Příběh 132 - Nechte to na Elence....

Farma naštěstí už dlouhá léta pracuje i bez toho, abych tam musela být denně přítomná, oba bráchové - už ženatí a spokojení tátové rodiny- vedou farmu i s početnými zaměstnanci k naší úlevě a Josef jen sem tam jezdí na "kontrolu", která spočívá v kafi, spoustě laskomin, které se tam vždycky vyvrbí a dlouhému vykecávání se s Alešem i Lukášem o životě, fotbale, ženských a hovadinách. A já párkrát do roka dorazím také, jednak abych ty dva zbojníky vůbec viděla, jednak se podívala na nové výrobky a dostala domů na vyzkoušení vzorky a občas kvůli účetnictví, když se blíží placení daní. A občas, když se stane nějaký obzvlášť výživný a kardinální průser.

Pavel, který dlouhá léta pracoval jako šéf jedné spediční firmy, zatoužil po společníkovi, aby na tu "dřinu" nebyl sám. Když se o tom jednou zmínil u nás, Kája zastříhal ušima a začal se vyptávat, co to jako obnáší. Načež se oba odebrali do Násosny, aby měli klid, jak se vyjádřili a když se vrátili, drželi se okolo ramen, říkali si pane kolego a mně ve zdi přibyla další díra od kliky dveří.
Od té doby pracovali spolu. Nejspíš jim to klapalo k oboustranné spokojenosti, protože Kája jezdil domů celkem vyrovnaný a nadával jen zcela výjimečně. Pavel byl v pohodě vlastně pořád. Jen občas si zoufal nad svou, teď už společnou asistentkou, které říkal Elenka a která byla podle jeho vyprávění hotovou přírodní pohromou. O co víc byla hezká a milá, o to víc byla ale také ztřeštěná a natvrdlá. Jestli jí tam Pavel měl původně jako ozdobu kanceláře jsem netušila, ovšem naprosto přesně jsem věděla, co bych s ní udělala já, kdyby zvrzala všechno, co jí kdy Pavel dal udělat.
Farma měla s Pavlovou společností úzkou letitou spolupráci, potřebovali jsme mít přesný odsun suroviny a výrobků z farmy - vyvážela se surová ovčí vlna a přebytek mléka, ovčí výrobky, mýdla i voskové produkty a med. Na tohle zboží čekali zpracovatelské firmy, hotely, malé obchody a celý tenhle koloběh fungoval vcelku uspokojivě.

Josef se zase jednou rozjel na farmu a já se těšila na volný den, kdy nebudu muset vařit pro to své stádo, protože táta přiveze odpoledne nové vzorky, nad nimiž si budeme dělat chutě a laskominy, ale upéci tmavý chleba a housky bych mohla, takže jsem si zadělala těsto a postavila ho na okno, aby vykynulo. Pračka prala, venku se dělalo pěkně, půjdu otevřít nahoru okna, aby se ten věčný klučičí smrad vyvětral... posbírala jsem po pokojích zatoulané ponožky, zalila zdechlé květiny, vyhnala z Jardova pokoje Fantomase....a do toho telefon. Seběhla jsem zase dolů a ve sluchátku mi zarezonoval Josefův hlas:
"Prosím tě, můžeš sem zajet.... mně asi dneska trefí...."
Neptala jsem se jalově, co kde kdy proč a za kolik, stáhla těsto z okna a usedla do Punti. Za půl hodiny jsem už brzdila na farmě a Josef i oba dvoumetroví bráchové jako dva apoštolové mi šli v ústrety.
"Tak tohle jsi ještě neviděla..." nakousl Josef problém.
Podotkla jsem, že už jsem viděla ledacos, načež jsme byla ujištěna, že tohle jsem ještě opravdu neviděla. Odvedli mne ke kamionu, který stál u brány a jeho řidič koukal jako Babinský. Aleš ukázal na kamion a Lukáš řekl:
"Tak co?"
Absolutně jsme netušila, co mi vlastně ukazují. Dívala se na kamion i nerudného řidiče a hledala křídla, tryskový pohon a přeměnu chlapa na ufona. Nestalo se vůbec nic a já se na trojici podívala:
"Můžete mi říct, na co se mám vlastně podívat??"

