Příběh 140 - Do pekla a zpět

 Laura se posadila na posteli celá zpocená. Něco jí nepěkně probudilo a ona si v první chvíli nedokázala uvědomit, co to bylo. Ale pak se jí paměť začala vracet. Ano, byl to hlas. Divný, dutý hlas, který jí oznamoval, že se ocitla na místě, kde by rozhodně nikdy dobrovolně být nechtěla. V pekle......

Podívala se vedle sebe na dosud spícího manžela Pietra. A pak se rozhlédla. Ale tohle nebyla jejich ložnice. Zmizely bílé stěny, zmizela okna s kvetoucími orchidejemi, a místo toho okolí potemnělo a sem tam bylo vidět, jak probleskují plameny ohně. Laura se vyděsila a několikrát zamžikala očima, až nakonec poslepu zapátrala rukou po svém manželovi a vzbudila ho:

"Pietro, sakra Pietro..... vstávej!!!"

Z polštáře se zvedla rozcuchaná hlava a ozvalo se nevrlé zabručení:

"Co je??"

"Podívej se, tak otevři ty oči, hernajz...... něco se děje!!" naléhala Laura.

Pietro se rozhlédl a ospale broukl:

"Hmm... nějaká tma, ne? Kolik je hodin?"

"Čert vem hodiny!!! Vždyť tohle není náš byt!!"

Jakoby ta věta byla zaklínadlem. Okolo jejich postele se objevili dva. Čerti. Živí, hmatatelní čerti. Z hlav jim trčely hrůzostrašné rohy, po těle byli porostlí řídkými chlupy, ocasem ometali podlahu. 

Laura na posteli zaječela a Pietro zkameněl s pusou dokořán. Čertům bylo jejich chování lhostejné a strčili je z postele na zem. Když pak chtěli vstát, opět je hrubě srazili na kolena. 

Scéna před oběma úplně vykolejenými manželi se změnila. Z temnoty vyšlehly plameny a objevil se trůn. Ale ne ledajaký. Zahalený v dýmu, rudý jako žhnoucí uhlí. A na něm seděla.... žena nebo ďábel? 

Velká, až skoro by se dalo říci mohutná postava s ženskými rysy a tvary, s velkým mocným poprsím, které ani nebylo nijak zvlášť zahaleno a na které Pietro vyvalil oči, protože nic podobného v životě neviděl. Podivná ženština měla bujnou hřívu tmavých vlasů a z nich trčely dva obrovské rohy. Její kamenný pohled bez výrazu oba klečící manžele děsil. 

"Tak vás tu vítám...." zazněl zase ten dutý hlas, který Lauru probudil. Uvědomila si, že tím hlasem nejspíš promluvila ta žena nebo co to bylo, co sedělo na ohnivém trůně. 

Pořád nechápala, co tu vlastně pohledávají.

"Porušili jste řád, který vám byl udělen..." jakoby ďáblice na trůně četla Lauřiny myšlenky.

"Ježíši kriste.... to snad ne.... to není pravda, to se mi přeci jen zdá!!" vykřikla Laura a čertice pokývala hlavou:

"A proč by to přitom nemohlo být skutečné?"

Laura se vyděsila podruhé. Stále nějak v koutku duše doufala, že je to jen hloupý sen. Ale nějak víc a víc chápala, že to, co vidí, se opravdu děje. Pietro si vedle ní několikrát sevřel prsty v dlaních. I on se nejspíš ujišťoval, že už je vzhůru. Lauru udivilo, že její mimovolný výkřik a vzpomenutí na ukřižovaného spasitele s čertem nebo spíš čerticí na trůně ani nehnulo. Znala dobře pohádky, kde se čerti ošívali a uplivovali si, když nějaký smrtelník toto jméno vyslovil. Ale tahle seděla úplně klidně. Ani se nedalo říci, jestli se usmívá. 

Dutý hlas, přicházející jakoby odevšud se ozval znovu:

"Tak už jste schopni mne vnímat?"

Oba "hříšníci" se na čertici podívali a němě kývli. 

"Propadli jste peklu. Spáchali jste hřích. Tamti nahoře tomu prý říkají svátost manželská. My tomu říkáme splynutí duší a ty vaše dvě se od sebe oddálily. To je pro nás znamení, že vaše společná cesta je u konce. Protože jste porušili řád, propadli jste naší moci......"

Laura málem omdlela. Pietro neměl daleko k infarktu. 

