Cesta domů...
Okolo byla jen tma a ticho, nedokázal bych říci, jak dlouhá doba uběhla od chvíle, kdy si ona sedla ke mě na postel a vzala do své mou ruku. Že nešlo jen o sen, dokazovaly dvě věci. První byla vůně, která po ní v pokoji zůstala, cítit byla zřetelně a jasně a věděl jsem, že tutéž vůni měla tehdy po vojně, při našem třetím setkání, kdy jsem si lehal na její stehna. Druhou věcí, jež jasně říkala, že nešlo o sen, byl můj vlastní zadek.
Pak tu byl ještě onen sen, kdy vedle mě seděla Denisa a tiše mi šeptala, jak se na mě tehdy zlobila na pouti a vlastně nezlobila, jak se jí dotknul tehdy ten fotbal a plno dalších věcí. Neuměl jsem si pomoci, nedokázal jsem rozlišit mezi tím, zda se mi toto zdálo či nikoliv. Stále tu byli ti dva:
Jang: „no jasně, to víš, že jo, seděla tu, plakala ti na rameni, že celou dobu chtěla jenom tebe, protože jen ty seš na celým světě“.
Jing: „neříkala, že jsem jediný, ale mluvila o tom, že mě má ráda“
Jang: „svatá prostoto, a pak ses probudil a měl jsi prsty v nočníku“.
Toto se nedalo poslouchat, tudíž jsem vstal. Cítil jsem, že ač je venku teplá noc, přeci jen je pouze v trenýrkách chladno. Přehodil si deku přes ramena, nohama vklouzl do půjčených dřeváků a vyšel ze dveří svého pokoje. Vedlejší dveře byly zavřené a asi za nimi spala Denisa, došlo mi, že vlastně vůbec nevím, kam chodí spát ona. Potichu dolů po schodech a pak cestou, která musela vést k rybníku, aspoň jsem si to myslel, což se ukázalo býti nepravdou a než jsem došel k vodě trochu jsem se i prošel vlahým ránem. Sedl si na kraj rybníku, přitáhl rohy deky více k sobě a díval se, jak vstává nový den. Ve chvíli, kdy slunce vyjelo z vodní hladiny na svou cestu a zalilo kraj příjemným teplem, šly trenýrky dolu a o chvíli později byla moje hlava vidět skoro ve středu rybníka.
Spatřil jsem ji hned, když jsem se otočil směrem ke břehu, na němž zůstala deka i trenýrky. Byla ještě u hospody, ale jasně mířila k vodě majíc na sobě dlouhé žluté tílko. Okamžitě jsem zhodnotil taktickou situaci a všiml si, že ona míří maličko jinam, než byly moje trenýrky a dojde k vodě za malým ostrohem vytvořeným z rákosí a doutníků. Neví o mě. Potichu jsem doplaval za rákosí přesně ve chvíli, kdy ona zkoušela jednou nohou teplotu vody. Bylo zvláštním se takto na ni dívat.
Ještě více mi zvláštnost situace došla v okamžiku, kdy Denisa sáhla zdola pod tílko, sehnula se a pak tím známým přešlápnutím, které umějí jen holky, vystoupila z bílých kalhotek, položila je do trávy a vzápětí k nim přidala tílko. Na situaci nejrychleji reagoval penis, který ač dosud jsa ponořen do chladné vody byl nápadně malý, jeho přítomnost nešlo nyní ignorovat. Stahovala si vlasy gumičkou, otočena stále ke mně zády. Došlo mi, že od té příhody, kdy praskla moje návštěva na onom místě, jsem se vlastně k žádné holce ani nepřiblížil. Byla jiná než Markéta, z celé její figury mě přitahovaly boky a plný zadeček.
Jang: „no dělej, už se otoč, ať tě vidím celou“
Jing: „zmiz, zmiz do hajzlu, táhni pryč, opovaž se mi tohle zkazit nějakou kravskou poznámkou, nebo frajeřením“.
Otočila se a já prvně viděl to, co jsem tušil, ale nikdy neviděl, totiž její velká prsa a ta zcela zaujala mou pozornost. V tu chvíli jsem si i uvědomil, že jsem na ni dosud nikdy nepomyslel jako na ženu. Vzpomínal jsem na culíkaté káče, na své poznávání toho, když se jí něco nelíbí, na její vůni, ale ne na ni, jako na objekt mého zájmu jako muže. Přikrčil jsem se za rákosí ještě víc, abych ji nevyplašil, protože trapnost situace, kdyby si mě nyní všimla by byla nebetyčná. Vstoupila do vody jako víla, jakmile jí voda schovala i pupík položila se na hladinu a zamířila ke středu vodní plochy. Minula mě, já ponořil do vody i hlavu a vyplaval za ní. Spatřila mě ve chvíli, kdy jsem byl od ní 3-4 tempa a v první chvíli měla v očích nechuť, kterou vystřídalo překvapení, a z jejich výrazu jsem měl pocit, že i radost.
„Co tu děláš?“
„Jsem tu už aspoň dvě hodiny, ale právě plavu vedle tebe“
Ta odpověď byla tak prostá a samozřejmá, doplavali jsme mlčky až na druhou stranu, kde bylo písčité dno a ona si do něj sedla, tak aby měla vodu až po krk. Vydechovala a já se díval, ležíc stále na vodě, protože mě se z jistých důvodů sedět v písku nechtělo.
„Mám plavat napřed a odejít od rybníka?“
Neodpověděla, jen ke mně natáhla ruku, chytla tu mou a přitáhla si mě k sobě blíž. Vzápětí se dotkly naše rty a nejen ty a já se neudržel a má volná ruka našla pod vodou její prsa. Necukla, neudělala nic odmítavého, ba spíše naopak, měl jsem pocit, jako by s tím dotykem mé ruky se naše rty spojily ještě víc.
„Chyť si mě“ vykřikla a vyrazila směrem zpět. To byla hračka ji dostihnout a cítil jsem, že zpět plaveme mnohem rychleji než sem. Ještě jsme oba byli ve vodě, když se naše rty dotkly znovu. Nyní jsem ji směřoval nalevo od rákosí k místu, kde ležely trenýrky a hlavně deka. Mátlo mě, že se nijak nebrání, situaci neřídí tak jako tehdy ve stáji, u chatové osady či v kůlně. Když jsem ji mokrou pokládal na deku, cítil jsem, jak mi její tělo bez odporu odpovídá a nechává se položit. Líbal jsem ji od krku, přes ramena, prsa. pupík a stále níž. Teď jsme tu byli jen my dva a nic víc, ani kachny u rákosí, ani krávy, které se pásly o kousek dál za elektrickým ohradníkem. Když jsem ústy došel k podbřišku, cítil jsem ji, cítil jsem, jak žensky voní a toužil po ní celým svým já. Hlavu mi ze stran skryla její stehna a o maličko později jsem slyšel, jak ona není schopna být potichu. Bylo to tak absolutně jiné, slyšet ji takto kňourat jako kočku, ve srovnání s jejími povely v kůlně.
