Ranhojička a bukanýr

Takový neradostný pohled se naskýtal kolemjdoucím, kteří se dostali do blízkosti královského hradu. Ti, kteří měli možnost okolo pouze projít, se považovali za šťastlivce. Horší už to bylo, pokud byl někdo předvolán k trůnu panovníka a vůbec nejhorší, pokud takového člověka přivedla stráž. Ten se již obyčejně nikdy domů nevrátil a nikdo ho již nikdy nespatřil.
Panovník byl neobyčejně krutý.
Nesnesl jakýkoliv odpor, nikdo se na něho nesměl ani podívat, aniž by jeho pohled nevyhodnotil jako málo obdivný, drzý nebo posměvačný. Takového nebožáka nechal zmrskat nebo ho, pokud měl špatnou náladu, rovnou poslat do mučírny. Bylo mu jedno, jestli týrá ženu nebo muže, nevynechal ani svou ženu, kterou veřejně před zraky velvyslanců, cizích knížat a vysoce postavených hodnostářů ponižoval a zesměšňoval. Nic nedbal na hořké slzy, které jeho žena prolévala, naopak její pláč ho dokázal spolehlivě rozběsnit. Mnohokrát jí ve skrytu soukromé ložnice zbil a znásilnil. Královna velmi často přemýšlela o tom, že raději svůj život ukrátí skokem z okna. Nechtěla však nechat zemi nechat napospas svému násilnickému muži, aby jí zničil a lid s ní.

Potajmu tak rozdává z pokladnic peníze potřebným, zajišťuje pomoc chudým a nemocným, pro každého prosebníka má vlídné slovo. Tak jak lid nenáviděl svého krále, miloval královnu. Nikdo z poddaných netušil, že královna potajmu posílá zlato za moře, kde se pro ni hotoví armáda. Ta měla jediný úkol. Až přijde čas, vtrhne do země a svrhne zlotřilého krále, kterému není svatý ani lidský život.

Stranou od všeho dění v houští pokroucených stromů stojí dům s roztrhanou střechou. Žije v něm mladá žena s rusými vlasy. Říkají jí Rusty - Rezavá. Kdyby o to stála, mohla by se topit ve zlatě, chodit v drahých róbách a bydlet v přepychovém domě. Je ranhojičkou, vyzná se v divotvorných bylinách, z nichž připravuje své odvary a masti. Chodí za ní lidé z blízka i z dáli a každý má nějaký neduh, toho bolí, tamtoho píchá, onen trpí horkostí a jiný zase kulhá. Rusty vstane z nízké stoličky, podívá se chorému do očí a beze slova sáhne na stůl pro několik snítek bejlí, rozláme je do kotlíku a vaří čarovný lektvar. Pokud promluví, tak polohlasně mumlá nad kotlíkem zaříkání. Když je lektvar hotov, podá ho návštěvníkovi a dohlédne, aby ho vypil. Poté odměří do míšku další bylinky a přijme malý peníz. Nikdy nepřijme víc, než ten nejmenší grošík, třebaže jí mnozí nabízejí za své uzdravení zlato a drahé kameny. Nepotřebuje bohatství. Jejím bohatstvím je šťastný úsměv těch, které uzdravila. Nechává si vyprávět všední starosti svých nemocných, poslouchá jejich stesky a trápení a tvář se jí vraští, když stále častěji skloňují jméno svého panovníka, toho nelidského tyrana, který jim ze života dělá očistec a připravuje je nejen o peníze, ale také o zdraví, o děti a o životy. V takovou chvíli, sotva se za návštěvníkem zavřely chatrné dveře, nakláněla se nad objemný kotel, z něhož vystupovaly kotouče různobarevných par a omamně voněly. Četla pak v tajných znameních budoucí osudy a její tvář se chmuřila čím dál tím víc.
Neuniklo jí, že se v jejích snech velmi často zjevoval mladý muž s dlouhými vlasy v koženém kabátci a kordem po boku. Jenže tohle nebyl šlechtic ani rytíř, ale pirát. Mátlo jí, že jí tajná znamení ukazovala, že pirát není tím, kým se zdá být a že jeho pravá tvář je zcela jiná.
A také vídala v těch snech statného muže hrubých rysů v drahém obleku. Ale tohle nebyl loupežník, ale král. Nebylo možno v těch obrazcích přehlédnout, jak svou vlastní ženu týrá a nahou jí bičuje jezdeckým bičíkem na loži, které bylo celé zválené. Rusty sledovala, jak se nebohá královna svíjí pod údery biče a naříká a celé její tělo je poznamenáno rudými šrámy. Tak ráda by zasáhla, ale nebylo to možno, ještě nenastal ten správný čas.

