Příběh 141 - Sežraná husa a japonská etiketa

 Nebudete tomu věřit, ale jednoho dne na mně vypadla cizokrajně vypadající obálka, olepená několika podivně vypadajícími známkami. Nejprve jsem si myslela, že se Radek nebo dokonce Pepík ozvali z některé zámořské země. Ale protože dopis byl adresován Josefovi, potažmo naší firmě, kde byl Josef uvedený jako jednatel (i když veškerá jednání se, co si pamatuju odbývaly mezi ním, Lukášem a Alešem nad lahví Jack Daniela a pokud se někdy s někým korespondovalo, tak to vyřizovala Alešova manželka Andulka, která na rozdíl od těch tří králů uměla anglicky), došlo mi, že to asi soukromá zdravice nebude. 

Předala jsem tedy dopis Josefovi a zvědavě natáhla krk, když s nechápavým pohledem dopis otvíral. Když na něho pak vykoukl papír, hustě popsaný exoticky vypadajícími domečky a druhý v angličtině, rozesmála jsem se a zavolala Milanovi, aby to tátovi přijel v dohledné době přelouskat. Milan mi do telefonu odvětil, že přijede třeba hned, pokud mi nebude vadit, že je u něho Pietro a že by mně také rád viděl. Což mi nevadilo ani v nejmenším, řkouc, že když vydrží být chvíli střízlivý, tak se tu bude hodit. 

Oba aktéři doklusali nadzvukovou rychlostí a dopis si posléze vzájemně škubali z rukou a snažili se z něho něco vyčíst. Teprve, když jsem jim nabídla nejdřív pár pohlavků a potom kafe se uklidnili z euforie a začali nahlas předčítat, vzájemně se opravujíc a pošklebujíc se, kdože je víc blbej a neví, že mutual cooperation je vzájemná spolupráce, zatímco swatches of your productsswatch of your business's products je vzorník výrobků vašeho podniku. Z jejich překřikování se navzájem nakonec vyplynulo, že před pár měsíci navštívil jistý Kenji Takahiro Českou republiku a úplnou náhodou se ubytoval v jednom z menších hotýlků na předměstí Prahy. A tam se při smývání prachu z cest setkal s výrobky, které produkuje naše farma. A protože ho zaujalo provedení a tvar mýdel (používáme několik desetiletí staré cukrářské formy po mojí mamince na tvarování mini mýdélek, takže si velevážení hosté mnoha hotelů mydlí zadek motýlky, rohlíčky či hvězdičkami a všem to přijde hrozně in), pídil se a pátral, až se dopátral a dopídil kontaktu na farmu. 

A na to konto zde byl dopis. Domečky na papíře prozradily japonské písmo, angličtinu nám pak Milan s Pietrem přeložili do jazyka, kterému jsme vládli i my s Josefem, tedy do češtiny. Pisatelé domečků nám pak sdělovali, že by velmi rádi s početným ansámblem navštívili farmu, prohlédli si kdesi cosi a uspokojeni na duchu i po těle by rádi uzavřeli kontrakt. 

Ucítila jsem ve vzduchu cinkot dolarů, bitcoinů, drahokamů, eura, perel a liščích kožek a bez váhání kopla Josefa pod stolem do nohy, aby kývl. Což můj milující muž udělal a okamžitě se rozjela akce "Japonci". K jednání byli přizváni jak Aleš s Lukášem, tak jejich manželky, a protože ani Milan a dokonce ani Pietro nechtěli přijít o zbytek dějství, dohodli jsme se, že se víkend stráví na farmě a udělá se tam velká válečná porada. 

Porada se uskutečnila a jednání bylo víc než bouřlivé, zvlášť když jsme si spočítali, kolik času se bude muset strávit na zkulturnění celého areálu, aby Japončíky neklepla pepka hned ve vratech a místo podepisování smluv nám nevyhlásili válku. Postupně jsem obtelefonovávala veškeré příbuzenstvo, zejména moje milované dětičky, zatímco Andulka a Naďa (Lukášova manželka) propočítávaly, kolik bude možno uvolnit zaměstnanců na tuhle akci Z. Výsledný součet nedobrovolně dobrovolných párů rukou nás uspokojil a než Josef s dvojčaty a ostatními dorazili druhou láhev Jacka Daniela, my ženské jsme vytvořily plán útoku se zálohami a několika útočnými křídly. Andulka pak společně s Milanem a Pietrem vyrobili inteligentně vypadající odpověď pro japonské obchodníky a odeslali jí mailem, abychom nemuseli čekat půl roku, než se naše pošta uráčí předat dopis na letiště, aby ho nákladní letadlo zaneslo do země pod Fudžijamou.