Jakmile se ale začala ozývat ještě hlasitěji, došlo mi, že zvuky se nad hladinou nesou zřetelně a daleko, že na druhé straně rybníka se probouzí ves a po jejím těle se vyšplhal zpět k ústům a ty její aspoň na chvilku umlčel svými. Současně se naše těla spojila v jedno a oba klíny vzápětí našly společný rytmus, čímž se ale zvuky obnovily, a tomu se už moc nedalo bránit.
Leželi jsme pak spolu na dece ještě dlouhou dobu po tom, co naše těla vybuchla, dívali se vzájemně do očí a oddychovali.
„Máš někde nějakou, ke které se teď chceš vrátit?“
„Mám, jmenuje se Verunka, jsou jí skoro čtyři roky a rád tě s ní jednou seznámím“.
„Věřím ti, ale nesmíš mi nikdy lhát, nikdy, rozumíš? Nikdy!!“
Do stavení jsme se vrátili společně, oba mokří, protože jsme si ještě zaplavali a zejména Denise z vlasů kapala voda na podlahu. Denisa v kuchyni brala tácek s houskami, zatímco já dělal pro oba čaj. V kuchyni se vynořila teta a naoko láteřila, že tam je Denisa jak vodník a kdo že bude vodu z podlahy utírat. Potom se k Denise přitočila a přesně ve chvíli, kdy jsem do kuchyně vcházel já, chtěje pomoci přinést jídlo na stůl, teta pronesla, „musela jsem jít dnes do práce přes náves, nevíš něco o tom proč? A tolik jsi ho snad vybarvit nemusela“.
V mžiku jsem cítil, jak jsem rudý jako rajče od paty až po kořínky vlasů. Tak krásně to začalo, našel jsem útočiště na místě, kde bych ho nečekal a teď toto. Viděla to, budu opět označen za devianta a odtáhnu jako spráskaný pes.
„Že jsi sem dnes měla delší cestu, za to ti moc děkujeme teto, ten zbytek prosím nech jen na nás dvou“. Podala mi máslo a vystrkovala mě před sebou směrem do jídelny. „Neval na mě ty oči. Teta je prima, mohu se jí svěřit úplně se vším, sám to poznáš časem taky, ale do toho kdy, jak a proč ti zmaluju zadek, mi mluvit nebude“. Jen jsem zíral, ona to pronesla jako by se nechumelilo, rozkrojila housku a mazala ji máslem.
Dny ubíhaly a stále se dělo něco nového. V první řadě jsem přenesl postel z pokoje, kde jsem prve spal sám, za ony zavřené dveře, do Denisina království, abych už nikdy nemusel usínat sám a mohl si vždy vložit ruku svou do její. Současně jsem si prohlížel všechny obrázky po zdech, kde jsem poznával jak ono malé káče, tak slečnu z tanečních, démonicky černou bohyni a ze všech těch obrázků na mě koukaly stejné oči.
Druhou věcí, kterou jsem musel zařídit, bylo přenesení těžiště mého podnikání sem do Liberce. Nebylo to tak složité, jak to zprvu vypadalo, protože projekční firma toho zase tolik nepotřebuje. Postup jsem si rozmyslel předem. Aby mi dosavadní nejschopnější zaměstnanec nevzal v Praze roha, až tam denně nebudu, učinil jsem z Marka 15 % společníka a převedl na něj starost o chod pražské kanceláře, a dohled nad účetním, abychom měli veškeré papíry v pořádku. Dále jsem Markovi objasnil, že druhou pobočku budeme mít v Liberci, že strategicky je to výhodné, neboť dosavadní tamní průmyslový podnik je koupen velkým německým koncernem, který hodlá sem do Čech převést část své výroby, ale současně s tím rozpouští nepotřebnou projekci. Pár tamních lidí znám, tzn. od prvního pracují u nás, a taky jsem mu vysvětlil své vazby na Aleše, který v dané oblasti podnikal ve stavebnictví a díky vzmáhajícímu se cestovnímu ruchu na horách získával jednu rekonstrukci původních zotavoven ROH na hotely za druhou. K tomu ať připočte rozvoj mladoboleslavské fabriky včetně Kvasin, kde taky budou růst nové objekty a všechny budou nutně muset být vyprojektovány. S tímto plánem rozvoje podnikání jsem užaslého Marka opustil a vyzval ho, aby si rozmyslel, jaké že chce nové auto.
Starost mi dělala Verunka, aby se mi neodcizila a nevynechal jsem ani jeden víkend, kdy jsem s ní měl dle rozhodnutí soudu být, což myslím kvitovala i Markéta, která ale zásadně v daný pátek odvedla Verunku do školky, odkud jsem si ji vyzvedával já, a na víkend Markéta mizela neznámo kam. Odpoledne v neděli přicházela moje máma, aby si Verunku taky užila a byla to máma, kdo Verunku k večeru předával Markétě. Mámina averze byla stále hmatatelná, jako bych byl prašivý, v tom si mohla podat ruku s Markétou a ta navíc, když jsem ji náhodou potkal, mívala v očích i něco jako pohrdání. Naštěstí měla dost rozumu, aby se nesnažila Verunku vůči tátovi nějak očkovat, tudíž jsem měl pocit, že v rámci možností jsem dosáhl maxima. Cítil jsem však, že moje celovíkendové výlety trápí Denisu.
V novém bydlišti jsem našel i fajn chlapa jak na pivo, tak na spřádání plánů do budoucnosti v podobě jejího strejdy Ondřeje. Bývalý koňák a sedlář dnes stahoval pomocí dvou těžkých koní dřevo z okolních lesů, k čemuž se mu Máša a Dáša, jak svým těžkým kobylám říkal, náramně hodily. Upekli jsme spolu skoro celé řešení. Nikdy bych neřekl, co vše lze získat zpět v restituci, byť to v mnoha případech bylo v žalostném stavu. Za hospodou byla stará hospodářská stavení, v jednom z nich byly v našich plánech stáje pro koně, druhé stavení se jmenovalo Penzion Denisa, za penzionem jsme oba už viděli jízdárnu, parkoviště, a ještě o kus dál figurovaly antukové tenisové kurty. Projekčně jsem si to dokázal za pomoci své projekční kanceláře a pár dalších známých projektantů, namalovat sám a během čtyř měsíců byl na stole úvodní projekt.