Davem na tržišti projelo vzrušené zašumnění:
"Cézar se vrátil.... lidé viděli v zátoce kotvit Cézarovu loď..."
"A objevil se?" zeptal se někdo.
"Ale kdepak... ten na zem nikdy nevystupuje... však víte.... jeho znetvořený obličej budí hrůzu..." šeptal jiný.
Mladý muž s nápadně dlouhým vlasy a širokým kloboukem na hlavě se proplétal davem a poslouchal ty řeči o obávaném korzárovi Cézarovi. Pověst o něm znal nazpaměť. Všude, kde se objevila Cézarova loď, šel městem strach, zda zahlédnou obrovitého muže s černým plnovousem a zjizvenou tváří, která budila v lidech odpor. Měl prý místo levé ruky hák a místo pravé nohy dřevěnou protézu, která strašidelně klapala po palubě, když procházel po své lodi. Byl to prý vyvrhel společnosti, nejhorší zabiják a divoký pirát, jakého mohlo zplodit jen samo peklo. Mladý muž se usmíval, když procházel okolo takových hloučků. Jen on sám znal pravdu, on jediný věděl, jak Cézar vypadá.
Při jedné takové procházce po tržišti nešetrně vrazil do ženy s rusými vlasy. Oba se na sebe podívali, on se mírně uklonil na znamení omluvy. Rusty na okamžik zpozorněla. Ano, to byl on. Muž z jejích snů. Muž, který změní osud tohoto království. Nenápadně ho sledovala na jeho procházce po městě. Když se sešeřilo, mladý muž opustil krčmu, ve které dlel pěkných pár hodin a lehce nejistým krokem se vydal k přístavu. Tam kotvilo mnoho lodí. Mladý muž došel až na kraj zátoky, kde se proti zapadajícímu slunci nejasně rýsovaly obrysy korábu s černou plachtou a dvakrát mocně hvízdl. Po chvíli se přes okraj paluby nahnul jakýsi stín a muž na pevnině zvolal:
To jsem já, Cézar!"
Do Rusty kdyby hrom uhodil, nebyla by víc překvapená. Tohle že je Cézar? Ten bukanýr ze všech nejobávanější? Kde je jeho hák a dřevěná noha? Kde je zjizvená tvář? Na mysl jí vytanula ona znamení, že není tím, za koho se vydává. Ale má to chápat tak, že jest to opravdu sám obávaný Cézar a není tedy obyčejným mladým mužem, který zdánlivě bezcílně bloumá po městě a sleduje lidi? A nebo že není Cézarem a jen se za něho vydává v nějaké podivné hře, které Rusty nerozumí? Rozhodla se té hádance přijít na kloub.

