Příběh 133 - Zahradní slavnost ( napsal Kája)
Přípravy byly v plném proudu a doma se nejméně tři týdny už o ničem jiném prakticky nemluvilo. Za účelem oslavy deseti let, co si máma s Josefem řekli své „ano“ se upravila zelená zarostlá plocha vzadu za domem a vznikla poměrně prostorná zahrada, kterou od silnice, jež vedla směrem do sousední vsi dělilo vzrostlé křoví složené ze všemožných náletů, pod nímž jsme my kluci ručně vysekali trávu, abychom zbavili místo dotěrného hmyzu a došlo i na pokácení několika starých bříz, u nichž hrozilo, že by mohly padnout směrem do zahrady. Celkem jsme si mákli, neboť kmeny bylo nutno popilovat, což se muselo odehrát ruční rámovou pilou na připravené koze a padlo na to celé včerejší odpoledne, zbrocené potem tváře, ale vylepšené celkem vyprázdněnou basou. Na zahradě vyrostl už hotový altán, do něhož byl instalován podlouhlý stůl, lavice a dokonce i reproduktory pro hudbu k tanci či poslechu. Do rohu zahrady jsem si nainstaloval dva grily, stolek a už se těšil, jak se zítra vyřádím s briketami i masíčkem či zeleninkou.
Vzhledem k tomu, že předpověď počasí slibovala tropy po celé léto, poohlédl jsem se v práci i po ventilátorech s adiabatickým chlazením. S jejich funkcí pak seznámil mámu i Pavla, který po chvíli pokýval hlavou:
„Rozumím, ta voda bude ventilátorem v malých krůpějích hnána ven pod altán, kde způsobí ochlazení vzduchu, vlastně stejný efekt jako před bouřkou, ale v malém a všem pod altánem bude příjemněji“.
„Souhlas brácha, má to celkem slušný výkon a přitáhnul jsem dva kousky, aby to ten altánek aspoň trochu chladilo a každý nebyl splavený až běda“.
„Trochu bych to vylepšil, když sem přivedeme zahradní hadici a dáme tam napouštěcí ventil, nebudeme muset celý den do toho dolívat vodu a všechno pojede samo“.
„To už nechám na tobě brácha, já se dneska dekuju, mám nějaké zařizování, a ráno vyzvedávám Milana na letišti. Uvidíme se tedy až těsně před oslavou, pozdrav ode mě mamku a uklidni jí, že všechno bude ok a že dnes se už nevrátím“.
„Hm nějaké zařizování, a ono má tmavé vlasy a nenosí náhodou červenou mašli?“
Už jsem to moc neposlouchal, chvíli mi vrtalo v hlavě, odkud tohle ví, ale pak jsem to vypustil, utíkal pod sprchu, převlíknout se, sbalit pár věcí, a hlavně vypadnout dříve, než přijde máma a vyslechnu si další kázání o tom, že jestli zítra bude někde, s něčím, kvůli mně nějaký průšvih, nebude koukat vlevo ani vpravo a vyřídí si to se mnou hned na zahradě. Už mi to říkala asi před týdnem, nejsem přeci blbec, aby se mi furt muselo vše opakovat, zvláště když stejná slova padala směrem k Pavlovi i klukům, a stejně jsem to bral s rezervou. Jasně hned na zahradě, tomu jsem se vždy usmíval, protože máma tyto pohrůžky vždy maličko přeháněla.
„Veronika, je to jasné? V piatok okolo oběda sa tu pre teba zastaví Laura s Pietrom a vezmú ťa so sebou k mame na oslavu. Mňa vyzdvihne v sobotu ráno na letisku Kája a stretneme sa až tam“. Toto se nemělo stát, ale Milan neměl jinou možnost a pracovně do Holandska musel a toto řešení logistiky bylo jediné možné, neboť Veronika nebyla tak dobrý řidič, aby celou cestu mohla jet sama.
„Už si mi to hovoril najmenej trikrát, já nie som malé dievča, pochopila som to hneď na poprvé. Tiež so sebou vezmem tvoje věci na prezlečenie, protože v tom obleku by si u mamky pôsobil na oslave jako päsť na oko“. Z blížící se oslavy byla nervózní i ona a nejen ona. Ve středu ho odvezla na letiště do Bratislavy, sama zařídila pár věcí doma, předala děcka svým rodičům a v pátek ráno, sama doma se dlouze povalovala a přemýšlela o tom, zda něco nezapomněla, zejména dárek pro tchyni s tchánem, který s Milanem dlouze vybírali.
Bíla Alfa uháněla severovýchodním směrem po dálnici od Klagenfurtu k Vídni. Uvnitř vozu seděla posádka v podobě snědého muže s tmavými vlasy za volantem, jehož bílá košile jako by pasovala k barvě vozu. Vedle něj v žlutých letních šatech a s kaštanovými vlasy menší mladá žena a vedli spolu příjemný rozhovor, během něhož jim cesta rychle ubíhala. Na zadním sedadle pak starší žena, dle podobných rysů v obličeji jednoznačně řidičova matka. Cestování ji nikdy nebavilo a čas od času to dávala znát svými poznámkami, někdy i synovým sekýrováním.
„Pietro, jak jsi to mohl dopustit, že tvé sestra je v Praze sama a bez dozoru rodiny, tvůj otec, pokud by tu byl, by toto nikdy nepřipustil“.
„ Mamma mia, už nejsme v minulém století, Giovanna je dospělá holka, Praha je krásné město a ona, která studuje architekturu, toto zahraniční studium prostě potřebuje, všude se nestaví jen laguny jako v Benátkách“.
„To je ta tvá lehkovážnost ve vztahu k sestře, hlavně, že Lauru si hlídáš jako oko v hlavě a to i tehdy, když s ní jedu na gondole já“. Pietro si myslel své, to je snad jasný, Laura je jeho žena, o níž se s nikým dělit nehodlá, naopak Giovanna je sestra.
Stejně tak Mirella si vzadu udělala pohodlí a ponořila se do vzpomínek na své pozdní dětství a mládí, které prožila v Čechách a díky čemuž umí ona, a nakonec i Pietro, velmi obstojně česky. Znovu se tak v duchu dostala na Máchovo jezero, kam tehdy každé léto jezdila s kamarádkou Klárou, neboť její rodiče tam měli chatu. Je to už tak dávno pomyslila si, dnes mám já své dvě děti a Klára, ani je neuměla spočítat, všechny její, ale i ty, které ona za své pokládala a chovala se k nim tak. V tom Kláru hluboce obdivovala.
Když Alfa vjížděla na bílé kamínky a zastavila před okrovým domem, Mirella spala. O něco později se vedle ní usadila Veronika a bílý vůz se vydal směrem ku Praze, kde měli na večer zamluvený penzion a Mirella se už těšila na shledání s Giovannou.
Z OBI marketu vyšel Pavel velmi spokojen, neboť našel to, co potřeboval a v jeho tašce se povalovala rozbočka na zahradní hadici a dva napouštěcí kohouty. Blbé bylo, že právě kohouty a nikoliv ventily. Odpoledne roztáhl hadici dovedl ji do altánu, pod jehož střechu umístil obě chladící zařízení a přes kohouty je připojil k vodě. O něco později provedl provozní zkoušku a neshledal vadu, voda nikde netekla a musel uznat, že Kája přitáhl dobrou věc, neboť i během poměrně krátké doby cítil, že se vzduch v altánu ochladil a byl příjemnější. S pocitem dobře vykonané práce se odebral do hospody a David před něj hned postavil jedno točené.
Touže dobou jsem bral po třech schody do patra a vzápětí se mi v náručí ocitla malá brunetka. Miluji probírat se prsty jejími vlasy až k té červené stuze, kterou v nich měla téměř vždy zapletenou. Nemohl jsem si uvědomit, kdy jsem ji viděl bez té stuhy, tedy vím kdy, ale to mě zase stuha moc nezajímá, neboť většinou bývá tma a v té chvíli mám ruce plné jejího hebkého těla. K tomu se nakonec schylovalo už teď, jak jsem ji pomalu, ale jistě, před sebou tlačil do její malé ložnice a postupně ji zbavoval přebytečných věcí v podobě trička, podprsenky a jiných zbytečností. O něco později jsme oba ztratili pojem o čase a bylo krátce před půlnocí, když se nám sledování času opět vrátilo. Sedla si na postel, vzala telefon a zjistila, že na něm jsou čtyři nepřijaté hovory od její matky. No co, to se stává i mě, že mamka volá a já to nezvednu, v tom jsem neviděl nic výjimečného, políbil ji zezadu na krk a šel do koupelny.
„Stalo se něco?“ ptal jsem se pak ještě s ručníkem v rukách a vytíral si jím umyté vlasy.
„Ale tak snad ne, jen mi zcela vypadlo, že dnes večer do Prahy přijela matka, s bratrem a švagrovou a byly jsme domluvené na společné večeři. Máma teď tropila trochu scénku, ale ona je už taková“.
„To nic miláčku, to přeci všechny matky někdy scénku tropí a mnohdy pro úplné blbosti, z toho se přeci nestřílí, tak se uvidíte zítra, tedy vlastně už dnes ráno, pojď, jdeme spát, já ráno musím na letiště pro bráchu a pak už mažeme k našim, oni mají oslavu“.
Než se i ona vykoupala, jen mi trochu projelo hlavou, jak to v praxi vypadá, když naše máma dělá trochu scénku, přejel mi mráz po zádech a jen se ke Giovanně zezadu přitulil, když si lehnula na bok přede mě.
Milan nervózně poposedával v taxíku, který ho vezl do hotelu ze schůzky s klientem, která se neúměrně protáhla, což mu bylo nepříjemným. Bylo něco před půlnocí, když vystupoval a měl před sebou jen pár hodin spánku, protože jeho let do Prahy startoval ráno v 5,50. Umyl se, vše sbalil, připravil si věci na ráno a téměř vzápětí usnul. Ani si nevzpomněl, že se neozval Veronice.
„Nebere to, nevím co s ní je“.
„Mami vždyť říkala, že bude mít plno práce, že se na nás těší, ale že nemůže zaručit, že se s námi uvidí už dnes“. Pietro vrtěl hlavou nad matčinou neústupností s jakou vytáčela sestřino číslo v naději, že tím něco změní a sestra to zvedne. Je přeci jasné, že pokud si Giovanna všimne nepřijatého hovoru, zavolá sama matce zpět.
„Tohle na nic nevypadá a nás to tady už nebaví, Veronika našla, že nedaleko odtud je kino a dávají zajímavý film, my na nic nečekáme a jdeme, ciao“. Pietro jen naprázdno polknul, nechtěl začínat před matkou nějakou scénku, jednak po tom co matka opět probírala v autě cestou sem, a do věci nechtěl zaplétat ani Veroniku. Otevřel tudíž minibar, nalil si do sklenky whisky, pustil televizi a zadíval se do fotbalového přenosu.
Veronika začínala být lehce nervózní, neboť Milan se měl večer ozvat a hypnotizovala mobil, který ne a ne zobrazit, že volajícím je právě on. Komedie v kině byla výborná a obě holky se skvěle bavily. Když vyšly z kina ven, zjistily obě, že je vlahý letní večer, zabočily do ulice se vzrostlými stromy na jejímž konci si při příjezdu taxíkem všimly parku. Veronika zkontrolovala do té doby vypnutý mobil, ale ani teď se nezobrazil žádný údaj o tom, že Milan volal. Zkusila tudíž sama jeho číslo vytočit, ale GSM síť odpověděla, že volané číslo je nedostupné. O něco později objevily orientační plánek, který jim sdělil, že půjdou-li napříč parkem, dostanou se k nějakému jezeru a pokud budou pokračovat dál stejným směrem, musí je to dovést k penzionu v němž zanechaly Pietra a jeho matku.
„Pojď se vykoupat“ vypadlo z Laury, když obě došly na poměrně velké dvouramenné dřevěné molo, které vybíhalo poměrně daleko od břehu do vody a bylo jasné, že místo přes den slouží ke koupání. Než se Veronika nadála, ležely vedle ní na molu Lauřiny sandály, šaty a kalhotky a Laura jí z vody oznamovala, že voda je výborná.
Fotbal v televizi skončil a skončil už i přenos golfu. Matka spala. Pietro uchopil mobil, vytočil číslo své ženy a vzápětí zanadával, neboť z pokoje, kde spala matka se ozvalo vyzvánění vzápětí doprovázené hlasem matky, zda se nezbláznil a proč Lauře volá. Matka rozespalá seděla na posteli, v ruce Lauřin telefon a nevěřícně vrtěla hlavou, „ony tu ještě nejsou“, kolik je hodin?“
„Je jedenáct v noci mami, Laura si tu nechala telefon, já se jdu projít ven a až se vrátí, tak ji přetrhnu“. Cestu k parku objevil téměř ihned, zapálil si cigaretu a vydal se cestou mírně z kopce dolu. Po chvíli jej obklopil příjemný vzduch lesoparku a zahlédl i vodní hladinu. Došel na břeh přehrady, zatočil vlevo a po chvíli si všiml jak, do vody od břehu vybíhá velké dvojramenné molo. Nápad byl okamžitý a už cestou k molu si začal rozepínat košili.