Mail nám za hodinu vyplivl odpověď, že jim bude ctí a potěšením se s námi osobně seznámit a že by se ukázali čtvrtého. Vytřeštila jsem oči na monitor, když mi Andulka bystře odpověď překládala a spráskla jsem ruce:

"Čtvrtého???? Dneska je dvacátého pátého, to je za 9 dnů!!!! To nestihneme, ani kdybysme dělali i noční!!!"

Josef mne bodře poplácal po rameni řkouc, že při nejhorším je hnedka zkraje vožereme a voni nám pak podepíšou, co budeme chtít.... Připomněla jsem si jednu ze slavných scén ze Slunce, seno, pokřižovala se a lokla si zbytku whisky, která v láhvi ještě zbyla. 

Nicméně hned od druhého dne šla všechna legrace stranou a na farmě to vypadalo jako po zemětřesení. Uklízelo se, gruntovalo, pulírovalo, odnášelo se a přinášelo, renovovalo a retušovalo. Omluvena byla pouze těhotná Tereza, která se uvolila zůstat doma a starat se o naše početné zvířectvo a Veronika, která musela jejich ratolestem zajistit pravidelnou školní docházku. Všichni ostatní včetně Ondráše, který pomalu a jistě dorůstal do telecích let a Pavlových pubertálních slečen byli vyhnáni na galeje a koho jsem jen na vteřinu zmerčila, že nehýbe rukama, toho jsem zjezdila na tři doby. Postupně, jak se práce chýlily ke konci mi galejníci odpadávali - většina zaměstnanců se vrátila ke své standardní práci, Jarča byla vysvobozena telefonátem z urgentu, že jim vezou dvě bouračky, Jarda zmizel i s kolem, aby se za hodinu vrátil s osmičkou na předním kole a naštíplým předloktím, takže ho Pavel musel odvézt do nemocnice pro sádru. 

Už prvního ale farma zářila jako vyleštěná pětikoruna a rodina byla propuštěna z otroctví. Josef pak nemoudře navrhl, že by bylo záhodno přivítat zahraniční delegaci stylově v našem domě. Obešly mne mrákoty, ale statečně jsem zmobilizovala poslední zbytky sil, vygruntovala dům zevnitř a kluci zvenčí  a já s mokrým hadrem na čele sestavovala jídelní lístek, abychom při opulentních hodech vymámili na Japoncích příslib valut. Naštěstí zavolala Veronika, že mi přijede s vařením pomoct, když se tak pokoutně ulila z velkého úklidu. Další dvě šikovné ruce se hodí vždycky, řekla jsem jí a ona na druhý den dorazila. 

Jediný, koho zcela výjimečně Verčina návštěva nepotěšila byl Martin. Od toho památného incidentu s ožralou kozou se Martin Veronice vyhýbal jako čert kříži, vědouc, že má na něho pifku a že to tentokrát těmi svými modrými kukadly nevyžehlí. Když Martin uzřel Veroničino auto na dvoře, vzal to oknem ven a zmizel jako smrad dřív, než si na něho "švagrová" vzpomněla. Veronika naštěstí měla dost práce v kuchyni a na Martina jí v hlavě už nezbylo místo.  

A tak se u nás pekly pravé české dvojctihodné koláče, připravovala se silná hovězí polévka s játrovými knedlíčky a domácími nudlemi, nakládalo se maso na gril, Jirka věšel do udírny svoje proslavené česnekové klobásy a nasolené kusy bůčku, Veronika matlala miniaturní dortíčky a já připravovala nádhernou vykrmenou a zabitou husu, kterou mi Jirka přivezl od soukromého chovatele. Pečená husa na jablkách s domácím zelím a dozlatova vypečenými škvarečky, a knedlíky houskovými, bramborovými i karlovarskými měla být zlatým hřebem celé hostiny. 