Příštího dne bylo možno Rusty zastihnout na tržišti, kde nakupovala. Řada trhovců byla jejími  zákazníky a těm povětšinou donesla nové dávky léčivých bylin. U košíkáře si koupila nový košík a když se ten dobrý obchodník zdráhal od ní přijmout peníze, neboť mu připravila čerstvou mast na suché loupání v kloubech, položila Rusty pár grošů na desku košíkářova stánku a chystala se odejít. V tu chvíli se za ní ozval dušený výkřik. Rusty se otočila s podívala se na dva muže, kteří se pustili do potyčky. Jedním z nich byl mladík z lodi, který si říkal Cézar. Právě druhému, neznámému muži vykroutil z ruky peníze, které poberta sebral košíkáři.
"Nejsi ty spíš zvyklý z cizích měšců peníze vybírat?" otázala se Rusty mladého muže a ten se bujaře zasmál:
"Jak jsi na to přišla, paní?"
"Jsem Rusty a tys Cé..." Mládenec honem ranhojičce položil prst na ústa a zakroutil hlavou:
"Neříkej zde to jméno, ač je mi záhadou, odkud ho znáš."
Rusty se jen usmála a posléze přijala Cézarovu nabídku na posezení u sklenky pálenky.
V malé krčmě, kde nebylo víc, než pár cizinců a ti se dívali víc na dno svých sklenic než na nově příchozí, řekl Cézar:¨
"Jak jsi přišla na to, kým jsem?"
Rusty se znovu vlídně usmála:
"Ač mne neznáš, řeknu ti pár slov- mým úkolem je léčit bolesti a rány těla a taktéž bolesti a rány duše. Na tělesné neduhy mám spolehlivé byliny, které každou nemoc zažehnají a když se dostaví nemoc duše, znám zaříkání, které ten bol a žal vyléčí. Hledaje v nejasných znameních budoucí věk objevila jsem tebe a tvé tajemství. Řekni mi, proč skrýváš své jméno a kým doopravdy jsi?"
Cézar se zatvářil užasle, ale odpověděl, tišíc přitom hlas do sotva slyšitelného šepotu:
"Jsem skutečně Cézar, ten divoký a zjizvený bukanýr, před kterým se města třesou hrůzou."
Rusty se zasmála zvonivě:
"Nevidno tomu tak."
Cézar novu ztišil hlas:
"Jsem korzárem, ale ve službách královny, která mně tajnými úkoly zavazuje a jíž s oddaností sloužím. Mé poslání musí zůstat zapovězeno zvláště před panovníkem a jeho najatými špehy, kteří po městě brousí. Tobě ale věřím, že mne nezradíš. Mé prozrazení by znamenalo nejen mou smrt, ale i neštěstí královnino. Proto jsme si vymysleli legendu o strašlivém pirátovi, který brázdí širé oceány a pohled na něho je tak děsivý, že se ho bojí i samo peklo. Umožňuje nám to vplouvat do přístavů, kam by obchodní lodě neměly možnost vstupu. Jen hrstka mých věrných přátel zná mou pravou identitu. Pro ostatní jsem bezejmenný muž, který zevluje na tržnicích."
Rusty přikývla a řekla:
"Buď bez obav, tvé tajemství u mne bude v bezpečí, Nevyzradím tě, neboť sám ještě netušíš, že v době, která teprve nastane, bude tvá přítomnost obzvlášť potřeba."
Cézar nechápal její slova, ale neptal se. Její záhadnost ho trochu dráždila. Nadto ty rusé vlasy, vlnící se po jejích ramenech jako klubko ohnivých hadů - to byla žena smyslná a krásná. Nepotkal nikdy takovou, která by mu svou životností tolik učarovala. Upíjel svou kořalku a přemýšlel o ní. Dráždila ho svým přirozeným půvabem a celou bytostí. Zatoužil po ní.
Rusty snad uhodla jeho myšlenky. Okolo úst jí pohrával trochu pobavený úsměv, když Cézara vyzvala, aby jí doprovodil do její chatrče. A on šel, jako opilý kráčel za ní a přeci cítil v nohách lehkost a v srdci nevýslovnou žádostivost po jejím těle.
Sotva se za nimi zavřely chatrné dveře, oheň v krbu se vysoce rozhořel a Rusty shodila své prosté šaty. Najednou stála před Cézarem nahá, krásná a smyslná a on zcela podlehl jejímu kouzlu. Sevřel jí do svého náručí a celé její tělo zasypal polibky. Když pak spolu spočinuli na loži, oddala se mu Rusty s nebývalou divokostí a vášní. A on pranic nezůstal pozadu. Drtil jí dlaněmi pevná ňadra a ona mu zatínala nehty do kůže, sténala rozkoší a nabízela se mu. Vnikl do ní jako když uragán udeří do lodi na otevřeném moři a Rusty ho pevně obemkla svými plnými stehny. Jejich těla se spojila v jedno a oheň, který je ozařoval, byl stejný jako ten, který jim pulzoval v útrobách. Když pak jeho sémě vytrysklo silou divokých koní, vykřikla Rusty v návalu neutuchající extáze a znovu a znovu se dožadovala jeho mužství. Bylo to ohromující, nespoutané a vášnivé. Cézar nikdy nic podobného nezažil.

