Příběh 139 - Opilá koza

 Takový krásný a klidný víkend to mohl být, kdyby si Milan s rodinkou neusmyslel, že už dlouho nikomu z rodiny nepil krev a nepřijeli všichni v hojném počtu. Veronika jako správná hospodyně nabídla své ruce k práci, ale já jí vlídně odmávla do zahradního křesílka, aby mi povyprávěla kdo, kde, s kým, kdy a za kolik, zatímco já pilně vysazovala do nového záhonu u plotu macešky. Veronika se nedala pobízet a spustila stavidla své výřečnosti naplno. Obě jejich děti se ihned odebrali ke králíkárně a ke slepičímu výběhu, kde měli své oblíbence a prostrkávaly jim mezi drátěným pletivem dovnitř pampelišky a trávu.

Milan nadhodil svůj thymolinový úsměv řka, že po cestě viděl spolužáka ze střední a že se u něj staví na kus řeči. Bylo mi celkem jasné, kde ta jejich společná řeč skončí a zda-li se pak ještě vůbec bude jednat o řeč. Veronika mu na cestu připomněla, že jestli přijde ožralý jako prase a vzbudí tradičně celou vesnici, že bude spát v kozím chlívku, protože na jeho pivní výpary není zvědavá. Milan se zařehtal, políbil svou ženu na tvář a zmizel jako smrad. 

Měly jsme si s Veronikou co vyprávět, do toho se přišla ukázat Tereza, které se začalo pomalu kulatět břicho a Ondráš se tak co nevidět dočká bráchy nebo ségry. Holky se rozpovídaly a za chvíli byl čas chystat večeři a dětem vanu. Čas příjemně utíkal, sešeřilo se a potom i setmělo. Josef se vrátil z farmy s novou várkou sýrů, jogurtů a dalších pochutin, čímž jsem mohla rozdělit oběma holkám dobroty. 

Milan jako obvykle nikde. A možná to v danou chvíli bylo i lepší, protože když se vrátil Martin, podotkl, že Milana viděl před Násosnou s nějakou vnadnou krasavicí, která se před ním natřásala jako bajadéra. Veronika se vyšponovala v křesle a chtěla se jít přesvědčit. Horko těžko se mi povedlo jí uklidnit a vysvětlit jí, že Milan není debil, aby si notabene před zraky celé vesnice, kde ho znají všichni jako falešný pětník začínal cokoliv nepřístojného s nějakou ženskou. Když jsem si pak od Martina nechala onu tajemnou krasavu popsat, uklidnila jsem se ještě víc. Nejednalo se o nikoho jiného než smutně profláknutou madam Výbornou, manželku místního instalatéra. Madam Výborná byla všechno možné, ale výborná opravdu ne. Kdysi dávno možná byla k světu, ale od té doby uplynulo v řece už hodně vody a ona se jaksi odmítla smířit s myšlenkou, že stárne a vadne. Nánosy makeupu a diblíkovský výraz doplňovala odvážnými modely ze sekáče, protože na Gucciho a Blanku Matragi neměla. Její muž byl od rány, a tak u nich doma býval dost často rachot, kdykoliv se panička nedržela v dostatečné vzdálenosti od mladších koloušků. 

Uchlácholila jsem tedy Veroniku, že tahle rajda jí do zelí nepoleze, protože Milan i přes alkoholový opar odhadne, kolikrát má Výborná přetočený tachometr a za další by jí její Pepan roztrhl jako hada. čehož si je ona moc dobře vědoma. A na dotvrzení mých slov se dovnitř dopotácel Milan, jako obvykle zcela nepoužitelný a v rodné mateřštině a velmi jadrně si stěžoval na příkoří, které na něm mohlo být pácháno, pokud by on, jako statečný a věrný (což nezapomněl zdůraznit) chlapec nevyklidil před tou čarodějnicí pole. Veronika ho dílem pochválila, že je vzorný manžel a druhak mu vynadala, že je zase jako carský důstojník zlitý úplně na ultimo a připomněla mu, co mu bylo odpoledne slíbeno. Milan mohutně škytl a zapátral v zamlžené paměti. Načež se upamatoval, popřál nám dobrou noc a optal se, kterým směrem je chlívek.

