Království nebo život!!

 Život v království plynul pomalu a svým tempem, Královna s pýchou pozorovala dění okolo sebe, zejména pak bedlivě střežila Prince a Princeznu. Ale nebylo to vůbec potřeba, oba mladí královští manželé se chovali vzorně, jak se na ně slušelo. Domluva, která se jim dostala na náměstí za účasti drsného arménského kata Artavazda na ně udělala opravdu hluboký dojem a byli si jisti, že pokud by se měli ještě jednou dožít něčeho podobného, raději skočí z cimbuří do hradního příkopu. Královna sama občas tajně navštívila chatrč uprostřed lesů a s radostí sledovala své druhé dítě, svého druhorozeného syna, jak se má čile k světu. Povětrná Laura se o něho starala vzorně a s láskou. Od malička mu vštěpovala zákony země, lásku k rodné zemi, ale také ho učila, jak žít v lese, jak si najít potravu, jak poznat stopy zvěře a znát všechno, co okolo něho roste. Chlapec byl učenlivý a brzy se uměl v lesním podrostu plížit jako had, poznal po hlase kdejaké zvíře či ptáka a byl obratný a mrštný. Laura mu dala jméno Tobiáš. Když povyrostl a začal chápat, vysvětlila mu, že není jeho matkou, ale pěstounkou a že jeho matka žije daleko, ale jednoho dne jí bude smět spatřit. 

Uplynulo 15 let. V království vše jen vzkvétalo, Královna matka dál vedla svou zem pevnou rukou a Princ Milan se díky ní učil být dobrým a moudrým králem. Sám sledoval, jak jí pomalu přibývají vrásky, jak její hebká pleť pozvolna vadne a vlasy se tu a tam probarvují stříbrem. Každý den, když přicházel do hlavní síně a probíral s matkou důležité státnické záležitosti, všímal si, že bývá častěji unavená, že již nemá tolik sil jako kdysi a věděl, že stárne. A každý den si umiňoval, že se bude snažit být své zemi stejně dobrým vládcem, jako jeho matka. Občas si vzpomněl na minulost a pokaždé mu tělem projel mráz, když si připomněl ty doby. Jak byl prostopášný, svéhlavý, nerozumný a krutý. Děkoval v duchu své matce, že jej z těchto vlastností vyléčila a jeho krásnou ženu také. Teď byla i Princezna sama matkou, dokonce dvou překrásných dítek a její péče o ně jí zabrala dlouhý čas. I Princezna se snažila být dobrou vládkyní, manželkou i matkou tak, jak se to učila od Královny. I jí lekce naučila pokory. A té teď mohla učit své děti. 

Královna si na trůně podepřela v zamyšlení čelo. Poslední dobou se na ni zprávy hrnuly ze všech stran. A nebyly zrovna příznivé. V Toskánské zemi se schylovalo k válce. Král byl starý a nemocný, královna neměla sílu na udržení země v chodu. Do boje o moc se postupně dostávali šlechtici z celé země. Vadili se a přeli, kdo převezme vládu, handrkovali se jako trhovci ve snaze urvat pro sebe co největší podíl na moci. Lid přihlížel, jak tu ze západu, tu z jihu postupují zemí vojáci pod nejrůznějšími korouhvemi a pořádají na rozkazy svých pánů krvavé bitvy. Pak šlechtu napadlo se spojit a vytáhnout houfem proti majestátu. Král nebyl schopen proti přesile vést boj, který by byl možná marný a stál by životy dalších lidí. Obrátil se s žádostí o pomoc na svou dceru a jejího manžela, Prince Milana. Bylo jasné, že pokud nepřijdou s pomocí, Toskánsko padne a bude rozdupáno kopyty koní, vyplněno a zahubeno. Královna se ale obávala o život svého syna. Co by se stalo, kdyby padl? Věděla, že jí čest přikazuje poslat Prince do bitvy a zachránit Toskánské království, mateřská láska se tomu vzpouzela. Tak těžké rozhodnutí nemusela snad nikdy v životě udělat. Ani tenkrát, když Prince a Princeznu odsoudila na dereš nebyla tak nešťastná. Tenkrát vše konala pro dobro svého syna a věděla, že přes ukrutný trest, který mu vyměřila Princ svůj úděl přežije a že se uzdraví z ran, které mu kat zasadil. Dnes to bylo jiné. Bylo to vážné rozhodnutí. I sám Princ chápal, co všechno se může stát. Ale sám oznámil, že se rozhodl vyjet na pomoc Toskánsku. Královna byla v hloubi duše zděšená, i když nedávala na sobě nic znát. A ještě toho večera opustila tajně palác a spěchala do hlubokých lesů za Laurou. 

Čarodějka jakoby jí čekala. Pobídla Tobiáše, z něhož vyrostl ztepilý mládenec, aby podal Královně pohár svařeného vína a vážně pravila:

"Dobře, žes přišla, velitelko moje, jinak bych tě sama vyhledala. Zlé věci se chystají, moc zlé...."

"Já vím, a proto jsem tu. Řekni mi, zda se Princ vrátí zpět domů?" dychtivě pobídla Královna Lauru.

