Po cestě na letištní toalety se obě špitajíc s hlavami u sebe dostaly do hledáčku "velkého bratra". A kontrola odhalila to, co mělo zůstat utajeno. Ani jedna policistka nevěřila, že je takhle zmalovali jejich zákonití manželé a všechny začaly se pídit po konspiračních teoriích typu domácího týrání, zastíracích manévrů a terorismu. Obě holky pak naštěstí v nejvyšší nouzi prozradily, s kým dalším ještě cestují a upnuly se ke mně jako ke své záchraně. 

Trvalo docela chvíli, než se všechno vysvětlilo, sepsalo a zkontrolovalo. Obě holky se musely nechat prohlídnout, musely strpět i potupné ohnutí a nastavení svého nejintimnějšího zákoutí. A ještě horší bylo, že to samé jsme musela strpět i já. Svléknout si svůj obleček od Lagerfelda a vystavit svoje barokní tvary očím policistek. Se skřípěním zubů jsem i já vyšpulila svou macatou zadnici a když jsem ucítila uvnitř prst policistky, proklela jsem jednu i druhou holku. Kontrola mého rozkroku pak už byla jen špatným snem, který zakrátko skončil a já oběma provinilým holkám slíbila, že jen co budeme někde, kde na nás nebude vejrat dalším deset tisíc očí, mají se na co těšit. Laura i Veronika vzlykly, zatímco jsme se všechny kompletně oblékaly a jedna z policistek poznamenala:

"Vy musíte být opravdu hodně zajímavá rodina...."

pokračování příště...