Podívala jsem se na Veroniku, jestli to s tou kozou myslí vážně. Veronice cukaly koutky. Ale pořádku muselo být učiněno zadost a tak Veronika, pochichtávaje se v bujaré představě, jak se Milan ráno probudí a uzří nad sebou rohatou hlavu, což by mu mohlo zavdat látku k přemýšlení, že je v pekle a jak se tam vlastně dostal, vyprovodila Milana do kozího chlívku, podestlala mu senem a počkala, až se uloží. Milan neprotestoval, oznámil koze, že se jde spát a ihned usnul. Veronika už se smíchem došla domů, kde jsme se obě ještě drahnou chvíli řehtaly a nemohly se uklidnit. 

Ráno bylo jako malované. Vstala jsem a vzpomněla si ihned na Milana v chlívku. Veronika zřejmě nemohla dospat také, protože jsme se potkaly v předsíni a obě se jako Indiáni na válečné stezce po špičkách odebraly ven. Z chlívku se ozývalo jakési bublání, které chvíli simulovalo kozí mečení a chvíli se přelévalo do zvuků, nápadně připomínajících dušení se a chrápání. Otevřely jsme dvířka a to jsme neměly dělat.

Zpoza dvířek na nás vypadl Milan, ještě ožralejší než večer a vedle něho se uložila stejně ožralá koza. Vytřeštila jsem zrak nejprve na Milana, pak na kozu a naposledy na Veroniku. Moje snacha na tom byla podobně. Dokonce si několikrát promnula oči, protože měla pocit, že tohle se jí musí jen zdát. Opilé kozí umektnutí jí ale ujistilo, že nespí, načež koza vleže začala čůrat Milanovi na kalhoty.

Veronika zaržála jako raněný mustang a skočila po Milanovi. Ten se bleskurychle probral a vidouc nebezpečně blízko své hlavy obličej manželčin, propadl panice. Pohled doleva ho ujistil, že je po smrti a dívá se do čenichu nějakému zavilému ďáblovi, který s ním hodlá zatočit po bolševicku. Milan se vzepjal, rozrazil přístojící a dal se na útěk. Veronika v patách za ním. A já jen stála s pusou dokořán a mozek mi vypověděl službu. 

Veronika prohnala Milana asi třikrát okolo domu a v letu na něj chrlila takové kletby, že mně přecházel zrak i sluch. Polovinu z nich jsem neznala ani já. Při dalším kole se jí povedlo udrapnout u zápraží koště a teď, třímajíc ho nad hlavou jako meč značkovala Milana systémem padni, kam padni. Milan mi cestou zoral záhon s čerstvě zasazenými maceškami, což ve mně vyvolalo urychlený návrat do reality. Než jsem ho ale stačila vlastnoručně zabít, zaparkoval Milan ve Fantomasově kastrolu se zbytky od včerejší večeře, zasvinil si triko a praštil se do hlavy. Když mu pohasly hvězdičky okolo očí seznal, že se na něj řítí rozběsněná manželka a koštětem se odpichuje od země, aby byla rychlejší a mohla Milana rychleji sprovodit ze světa. Než se k němu ale dopracovala, zachytila svými květovanými šaty o vyštíplou plaňku v plotě, šaty udělaly mohutné riiiiic a odhalily plnokrevné stehno až ke kyčli. 

Veroniku to nenadálé zastavení vyvedlo z rovnováhy a skončila na zemi vedle Milana, rozmatlávající si po oblečení zbytky pečeného tučného masa. Fantomas, připraven o gáblík se na znamení nesouhlasu hlasitě rozštěkal, čímž přilákal do oken i otevřených dveří zbytek rozespalé rodiny. Zatímco se všichni mezi sebou dohadovali, co se asi tak stalo a sázeli se podle mého sveřepého výrazu, kdo bude obětním beránkem a jestli toho dotyčného rozsápu před očima všech zúčastněných. 