Nyní přišla řada pozvat k nám nahoru Aleše, aby se na to podíval z hlediska stavebních prací. To, že se Aleš a Denisa už jednou setkali a kdy to bylo, mi došlo až ve chvíli, kdy před hospodou zastavilo jeho auto a Aleš vystoupil. Ihned mi hlavou proběhla ona pouť dole v Liberci, Alešovo pokládání Denisy za mou mladší ségru a její následný útěk. Do prdele.
Jang: „tak tohle bude dokonalý, Aleš je ještě větší frajírek než býval před tím, hlavně od té doby co jezdí tím velkým medvědem, tak to jsem zvědav jak dopadne tohle setkání“
Jing: „ umíš taky něco jiného, než mít radost z blížícího se neštěstí?“
Jang: „jaké neštěstí, prostě bude nějaká prča, pak dostaneš na prdel a ono se to zase nějak srovná. Jsem zvědav, jestli se Alešovi zmíníš, co svým tehdejším projevem způsobil a jak to potom štípalo“.
Podali jsme si ruce, já ho seznámil s Ondřejem. V tom vyšla z kuchyně Denisa, mířila k nám, dozadu do salonku a ptala se ho, zda si něco dá. Odvětil, že jedno malé pivko a otočil se zpět k nám se slovy, „ty vole, dneska je to hrozný, servírka ani neví že má s sebou nést i jídelní lístek a ne mi hned cpát pití, na kterým každá hospoda nejvíce vydělává“.
Jang: „tak hošánku, a máš to tady, to ti ona nikdy nezapomene, možná bude nejjednodušší jít nahoru, sbalit si kufr a padat“.
Jing: „teď nesmíš mlčet“, jsem tiše pípnul:
„Aleši, tos trochu přehnal, toto je má přítelkyně a myslím si, že bude vhodné, když se omluvíš“. Uf a bylo to venku, cítil jsem, jak mám výborný pocit, dokázal jsem Janga i Aleše usměrnit a veřejně se zastat ženy, na které mi tolik záleželo a nenechat z ní jako tehdy udělat prostě jakousi blbku. Vzápětí Aleš zesinal, otočil se směrem k Denise a omluvil se. Zůstal jsem na ni viset očima a cítil se v tu chvíli trochu jako oddaný psík a děsně moc si přál, aby tu omluvu přijala a vše zůstalo ok. Usmála se na mě a já věděl, že toto mi vyčítat nebude.
„Ty vole, tos nemohl něco říci, tohle jsem posral, jak teď vypadám, kde jsi k ní vůbec přišel?“
„Ty vole, stačilo se jen chovat trochu slušně a mohl jsem vás normálně představit a jen tak mimochodem, Ondřej je její strejda“.
Před Alešem přistálo to pivko a už jsme se k této záležitosti nevraceli. Jenomže jak se na stole objevily projekty, Denise neušlo čeho se týkají a začala mít v očích blesky a já neznal jejich příčinu. Aleš pak sbalil plány s tím, do týdne mi pošle odhad rozpočtu a vyrazil zpět do Liberce a vzal s sebou Ondřeje, který tam shodou okolností potřeboval a nechtěl jet autobusem.
„Tak a teď mi řekni, co tohle mělo být a koukej se nevytáčet!“
Ve dveřích do salonku stála i její teta, ale to už Denisa seděla u stolu proti mně. Nechápal jsem o co jde a snažil se zkoumat terén.
„Ty se zlobíš, že tě urazil? OK Denisko, je to vůl, ale za to já přeci nemohu, ale omluvil se přeci“.
„Hele koukej to klopit ven, nebo půjdeme napřed do kůlny!“ Zmateně jsem pohlédl na její tetu a očima u ní hledal i jakousi pomoc, protože jsem netušil, co Denisu tolik dožralo. Pomohla mi upřesnit otázku a zeptala se místo Denisy, co to bylo za plány a projekty.
Ulevilo se mi, měl jsem pocit, že teď čistotou svých myšlenek nemohu nic zkazit a začal jim oběma vysvětlovat, jak se okolí změní, kde budou stáje, kde penzion a jak se bude jmenovat, že se moc těším, až Denisa opět bude u stájí kropit kobylám nohy a až pojede do lesa, budu ji moci ze silnice pozorovat z motorky, no prostě snil jsem s otevřenýma očima.
Bouchla do stolu:
„A když se to tedy bude tak pěkně jmenovat, nestálo by aspoň za to, říci mi o tom, seznámit mě s tím, abych mohla říci vlastní názor, já nebo teta, jak by se nám to líbilo či nelíbilo?“
Teď mi to došlo, rozdíl mezi ní a Markétou, tu by nic takového nezajímalo, řešila by jen kde bude stáj, jaký bude kůň, kolik kamarádek potom pozve, jak bude vypadat a kam si pojede koupit žokejskou čepici, boty a bičík. Bičík, při tom slově mi přejel mráz po zádech.
„Budu vzadu v kůlně“, a odešla.
„To jsi celé pokazil Jindro, jí to teď bude hrozně mrzet, protože ona chce být s tebou, se vším ti pomáhat, být součást tvého dění, nejen trpně přijímat, co ty uděláš. Nevšiml sis, že je to už velká holka? Že z té malé holky v punčocháčích zbyly jen ty krásný oči?“
„Všiml teto“ svěsil jsem hlavu a pípnul ještě „ale co mám teď dělat?“.
„Teď musíš jít sníst co sis nadrobil, říkala přeci, že tě bude čekat v kůlně“.
Vyvalil jsme na ní nevěřícně oči. Ne proto, že bych si nepamatoval, kde bude Denisa čekat, ale nevěřícně nad tím, že jsem ji jednak nazval tetou, naprosto vážně ji žádal o radu a hlavně, zcela věcně mluvil o tom, že za chvíli budu mít spráskaný zadek a nepřipadal si jako deviant.
„Běž, budu ti držet palce“.
V té kůlně jsem dlouho nebyl, na jejím konci seděla Denisa na stoličce a v ruce ten bičík.
„Já jsem to nemyslel špatně miláčku“.
