Příběh 138 - Jak jsem naštvala Josefa

 Bouchly domovní dveře a podle spěšné chůze jsem poznala Josefa. Nejspíš doma něco zapomněl, když ráno odjížděl na farmu a hodlal tam být celý den. Ale co mohl zapomenout, nic neříkal..... A do háje!!!! Říkal. Ale už asi před týdnem, sakra, kdo si má všechno pamatovat?? Vždyť říkal, abych nezapomněla zavolat do podniku, že si přijede pro formy, tak aby je měli připravené a on nemusel čekat, než je najdou a donesou. No a co se stalo. No samozřejmě, zapomněla jsem na to. 

Dokázala jsem si představit, jak přijel do podniku a tam na něho koukali jako na blázna, co že to po nich chce, když jim nikdo nic nedal vědět. A jak buď narychlo shánějí potřebné formy nebo za stálého nadávání domlouvají vhodnější termín. A stejně tak jsme si dokázala představit, jak Josef jede naštvaně zpátky na farmu, aby tam byl houby platný, protože formy nejsou a nebudou a pak domů. No to bude řečí...

Josef vešel velmi halasně do kuchyně a bylo na něm vidět, že se opravdu zlobí.

"O něco jsem tě požádal!" vyštěkl na mne místo pozdravu.

"Já vím, nezlob se, zapomněla jsem na to..." pípla jsem rozpačitě. 

Josef malinko ubral na volume, ale pokračoval:

"Nechtěl jsem toho po tobě snad tolik. Víš, jak se na mně v podniku dívali? Jako na úplného kreténa, co to nemá v hlavě v pořádku. A já je doopravdy podezíral, že mi do očí zapírají, že jsi jim telefonovala. Až když se začali dušovat, že fakt o ničem nevědí mi došlo, kde je chyba! Bylo mi fakt trapně!"

Sklopila jsem oči a připadala jsme si jako malá pitomá holka. Ne, jako pitomá husa. Dokonce jsem se přistihla, že palcem u nohy vrtám do podlahy imaginární dírku stejně, jako to dělával Pavel. Najednou jsem nevěděla, co s rukama a v hlavě mi vířil kolotoč myšlenek. Sakryš, sakryš- tohle se fakt nemělo stát. Chápala jsem ho, byla to jednoznačně má vina. Pokusila jsem se o smířlivý tón:

"Tak promiň, mrzí mně to....".

"To by teda sakra mělo!" oznámil mi Josef suše a rozhlédl se.

Podívala jsem se jeho směrem, kam zabodl oči a málem jsem zalapala po dechu. Josef se významně podíval na kuchyňskou židli, na které jsme vždycky sedávala já, když jsem kluky trestala za jejich hříchy. To snad nemyslí vážně?

Zeptala jsem se ho hned, sotva mi ta myšlenka naskočila. 

Josef neodpověděl, ale palce si významně zasunul za svůj nerozlučný řemen v kalhotách. Podívala jsem se na něho nevěřícně. Jako že by mi chtěl nařezat?? Za tohle?? Dobře, když jsme tenkrát s holkama provedly tu neskutečnou pitomost na diskotéce a nechaly se zavřít za katr, dobře - to jsme si zasloužily. I to, když jsem se chovala jako slepice a řešila kraviny a kazila pohodu, nakonec to nebylo tak děsné a odměna za to byla víc než královská. Ale tohle přeci nebyla žádná schválnost, zapomněla jsem, to se může nakonec stát každému. 

Josef byl evidentně jiného názoru. Nevím, jestli ho víc rozčílila zbytečná cesta, při níž ztratil skoro celý den nebo pocit, že je v podniku za totálního pitomce. Chytil mne za ruku a přitáhl si mne blíž k sobě. Chvíli jsme si koukali hodně zblízka do očí a já se v jeho modrých studánkách začala ztrácet. V těch očích nebyl vztek, ale jakási důstojnost a mužská sebejistota, a já zřetelně cítila, jak se pode mnou podlamují kolena. Bylo to jako tenkrát, když jsme se poznali - ten první pohled zblízka do jeho očí mne elektrizoval a já se ihned začala cítit jako rozverná školačka na prvním rande. 

Jenže dnes se ke mně nesklonil a nepolíbil mně. Ve chvíli, kdy mne vzal v pase jsem ucítila, jak mi ujíždí země po nohama. Ale tentokrát to nebylo obrazné, ale skutečné. A nevznášela jsem se k oblakům v náručí statného Josefa, nýbrž jsem klesala potupně hlavou k zemi, zatímco moje nohy stoupaly vzhůru. Prostě a jednoduše - ohnuta přes koleno svého manžela jsem musela konstatovat, že pokud se rozhodl mi nařezat, že ho od toho nic neodradí. 