"Chcete se vykoupit?" ušklíbla se ďáblice.

Oba se na sebe podívali a byli jim jasné, že jsou ochotni udělat cokoliv, co by je vymanilo z téhle děsivé noční můry. A svorně kývli hlavou. Netušili, co by jim mohlo pomoci z téhle šlamastiky. Nezávisle na sobě přemýšleli, co jim vlastně čertice řekla. Že porušili svátost manželskou. No, je pravda, že poslední měsíce byly jaksi... no vlastně stály docela za starou bačkoru. Tentam byl jejich láskyplný vztah. Žili vedle sebe, ne spolu. Ano, Laura se sice starala o chod domácnosti, ale nemělo to šťávu. Celé dny dokázala prosedět s mobilem v ruce a klábosit s přítelkyněmi. A Pietro? Nudil se celé dny doma, když se nedalo nikam jít a nic podniknout. Najednou nevěděl, co s volným časem. Doma nebylo potřeba nic opravit ani předělat, a tak mu jediným společníkem byla televize. Nejlépe s lahví piva nebo skleničkou alkoholu. Posedával a polehávat před televizí a svět okolo něho líně plynul. Pietro byl střídavě v lihu, střídavě střízlivěl a střídavě se znovu opíjel. Věděl, že to nemá smysl, ale nedokázal se z toho bludného kruhu vymanit. S Laurou za celý den prohodili sotva pár slov. Docházela jim společná témata, nebylo o čem diskutovat. 

A Laura se tomu stereotypu bránila. Po chvílích, kdy si na Pietra stěžovala přítelkyním, a ty jí většinou nezúčastněně přikyvovaly, se v ní probouzela zuřivost nad marností jejich vztahu. Uvědomovala si, že takhle žít nechce. Snažila se svého manžela vyburcovat z latergie, chtěla po něm nějakou činnost a přitom vlastně nevěděla, co po něm chce. Ale rozčilovalo jí jeho věčné popíjení, to nicnedělání, to pitomé zabíjení prázdného času. Kdyby se jí aspoň věnoval, něco spolu podnikli, ale to ne. A tak na něho čím dál častěji křičela, že je budižkničemu, že je opilec a že už ho má dost. A Pietro jí občas její urážky vrátil, hádali se a po takových hádkách nastávala doba mlčení, kdy byli oba uraženi a nechtěli se usmiřovat, přesvědčeni o vlastní pravdě. Nakonec se Laura rozhodla, že pokud se něco nestane a nezmění jejich zoufalou nudu, odejde od něho a vrátí se k rodině. 

A ono se stalo. V tu chvíli, kdy Laura před spaním vmetla Pietrovi do tváře všechny výhrůžky a vzápětí usnula, se daly věci do pohybu. Ovšem úplně jinak, než si Laura představovala. 

A teď tu oba klečeli, před ohnivým trůnem nejvyšší čertice, neboť ona ženština nebyla nikdo jiný než samotný Lucifer, mající podobu děsivé ženy a oba přemýšleli, jak se z toho maléru vylížou. Lucifer jim viděla až do krku. Četla jako v knize všechny jejich myšlenky a nechávala je pěkně pomalu dusit se ve vlastní šťávě, pásla se na jejich strachu a snovala plán.

Laura první zdvihla hlavu, aby se mohla porozhlédnout a popřemýšlet, jaké vykoupení má asi čertice na mysli. Když se rozhlédla a spatřila ohnivé řetězy, rozvěšené okolo po stěnách, polil jí studený pot. Už i rozeznávala bolestný nářek hříšných duší kdesi za nimi, sténání trýzněných hříšníků a slova pokání, která jakoby plula vzduchem okolo nich. Všimla si, jak k Luciferovi přistoupil čert a podal jí ... rákosku, ze které šlehaly plameny!!

Lucifer se na Lauru podívala:
"Ano, hádáš správně.... váš trest bude tento"

Laura nasucho polkla. Pietro zbledl.

"Každý z vás jste si vysloužili za porušení slibu soužití 25 rákoskou. Oheň vás nespálí, nemusíte se obávat, jen vám do kůže vepíše památku na vykonaný trest. Ale rozhodnutí je ve vašich rukách..... buď přistoupíte k vykonání a nebo nepřistoupíte...."

"A co se stane, pokud nepřistoupíme?" zeptal se Pietro.

"Teď se nestane nic. Ráno se ale probudíš a tvoje žena už vedle tebe nebude...podívej:..."