Laura s sebou vysloveně trhnula a leknutím se přitiskla nahými prsy více k Veronice, když zaslechnuly, jak někdo z vedlejšího mola skočil do vody.
„Bože, kdo to může být, vždyť jsme tu teď zcela nahé, a hlavně bychom už taky měli být doma, Pietro bude vyvádět jak zběsilej“. Veronika se jí ještě nechtěla vzdát, znovu přitiskla rty na její ústa a jejich jazyky se vzápětí spojili. Neznámý se zatím vzdaloval od břehu.
„Pojď, vylezeme, vezmeme šaty a vypaříme se, on je daleko, neuvidí nás, nebo aspoň ne z blízka“. Jak řekla, tak udělala a vzápětí na molu svítil vystrčený Veroniky zadek, když sbírala své věci a následována Laurou odbíhala po molu na břeh, kde si natáhla kalhotky, šaty a s Laurou v patách mizela od vody směrem, který si pamatovala z orientačního plánku.
Pietro se otočil ve vodě jen chvilku po tom co obě vylezly na molo a viděl už jen ve svitu měsíce a mála lamp odbíhat dva nahé zadečky směrem ke břehu. Doplaval k molu, vylezl z vody, počkal až oschne a pomalu se vydal směrem k penzionu.
„Kde jsi byla?“ Na odpověď nečekal a uchopil do ruky mokré šaty pohozené přes židli. V mžiku mu došlo, jaké že dva zadečky na molu viděl a v očích se mu zle zalesklo. Uvědomil si, že vedle spí matka, která na jeho žárlivé výstupy začíná být alergická a taky mu došlo kam zítra míří.
„Tak víš co? Popovídáme si o tom zítra s tetou Klárou“. S těmito slovy se uložil a Laury si dále nevšímal. Ta dělala jako by jej neslyšela, ale hlavou jí probíhaly myšlenky na tetu Kláru a na vše co ona provádí s kluky, když zlobí a lehce po těle jí nebylo.
Ráno bylo jak vymalované, otočil jsem se na levý bok, pomaličku stáhl deku a díval se na nahé tělo vedle sebe. Letmý pohled na hodinky prozradil, že je ještě dost času, než bude potřeba vyrazit na letiště a když to vezmu trochu svižně, rozhodně není kam pospíchat. O chvíli později jsem se sklonil k pupíku před sebou a vzápětí ucítil, že to spící tělo začalo reagovat. Začal jsem si hrát, pomalu ale jistě a postupovali jsme dál, čas opět ztratil smysl.
Crrrr, crrrr
„Giovanno vstávej, to jsem já Pietro“.
„Amore mio, to je bratr, Carlo já nechci, aby jste se takto setkali“. Bylo vidět, jak je vyděšená, a drmolila něco o tom, že mi přeci říkala, že dnes mají nějakou oslavu, ale že netušila, že bratr přijede tak časně z rána.
„Miláčku, co blbneš, to je bratr ne manžel“.
„S ním tu bude i matka, Carlo prego, nechci abys viděl rodinnou hádku, divadlo a scénu. U nás se toto nedělá, aby svobodná holka spávala s přítelem v jedné posteli, matka bude šílet a bratr má horkou hlavu“. Slíbal jsem strach z jejích očí a řekl, že to tedy nedopustím a že po italsku, to mi přišlo i vtipný, zmizím přes terasu. Navlékl jsem si spodní prádlo, šortky, boty, rozepnutou košili a přes rameno hodil malý baťoh.
„Tak pa zlato“. Protáhnul jsem se na terasu, přehodil nohu přes zábradlí a podíval se dolu. Uff druhé patro, z výšky vypadalo jinak než zdola, ale byla tam římsa, po které se dalo přejít nad střechu přístavku, který se táhl okolo celého bloku a věděl jsem, že po jeho střeše se nechá přejít až na druhou stranu domu. Po přístavku jsem zatočil až za roh a vysloveně se vylekal, když někdo těsně vedle mě přibouchl otevřené okno. Uvědomil jsme si jak bylo trapné, kdyby mě tam dotyčný načapal a za pomoci větve stromu stojícího u domu jsem se spustil dolu na trávník. Dopad nebyl úplně ideální a ucítil jsem silnou bolest v kotníku.
„Mio Dio“, co to je?“ vykřikla postarší, bíle oděná dáma s černým kloboukem na hlavě ve chvíli, kdy jsem dopadl a ona upustila velkou krabici, kterou držela v rukách. Příliš jsem se nerozhlížel a pokračoval ke svému autu doprovázen slovy oné dámy, „no kampak, mladíku, ten dort v krabici stál skoro 15 stovek, to mi zaplatíte“.
„To bych musel být padlý na hlavu teta, já ho přeci na zem nehodil“. Ale nešlo se mi k auto dobře, čímž mě stačila dostihnout a něco pořád vykřikovala.
„Teta, pospíchám a nemám čas na nějaké řeči o dortu, na ten se už taky těším, a proto prosím ustupte a na shledanou“.
Vsedl jsem do auta, navolil P a vyjel směr letiště. Jen jsem si stačil všimnout bílé Alfy se zatmavenými zadními okny, do které patrně ona dáma s dortem mířila. Nu což, měla jej dobře držet. Usmíval jsem se cestou k letišti a přemýšlel o tom, jaký asi dort bude mít máma s Josefem.
Ve chvíli, kdy jsem vjížděl k letišti, vycházela Giovanna doprovázena svým bratrem, směrem k bílé Alfě..
„Ciao mamma, moc ráda tě vidím, nezlob se, já večer musela ještě zařizovat pár věcí a nechala jsem doma telefon“. O těch pár věcech si Pietro myslel svoje, ale nahlas neřekl nic.
„Podívej se, co mi tu udělal takový floutek ve strakaté rozepnuté košili a ještě mě familiérně nazýval „teta“. Při těchto slovech ukazovala na rozbitý dort. „Co té Kláře teď přivezeme?“
„To nebude zase tak velký problém, vím tu o cukrářství, kousek odtud, patří to otci mé kamarádky, jistě nám pomohou“. S těmi slovy Giovanna usedla dozadu do Alfy vedle Veroniky a Laury a pozdravila se i s nimi. Ihned si všimla upjaté nálady obou holek a sama taky nebyla příliš veselá, neboť věděla, kdo byl oním floutkem ve strakaté košili, i jí bylo velmi trapně, jak jej z bytu vyhodila, aby zabránila roztržce s bratrem, který se u ní doma tvářil jako že nic nevidí a věří tomu, že se ona koupala, a proto jí tak dlouho trvalo, než přišla otevřít.
„Ahoj bráško, no ty vypadáš jako bys celou noc nespal“.
„A ty si myslíš, že vypadáš líp?“
„No, tak já spal skvěle, unaven asi od půl jedný, ani rána jsem nemohl dospat“.
„Nekecej, je mi jasný, že jsi spal u té tvojí brunetky, tak co, jaká je?“
„Milane co ti mám povídat? Ty bys řekl – bohouská, ještě si to dobře pamatuji, jak jsi byl úplně mimo, když jsi před lety začal chodit s Veronikou“. Cesta na sever ubíhala poměrně snadno a rychle, sobotní provoz nestál za řeč a celou cestu jsem Milanovi popisoval to božské maličké stvoření, s černými hustými vlasy, červenou stuhou, senzačními rty, hebkými prsy a sladkým klínem.
„Ti snad budu ještě závidět, ty postarší kozle, který našel mladé kozenky“. Milan se smál, já mu nadával, aby si toho postaršího nechal od cesty a najednou jsme vjížděli na cestu k nám k domu. Máma byla zrovna před ním, a vynášela z auta nějakou tašku. Milan jí vpadl do náruče a vítali se spolu, zatímco já se snažil odkulhat směrem do domu a tam si kotník něčím stáhnout, protože znatelně natékal.
„Co se ti stalo?“ nebyla by to máma, aby si hned nevšimla.
„Ale nic mamko, to jsem jen špatně šlápl na obrubníku dnes ráno u auta, to bude v pohodě, tím se nedej dnes vůbec rušit“.
„Jsi zdrhal od té své sukně ne?“ řehtal se Milan, až se skoro za břicho popadal. „Víš maminko, on má v Praze takovou maličkou, bohouskou, černovlasou …..,“
„Nech si kecy na koledu bráško“, a kdybych neměl bolavou nohu určitě bych ho prohnal. Takto jsem si aspoň sám pro sebe říkal, že je to blbec, že sice nevědomky, ale přesto mámu málem upozornil na něco, čemu ona nevěnovala pozornost.
„Pojď se mnou Kájo, kouknu se ti na to“. Ošetřovala mi kotník, ptala se, zda je opravdu tak krásná, jak Milan srandoval a já ji ubezpečil, že je ještě hezčí a sice jinak, než prve Milanovi, jsem ji mamce popsal jak nejlépe jsem uměl, včetně velkých tmavých očí a faktu, že vždy mívá červenou stuhu ve vlasech a sdělil, že se jmenuje Jana.
„A proč jsi ji nevzala s sebou, ty holomku?“
„Maminko, nechtěl jsem ji stresovat dnes tady mezi tolika lidmi, kteří jsou pozvaní a ona také dnes jede na nějakou rodinnou oslavu“.
„No nekecej, nekecej, prostě jsi nám ji nechtěl ukázat“, s těmito slovy se valil do kuchyně Jirka následován Terezou.
Blížilo se poledne, dům i altán byl plný lidí. Máma servírovala svíčkovou a Tereza s Jarunou si mohly nohy uběhat, aby všem donesly jídlo na stůl. Pavel zprovoznil obě chladící zařízení a Josef si pochvaloval, jak je v altánu příjemně, byť venku žhne slunce. Nyní došlo na předávání dárků, gratulace, přípitky a veškeré ty věci s tímto spojené.
„Kde mohou být? Veronika ani nebere telefon“. Na Milanovi bylo vidět, jak je nervózní a já se mu nedivil. Veronika tu už dávno měla být a on nevěděl, zda se jí nestalo něco nepříjemného cestou.
„Tak už tu budou, teď volala Mirella, zdrželi se v Praze, ale prý půl hodinky a máme je tu“. Milan pookřál a bylo vidět, jak se těší, že už tu Veronika bude.
Brikety hořely v obou grilech a máma přinesla naložené stehenní řízky, které jsem začal vkládat do grilu. Ve chvíli, kdy jsem gril přiklopil vjížděla do dvora bílá Alfa. Překvapilo mě, že Veronika míří ke mně, nikoliv k Milanovi.
„Mirella zuří, to sis nemohl zaparkovat auto jinam, a vzít si jinou košili?“. Pak mě nechala u grilu, vrhla se Milanovi do náruče a já jim záviděl a před očima měl dnešní ráno, kdy jsem v náruči měl Giovannu dokud nezazvonil ten zvonek. Co tím mohla myslet a kdo je Mirella? Ptát jsem se nemusel, význam slov mi došel ve chvíli, kdy jsem se otočil směrem do dvora a viděl mámu, jak živě diskutuje s postarší ženou v bílých šatech a černém klobouku. No kurva. Když se máma otočila směrem, kterým ona žena rukou ukazovala a její oči spočinuly na mě, krve by se ve mě nedořezal.
„Kájo, pojď k nám, pojď seznámím tě se svou velmi dobrou přítelkyní, vy se ještě neznáte“. Co jsem měl mamce říkat? Že jsme už měli tu čest, a to dnes ráno?
„Je to on Kláro, je to on, podívej se, má něco s nohou, jak seskočil z té střechy a to jeho auto stojí támhle“.
„Tak kdepak jsi byl dnes ráno a cos tam dělal Kájo?“ Jen intonace, s jakou tu otázku máma pronesla dávala znát, že průser je velmi blízko.
„Mamko, vždyť ti to už říkal Milan, že jsem spal u Jany“.
„To ano to říkal, ale tys mi potom řekl, že jsi zakopl o obrubník a proto máš tu bolavou nohu a teď mi Mirella říká, že jsi skákal odněkud z patra činžovního domu“.
Proud slov nebral konce, začali jsme budit pozornost přítomných hostí a Mirella navíc přisazovala, jak jsem se k ní familiérně choval a nazýval ji slovem teta.
„Mamička, nebolo to zo strechy činžiaku, len prvého poschodia, ja to z auta viděla, jako sa za Kájom zabuchlo okno“. Očima jsem děkoval Veronice, ona mi tím asi chtěla pomoci, jednu věc vyvrátila, nebylo to ze střechy, máma asi viděla střechu 8. patra a můj skok z ní, nebo tak aspoň vypadala, ale druhý problém tím otevřela, protože potvrdila, že se za mnou zabouchlo okno. Manévrovací prostor slovního kličkování se významně zúžil.
Současně se od bílé Alfy směrem k Milanovi vydal snědý muž, vítal se s ním a oba odcházeli poněkud stranou, sledování Veronikou, která měla v očích výraz vyplašené laně. Máma se opět dala do hovoru s Mirellou a Veronika se přitočila ke mně, „Giovanna vystúpila na kraji dediny, keď som jej vzadu v aute potichu povedala, koho som videla zoskočit z tej pristavby, zbledla ako krieda. Vyrieš si to rýchlo, ona to nechce vidieť, ona vie, aká mamka vie byť. A eště jednu vec ti poviem, Mirella ani Pietro nevedia, že jsi spal u nej, obaja veria tomu, čo jsem povedala, že sa za tebou prirazilo okno v prvom poschodí, pokiaľ ju zhodíš, nastane peklo“. Byl jsem jí vděčný, že nás kryje a když jsem si to dal do souvislosti s tím jak se chovala při našem prvním setkání u nich doma, byl jsem mírně zmatený. Tam stála plně na mámině straně, zde mi pomáhala z bryndy. Na dlouhé úvahy ale nebyl čas, protože máma se opět otočila ke mně.
