Království nebo život 2. díl

 A zase směrem od hradu kodrcala na hrubém dláždění kára. Tentokrát v ní ale nebyla povětrná Laura, ale svázaní muži. Také vozka nebyl sám s hubeným koníkem. Na kozlíku seděli dva ozbrojení vojáci a další 4 je následovali za károu. Svázaní muži nebyli nikdo jiný než ti, co zbyli z žoldáků, kteří přepadli hrad Královny, jí samotnou málem otrávili, a zatímco Princ Milan odjel do války bránit Toskánské království, Princeznu se pokusil zneuctít zlotřilý Barnabáš. Teď byl jedním z těch, kdož si odpykali trest za svou troufalost a nyní je čekalo vyhnanství v dalekých krajích. 

Ale strážím nebylo dopřáno své zajatce dovézt tam, kam měli. Za hranicemi království se z lesa vyhrnulo několik lučištníků a všech šest zbrojnošů kleslo do trávy vedle svých koní. Zajatci byli osvobozeni a všichni zanedlouho zmizeli v hustém lese...

Královna měla té noci špatné spaní. Ztěžka se převracela v poduškách a zhluboka dýchala. Nedostávalo se jí čerstvého vzduchu a tak nakonec, zcela probuzena vystoupila z vysokého lože a dokořán otevřela okno. S rozkoší se nadechla chladného nočního vzduchu. Zůstala ještě okamžik stát v okně a pozorovala, jak přes bělostnou kouli měsíce přecházejí mraky. V tu chvíli se zarazila. Černá temnota lesa jakoby se najednou rozzářila. Na otevřené prostranství před zámkem vyšel z lesa jelen. Ale ten jelen zářil a svítil, jako by byl utkaný z hvězdné mlhoviny. Královna se musela štípnout do paže, aby se přesvědčila, že se jí to nezdá. Na jelenovi seděla dívka, která sama byla nejspíš stvořena ze slunečních paprsků, jas jejích zlatých vlasů Královnu oslňoval.

"Přináším ti vzkaz od Vládkyně lesa, Královno. Ten, kterého jsi nechala poznamenat na těle unikl z osudu, jež jsi mu nachystala a vrátil se do temnoty, odkud byl vyslán. Temná moc se chystá ovládnout váš svět a zničit jej a především odstranit tebe a tvé blízké. Střez se démonů, kteří ovládnou mysl tvých blízkých a znesvětí ji....." 

Světlo pohaslo a paseka potemněla. Královna pod dojmem nezvyklého úkazu nemohla usnout. Události minulých dní jí naučily, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř a že pokud nebude otěže vlády držet pevně v rukách, naděje se neblahých událostí, které opět mohou ovládnout její království, její lid a její blízké.

Ráno Královnu zastihlo na trůně, jak píše osobní listy. Pod dojmem nočních událostí se rozhodla, že svolá Královský sněm a teď psala listy spřáteleným králům a panovníkům, aby se s nimi poradila. Pozvání na její hrad bylo krátké, ale výstižné a brzy již počali do všech stran a koutů ujíždět poslové na rychlých koních. A sotva uplynul den a noc, vraceli se poslové zpět a přinášeli odpovědi. 

Na hrad byli ještě týž den povoláni dělníci, aby zvelebili všechny kouty, sedláci přiváželi na hrad seno a slámu do královských stájí, další povozy, naložené jídlem a pitím putovaly do královských sklepů, odkud je vynášela celá armáda kuchařů a strojila vybrané krmě. Všechno muselo být zakrátko přichystáno pro slavný Královský sněm. Komorné leštily křišťál, lokajové natahovali běhouny, ve všech hostinských pokojích se smýčilo, větralo, stlaly se prachové polštáře a hedvábné přikrývky. Sama Královna dohlížela hned tu a hned onde, v čemž jí zdatně pomáhala Princezna. Oba Princové se raději drželi z dosahu rozohněné matky a Princezny, protože sotva se objevili někde nablízku, dostali nějaký neodkladný úkol. Tobiáš zmizel do lesů a gratuloval si, že povětrná Laura už nepřebývá v lesní chatrči, kde by na něho měla dosah, ale v královských komnatách, které pro ni nechala sama Královna z vděku připravit.

A mezitím daleko, v cizí zemi, kde neroste nic pro samé skály a žhavý písek, kde slunce bodá do očí a každý živý tvor vyhledává stín a vodu, v kamenném paláci, napolo rozpadlém sešlo se několik podivných postav. Mezi drsně a hrubě vyhlížejícími muži, kteří měli ve tvářích bojovný a děsivý úšklebek, takže více než lidem se podobali samotným ďáblům bylo možno spatřit ničemného Barnabáše, který tak lstivě unikl otroctví. Kdesi nad jejich hlavami ozval se zvláštní šum a místnost potemněla podivným černým stínem, který se tu náhle zjevil. Všichni uctivě pobili čelem zemi a nikdo se neodvážil ani zvednout hlavu. Černý stín dutě promluvil:

"Jsem potěšen, že jste mi zůstali věrni, mé ničemné duše. Čas na vyplnění našich plánů nastal. Královna svolala sněm. Na ten vyšlu jednoho z vás. Jejich jednání je pro nás důležité...... Ty Barnabáši jsi prokázal lstivost a odvahu, ty půjdeš na sněm."