Ta s vážnou tváří hodila do kotlíku s vroucí tekutinou hrst bylin a zamyšleně je zamíchala. Tvář se jí vzápětí rozjasnila:

"Ano, má paní, vrátí se ti.... ale mezitím se stane spousta věcí, spousta špatných věcí. Přímo ve tvém sídle zažiješ podlost, která tě může připravit o trůn...." 

"Co to říkáš? Kdo jest takovým bezbožníkem, že by chtěl i o mé království usilovat?" vzkřikla Královna, celá ulekaná.

"Je to muž vysoké postavy, jehož tvář je mi ale v mlze zahalena, nelze prohlédnout jeho masku. Buď ostražitá. I já budu hlídat tvé kroky..." pravila vážně čarodějka. 

Královna se navrátila ještě více rozrušena než odcházela. Jaké to úklady strojí jí osud? Umínila si, že si o všem promluví s Princeznou. Mohla jí už dávno důvěřovat a mnohokrát také učinila s dobrým vědomím. Dnes se rozhodla, že s ní promluví opět. 

Bylo již pozdě, když obě ženy usedly do vyšívané lenošky s pohárem vína a Královna počala Princezně Veronice vyprávět vše, co věděla od Laury. Princezna bledla při té řeči, vždyť tu se rýsovalo dvojí nebezpečí - její manžel pojede do války za záchranu její domoviny a tu se schystává další nekalost a nadto netuší, jaká. Jaké to spiknutí proti království?

Loučení Prince a Princezny bylo bolestné, ale nevyhnutelné. Milan pak se svou početnou družinou a několika setninami vojáků odjel do Toskánského království a Princezna se odebrala ke Královně matce. 

Ta odpočívala ve své komnatě na lůžku, ale přitom dál vedla státnické rozhovory. Spolu s několika vyslanci a rádci projednávala důležitá rozhodnutí, která bude potřeba v příštích dnech učinit. Nechala též přinést občerstvení. Když vešla Princezna, Královna právě upíjela z poháru víno. Po několika chvilkách pocítila tíhu na očích. chtělo se jí spát a tak pokynula okolo sedícím, aby jí nechali o samotě, aby si mohla na chvíli zdřímnout. Rádcové i velvyslanci se tiše vytratili. Královna během mžiku upadla do hlubokého spánku. I Princezna vyšla ven a oznámila komorným, aby nehlomozily a Královnu nerušily ve spánku. 

Jakmile ale vešla do hodovní síně, zůstala zkoprněle stát na prahu. Síň byla plná mužů ve zbroji. Princezna nechápala, co se to děje. Tu najednou k ní přistoupil jeden z velvyslanců a líbezně se na ní usmál:

"Překvapena, Princezno? Či snad mohu říkat - má zajatkyně?"

Veronika se výsměšně zasmála:

"Vaše zajatkyně, pane? Zbláznil jste se či máte horkou nemoc? Stačí, abych se vrátila ke Královně a probudila jí...."

<script async src="https://pagead2.googlesyndication.com/pagead/js/adsbygoogle.js?client=ca-pub-8694018938622461"
     crossorigin="anonymous"></script>

Velvyslanec se rozesmál nepříjemným krákavým smíchem:

"Tak chutě do toho, má paní, běžte a probuďte Královnu..... sto ku jedné, jestli se vám to podaří..."

Princezna užasla znovu, ale přesto se rozeběhla zpět do Královniných komnat a zatřásla spící Královnou matkou. Ale ta se ani nehnula a její oči zůstaly zavřené. Pohár, ze kterého pila ležel na zemi, jak jí vypadl z rukou. Princezna učinila ještě jeden pokus, aby Královnu probudila ze spánku, ale bez valného úspěchu. Došlo jí, že se právě stala ta neblahá chvíle, před kterou je varovala čarodějka. 

Pevným krokem a se sevřenými rty se vrátila zpět do hodovní síně. Ozbrojenci stáli stále u dveří a všichni přítomni byli soustředěni okolo stolu. Muži, věrni Královně vyprazdňovali své měšce a odevzdávali zbraně, ženy seděly na židlích a některé polohlasně plakaly. 

Velvyslanec pokynul svým ozbrojencům:

"Spoutejte Princeznu a posaďte jí k ostatním dámám..."

Princezna s pouty na rukou usedla na vyhražené místo a snažila se tvářit klidně. Netušila, co to všechno má znamenat, ale věřila, že pokud bude předstírat, že se podvolila, vymyslí nějaký způsob, jak se z této šlamastiky dostat. Mysl jí kalila starost o Královnu. 

Princ Milan se mezitím dostal šťastně do Toskánského království, žel jeho příjezd byl zpozorován. Na hranicích hlídkovali nepřátelé trůnu, předpokládajíce, že si starý král vyžádá pomoc. Bylo tedy nutno ukázat, že ani Princ, ani jeho družina a vojáci nenosí své zbraně na ozdobu. Rozpoutala se krátká, ale smrtící bitka. Přesila Princovy družiny však byla značná. 