„Pamatuješ, co jsem ti říkala, že se stane, jestli uděláš nějaký průser, Kájo?“
„Ale maminko, jaký průser, já jsem přeci nemohl vědět, že tuto paní znáš“.
„No to nemohl, ale už jen to, že odněkud utíkáš oknem …….., Kájo ta tvá Jana je vdaná? No, že se nestydíš a už mi nic neříkej a jdeme“. S těmito slovy mě mamka chytla za ruku a doslova mě táhla směrem dozadu za altán, kde stála ona dřevěná koza, na které jsme pilou zpracovali s kluky poražené břízy. Bylo mi děsně, na zahradě bylo v tu chvíli nejméně 14 párů očí, ale maličko jsem se utěšoval tím, že jednak tu není Giovanna, a taky, že jsem ji neshodil, alespoň zatím.
„Milane, ty se postav sem k těm grilům a chraň tě sám svatej štětináč, jestli to maso připálíš“, máma ukázala Milanovi směrem ke grilům a dál to neřešila.
Máma:
Při představě, že naše slibně se rozvíjející oslava je narušena zase nějakým průšvihem, jsem Káju táhla za sebou jako chcíplou kočku, což mi ten uličník ještě ztěžoval, protože se snažil brzdit patama. Po cestě jsem polohlasně syčela jako píchlá pneumatika, co všechno s ním provedu, jen co tu nikdo nebude, tohle že bude jen malé upozornění na slušné chování. Kája blednul již dopředu, jako bych mu slibovala upalování zaživa na návsi. Hromada březových polen se válela pořád ještě u dřevníku a stranou byly pohozené tenké větve i s listy. Vytáhla jsem z té hromady tři dlouhé, měkké větvičky, sevřela je v dlani a vyzvala Káju:
"Tak na co čekáš? Ohneš se nebo ti mám pomoct?"
Kája nešťastně zabrousil očima po shromáždění, které pilně předstíralo, že je zaměstnáno jídlem a pitím a pak si ohnul přes kozu a nastavil zadek.
"A ty kraťasy - to je jako co??" pleskla jsem ho rukou.
Kája už nebyl bledý, naopak zrudnul jako pivoňka. Další pohled k altánu, dlouhý nádech a šup, kraťasy byly u země. Pak se odevzdaně ohnul a tiše přes rameno pípnul:
"Bude to k nim slyšet?"
"To záleží na tobě, miláčku" řekla jsem mu a stáhla mu trenýrky.
Kája se chytil rukama za nohy kozy, takže mi nabídl pěkně vyšpulený zadek a čekal na nevyhnutelné. Když mu větvičky břízy přistály na kůži, nevěřícně zalapal po dechu, ale ani nehlesl. Jen otevřenou pusou připomínal kapra, který lapá po dechu. Dalších několik setkání s březovou metlou už bylo o poznání horší, Kája začal tichounce skučet a jak se mu kůže začala barvit do karmínova, přidával i na hlasitosti. Bylo na něm vidět, jak moc se snaží si neudělat ostudu, ale to se nedalo vydržet.
Polohlasné kvílení bylo u stolu myslím slyšet až moc dobře, protože letmým pohledem jsem zaregistrovala, jak Mirella natahuje krk, aby lépe viděla, zatímco kluci okázale koukali do talířů.
Pořádných a štiplavých 25 na holou Kájovi bohatě stačilo k tomu, aby měl až do večera pocit, že sedí na žhavém uhlí a když si pak natahoval kraťasy do důstojné polohy, utíral si přitom oči i nos.
Vrátili jsme se zpět mezi ostatní a Mirella se na Káju podívala zúženýma očima. Když zjistila, že nic nehraje a po dosednutí dokonce vykviknul, spokojeně se usadila v křesílku a nechala si od Pietra podat kus dortu. Všichni ostatní si znatelně oddychli, že jim Kája nepředvedl koncert s vysokým C za doprovodu březové metly a zábava se opět rozproudila. Bohužel ne na dlouho.
Jakoby se mi osud chtěl vysmát a říci - já ti dám klidnou oslavu - ozval se vzápětí podivný bublavý zvuk a potom nastala Apokalypsa. To hadice, napojené na ten zvláštní verk, co dotáhl Kája, nevydržely nápor vody a vyletěly z ventilů jako vystřelené a voda z nich začala tryskat na všechny světové strany. Během okamžiku skropila altán, stoly, veškeré jídlo a kompletně celé osazenstvo. Všichni jako na povel s ječením vyskočili od stolů, překotili židle a křesílka a nastala panika. Stoly se skácely, jídlo se rozprasilo po zemi, v tom zmatku se toho spousta rozšlapala a Fantomas se ujal s radostí role uklízecí čety a luxoval z talířů zbytky. Chuděra Mirella dostala zásah naplno, její letní kostýmek byl v mžiku promočený skrz naskrz, čímž vynikly její křivky, klobouk z rýžové slámy připomínal cedník a dotvářel zkázu Pompejí k dokonalosti. První, kdo byl venku z altánu byl Pavel. Tušila jsem, že právě on se nám postaral o zpestření odpoledne, už jen díky tomu kvapnému vyklizení bojiště a přeskakujíc rozmatlané kusy cukroví v trávě jsem se rozběhla za ním. Pavel mne spatřil hned a v očích se mu usadilo zoufalství, protože prostě nebylo kam utéci.
"Pavle, ke mně!!" zaječela jsem dřív, než naše medvídě vymyslelo, kam se před svou rozlícenou rodičkou ukryje. To ho zabrzdilo v rozletu a téměř dvoumetrový Pavel se ke mně pomalu blížil s děsem v očích.
"Už jdu, maminko...." pípal ještě tišeji než Kája.
Ostatní kluci se pokoušeli zastavit vodu, vyhnat Fantomase, postavit stoly a židle a holky zachraňovaly jídlo. Dřevník s kozou venku byl velmi silný magnet. Nahnala jsem Pavla ke koze a řekla mu:
"Nemusím se opakovat, že ne?"
Zatímco si Pavel se vzrůstajícím zoufalstvím stahoval nemožně dlouho bermudy, vytáhla jsem z hromady větví dalších pár exemplářů a švihla jsem s nimi do vzduchu. Pavel zaúpěl.
Vzápětí zaječel, to jak se mu metla podepsala na zadek. Ti, kteří ještě nestačili utéci, měli možnost už podruhé sledovat mou techniku rovnání kluků do latě. Pavel pod údery metly poskakoval jako luční koník a pištěl jako holka, když potká myš. Holý zadek měl zrudlý a olámané větvičky měl i ve vlasech. Jak jsem byla zaujatá trestáním Pavla, zahlédla jsem jen koutkem oka, jak Mirella, doprovázená Terezou odchází do domu převléci se. A druhým koutkem jsem zaregistrovala otevření vrátek a v nich štíhlou tmavovlásku. Náhle mi ruka s metlou zůstala trčet ve vzduchu. Ta holka... Tmavovláska s mašlí, proboha proč jen ten náš kluk si nemohl najít jinou holku než dceru mé nejlepší kamarádky z dětství? Už už jsem se chystala, že zavolám Káju, že tu má návštěvu, když v tu chvíli mne silně udeřil do nosu smrad spáleniny. Otočila jsem se a uzřela gril v plamenech.
"Mně snad trefííí!!!! MILANE!!!!" zařvala jsem a pustila Pavla. Pavel si bleskem natáhl bermudy a zmizel z mého dosahu tak rychle, že jsem jeho útěk ani nezaregistrovala. Místo toho se zjevil Milan a snažil se uhasit gril proudem vody z prasklé hadice, čímž vytvořil kouřovou clonu a další dávku smradu jako kdybychom grilovali tchoře.
Vyrvala jsem z pomalu se tenčící hromady větví dalšího adepta a rozehnala se za Milanem, který takticky ustupoval a mizel a zase se objevoval v kotoučích kouře. Kuckajíc dým jsem Milanovi ukázala prstem ke koze a stejně uprskaný Milan slzíc se doplížil na místo určení. A aby mého utrpení nebyl ještě dost, zjevila se tajemná dívka s mašlí s Kájou hned za mnou a já se nadechla k proslovu. Kája byl skokem u mne a položil mi prst na ústa a ukázal hlavou směrem k domu, kam se uchýlila Mirella. Soukolí v mém mozku zašrotovalo a ozubená kolečka zapadla na své místo. Kájův pohled byl více než jasný. Upustila jsme páru prudkým vydechnutím a osopila se na Milana, že jestli nebude během vteřiny hlavou u země a trenkama u kolen, tak ho skalpuju a jeho hárem si ozdobím okno v ložnici. Milan se vyděsil a provedl vše dle rozkazu. A vzápětí jsem do něho bušila metlou jako do staré beranice a polohlasně klela jako pohan. Milan ječel jako píchlé prase, rukama si chránil zadek a dostával takový výprask, že viděl všechny svaté.
Toto se mi pramálo líbilo a strkal jsem Giovannu pryč, abych Milanovi aspoň trochu ulehčil jeho nemilou chvilku. Jakmile jsme byli trochu stranou ihned jsem se jí zeptal:
„Miláčku, proboha, co tu děláš?“
„To se spíše chci zeptat já tebe, já přijela s matkou a dalšími na oslavu k tetě Kláře, vždyť jsem ti to říkala, že jedu na rodinnou slavnost“.
„Nechceš mi doufám říci, že ta stará semetrika v bílých šatech a s černým kloboukem je tvá matka?“
Giovanně blýsklo v očích, neboť slovo semetrika ve spojení s matkou asi slyšela prvně a znovu se otázala, „tak dozvím se, co tu děláš ty?“
„Teta Klára říkáš, jo?. Tak tvá teta Klára je moje mamka. Tedy je to složitější, ale na to teď není čas miláčku, prostě je to moje mamka, to zatím stačí“.
Giovanna polkla naprázdno. „Co mi to chceš nakukat? Jezdím k tetě od dětství a kluky znám všechny a tebe jsem si mezi nimi jaksi nikdy nevšimla“.
Mezitím skončil třetí koncert pro březovou metlu a červený zadek a máma od Milana rázovala k nám.
„Tak holenku, toto si budeme muset dovysvětlit, a ty pojď s námi holčičko!“
„Mamko ne, k té koze už ne“.
„Do kuchyně! A už nemel“.
Zavřela za námi dveře kuchyně, ukázala ke stolu a já měl vážně v první chvíli pocit, že dostanu ještě přidáno a zcela rozpačitě se koukal po Giovanně.
„Tak sednete si už konečně, nebo ne?“
S úlevou jsem si sedl, protože bezprostřední nebezpečí nehrozilo, a hned zase vyletěl, protože se mi na zadku přihlásily následky po březové metle. Máma si sedla ke stolu taky, „tak budeš už sedět, nebo ne?“
„Tak vy dva, jak dlouho? Ale pravdu, žádný vytáčky!!“
„Skoro rok maminko“.
Giovanna z toho oslovení opět polknula a nevěděla kam s očima.
„Ví o tom matka Giovanno?“
„Teto, jak by mohla, vždyť ji znáš“
V tu chvíli se rozletěly dveře a stál v nich Pietro následovaný Milanem.
„Teto Kláro, potřebujeme ti něco říci“, dál se nedostal, protože zmateně zíral na mě, mamku a Giovannu.
„Co tu děláte vy tři?“
Milan se už nadechoval něco povědět, protože i jemu se v hlavě spočítalo, kolik je dvě a dvě, když viděl tmavovlásku s červenou stuhou ve vlasech.
„Milane, dej pozor, aby ti do pusy nevletěla moucha“, řekla máma poměrně úderně a Milan zase pusu zavřel.
„Pietro, tak copak jsi měl na srdci?“
Ten už na nic nečekal a začal vyprávět o tom jak se večer šel projít, co viděl v přehradě, k tomu se přidával Milan, a mě začalo být velmi líto Veroniky, která mi před nějakou dobou sama poskytla možnost jak se vyhnout nejhoršímu, rozuměl jsem i jejím pohledům vyplašené laně směrem k Milanovi, a stejně tak té Laury, kterou jsem sice ještě ani neviděl, ale pochopil jsem, že přijela s nimi v tom bílém autě a byla to Pietrova manželka.
„Teto, ony ty dvě tam snad páchaly sodomský hřích a ještě pod širým nebem“, a při těchto slovech se křižoval.
V tom do kuchyně vpadla i Mirella a začala dosvědčovat, že se holek na to ptala sama ještě ten večer a ty jí vše přiznaly. Máma se nadechla, „tak ono to ještě neskončilo jo?“ Zůstal jsem s Giovannou v kuchyni sám, a všiml si, že ona má v očích výraz vyplašené laně také.