Oslovený muž se hluboce uklonil a nejistě pravil:

"Z celého srdce rád, můj pane. Ale jak mám proniknout do hradu, kde mne každý pozná?"

"Dám ti novou podobu, takže tě nepoznají, Barnabáši. Zúčastníš se sněmu a vyzvíš, co má Královna za lubem. Musíme být připraveni, neboť ona jediná a krev její krve nám může uškodit. Proti nám stojí dva bratři z královské krve, ale ten mladší je nám nebezpečný, neboť je v něm i krev válečníků z rovin a stepí. A spojení těch tří lidských duší je jediné, co může naše úsilí zmařit!" pravil černý stín.

Barnabáš se změnil v statného muže se stříbrem prokvetlými vlasy a krátce střiženou bradkou. Jeho černé oči zesvětlaly a výraz tváře se změnil k nepoznání. Užasle sám na sebe patřil ve velkém zrcadle v síni. To nebyl on, ze zrcadla se na něho díval král daleké Maltézské země, která byla součástí Svaté země Jeruzalémské. Barnabáš se sebevědomě zasmál:

"Nikdo nepohlédne takovou lest. Ještě ten den, kdy skončí sněm, dostaneš ode mne hotovou zprávu, můj pane!"

Černý stín se v ten okamžik rozplynul a Barnabáš osaměl. Ihned si nechal zavolat všechny ty, kteří přežili bitvu o hrad Královny Magdaleny a když jim vysvětlil, jakou úlohu sehrají v příštích dnech, bylo patrno na jejich tvářích, jak se těší na pomstu. Jejich zlotřilé duše neznaly nic ze slov jako čest, poctivost nebo spravedlivá odplata. Znali jen plenit, rabovat, ničit, zabíjet a loupit. A mstít se. Bylo jim přikázáno, aby sesbírali všechny nejhorší zabijáky, lotry a ničemníky, na které si jen vzpomenou a ti ať zase přivedou své druhy. Bude potřeba obrovské armády.

--------------------------------------------------------------------------------------------------

Sněm se konal o týden později. Královna přednesla vše, co měla na srdci, zamlčela jen setkání s bytostí z Lesní Říše, neboť nechtěla na sebe uvrhnout posměch. Ale nemusela se obávat. Ostatní králové vyjevili jí podobná poselství - tu od trpaslíků z podzemního světa Wamfupi, tu od posvátného hada krajiny Gótské. A všichni poukazovali na černé zlo, které se formuje v zemi věčného písku. Barnabáš byl mezi ostatními velmoži a neuniklo mu ani slůvko. Vše si ukládal do paměti, zejména pak dohodu o společném sestavení vojska, pokud dojde k napadení některé ze spřátelených zemí. A sotva sněm skončil a počala královská hostina, vytratil ze z hradu a spěchal se zprávami za pánem černé temnoty.

A té noci, kdy Barnabáš oznámil svému pánu výsledky sněmu, ztratila se z královského lože Princezna Veronika. Než si k ní přišel její choť lehnout, aby v objetí strávili noc, zjevil se u jejího lože děsivý přízrak s beraními rohy. Princezna, ležíc nahá na hebkých poduškách a očekávající svého Prince, vyděšeně vyskočila a snažila se z lože prchnout. Ale přízrak jí lehce dostihl a zvrátil zpět na lože. Princezna po břiše se plazíc snažila se vymanit z jeho sevření, neboť samotná přítomnost toho tvora v ní budila neobyčejnou hrůzu a odpor zároveň. Přízrak jí ale držel pevně a Princezna již již cítila, jak mu zbytněl pyj a tlačí se na její kůži. Snažila se křičet, ale z hrdla jí nevyšel ani hlásek. Tělo jí začalo samo od sebe ochabovat a bylo najednou vláčné jako hadrové. Odpor její slábl a Princezna se marně snažila bojovat s neznámou silou, která z ní vysávala energii. 

Snad by došlo k jejímu zneuctění přímo v královském loži, kdyby se za dveřmi neozvaly Princovy kroky. Princezna němě zajásala, přesvědčena, že je zachráněna. Ale přízrak se své kořisti nehodlal vzdát. Dlouhým drápem jako jehlicí bodl Princeznu do týlu a ona klesla bezduchá do podušek. 

Ve chvíli, kdy Princ Milan otevře dveře jejich komnaty, spatřil jen otevřené okno s vlajícími záclonami a prázdné, divně rozházené lože. Jeho milovaná žena byla pryč.

Princ nechal zburcovat celý hrad a všechno, co mělo ruce a nohy pátralo po zmizelé Princezně. Leč marně, jakoby se do země propadla. Marně hned ráno, sotva se rozednilo, vyrazily řady jezdců křížem krážem po celé zemi. Teprve v poledne, když se na dvoře královského hradu objevila povětrná Laura s ustaranou tváří, dozvěděl se Princ, co se vlastně stalo. Povětrná čarodějka mu ukázala ve vodě, kde se jeho Princezna nachází, ale kde to místo je, to nevěděla. Temná moc jí nedovolila zcela odkrýt závoj tajemství a tím více rozdmýchala v Princi zoufalství a beznaděj. 