Husu jsem pekla celý den, poctivě jí podlévala sádlem a vypečenou šťávou, husička mi zlátla před očima a vesnicí se táhla libá vůně pečínky, takže se celý den před našimi vraty srocovali všichni psi z širokého okolí a pár žlučníkářů z toho mělo divoké sny. Upečenou husu jsem pak vystavila na jídelní stůl, aby mi pěkně pomalu vystydla a neseschnula se. A odjela jsem nakoupit.

Za mé nepřítomnosti se domů dostavil Milan s Pietrem, jednak aby si zkontroloval manželku, zda během těch několika hodin nepodlehla některému z místních seladonů, a jednak proto, že slíbil se svým pobratimem ze slunné Itálie být po ruce jako překladatel, až se dostaví konsilium asijských obchodníků. Když vstoupili do kuchyně, uzřely manu nebeskou. Ze stolu na ně milostivým pohledem shlížela dozlatova vypečená husička, vedle v míse trůnilo malé Kilimandžáro houskových knedlíků, před nimi se cudně tetelily knedlíky bramborové a na plotně svůdně voněla polévka a zelí se škvarkama. Oba polkli asi litr slin a přiblížili se k huse. 

"Že bysme ochutnali? Jen takhle zevnitřku, tam se to nepozná... " pronesl Milan filosofsky a Pietro podotkl, že husu na tenhle způsob ještě nejedl a že by rád aspoň maličko olíznul, než jim to ti Japončíci sežerou. 

A tak oba zanořili prsty do útrob nebohé husy, vytáhli si každý po kousku jablka, nasáklého vypečenou šťávou a začali ho s exaktickým výrazem přežvykovat. Milan pak hrábl po knedlíku, navrstvil si na něj trochu zelí a škvarků a předvedl Pietrovi, jak se tahle domácí pochoutka jí. Za pochvalného mlaskání v každém z nich zmizely asi tři knedlíky, načež se oba pánové opět vrátili k huse a začali se jí věnovat. Uštípli tuhle a uštípli támhle, když dovnitř vešel Jirka a uzřel Milana i Pietra s mastnou a plnou hubou. Mozek mu vypověděl službu a během chvíle se procpal mezi oba kluky a urval huse nohu. A než ho jeden nebo druhý stihl upozornit, že to rozhodně nebylo v plánu, zmizelo šťavnaté masíčko v Jirkově chřtánu. Když Jirka nohu, tak my tu druhou, biskupa a kousek prsíček, však je tam masa dost.... mysleli si všichni kolektivně a cpali se husí pečínkou, jakoby týden byli o slupkách z brambor.

Vešla jsem do kuchyně ve chvíli, kdy doždibovali poslední kousky masa z kostí. Zůstala jsem stát na prahu jako Lotova žena a několik vteřin jsem jen zavírala a otevírala oči v domnění, že ty tři přízraky s mastnými tlamami a bachorem plným husy zmizí a na mně se opět usměje moje vypečená a nádherná husička pro cizokrajnou návštěvu. Žel, nestalo se a na mně stále civěli Jirka, Milan a Pietro v zátiší s dokonale obranou husí kostrou. Zaržála jsem jako plemenný plnokrevník a bystře jsem se rozhlédla, čím je sprovodím ze světa a nic menšího než atomovka nepřichází v úvahu. Moje ječení přilákalo Veroniku, která když uzřela dílo zkázy pronesla pár jadrných slov, která opravdu nejsou publikovatelná, podívala se na hodiny u okna a vystřelila ze dveří. Za okamžik už startovala auto. Jak se později ukázalo, tryskem sjela do města, aby koupila něco náhradního místo husy. 

Všichni tři kluci ještě s plnou pusou stáli naproti mně, jakoby do nich udeřil blesk. Nikdy jsem nepochopila, jak rychle stihli, a to kterýkoliv z nich ihned po spáchání přečinu proti mně nebo našemu majetku zanalyzovat situaci a vyhodnotit, že za a). právě udělali něco, co rozhodně neměli a že za b). jim to nemilosrdně spočítám dřív, než kukačka snese vejce. I teď měly jejich obličeje ten známý připitomělý výraz a jejich kradmé pohledy na sežranou husu naznačovaly, že si právě uvědomili, že zmíněný opeřenec rozhodně nebyl určen pro jejich nenažrané tlamy. 