„Co se stalo miláčku?“
„Pokud praskne, že jsi u mě spal ……. „
„Nepraskne, máma to nepoví“. Tím jsem si byl jist, už i jen tím, jak okřikla Milana před Pietrem, pokud by to chtěla prozradit, co jsme jí s Giovannou řekli, neokřikla by ho. Vzal jsem její hlavu do dlaní, přitáhnul si ji k sobě a naše rty a posléze i jazyky se spojily.
„Já si to myslela!“, ve dveřích do kuchyně stála ta semetrika, z očí jí sršely blesky a Giovanna byla najednou maličká jak kuřátko. Dole ze dvora však bylo slyšet mámu, jak volá Lauru a Veroniku.
Snad se proti mně spiklo všechno na světě! Tak já, místo toho, abych jako usedlá dáma přijímala blahosklonně gratulace, že jsem se se zdravým rozumem dožila této chvíle, budu tu na své vlastní oslavě řezat postupně snad všechny, kdož se tu vyskytli? To je snad zlý sen!!
Veronika i Laura se sklopenými hlavami naklusaly před soudnou stolici. Pietro připomínal tajfun v plné síle. Spílal své ženě ve dvou jazycích a sliboval jí očistec na zemi. Milan sice neběsnil tolik, březová metla ho přeci jen dost zchladila na těle i na duchu, ale i tak byl rozzlobený. Pietro by se nejraději potrestání své zákonité manželky ujal sám, být doma, ale zde ctil má pravidla a požadoval jen velmi přísné potrestání obou hříšnic. Odmávla jsem ho, aby se uklidnil a přestal okolo sebe máchat rukama, nebo se mu povede vzlétnout a podívala se na Lauru:
"Tak pojď, Laurito moje milá, co sis nadrobila, to si vypiješ a Veronika se bude dívat, za chvíli přijde řada na ní..."
Laura se ještě jednou podívala na Pietra, ale věděla, že se od něho prominutí trestu nedočká. Obě vykročily na terasu a odtud dozadu do ložnice. S povzdechem si pak Laura vykasala své dlouhé šaty a počkala, až se pohodlně usadím na židli, aby se mi mohla přehnout přes koleno.
"Pánové, čelem vzad a dejte si odjezd, tohle je dámská jízda" oznámila jsem dychtivě čekajícímu Pietrovi i Milanovi a oba schlípli uši a odebrali se na zahradu. Z otevřeného okna beztak uslyší každé slovo.
Kdyby jen slovo... Sotva jsme osaměly, svlékla jsem Lauře její úsporné kalhotky a s úsměvem se zadívala na několik slabě růžových proužků na její buclaté prdelce, patrně od rákosky. Je vidět, že je nad ní i doma držen dohled. Laura vzápětí slabě vypískla, když jí má ruka přistála na vyšpuleném zadečku. Podložila jsem si jí kolenem a začala jí vyplácet na holou zadničku. Laura byla z jinačího těsta než kluci. Dlouho odolávala, než se její tělo konečně smířilo s porážkou, přestala se mi vzpouzet na klíně a uvolnila se. Tím otevřela i cestu pláči a celou místnost naplnilo její usedavé vzlykání. Prdelka jí hořela rudě a nesmírně to bolelo. Vědoma si toho, že Laura je zlobivá holka, plácala jsem jí schválně jen na jedno místo přesně doprostřed obou macatých polokoulí. Lauřiny kalhotky skončily kdesi pod skříní, když začala kopat nohama a po tváří se jí kutálela jedna slza za druhou, to jak Laura nefalšované úpěla pod mou trestající rukou.
Když byl trest vykonán, Laura si způsobně vykasala sukni šatů do pasu a s do ruda rozžhavenou prdelkou si klekla do kouta k posteli a na mém klíně zaujala místo Veronika. I ona si vykasala krátkou sukni a nabídla mi svou kulatou zadničku, neposkvrněnou, jak jsem se vzápětí přesvědčila. Kalhotky byly posunuty ke kolenům a výprask nabral druhé kolo. Ruka mne dost pálila, obě holky měly prdelky už vycvičené a já litovala, že jsem si je neposlala pro rákosku. Ale přesto jsem i Veroniku poctivě vyplácela celou dlaní, až nadskakovala. Veronika se velmi brzy rozplakala, nevydržela tolik, co Laura. Ale poslušně špulila bitý zadeček znovu a znovu, třebaže by nejraději vyskočila a utekla někam hodně daleko. Nářek z ní tryskal s každým nádechem i výdechem a kůže prdelky se pomalu začala měnit na sytě červenou. V tu chvíli jsem uslyšela z chodby, jak mě volá Mirella.
„Maminko, já ti to vysvětlím“, Giovanna byla viditelně vyplašená, což mě poměrně překvapilo. Vzápětí mi došlo, jak říkala, že máma někdy vyvádí a prudí a já se vzápětí měl dovědět, že Giovanna rozhodně nepřeháněla. Hovor byl veden italsky, tzn. slovům jsem nerozuměl vůbec, stačila mi gesta. Nakonec se Giovanna rozplakala a to jsem toho už měl plné zuby. Postavil jsem se mezi ně a houkl „dost“. Ticho nastalo ihned a bylo rušeno jen z vedlejší místnosti rytmickým plácáním a začínajícím vzlykotem. Teď se začalo česky.
„Tak podívej mladý muži“, trochu se zarazila, neboť jí došlo, že mi rozhodně není 23 let jako její dceři, „jestli si myslíte, že jsem byla padlá na hlavu, a když vás tu vidím tak vrkat, že mi nedošlo, odkud jsi ráno utíkal po té střeše, tak se hluboce pleteš. U nás ale dívky s muži spí až po svatbě, a to Giovanna dobře ví, takže se do toho teď nemíchej a já si to s ní, spolu s jejím bratrem, vyřídím, neboť pošpinila čest naší rodiny“. Vzápětí začala volat Pietra.
Tak toto bylo jak z fantastického románu z minulého století, kdy se mi tu ta semetrika pokoušela nakukat, že v Itálii se holky vdávají jako panny.
„Carlo, prosím, nepleť se do toho“.
„A to zase ne, podívejte se, já mám vaši dceru rád a upřímně věřím, že i ona mě. Takže pokud proti tomu Giovanna nic nemá, žádám vás o její ruku“.
Semetrika vypadala, že praskne. Giovanna mě objala okolo krku se slovy, že ona proti tomu nemá určitě nic a já pak dodal, že tímto pokládám věc za ukončenou.
Mirella vyběhla na chodbu a křičela „Kláro, Kláro kde jsi?“
Milan jí ukázal směr, kde má mámu hledat, neboť i s Pietrem nervózně přešlapoval na chodbě. Vzápětí Mirella vpadla do ložnice, kde máma vstávala a Veronika zaujímala místo vedle Laury.
„Kláro, mě omejou, ten tvůj kluk na mě byl opět drzý a ještě si dovolil, Kláro no on si dovolil …….“
„Tak dozvím se, co si dovolil?“ s těmi slovy vyšla máma z ložnice a srazila se se mnou přímo v místech, kde postával Milan a Giovannin bratr.
„Maminko, požádal jsem paní Mirellu o ruku její dcery Giovanny a dál bych se k tomu nerad vracel. Určitě nepřipustím nějaké středověké metody trestání předmanželských sexuálních aktivit, tady žijeme v 21. století a ne v pravěku“.
Mirella vypadala, že jí trefí šlak a do hovoru zasáhnul Pietro.
„Mamma mia, co proti tomu máš? Od Milana už vím, že Carlo bude asi slušný muž, tak v čem je problém?“
V čem je problém jsme se už nedověděli. Na chodbu začala vytékat voda z Milanova pokoje. Jak jsme potom zjistili, musela prasknout voda v zadní koupelně, kde se předtím Mirella upravovala po výbuchu vody v altánu. Zasažena vodou byla celá horní polovina domu a trvalo nám dlouho do tmy, než se podařilo vodu zpacifikovat a utřít to nejhorší. Podíleli jsme se na tom všichni domácí až na Josefa, který seděl v altánu s Pietrem a trestali láhev kořalky, na počest zasnoubení jeho sestry.
Bylo potřeba snosit suché postele do mého pokoje a tento se měl pro příští noc stát útočištěm všech holek, včetně Mirelly a my kluci jsme si museli nanosit alespoň slamníky na půdu. Ten, kdo mohl jít spát do domu, se pomalu rozloučil a dům i okolí začal pomalu tichnout.
Dali jsme s Milanem holkám dobrou noc a odebrali se nahoru, kde už na svém slamníku čekal vykoupaný Pavel, ležíc na břiše a bylo tudíž možno vidět jeho červený zadek, který si nechal jen tak, neboť přeci jen to je příjemnějším, než když se na pošramocenou kůži po metle lepí látka pyžama. Postupně jsme s Milanem následovali Pavlova příkladu a zanedlouho jsme leželi jeden vedle druhého na svých slamnících a oba bráchové mě zpovídali z toho, co mě to tak najednou popadlo. Pak vrzly dveře na půdu, bylo slyšet kroky na schodech a vzápětí nahoru na půdu přišla mamka v dlouhé bílé noční košili.
Chvíli mi trvalo, než jsem vstřebala všechny dojmy dnešního, opravdu velmi vypráskaného dne. A to doslova. Dlaň mne pálila ještě teď, ze zahrady se stala laguna, ve které řádil přežraný Fantomas a čas do času vyblil zbytky všeho, co stihl ukrást a sežrat. Altán byl vytopený. Z hostiny zbylo opravdu jen velmi málo, ještě že mám celoročně špajz plný Jirkových klobásek a zavařeného masa a zeleniny. Domem se prohnala povodeň. V koupelně odpadly dlaždičky a prasklá trubka ve zdi ještě nějakou chvíli chrlila vodu, než Josefa napadlo vypnout hlavní uzávěr. Laura s Veronikou měly rudé prdelky a otlačená kolena. Pavel, Kája i Milan dostali svorně metlou. Gril byl na vyhození. Josef našrot. Pietro nepoužitelný a Mirella na infarkt.
Ženská část se odebrala do Kájova pokoje, který nějak zázrakem přečkal tou šílenou koupel. A kluci se uhnízdili na půdě. Když se dům jakžtakž zklidnil, nevydržela jsem a šla se podívat za svými dětmi, které už dávno dětmi nebyly.
Všichni tři leželi na břiše a Milan si právě pod dekou opatrně stahovat trenýrky, aby si ulevil. Další dvě červené prdelky na mně jukaly už zdálky. Vzhlédli a když mne spatřili, malinko se ulekli, že ještě přijde další kázání a nedejbože trest. Vyvedli toho za dnešek víc než požehnaně.
Sedla jsem si k Pavlovi a hrábla mu rukou do vlnitých vlasů:
"Ty jseš takový kopyto ševcovo, viď? Proč nám musíš neustále předvádět, co všechno neumíš? To ti nestačilo, jat tě tenkrát málem zabila elektřina?" Pavel mi položil obličej na stehna a zavrněl:
"Já už budu hodnej, maminko.."
Neodolala jsem a z vískání ve vlasech jsem po zádech přešla až k jeho stále velmi teplé prdelce a pomalu mu hladila naběhlé stopy po březové metle. Pavel melodicky funěl a mně brzy došlo, že usnul. Opatrně jsme ho přesunula na polštář a podívala se na oba zbylé hříšníky. Milan popotáhl a Kájovi se v očích zaleskly slzy. Přešoupla jsem se k Milanovi a na Káju mrkla, aby vydržel, že na něj taky dojde. Milan se mi hned drápal na klín, sotva jsem dosedla. Nastavil mi nejdřív tvář, ke které jsem se sklonila, vzala jeho obličej do dlaní a dala mu pusu. Ruka mi poté sjela taktéž k jeho sedací partii. Uznala jsem, že dostal nejvíc a něžně hladila tu jeho malou prdelku, posetou různorodě čarami rudě pulzujícími. Milan maličko pofňukával, když jsem mu říkala:
"Tebe nám přineslo snad samo peklo, copak za tu dobu, co mi říkáš mami jsi ještě nepřišel k rozumu? Ach jo... Milane, Milane.... ty máš kliku, že tě mám tak ráda...."
Milan se rozbulel naplno a pevně mne objal v pase. Držela jsem to jeho křehké tělo v náručí a hladila ho, aby se uklidnil.
A nakonec Kája. Ten velký kluk s očima jako studánky. Dnes natropil nejvíc zmatků, postaral se o pořádné překvapení, třebaže nechtěně. Když jsem se posadila i k němu, zčervenaly mu tváře a plaše se optal:
"Smím?"
Přikývla jsem a on mi jako kluci položil hlavu do klína. Hladila jsem ho po tvářích a po vlasech a přemýšlela nahlas:
"Co s tebou mám udělat, ty uličníku jeden? Na to, abych tě roztrhla jako lístek do cirkusu tě mám moc ráda. Jen doufám, že s tou Giovannou to nebyl vtip, to by tě Pietro taky mohl zastřelit jako škodnou.... tak pojď, nastav tu prdelku, neboj nebudeš bit....."