Když se bezvědomá Princezna probrala z opojení, které jí zbavilo vědomí seznala, že se nemůže ani pohnout. Byla pevně přivázána za ruce i nohy k obrovskému dřevěnému kolu, na němž ležela. Ruce i nohy měla doširoka roztaženy a na sobě neměla ani kouska prádla. Její nahost ostře kontrastovala s loučemi osvětleným sklepením. Nevěděla, zda je v nějaké podzemní kobce či tajném sklepě, netušila ani, kdo ji sem donesl a co s ní zamýšlejí. Měla jen hrozný strach z toho, že bude zabita. Pomalu otáčela hlavu, aby se podíval, kde vlastně je, ale nic jí nepřipadalo známé. Byla tu sama, jen na stěnách prskaly smolné louče a sklepení či co to bylo, bylo "vyzdobeno" ne zrovna přívětivě vyhlížejícími předměty, především železné klece, dlouhá lavice, háky u stropu nebo podivné sesle s bodci na sedadle.... takto nějak si představovala mučírnu. 

Princeznu obestřely znovu mrákoty, když se v zámku železem pobitých dveří ozval klíč a dveře se otevřely. Dovnitř vstoupilo několik zahalených postav, podle chůze a hlasu muži. S nimi byly dovnitř dovlečeny a dotaženy další mladé ženy, některé již poznamenané po těle prožitým utrpením. Všechny naříkaly, ale muži, kteří je za spoutané ruce vlekli ze sebou nedbali.

Princezna se pokusila předstírat, že stále není při vědomí, ale obrovitý černý muž, zahalený v dlouhém plášti se při pohledu na ní zasmál, až se kovové části mučírny otřásly a zařinčely:

"Ale to se podívejme.... naše princeznička je už vzhůru......."

Z hlavy mu spadla kápě a Princezna spatřila odporné beraní rohy.....

To, co následovalo potom, byla jen dlouhá noční můra. 

Chtivé ruce se chlípně střídaly na každém centimetru kůže zoufale sebou škubající Princezny. Pevná prsa jí byla sevřena do hrubých dlaní, promačkána, tahali jí za bradavky a rukama jí přes prsa bili. Pak přišel na řadu tenký bič i rákoska. Nikdo nedokázal spočítat, kolikrát jí švihli přes prsa, boky, břicho i ohanbí, stehna a dokonce i přes tváře. Svistot krátkého biče a palčivé údery Princezně otevřely ústa a ona ječela bolestí. 

Bičování přes prsa a následně jejich svírání a svazování, to vše působilo Princezně palčivá muka, při nichž nebylo možno vydržet hrdě mlčet. Pak přišla na řadu zkouška ohněm. Lotři pálili Princezně kůži na hrudi, loučemi a svícemi jí jezdili po chodidlech a smáli se drsně jejímu nářku, to jak jí tělo drásala bolest z plamenů.

Princezna ani nevnímala, že ostatní dívky procházejí podobnou torturou jako ona, nářek mučených se ozýval ze všech koutů. Nejvíce se ale muži věnovali klínům svých zajatkyň. Po hrstech jim škubali jemné chloupky a foukali jim je do obličeje. Kapali do maličkých ranek horký vosk ze svící. Pálili jim jemnou kůži uvnitř rozkroku a do bolestí sevřených mušliček jim vráželi prsty. 

<script async src="https://pagead2.googlesyndication.com/pagead/js/adsbygoogle.js?client=ca-pub-8694018938622461"
     crossorigin="anonymous"></script>

Princezna sama poznala, jak bolí násilné roztažení jejích závojíčků mušličky, jak je vystavena necudným pohledům zdivočelých mužů, kteří bez přestání hlasitě kleli a smáli se oplzle. Musela strpět odporné prsty ve svých útrobách, nejen v mušli, ale i v zadní dírce, kterou jí otevírali a plili na ní sliny. 

A pak se nad ní naklonil ten černý obr. Tmavý plášť se mu svezl z ramenou a on stál před Princeznou nahý. Mezi stehny se mu klátil obrovitý, žilnatý černý penis. Takový Princezna v životě neviděla. Byl mohutný, lesklý a pomalu nabývat na velikosti, topořil se a zdvihal se až k břichu svého majitele. Muži Princeznu odvázali z kola a ochablou hrůzou jí bez námahy drželi za roztažené ruce. Princezna musela necudně vystrkovat svůj klín na obra před ní a když jí tento bez okolků roztáhl nohy a nasadil jí obří pyj k jejímu malému vstupu do mušle, byla si jistá, že jí roztrhá. Bolest v rozkroku jí zasáhla jako gejzír. To se obr se svým gigantickým penisem cpal Princezně do lůna, nedbaje na její divoké skřeky plné nevýslovné bolesti. Nabodl si jí jako slípku na rožeň a divoce přirážel do její mušle, která nedokázala pojmout tak nestvůrný nástroj chtíče.

Vedle jiný, již zcela obnažený muž rukou rejdil další dívce v mušli, nedbaje na její zoufalý jekot, zatímco si druhou rukou připravovat podobně obrovský penis. Dívka s široce rozevřenými stehny se snažila vymanit, ale když jí třetí zvrátil za vlasy hlavu dozadu a hrubě jí ucpal pusu pyjem, okamžitě se začala dusit. 