„To tě ale nijak neomlouvá, protože mám stále pocit, že já jsem jen okrajovou částí tvých plánů“. To nebyla pravda a měl jsem pocit, že tento úder není fér. Ona figurovala ve všem, nač jsem celou tu dobu myslel, co jsem dělal a proč. I pro koho jsem to dělal. Ona a Verunka.
„Mám ti pomoci, nebo to zvládneš sám?“ a kývla hlavou k mému poklopci.
„A mohu se dívat jen dopředu?“
„Ano, to bude nejlepší“.
Položila si mě přes kolena a rytmicky mi začala rukou dělat zadek silně citlivým. Toto se dalo vydržet celkem snadno. Když skončila, měl jsem pálivý pocit na těch místech, ale znatelně se mi ulevilo, že už to mám za sebou.
„Nikdy tě už od ničeho nevynechám“.
„No to bych ti taky radila a teď si svlékni ty trenýrky a rukama se opři o stěnu“. Následoval tanec pro vystrčený nahý zadek a jeden bičík a bohužel jsem jej tančil já sám, podle její taktovky. Když to celé skončilo a moje slzy smáčely její šaty, uvědomil jsem si, že Jang asi odjel s Alešem a Ondřejem, prostě nebyl tady. Když jsem procházel okolo kuchyně k nám nahoru, měl jsem pocit, že se na mě teta usmívá a ukazovala mi držený palec.
Následně šlo vše jako po drátkách. Pokojík, ve kterém jsem pod touto střechou spal první dvě noci, Alešova firma během pár dní změnila v růžové království, jemuž vévodila veliká bílá postel s malými nebesy. Pod oknem stůl, na něm kreslící potřeby a než jsem odjížděl, položila na postel Denisa dva Little Pony, růžového a světle modrého.
Zastavil jsem pod dubem, který tam stál a vše viděl od mých prvních krůčků tady jako němý svědek mé proměny. Nyní měl vidět finální kousek. Otevřel jsem zadní dveře, rozepnul pásy v dětské sedačce a za chvilku vedle mě stála má princezna. Nejistě se koukala kolem sebe. Ve dveřích hospody stála Denisa, teta i Ondřej a postupně jsem jí každého z nich ukázal.
„Půjdeš teď se mnou, něco ti ukážu?“ Denisa ji vzala za ruku a Verunka jí svou ručku vložila do dlaně. Otočila se po za mnou a já jen kývnul. Ten obrovský dub teď viděl, jak moje holky spolu jdou k Máše a Dáše a jak Verunka zcela beze strachu obě kobyly hladí. Když jí pak Ondřej vysadil Máše na záda, jen trochu výskla a chytla se za hřívu.
Večeře a do koupelny. Učesal jsem jí vlasy, oblékl noční košili a vyrazili jsme spolu nahoru do podkroví. Otevřel jsem dveře do růžového pokoje a Verunka vběhla do postele k poníkům, jako by tam k nim patřila od pradávna.
„Až budu velká, chci taky Mášu, a tyhle dva se budou jmenovat Máša a Dáša“.
„Ano beruško, až budeš velká, budeš tady u mě mít svou velkou kobylu a spolu s Denisou se budete honit tady po loukách, ale teď už musíš spát“. Ukládal jsem ji pod deku a ucítil za sebou Denisu. Oba jsme se pak doplňovali ve vyprávění pohádky a počkali až usne.
Denisa se pak postavila za mě, objala mě kolem krku a do ucha zašeptala, „vidím, že jsi dobrý táta“. Sáhla pak do kapsy šatů, vložila mi do ruky maličký ústřižek termopapíru s tmavým trojúhelníkem ve kterém jsem jasně poznal siluetu lidské hlavy, „doufám, že budu stejně dobrá máma“.
Denisa:
Už tenkrát, když mi řekl o Verunce a pak mi ukázal její fotku, jsem to věděla. Věděla jsem, že Jindra je ten pravý. Když se na břehu rybníka ve společném objetí rozhodl, že zůstane, myslela jsem si, že mi srdce vyskočí z hrudi a poběží to napřed rozhlásit po celé vesnici.
A když se o Jindrovi dozvěděl i strejda Ondřej a oba chlapi si prvně stiskli ruce, bylo jasné, že k nám Jindra prostě patří.
Jen jsem doufala, že toho jeho vypečeného kamaráda už nikdy neuvidím. Podobní exoti ve mně probouzeli zuřivost. Navrch, když jsem z Jindry vydolovala přiznání, co za mými zády s Ondřejem upekl, že rozhodoval o mně bez mně, chtěla jsem roztrhnout i jeho. No neroztrhla jsem ho, pochopitelně, ale musel opět navštívit kůlnu. Tím, že jsem šla napřed, jsem propásla neskutečně silný okamžik, kdy Jindra nešťastný jako šafářův dvorek dostal od tety kázání, nazval jí prostě tetou a uvědomil si, že ona všechno ví a drží mu palce, aby to dobře dopadlo. Že když se za mnou přišoural do kůlny jako svázaný a měl strachu plné oči, bylo to hlavně proto, že si nebyl jistý, čím mně tak naštval. Ohnutý pak přes moje kolena, dostalo se mu poučení, že nejsem kdovíjaká pipina, co čeká, až za ní někdo udělá vše důležité a ona přijde k hotovému, že odteď jsme na všechno dva - na lásku, na radosti, na starosti, na problémy, na práci, na ty dva divné hlasy, co mu pořád dělají ze života peklo... prostě na všechno dva a že ho nikdy v ničem nenechám samotného. Pak dostal na zadek na pamětnou a bylo na něm vidět, že si v duchu gratuluje, že už to zvládá bez kraválu. Ovšem jen do té doby, než přišel ke slovu důvěrně známý bičík a než jsem mu na holém zadku vyrobila další památku na to, co zase zvoral. Pak zase modré studánky vydaly poctivou dávku slz a Jindra sliboval hory i s horalama.
Té noci jsem mu vše vynahradila a naše těla se propletla v láskyplné harmonii, objímala jsem ho i se mu nabízela a Jindra mi dával na srozuměnou, že pro něho jsem velmi důležitá, že mne miluje a že udělá všechno proto, abychom spolu mohli být šťastní.
A když jsem pak za nějakou dobu zjistila, že naše "usmiřovací" noc bude mít za pár měsíců hmatatelný výsledek, vůbec jsem se neobávala toho, že by byl Jindra proti.