Kája stydlivě natočil zadek blíž ke mně a i když věděl, že už přes něj nedostane, přeci jen ho instinktivně sevřel, když se ho má ruka dotkla. Šlince už nebyly tolik patrné jako u Milana a Pavla, ale kůže dosud hřála. Usnul stejně klidně jako oba kluci a ze spaní se usmíval. Na půdě v měsíčním světle vířily částečky prachu, odkudsi z dálky byly slyšet štěkání psů a já seděla mezi svými dětmi a připadala jsem si jako ta nejbohatší žena na světě. Vždyť mám své kluky a holky, kteří mne mají rádi, čert vem vyplavenou zahradu a seřezané zadky. Tohle je moje rodina a ta je jen a jen moje!
pokračování příště...
Vzhledem k tomu, že předpověď počasí slibovala tropy po celé léto, poohlédl jsem se v práci i po ventilátorech s adiabatickým chlazením. S jejich funkcí pak seznámil mámu i Pavla, který po chvíli pokýval hlavou:
„Rozumím, ta voda bude ventilátorem v malých krůpějích hnána ven pod altán, kde způsobí ochlazení vzduchu, vlastně stejný efekt jako před bouřkou, ale v malém a všem pod altánem bude příjemněji“.
„Souhlas brácha, má to celkem slušný výkon a přitáhnul jsem dva kousky, aby to ten altánek aspoň trochu chladilo a každý nebyl splavený až běda“.
„Trochu bych to vylepšil, když sem přivedeme zahradní hadici a dáme tam napouštěcí ventil, nebudeme muset celý den do toho dolívat vodu a všechno pojede samo“.
„To už nechám na tobě brácha, já se dneska dekuju, mám nějaké zařizování, a ráno vyzvedávám Milana na letišti. Uvidíme se tedy až těsně před oslavou, pozdrav ode mě mamku a uklidni jí, že všechno bude ok a že dnes se už nevrátím“.
„Hm nějaké zařizování, a ono má tmavé vlasy a nenosí náhodou červenou mašli?“
Už jsem to moc neposlouchal, chvíli mi vrtalo v hlavě, odkud tohle ví, ale pak jsem to vypustil, utíkal pod sprchu, převlíknout se, sbalit pár věcí, a hlavně vypadnout dříve, než přijde máma a vyslechnu si další kázání o tom, že jestli zítra bude někde, s něčím, kvůli mně nějaký průšvih, nebude koukat vlevo ani vpravo a vyřídí si to se mnou hned na zahradě. Už mi to říkala asi před týdnem, nejsem přeci blbec, aby se mi furt muselo vše opakovat, zvláště když stejná slova padala směrem k Pavlovi i klukům, a stejně jsem to bral s rezervou. Jasně hned na zahradě, tomu jsem se vždy usmíval, protože máma tyto pohrůžky vždy maličko přeháněla.
„Veronika, je to jasné? V piatok okolo oběda sa tu pre teba zastaví Laura s Pietrom a vezmú ťa so sebou k mame na oslavu. Mňa vyzdvihne v sobotu ráno na letisku Kája a stretneme sa až tam“. Toto se nemělo stát, ale Milan neměl jinou možnost a pracovně do Holandska musel a toto řešení logistiky bylo jediné možné, neboť Veronika nebyla tak dobrý řidič, aby celou cestu mohla jet sama.
„Už si mi to hovoril najmenej trikrát, já nie som malé dievča, pochopila som to hneď na poprvé. Tiež so sebou vezmem tvoje věci na prezlečenie, protože v tom obleku by si u mamky pôsobil na oslave jako päsť na oko“. Z blížící se oslavy byla nervózní i ona a nejen ona. Ve středu ho odvezla na letiště do Bratislavy, sama zařídila pár věcí doma, předala děcka svým rodičům a v pátek ráno, sama doma se dlouze povalovala a přemýšlela o tom, zda něco nezapomněla, zejména dárek pro tchyni s tchánem, který s Milanem dlouze vybírali.
Bíla Alfa uháněla severovýchodním směrem po dálnici od Klagenfurtu k Vídni. Uvnitř vozu seděla posádka v podobě snědého muže s tmavými vlasy za volantem, jehož bílá košile jako by pasovala k barvě vozu. Vedle něj v žlutých letních šatech a s kaštanovými vlasy menší mladá žena a vedli spolu příjemný rozhovor, během něhož jim cesta rychle ubíhala. Na zadním sedadle pak starší žena, dle podobných rysů v obličeji jednoznačně řidičova matka. Cestování ji nikdy nebavilo a čas od času to dávala znát svými poznámkami, někdy i synovým sekýrováním.
„Pietro, jak jsi to mohl dopustit, že tvé sestra je v Praze sama a bez dozoru rodiny, tvůj otec, pokud by tu byl, by toto nikdy nepřipustil“.
„ Mamma mia, už nejsme v minulém století, Giovanna je dospělá holka, Praha je krásné město a ona, která studuje architekturu, toto zahraniční studium prostě potřebuje, všude se nestaví jen laguny jako v Benátkách“.
„To je ta tvá lehkovážnost ve vztahu k sestře, hlavně, že Lauru si hlídáš jako oko v hlavě a to i tehdy, když s ní jedu na gondole já“. Pietro si myslel své, to je snad jasný, Laura je jeho žena, o níž se s nikým dělit nehodlá, naopak Giovanna je sestra.
Stejně tak Mirella si vzadu udělala pohodlí a ponořila se do vzpomínek na své pozdní dětství a mládí, které prožila v Čechách a díky čemuž umí ona, a nakonec i Pietro, velmi obstojně česky. Znovu se tak v duchu dostala na Máchovo jezero, kam tehdy každé léto jezdila s kamarádkou Klárou, neboť její rodiče tam měli chatu. Je to už tak dávno pomyslila si, dnes mám já své dvě děti a Klára, ani je neuměla spočítat, všechny její, ale i ty, které ona za své pokládala a chovala se k nim tak. V tom Kláru hluboce obdivovala.
Když Alfa vjížděla na bílé kamínky a zastavila před okrovým domem, Mirella spala. O něco později se vedle ní usadila Veronika a bílý vůz se vydal směrem ku Praze, kde měli na večer zamluvený penzion a Mirella se už těšila na shledání s Giovannou.
Z OBI marketu vyšel Pavel velmi spokojen, neboť našel to, co potřeboval a v jeho tašce se povalovala rozbočka na zahradní hadici a dva napouštěcí kohouty. Blbé bylo, že právě kohouty a nikoliv ventily. Odpoledne roztáhl hadici dovedl ji do altánu, pod jehož střechu umístil obě chladící zařízení a přes kohouty je připojil k vodě. O něco později provedl provozní zkoušku a neshledal vadu, voda nikde netekla a musel uznat, že Kája přitáhl dobrou věc, neboť i během poměrně krátké doby cítil, že se vzduch v altánu ochladil a byl příjemnější. S pocitem dobře vykonané práce se odebral do hospody a David před něj hned postavil jedno točené.
Touže dobou jsem bral po třech schody do patra a vzápětí se mi v náručí ocitla malá brunetka. Miluji probírat se prsty jejími vlasy až k té červené stuze, kterou v nich měla téměř vždy zapletenou. Nemohl jsem si uvědomit, kdy jsem ji viděl bez té stuhy, tedy vím kdy, ale to mě zase stuha moc nezajímá, neboť většinou bývá tma a v té chvíli mám ruce plné jejího hebkého těla. K tomu se nakonec schylovalo už teď, jak jsem ji pomalu, ale jistě, před sebou tlačil do její malé ložnice a postupně ji zbavoval přebytečných věcí v podobě trička, podprsenky a jiných zbytečností. O něco později jsme oba ztratili pojem o čase a bylo krátce před půlnocí, když se nám sledování času opět vrátilo. Sedla si na postel, vzala telefon a zjistila, že na něm jsou čtyři nepřijaté hovory od její matky. No co, to se stává i mě, že mamka volá a já to nezvednu, v tom jsem neviděl nic výjimečného, políbil ji zezadu na krk a šel do koupelny.
„Stalo se něco?“ ptal jsem se pak ještě s ručníkem v rukách a vytíral si jím umyté vlasy.
„Ale tak snad ne, jen mi zcela vypadlo, že dnes večer do Prahy přijela matka, s bratrem a švagrovou a byly jsme domluvené na společné večeři. Máma teď tropila trochu scénku, ale ona je už taková“.
„To nic miláčku, to přeci všechny matky někdy scénku tropí a mnohdy pro úplné blbosti, z toho se přeci nestřílí, tak se uvidíte zítra, tedy vlastně už dnes ráno, pojď, jdeme spát, já ráno musím na letiště pro bráchu a pak už mažeme k našim, oni mají oslavu“.
Než se i ona vykoupala, jen mi trochu projelo hlavou, jak to v praxi vypadá, když naše máma dělá trochu scénku, přejel mi mráz po zádech a jen se ke Giovanně zezadu přitulil, když si lehnula na bok přede mě.
Milan nervózně poposedával v taxíku, který ho vezl do hotelu ze schůzky s klientem, která se neúměrně protáhla, což mu bylo nepříjemným. Bylo něco před půlnocí, když vystupoval a měl před sebou jen pár hodin spánku, protože jeho let do Prahy startoval ráno v 5,50. Umyl se, vše sbalil, připravil si věci na ráno a téměř vzápětí usnul. Ani si nevzpomněl, že se neozval Veronice.
„Nebere to, nevím co s ní je“.
„Mami vždyť říkala, že bude mít plno práce, že se na nás těší, ale že nemůže zaručit, že se s námi uvidí už dnes“. Pietro vrtěl hlavou nad matčinou neústupností s jakou vytáčela sestřino číslo v naději, že tím něco změní a sestra to zvedne. Je přeci jasné, že pokud si Giovanna všimne nepřijatého hovoru, zavolá sama matce zpět.
„Tohle na nic nevypadá a nás to tady už nebaví, Veronika našla, že nedaleko odtud je kino a dávají zajímavý film, my na nic nečekáme a jdeme, ciao“. Pietro jen naprázdno polknul, nechtěl začínat před matkou nějakou scénku, jednak po tom co matka opět probírala v autě cestou sem, a do věci nechtěl zaplétat ani Veroniku. Otevřel tudíž minibar, nalil si do sklenky whisky, pustil televizi a zadíval se do fotbalového přenosu.
Veronika začínala být lehce nervózní, neboť Milan se měl večer ozvat a hypnotizovala mobil, který ne a ne zobrazit, že volajícím je právě on. Komedie v kině byla výborná a obě holky se skvěle bavily. Když vyšly z kina ven, zjistily obě, že je vlahý letní večer, zabočily do ulice se vzrostlými stromy na jejímž konci si při příjezdu taxíkem všimly parku. Veronika zkontrolovala do té doby vypnutý mobil, ale ani teď se nezobrazil žádný údaj o tom, že Milan volal. Zkusila tudíž sama jeho číslo vytočit, ale GSM síť odpověděla, že volané číslo je nedostupné. O něco později objevily orientační plánek, který jim sdělil, že půjdou-li napříč parkem, dostanou se k nějakému jezeru a pokud budou pokračovat dál stejným směrem, musí je to dovést k penzionu v němž zanechaly Pietra a jeho matku.
„Pojď se vykoupat“ vypadlo z Laury, když obě došly na poměrně velké dvouramenné dřevěné molo, které vybíhalo poměrně daleko od břehu do vody a bylo jasné, že místo přes den slouží ke koupání. Než se Veronika nadála, ležely vedle ní na molu Lauřiny sandály, šaty a kalhotky a Laura jí z vody oznamovala, že voda je výborná.
Fotbal v televizi skončil a skončil už i přenos golfu. Matka spala. Pietro uchopil mobil, vytočil číslo své ženy a vzápětí zanadával, neboť z pokoje, kde spala matka se ozvalo vyzvánění vzápětí doprovázené hlasem matky, zda se nezbláznil a proč Lauře volá. Matka rozespalá seděla na posteli, v ruce Lauřin telefon a nevěřícně vrtěla hlavou, „ony tu ještě nejsou“, kolik je hodin?“
„Je jedenáct v noci mami, Laura si tu nechala telefon, já se jdu projít ven a až se vrátí, tak ji přetrhnu“. Cestu k parku objevil téměř ihned, zapálil si cigaretu a vydal se cestou mírně z kopce dolu. Po chvíli jej obklopil příjemný vzduch lesoparku a zahlédl i vodní hladinu. Došel na břeh přehrady, zatočil vlevo a po chvíli si všiml jak, do vody od břehu vybíhá velké dvojramenné molo. Nápad byl okamžitý a už cestou k molu si začal rozepínat košili.
Laura s sebou vysloveně trhnula a leknutím se přitiskla nahými prsy více k Veronice, když zaslechnuly, jak někdo z vedlejšího mola skočil do vody.
„Bože, kdo to může být, vždyť jsme tu teď zcela nahé, a hlavně bychom už taky měli být doma, Pietro bude vyvádět jak zběsilej“. Veronika se jí ještě nechtěla vzdát, znovu přitiskla rty na její ústa a jejich jazyky se vzápětí spojili. Neznámý se zatím vzdaloval od břehu.
„Pojď, vylezeme, vezmeme šaty a vypaříme se, on je daleko, neuvidí nás, nebo aspoň ne z blízka“. Jak řekla, tak udělala a vzápětí na molu svítil vystrčený Veroniky zadek, když sbírala své věci a následována Laurou odbíhala po molu na břeh, kde si natáhla kalhotky, šaty a s Laurou v patách mizela od vody směrem, který si pamatovala z orientačního plánku.