Lucifer mávla rukou a na zdi se objevil obraz. Obraz prázdného lůžka, a taky prázdného bytu. Lauřiny věci byly pryč, a pryč byla i ona s jejich dcerkou, kterou tolik miloval. Obraz se vzápětí změnil. Soud, rozdělování majetku, obviňování se navzájem. Laura pláče a viní Pietra z rozpadu manželství. Rozvod. Oba se vrací ke svým rodinám, ale každý sám. Pietro utápí svůj žal v alkoholu, rodina se k němu obrací zády. Laura si stýská, a často pláče. Pláče i jejich dcera.....

Pietro se otřeseně odvrátil. Netušil, že i takový konec by jejich vztah mohl nabrat. A ten konec byl sakra reálný.

Laura udělala krok k trůnu a kývla. 

"Ano, já ten trest přijímám" řekla pevným hlasem.

Pietro na ní vykulil oči. Sám se sebou v tu chvíli bojoval tak, jako ještě nikdy. Rákosky se bál. Ale představa, kterou právě viděl byla ještě děsivější. A tak mu nezbylo nic jiného než kývnout také. Byla v něm malá dušička. Netušil, že stejně se bojí i Laura, ale za nic na světě by to neřekla nahlas. 

Lucifer ale vnímala jejich strach, který je pomalu obklopoval jako tma. Viděla jejich pohledy, které si kradmo vyměňovali a navzájem se ujišťovali, že to zvládnou.

Čert, který přinesl rákosku se objevil vedle nich a rukou jim pokynul, aby si odložili. Laura vzdorně pohodila hlavou a odhodlaně si vykasala lehké triko, ve kterém spala. A ještě vzdorně, se zaťatými zuby se vysvlékla z lehkých nočních kalhot. Nestyděla se. Bezostyšně ukazovala svůj klín a svou buclatou zadnici. 

Lucifer pokynula čertovi a ten Lauru uchopil za ruce. Sevřel jí jako ve svěráku. zabolelo jí to, ale nesnažila se vykroutit. 

"Ohnout!" přikázala Lucifer a s rákoskou v ruce sešla ze svého trůnu.

Laura se poslušně předklonila a vyšpulila prdelku. 

Nečekala, že to bude tak moc bolet. Po první ráně, kdy se rákoska mihla vzduchem a zanechala za sebou jen ohnivou čáru zaječela jako smyslů zbavená. Strašlivě to štípalo. Netušila, že jí hned na kůži naskočila silná rudě žhnoucí čára. Ale cítila jí. 

Prostor se naplnil jejím vyděšeným vřískáním, pláčem a jekotem. Pruh za pruhem přibýval na její třesoucí se zadnici, ale Laura se nedokázala narovnat a uhnout příšernému výprasku. Jako přikovaná držela poslušně ohnutá a neustále nabízela Luciferovi svou zadničku k potrestání. Nepočítala rány, neboť jí smysly vypověděla službu. Vnímala jen neskutečné pálení a štípání, bolest jí ochromila a nutila jí jen naříkat. Bylo to k nevydržení a přeci vydržela. Musela. Věděla, že jí nic jiného nezbývá. Dělala to pro Pietra i pro sebe.

Pak najednou výprask ustal. Laura se opatrně podívala po očku za sebe. Ale Lucifer už tam nestála. Pevný stisk rukou čerta povolil a Laura se pomalu narovnala. Bolest jí pulzovala od hlavy až k patě. Nevěřícně si začala osahávat seřezanou prdelku. A jak se dotýkala bolavých pruhů, které vystouply na kůži, znovu a znovu prožívala tu nekonečnou Kalvárii, zkropenou slzami.

Pietro stále nevěřícně koukal na místo, kde před chvíli stála jeho žena s odhalenou zadničkou a Lucifer jí znovu a znovu značkovala žhavou rákoskou. Slyšel její ječení, které mu rvalo uši. Viděl, jak se prohýbá v zádech po každém úderu, jak slzami skrápí zem a jak bolestně přešlapuje z nohy na nohu, snažíc se najít méně bolestivou polohu.

Vedle něho se objevila krásná čertice, zcela nepodobna té děsivé ženě na trůně. Tahle byla uhrančivě krásná, s nahými ňadry, které Pietra sváděly a pokynula mu, aby došel na místo trestu. Pietro zdřevěněl. Nedokázal udělat ani krok. Věděl, že tohle neustojí, že se ihned rozbrečí jako malý kluk. Ale čertici to nezajímalo. Pevně ho sevřela rukama okolo zápěstí jako před chvílí čert Lauru a dostrkala ho proti jeho vůli doprostřed místnosti. 