Setkání s Verunkou bylo už jen třešničkou na dortu a já jsem si svatosvatě odpřisáhla, že budu svého Jindru, toho nádherného modrookého kluka s hlavou, ze které pozvolna mizely hnusné vzpomínky a myšlenky, chránit třeba před všemi Markétami celého světa a nikdy nedopustím, aby byl nešťastný.
K O N E C
Pak tu byl ještě onen sen, kdy vedle mě seděla Denisa a tiše mi šeptala, jak se na mě tehdy zlobila na pouti a vlastně nezlobila, jak se jí dotknul tehdy ten fotbal a plno dalších věcí. Neuměl jsem si pomoci, nedokázal jsem rozlišit mezi tím, zda se mi toto zdálo či nikoliv. Stále tu byli ti dva:
Jang: „no jasně, to víš, že jo, seděla tu, plakala ti na rameni, že celou dobu chtěla jenom tebe, protože jen ty seš na celým světě“.
Jing: „neříkala, že jsem jediný, ale mluvila o tom, že mě má ráda“
Jang: „svatá prostoto, a pak ses probudil a měl jsi prsty v nočníku“.
Toto se nedalo poslouchat, tudíž jsem vstal. Cítil jsem, že ač je venku teplá noc, přeci jen je pouze v trenýrkách chladno. Přehodil si deku přes ramena, nohama vklouzl do půjčených dřeváků a vyšel ze dveří svého pokoje. Vedlejší dveře byly zavřené a asi za nimi spala Denisa, došlo mi, že vlastně vůbec nevím, kam chodí spát ona. Potichu dolů po schodech a pak cestou, která musela vést k rybníku, aspoň jsem si to myslel, což se ukázalo býti nepravdou a než jsem došel k vodě trochu jsem se i prošel vlahým ránem. Sedl si na kraj rybníku, přitáhl rohy deky více k sobě a díval se, jak vstává nový den. Ve chvíli, kdy slunce vyjelo z vodní hladiny na svou cestu a zalilo kraj příjemným teplem, šly trenýrky dolu a o chvíli později byla moje hlava vidět skoro ve středu rybníka.
Spatřil jsem ji hned, když jsem se otočil směrem ke břehu, na němž zůstala deka i trenýrky. Byla ještě u hospody, ale jasně mířila k vodě majíc na sobě dlouhé žluté tílko. Okamžitě jsem zhodnotil taktickou situaci a všiml si, že ona míří maličko jinam, než byly moje trenýrky a dojde k vodě za malým ostrohem vytvořeným z rákosí a doutníků. Neví o mě. Potichu jsem doplaval za rákosí přesně ve chvíli, kdy ona zkoušela jednou nohou teplotu vody. Bylo zvláštním se takto na ni dívat.
Ještě více mi zvláštnost situace došla v okamžiku, kdy Denisa sáhla zdola pod tílko, sehnula se a pak tím známým přešlápnutím, které umějí jen holky, vystoupila z bílých kalhotek, položila je do trávy a vzápětí k nim přidala tílko. Na situaci nejrychleji reagoval penis, který ač dosud jsa ponořen do chladné vody byl nápadně malý, jeho přítomnost nešlo nyní ignorovat. Stahovala si vlasy gumičkou, otočena stále ke mně zády. Došlo mi, že od té příhody, kdy praskla moje návštěva na onom místě, jsem se vlastně k žádné holce ani nepřiblížil. Byla jiná než Markéta, z celé její figury mě přitahovaly boky a plný zadeček.
Jang: „no dělej, už se otoč, ať tě vidím celou“
Jing: „zmiz, zmiz do hajzlu, táhni pryč, opovaž se mi tohle zkazit nějakou kravskou poznámkou, nebo frajeřením“.
Otočila se a já prvně viděl to, co jsem tušil, ale nikdy neviděl, totiž její velká prsa a ta zcela zaujala mou pozornost. V tu chvíli jsem si i uvědomil, že jsem na ni dosud nikdy nepomyslel jako na ženu. Vzpomínal jsem na culíkaté káče, na své poznávání toho, když se jí něco nelíbí, na její vůni, ale ne na ni, jako na objekt mého zájmu jako muže. Přikrčil jsem se za rákosí ještě víc, abych ji nevyplašil, protože trapnost situace, kdyby si mě nyní všimla by byla nebetyčná. Vstoupila do vody jako víla, jakmile jí voda schovala i pupík položila se na hladinu a zamířila ke středu vodní plochy. Minula mě, já ponořil do vody i hlavu a vyplaval za ní. Spatřila mě ve chvíli, kdy jsem byl od ní 3-4 tempa a v první chvíli měla v očích nechuť, kterou vystřídalo překvapení, a z jejich výrazu jsem měl pocit, že i radost.
„Co tu děláš?“
„Jsem tu už aspoň dvě hodiny, ale právě plavu vedle tebe“
Ta odpověď byla tak prostá a samozřejmá, doplavali jsme mlčky až na druhou stranu, kde bylo písčité dno a ona si do něj sedla, tak aby měla vodu až po krk. Vydechovala a já se díval, ležíc stále na vodě, protože mě se z jistých důvodů sedět v písku nechtělo.
„Mám plavat napřed a odejít od rybníka?“
Neodpověděla, jen ke mně natáhla ruku, chytla tu mou a přitáhla si mě k sobě blíž. Vzápětí se dotkly naše rty a nejen ty a já se neudržel a má volná ruka našla pod vodou její prsa. Necukla, neudělala nic odmítavého, ba spíše naopak, měl jsem pocit, jako by s tím dotykem mé ruky se naše rty spojily ještě víc.
„Chyť si mě“ vykřikla a vyrazila směrem zpět. To byla hračka ji dostihnout a cítil jsem, že zpět plaveme mnohem rychleji než sem. Ještě jsme oba byli ve vodě, když se naše rty dotkly znovu. Nyní jsem ji směřoval nalevo od rákosí k místu, kde ležely trenýrky a hlavně deka. Mátlo mě, že se nijak nebrání, situaci neřídí tak jako tehdy ve stáji, u chatové osady či v kůlně. Když jsem ji mokrou pokládal na deku, cítil jsem, jak mi její tělo bez odporu odpovídá a nechává se položit. Líbal jsem ji od krku, přes ramena, prsa. pupík a stále níž. Teď jsme tu byli jen my dva a nic víc, ani kachny u rákosí, ani krávy, které se pásly o kousek dál za elektrickým ohradníkem. Když jsem ústy došel k podbřišku, cítil jsem ji, cítil jsem, jak žensky voní a toužil po ní celým svým já. Hlavu mi ze stran skryla její stehna a o maličko později jsem slyšel, jak ona není schopna být potichu. Bylo to tak absolutně jiné, slyšet ji takto kňourat jako kočku, ve srovnání s jejími povely v kůlně.
