Jindrova pouť
Jindra:
Léto pomalu končilo a podzimní část fotbalových soutěží se dostala do plného proudu. Ta tam však byla doba, kdy jsem míval na sezonu permanentku a to včetně evropských pohárů a týden co týden se v rudém dresu s reklamou na Opel scházel na Letné v Lokále Nad Stromovkou s kluky k přípravě na zápas. Než náš hospodský Láďa vyprovázel se slovy „bez bodů se nevracejte“, urazili jsme nějaký ten půllitr a většinou se na stadion odcházelo s jasným optimismem.
Včera jsem se sešel s jedním kamarádem, který musel pracovně do zahraničí a nabídl mi zapůjčení svojí permice s tím, abych šel za něj trochu svým hlasem přispět k dalšímu vítězství. Námitka, kterou jsem hodlal zvolit jako taktický ústup, že už nejsem sám a že bych nerad trávil sobotu bez menželky, neuspěla, neboť kámoš nadhodil, že on taky není pako, že na fotbal sám nechodí a že ta jeho bez něj taky nepůjde a v mžiku jsem držel v ruce permice dvě, s tím že po neděli se staví, vyzvedne si je a ve středu už na pohár jdou oni. Ihned jsem si všiml, že nejsou přímo do kotle, čímž se mi vysloveně ulevilo, protože zavést Markétu přímo mezi ultras by bylo sebevražedné.
Když jsem doma přednesl plán na sobotní odpoledne, reakce byla přesně taková, jakou jsem čekal. Z Markéty nadšení přímo sršelo, poznámky o slaboduché zábavě v podobě honění se za míčem nebraly konce. Odpoledne před zápasem se to ještě vylepšilo, když jsem se převlékl do „pracovního“ a v dresu a částečně rozedraných kraťasech nastoupil do obýváku, zatímco Markéta byla hodobožově nastrojená. Chvíli jsem se jí snažil vysvětlit, že jdeme na fotbal, ne na výstavu do Národní galerie, což jsem pak rychle vzdal, neboť převléknout se nehodlala a hrozilo, že půjdu na fotbal sám, což jsem zase nechtěl já, jelikož jsem chtěl být s ní. Z logiky věci vyšlo, že k přípravě na zápas k Láďovi do lokálu se nedostavím a tomu jsem přizpůsobil i čas, ve kterém jsme se měli vyskytnout na Letné.
Na tribunu jsme proklouzli nezpozorováni nikým z mých „dávných“ přátel. První půle byla báječná a za stavu 2-0 přišla přestávka.
„Potřebuju jít čůrat a mám děsnou žízeň“. V dobré náladě a ukolébán zdárným příchodem na stadion i první půlí, vyrazil jsem jako doprovod směrem k toaletám, neboť říci Markétě, že záchody jsou dole u schodů, a že tu na ní počkám se rovnalo vyhlášení pátrací akce, protože zpět na místo na tribuně by rozhodně už netrefila. Markéta se postavila do fronty na WC a já zamířil ke stánkům opatřit to pití. Znalý poměrů, nachomýtl jsem se dopředu a vidouc ve stánku známou tvář, měl jsem pivo a limo v ruce téměř ihned a zamířil ke stolkům „na stojáka“, tam položil limo pro Markétu a sám nasál první loky piva.
„No to mě podrž, to jsem netušila, že cucáš i limonádu“. Chvíli jsem mžikal naprázdno, než mi došlo, koho mám před sebou. Celá v černém, vysoké boty na briketách, vlasy vymodelované trochu na „číro“, líčení do černo modra. Vypadala jako nějaká germánská bohyně a nemohl jsem si vzpomenout, jak se tento styl vizáže jmenuje.
„Ahoj Deniso, to není moje limoná ……da, já ….. já piju pivko jak vidíš“. Během té věty mi docházelo, že se patrně schyluje ke katastrofě, protože Markéta nebude na WC věčně, ač tam byla pěkná fronta, a uzře-li Denisu s jejím outfitem …….., proboha ne, to bude katastrofální.