Princovi i vojákům však bylo souzeno probíjet se do vnitrozemí ke královskému hradu téměř na každém kroku. Cesta se tím značně prodlužovala a čas utíkal....

Všechny ženy a dívky na hradě byly sehnány do hodovní síně a velvyslanec, kterému ostatní okolo říkali Barnabáš chodil od jedné k druhé a prohlížel si je. Mladé a krásné nechal soustředit na jedné straně, ty které se mu nelíbily nechal nahnat do hradních kobek a uvěznit. Budou se - jak se chvástal - hodit pro jeho vojáky, kteří si to rozdají s kdejakou sukní a nehledí na tvář.

Princezna se s ošklivostí i pohrdáním podívala uchvatiteli do tváře a téměř se otřásla hnusem, když se jí dotkl na hrdle a pak jel rukou níž do výstřihu. Ale jinak nehnula ani brvou. Ten muž se jí hnusil a jeho dotyky jí byly odporné. A on to věděl. Bezostyšně si vychutnával zaoblené křivky jejího těla ukryté v záplavě šatů. Princezna vyčkávala. A když se k ní konečně sklonil, aby si vychutnal vůni její kůže, bez milosti sepjala spoutané ruce a vší silou udeřila. Muž se sesunul k zemi a chvíli ležel úplně bez hnutí. 

Pak se ale opět zvedl. Pomalu, nespěchal. Ale sotva stál pevně na nohách a podíval se Princezně opět do tváře, bylo Veronice jasné, že tohle prohrála....

Probrala se ve velmi nepohodlné pozici a chvilku jí trvalo, než si uvědomila, že se nemůže narovnat. Hlava i ruce jí vězely ve sklopci pranýře, který býval umístěn ve sklepeních hradu. Princezna otočila hlavu, co to šlo a rozhlédla se. Nalevo i napravo stáli dva ozbrojenci. Třetí, kterého nemohla vidět stál za ní. Brzy ale pocítil i jeho přítomnost. To, když jí vysoko vyhrnul suknici dlouhých šatů na záda a rozvázal pentli na spodních kalhotách. 

Princezna ulekaně vykřikla. Tím upoutala pozornost velvyslance Barnabáše, který k ní došel a promluvil na ní:

"Dovolila sis mne udeřit, Princezno. Splatím ti stejnou mincí a desetinásobně. Máš ale šanci uniknout trestu, pokud mi budeš po vůli a pokud se staneš mou milostnicí v loži a možná i na trůnu. Učiním tě svou ženou a dovolím ti sdílet se mnou státnické povinnosti. Pokud budeš rozumná, zachráníš si kůži..."

"I kdybys mne k smrti umučil, nikdy ti nebudu po vůli. Rozumíš?? Nikdy!!!!" vykřikla Princezna vášnivě. Věděla, že si tím podepisuje trest smrti, ale nemohla jinak. Svého muže, Prince Milana milovala nade vše a byla rozhodnuta raději zemřít než aby ho zradila a uchýlila se do náruče jiného, nadto člověka, který se stal uchvatitelem trůnu. Bála se, strašně se bála toho, co bude následovat, ale i přesto byla odhodlána.

Bolest, která následovala, jí vyrazila dech. 

To jeden z ozbrojenců, který stál za jejími zády zvedl ruku a v ní držel rákosku. Když Princeznu udeřil přes holou kůži zadnice, jakoby jí celým tělem projel blesk. Připomněla si ihned strašlivou bolest, kterou byla nucena prožít před lety na popravišti před zraky přihlížejících. Neviděla, jak jí na těle naskočil rudý pruh, cítila jen žhavou bolest a nářek jí vytryskl z hrdla, aniž by tomu dokázala zabránit. 

Ozbrojenec Princeznu bil silou, každá rána pro ni byla utrpením a brzy se začala modlit, aby omdlela nebo byl jejímu mučení konec. Nebesa jí milostivě vyslyšela a Princezna po nějaké době omdlela a utichla. 

A jak se vedlo princi Milanovi? Šťastně se probili až ke královskému paláci. Za nimi zůstávaly skutečné hromady pobitých žoldáků, ale ještě větší "hromada" jim byla v patách s pomstychtivou a vražednou žádostivostí jim zkrátit život a pokračovat v ničení, plenění, loupení, znásilňování a zabíjení. Milanova družina byla sice neohrožená, ale ani nesmrtelná. Do královského paláce jich dorazila slabá polovina. Hradní posádka se bránila hordě nájezdníků už z posledních sil a příjezd Milanovy družiny byl pro ně vysvobozením. Zakrátko se tak spojili proti nepříteli a pomoc jim vlila do žil naději i nové síly. Hrad byl do večera osvobozen od nepřátel, dotírajících ze všech stran. Milanovo vojsko si tak mohlo vydechnout a odpočinout si. Věděli, že bitvě ještě není zdaleka konec. Odpočatí vojáci pak hned ráno vyjeli do kraje, aby zverbovali vesničany do boje proti cizákům, neboť jejich počet byl opravdu žalostný. A Princ byl mile překvapen, když se ke hradu celý den stahovali prostí lidé s kosami, cepy, vidlemi a sekyrami, aby pomohli osvobodit svou zem. Po Králi a Královně nebylo ani stopy. Šla zvěst, že byli nepřítelem odvlečeni a jsou drženi v zajetí neznámo kde.