Tam sevření povolilo a čertice Pietrovi pokynula, aby se svlékl. Nechtělo se mu, ani omylem. Ale věděl, že zdržování není k ničemu. Zhluboka se tedy nadechl, jakoby se chystal ponořit pod vodu a ruce mu sjely ke gumě krátkých volných trenýrek. kromě nic neměl na sobě nic a když je na druhý pokus stáhl, byl úplně nahý. Pokusil se ještě skrýt své mužství, ale to už ho čertice opět pevně sevřela v rukách a Pietro se na pokyn Lucifer ohnul do předklonu. 

Cítil, jak se začíná chvět. Strach ho ochromoval a dokonce musel zatnout zuby. A pak se místností rozlehl jeho výkřik plný děsu. To ho Lucifer poprvé udeřila. Nepředstavoval si to ani z poloviny tak hrozné. ten jediný úder ho málem přelomil vejpůl, nohy se mu podlomily a on se zkroutil. Ústa se mu sama otevřela a Pietro nevěřícně naříkal. Lucifer ho bila rozvážně, nezajímalo jí, že Pietro podklesává na kolena, hlasitý pláč jí neobměkčil. Tak jako Lauru, i jeho vyplatila tak, jak řekla. 25 ran Pietra málem rozervalo na kusy. S každou další žahavou ranou pištěl víc a víc, vzlyky z něho tryskaly a on si přál, aby už byl konec. 

A konec přišel. Čertice ho pustila a Pietro se svezl na podlahu, kde se mu ještě hodnou chvíli otřásala ramena pláčem. To už u něho byla Laura a tišila ho. Ale Pietro vnímal jen nekonečnou bolest, která mu štiplavě připomínala setkání se žhavou rákoskou. Lauřinu ruku na svém seřezaném zadku bral jako vysvobození. A když se sám odvážil dotknout se těch naběhlých ran, nevěřil, že to děsné divadlo přežil.

Lucifer už zase seděla na svém trůně, když se jak Laura, tak Pietro dali trochu dohromady. Bylo jim úplně jedno, že stojí před Lucifer nazí, s rudě poznamenanými prdelkami, že mají ještě oba na tvářích slzy a oba přerývaně dýchají, to jak se stále prali s bolestí. 

"Obstáli jste při trestu. Dovolím vám, abyste se vrátili zpět mezi lidi. Ale varuji vás a je to naposledy, kdy vidíte mou vlídnou tvář. Příští naše setkání už budete čelit tváří v tvář celému peklu a poznáte můj hněv. Pamatujte si, co jste si dnes slíbili - i když jste to neřekli nahlas. Mé oči vás budou sledovat tak, jako sledují i ostatní hříšníky. Nyní je čas na cestu zpět...."

Zmizelo peklo, zmizela děsivá Lucifer i se svými pomocníky, zmizela dokonce i ohněm žhnoucí rákoska. Co ale nezmizelo, byla palčivá bolest jejich potrestaných zadnic. Laura i Pietro zase byli zpět ve své ložnici, za okny svítilo vycházející slunce a byl vzdáleně slyšet hluk aut. 

Oba se na sebe podívali. Oba měli ve tvářích znát právě prožitý bolestný zážitek a když Laura stáhla Pietrovi trenýrky, uzřela řadu fialových naběhlých čar, které pulzovaly jako živé. Sama si svlékla noční kalhoty a otočila se zády k zrcadlu. Překvapeně vykřikla. I jí zadnici pokrývala řada bolestivých rudofialových čar, které jí do kůže vtiskla ohnivá rákoska. Nebyl to sen. Skutečně se to stalo. Laura odběhla do koupelny a namočila do vody dva ručníky. Jeden pak opatrně položila Pietrovi na sešvihaný zadek a druhým se zahalila sama. Vnímala chlad, ale přesto stále cítila i žhavou bolest. 

A ta jí i Pietra měla provázet ještě pěkných pár dní. Měla jim dlouho připomínat, jak malicherně málem zahodili lásku a manželství, jak se nechali prostoupit lhostejností a nezájmem, jak jim vlastní ukřivděnost dala zapomenout na milovanou osobu a jak z celého vztahu málem zbyla jen hořká vzpomínka.