Když jsem tedy stále ještě v napůl mrákotném stavu sáhla do šuplíku a vylovila vařečku, Jirka ani nehlesl... tedy dokud stál pevně na nohách. Na mé pokývání prstem přišel blíž a pokusil se mne, už jako milionkrát předtím uhranout svýma pomněnkovýma očima, což na mně mělo asi stejný účinek jako milostné pomrkávání kudlančího samečka na hladovou samičku. A když jsem mu ukázala na stůl a zavelela:

"Ohnout!!" sice po svém zvyku zakňoural, ale příkaz vyplnil. Stůl Jirku přijal do své náruče a můj nejstarší syn ze zvyku sevřel rukama okraj ohmatané desky. Dolů šly jak tepláky, tak trenýrky a do prostoru kuchyně zasvítil jeho zadek. Pietro a Milan polkli, ale tentokrát to nebyla chuť na pečínku, nýbrž chuť emigrovat na Nový Zéland nebo pro jistotu na Venuši. Místnost vzápětí prořízlo Jirkovo zaječení, a vařečka se mu obtiskla na zadku. 

Jirka se snažil před oběma mladšími kluky neřvat tak, jak to míval ve zvyku v mladších letech, kdy ho bývalo slyšet až na návsi, ale nářek stejně potlačit nedokázal. Obtiskávala jsem mu vařečku na zadek s pravidelností a Jirka úporně svírat hrany stolu, až mu bělely klouby na rukou, zadek mu měnil barvu z růžové na červenou a Jirka brečel. Pietro za ním viditelně blednul a Milanovi se začaly potit brýle. Jirka naštěstí postupem let ukončil svou podvratnou činnost, kdy se mi snažil při každém výprasku zdrhnout, takže trpěl jako Fučík, ale o to víc mně přiváděl k zuřivosti táhlým lkaním a nářkem. Netušila jsem, co je to za taktiku, ale brzy jsem té jeho hudební produkce měla plné zuby, naposledy jsem ho práskla vařečkou přes zadek až nadskočil a nařídila mu, aby konečně zavřel zobák a šel si kleknout na své místo. 

Pak jsem pokynula Pietrovi. Znajíc jeho strach, který byl podstatně hmatatelnější než ten Jirkův, oznámila jsem mu rovnou, že pokud bude podnikat nějaké pokusy o znemožnění jeho potrestání, že s ním vytřu podlahu a Pietro, jemuž zuby cvakaly jako kastaněty si pomalu lehl břichem na stůl. Když jsem k němu ale přikročila, abych ho zbavila kalhot, Pietro zazmatkoval a položil si na dosud oblečený zadek ruku, aby mi znemožnil nařezat mu na holou. 

V tu chvíli se do kuchyně jako velká voda přihnala Veronika, ukázala mi naložené a předgrilované selečí maso, zapnula troubu a začala rachotit pekáči a nádobím. Využila jsem Pietrovy nepozornosti a zatímco sledoval po očku sličnou Veroniku, zručně jsem ho zbavila oblečení a opřela si ruku o jeho záda. Pietro ihned zapomněl na Veroniku a zaprotestoval v rodné italštině:

"Mamma, per favore....." O co mně chtěl požádat jsem se už nedozvěděla, protože v tu chvíli setrvačností dopadla vařečka na jeho holou prdelku a Pietro se vyšponoval jako zasažený elektrickým proudem. Silné zaječení se rozlehlo kuchyní a Veronika od sporáku znechuceně zamlaskala:

"Nech té komedie, Pietro a drž nebo půjdu mammě pomoct!"

Milan na ní vykulil oči a ona broukla:

"Ty nekoukej jako vejr! My se s tím připravovaly celý den a vy jste to stihli za hodinu sežrat! Ani vám to nebylo blbý!!"

Milan uznal, že má jeho žena pravdu a provinile sklopil zrak k zemi. Pietro to uznal taky, i když s podstatně menším nadšením. Věděla jsem (a bylo to i vidět), že je v tuto chvíli zpocený až za ušima. Už z minula byl silně ponaučen, že se vzpírat nemá cenu a že jediné, co může dělat je držet a brečet. Což vzápětí vyplnil do puntíku, sotva se mu vařečka roztancovala po zadku. Rudá kolečka se mu na kůži začala slévat dohromady, protože pokud už někoho vyplácím, dbám důsledně na to, aby byla využita celá plocha trestané prdelky. Pietro se neudržel, aby celým tělem nedal najevo, že je na něm pácháno násilí, rozbrečel se do vysokých obrátek a čím déle dostával na zadek, tím víc škytal a vzlykal. Ale protože mně čekal ještě jeden hříšník, dostalo se Pietrovi stejného trestu jako Jirkovi a brzy výpraskové nokturno ustalo.