Jiná žena o kus dál vřískala netušenou bolestí, když jí statný násilník roztáhl zadnici a vtlačil jí do dírky dlouhý pyj, hrbolatý a drsný, kterým jí plenil útroby. Další žena visela hlavou dolů a takto jí jiný ničemník násilně vkládal své mužství do úst a dusil jí hrdlo. Celé sklepení bylo naplněno bolestnými skřeky, pláčem i jekotem. Muži své zajatkyně bičovali do krvavých šrámů, polévali je ledovou vodou, když omdlévaly, potírali jim rány solí a znovu a znovu je znásilňovali do mušlí, zadních dírek i do úst. Bylo vidět skrz naskrz propíchané bradavky jehlicemi, paže vytažené vzhůru a silně svázány, opálená ohanbí, rozškrábanou kůži na prsou či těla, pokrytá horkým a zasychajícím voskem.

Princezna se rvala s bolestí v mučeném klíně, její mušle byla do posledního místečka ucpána nestvůrně velkým penisem a muž se s hlasitým chechotem holedbal, že jen co Princezně vyplení lůno, vnikne i do její zadní dírky. Hrůzou se jí rozšířily oči jen při tom pomyšlení, že jí svým nástrojem roztrhne, vydala ze sebe zvířecí zaskučení a v ten okamžik jí uvnitř těla vybuchla sopka. To muž do ní pumpoval horkou lávu ze svého penisu, a ta láva byla opravdu žhavá, Princezna viděla, jak jí z klína stoupají kotouče horké páry a cítila pronikavý pach síry. Je to démon, ďábel nebo jiná podobná nestvůra napadlo jí. Démon vytáhl svůj pyj z Princeznina klína a zkropil jí celou od hlavy až k patě vřelou, páchnoucí tekutinou, kterou neustále jako z pumpy vystřikoval. Stále stříkající popadl jí hrubě za zadnici a přiblížil pyj k její zadní dírce. To už Princezna ječela strachy při představě, že se do ní znovu pokusí dostat, tentokrát do míst zakázaných a necudných, která nikdy nebyla vystavena ani náznakem podobnému jednání. 

A najednou všechno jako kouzlem zmizelo. Děsivé sklepení plné mučených žen, naplněné nářkem jejich utrpení, bolestí a ponížení, zmizely mučící nástroje, zmizeli divocí muži, kteří týrali jejich těla - ale Princezna se neprobudila ze zlého snu. Bolest nezmizela, ani krvavé šrámy na těle, ani pocit rozdrásané mušle. Princeznu konejšila v náručí Laura, která celou mocí svého čarodějného vědění a ve spojení s dobrými bytostmi lesní Říše vysvobodila Princeznu ze zajetí ďábelských únosců, když po celou noc i celý den čarovala až do úpadku a lesní bytosti jí pomáhaly v divém reji okolo ní. Teprve potom se jí ukázalo místo, kam Princeznu démon odvlekl a Laura mohla proniknout do čáry opleteného rozpadlého hradu a Princeznu zachránit ze spárů temnoty.

 Uložena pak na bělostné lože byla Princezna ošetřována s něžnou péčí a laskavostí povětrné čarodějky. Laura jí podala uklidňující nápoj, po němž usnula na velmi dlouhou dobu a všechny vzpomínky na chvíle hrůzy, které prožila zmizely a ztratily se z Princezniny mysli. Laura po dobu jejího uzdravujícího spánku vyhojila její rány, mazajíc je léčivými mastmi a skrápějíc je odvarem ze zázračných bylin, jichž znalá byla. Teprve, když bylo její tělo zcela uzdraveno, dovolila jí Laura procitnout ze spánku svěží a s myslí nezkalenou příšernými vzpomínkami.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Přízrak mezitím krutě trestal všechny, kdož mu přišli na oči. Zlomit moc Lesních bytostí nedokázal a černá temnota mu nemohla pomoci v ukojení jeho bezmezného chtíče. Vyl jako raněné zvíře, že nemohl dokonat svou pomstu, neboť chtěl princeznu mučit ve svých spárech tak dlouho, až by v ní nezůstala ani jiskra života. Pak jí chtěl s výsměchem hodit Princi a Královně k nohám, aby se popásl na jejich zoufalství a beznaději. Jakmile by oba propadli trudomyslnosti, zármutku a žalu, měl by je zcela v hrsti a mohl by je zničit. 

Teď před ním prchali do všech stran k smrti vyděšení lotři, kteří ještě před chvílí bezostyšně týrali uloupené ženy a dívky, schovávali se a plazili se po kolenou ve snaze uniknout trestu. Přízrak s beraními rohy je trestal žhavým bičem, který svíral v černé ruce a při každém švihnutí vytryskl z biče roj jisker a ty se měnily na plameny. A jak se dotkly trestaných mužů, pálily je a bičovaly jako skutečné nestvůrné biče. Nicméně posléze, když dal démon průchod svému hněvu a ztrestal všechny, koho jen spatřil, rozkázal Barnabášovi a jeho vojsku, že je čas vyrazil do země Královny Magdalény. Co se nepovedlo lstí, stane se útokem. Zakrátko se tak zemí valilo obrovské vojsko, složené z těch nejhorších vyvrhelů, kteří vyslyšeli volání svých druhů, aby se zúčastnili tažení. Kudy táhli, zbyla po nich jen spálená a vyrabovaná země, mrtvá těla lidí i zvířat, a žoldáci se víc a víc obohacovali majetkem i těch nejchudších.