Jang: „taková kravina, vzít Marketu sem na fotbal, sis myslel, že po tom co jsme tu pěl let prováděli, s kým vším jsi Nad Stromovkou chlastal, že se ti může podařit přijít sem a odejít, aniž bys někoho potkal?“
Jing: „a proč ne, jasně ona je na výstavy, potrpí si na „ušlechtilou zábavu“, ale mám ji rád, a nevidím důvod, proč by se mnou občas nemohla i na fotbal“.
Jang: „no to jistě mohla, ale je ti jasné, jak příjemný dnes bude večer, jestli Markéta uvidí Denisu, jo a aby to bylo ještě lepší, mohla by pak Denisa před Markétou nahodit, jak ti už 2x pěkně seřezala prdel“.
„Jak se daří Deniso, už jsi dostudovala?“
Pověděla něco o ukončeném čtvrtém semestru a asi chtěla říkat něco dál, když v tom se za ní objevil podobně světácky vypadající kluk, „s kým to tady dáváš řeč bejby?“
Jang: „no to bude průser, až ta Markéta přijde, a ještě pro nic, ona tu má frajera“.
Jing: „kdybys nesýčkoval, možná bych se o ní něco dověděl“.
„To je Jindra mi se trochu známe z dřívějších let, Jindro toto je Vašek“.
Světák nastavil pravici, já mu ji stiskl a současně s tím zaregistroval od toalety se blížící Markétu.
„Tak to jsem ještě neviděla, tak zaneřáděný záchody a řev v nich, a s kým se to tu vůbec bavíš?“
Teď byla řada na mě, abych se ujal společenské povinnosti a přednesl jsem, že to je Denisa, moje dávná ………
Jang: „no tak teď jsem zvědavej, tvoje dávná co? No měl by jsi si dát pozor na jazyk“.
Jing: „stačí říci kamarádka, nic víc, a nic míň, Denisa ví, že nikdy mezi vámi více nebylo a Markéta to pochopí“.
Jang: „ kamarádka jo, a už mu Markéto 2x seřezala prdel, víš to kamarádky běžně dělají, kdybys to náhodou nevěděla, je to úplně normální“.
Jing: „ty seš tedy mudrc“
………. moje dávná, prostě kamarádka od babičky“.
Jang: „tak teď jsi to vylepšil“, kamarádka od babičky, mrkni se na Vaška, jak mu smíchy hrají koutky úst“.
„Pojď snad zpět na tu tribunu, přeci tady nebudeme stát s ……… tvou kamarádkou od babičky“, celé to řekla tak, jako by bylo nutno se Denisy štítit a zamířila ke schodům na tribunu, jenomže k jinému sektoru.
„Deniso, prom …….iň“, nestála tam už, vedená Vaškem kolem ramen mířila směrem ke schodům, které vedou k sektoru kotle a ani se neohlédla.
„Markéto, tam ne, naše tribuna je tímto směrem“. Zápas skončil 4-1, což jsem ani moc nevnímal, jen jsem sledoval sektor kotle, zda ji ještě zahlédnu. Asi stála tam, kam jsem vidět nemohl, a nebo jsem si ji nevšiml. Končil srpen 1997.
Těžko povědět, od kdy se mi v hlavě začaly podobné myšlenky rojit, ale asi to mělo spojitost s oním zápasem a setkáním se s Denisou. Teď končila zima, ze mě se stal pravidelný čtenář Perversexu a zejména při čtení povídek se spankingovou tematikou jsem vzpomínal na svoje dvě dosavadní zkušenosti s touto úchylkou.
Jang: „no hezky si to kupuješ a i to hezky schováváš, jakmile Markéta jednou udělá debordelizaci šatny, rovnou do toho zahrne i tvoje kurty a sbalí ti je přímo přede dveře“.