Pietro se otočil ve vodě jen chvilku po tom co obě vylezly na molo a viděl už jen ve svitu měsíce a mála lamp odbíhat dva nahé zadečky směrem ke břehu. Doplaval k molu, vylezl z vody, počkal až oschne a pomalu se vydal směrem k penzionu.
„Kde jsi byla?“ Na odpověď nečekal a uchopil do ruky mokré šaty pohozené přes židli. V mžiku mu došlo, jaké že dva zadečky na molu viděl a v očích se mu zle zalesklo. Uvědomil si, že vedle spí matka, která na jeho žárlivé výstupy začíná být alergická a taky mu došlo kam zítra míří.
„Tak víš co? Popovídáme si o tom zítra s tetou Klárou“. S těmito slovy se uložil a Laury si dále nevšímal. Ta dělala jako by jej neslyšela, ale hlavou jí probíhaly myšlenky na tetu Kláru a na vše co ona provádí s kluky, když zlobí a lehce po těle jí nebylo.
Ráno bylo jak vymalované, otočil jsem se na levý bok, pomaličku stáhl deku a díval se na nahé tělo vedle sebe. Letmý pohled na hodinky prozradil, že je ještě dost času, než bude potřeba vyrazit na letiště a když to vezmu trochu svižně, rozhodně není kam pospíchat. O chvíli později jsem se sklonil k pupíku před sebou a vzápětí ucítil, že to spící tělo začalo reagovat. Začal jsem si hrát, pomalu ale jistě a postupovali jsme dál, čas opět ztratil smysl.
Crrrr, crrrr
„Giovanno vstávej, to jsem já Pietro“.
„Amore mio, to je bratr, Carlo já nechci, aby jste se takto setkali“. Bylo vidět, jak je vyděšená, a drmolila něco o tom, že mi přeci říkala, že dnes mají nějakou oslavu, ale že netušila, že bratr přijede tak časně z rána.
„Miláčku, co blbneš, to je bratr ne manžel“.
„S ním tu bude i matka, Carlo prego, nechci abys viděl rodinnou hádku, divadlo a scénu. U nás se toto nedělá, aby svobodná holka spávala s přítelem v jedné posteli, matka bude šílet a bratr má horkou hlavu“. Slíbal jsem strach z jejích očí a řekl, že to tedy nedopustím a že po italsku, to mi přišlo i vtipný, zmizím přes terasu. Navlékl jsem si spodní prádlo, šortky, boty, rozepnutou košili a přes rameno hodil malý baťoh.
„Tak pa zlato“. Protáhnul jsem se na terasu, přehodil nohu přes zábradlí a podíval se dolu. Uff druhé patro, z výšky vypadalo jinak než zdola, ale byla tam římsa, po které se dalo přejít nad střechu přístavku, který se táhl okolo celého bloku a věděl jsem, že po jeho střeše se nechá přejít až na druhou stranu domu. Po přístavku jsem zatočil až za roh a vysloveně se vylekal, když někdo těsně vedle mě přibouchl otevřené okno. Uvědomil jsme si jak bylo trapné, kdyby mě tam dotyčný načapal a za pomoci větve stromu stojícího u domu jsem se spustil dolu na trávník. Dopad nebyl úplně ideální a ucítil jsem silnou bolest v kotníku.
„Mio Dio“, co to je?“ vykřikla postarší, bíle oděná dáma s černým kloboukem na hlavě ve chvíli, kdy jsem dopadl a ona upustila velkou krabici, kterou držela v rukách. Příliš jsem se nerozhlížel a pokračoval ke svému autu doprovázen slovy oné dámy, „no kampak, mladíku, ten dort v krabici stál skoro 15 stovek, to mi zaplatíte“.
„To bych musel být padlý na hlavu teta, já ho přeci na zem nehodil“. Ale nešlo se mi k auto dobře, čímž mě stačila dostihnout a něco pořád vykřikovala.
„Teta, pospíchám a nemám čas na nějaké řeči o dortu, na ten se už taky těším, a proto prosím ustupte a na shledanou“.
Vsedl jsem do auta, navolil P a vyjel směr letiště. Jen jsem si stačil všimnout bílé Alfy se zatmavenými zadními okny, do které patrně ona dáma s dortem mířila. Nu což, měla jej dobře držet. Usmíval jsem se cestou k letišti a přemýšlel o tom, jaký asi dort bude mít máma s Josefem.
Ve chvíli, kdy jsem vjížděl k letišti, vycházela Giovanna doprovázena svým bratrem, směrem k bílé Alfě..
„Ciao mamma, moc ráda tě vidím, nezlob se, já večer musela ještě zařizovat pár věcí a nechala jsem doma telefon“. O těch pár věcech si Pietro myslel svoje, ale nahlas neřekl nic.
„Podívej se, co mi tu udělal takový floutek ve strakaté rozepnuté košili a ještě mě familiérně nazýval „teta“. Při těchto slovech ukazovala na rozbitý dort. „Co té Kláře teď přivezeme?“
„To nebude zase tak velký problém, vím tu o cukrářství, kousek odtud, patří to otci mé kamarádky, jistě nám pomohou“. S těmi slovy Giovanna usedla dozadu do Alfy vedle Veroniky a Laury a pozdravila se i s nimi. Ihned si všimla upjaté nálady obou holek a sama taky nebyla příliš veselá, neboť věděla, kdo byl oním floutkem ve strakaté košili, i jí bylo velmi trapně, jak jej z bytu vyhodila, aby zabránila roztržce s bratrem, který se u ní doma tvářil jako že nic nevidí a věří tomu, že se ona koupala, a proto jí tak dlouho trvalo, než přišla otevřít.
„Ahoj bráško, no ty vypadáš jako bys celou noc nespal“.
„A ty si myslíš, že vypadáš líp?“
„No, tak já spal skvěle, unaven asi od půl jedný, ani rána jsem nemohl dospat“.
„Nekecej, je mi jasný, že jsi spal u té tvojí brunetky, tak co, jaká je?“
„Milane co ti mám povídat? Ty bys řekl – bohouská, ještě si to dobře pamatuji, jak jsi byl úplně mimo, když jsi před lety začal chodit s Veronikou“. Cesta na sever ubíhala poměrně snadno a rychle, sobotní provoz nestál za řeč a celou cestu jsem Milanovi popisoval to božské maličké stvoření, s černými hustými vlasy, červenou stuhou, senzačními rty, hebkými prsy a sladkým klínem.
„Ti snad budu ještě závidět, ty postarší kozle, který našel mladé kozenky“. Milan se smál, já mu nadával, aby si toho postaršího nechal od cesty a najednou jsme vjížděli na cestu k nám k domu. Máma byla zrovna před ním, a vynášela z auta nějakou tašku. Milan jí vpadl do náruče a vítali se spolu, zatímco já se snažil odkulhat směrem do domu a tam si kotník něčím stáhnout, protože znatelně natékal.
„Co se ti stalo?“ nebyla by to máma, aby si hned nevšimla.
„Ale nic mamko, to jsem jen špatně šlápl na obrubníku dnes ráno u auta, to bude v pohodě, tím se nedej dnes vůbec rušit“.
„Jsi zdrhal od té své sukně ne?“ řehtal se Milan, až se skoro za břicho popadal. „Víš maminko, on má v Praze takovou maličkou, bohouskou, černovlasou …..,“
„Nech si kecy na koledu bráško“, a kdybych neměl bolavou nohu určitě bych ho prohnal. Takto jsem si aspoň sám pro sebe říkal, že je to blbec, že sice nevědomky, ale přesto mámu málem upozornil na něco, čemu ona nevěnovala pozornost.
„Pojď se mnou Kájo, kouknu se ti na to“. Ošetřovala mi kotník, ptala se, zda je opravdu tak krásná, jak Milan srandoval a já ji ubezpečil, že je ještě hezčí a sice jinak, než prve Milanovi, jsem ji mamce popsal jak nejlépe jsem uměl, včetně velkých tmavých očí a faktu, že vždy mívá červenou stuhu ve vlasech a sdělil, že se jmenuje Jana.
„A proč jsi ji nevzala s sebou, ty holomku?“
„Maminko, nechtěl jsem ji stresovat dnes tady mezi tolika lidmi, kteří jsou pozvaní a ona také dnes jede na nějakou rodinnou oslavu“.
„No nekecej, nekecej, prostě jsi nám ji nechtěl ukázat“, s těmito slovy se valil do kuchyně Jirka následován Terezou.
Blížilo se poledne, dům i altán byl plný lidí. Máma servírovala svíčkovou a Tereza s Jarunou si mohly nohy uběhat, aby všem donesly jídlo na stůl. Pavel zprovoznil obě chladící zařízení a Josef si pochvaloval, jak je v altánu příjemně, byť venku žhne slunce. Nyní došlo na předávání dárků, gratulace, přípitky a veškeré ty věci s tímto spojené.
„Kde mohou být? Veronika ani nebere telefon“. Na Milanovi bylo vidět, jak je nervózní a já se mu nedivil. Veronika tu už dávno měla být a on nevěděl, zda se jí nestalo něco nepříjemného cestou.
„Tak už tu budou, teď volala Mirella, zdrželi se v Praze, ale prý půl hodinky a máme je tu“. Milan pookřál a bylo vidět, jak se těší, že už tu Veronika bude.
Brikety hořely v obou grilech a máma přinesla naložené stehenní řízky, které jsem začal vkládat do grilu. Ve chvíli, kdy jsem gril přiklopil vjížděla do dvora bílá Alfa. Překvapilo mě, že Veronika míří ke mně, nikoliv k Milanovi.
„Mirella zuří, to sis nemohl zaparkovat auto jinam, a vzít si jinou košili?“. Pak mě nechala u grilu, vrhla se Milanovi do náruče a já jim záviděl a před očima měl dnešní ráno, kdy jsem v náruči měl Giovannu dokud nezazvonil ten zvonek. Co tím mohla myslet a kdo je Mirella? Ptát jsem se nemusel, význam slov mi došel ve chvíli, kdy jsem se otočil směrem do dvora a viděl mámu, jak živě diskutuje s postarší ženou v bílých šatech a černém klobouku. No kurva. Když se máma otočila směrem, kterým ona žena rukou ukazovala a její oči spočinuly na mě, krve by se ve mě nedořezal.
„Kájo, pojď k nám, pojď seznámím tě se svou velmi dobrou přítelkyní, vy se ještě neznáte“. Co jsem měl mamce říkat? Že jsme už měli tu čest, a to dnes ráno?
„Je to on Kláro, je to on, podívej se, má něco s nohou, jak seskočil z té střechy a to jeho auto stojí támhle“.
„Tak kdepak jsi byl dnes ráno a cos tam dělal Kájo?“ Jen intonace, s jakou tu otázku máma pronesla dávala znát, že průser je velmi blízko.
„Mamko, vždyť ti to už říkal Milan, že jsem spal u Jany“.
„To ano to říkal, ale tys mi potom řekl, že jsi zakopl o obrubník a proto máš tu bolavou nohu a teď mi Mirella říká, že jsi skákal odněkud z patra činžovního domu“.
Proud slov nebral konce, začali jsme budit pozornost přítomných hostí a Mirella navíc přisazovala, jak jsem se k ní familiérně choval a nazýval ji slovem teta.
„Mamička, nebolo to zo strechy činžiaku, len prvého poschodia, ja to z auta viděla, jako sa za Kájom zabuchlo okno“. Očima jsem děkoval Veronice, ona mi tím asi chtěla pomoci, jednu věc vyvrátila, nebylo to ze střechy, máma asi viděla střechu 8. patra a můj skok z ní, nebo tak aspoň vypadala, ale druhý problém tím otevřela, protože potvrdila, že se za mnou zabouchlo okno. Manévrovací prostor slovního kličkování se významně zúžil.
Současně se od bílé Alfy směrem k Milanovi vydal snědý muž, vítal se s ním a oba odcházeli poněkud stranou, sledování Veronikou, která měla v očích výraz vyplašené laně. Máma se opět dala do hovoru s Mirellou a Veronika se přitočila ke mně, „Giovanna vystúpila na kraji dediny, keď som jej vzadu v aute potichu povedala, koho som videla zoskočit z tej pristavby, zbledla ako krieda. Vyrieš si to rýchlo, ona to nechce vidieť, ona vie, aká mamka vie byť. A eště jednu vec ti poviem, Mirella ani Pietro nevedia, že jsi spal u nej, obaja veria tomu, čo jsem povedala, že sa za tebou prirazilo okno v prvom poschodí, pokiaľ ju zhodíš, nastane peklo“. Byl jsem jí vděčný, že nás kryje a když jsem si to dal do souvislosti s tím jak se chovala při našem prvním setkání u nich doma, byl jsem mírně zmatený. Tam stála plně na mámině straně, zde mi pomáhala z bryndy. Na dlouhé úvahy ale nebyl čas, protože máma se opět otočila ke mně.
„Pamatuješ, co jsem ti říkala, že se stane, jestli uděláš nějaký průser, Kájo?“
„Ale maminko, jaký průser, já jsem přeci nemohl vědět, že tuto paní znáš“.