Laura hned v ten den, kdy došlo k obsazení Královnina paláce pod rouškou tmy proklouzla do paláce a tajnými chodbami, které znala jen ona pronikla do komnat Prince a princezny, odkud odnesla obě jejich děti. Nechtěla, aby se i ony staly rukojmími nebezpečného Barnabáše. A dobře udělala- už za hodinu po jejím odchodu z komnat se Barnabáš marně sháněl po dětech i jejich chůvách, aby jimi mohl Princeznu vydírat a nutit jí tak k poslušnosti. Princezniny děti ale nenašel a tak neměl v ruce žádný pádný důvod Princeznu porobit. Co ale nešlo přímo, mohlo by jít oklikou. Princezna byla po výprasku zavřená ve sklepení, kde jí další uvězněné ženy tišily a chladily vlastníma rukama palčivé rány. Princeznu, třebaže silně poznamenanou po těle rákoskou daleko víc ale tížila jediná myšlenka - co se stalo s dětmi a Královnou. Její mysl také zaměstnávala obava o Prince, ale věřila, že vyvázne z tenat, která na něho nastražili nepřátelé a že jí přijde vysvobodit. Barnabáš nechal Princeznu ze sklepení přivést, nedbaje na to, že se jí slabostí podlamovaly nohy a když s ní jeho strážci neuctivě smýkli o zem, až upadla, naoko laskavě k ní promluvil:

"Tohle všechno sis mohla ušetřit, kdybys byla rozumná. To jen tvůj vzdor a pýcha tě zavedly tam, kde jsi teď. Ale budu k tobě milostivý...... pomysli jen na své děti..... co kdyby se jim stala nehoda?"

Princezna zbledla už jen při pomyšlení, že by se jich ten bídák dotkl. Nedokázala zakrýt strach, strach o své malé děti, které byly nejspíš v jeho moci a on s nimi bude moci nakládat dle libosti. Už... už chtěla říci, že mu bude po vůli, když vtom se jí v hlavě ozval varovný hlas:

"Nevěř tomu zatracenci, buď silná a uvažuj rozumně!"

Princezna hlas poslechla a řekla:

"Dobrá, pane, vyhrál jsi. Ukaž mi moje děti, ať se přesvědčím, že jsou v pořádku a pak si se mnou dělej, co budeš chtít."

Úlisný velvyslanec se zachmuřil. Jak by mohl Princezně ukázat její děti, když vůbec netuší, kde jsou. Přesto se ale neprozradil. Naoko slíbil Princezně, že jí děti ukáže. Doufal, že mezitím něco vymyslí.

Laura opatřila ve své chýši děti jídlem a pitím. Unavené a vystrašené děti se brzy upokojily a třebaže povětrná Laura jim připadala spíš jako čarodějnice, pojaly k ní důvěru. události na hradě je naštěstí natolik vyčerpaly, že brzy usnuly, stočeny v Lauřině posteli jako dvě štěňátka. Laura ihned na to přivolala Tobiáše a kázala mu, aby se chystal na cestu. Než se Tobiáš připravil, namíchala mu hojivou mast na rány a odvar na posilněnou. Potom mu vysvětlila, kam půjde a proč:

"Vezmeš si od kováře toho nejlepšího koně, řekni mu, že já sama ručím za to, že mu koně vrátíš nebo dobře zaplatíš. Na půlnoční straně se rozkládá Toskánské království. Tam pojedeš a budeš v královském městě hledat Prince Milana a jeho družinu. Až ho najdeš, zprav ho o zradě, která se usídlila u nás a ohrozila život Královny a Princezny. Musí se ihned bez prodlení vrátit!"

Tobiáš přikývl, že rozumí a Laura mu vtiskla do ruky zlatý prsten s mohutným safírem:

"Toto je prsten Královny, ten odevzdej Princi".

Tobiáš se ještě té noci vypravil na dobře stavěném koni k hranicích království, aby se dostal do Toskánska. Nikdo chudě oblečenému mladíkovi nevěnoval pozornost a tak šťastně projel.

Ráno bylo na hradě pozdvižení. Celým městem se neslo bubnování a obyvatelé podhradí, kteří se obávali o osud svůj i své předobré Královny a Princezny se dohadovali, co se bude dít. Od úst k ústům se nesla zvěst, že Královna je mrtva a Princeznu že ten cizí šejdíř vězní zmučenou a bude jí chtít na výstrahu všem jistojistě popravit, aby se mohl chopit moci v království. Lidé si mezi sebou říkali, že Prince Milana v Toskánsku zavraždili a jejich děti prý někdo viděl uškrcené v hradním příkopu. Mezi lidem se nesl nářek nad zlým osudem jejich paní a vládkyně, plakali pro Princeznu i Prince i pro jejich líbezné děti. 