Jing: „no jasně, hlavně si dej pozor na ústa, ty dobráčku jeden, abys jí to náhodou nepropíchnul, co by tam nahoře v tom meziprostoru tak asi dělala“.
Jang: „to sice nevím, co by tam dělala, za to vím, co bude dělat, až ty časopisy objeví“.
Markéta ten den odjela do Berlína na jakýsi odborný seminář a já měl před sebou čtyři dny a noci slaměného vdovství. Už se to nedalo odkládat, měl jsem nalezených pár inzerátů, kde přísná paní slibovala udělení výprasku a na jeden z nich zavolal. Už jen ton hlasu na druhé straně mě přesvědčil, abych sluchátko zavěsil. Pak další inzerát a znovu to samé.
Jing: „nejde 2x vstoupit do stejné řeky, nebuď bláhový, nebude to nikdy hlas jaký čekáš, telefonní číslo na Denisu máš, toto jsou jiná čísla“
Jang: „no jestli brnkneš ještě na třetí číslo, bude to stejně úchylný, to si piš, prostě nějaká rádoby lepší šlapka, která místo toho, aby dělala nepříjemný sex pro sebe, si hraje na vznešenou dámu“.
Zavolal jsem, hlas nezněl tak odpudivě a domluvil jsem si dostaveníčko na dnešní pozdní odpoledne. Cestou na Lhotku mi srdce tepalo snad 5x rychleji než jindy, před daný dům jsem došel o 20 minut dříve. Hm panelák, tak aspoň to nemůže nýt nic hrozného, protože kdybych řval, nebo jiní přede mnou, neušlo by to jistě pozornosti sousedů. V domluvený čas jsem zazvonil a posléze vešel dovnitř. Klasický byt, v obýváku, kde seděly čtyři ženy různého věku a vzezření, bylo nahuleno tak, že by se do vzduchu dala zatnout sekyra, vyšla ……… . jak jen ji popsat? Černá kůže, minisukně, vysoké boty, bundička, nalíčená prostě jak barová štětka. Chtěl jsem se na místě otočit a zmizet, ale něco mě tam zdrželo.
Jang: „a to byla pěkná kravina“
Jing: „ mlčím, nic neříkám“
Jang: „no ty vole co bys taky říkal, a to ještě ani nemáš páru co bude dál“.
Bylo to rychlé a stručné, napřed došlo k výměně dohodnuté částky, mému odstrojení se, kleknutí u postele a následně mi systematicky zmalovala zadek čímsi co vypadalo jako nějaká gumová hadice, ale čert ví, co to bylo doopravdy. Mezitím na mě pokřikovala „dělej se“, aby mi uspíšila masturbování a nakonec mě upozorňovala, že mi prdel rozseká, jestli to udělám jinam, než do připraveného papírového ubrousku. Zadek mě pálil jako čert, když jsem se ocitl venku před domem a posléze našel své auto.
Jang: „to byla paráda, to mělo úroveň, že ses neobjednal ještě na zítra“:
Jing: „nevšímej si ho“
V podobných úvahách jsem dojel domu. Prohlédl si rudý zadek s místy vystouplými pruhy v zrcadle a ucítil opět to, co tehdy v obou případech po výprasku od Denisy. Pohled do zrcadla mě vzrušoval, ale vzpomínka na to, jak k tomu došlo mě dohnala k pláči. To bylo hnusné, sprosté a vulgární, absolutně postrádající nějakou účast. Předchozí zkušenost byla taky bolestivá, jenomže jiná právě v tom, že na konci jsem měl pocit, že Denise je mě líto, nebo nevím, jak to popsat. Tady zaznělo, jen abych ten ubrousek odnesl vyhodit do záchodu, oblékl se a vypadnul. Vysprchoval jsme se, a tak jak jsem byl se položil do postele. Nešlo mi usnout, a noc se sklonila už dost k ránu, když mě spánek přemohl.