<script async src="https://pagead2.googlesyndication.com/pagead/js/adsbygoogle.js?client=ca-pub-8694018938622461"
     crossorigin="anonymous"></script>

Milan využil manželčiny indispozice, vyskočil na nohy a namířil si to kamkoliv, kde bude chráněn před jejíma rukama. Želbohu, katastrofám ten den ještě nejspíš nebylo dost, protože Milan proběhl mezi suchými prostěradly a cíchami, které čekaly na sundání a vyžehlení. Milan se do jednoho prostěradla zamotal, urval ho z kolíčku a slepý jako krtek vybagroval v záhonech další jarní brázdu a vydal se bůhvíproč zpět ke chlívkům. Už v zoufalství nejvyššího kalibru jsem se vydala za ním, abych ho vymotala z prostěradla a zastavila v rozletu. Milan se stihl po cestě částečně zbavit prostěradla a když viděl, jak se na něho řítím, vysvětlil si to úplně blbě a opět se pokusil prchnout z mého dosahu. Alkoholem stále částečně zamlžený mozek mu ale nedovoloval soudně uvažovat a tak udělal další z řady naprosto nepochopitelných úkonů. Otevřel chlívek, tentokrát ne kozí, protože jeho vchod stále okupovala úplně nadraná koza, ležící poněkud zcepeněle na boku a koulející očima. Tentokrát to byl chlívek prasečí. Netušila jsem, jestli se chtěl mezi oběma pašíky schovat nebo mi je poslat naproti, aby mi zahradili cestu svými štětinatými těly. Jisté je, že ani jeden z čuníků tuhle hru na němou barikádu nehodlal hrát. Naopak oba radostně vykvikli, jeden podebral Milana mezi nohama a oba, jak prase tak Milan zmizeli za hurónského řevu zbylé rodiny za vraty. Protože si už nikdo nechtěl nechat ujít zbytek předposledního dějství, vykoukla z vrat desetihlavá saň s tvářemi mých dětí, jejich dětí, Josefa a obou snach a všichni napjatě sledovali divokou jízdu Milana na hřbetě rozjásaného prasete, jak oba mizí v dáli.

Ale nezmizeli. Vesnicí se vzápětí rozlehlo cinkání zvonků kol a z kopečka směrem okolo nás a dál po návsi kamsi do pryč se hnala skupinka skautíků v předpisově nažehlených krojích a na kolech. No jasně, jarní skautská jízda je tu...... Ztepilí junáci však tentokrát do cíle nedorazili. Osedlané prase s povykujícím Milanem na hřbetě, který se držel už jen silou vůle rozrazilo peloton, máchlo hlavou vlevo, vpravo a skautíci se poroučeli z kol jako zralé hrušky. Nad nimi se asi půl metru nad zemí prohnala Veronika na koštěti - aspoň z našeho pohledu to tak vypadalo - která byla rozhodnutá, že z Milana stáhne kůži zaživa. Zbytek hlav stále vejral z vrat jako žáby z kyšky a všichni napjatě čekali, jak tahle skrumáž dopadne.

Valnou hromadu kol a lidských těl jasně opanovalo prase, které se usadilo na zádech nahoře ležícího skautského vedoucího a se zaujetím mu začalo požvýkávat šátek. Milan zbaběle prchl před rozzuřenou manželkou. Ne však daleko. Aby malérů nebylo ten den dost, na obzoru se objevil místní pošťák Lojzek. Postarší mužík s rázovitým přístupem k životu i roznášení pošty si to sebevědomě šněroval po asfaltu a pískal si mezi zuby. Popadané skauty, jejich kola, prase a rozzuřenou Veroniku zahlédl až na poslední chvíli. Zazmatkoval, protože ho takové shromáždění jaksepatří rozladilo a místo, aby zabrzdil a seskočil kola, šlápl do pedálů jako Chris Froome, odškrábl pod sebou kus asfaltu a ladným skokem se přenesl přes pangejt, kde se zapíchl nosem do krtiny a jako brouk chrobák zůstal ležet na zádech s vyraženým dechem, hrabaje všema čtyřma do vzduchu.

Veronika už málem vzdala stíhání svého uprchlého chotě, kdyby se bývala nerozrazila vrátka u Výborných a sama večer prokletá madam se v nezjevila v celé své.... no kráse ne, ale velikosti jo. Veronika zabrzdila a pak se pomalu rozjela jako tank. Diblici Výborné došlo teprve ve chvíli, kdy jí Veronika všemi deseti vjela do kadeří, na koho to včera dělala sladké oči. Zaječení zvedlo ze země prase i skauty a všichni se jako na povel podívali, odkud jekot pochází. To Veronika škubala své potenciální sokyni vlasy s takovou vervou, že kdyby se na bitevní pole nedostavil Pepan Výborný a neroztrhl je od sebe, vrátila by se mu manželka domů plešatá. Dvěma větami si nechat objasnit, proč mu Veronika likviduje zákonitou manželku a pak svému diblíkovi vlepil takovou facku, že málem vzala druhou o sloupek vrátek. Veronika si spokojeně oprášila dlaně o sebe a jako pávice se vydala na vítěznou cestu domů. Jako fanfára jí vyprovázelo ječení paní Výborné, které Pepan právě řemenem zpracovával hýždě.