Toho dne si královna dala Cézara potajmu zavolat. Jako už mnohokrát předtím dostal pokyn, aby se vydal na další plavbu. V předvečer odjezdu mu bude doručeno zlato, které převeze přes moře a odevzdá na správné místo. Než tentokrát jejich tajná schůzka neskončila nepozorovaně. Špeh králův, jež po celém městě měl a který se potuloval v blízkosti paláce, všiml si, když Cézar odtud odcházel malými dvířky, které vedly do soukromých komnat jejich veličenstev. Bylo mu to nápadno, a tak, podezíraje královnu z nevěry, sledoval Cézara až k lodi. Uslyšel tajné znamení, kterým Cézar své lodníky přivolával a pod rouškou tmy se vloudil na loď. Vyslechl nicnetušící posádku, která se bavila zcela otevřeně a jimž Cézar, nic zlého netuše, prozradil nový úkol, kterým jej královna zavázala. A když se pak ráno Cézar vydal pro zlato, byla mu už v patách celá setnina vojáků. Včas však zpozoroval, že není sám, který směřuje do hostince, kde měl čekat posel s truhlicí a uhnul se z cesty. Raději zvolil útěk, aby neohrozil svou paní a spěchal k té, jež bezmezně miloval.
V prudkém dešti, který bičoval střechu a stromy, se ozvalo prudké zabušení na chatrné dveře:
"Schovej mne někam..... to jsem já, Cézar!"
Rusty se nepodivila, vlastně neřekla ani slovo. Otevřela malá dvířka, celá obrostlá břečťanem a ukázala dovnitř. Cézar se v nich ztratil.
Ne však na dlouho. Do chatrče vtrhli vojáci, drsně smýkli Rusty stranou a rozrazili malá dvířka. Pak vyvlekli vzpouzejícího se Cézara ven. Bylo jich ale na něho víc a on neměl šanci. Reakce Rusty byla neskutečná. Prsty doširoka rozevřenými sápala se okamžitě po očích vojáků a ti před ní sotva stačili uskakovat. Jako by se do pěti saní převtělila, tak běsnila a soptila. Nakonec i ji vojáci přemohli, ale utržili od ní mnoho ran. A i když je oba ven vyvlekli a vedli ulicemi, Rusty na vojáky a samotného krále svolávala hromy a blesky a lála až se okna třásla. Lidé ve zmatku vybíhali na ulici a nevěřícně sledovali divadlo.