Jakmile se ale začala ozývat ještě hlasitěji, došlo mi, že zvuky se nad hladinou nesou zřetelně a daleko, že na druhé straně rybníka se probouzí ves a po jejím těle se vyšplhal zpět k ústům a ty její aspoň na chvilku umlčel svými. Současně se naše těla spojila v jedno a oba klíny vzápětí našly společný rytmus, čímž se ale zvuky obnovily, a tomu se už moc nedalo bránit.
Leželi jsme pak spolu na dece ještě dlouhou dobu po tom, co naše těla vybuchla, dívali se vzájemně do očí a oddychovali.
„Máš někde nějakou, ke které se teď chceš vrátit?“
„Mám, jmenuje se Verunka, jsou jí skoro čtyři roky a rád tě s ní jednou seznámím“.
„Věřím ti, ale nesmíš mi nikdy lhát, nikdy, rozumíš? Nikdy!!“
Do stavení jsme se vrátili společně, oba mokří, protože jsme si ještě zaplavali a zejména Denise z vlasů kapala voda na podlahu. Denisa v kuchyni brala tácek s houskami, zatímco já dělal pro oba čaj. V kuchyni se vynořila teta a naoko láteřila, že tam je Denisa jak vodník a kdo že bude vodu z podlahy utírat. Potom se k Denise přitočila a přesně ve chvíli, kdy jsem do kuchyně vcházel já, chtěje pomoci přinést jídlo na stůl, teta pronesla, „musela jsem jít dnes do práce přes náves, nevíš něco o tom proč? A tolik jsi ho snad vybarvit nemusela“.
V mžiku jsem cítil, jak jsem rudý jako rajče od paty až po kořínky vlasů. Tak krásně to začalo, našel jsem útočiště na místě, kde bych ho nečekal a teď toto. Viděla to, budu opět označen za devianta a odtáhnu jako spráskaný pes.
„Že jsi sem dnes měla delší cestu, za to ti moc děkujeme teto, ten zbytek prosím nech jen na nás dvou“. Podala mi máslo a vystrkovala mě před sebou směrem do jídelny. „Neval na mě ty oči. Teta je prima, mohu se jí svěřit úplně se vším, sám to poznáš časem taky, ale do toho kdy, jak a proč ti zmaluju zadek, mi mluvit nebude“. Jen jsem zíral, ona to pronesla jako by se nechumelilo, rozkrojila housku a mazala ji máslem.
Dny ubíhaly a stále se dělo něco nového. V první řadě jsem přenesl postel z pokoje, kde jsem prve spal sám, za ony zavřené dveře, do Denisina království, abych už nikdy nemusel usínat sám a mohl si vždy vložit ruku svou do její. Současně jsem si prohlížel všechny obrázky po zdech, kde jsem poznával jak ono malé káče, tak slečnu z tanečních, démonicky černou bohyni a ze všech těch obrázků na mě koukaly stejné oči.
Druhou věcí, kterou jsem musel zařídit, bylo přenesení těžiště mého podnikání sem do Liberce. Nebylo to tak složité, jak to zprvu vypadalo, protože projekční firma toho zase tolik nepotřebuje. Postup jsem si rozmyslel předem. Aby mi dosavadní nejschopnější zaměstnanec nevzal v Praze roha, až tam denně nebudu, učinil jsem z Marka 15 % společníka a převedl na něj starost o chod pražské kanceláře, a dohled nad účetním, abychom měli veškeré papíry v pořádku. Dále jsem Markovi objasnil, že druhou pobočku budeme mít v Liberci, že strategicky je to výhodné, neboť dosavadní tamní průmyslový podnik je koupen velkým německým koncernem, který hodlá sem do Čech převést část své výroby, ale současně s tím rozpouští nepotřebnou projekci. Pár tamních lidí znám, tzn. od prvního pracují u nás, a taky jsem mu vysvětlil své vazby na Aleše, který v dané oblasti podnikal ve stavebnictví a díky vzmáhajícímu se cestovnímu ruchu na horách získával jednu rekonstrukci původních zotavoven ROH na hotely za druhou. K tomu ať připočte rozvoj mladoboleslavské fabriky včetně Kvasin, kde taky budou růst nové objekty a všechny budou nutně muset být vyprojektovány. S tímto plánem rozvoje podnikání jsem užaslého Marka opustil a vyzval ho, aby si rozmyslel, jaké že chce nové auto.
Starost mi dělala Verunka, aby se mi neodcizila a nevynechal jsem ani jeden víkend, kdy jsem s ní měl dle rozhodnutí soudu být, což myslím kvitovala i Markéta, která ale zásadně v daný pátek odvedla Verunku do školky, odkud jsem si ji vyzvedával já, a na víkend Markéta mizela neznámo kam. Odpoledne v neděli přicházela moje máma, aby si Verunku taky užila a byla to máma, kdo Verunku k večeru předával Markétě. Mámina averze byla stále hmatatelná, jako bych byl prašivý, v tom si mohla podat ruku s Markétou a ta navíc, když jsem ji náhodou potkal, mívala v očích i něco jako pohrdání. Naštěstí měla dost rozumu, aby se nesnažila Verunku vůči tátovi nějak očkovat, tudíž jsem měl pocit, že v rámci možností jsem dosáhl maxima. Cítil jsem však, že moje celovíkendové výlety trápí Denisu.
V novém bydlišti jsem našel i fajn chlapa jak na pivo, tak na spřádání plánů do budoucnosti v podobě jejího strejdy Ondřeje. Bývalý koňák a sedlář dnes stahoval pomocí dvou těžkých koní dřevo z okolních lesů, k čemuž se mu Máša a Dáša, jak svým těžkým kobylám říkal, náramně hodily. Upekli jsme spolu skoro celé řešení. Nikdy bych neřekl, co vše lze získat zpět v restituci, byť to v mnoha případech bylo v žalostném stavu. Za hospodou byla stará hospodářská stavení, v jednom z nich byly v našich plánech stáje pro koně, druhé stavení se jmenovalo Penzion Denisa, za penzionem jsme oba už viděli jízdárnu, parkoviště, a ještě o kus dál figurovaly antukové tenisové kurty. Projekčně jsem si to dokázal za pomoci své projekční kanceláře a pár dalších známých projektantů, namalovat sám a během čtyř měsíců byl na stole úvodní projekt.