Dohra byla prostá. Jirka s Josefem si došli pro čuníka a omluvili se jménem celé rodiny skautíkům za držkopád a po chvíli se vrátil i schlíplý Milan, který uznal, že skotačení už bylo dneska dost a že je na čase podívat se svým mrzkým činům do očí. Vrátili jsme se všichni společně na dvůr, část rodiny zmizela v útrobách domu, jednak aby dospali ztracený čas, případně aby mi stihli vybílit ledničku, než Milana zabiju a vykuchám. Veronika moudře odvedla děti a šla jim udělat snídani. Josef zahnal prase do chlívku ke kamarádovi, který se nenechal vyrušovat a spokojeně si máčel rypáček v korytě. U chlívka ho přivítala i koza, která se vyspala z opice a teď měla kocovinu jako hrom. Její připitomělý výraz hovořil za vše.

Milan sklopil hlavu a doplouhal se ke mně, očekávaje hromobití a neskutečný kravál. Upřímně, pod tíhou zážitků z posledních chvil se mi nějak nedostávalo slov. A tak jsem nezvykle pouze utrousila:

"Ty jsi ale pako, viď?"

Milan mi odkýval můj dojem a sám od sebe mi podal odhozené koště. Málem jsem dojetím polkla slzu, jak vzorného mám syna. Naznačila jsem mu hlavou ke zdi. Najednou jsme si rozuměli beze slov. Milan se opřel rukama o zeď domu, ale pak se znovu narovnal a rozepnul si knoflík a zip u kalhot. Víc ani dělat nemusel. Džíny mu sjely ke kolenům. Trenýrky jsem mu stáhla sama a pak přišlo na řadu sólo pro koště za doprovodu kvílícího Milana. Vzhledem k tomu, že nedaleko dlela jeho rodina si Milan moc dobře uvědomoval, že řvát jako kráva je to poslední, co by ještě mohl udělat, aby zejména děti vylákal na dvůr, a tak se omezil jen na polohlasné skučení a táhlé naříkání. Do toho mu zdatně sekundoval Famtomas, který nesnáší konkurenci a když někdo v jeho okolí vyje, musí ho za každou cenu překřiknout. Sonáta naštěstí netrvala moc dlouho, protože koště splnilo svůj účel a Milan měl během chvilky zadek linkovaný jako notový sešit. Štípání březových metliček dosáhlo vrcholu, když se Milan stále opřen o zeď začal natřásat jako habešská tanečnice a snažil se uniknout potupě. Co neschytal holý zadek, odnesla Milanova stehna. Odpovědí na mé údery mi bylo vysoké C, které Milan vyloudil z hrdla, když se větvičky koštěte blíže seznámily s oním důvěrně a tisíckrát prokletým místem mezi zadkem a stehny. To už mu sjela dolů i jedna ruka, aby její majitel vzápětí pochopil, že držet se jednou rukou je blbost a břízolitová zeď by ho mohla knokautovat. Vrazil tedy hlavu mezi ramena, poslušně se opřel opět oběma rukama a trpěl jako Fučík. 

Když se koště začalo třepit, ustaly moje pokusy vytlouct z Milana duši a oddechujíc jako po maratónu jsem se ho zeptala:

"Můžeš mi říct, čím jsi tu nebohou kozu tak zřídil?"

Milan si opatrně natáhl kalhoty a z uctivé vzdálenosti mi odpověděl:

"Martin má v seně schovanou flašku slivovice, co směnil za králíka s nějakým kamarádem...."a vzápětí uskočil a prchl do domu.

Pořadovým krokem jsem dodusala do kuchyně a houkla na Martina, který se právě dusil bábovkou:

"Kdes vzal tu slivovici.............."

Dál jsem se nedostala, neboť Martin se okolo mně prosmykl jako náčelník Černý had a zmizel.

"No však ty mi neutečeš, pacholku......" pomyslela jsem si a požádala Veroniku, aby mi uvařila pořádné kafe, než mně dneska doopravdy klepne.....

pokračování příště......