Cézar se ocitl v tom nejhorším vězení, jaké si ani v nejdivočejších snech nedokázal představit. Kobky byly tvořeny těsnými klecemi, v nichž byli namačkáni lidé jako sardinky. Ve džbánu, který stál uprostřed té klece, bylo jen trochu dešťové vody. Cézar se opřel o mřížoví klece a oddal se přemýšlení. Bylo mu jasné, že co nevidět ho vyvlečou na popraviště a aniž by se kdokoliv obtěžoval ho vyslechnout, prostě ho popraví. Jedině ho mrzelo, že spolu s ním uvěznili i Rusty, tu milou a trochu tajuplnou ženu. Viděl, že Rusty se nedala tak snadno, nehty jako dravčími spárami drásala hrdla vojáků a než jí spoutali, téměř každý utrpěl bolestné zranění. Za to byla hned na nádvoří uvržena do klády a tam měla setrvat až do ranního rozbřesku, kdy nad ní jako nad buřičkou vynesou ten nejkrutější trest.
Cézar ještě toho dne poznal, co je to bolest. Tak jako mnohé před ním, i jeho vysvlékli z košile a on na svých zádech pocítil údery biče. Jakoby mu tím trhali maso z těla, tak silná byla bolest. Cézar nahlas proklínal své mučitele a přál si, aby ho milosrdná mdloba zbavila vědomí. Nestalo se tak. Naopak musel prožít mnohem víc utrpení, při němž ho pálili žhavým železem a bili po celém těla, jen aby prozradil své kumpány a společníky. Ale Cézar, třebaže podklesával v kolenou a jeho tělo smýkala jedna vlna bolesti za druhou, mlčet a pokud se mu ústa rozvázala, tak jen, aby proklel své mučitele. Na posměch mu ustříhli jeho dlouhé vlasy a hodili mu je k nohám. Ale Cézara tím nezlomili.

Veřejné prostranství před hradem bylo plné lidí. Snad každý se přišel podívat, jak Rusty zamykají do klády. Ale ona byla klidná a to lidi udivovalo. Většina odsouzených, kteří se zde ocitli, byla zoufalá, zuřila nebo proklínala své katany.
Když se shromáždilo dostatek lidí, Rusty zvolala:
"Lide porobený, shlédněte na mne a vězte, že dny vašeho utrpení se chýlí ke konci. Již brzy budete osvobozen od jha, která vám svazuje nohy, pomine doba příkoří, které na vás páchá ten, který by vás měl chránit. Skončí hrůzovláda a mír a láska vrátí se do vašich domovů...."
Dopředu se prodral mladý mnich a poklekl k Rustiině hlavě:
"Rusty, cos to učinila? Vždyť zítra tě obviní z pobuřování a popraví. Ty přeci nemůžeš zemřít..."
"Neboj se o mne, bratře Joakime, nezemřu." usmála se na nešťastného mnicha Rusty.
"Již zítra se události vašeho světa obrátí a vy zase budete moci volně dýchat..."
Mnich Joakim nechápal, o čem to ranhojička mluví a maně ho napadlo, že snad trpí sama horkostí a že jí chytá fantas.

Ráno bylo mlhavé a chladné. V paláci se dlouho do noci konala pijatyka, jak by ne, když dvůr byl jako obvykle plný honosných velmožů a cizích knížat, kteří sem sjížděli a hodovali s králem. Večer jim předváděl divoké žoldáky, kteří se na jeho rozkaz do sebe pustili hlava nehlava a ukazovali své šermířské umění. Král svým hostím slíbil popravu popravu piráta a sprosté ženštiny a každý z nich se těšil na děsuplné divadlo. Nikdo z nich ale netušil, že král má za lubem daleko ohavnější skutek než jen veřejnou popravu. Netušili, že noc předtím mu jeho špehové donesli skříňku s démanty, kterou královna tajně posílala svým spojencům za moře. Že všichni bukanýři na Cézarově lodi byli pochytáni a že na mučidlech prozradili celé spiknutí proti němu. Že vzteky sinalý panovník v noci svou manželku brutálně zbil a když se svezla v bezvědomí na zem, pevně jí svázal a dal hlídat. Ráno se pak měla zúčastnit popravy, ovšem ne jako divák, ale jako poslední oběť.
Královna se nad ránem rozžehnala se světem a očekávala svůj brzký konec. Litovala toho, že spolu s ní půjdou na smrt ti, kterým dala pravomoc a kteří ji podporovali.