Bubnování proniklo i do kasemat královského hradu, kde byla Princezna uvězněna spolu s ostatními ženami a dívkami. Mnohé z nich ležely na poloshnilé slámě bez hnutí, pokryté krvavými šrámy a s rozervaným šatstvem na těle - to hrubí vojáci dostali v noci chuť na pružná ženská těla a bránící se ženy znásilnili. Neváhali je ani bít a mučit, když jim ženy nebyly dostatečně po vůli a nekonaly všechno tak, jak se mužům zachtělo. Princezně ještě teď zněl v uších jejich nářek a jekot, když je za ruce věšeli ke stropu kasemat a mrskali jejich hladká těla koženými pásy. 

Bubnování ustalo a na nádvoří, částečné krytém hradbami se objevil sám Barnabáš a provolal s shromážděnému lidu:

"Vaše Královna je těžce nemocná a mne pověřila vládou po dobu, než se Princ vrátí ze své výpravy. Vyžaduji od všech poddaných naprostou a bezpodmínečnou poslušnost. Kdo se bude vzpěčovat mému nařízení, bude potrestán!"

"Kde je Princezna.... chceme vidět Princeznu!!" ozvalo se z davu a volání pomalu sílilo. Barnabáš moc dobře věděl, že Princeznu není možné lidu ukázat, než by jí lazebníci a komorné dali dohromady, uplynul by celý den a i přesto by bylo patrno, že je s Princeznou nedobře zacházeno. Lotřík se tak omezil na oznámení, že Princezna pečuje o Královnu a kvapně zmizel. 

V komnatě se pak drze usadil na trůn Královny a přemýšlel. Situace se mu vymykala z rukou. Očekával Princeznino pokoření, bezmeznou poslušnost poddaného lidu a moc, soustředěnou do jeho rukou a zatím se mu lid pod hradem bouří, Princezna by raději přijala smrt než by se pokořila a v takové chvíli se nedá vládnout. Musí něco vymyslet. A také vymyslel. Nechal si zavolat velitele žoldáků, s nimiž království přepadl a dal mu úkol:

"Vyšleš do Toskánska svého nejlepšího muže, který vystopuje, co se stalo s Princem. A dbej, aby - pokud Princ ještě žije nikdy se nevrátil zpět. Ať mi tvůj muž jako důkaz o Princově smrti přinese jeho meč, helmici nebo cokoliv, co se dá ihned identifikovat. Musím Princeznu zlomit za každou cenu. A také bych ocenil, kdybys už měl zprávy o těch jejich zatracených bastardech! Dochází mi trpělivost!"

Velitel se mlčky uklonil a odešel. 

Brzy na to vyrazil z hradu statný muž v brnění a jeho cesta směřovala na půlnoční stranu....

Toskánskou zemí se řítil jezdec na koni a hledal královský hrad. V něm doufal nalézt Prince. Čím více se blížil d hradu, tím horší známky o lítých bojích míjel - mrtvoly koní i vojáků, vypálené domy, rozrytá a podupaná pole.... Až tu pojednou uslyšel hluk. Hluk bitevní vřavy, třeskot mečů a praskání brnění, ržání koní i řev rozlíceného davu, sténání raněných a bolestný ryk umírajících, vítr k němu nesl černý dým hořících domů, pach krve a smrti. Tobiáš věděl, že je u cíle. Teď jen v tom mumraji najít Prince, je-li ještě vůbec naživu. 

Netušil, že z druhé strany se k bitevnímu poli blíží ještě jeden jezdec....

Barnabáš se rozhodl, že Princeznu pokoří za každou cenu. Nechal ji ze žaláře přivést do hodovní síně, kde seděl na trůnu Královny, zahalen v její hermelínový plášť. Princezna se již duševně zotavila z trestu, který jí byl uštědřen a předstoupila před svého věznitele se vztyčenou hlavou. Ne, neuvidí jí prosit o milost, neuslyší od ní prosby o slitování. Naděje na osvobození jí už opustila, ale s vědomím, že její děti jsou v bezpečí, nejspíš pod ochranou věrných chův a komorných, možná že ženy stihly opustit hrad i s dětmi dřív, než došlo k těm neblahým událostem, možná se skrývají na hradě tak dokonale, že je dosud nikdo neobjevil... to vědomí jí dávalo sílu a Princezna byla rozhodnuta třeba vlastní život položit za jejich záchranu. Věřila, že se Princ brzy vrátí a osvobodí hrad od uchvatitelů. 

Proto teď, když stála před Barnabášem, nedávala najevo nic kromě pohrdání. Netušila, jako hru si na ní zase ten ohavný zloduch vymyslel, ale už jí to bylo jedno. 

Bitva o toskánský hrad a království vrcholila. Princ i jeho mužové se bili statečně a se ctí, šrámy na jejich tělech ukazovaly, že jde o všechno. 