Královna byla zakrátko zpravena o tom, co se děje daleko za hranicemi její říše a společně s ostatními vladaři zorganizovala odvetnou výpravu proti vyvrhelům. Do velké války vyrazili tisíce a tisíce mužů, a také spousta zmužilých žen, které vládly zbraní neméně statečně jako muži. Vedle šlechticů a jejich družin táhli měšťané i prostý lid z vesnic. Drahé zbroje a kované meče šlechticů se leskly v záři slunce stejně jako kosy či okované cepy vesničanů a nikdo se v tu chvíli pozastavoval nad tím, že člověk, jdoucí vedle ušlechtilého koně nemá nic než rozedranou košili. Královna pak vyslala nejen svou družiny zbrojnošů a hradní posádku, ale sami a rádi se k nim přidávali i další obyvatelé podhradí a okolních měst a vesnic Jednak kvůli své předobré Královně, kterou ctili lidé jako svou matku, ale i proto, že se obávali zničení měst a vesnic stejně, jako tomu bylo v jiných zemích. V čele tohoto šiku měl vyrazit i Princ Milan společně se svým bratrem Tobiášem. Jenže zde se vyskytl neočekávaný problém. Milan byl sice vcelku spokojený, že se tak najednou dostal k bratrovi, ale ve chvíli, kdy mu matka sdělila, jak je to s jejich pokrevním poutem, byl rozpolcen. Představa, že jeho matka, urozená a nadmíru vážená Královna obcovala s mužem, vyvrženým ze společnosti, neurozeným a cizincem z divokých a dálných zemí ho nenaplňovala žádným zvláštním nadšením. Teprve Princezna Veronika s ním dlouze porozprávěla a on se jí vyznal z podivných pocitů, které naplňovaly jeho nitro. Veronika s ním jeho pochybnosti nesdílela. Naopak mu vylála za to, že svou matku odsuzuje, aniž by mu to příslušelo. Princ nakonec uznal, že má jeho manželka pravdu. Ale skutečnou bratrskou lásku vůči Tobiášovi nedokázal probudit. 

Občas se dokonce stalo, že Tobiášovi dával najevo svou urozenost a bavil se tím, že Tobiáš pokaždé nespokojeně nakrčil nos na znamení nesouhlasu, ale přesto se neuchyloval k odplatě. Tím se lišila Milanova horká krev a Tobiášova rozvaha. Ale každý pohár jednou přeteče a Tobiáš, snaže být klidný, když  mu starší bratr nepokrytě připomínal jeho nízký původ jednoho dne nevybíravými slovy Princi Milanovi odpověděl na jeho narážky. A oba bratři se brzy začali škorpit a dohadovat. Dokonce by snad došlo i k pranici, kdyby zvědavé služky zakrátko neinformovaly svou velitelku, že se bratři hádají. Ihned si je zavolala k sobě s rozhodnutím promluvit jim do duše. Milan i Tobiáš přišli a tvářili se oba vzpurně.

"Co se to dozvídám, synové moji? Vy dva a ve vádě navzájem? Není vám stydno před zraky služebnictva lát si nevhodnými slovy? Dohadujete se jako dvě nevychovaná děcka, jako dvě trhovkyně na rynku!"

Princ Milan, jak se v něm po matčiných výtkách opět vzbouřila horká krev odsekl Královně, že nebude za bratra považovat takového..... Ani to nestihl říci, neboť Královna ho otevřenou dlaní pleskla přes ústa. A druhou hned vzápětí vrazila Tobiášovi. Neuctivé chování svých synů k sobě navzájem brala jako znesvěcení posvátného svazku bratrského. Rozhodla se, že své syny ponaučí, co znamená být synem vznešené a mocné Královny, co znamená poslechnout její rozkazy, co znamená být jednotni ve víře a spojenectví. I nechala si oba předstoupit před sebe. Princ Milan i Tobiáš přišli blíž a bylo vidět, jak se snaží udržet si mezi sebou odstup, protože vzájemná blízkost toho druhého by je nutila k pošťuchování a pranici. Oba se Královně poklonili a okolo úst se jim pomalu barvil otisk Královniny dlaně. Královna byla rozezlena. Oba její synové, krev její krve se k sobě chovají jako dva skotáci! Ti, kteří mají v rukou osud svého národa, ti, jež by jednou měli vládnout Toskánsku i v jejich rodné zemi! Ne, musí je přivést k rozumu a čím dříve, tím lépe. Rozhodla se ve vteřině. 

Usadila se pohodlně na svém trůně a kázala služebným, aby jí pod nohy podložily vyřezávanou sesličku. A potom je všechny poslala ven, aby za žádných okolností nevstupovaly do komnaty. Oba Princové zdvihli obočí, ještě nechápali. Ale měli rychle pochopit.

Královna si pohodlně vyložila nohy na sesličce a řekla:

"Oba jste mí synové, i když nemáte stejného otce. Ty, Milane máš otce královské krve a měl bys mít jeho ušlechtilost, jeho rozvážnost i jeho rozum. Ty Tobiáši máš v sobě krev neobyčejně odvážného člověka, který dokázal změnit svůj život a stal se tak proslulým, že se před ním třásli i urození velmožové. Všechny tyto vlastnosti vám daly do vínku skvělou budoucnost, kterou tu teď marnotratně utrácíte malichernými spory. Ale ještě jsem tu já a já vás vyléčím medicínou, kterou oba důvěrně znáte. Nesnesu odporu! Pokud by některého z vás napadlo nějaké nepředloženosti, za dveřmi čekají moji věrní služebníci a ty vás přimějou k poslušnosti. Proto teď kážu - oba bez odporu a bez prodlení odložíte své spodky a oba bez rozdílu se přehnete přes mé nohy a strpíte mateřské bití, které vám snad otevře oči!"