Nyní přišla řada pozvat k nám nahoru Aleše, aby se na to podíval z hlediska stavebních prací. To, že se Aleš a Denisa už jednou setkali a kdy to bylo, mi došlo až ve chvíli, kdy před hospodou zastavilo jeho auto a Aleš vystoupil. Ihned mi hlavou proběhla ona pouť dole v Liberci, Alešovo pokládání Denisy za mou mladší ségru a její následný útěk. Do prdele.
Jang: „tak tohle bude dokonalý, Aleš je ještě větší frajírek než býval před tím, hlavně od té doby co jezdí tím velkým medvědem, tak to jsem zvědav jak dopadne tohle setkání“
Jing: „ umíš taky něco jiného, než mít radost z blížícího se neštěstí?“
Jang: „jaké neštěstí, prostě bude nějaká prča, pak dostaneš na prdel a ono se to zase nějak srovná. Jsem zvědav, jestli se Alešovi zmíníš, co svým tehdejším projevem způsobil a jak to potom štípalo“.
Podali jsme si ruce, já ho seznámil s Ondřejem. V tom vyšla z kuchyně Denisa, mířila k nám, dozadu do salonku a ptala se ho, zda si něco dá. Odvětil, že jedno malé pivko a otočil se zpět k nám se slovy, „ty vole, dneska je to hrozný, servírka ani neví že má s sebou nést i jídelní lístek a ne mi hned cpát pití, na kterým každá hospoda nejvíce vydělává“.
Jang: „tak hošánku, a máš to tady, to ti ona nikdy nezapomene, možná bude nejjednodušší jít nahoru, sbalit si kufr a padat“.
Jing: „teď nesmíš mlčet“, jsem tiše pípnul:
„Aleši, tos trochu přehnal, toto je má přítelkyně a myslím si, že bude vhodné, když se omluvíš“. Uf a bylo to venku, cítil jsem, jak mám výborný pocit, dokázal jsem Janga i Aleše usměrnit a veřejně se zastat ženy, na které mi tolik záleželo a nenechat z ní jako tehdy udělat prostě jakousi blbku. Vzápětí Aleš zesinal, otočil se směrem k Denise a omluvil se. Zůstal jsem na ni viset očima a cítil se v tu chvíli trochu jako oddaný psík a děsně moc si přál, aby tu omluvu přijala a vše zůstalo ok. Usmála se na mě a já věděl, že toto mi vyčítat nebude.
„Ty vole, tos nemohl něco říci, tohle jsem posral, jak teď vypadám, kde jsi k ní vůbec přišel?“
„Ty vole, stačilo se jen chovat trochu slušně a mohl jsem vás normálně představit a jen tak mimochodem, Ondřej je její strejda“.
Před Alešem přistálo to pivko a už jsme se k této záležitosti nevraceli. Jenomže jak se na stole objevily projekty, Denise neušlo čeho se týkají a začala mít v očích blesky a já neznal jejich příčinu. Aleš pak sbalil plány s tím, do týdne mi pošle odhad rozpočtu a vyrazil zpět do Liberce a vzal s sebou Ondřeje, který tam shodou okolností potřeboval a nechtěl jet autobusem.
„Tak a teď mi řekni, co tohle mělo být a koukej se nevytáčet!“
Ve dveřích do salonku stála i její teta, ale to už Denisa seděla u stolu proti mně. Nechápal jsem o co jde a snažil se zkoumat terén.
„Ty se zlobíš, že tě urazil? OK Denisko, je to vůl, ale za to já přeci nemohu, ale omluvil se přeci“.
„Hele koukej to klopit ven, nebo půjdeme napřed do kůlny!“ Zmateně jsem pohlédl na její tetu a očima u ní hledal i jakousi pomoc, protože jsem netušil, co Denisu tolik dožralo. Pomohla mi upřesnit otázku a zeptala se místo Denisy, co to bylo za plány a projekty.
Ulevilo se mi, měl jsem pocit, že teď čistotou svých myšlenek nemohu nic zkazit a začal jim oběma vysvětlovat, jak se okolí změní, kde budou stáje, kde penzion a jak se bude jmenovat, že se moc těším, až Denisa opět bude u stájí kropit kobylám nohy a až pojede do lesa, budu ji moci ze silnice pozorovat z motorky, no prostě snil jsem s otevřenýma očima.
Bouchla do stolu:
„A když se to tedy bude tak pěkně jmenovat, nestálo by aspoň za to, říci mi o tom, seznámit mě s tím, abych mohla říci vlastní názor, já nebo teta, jak by se nám to líbilo či nelíbilo?“
Teď mi to došlo, rozdíl mezi ní a Markétou, tu by nic takového nezajímalo, řešila by jen kde bude stáj, jaký bude kůň, kolik kamarádek potom pozve, jak bude vypadat a kam si pojede koupit žokejskou čepici, boty a bičík. Bičík, při tom slově mi přejel mráz po zádech.
„Budu vzadu v kůlně“, a odešla.
„To jsi celé pokazil Jindro, jí to teď bude hrozně mrzet, protože ona chce být s tebou, se vším ti pomáhat, být součást tvého dění, nejen trpně přijímat, co ty uděláš. Nevšiml sis, že je to už velká holka? Že z té malé holky v punčocháčích zbyly jen ty krásný oči?“
„Všiml teto“ svěsil jsem hlavu a pípnul ještě „ale co mám teď dělat?“.
„Teď musíš jít sníst co sis nadrobil, říkala přeci, že tě bude čekat v kůlně“.
Vyvalil jsme na ní nevěřícně oči. Ne proto, že bych si nepamatoval, kde bude Denisa čekat, ale nevěřícně nad tím, že jsem ji jednak nazval tetou, naprosto vážně ji žádal o radu a hlavně, zcela věcně mluvil o tom, že za chvíli budu mít spráskaný zadek a nepřipadal si jako deviant.
„Běž, budu ti držet palce“.
V té kůlně jsem dlouho nebyl, na jejím konci seděla Denisa na stoličce a v ruce ten bičík.
„Já jsem to nemyslel špatně miláčku“.
„To tě ale nijak neomlouvá, protože mám stále pocit, že já jsem jen okrajovou částí tvých plánů“. To nebyla pravda a měl jsem pocit, že tento úder není fér. Ona figurovala ve všem, nač jsem celou tu dobu myslel, co jsem dělal a proč. I pro koho jsem to dělal. Ona a Verunka.