Princ odrazil útok nepřítele, který na něho zle dotíral a poranil mu zápěstí. Nestačil si ani otřít pot z čela, když tu se na něho zezadu obořil další jezdec na koni. Výpad byl tak rychlý, že Princ málem ani nestihl otočit hlavu. Vtom se ale zjevil další jezdec - bez brnění, jen v režné haleně a krátké vestě, vytáhl z jezdecké boty tenkou dýku a vší silou jí vrazil druhému jezdci do prsou. Ten jen zachroptěl a padl z koně. Princ nevěřícně zíral na mladého odvážlivce, který mu právě zachránil život. A ještě víc byl překvapen, když mládenec, překřikuje bitevní ryk pravil:

"Má matka ti posílá vzkaz, aby ses co nejdříve vrátil zpět domů. Hrad je v nebezpečí, Královna je zajata spolu s Princeznou, království se stalo rukojmím zlotřilého muže jménem Barnabáš. Tu hleď, prsten tvé matky na důkaz pravosti mých slov....!"

"Kdo je tvá matka?" divil se Princ.

"Čarodějka Laura, kterou moc dobře znáš."

Princ rychle pochopil. Celé to byla léčka, Toskánské království přepadeno a vypleněno jen proto, aby z jeho vlastní země odcestovalo vojsko na pomoc a království zůstalo bez ochrany. Princ Milan zaryčel jako divé zvíře a s novou vervou se vrhl do boje. Strach o své milované, o svou matku a svou ženu, o své děti, o říši i jeho lid - to vše mu dodalo nových sil a Princ, oháněje se mečem okolo sebe řval hlasitě kletby na hlavy svých nepřátel. Jeho vojáci brzy seznali, co se stalo v jejich vlasti a tu teprve strhla se bitva století. Nepřátelé padali jako mouchy a brzy se ti přeživší dali na bezhlavý útěk, maje v patách rozzuřené vesničany.

Ještě téhož dne bylo Toskánsko osvobozeno. Princ ustanovil několik důvěryhodných šlechticů správou země a vyslal do všech koutů posly, aby pátrali po Králi a Královně. Sám, nedbaje na únavu i utržené rány, sesbíral své statečné vojáky a společně s Tobiášem, který se neustále držel po Princově boku vydali se na cestu zpět do ohrožené vlasti. 

Barnabáš luskl prsty a jeho zbrojnoši přivlekli do hodovní síně dvorní dámy, zajaté spolu s Princeznou. 

Spoutané a vystrašené dívky a ženy naříkaly, ale nebylo jim to nic platné. Barnabášovi služebníci je jednu po druhé svlékly a kochajíce se půvaby jejich nahých těl, uvazovali je ke sloupům a římsám hodovní síně. Mihotavé světlo loučí a svící dodávalo beztak ponuré atmosféře zlověstný nádech. Služebníci neváhali a přivlekli z vězení i pranýř, lavici a mučící nástroje, které ve vyděšených ženách probouzely nevýslovnou hrůzu. 

A mělo být hůř. Jednu z dívek položili na lavici na záda a pevně jí spoutali ruce i nohy. Dívka byla zcela vystavena nejen chlípným pohledům, ale i dotekům. Její pláč Princeznu bodal do srdce. 

Raději by ona sama byla na místě svých dvorních dam. Takto musela jen přihlížet, jak se dívky i ženy svíjejí svázány pod rukama chtivých služebníků, jak musí strpět jejich necudné dotyky, když jim osahávali prsa a dobývali se rukama i údy mezi jejich stehna, kde jim plenili lůna a dokonce se odvážili poskvrnit i jejich nedotčené zadní dírky, aby pak vzápětí své údy strkali ženách do úst a bili je, když se odvracely a uhýbaly. Všechny dvorní dámy byly sešvihány rákoskami, koženými řemeny i dlaněmi zlotřilců, zneuctěny a znásilněny, jejich těla pokrývaly rudé šrámy, po nichž stékala mužská míza z údů jejich násilníků. A Barnabáš se jí co chvíli tázal, zda se mu podrobí a zkrátí tak utrpení svých družek. Princezna si rukama zakrývala oči, ale nářku dvorních dam uniknout nemohla. Váhala, zda v důsledku těchto orgií zachránit dvorní dámy od utrpení a vydat se tak do spárů Barnabáše či vytrvat.... ale má smysl ještě na něco čekat? Snad jen naoko souhlasit s podvolením se a pak dobrovolně ukončit život. 

Do hodovní síně vrazil zbrojnoš:

"Můj pane.... venku se něco děje..... kdesi v dálce je slyšet hlučení davu, jakoby množství lidí táhlo ku hradu...!!"

Barnabáš vyskočil jako uštknutý zmijí. Ihned kázal Princeznu uvrhnout zpět do kasemat a pak se vydal se zbrojnoši zjistit, co se děje.

A vskutku....dole pod hradem se již objevil dav lidí, ozbrojených selským náčiním a hlasitě spílající hradní posádce. Barnabáš se jen mihl na hradbách, obávaje se o svůj mrzký život a poručil strážným, aby každého, kdo se bude pokoušet ztéci hrad a vniknout dovnitř bez milosti zabili. 

Tajnou chodbou pod hradbami spěchala též Laura. Věděla již, že princ Milan i Tobiáš se vracejí a co nevidět se dostanou k hradu. Bude jim ještě nějakou dobu trvat, než vyrazí hradní bránu a dobudou hrad zpět. Musela ale pomoci své Královně. 