„No to nemohl, ale už jen to, že odněkud utíkáš oknem …….., Kájo ta tvá Jana je vdaná? No, že se nestydíš a už mi nic neříkej a jdeme“. S těmito slovy mě mamka chytla za ruku a doslova mě táhla směrem dozadu za altán, kde stála ona dřevěná koza, na které jsme pilou zpracovali s kluky poražené břízy. Bylo mi děsně, na zahradě bylo v tu chvíli nejméně 14 párů očí, ale maličko jsem se utěšoval tím, že jednak tu není Giovanna, a taky, že jsem ji neshodil, alespoň zatím.
„Milane, ty se postav sem k těm grilům a chraň tě sám svatej štětináč, jestli to maso připálíš“, máma ukázala Milanovi směrem ke grilům a dál to neřešila.
Máma:
Při představě, že naše slibně se rozvíjející oslava je narušena zase nějakým průšvihem, jsem Káju táhla za sebou jako chcíplou kočku, což mi ten uličník ještě ztěžoval, protože se snažil brzdit patama. Po cestě jsem polohlasně syčela jako píchlá pneumatika, co všechno s ním provedu, jen co tu nikdo nebude, tohle že bude jen malé upozornění na slušné chování. Kája blednul již dopředu, jako bych mu slibovala upalování zaživa na návsi. Hromada březových polen se válela pořád ještě u dřevníku a stranou byly pohozené tenké větve i s listy. Vytáhla jsem z té hromady tři dlouhé, měkké větvičky, sevřela je v dlani a vyzvala Káju:
"Tak na co čekáš? Ohneš se nebo ti mám pomoct?"
Kája nešťastně zabrousil očima po shromáždění, které pilně předstíralo, že je zaměstnáno jídlem a pitím a pak si ohnul přes kozu a nastavil zadek.
"A ty kraťasy - to je jako co??" pleskla jsem ho rukou.
Kája už nebyl bledý, naopak zrudnul jako pivoňka. Další pohled k altánu, dlouhý nádech a šup, kraťasy byly u země. Pak se odevzdaně ohnul a tiše přes rameno pípnul:
"Bude to k nim slyšet?"
"To záleží na tobě, miláčku" řekla jsem mu a stáhla mu trenýrky.
Kája se chytil rukama za nohy kozy, takže mi nabídl pěkně vyšpulený zadek a čekal na nevyhnutelné. Když mu větvičky břízy přistály na kůži, nevěřícně zalapal po dechu, ale ani nehlesl. Jen otevřenou pusou připomínal kapra, který lapá po dechu. Dalších několik setkání s březovou metlou už bylo o poznání horší, Kája začal tichounce skučet a jak se mu kůže začala barvit do karmínova, přidával i na hlasitosti. Bylo na něm vidět, jak moc se snaží si neudělat ostudu, ale to se nedalo vydržet.
Polohlasné kvílení bylo u stolu myslím slyšet až moc dobře, protože letmým pohledem jsem zaregistrovala, jak Mirella natahuje krk, aby lépe viděla, zatímco kluci okázale koukali do talířů.
Pořádných a štiplavých 25 na holou Kájovi bohatě stačilo k tomu, aby měl až do večera pocit, že sedí na žhavém uhlí a když si pak natahoval kraťasy do důstojné polohy, utíral si přitom oči i nos.
Vrátili jsme se zpět mezi ostatní a Mirella se na Káju podívala zúženýma očima. Když zjistila, že nic nehraje a po dosednutí dokonce vykviknul, spokojeně se usadila v křesílku a nechala si od Pietra podat kus dortu. Všichni ostatní si znatelně oddychli, že jim Kája nepředvedl koncert s vysokým C za doprovodu březové metly a zábava se opět rozproudila. Bohužel ne na dlouho.
Jakoby se mi osud chtěl vysmát a říci - já ti dám klidnou oslavu - ozval se vzápětí podivný bublavý zvuk a potom nastala Apokalypsa. To hadice, napojené na ten zvláštní verk, co dotáhl Kája, nevydržely nápor vody a vyletěly z ventilů jako vystřelené a voda z nich začala tryskat na všechny světové strany. Během okamžiku skropila altán, stoly, veškeré jídlo a kompletně celé osazenstvo. Všichni jako na povel s ječením vyskočili od stolů, překotili židle a křesílka a nastala panika. Stoly se skácely, jídlo se rozprasilo po zemi, v tom zmatku se toho spousta rozšlapala a Fantomas se ujal s radostí role uklízecí čety a luxoval z talířů zbytky. Chuděra Mirella dostala zásah naplno, její letní kostýmek byl v mžiku promočený skrz naskrz, čímž vynikly její křivky, klobouk z rýžové slámy připomínal cedník a dotvářel zkázu Pompejí k dokonalosti. První, kdo byl venku z altánu byl Pavel. Tušila jsem, že právě on se nám postaral o zpestření odpoledne, už jen díky tomu kvapnému vyklizení bojiště a přeskakujíc rozmatlané kusy cukroví v trávě jsem se rozběhla za ním. Pavel mne spatřil hned a v očích se mu usadilo zoufalství, protože prostě nebylo kam utéci.
"Pavle, ke mně!!" zaječela jsem dřív, než naše medvídě vymyslelo, kam se před svou rozlícenou rodičkou ukryje. To ho zabrzdilo v rozletu a téměř dvoumetrový Pavel se ke mně pomalu blížil s děsem v očích.
"Už jdu, maminko...." pípal ještě tišeji než Kája.
Ostatní kluci se pokoušeli zastavit vodu, vyhnat Fantomase, postavit stoly a židle a holky zachraňovaly jídlo. Dřevník s kozou venku byl velmi silný magnet. Nahnala jsem Pavla ke koze a řekla mu:
"Nemusím se opakovat, že ne?"
Zatímco si Pavel se vzrůstajícím zoufalstvím stahoval nemožně dlouho bermudy, vytáhla jsem z hromady větví dalších pár exemplářů a švihla jsem s nimi do vzduchu. Pavel zaúpěl.
Vzápětí zaječel, to jak se mu metla podepsala na zadek. Ti, kteří ještě nestačili utéci, měli možnost už podruhé sledovat mou techniku rovnání kluků do latě. Pavel pod údery metly poskakoval jako luční koník a pištěl jako holka, když potká myš. Holý zadek měl zrudlý a olámané větvičky měl i ve vlasech. Jak jsem byla zaujatá trestáním Pavla, zahlédla jsem jen koutkem oka, jak Mirella, doprovázená Terezou odchází do domu převléci se. A druhým koutkem jsem zaregistrovala otevření vrátek a v nich štíhlou tmavovlásku. Náhle mi ruka s metlou zůstala trčet ve vzduchu. Ta holka... Tmavovláska s mašlí, proboha proč jen ten náš kluk si nemohl najít jinou holku než dceru mé nejlepší kamarádky z dětství? Už už jsem se chystala, že zavolám Káju, že tu má návštěvu, když v tu chvíli mne silně udeřil do nosu smrad spáleniny. Otočila jsem se a uzřela gril v plamenech.
"Mně snad trefííí!!!! MILANE!!!!" zařvala jsem a pustila Pavla. Pavel si bleskem natáhl bermudy a zmizel z mého dosahu tak rychle, že jsem jeho útěk ani nezaregistrovala. Místo toho se zjevil Milan a snažil se uhasit gril proudem vody z prasklé hadice, čímž vytvořil kouřovou clonu a další dávku smradu jako kdybychom grilovali tchoře.
Vyrvala jsem z pomalu se tenčící hromady větví dalšího adepta a rozehnala se za Milanem, který takticky ustupoval a mizel a zase se objevoval v kotoučích kouře. Kuckajíc dým jsem Milanovi ukázala prstem ke koze a stejně uprskaný Milan slzíc se doplížil na místo určení. A aby mého utrpení nebyl ještě dost, zjevila se tajemná dívka s mašlí s Kájou hned za mnou a já se nadechla k proslovu. Kája byl skokem u mne a položil mi prst na ústa a ukázal hlavou směrem k domu, kam se uchýlila Mirella. Soukolí v mém mozku zašrotovalo a ozubená kolečka zapadla na své místo. Kájův pohled byl více než jasný. Upustila jsme páru prudkým vydechnutím a osopila se na Milana, že jestli nebude během vteřiny hlavou u země a trenkama u kolen, tak ho skalpuju a jeho hárem si ozdobím okno v ložnici. Milan se vyděsil a provedl vše dle rozkazu. A vzápětí jsem do něho bušila metlou jako do staré beranice a polohlasně klela jako pohan. Milan ječel jako píchlé prase, rukama si chránil zadek a dostával takový výprask, že viděl všechny svaté.
Toto se mi pramálo líbilo a strkal jsem Giovannu pryč, abych Milanovi aspoň trochu ulehčil jeho nemilou chvilku. Jakmile jsme byli trochu stranou ihned jsem se jí zeptal:
„Miláčku, proboha, co tu děláš?“
„To se spíše chci zeptat já tebe, já přijela s matkou a dalšími na oslavu k tetě Kláře, vždyť jsem ti to říkala, že jedu na rodinnou slavnost“.
„Nechceš mi doufám říci, že ta stará semetrika v bílých šatech a s černým kloboukem je tvá matka?“
Giovanně blýsklo v očích, neboť slovo semetrika ve spojení s matkou asi slyšela prvně a znovu se otázala, „tak dozvím se, co tu děláš ty?“
„Teta Klára říkáš, jo?. Tak tvá teta Klára je moje mamka. Tedy je to složitější, ale na to teď není čas miláčku, prostě je to moje mamka, to zatím stačí“.
Giovanna polkla naprázdno. „Co mi to chceš nakukat? Jezdím k tetě od dětství a kluky znám všechny a tebe jsem si mezi nimi jaksi nikdy nevšimla“.
Mezitím skončil třetí koncert pro březovou metlu a červený zadek a máma od Milana rázovala k nám.
„Tak holenku, toto si budeme muset dovysvětlit, a ty pojď s námi holčičko!“
„Mamko ne, k té koze už ne“.
„Do kuchyně! A už nemel“.
Zavřela za námi dveře kuchyně, ukázala ke stolu a já měl vážně v první chvíli pocit, že dostanu ještě přidáno a zcela rozpačitě se koukal po Giovanně.
„Tak sednete si už konečně, nebo ne?“
S úlevou jsem si sedl, protože bezprostřední nebezpečí nehrozilo, a hned zase vyletěl, protože se mi na zadku přihlásily následky po březové metle. Máma si sedla ke stolu taky, „tak budeš už sedět, nebo ne?“
„Tak vy dva, jak dlouho? Ale pravdu, žádný vytáčky!!“
„Skoro rok maminko“.
Giovanna z toho oslovení opět polknula a nevěděla kam s očima.
„Ví o tom matka Giovanno?“
„Teto, jak by mohla, vždyť ji znáš“
V tu chvíli se rozletěly dveře a stál v nich Pietro následovaný Milanem.
„Teto Kláro, potřebujeme ti něco říci“, dál se nedostal, protože zmateně zíral na mě, mamku a Giovannu.
„Co tu děláte vy tři?“
Milan se už nadechoval něco povědět, protože i jemu se v hlavě spočítalo, kolik je dvě a dvě, když viděl tmavovlásku s červenou stuhou ve vlasech.
„Milane, dej pozor, aby ti do pusy nevletěla moucha“, řekla máma poměrně úderně a Milan zase pusu zavřel.
„Pietro, tak copak jsi měl na srdci?“
Ten už na nic nečekal a začal vyprávět o tom jak se večer šel projít, co viděl v přehradě, k tomu se přidával Milan, a mě začalo být velmi líto Veroniky, která mi před nějakou dobou sama poskytla možnost jak se vyhnout nejhoršímu, rozuměl jsem i jejím pohledům vyplašené laně směrem k Milanovi, a stejně tak té Laury, kterou jsem sice ještě ani neviděl, ale pochopil jsem, že přijela s nimi v tom bílém autě a byla to Pietrova manželka.
„Teto, ony ty dvě tam snad páchaly sodomský hřích a ještě pod širým nebem“, a při těchto slovech se křižoval.
V tom do kuchyně vpadla i Mirella a začala dosvědčovat, že se holek na to ptala sama ještě ten večer a ty jí vše přiznaly. Máma se nadechla, „tak ono to ještě neskončilo jo?“ Zůstal jsem s Giovannou v kuchyni sám, a všiml si, že ona má v očích výraz vyplašené laně také.
„Co se stalo miláčku?“
„Pokud praskne, že jsi u mě spal ……. „
„Nepraskne, máma to nepoví“. Tím jsem si byl jist, už i jen tím, jak okřikla Milana před Pietrem, pokud by to chtěla prozradit, co jsme jí s Giovannou řekli, neokřikla by ho. Vzal jsem její hlavu do dlaní, přitáhnul si ji k sobě a naše rty a posléze i jazyky se spojily.
„Já si to myslela!“, ve dveřích do kuchyně stála ta semetrika, z očí jí sršely blesky a Giovanna byla najednou maličká jak kuřátko. Dole ze dvora však bylo slyšet mámu, jak volá Lauru a Veroniku.
Snad se proti mně spiklo všechno na světě! Tak já, místo toho, abych jako usedlá dáma přijímala blahosklonně gratulace, že jsem se se zdravým rozumem dožila této chvíle, budu tu na své vlastní oslavě řezat postupně snad všechny, kdož se tu vyskytli? To je snad zlý sen!!