Princové nevěřícně civěli na svou matku. Oni a biti?? Nesmysl. Jsou přeci oba dospělí. Milanovi přitom ihned vytanula na mysl dávná vzpomínka a jeho vlastní osobní selhání v dobách mládí a posléze v dobách nedávných, kdy byl potrestán za svou zpupnost a rozmařilost, za to, že málem přivedl svoji zem a svůj lid na mizinu. Vzpomněl si na nejhorší výprask ve svém životě, který musel podstoupit před zraky těch, které mrzce ožebračoval. Ani Tobiášovi nebyl pojem bití neznámý. Laura ho se svolením Královny vychovávala sice mateřsky, ale přísně. A on, v němž se už od útlého mládí projevovala touha po dobrodružstvích, nebezpečí, dálkách a hrdinských činech nejednou musel pokorně předstoupit před svou vychovatelku a nastavit zadek. A že ho Laura nikdy nešetřila. Pokaždé to skončilo nářkem a sliby, že se bude krotit a nebude se vystavovat nebezpečí.

A teď má tu samou medicínu obdržet z rukou samotné Královny a jeho skutečné matky. A navíc se svým straším bratrem. Když však viděl, že Milan sklopil hlavu a bez odporu si před matkou začal uvolňovat hedvábné nohavice, zkrotl. A svého bratra napodobil. 

Během chvíle se oba přehnuli přes Královniny nastavené nohy, ukryté v širokých sukních. Což o to, poležení by to bylo příjemné, skutečně jako u maminky v klíně, ale chvíle, která měla nastat měla do mateřského polaskání opravdu hodně daleko. Oba bratři už vcelku nejistě pokukovali jeden po druhém v očekávání příštích, nepříliš příjemných chvil. Jak Milan, tak Tobiáš ucítili, jak jim jejich urozená matka vyhrnuje dlouhé košile na záda a když na nahé kůži jejich pozadí ucítili chlad komnaty, jejich vzájemná nevraživost byla pryč. A oba si už jen toužebně přáli, aby pominula i tato chvíle, aby se matka spokojila s výstrahou a aby jim řekla, že biti nebudou. Ale nestalo se tak. Královna sáhla do záhybu objemných šatů a vytáhla svůj oblíbený vějíř, složený do tenka. Okraje z rozštípnutého bambusu, hladké a oblé byly přesně to, co za okamžik přistane na jedné či druhé vyšpulení prdelce. 

A tak se také stalo. Komnatou se rozlehlo rytmické švihání vějíře, údery se střídaly s dopady na holou kůži obou Princů a ti tento rytmus doprovázeli zpočátku jen tichých sykáním při každém úderu, ale čím více přibývalo úderů a červených šrámů na jejich zadnicích, tím více a hlasitěji se projevovali. Sykání pozvolna přešlo v polohlasné sténání a Tobiáš první ucítil, jak se mu z očí derou slzy, které nemůže zastavit ani úporným mrkáním. Štípavá bolest, která jím prostupovala ho ovládala a on marně vzpomínal, kdy byl naposledy takto zostuzen. Pootočil hlavu a seznal, že pokud se zrovna cítí jako poslední uličník z království, jeho bratr na tom není o nic lépe a ani věkový rozdíl mu neubírá na těch samých pocitech. Milanovi stékaly po tvářích slzy, a on ačkoliv se snažil za každou cenu hrdinně setrvat v nepohodlné pozici a ukázněně nastavoval zadek k dalšímu bití, pomalu podléhal. Jaké bylo Tobiášovo překvapení, když zjistil, že jeho starší bratr tiše brečí stejně nekrálovsky jako on.

Výprask pokračoval, pravda už dávno ne nerušeně, neboť oba bratři již vzdali hrdost a vzájemnou nevraživost na toho druhého, zcela nedospěle si po každém úderu sahali na z červené na rudou měnící se a neskutečně bolavou zadnici, aby ihned dali zase ruku pryč v obavě, že je bambusový konec vějíře uhodí přes prsty. Tichý společný pláč vystřídaly naříkavé výkřiky v každém momentu, kdy se jejich matka trefila na obzvlášť bolavé místo. A ona se trefovala přesně. Přesně doprostřed jejich vyšpulených prdelek, kde každému ze svých synů vykouzlila široký rudě fialový pulzující pruh a druhý měli těsně pod zadnicí. A tam dopadal vějíř pravidelně. Tobiáš už zadnici téměř necítil, už se ani nesnažil být zpříma ohnutý, podklesl v kolenou a střídavě si jednou i druhou rukou sahal na zadnici a utíral si nos. Milan přesvědčený, že s každou další ránou se neudrží a rozkřičí se na celé kolo měl rty rozkousané a oči nezvládaly ten příval slz, které mu z nich stékaly. Bylo mu úplně jedno, že se před mladším bratrem chová jako kluk, dokonce se mu z mysli vykouřila i myšlenka, že za dveřmi stojí celý houf služebných a pokud minimálně jedna z nich nemá oči nalepené na klíčové dírce, všechny dohromady slyší jejich naříkání a pláč. 