„Mám ti pomoci, nebo to zvládneš sám?“ a kývla hlavou k mému poklopci.
„A mohu se dívat jen dopředu?“
„Ano, to bude nejlepší“.
Položila si mě přes kolena a rytmicky mi začala rukou dělat zadek silně citlivým. Toto se dalo vydržet celkem snadno. Když skončila, měl jsem pálivý pocit na těch místech, ale znatelně se mi ulevilo, že už to mám za sebou.
„Nikdy tě už od ničeho nevynechám“.
„No to bych ti taky radila a teď si svlékni ty trenýrky a rukama se opři o stěnu“. Následoval tanec pro vystrčený nahý zadek a jeden bičík a bohužel jsem jej tančil já sám, podle její taktovky. Když to celé skončilo a moje slzy smáčely její šaty, uvědomil jsem si, že Jang asi odjel s Alešem a Ondřejem, prostě nebyl tady. Když jsem procházel okolo kuchyně k nám nahoru, měl jsem pocit, že se na mě teta usmívá a ukazovala mi držený palec.
Následně šlo vše jako po drátkách. Pokojík, ve kterém jsem pod touto střechou spal první dvě noci, Alešova firma během pár dní změnila v růžové království, jemuž vévodila veliká bílá postel s malými nebesy. Pod oknem stůl, na něm kreslící potřeby a než jsem odjížděl, položila na postel Denisa dva Little Pony, růžového a světle modrého.
Zastavil jsem pod dubem, který tam stál a vše viděl od mých prvních krůčků tady jako němý svědek mé proměny. Nyní měl vidět finální kousek. Otevřel jsem zadní dveře, rozepnul pásy v dětské sedačce a za chvilku vedle mě stála má princezna. Nejistě se koukala kolem sebe. Ve dveřích hospody stála Denisa, teta i Ondřej a postupně jsem jí každého z nich ukázal.
„Půjdeš teď se mnou, něco ti ukážu?“ Denisa ji vzala za ruku a Verunka jí svou ručku vložila do dlaně. Otočila se po za mnou a já jen kývnul. Ten obrovský dub teď viděl, jak moje holky spolu jdou k Máše a Dáše a jak Verunka zcela beze strachu obě kobyly hladí. Když jí pak Ondřej vysadil Máše na záda, jen trochu výskla a chytla se za hřívu.
Večeře a do koupelny. Učesal jsem jí vlasy, oblékl noční košili a vyrazili jsme spolu nahoru do podkroví. Otevřel jsem dveře do růžového pokoje a Verunka vběhla do postele k poníkům, jako by tam k nim patřila od pradávna.
„Až budu velká, chci taky Mášu, a tyhle dva se budou jmenovat Máša a Dáša“.
„Ano beruško, až budeš velká, budeš tady u mě mít svou velkou kobylu a spolu s Denisou se budete honit tady po loukách, ale teď už musíš spát“. Ukládal jsem ji pod deku a ucítil za sebou Denisu. Oba jsme se pak doplňovali ve vyprávění pohádky a počkali až usne.
Denisa se pak postavila za mě, objala mě kolem krku a do ucha zašeptala, „vidím, že jsi dobrý táta“. Sáhla pak do kapsy šatů, vložila mi do ruky maličký ústřižek termopapíru s tmavým trojúhelníkem ve kterém jsem jasně poznal siluetu lidské hlavy, „doufám, že budu stejně dobrá máma“.
Denisa:
Už tenkrát, když mi řekl o Verunce a pak mi ukázal její fotku, jsem to věděla. Věděla jsem, že Jindra je ten pravý. Když se na břehu rybníka ve společném objetí rozhodl, že zůstane, myslela jsem si, že mi srdce vyskočí z hrudi a poběží to napřed rozhlásit po celé vesnici.
A když se o Jindrovi dozvěděl i strejda Ondřej a oba chlapi si prvně stiskli ruce, bylo jasné, že k nám Jindra prostě patří.
Jen jsem doufala, že toho jeho vypečeného kamaráda už nikdy neuvidím. Podobní exoti ve mně probouzeli zuřivost. Navrch, když jsem z Jindry vydolovala přiznání, co za mými zády s Ondřejem upekl, že rozhodoval o mně bez mně, chtěla jsem roztrhnout i jeho. No neroztrhla jsem ho, pochopitelně, ale musel opět navštívit kůlnu. Tím, že jsem šla napřed, jsem propásla neskutečně silný okamžik, kdy Jindra nešťastný jako šafářův dvorek dostal od tety kázání, nazval jí prostě tetou a uvědomil si, že ona všechno ví a drží mu palce, aby to dobře dopadlo. Že když se za mnou přišoural do kůlny jako svázaný a měl strachu plné oči, bylo to hlavně proto, že si nebyl jistý, čím mně tak naštval. Ohnutý pak přes moje kolena, dostalo se mu poučení, že nejsem kdovíjaká pipina, co čeká, až za ní někdo udělá vše důležité a ona přijde k hotovému, že odteď jsme na všechno dva - na lásku, na radosti, na starosti, na problémy, na práci, na ty dva divné hlasy, co mu pořád dělají ze života peklo... prostě na všechno dva a že ho nikdy v ničem nenechám samotného. Pak dostal na zadek na pamětnou a bylo na něm vidět, že si v duchu gratuluje, že už to zvládá bez kraválu. Ovšem jen do té doby, než přišel ke slovu důvěrně známý bičík a než jsem mu na holém zadku vyrobila další památku na to, co zase zvoral. Pak zase modré studánky vydaly poctivou dávku slz a Jindra sliboval hory i s horalama.
Té noci jsem mu vše vynahradila a naše těla se propletla v láskyplné harmonii, objímala jsem ho i se mu nabízela a Jindra mi dával na srozuměnou, že pro něho jsem velmi důležitá, že mne miluje a že udělá všechno proto, abychom spolu mohli být šťastní.
A když jsem pak za nějakou dobu zjistila, že naše "usmiřovací" noc bude mít za pár měsíců hmatatelný výsledek, vůbec jsem se neobávala toho, že by byl Jindra proti.
Setkání s Verunkou bylo už jen třešničkou na dortu a já jsem si svatosvatě odpřisáhla, že budu svého Jindru, toho nádherného modrookého kluka s hlavou, ze které pozvolna mizely hnusné vzpomínky a myšlenky, chránit třeba před všemi Markétami celého světa a nikdy nedopustím, aby byl nešťastný.
K O N E C
Krásný, klidně by to mohlo pokračovat :)
OdpovědětVymazat