Lukáš se plácl do čela, div si nezničil brýle a vyrval řidiči z rukou papíry. Nakoukla jsem do nich a hned jsme pochopila. Řidič měl pravděpodobně naložit naší ovčí vlnu a odvézt ji ke zpracovateli. Místo toho obkroužil téměř celou republiku a dovezl vlnu zase ukázněně tam, kde jí vzal, neboť mu to papíry přikazovaly. A když jsem zjistila, kdo tuhle anabázi zajistil, zvedl se mi tlak.
Beze slova jsem papíry vrazila Lukášovi zpět do náruče, otočila se na patě a skočila do auta odpíchnutým trojitým Rittbergerem. Punťa zaječel ve vysokých otáčkách a zmizel v oblaku zvířeného prachu.
"Tak pánové a teď se budou dít věci..." podotkl věštecky Josef a Aleš škodolibě navrhl, jestli by neměli zavolat, že se blíží pohroma. Josef se ušklíbl a dodal, že by mi přeci nekazil radost. Načež Lukáš nakormidloval bráchu a švagra domů a šli si dát oběd.

Já dorazila domů napěněná a chtěla hned zvedat telefon. Letmý pohled do zrcadla, kde jsem zahlédla ne důstojnou paní ve zralém věku, ale lítou saň, mne přiměl k zamyšlení. Jo jasně, já na ty dva holomky budu řvát půl hodiny do telefonu a oni mi spokojeně odkývou i třetí světovou a když se mi konečně dostanou pod ruku, budu už dávno vyvztekaná. Dostala jsem nápad.
Osprchovala jsem se, nalíčila, načesala a oblékla si lehký kostýmek a s nonšalantním úsměvem dámy jsem vyrazila do města. Pavlovu společnost jsem našla poměrně snadno a v recepci jsem nalakovanými nehty zacvakala o pultík, abych si vynutila pozornost slečny, která znuděně civěla z okna.

"Brý den... ke komu jdete?" pokusila se slečna o duchaplnou konverzaci.
"Pan ředitel je přítomen? Ohlaste mne.... Jsem ze státní inspekce!"
Slečně se viditelně rozklepaly ruce a potom i hlas, když do telefonu oznamovala, kdo k šéfovi jde.
A to už jsem si to štrádovala do Pavlovy kanceláře a dávala jsem si záležet, aby mé podpatky zněly pěkně hlasitě. Prošla jsem velkou kanceláří, kde byly dvě řady stolů za sebou a u každého seděl jeden člověk s očima přilepenýma na monitoru a cosi zběsile datloval do klávesnice. Na konci místnosti byly otevřené dveře a tam jsem zahlédla Pavlovu chundelatou čupřinu a naproti němu Kájovy věčně rozježené vlasy. Když se velkou kanceláří ozval klapot mých botiček, celý ansámbl jako na povel vzhlédl a udělalo se velké ticho. Všichni sledovali, jak se okolo nese důstojným krokem rázná dáma a tváří se velmi přísně. Pavel s Kájou taktéž jako na povel zvedli hlavy a ozvalo se unisono:
"Mami?? Co tu děláš??"
Kanceláří proběhla vlna pozdvižení, ale jen hodně umírněného. Asi tušili, že bujaré veselí není zrovna na místě, zvlášť když se pan ředitel mohl ochotou přetrhnout a jeho společník, kterému říkal brácho jakbysmet.
Jakmile jsem byla usazena do nejpohodlnějšího křesílka, obložena kávou, zákusky a chlebíčky, které v poklusu donesla svůdně vypadající holčina s minišatičkami tak krátkými, že kdyby pokrčila rameny, přivede se do choulostivé situace, požádala jsem Pavla, aby velmi pečlivě zavřel dveře a zaútočila jsem:
"Spediční firma Kohen a spol.! Co vám to říká??"
Kluci se na mně podívali, jako bych na ně promluvila malajsky.
Pak Káju trklo, že po nich chci nějakou činnost a uráčil se nahlédnout do počítače:
"No ta jezdí pro nás.... a hele, na farmu pro vlnu.....Stalo se něco?"
"To bych se asi neptala!" odvětila jsem mrazivě.
Pavel už načuhoval do počítače také. Chvilku si něco mrmlal pod nos a pak vybafl:
"Hele, na farmu, z farmy a zase na farmu?? Co je to za kravinu??"
"Táži se stejně! Odběratelé vřeští jako pominutí, že nedostali zboží a ten kamioňák tvrdí, že nikam jet nemůže, protože nemá cestovní příkaz! To si ho tam máme nechat, že by tam případně mohl založit rodinu a setrvat u nás na věčné časy a niky jinak?? Jsem pekelně naštvaná, protože jsem musela jet na farmu za tátou místo toho, abych doma pekla chleba....... ježíšmarjááááá, těsto!! No to bude na vyhození!! Kdo za to může?? odpovím si sama - vy dva, i kdybyste to nezvrzali sami, neuškodilo by, kdybyste si svoje zaměstnance občas zkontrolovali. Takže pokud ty dveře nejsou zvukotěsné, měli byste si na to myslet. Pavle, nástup, a fofrem, nemám na vás celý den!"
Vyděšený Pavel poslouchal mou kulometnou palbu, která se mi řinula z úst a viditelně se scvrkával. Kája za druhým stolem horečně přemýšlel, jestli je důstojnější vzít nohy na ramena a prchnout nebo se pokusit o nedůstojné škemrání.