A pak Královna přestala. Vějíř jí zůstal nečinně viset na zápěstí na hedvábné šňůře. Oba bratři ještě několik vteřin oddechovali a vzlykali a nevěřili, že je konec výprasku. Oba se svezli matce z kolen a nový příval bolesti, to jak si sedli holými zadnicemi na paty je přinutil zůstat klečet před Královnou, která si pomalu rovnala pomačkané sukně a přísným pohledem patřila na oba potrestané syny:

"Ponaučte se z tohoto trestu a vyžeňte ze svých myslí pýchu a vzdor. Čeká nás těžká doba a je jen na vás dvou, zda naše království padne a já s ním, nebo zda dobudeme velkého vítezství a porazíme temnotu, která nás obklopuje. Vytrpěli jste se ctí trest, který jsem vám vyměřila, a třebaže je vaše tělo bolavé a mysl zakalena, oba jste zůstali svorni a pevni v odhodlání vydržet až do konce. A takto svorni musíte zůstat. Každý z vás neznamená nic proti ničemné přesile, ale dohromady tvoříte sílu, která se jako dravý proud požene proti nepříteli a zažene ho zpět do prázdnoty, kam patří. Podejte si ruce a milujte se jako rodní bratři, neboť i já vás miluji jako nikdo jiný na světě!"

Milan i Tobiáš na sebe pohlédli a dosud v pokleku před svou matkou si podali ruce. Silný stisk jednoho i druhého ujistil, že se rozhodli správně a že jejich spor byl nicotný a malicherný a že jejich matka má pravdu. Královna jim pak oběma podala své ruce a jak Milan, tak Tobiáš stále na kolenou vděčně uchopili její ruce do svých. A oba nezávisle na tom druhém si její dlaň přitiskli na rozpálený a slzami zkropený obličej a oddali se slasti mateřského polaskání. Tak, jak jim bolest stále připomínala krušné chvíle a sešvihané zadnice pomalu přicházely k sobě a žhnuly žárem prožitého výprasku, tak se jejich duše překvapivě lehce oddávaly matčiným dotykům a překypovaly úctou k jejímu majestátu i nehynoucí mateřské lásce. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Polem postupovala obrovská armáda neurvale a divoce vyhlížejících žoldáků. Měli krvelačný výraz v obličejích, různorodost jejich oblečení dávala tušit, že jsou to sebraní vyvrhelové a nájemní zabijáci z celé říše. Proti nim se valila jiná armáda. Armáda lidí, jimž vzali střechu nad hlavou, povraždili rodiny či přátele, ale i ti, jimž vydrancovali zemi a vyhnali je vstříc záhubě. V čele armády lidu jeli urození králové se svými rytíři a zbrojnoši, princové Milan i Tobiáš, oba v zářivých zbrojích a po jejich boku jeli panoši, kteří stejně jako jiní panoši nesli korouhve svých vládců. Uprostřed této družiny jela na mohutném černém koni, ozdobeném rudozlatě vyšívanou čabrakou Královna. Honosné šaty vyměnila za pevný kyrys a zlatem zdobenou helmu. Opásala se širokým mečem.

Střet byl rychlejší než se dalo čekat. Rozběsnění žoldáci, poháněni vidinou zlata, ale i obavou z represí v případě porážky se s mocným řevem vrhli na rytířskou jízdu a ozbrojený dav za nimi. Vládci se stáhli stranou, nicméně Milan, Tobiáš i jejich matka se bok po boku probíjeli záplavou nepřátel, kteří je pomalu, ale jistě obklopovali ze všech stran. A pak se to stalo. Ze záplavy šípů, které téměř neustále vyletovali ze zadních řad si jeden našel cíl. Královna jen maličko zavrávorala a svezla se z koně. Milan jen koutkem oka zahlédl, jak se matka kácí k zemi a z boku jí trčí opeřený konec šípu. Bolestně zařval a jako šílený se začal k matce probíjet. Rázem bylo okolo něho prázdno, nepřátelé se chránili před jeho běsněním štíty a uctivě ustupovali. Tobiáš mu chránil záda a odrážel rány mečem i okovanými oštěpy, kterými jim do zad dotírali všehoschopní žoldáci. 

Královna ležela na zemi a ztěžka oddechovala. Ještě žila, ale sil jí vůčihledně ubývalo. Ztratila helmici a ve tváři se jí mísil prach s krví, těžko říci zda její nebo nepřátel. Milan se k ní sklonil a oči se mu zalily slzami. Vedle něho poklekl Tobiáš. I on neskrýval pláč, neboť se obával, že matka každou chvíli vydechne naposledy. Královna z posledních sil zvedla ruku a požehnala svým synům. V okamžiku, kdy vztáhla ruku k jejich obličejům, zatřpytil se jí na prstě prsten s velkým ametystem. A dvě slzy, jedna z oka Milanova a druhá z oka Tobiášova skanuly na kámen. 