Její ložnice, kde byla Královna držena díky uspávacímu nápoji nehlídali ani strážní, tak moc si byl Barnabáš jist, že čarovný nápoj nikdo nepřekoná. Pro povětrnou Lauru, znalou každičké byliny a léčivého kořínku v zemi to nebyl žádný problém. Během chvíle, sotva se do ložnice své velitelky dostala, vpravila Královně mezi bezkrvé rty pár kapek protijedu a Královna brzy otevřela oči. Zmámená a zmatená netušila, co všechno se na hradě odehrálo a Laura jí poctivě vše vypověděla. 

Sotva se Královna zmátořila a nabyla sil, společně s Laurou vyklouzla z ložnice a obě se neviděny, neslyšeny odebraly do kasemat, aby vysvobodily Princeznu. Ta neskrývala radostný pláč, když uzřela svou milovanou Královnu živou a zdravou. 

Ihned, jakmile byla ona i ostatní zajatkyně volna, společně s Královnou se vydaly do zbrojnice, aby si opatřily zbraně. Ženy, třebaže poznamenané prožitým utrpením víc, než na vlastní bezpečí prahly po pomstě za své zneuctění. Jako líté šelmy se opásaly meči a štíty a coby dravá řeka, vypuštěná z koryta hnaly se již nepokrytě chodbami hradu a mstily se všem, kteří jim padli do rukou. V čele toho ženského šiku hnala se Princezna, jíž vlasy divoce vlály okolo hlavy, třímajíce meč pevně v rukách a s bojovným pokřikem dodávala odvahu svým družkám. 

Barnabášovi zbrojnoši i žoldáci se ocitli ve dvojím ohni. Hradem se hnaly ženy coby litice s pomstychtivou žádostivostí, hradní bránou, kterou ve chvíli největšího zmatku otevřeli pacholci ze stájí a vpustili útočníky dovnitř na nádvoří se valil poddaný lid společně s Princovým vojskem a rubali uchvatitele hradu. 

Houfec přeživších společně s Barnabášem byl sehnán na nádvoří. Nebylo jich mnoho, ani tucet. Královna, zcela již uzdravená a pevná kázala všechny na pranýř uvrhnout bez kouska oděvu a vystavit po celý den i noc na posměch. Lidé mohli po nich házet shnilá jablka, vejce či mrvu, ale nesměli je zranit. Den trestu se teprve přiblíží.

A nastal hned druhý den. Ráno zastihlo celé království na nohou a kdo mohl, spěchal k hradu, aby mohl spatřit, jak bude se zrádci a loupežníky trůnu naloženo. Trubači oznámili příchod Královny, která se nechala k dřevěnému pódiu před hradem dovézt v kočáře.

Oděna v kožešinové roucho se znaky moci došla k pódiu, kde byl pro ni přichystán trůn a usedla na něj. Vzápětí se objevil i Princ s Princeznou. Dav provolával sláva a mnozí, co blíže stáli, viděli na Princově tváři dosud nezhojené šrámy a v očích Princezny únavu z prožitých chvil plných hrůzy a strachu. Teď již bylo dobře. Královské děti přežily šťastně v Lauřině příbytku a sotva se shledaly se svou matkou a chůvami, ohlížely se již po oblíbených hračkách.

Zavíření bubnů oznámilo, že potrestání zločinců začíná. Královna povstala ze svého trůnu a zvučným hlasem zvolala:

"Vy, mí poddaní jste se sami přičinili o zachránění království a patří vám za to veliký dík. Má vděčnost vašemu počínání nebude nikdy dostatečně splacena. Poděkujme však také mému synovi, Princi Milanovi za to, že obětavě osvobodil a chránil Toskánské království. Poděkujme i Princezně Veronice, jejíž nezlomná vůle sice připravila jejím dvorním dámám krušné chvíle, ale čistotou svých myšlenek se nepoddala zlotřilému Barnabášovi, který tak věrolomně uzurpoval můj trůn. Poděkujme také té, která nás upozornila na nebezpečí a která neváhala nasadit vlastní život, aby vaši Královnu zachránila - tu je Laura, má předobrá čarodějka, která si vším, co pro nás vykonala zasloužila náš nehynoucí dík. A ještě je tu někdo, koho chci ve svém poděkování zmínit - Tobiáši, kde jsi?"

Tobiáš vystoupil z davu lidí, kteří provolávali Královně chvalozpěvy a předstoupil před Královnu.

Ta kázala svému rádci:

"Přineste meč Krále!"

Rádce s údivem zvedl obočí a Královna silněji poručila:

"Králův meč! Ihned!"

Rádce po chvíli přispěchal s těžkých obouručním mečem a předla ho Královně. Ta vyzvala Tobiáše, aby před ní předstoupil a poklekl:

"Jménem svým tě pasuji na rytíře Tobiáše a zároveň tě činím druhým královským synem. Za tvou odvahu, statečnost a čestnost buď mým synem stejně jako Princ Milan."

Zkoprnělý Tobiáš nebyl schopen slova. Dav jásal a Princ na svého "nového" bratra nenápadně mrkl. Ano, tohle byl bratr podle jeho gusta. 