Zůstala jsem přehnuta přes jeho koleno a Josef mne přitiskl k sobě, aby cítil teplo mého těla. Nebránila jsem se, ostatně stejně bych ničeho nedocílila. Jednou rukou mne objal v pase a druhou jsem ucítila na pozadí. Teď to přijde, blesklo mi hlavou. Ale on ještě neudeřil. Jeho mozolnatá pravice jela něžně po oblinách mé zadnice. Až se zastavila na gumě mých domácích kalhot. Ihned jsem ztuhla, bylo mi jasné, co bude následovat. A mé tušení se vzápětí potvrdilo. Zaklesl prsty za gumu kalhot a pozvolna je stahoval dolů. Zároveň s kalhotami mne opustily i spodní kalhotky, sjely dolů a odhalily mou, už dlouho neposkvrněnou kůži pozadí. A opět ta ruka. Dotyk drsné kůže Josefovy dlaně s jemnou pokožkou mojí prdelky byl neuvěřitelně erotický. Avšak ne nadlouho. Rychlý nápřah a ještě rychlejší úder mne knokautoval a téměř mi vyrazil oči z důlků. Zcela konsternována a s vyraženým dechem jsem nevěřícně zaječela a okamžitě mnou projel pocit, že mi Josef zlomil pánevní sponu. Volná ruka mi automaticky vystřelila dozadu a já se snažila dosáhnout na to pálící místo, na které se mi otiskla Josefova dlaň. Ale nebylo mi dopřáno. Josef mi přestal svírat pas a pevně mne chytil za zápěstí a přitáhl mi ruku na záda. Byla jsem v dokonalé pasti. Jakýkoliv manévr a pokus o uvolnění ruky mi způsoboval další tlak na zápěstí. 

Další bolestivý úder mi dal ihned zapomenout na uvězněnou ruku. Celá kapacita mozku se soustředila na bolest, která se rozlila celým mým tělem. Bože můj!!! Zadek jsem měla v jednom ohni a to byla teprve druhá rána. Ten Josef se musel zbláznit. Z úst se mi samovolně ozvalo táhlé zaskučení a mozek mi definitivně vypověděl službu. Přestala jsme logicky uvažovat a jen očekávala další ránu. Přišla a další a další. A já ječela a ječela po každém úderu, stahovala neslušně vyšpulenou prdelku k sobě a opět se prohýbala v pase a při každém dopadu Josefovy ruky mi vystřelily nohy jako by jimi prošel elektrický proud. 

Slyšela jsem sama sebe, jak prosím Josefa, aby toho už nechal. Vnímala jsem mokré slzy, které mi kanuly z očí. Ale ze všeho nejvíc jsem vnímala děsnou pálící bolest, žhavou horkost, která se mi rozlévala po těle. Bolelo to, zatraceně moc to bolelo. Josef nedbal mého nářku, nepohnuly s ním mé slzy ani prosby. Bil mne s pravidelností a neochvějnou úporností potrestat mou nedbalost a jeho ponížení. 

<script async src="https://pagead2.googlesyndication.com/pagead/js/adsbygoogle.js?client=ca-pub-8694018938622461"
     crossorigin="anonymous"></script>

Konečně to přestalo. Svezla jsem se z jeho nohy na zem a oběma rukama jsme si sevřela seřezanou prdelku, hladila jí a snažila se zahnat bolest. Ale nepomáhalo to. Plakala jsem a plakala a zuřivě si třela už tak rudou kůži. Cítila jsem se hrozně. Jako malá holka, kterou nachytali při záškole. Josef se ke mně sklonil a podal mi ruku, abych se mohla zvednout. A že neuhodnete, co jsme udělala já? Odmítla jí a trucovitě se k němu otočila zády. Josef několik vteřin zíral na moje záda, jak se lehce chvějí pláčem a pak pokrčil rameny. A zvedl mne ze země.

Jenže vůbec ne proto, abych nemusela sedět na studené zemi. Znovu jsem se ocitla v ponižující pozici a znovu jsem byla nucena vyšpulit seřezanou prdelku. Josef se znovu napřáhl a znovu začal s výpraskem. 

"Ne, ne.... nééééé!!" znělo mu v odpověď z mých úst, sotva mně začal vyplácet.

Do kůže jakoby se mi zařízl ohnivý nůž. Peklo, které jsem zažila bylo neskutečné. Rozbolavělá prdelka, která během těch několika mála minut, co jsem seděla stihla maličko přijít k sobě se ozvala s mnohem větší intenzitou. Štípalo to tak, že mne trucovitost okamžitě přešla. Josef si už nedával malé pauzy mezi jednotlivými údery jako poprvé, ale vyplácel mne rychle a rytmicky - jedna za druhou. 

"Prosím dost... dóost... ne.....prosíím..." vyrážela jsme ze sebe mezi jednotlivými vzlyky.

Josef přestal. Ale nepustil mne. Nechal mne přehnutou a jeho dlaň se opět dotkla mého pozadí, teď už vůbec ne hladkého, ale rudě a fialově pulzujícího žhavou bolestí. Pomalu hladil vlastní otisky prstů na mé kůži a spokojeně se usmíval. Můj pláč ho vůbec nevzrušoval. Laskal a laskal každý kousek mé prdelky, se zaujetím sledoval nabíhající modřiny a užíval si nezvladatelné chvění mého těla. 

Pak mne postavil a podíval se mi do tváře. Obličej smáčený slzami a ústa zkřivená od nářku ho pobavila. Rozesmál se bouřlivě a pokusil se mne obejmout. Couvla jsem a zaškaredila se na něho. Josefův obličej ihned zvážněl a můj muž řekl:

"Tak a dost. Jestli budeš dál trucovat, půjdeš si kleknout do kouta. Nebudu se koukat na to, jak jsi naštvaná. A nebo jestli ti to bylo málo, odepnu řemen a dostaneš znovu..."

S úlekem jsem si zakryla rukama prdelku při představě, že mne seřeže řemenem. I mračit jsem se zapomněla. Josef pokýval hlavou a laskavě mne požádal, jestli bych mohla chvíli chodit jen tak polonahá, aspoň do doby, než se kluci vrátí domů. A na mou otázku proč, odvětil:

"Protože ti to strašně sluší".