Veronika i Laura se sklopenými hlavami naklusaly před soudnou stolici. Pietro připomínal tajfun v plné síle. Spílal své ženě ve dvou jazycích a sliboval jí očistec na zemi. Milan sice neběsnil tolik, březová metla ho přeci jen dost zchladila na těle i na duchu, ale i tak byl rozzlobený. Pietro by se nejraději potrestání své zákonité manželky ujal sám, být doma, ale zde ctil má pravidla a požadoval jen velmi přísné potrestání obou hříšnic. Odmávla jsem ho, aby se uklidnil a přestal okolo sebe máchat rukama, nebo se mu povede vzlétnout a podívala se na Lauru:
"Tak pojď, Laurito moje milá, co sis nadrobila, to si vypiješ a Veronika se bude dívat, za chvíli přijde řada na ní..."
Laura se ještě jednou podívala na Pietra, ale věděla, že se od něho prominutí trestu nedočká. Obě vykročily na terasu a odtud dozadu do ložnice. S povzdechem si pak Laura vykasala své dlouhé šaty a počkala, až se pohodlně usadím na židli, aby se mi mohla přehnout přes koleno.
"Pánové, čelem vzad a dejte si odjezd, tohle je dámská jízda" oznámila jsem dychtivě čekajícímu Pietrovi i Milanovi a oba schlípli uši a odebrali se na zahradu. Z otevřeného okna beztak uslyší každé slovo.
Kdyby jen slovo... Sotva jsme osaměly, svlékla jsem Lauře její úsporné kalhotky a s úsměvem se zadívala na několik slabě růžových proužků na její buclaté prdelce, patrně od rákosky. Je vidět, že je nad ní i doma držen dohled. Laura vzápětí slabě vypískla, když jí má ruka přistála na vyšpuleném zadečku. Podložila jsem si jí kolenem a začala jí vyplácet na holou zadničku. Laura byla z jinačího těsta než kluci. Dlouho odolávala, než se její tělo konečně smířilo s porážkou, přestala se mi vzpouzet na klíně a uvolnila se. Tím otevřela i cestu pláči a celou místnost naplnilo její usedavé vzlykání. Prdelka jí hořela rudě a nesmírně to bolelo. Vědoma si toho, že Laura je zlobivá holka, plácala jsem jí schválně jen na jedno místo přesně doprostřed obou macatých polokoulí. Lauřiny kalhotky skončily kdesi pod skříní, když začala kopat nohama a po tváří se jí kutálela jedna slza za druhou, to jak Laura nefalšované úpěla pod mou trestající rukou.
Když byl trest vykonán, Laura si způsobně vykasala sukni šatů do pasu a s do ruda rozžhavenou prdelkou si klekla do kouta k posteli a na mém klíně zaujala místo Veronika. I ona si vykasala krátkou sukni a nabídla mi svou kulatou zadničku, neposkvrněnou, jak jsem se vzápětí přesvědčila. Kalhotky byly posunuty ke kolenům a výprask nabral druhé kolo. Ruka mne dost pálila, obě holky měly prdelky už vycvičené a já litovala, že jsem si je neposlala pro rákosku. Ale přesto jsem i Veroniku poctivě vyplácela celou dlaní, až nadskakovala. Veronika se velmi brzy rozplakala, nevydržela tolik, co Laura. Ale poslušně špulila bitý zadeček znovu a znovu, třebaže by nejraději vyskočila a utekla někam hodně daleko. Nářek z ní tryskal s každým nádechem i výdechem a kůže prdelky se pomalu začala měnit na sytě červenou. V tu chvíli jsem uslyšela z chodby, jak mě volá Mirella.
„Maminko, já ti to vysvětlím“, Giovanna byla viditelně vyplašená, což mě poměrně překvapilo. Vzápětí mi došlo, jak říkala, že máma někdy vyvádí a prudí a já se vzápětí měl dovědět, že Giovanna rozhodně nepřeháněla. Hovor byl veden italsky, tzn. slovům jsem nerozuměl vůbec, stačila mi gesta. Nakonec se Giovanna rozplakala a to jsem toho už měl plné zuby. Postavil jsem se mezi ně a houkl „dost“. Ticho nastalo ihned a bylo rušeno jen z vedlejší místnosti rytmickým plácáním a začínajícím vzlykotem. Teď se začalo česky.
„Tak podívej mladý muži“, trochu se zarazila, neboť jí došlo, že mi rozhodně není 23 let jako její dceři, „jestli si myslíte, že jsem byla padlá na hlavu, a když vás tu vidím tak vrkat, že mi nedošlo, odkud jsi ráno utíkal po té střeše, tak se hluboce pleteš. U nás ale dívky s muži spí až po svatbě, a to Giovanna dobře ví, takže se do toho teď nemíchej a já si to s ní, spolu s jejím bratrem, vyřídím, neboť pošpinila čest naší rodiny“. Vzápětí začala volat Pietra.
Tak toto bylo jak z fantastického románu z minulého století, kdy se mi tu ta semetrika pokoušela nakukat, že v Itálii se holky vdávají jako panny.
„Carlo, prosím, nepleť se do toho“.
„A to zase ne, podívejte se, já mám vaši dceru rád a upřímně věřím, že i ona mě. Takže pokud proti tomu Giovanna nic nemá, žádám vás o její ruku“.
Semetrika vypadala, že praskne. Giovanna mě objala okolo krku se slovy, že ona proti tomu nemá určitě nic a já pak dodal, že tímto pokládám věc za ukončenou.
Mirella vyběhla na chodbu a křičela „Kláro, Kláro kde jsi?“
Milan jí ukázal směr, kde má mámu hledat, neboť i s Pietrem nervózně přešlapoval na chodbě. Vzápětí Mirella vpadla do ložnice, kde máma vstávala a Veronika zaujímala místo vedle Laury.
„Kláro, mě omejou, ten tvůj kluk na mě byl opět drzý a ještě si dovolil, Kláro no on si dovolil …….“
„Tak dozvím se, co si dovolil?“ s těmi slovy vyšla máma z ložnice a srazila se se mnou přímo v místech, kde postával Milan a Giovannin bratr.
„Maminko, požádal jsem paní Mirellu o ruku její dcery Giovanny a dál bych se k tomu nerad vracel. Určitě nepřipustím nějaké středověké metody trestání předmanželských sexuálních aktivit, tady žijeme v 21. století a ne v pravěku“.
Mirella vypadala, že jí trefí šlak a do hovoru zasáhnul Pietro.
„Mamma mia, co proti tomu máš? Od Milana už vím, že Carlo bude asi slušný muž, tak v čem je problém?“
V čem je problém jsme se už nedověděli. Na chodbu začala vytékat voda z Milanova pokoje. Jak jsme potom zjistili, musela prasknout voda v zadní koupelně, kde se předtím Mirella upravovala po výbuchu vody v altánu. Zasažena vodou byla celá horní polovina domu a trvalo nám dlouho do tmy, než se podařilo vodu zpacifikovat a utřít to nejhorší. Podíleli jsme se na tom všichni domácí až na Josefa, který seděl v altánu s Pietrem a trestali láhev kořalky, na počest zasnoubení jeho sestry.
Bylo potřeba snosit suché postele do mého pokoje a tento se měl pro příští noc stát útočištěm všech holek, včetně Mirelly a my kluci jsme si museli nanosit alespoň slamníky na půdu. Ten, kdo mohl jít spát do domu, se pomalu rozloučil a dům i okolí začal pomalu tichnout.
Dali jsme s Milanem holkám dobrou noc a odebrali se nahoru, kde už na svém slamníku čekal vykoupaný Pavel, ležíc na břiše a bylo tudíž možno vidět jeho červený zadek, který si nechal jen tak, neboť přeci jen to je příjemnějším, než když se na pošramocenou kůži po metle lepí látka pyžama. Postupně jsme s Milanem následovali Pavlova příkladu a zanedlouho jsme leželi jeden vedle druhého na svých slamnících a oba bráchové mě zpovídali z toho, co mě to tak najednou popadlo. Pak vrzly dveře na půdu, bylo slyšet kroky na schodech a vzápětí nahoru na půdu přišla mamka v dlouhé bílé noční košili.
Chvíli mi trvalo, než jsem vstřebala všechny dojmy dnešního, opravdu velmi vypráskaného dne. A to doslova. Dlaň mne pálila ještě teď, ze zahrady se stala laguna, ve které řádil přežraný Fantomas a čas do času vyblil zbytky všeho, co stihl ukrást a sežrat. Altán byl vytopený. Z hostiny zbylo opravdu jen velmi málo, ještě že mám celoročně špajz plný Jirkových klobásek a zavařeného masa a zeleniny. Domem se prohnala povodeň. V koupelně odpadly dlaždičky a prasklá trubka ve zdi ještě nějakou chvíli chrlila vodu, než Josefa napadlo vypnout hlavní uzávěr. Laura s Veronikou měly rudé prdelky a otlačená kolena. Pavel, Kája i Milan dostali svorně metlou. Gril byl na vyhození. Josef našrot. Pietro nepoužitelný a Mirella na infarkt.
Ženská část se odebrala do Kájova pokoje, který nějak zázrakem přečkal tou šílenou koupel. A kluci se uhnízdili na půdě. Když se dům jakžtakž zklidnil, nevydržela jsem a šla se podívat za svými dětmi, které už dávno dětmi nebyly.
Všichni tři leželi na břiše a Milan si právě pod dekou opatrně stahovat trenýrky, aby si ulevil. Další dvě červené prdelky na mně jukaly už zdálky. Vzhlédli a když mne spatřili, malinko se ulekli, že ještě přijde další kázání a nedejbože trest. Vyvedli toho za dnešek víc než požehnaně.
Sedla jsem si k Pavlovi a hrábla mu rukou do vlnitých vlasů:
"Ty jseš takový kopyto ševcovo, viď? Proč nám musíš neustále předvádět, co všechno neumíš? To ti nestačilo, jat tě tenkrát málem zabila elektřina?" Pavel mi položil obličej na stehna a zavrněl:
"Já už budu hodnej, maminko.."
Neodolala jsem a z vískání ve vlasech jsem po zádech přešla až k jeho stále velmi teplé prdelce a pomalu mu hladila naběhlé stopy po březové metle. Pavel melodicky funěl a mně brzy došlo, že usnul. Opatrně jsme ho přesunula na polštář a podívala se na oba zbylé hříšníky. Milan popotáhl a Kájovi se v očích zaleskly slzy. Přešoupla jsem se k Milanovi a na Káju mrkla, aby vydržel, že na něj taky dojde. Milan se mi hned drápal na klín, sotva jsem dosedla. Nastavil mi nejdřív tvář, ke které jsem se sklonila, vzala jeho obličej do dlaní a dala mu pusu. Ruka mi poté sjela taktéž k jeho sedací partii. Uznala jsem, že dostal nejvíc a něžně hladila tu jeho malou prdelku, posetou různorodě čarami rudě pulzujícími. Milan maličko pofňukával, když jsem mu říkala:
"Tebe nám přineslo snad samo peklo, copak za tu dobu, co mi říkáš mami jsi ještě nepřišel k rozumu? Ach jo... Milane, Milane.... ty máš kliku, že tě mám tak ráda...."
Milan se rozbulel naplno a pevně mne objal v pase. Držela jsem to jeho křehké tělo v náručí a hladila ho, aby se uklidnil.
A nakonec Kája. Ten velký kluk s očima jako studánky. Dnes natropil nejvíc zmatků, postaral se o pořádné překvapení, třebaže nechtěně. Když jsem se posadila i k němu, zčervenaly mu tváře a plaše se optal:
"Smím?"
Přikývla jsem a on mi jako kluci položil hlavu do klína. Hladila jsem ho po tvářích a po vlasech a přemýšlela nahlas:
"Co s tebou mám udělat, ty uličníku jeden? Na to, abych tě roztrhla jako lístek do cirkusu tě mám moc ráda. Jen doufám, že s tou Giovannou to nebyl vtip, to by tě Pietro taky mohl zastřelit jako škodnou.... tak pojď, nastav tu prdelku, neboj nebudeš bit....."
Kája stydlivě natočil zadek blíž ke mně a i když věděl, že už přes něj nedostane, přeci jen ho instinktivně sevřel, když se ho má ruka dotkla. Šlince už nebyly tolik patrné jako u Milana a Pavla, ale kůže dosud hřála. Usnul stejně klidně jako oba kluci a ze spaní se usmíval. Na půdě v měsíčním světle vířily částečky prachu, odkudsi z dálky byly slyšet štěkání psů a já seděla mezi svými dětmi a připadala jsem si jako ta nejbohatší žena na světě. Vždyť mám své kluky a holky, kteří mne mají rádi, čert vem vyplavenou zahradu a seřezané zadky. Tohle je moje rodina a ta je jen a jen moje!
pokračování příště...
šmarjá mamko, a to jsme ti s klukama v tom zmatku ani nestihnuli dát dárek :-)
OdpovědětVymazatSám jseš dárek brašule :D
VymazatNo já si to vyberu, miláčkové....
OdpovědětVymazatCo si vybereš mamko?
VymazatKoukám, že si to s Vámi mamka užije a nedáte pokoj ani o takové důležité chvíli.
OdpovědětVymazat