„Táta“, to bylo slůvko, které mě probralo a vzápětí jsem pochopil, že to žvatlá naše dvaapůlletá dcera, která právě lezla za mnou na postel. Ihned mi došlo, že ta tu být neměla, protože tu ještě před odjezdem odvezla Markéta ke své mámě, to se mnou vysloveně škublo, přetočil jsem se na záda a strhnul na sebe peřinu. Vzápětí se zase snažil zvednout, protože včera večer zle pošramocená pokožka na zadku o sobě dala vědět. Zvedl jsem oči nahoru a zíral do tváře své tchýně, v jejíž očích seděl pohled boha pomsty.
„Verunko, tak my zase půjdeme, a s tatínkem si to co dělal včera večer vyřídí maminka až se vrátí“. S těmi slovy vzala dceru za ruku a začala ji odvádět směrem ke dveřím. Tak to tedy prrr. To je moje dítě, a to mi nikdo se zhnuseným výrazem v očích odvádět nebude. Vstal jsem, hodil na sebe nějaké tepláky a zastihl obě dvě ještě v předsíni. Verunku si vzal k sobě a babičce řekl, že už ji nepotřebujeme a že si spolu zajdeme do ZOO, což Verunka uvítala slovem „Sávek“, čímž myslela Slávka a to byl hroší samec, kterého byla schopna sledovat i hodinu, hlavně když ho někdo krmil.
Události vzaly rychlý spád. Ještě téhož večera se Markéta předčasně vrátila z Berlína a v doprovodu mé mámy napochodovala k nám do domu. Začala balit věci pro Verunku, pak svoje a do toho láteřila, že s úchylem, který voblejzá kdo ví jaký hampejz a nechá si zmalovat prdel kdo ví čím, se ona bavit nebude a neustále nabádala moji mámu, aby mi vysvětlila, abych nedělal problémy a nebránil ji v odchodu i s dcerou k jejím rodičům.
Zmizela jak pára nad hrncem i s Verunkou. Nechtěl jsem dělat scénu před malou dcerou, protože ona sama vycítila, že něco není OK a místy brečela, z čehož jí utěšovala moje máma.
Po odchodu manželky, nastal hovor s mámou. Dozvěděl jsem se jak šíleně jsem ji zklamal, že je jistě lepší, že se toho táta nedožil, protože celou dobu měla pocit, že mě správně vychovali, že jednou budu zodpovědný otec od rodiny, a potom co zemřel táta, si máma myslela, že tak trochu jako starší bratr dohlédnu i na spokojenost své sestry. Teď vidí, jak hluboce se zmýlila, že jsem zhýralec, a abych jí nechodil na oči, dokud se Markétě neomluvím a nevysvětlím. S těmi slovy zmizela pryč.
Jang: „hm to byl moc fajn zážitek, jsem ti to říkal, abys na ten telefon nevolal“
Jing: „to se uklidní, přeci Markéta nerozbije rodinu, neodejde z domu, který by sama nikdy nebyla schopna financovat, někam ke svým rodičům, do toho vesnického vlhkého domečku, tam by si ty svoje kamarádky jistě nezvala“.
Jang: „to sice nezvala, ale znáš Markétu, jí tohle nevysvětlíš“
Nevysvětlil. Nebyla vůbec ochotna k jakémukoliv rozumnému rozhovoru a po mém asi čtvrtém telefonátu k ní do práce (volat k tchýni domu se mi nechtělo) se se mnou spojil manžel její bývalé spolužačky, s tím, že paní Havlíková si nepřeje, abych ji telefonicky kontaktoval, ukázal mi plnou moc k jejímu zastupování a oznámil mi, že den před tím podal jménem své klienty žádost o rozvod.