Zarazila jsem Pavlovi slova hned na začátku, ještě se ani nestihl nadechnout a popohnala ho:
"Pravítko!!"
Pavel zalomil rukama, ale vytáhl ze šuplete dlouhé pravítko a podal mi ho, jakoby bylo žhavé.
"Ale ne na holou.... prosím...." pokusil se o mírnější trest.
Uznala jsem jeho námitku, protože jsem věděla moc dobře, jak oba umí vyvádět, je-li jejich holá prdelka konfrontována s některou z vařeček. Pavel se tedy vzdychajíc položil břichem na psací stůl a já potěžkala pravítko v ruce:
"Pětadvacet a počítat!"
"Jedna" zakvílel Pavel, když mu pravítko přistálo na zadku. Kája přivřel oči.
"Dvě" Pavel vykviknul o poznání silněji. Kája vtáhl hlavu mezi ramena.
"Tři " zanaříkal už Pavel plačtivě a Kája si pro jistotu zakryl i uši.
"Čtyři" ukápla Pavlovi první slza. Kája si přimáčkl uši k hlavě.
Pětadvacet pravítkem bylo na Pavla silné kafe, třebaže přes kalhoty. Při posledních pěti už měl pusu zaplácnutou oběma dlaněmi a snažil se být co nejtišší. Kája se snažil být co nejneviditelnější.
Pak nastalo střídání stráží a Kája málem spínal ruce, abych byla milosrdná a on nemusel absolvovat stejnou potupu jako Pavel. Ohnutí přes stůl bylo věčností, zato úder pravítkem byl celkem rychlý. Kája nepřipraven na takovou kadenci zaječel, ale vzápětí mu došlo, že tohle bylo zatraceně hodně slyšet a tichounce pípl:
"Jedna"
Pak si po vzoru Pavla zacpal oběma rukama pusu a přes prsty mu unikalo jak silně dušené naříkání, tak číslovky. Kanceláří tak rezonoval jen zvuk pravítka, které dopadalo Kájovi na zadek.
Oba potrestaní kluci si vytřeli z očí slzy a slíbili, že dají všechno ihned do pořádku.
A tak, když jsem odešla a Kája mne šel, nejspíš pro jistotu vyprovodit až na parkoviště, pokusil se Pavel si v kanceláři důstojně sednout, což se mu povedlo jen s velkými obtížemi a zavolal si sličnou asistentku:
"Elenko, vy jste minulý týden zadávala do systému tu novou spediční firmu, je to tak?"
Oslovená slečna několik vteřin předstírala, že se musí rozpomenout, ale pak přitakala.
Pavel k ní natočil monitor:
"A mohla byste mi vysvětlit, proč jste tenhle naložený kamion poslala po stejné trase zase zpátky, odkud s nákladem vyjel??"
Elenka se chvíli nechápavě dívala do počítače a pak se zahihňala:
"Jéé, to jsem se asi musela splést....."
Pavel protočil oči a došlo mu, že kvůli její neschopnosti už zbytek jeho podřízených ví, že s maminkou pana ředitele není radno se pouštět do větších akcí. Jak poposedl, seřezaný zadek se přihlásil ke slovu a on měl co dělat, aby zachoval dekorum. Elenka se otočila a chtěla odejít. Pavel se přistihl, že jí kouká na prdelku, upnutou v odvážných minišatičkách a v duchu sní o tom, jak z ní ty šatičky rve, ovšem za účelem, aby si na ní vykompenzoval pošramostěnou pověst velkého šéfa.
"Víte co, milánku? Tohle vaše "spletení se" mělo dnes za následek vážný problém, který budu žehlit ještě dlouho. Takže, aby bylo mezi námi jasno - stahuji vám prémie o 25% dolů, ale nejraději ze všeho bych vám stáhnul kalhotky a naplácal vám 25 na holou jako malé holce!"
Elenka se otočila už na prahu, jakoby jí píchla vosa. Nevěřícně na svého dobráckého, milého a hodného šéfa koukala a hlavou jí kupodivu letěla jeho slova. Sražené prémie, no maucta,... to nebude nová kabelka.... a ona by jí tak chtěla.... ale co to říkal? 25 na holou?? No tohle.... že on si chce šáhnout na mladý masíčko? Mám mu dát, nemám mu dát.... no za ty prašulky to stojí, ošklivej není, právě naopak.....
"A tak jo...." kývla a nacupitala k němu.
Pavel nejprve oněměl, nečekal, že to půjde tak snadno.
Ale Elenka vychytrale nakroutila pusu do podkovy a udělala na Pavla sladké oči, takže se mu o něco zvedl tep. Málem by si tu malou uličnici posadil na klín a pořádně jí pomuchlal, ale bolavý zadek ho vrátil do reality. A tak, maje Elenku na dosah rukou, popadl jí v pase a ohnul přes koleno. Děvčátko vyjeklo překvapením, nečekala, že Pavel svou hrozbu splní doslova a do písmene. Teď jí místo sladké muchlovačky vysoukával šatičky na záda a kalhotky ke kolenům.