Když přivedli vězně před krále, mnozí slabostí sotva stáli na nohou. Pod rozedranými šaty byly vidět stopy krutého mučení. Hluboké krvavé šrámy pokrývaly jejich ruce i nohy, pevně sevřené v okovech. Tak přivedli nejen Cézara, ale i jeho lodníky. A nakonec i Rusty. Ta jediná byla ušetřena mučení. To proto, že se vojáci neodvážili na ni vztáhnout ruku. Když jí z klády vysvobodili a do mučírny přivedli, vůbec se nevzpouzela. Ve chvíli, kdy se hotovili jí na skřipec přivázat, obestoupila její tělo mlha a všechny louče začaly divoce hořet rudým plamenem. Kdosi polekaně vzkřikl:
"Čarodějnice, opravdová čarodějnice!"
Teď však Rusty poklekla před krále a čekala na obžalobu. Vedle ní klečel Cézar a za nimi ostatní obvinění. Všichni věděli, že jsou ztraceni.
Panovník vstal ze svého trůnu a kázal přivést královnu. Přivedli jí, v prostém šatě bez všech odznaků královské moci a její muž na ni prstem ukázal:
"Tady máte vaši ochranitelku, vy chátro proradná! Už nebude žádné okrádání mého majestátu, skončily vaše spolky s mými nepřáteli. Všechny do jednoho vás zničím. Vy jste mne chtěli svrhnout z trůnu a tahle zmije proklatá vám dávala mé zlato, mé bohatství, abyste jím zaplatili mou zkázu! A nyní uvidíte, jak se vám odvděčím za vaši proradnost. Vězte, že až padnou vaše hlavy, padne i hlava královny!"
Davem šlechticů a šlechtičen projelo vzrušené zašumění. Král se chystá nechat popravit svou manželku?! Co to říkal, jaké že spiknutí proti němu?
V tu chvíli královna omdlela a svezla se na zem vedle trůnu.

Do dveří vstoupili vojáci, aby odsouzené vyvedli ven na popraviště. Všichni vězňové ztěžka vstávali ze země a navzájem se pohledy loučili. Cézar si přál, aby mohl Rusty ještě naposledy držet v náručí a jeho rty tiše zašeptaly:
"Navěky zůstaneš v mém srdci, má nejmilejší...."
Rusty se najednou narovnala a plášť se jí svezl z ramen. Jakoby jí prostoupila divotvorná záře. Její rusé vlasy se rozvlnily a divoce začaly vířit okolo její hlavy. Zdvihla ruce před sebe a silným, nelidským hlasem zvolala:
"Já znám tvůj osud, mrzký králi! Nejsi hoden, abys ses nazýval velikým nad všemi, bídný člověče. Podívej se zpět na svůj život, který jsi vedl. Jen bolest a utrpení. Mocí jsi opojený a přitom jsi nejposlednější mezi posledními. Jsi nenáviděn, opovrhován. A já nad tebou vynesu svůj soud...."
Král sebou podivně trhl a dopadl ztěžka na drahocenný koberec. Jeho tělo se křečovitě škubalo a od úst mu šla pěna.
"Kdo jsi....." zachroptěl a upřel na Rusty kalný zrak.
"Jsem Proserpina, bohyně dávného věku, která sestoupila na zem, aby ulehčila lidu v jeho trápení. Propadni se do pekel, ty nemáš právo nazývat se člověkem. Buď proklet a zatracen!"
Hromová rána a blesk projely místem, kde v křečích dokonával král. Když se pak kouř rozptýlil, zbyla na koberci jen černá díra a koruna, která prokletému králi spadla z hlavy. Po králi nezbylo nic.
Tak skončila doba hrůzy, doba temna, pláče a skřípění zubů.
Rusty nedbala na vyděšené ječení přítomných dam a zběsilý úprk knížat a velmožů. Prošla tím davem až k trůnu, kde se choulila královna. Pokynula jí a řekla:
"Tys paní spravedlivá a čestná, staniž se novou vládkyní této země, spravuj jí s pokorou a láskou. Ty budeš vládnout moudře...."
Pak se dotkla zdi a splynula s ní. Zůstal po ní jen obraz krásné ženy s rusými vlasy ve zlatém rámu, který zůstal v hodovní síni a který zmizel teprve ve chvíli, kdy se kosti posledního potomka milované královny obrátily v prach.