Ty dny, kdy jsem sám, jak kůl v plotě bydlel v našem domě, procházel po jeho pokojích, zejména pak tom dětském a vzpomínal na chvíle, kdy se Verunka natřásala před zrcadlem, po zemi měla rozesety její růžové a modré poníky a vše bylo OK. Současně mi začalo docházet, že mezi mnou a Markétou to nikdy OK nebylo, že já i ona jsme každý z jiného těsta. Spojil jsem se Markétiným právníkem, přednesl mu svůj úhel pohledu na majetkové vyrovnání s tím, že dům jehož hypotéku budu stále platit já, přepíšeme pouze na dceru s tím, že její matka v něm s ní může bydlet, což jsem pokládal vůči Markétě za silně vstřícné, protože mi bylo jasné, že ona si do domu zase začne zvát svoje kamarádky na dýchánky a bude působit jako úspěšná, ale co ……… o podnikání ona neví vůbec nic.
Výměnou za to a po těžkém boji, jsem získal pravidelný styk s dcerou a bylo mi Markétiným právníkem několikrát naznačeno, že jakmile se dcera někde jen letmo dotkne tématu mojí úchylnosti, Markéta vyvolá nový soud s cílem zabránit mi ve styku s dcerou. Tomu jsem sice moc nevěřil, že by dokázala, protože v případě takového ohrožení, bych jistě dokázal začít tahat nějak zezadu za nitky, ale rozhodně se mi nechtělo prát svoje špinavé prádlo u nějakého soudního přelíčení a kdo ví, kde jinde.
Své věci jsem si přestěhoval ke kamarádovi, protože řešit toto jsem zatím nevěděl jak. Jít k mámě bylo nemožným, ta na mě taky pohlížela jak na vyvrhela a pokaždé, když jsem ji viděl, mi vyčítala, že když chce vidět Verunku, musí se napřed domlouvat s Markétou a to není snadné atd. Verunka se právě zase natrvalo vrátila do svého pokoje, vlastně do svého domu, ke všem svým poníkům s nimiž si okamžitě začala hrát. Já vyvedl z garáže svou Hondu a vyrazil.
Že jedu směr Liberec mi došlo až za Mladou Boleslaví, protože do té doby jsem nevnímal kudy jedu, jen mechanicky vykonával pohyby, které jsou k ovládání motorky potřebné. Na to ráno, kdy z domu odjedu naposledy jako z domova, jsem se připravoval v hlavě snad týden, ale skutečnost byla ještě horší. Naštěstí pod integrálku není vidět a tudíž nikdo nemohl vědět, že ten motorkář má v očích slzy jako hrachy. V Liberci jsem koupil v supermarketu dvě svíčky a zastavil se na kraji města, na malém hřbitově a rozsvítil tam dva plamínky, babičce a dědovi. Seděl jsem na lavičce, díval se, jak ve svíčkách taje vosk, a hlavou mi procházely vzpomínky, na časy, které už zavál čas, ale kdy mi bylo tak moc dobře. Mimo jiné došlo i na vzpomínku na Mustanga, hospodu a stáj, tam nahoře v kopcích a ač jsem si to nechtěl přiznat i na tu malou culíkatou holku. Měl jsem pocit, že pořekadlo, že kam nemůže čert, nastrčí ženskou, by se mělo změnit a říkat by se mělo, že nastrčí kamaráda. Kdo ví, jak by to celé dopadlo, nebýt Aleše tehdy na té pouti, který Denisu nazval mou ségrou a vyzval mě, ať ji koupím zmrzku a jdu s ním …… ani už nevím, kam jsem měl jít.
Mnohem silnější stroj než Mustang urazil onu vzdálenost během 15ti minut. I tady už bylo vidět, že se věci mění, a vesnice začala nabývat maličko jiné podoby. Hospoda tu sice byla, ale zcela jinde, po stáji, kde jsem dostal svůj první výprask, nebylo ani stopy a z celého statku se stájí zůstal jen obrovský dub, který byl u jeho vjezdu. Změny dosáhla i chatová osada na jejímž okraji se odehrálo moje druhé setkání s Denisou, protože mezi chatami tu a tam vykukovalo moderní stavení a bylo zcela zřejmé, že tu lidé bydlí nastálo s tím, že za prací pravděpodobně dojíždějí dolu do města.