"A nyní je čas, aby byli potrestáni ti, kteří zhanobili můj trůn, vztáhli ruce na mne, Princeznu a její dvorní dámy, usilovali o život Princi Milanovi a pokusili se uvrhnout celé království do zkázy a zhouby. Správně by všichni ti, kteří přežili měli být o hlavu zkráceni, protože nic jiného než trest smrti si nezasluhují. Smrt je ale konečným řešením a ani nám nepřísluší rozhodovat o životech, které jsme nedali. Nechť jsou všichni tito zločinci veřejně zmrskáni a to tak, dokud je neopustí síly a milosrdné mdloby je nezbaví vědomí. Poté jim bude vypálen cejch lupiče a všichni budou posláni jako nejubožejší otroci do cizích zemí, kde budou moci litovat svých hříchů a kde budou mít možnost napravit se a být lidem ku prospěchu. Dnes tu není ten, kdo by měl právo vykonat trest - Artavazd, ale věřím, že najdeme právoplatnou náhradu. Mé dámy.....přistupte!"

Dav zašuměl překvapením. Těch zpráv bylo dnes opravdu mnoho. Královna, která děkuje svému lidu. Laura v drahých šatech, opěvována jako Královnina důvěrnice. Mládenec Tobiáš, povýšen na šlechtice a honosící s titulem Královský syn. Veřejné mrskání ničemného Barnabáše a jeho družiny a nakonec..... ne, tomu se snad ani uvěřit nedá. Na pódium vystoupalo deset žen. Deset dvorních dam, které nechal Barnabáš zneuctít svými služebníky. Každá z nich třímala v ruce metlu, spletenou ze tří silných prutů. Bylo jasné, co bude následovat. Ženy pomstí svou čest a bylo jisto už dopředu, že ji pomstí dokonale. 

Ženy obestoupily všechny muže, připoutané na pranýři a pomalu začaly tu a tam mrskat nahodile obnažená mužská těla. Barnabášovi služebníci i tento lotřík sám se brzy ukázali jako zbabělci. Sotva začala ženy přidávat na tempu i síle a metly se míhaly vzduchem dopadajíce na záda, zadnice, boky i nohy mužů, počal se ozývat sílící nářek, sténání a kletby. 

Dvorní dámy ale nedbaly a schválně vybíraly k úderu místa na jejich kůži ještě nedotčená, občas se některé povedlo udeřit zajatce přes zcela ochablý úd a tu se ihned ozval jekot silnější. Ženy si dávaly záležet, mrskaly muže rozvážně, beze spěchu, ale důkladně a silně, nedbajíc na jejich nářek stejně, jako oni nedbali na jejich utrpení. Hodnou chvíli trvalo, než první z nich začal poklesávat v kolenou, neklamné to znamení, že je u konce svých sil a tělo mu již omdlévá. Dlužno dodat, že Barnabáš byl mezi prvními, kdo vzdal mrskání s jasnými smysly a brzy upadl do bezvědomí. Teprve poté k nim počali přistupovat vězenští pacholci a na Královnino znamení byl každému z nich do plece vypálen cejch loupežníka. Milosrdná mdloba jim dovolila neprožít další utrpení. Však, až procitnou, palčivá bolest vypáleného cejchu je bude provázet po velmi dlouhou dobu. Hromadně pak byli naloženi na popravčí káru a odvezeni pryč z království. Nikdo se o ně více již nestaral.

Královna pak vystrojila velkou trachtaci, povolala kejklíře, hudebníky, kouzelníky i provazochodce pro obveselení všeho lidu. Na nádvoří hradu se připravovala pečená selata, drůbež i ryby, pekl se chléb a obilné placky, z vinných sklepů kázala Královna vyvalit množství sudů s nejlepším vínem a chutě pobízela prostý lid, aby pil na její zdraví a na počest Prince, Princezny a Tobiáše. Královna pak usedla na nádvoří na přinesený trůn a dlouho se veselila se svým lidem, osvobozeným od jha nepřítele. Laura tiše stála za jejími zády a s pýchou pozorovala to hemžení. 

Královna pak slavnostně rozhodla, že dokud nebudou mít jasné zprávy o nalezení Krále a Královny z království Toskánského, ujme se tamní vlády Princ Milan a Princezna Veronika a dají zemi do pořádku.

"Dnes už vám oběma mohu svěřit tak důležitý úkol s klidným srdcem, neboť vím, že jste oba dospěli, zmoudřeli a dozráli k plnění státnických povinností. Jděte a vládněte moudře a spravedlivě, jak se na Krále a Královnu sluší. Bůh vás provázej, mé děti."

"A co vy, matko? Zůstanete tu sama?" staral se Princ.

"Ale kdepak, mám tu přece Tobiáše a toho musím naučit vše, co se na Prince Následníka sluší a patří. Nemohu přeci dopustit, aby jednou, až bude čas nastoupil na trůn Princ, který nebude umět vládnout svému lidu...." usmála se na něho Královna se šibalským úsměvem a Princ Milan pocítil zvláštní zašimrání kdesi v místech, kde končí záda....