Oblá, napolo dívčí, napolo ženská prdelka ho překvapila svou bělostí. Pavel párkrát vzrušeně polkl a přeci jen neodolal a prdelku pohladil dlaní. Elenka mu v náručí zjihla a zavrněla jako spokojená kočka. V tu chvíli vstoupil do kanceláře Kája a to, co spatřil, mu připadalo jako sen. Pavel stál uprostřed kanceláře s nohou zaklesnutou o křesílko, které jsem ještě před nějakou chvílí okupovala já a na Káju špulila nahatou prdelku jejich asistentka Elenka. A Pavla Kájův příchod dokonale probral.
Napřáhl se a jeho ruka přistála s mlasknutím Elence na obou půlkách a zanechala veliký rudý otisk. Elenka zaječela jako parní píšťala a Pavel se napřáhl podruhé.
"Pětadvacet" oznámil konsternovanému Kájovi a ten začal poctivě počítat.
Řev, který Elenka vyluzovala, nezbytně přilákal všechny ostatní podřízené a když spatřili, jak sebou mladá asistentka, ohnutá přes šéfovo koleno, mrská jako úhoř, uznale pokývali hlavou a vychutnali si divadlo in natura. Ihned bylo zapomenuto tlumené skučení, které se předtím ozývalo zpoza dveří a všichni přítomní hádali, jestli je to hlas pana šéfa nebo jeho společníka. Že si trest odbyli oba bylo víc než slyšitelné. To ale nebylo nic proti tomu, co viděli na vlastní oči. Sličná Elenka řvala jako tygr a Kája počítal a ukazoval si na prstech, aby se nespletl. A když po výprasku Pavel na Elenku houkl:
"A do kouta! A kleknout!"
mazala dívka s nářkem na vymezené místo, jako by jí za patami hořelo.
Oba kluci ihned nabyli ztracenou autoritu a rozehnali podřízené po práci a Pavel významně ukázal prsem na plačící asistentku:
"Ještě je vedle ní místo!"
Během minuty seděli všichni u svých počítačů a pracovali, div se z klávesnic nekouřilo.
Inu, pořádek musí být....

pokračování příště...