Vešel jsem do hospody, sedl za stůl a čekal než si mě někdo všimne.
„Co to bude?“
„Rád bych něco snědl a jedno pivo prosím“.
Servírka, starší paní, odešla a já se zahloubal do svých myšlenek. Objednaný řízek do mě zajel jak Němci do krytu, stejně tak to pivo. Pak ještě jedno. Blížila se sedmá a byl poměrně příjemný vlahý večer. Když mi servírka přinesla pivo třetí a k tomu panáka Tullamore, všiml jsem si, že se po mě divně kouká.
„Vy patříte k té modré motorce a máte tu dnes kde spát?“
„To je snad moje věc, kde budu dnes spát“ bleskurychle jsem opáčil a s tak důvěrně známým výrazem machýrka poslal panáka do žaludku a pokusil se objednat si dalšího. Když mi řekla, že dokud jí nepovím, čí je ta motorka a kde budu spát, nic mi nepřinese, měl jsem pocit, že sranduje a ještě jednou se zeptal, co jí je do toho a tedy, že jestli mi nedá panáka, tak aspoň kafe by mi donést mohla. Odešla a já se opět vrátil do svých myšlenek.
„Zasloužil bys pořádně přes prdel“ a s těmito slovy se přede mnou na stole objevilo velké černé kafe.
Zvedl jsem hlavu, jako kdože mi tohle zase dává do hlavy a jen jsem 2x polknul na prázdno. Nade mnou stála Denisa, už nebyla v černém a velmi jí to slušelo.
„Čí je ta motorka venku“?
„Moje“
„A ty tu máš kde spát, že je osm večer a hážeš tu do sebe panáky a pivo?“
Teprve v tu chvíli mi to došlo v celé nahotě. Je večer, já jsem požil, tzn. motorka je nepoužitelná a kde budu spát, to jsem vůbec neřešil, patrně v domnění, že sjedu dolu do Liberce a zaklepu na okno u tety, která bydlela v domě po babičce.
„Sedni si ke mně, prosím. Dáš si něco?“
Teď se zasmála, „to je vážně dobrý, když se mě zrovna ty ptáš, zda si něco dám ve vlastní hospodě“, ale přisedla si.
Seděla proti mně, já si sundal sluneční brýle a teprve teď uviděla moje červené oči. Odvyprávěl jsem jí vše co se odehrálo od našeho posledního setkání na Spartě a ona jen pokývala hlavou.
„Mám řešení“.
„Přespat můžeš tady nahoře, je tu místa dost, i deku tu najdu. Dojdeš si tam dát svoje věci a potom se sejdeme úplně vzadu, za hospodou je malá kůlna a nenechávej mě dlouho čekat“
Jang: „no tak doufám, že balíme a padáme“
Jing: „ a kam padáme ty chytráku, když v sobě máme čtyři piva a panáka?“
Jang: „no to je jedno, stačí prostě popojet na kraj vesnice, tady policajt žádnej není a tam počkáme třeba do rána, je ještě léto, ráno bude jen padat rosa“.
Jing: „tys to asi nepochopil viď, on ji vlastně celou dobu hledá, jen doufám, že sem nějakej blbec, třeba jako ty, nepošle nějakého našeho kamarádíčka“.
Do kůlny jsem došel očekávajíc cokoliv, ale věděl jsem, že to bude správné. Čekala již na mě a v ruce měla onen koňský bičík. Došel jsem až k ní a současně si rozepínal přezku pásku.
„Smím se dívat jenom dopředu“?
Kývla, já si posunul kalhoty pod kolena a rukama se opřel o stěnu kůlny.
„Krok dozadu a ruce trochu níž, opři se jimi pořádně o tu zeď“. Po těch slovech mi ke kalhotám posunula i trenýrky a já se už nikam nedíval, já jen zavřel oči. První dvě rány byly vysloveně překvapivé a cítil jsem, že se uvnitř asi hodně zlobí. Po třetí už jsem neudržel slzy a nepřicházela žádná pauza. Rytmicky mi švihala zadek tím bičíkem a mě občas vystřelila ruka k zadku a zase zpět, protože ta pozice byla taková, že bez opření se rukama se jen těžko držela rovnováha.