Ubulený Pietro šel vystřídat Jirku v koutě. Jirkovi jsem nařídila, aby okamžitě mazal k udírně a jestli nebudou klobásky jako z alabastru, stáhnu z něj kůži zaživa. Jirka odkvačil a už se neukázal. 

Pietrovo místo zaujal Milan. Ten jako vždy přišel celkem odevzdaně, sledován navíc zrakem své manželky, která stála u plotny se založenýma rukama. Sám si rozepl kalhoty a ohnul se přes stůl, kde ještě před chvíli trpěl jeho nejstarší brácha a pobratim Pietro. I na něm bylo znát, že už mu husí pečínka značně zhořkla v žaludku, nicméně věděl, že spravedlnosti musí být učiněno zadost. Nastavil mi zadek, doposud neoznačkovaný. To bylo rychle změněno a vařečka mu začala na zadku vytvářet zdařilé plastiky a ornamenty, doprovázené Milanovým polohlasným nářkem.

Ve chvíli, kdy Milan po tisící poznával razanci mojí levé ruky a vařečka mu kreslila na holý zadek další připomenutí o slušném chování a promarněnou chvíli, kdy má být jen mým milovaným synem a ne neřádem, který dupe po kameni mého zdraví se otevřely vchodové dveře a v nich se za veselého smíchu objevil - Josef s oběma mými bratry, jejich manželky a ..... a.... stádo vykulených Japonců, kteří nevěřícně naslouchali Milanovu kvílení z kuchyně. Zrudla jsem jako malina. Zrudnul i Pietro, který bleskurychle vyskočil na nohy a ještě bleskurychleji si natáhl kalhoty. A zrudl i Milan a dlužno dodat, že stejně, jako hořely jeho tváře neskutečnou pohanou, zářil na dálku i jeho seřezaný zadek. I on se ihned oblékl a prchl z mého dosahu. 

Josef nakoukl do kuchyně a s poněkud pokřiveným úsměvem mi šeptem řekl:

"No tak teď se budu jen modlit, aby Andulka dokázala těm Japončíkům vysvětlit, že jsi tu ty dva neřády jen ošetřovala....."

A všichni se odebrali do našeho vycíděného a naleštěného obýváku. Stále rudá v obličeji jako pivoňka jsem kluky zdrtila pohledem a jen mrkla na Veroniku, která už stavěla na plotnu konvici a vařila čaj a kávu. Obě jsme se pak zjevily v obýváku obtěžkány podnosem s kávovou i čajovou soupravou, pyramidou z koláčů i jemnými zákusky a Josef mne japonské delegaci představil. Japonci se nadšeně ukláněli a Andulka nestihla překládat jejich slova obdivu, která jak se vzápětí ukázalo zdaleka tak nepatřila vybrané krmi, ale mojí technice úderu vařečkou. Japonci zcela beze zbytku ocenili moji domácí výchovu a já v krátkém pominutí smyslů zavolala všechny tři aktéry domácího extempore, aby se přiznali, co bylo příčinou jejich fatálního stavu. Milan i Pietro ze sebe v angličtině sypali květnaté omluvy a nervózně poposedávali na židlích. Jirka, který nerozuměl ani slovo kromě svého jména se tvářil jako kakabus, protože se domníval, že to na něj kluci prachsprostě hodili. Když ale Japonci na závěr Milanova a Pietrova prostoru sepjali ruce ve svém obvyklém pozdravu a následně jim zatleskali, byla jsem jen já jediná, kdo uslyšel temné bouchnutí. To Josefovi spadl kámen ze srdce. 

Kontrakt byl podepsán po hostině, sestávající z polévky, selečí pečínky, domácího zelí se škvarečky, a trojitými knedlíky, domácích klobásách na pět způsobů, několika litrů českého piva a nekonečného moře čaje. V koutku duše jsem stále ještě hořekovala nad ztrátou husičky, ale už jen úplně malinko. Nakonec jsem byla ráda, že klukům chutnalo, Japoncům chutnalo a moje domácí výchova v hlavní roli s vařečkou prošla jako milé zpestření celé operace.

No a za to tři seřezané klučičí prdelky stály, no ne?

pokračování příště...