Nad hlavami bojujících stran se prudce zablesklo a zadunění hromu se zdálo jako zatroubení nebeských polnic, které vedly svou jízdu k poslední bitvě k záhubě lidstva. Z vrcholku kopců se rozlila jasná záře, která se blížila, v záři se nesl dusot kopyt koní a jejich ržání, bylo slyšet řinčení zbraní a hlas polnic zněl blíž a blíž. Nepřátelé v hrůze couvli. Netušili, jaká síla se proti nim žene. A tu hle, již první bojovníci jsou zde. Jaké ale bylo překvapení, když obě strany uzřely ne rytíře a vojsko. To se na koních proti nim hnali obyvatelé lesů a vod, vedle koní klusali lehkým krokem statní jeleni a sobi, o něco níže bylo vidět divoké kance, rysy a muflony, kteří na svých hřbetech nesli trpaslíky a divoké lesní skřety, zlatou krásou se skvěly lesní žínky i mužové. Divoce řvoucí chiméry, dále ohnivé bytosti s dračí hlavou, lesní démoni, faunové a další mytické bytosti doprovázeli svou velitelku, obrovskou Vládkyni lesa s osmi rukama, která v čele svého šiku řídila dvouhlavého draka. 

Nepřátelé propadli panice. Nadpřirozené bytosti, o nichž mnoho z nich slyšelo pouze z vyprávění v nich vzbudily děs a hrůzu. Řev a jekot se ozval v jejich řadách a nepřátelé houfně zahazovali své zbraně a prchali bezhlavě kam se jen dalo. Ale démoni a skřeti či lesní žínky jim byli v patách a kdo jim nepadl za oběť, ten byl jat. A jak se objevili, zase zmizeli, když splnili svou povinnost a pomohli královskému vojsku. Lidé, prostí i urození našli ztracenou rozvahu a dali se znovu do boje za svou svobodu, za své životy i za svou Královnu, o níž nevěděli, zda ještě žije nebo padla. Nikdo si nejspíš nevšiml, že mezi lesním lidem se objevila ženská postava, zahalená v tmavém plášti na koni, která se prodírala mezi bojujícími a očima těkala z jednoho muže na druhého. Něco nebo někoho hledala.

Tu na bitevní pole padl stín. Jako kdyby se celé nebe zatáhlo černým mrakem. Z mraku se vynořila hlava démona s beraními rohy, toho, který unesl Princeznu a necudně s ní obcoval a mučil jí. Jeho hlas, který se rozlehl po bojišti zněl děsuplně:

"Vy hloupí, pozemští blázni!! Myslíte, že jste vyhráli tím, že jste rozprášili tuhle chátru? Mne nemůžete porazit žádnými zbraněmi, dokonce ani tím, že vám na pomoc přišli lesní tvorové. Můj oheň je zničí stejně tak jako vás! Mohu se dívat, jak se tu navzájem pobíjíte jako šílenci, mohu vás všechny najednou zničit! Ale ušetřím vás, když mi vydáte Královnu a její syny! Vydejte mi je a zůstanete naživu..."

Královským vojskem se roznesl nespokojený křik. Vždyť Královna je už možná mrtva a její synové ji chrání svými těly. Dav se dokonce rozestoupil, čímž bylo možno vidět Královnu, kterak se zavřenýma očima leží bez hnutí v trávě a oba princové jí pevně drží za obě ruce. Najednou se k oběma Princům prodrala postava v tmavém plášti a oslovila je:

" Princi Milane i ty, Princi Tobiáši, pozdvihněte své hlavy a podívejte se na svého nepřítele. Semkněte se ve svých srdcích jako jeden muž, jedno tělo a jedna mysl. Pusťte mne ke Královně a připravte se, přišel okamžik posledního boje. "

Postava odhalila tvář a oba princové uzřeli Lauru. Rychle od pasu odvazovala váček a z něho vylovila lahvičku. Sklonila se ke Královně a nakapala jí pár kapek jantarově zlaté tekutiny na bezbarvé rty. Královně se zachvěla víčka a ona otevřela oči. Ale její oči nepřekypovaly mateřskou laskavostí, ale potemněly záští a pomstychtivostí. Jako kamenná socha se vztyčila s pomocí Laury, která jí podpírala a vytrhla si z těla šíp, který jí málem přerval nit jejího života. A šíp podala Tobiášovi. Pak sejmula z prstu zlatý prsten s ametystem, který omočila ve vlastní krvi a ten podala Milanovi. 

"Nastav prsten slunci a ty, Tobiáši prostřel jej tímto šípem přímo do hlavy démona. Nesmíš minout....."

Oba bratři udělali přesně to, co jim matka přikázala. Prsten, potřísněný její krví a šíp, který jí zranil se spojily do jedné, ohnivé čáry, která vystřelila vzhůru k démonovi. Tobiáš neminul. Nebem se ozvalo příšerné zaskučení, jakoby tisíce raněných šakalů zavylo v bolesti a pak šedý stín zmizel a nebe opět zmodralo. Dým se rozplynul a hlava démona, který ještě před okamžikem hrozil smrtí všemu lidskému se rozprskla na miliony černých kousků, které se jako popel snášely k zemi nebo byly unášeny větrem. Zlo bylo poraženo........

Královna i její synové přemohli temnotu a zlo díky soudržnosti, společné lásce a víře v sebe sama. A Laura jim k tomu pomohla svou magií, kdy včas přispěchala na pomoc a vytrhla Královnu ze spárů smrti. 

Přejme jim, aby i nadále byly jejich dny plné lásky, pochopení, mateřské výchovy i pevného bratrského pouta. Jen tak mají šanci překonat vše, co se jim postaví do cesty.