Ten večer jsem prvně v sobě umlčel Janga a Jing prostě plně konzumoval moje prohřešky, a to i bez snahy o jakoukoliv důstojnost, takže ke konci jsem už nepokrytě brečel a škemral, aby přestala.
Když se tak konečně stalo, spustil jsem se dolu na podlahu kůlny a tiše brečel. Sedla si na zem vedle mě, vzala mou hlavu, položila si ji na klín a naše oči se setkaly.
„Příště ještě musíme vyřešit tvé chování k holkám na stadionu, toto byl jen ten alkohol“.
Denisa:
Upozornila mně na něj teta. Možná bych si ho ani nevšimla, protože seděl a nepřešlapoval jako tenkrát. Ale zato do sebe klopil třetí pivo a navrch to zazdil panákem. Teta ale měla oči všude, léta v hospodě jí naučila si všímat i okolí. A věděla, že přijel na motorce.
Když za mnou přišla do kanceláře, kde jsem třídila faktury a řekla, že tu je zase nějaký týpek, co se snaží prochlastat papíry, vyšla jsem ven. Seděl u stolu, tmavé brýle na očích a kožená motorkářská bunda. Byl mi povědomý, ale odmítala jsem uvěřit tomu, že se náhody stávají a že bych ho ještě jednou potkala.
Tenkrát v lese. To bylo podruhé, co jsme se setkali a zase to odnesl. Zaslouženě, o tom žádná. Metla ho poučila, že opravdu nežertuji. Skončilo to slzami, které jsem mu setřela z očí a počkala, až se ty modré studánky zase pročistí a bude moci odjet s čistou hlavou. Ještě dlouho poté, co mi zmizel z očí, vracela jsem se do té chvíle, kdy jsem ho držela v náručí a on vděčně přijímal mou tichou neústupnost. Tentokrát jsme se rozešli už jako přátelé, kteří se možná ještě někdy potkají, a nebo také ne. Dala jsem mu telefonní číslo a několik týdnů pak hypnotizovala telefonní aparát, který trůnil v naší předsíni, nebo prohlížela notýsek, který u něj byl připravený na vzkazy. Ale hlas, který jsem chtěla slyšet, se neozval, neobjevil se ani žádný vzkaz.
Vysokou školu jsem měla zdárně rozjetou a rozhodla se, že už je na čas začít taky žít. Vrhla jsem se do toho života rovnýma nohama a lokala ho ne po douškách, ale po hektolitrech, jako bych si potřebovala dokázat, co všechno zvládnu, o co jsem byla ochuzená a co život nabízí. Spolužáci už nebyli malí kluci, byli to dospělí chlapi a ti většinou chtěli něco úplně jiného než nastavit zadek. Začala mne zajímat drsná zábava - fotbal, pivo, tvrdá muzika. Přizpůsobila jsem se svému žánru a vyměnila culíky a šaty za gotik styl, chodila v černém a ostříhané vlasy mívaly několik odstínů najednou.
Setkání s Jindrou na stadionu byl pro mne šok. Nečekala jsem ho tam, pochopitelně a ještě víc mne překvapilo, že je ženatý a manželka je jak modelka z výkladní skříně. Dávno zasuté vzpomínky popraskaly jako mýdlové bubliny a nebýt tenkrát Vaška, asi bych zase utekla. Vašek to vyřešil gentlemansky, odvedl mne pryč, jako by tušil, že si právě prožívám své soukromé Waterloo.
Ta nicotně vypadající příhoda mi otevřela oči dokořán. Huso pitomá, vynadala jsem si, cos čekala? Že pošle manželku k šípku a skočí ti okolo krku? Pro něho zůstanu jednou pro vždy malá culíkatá holka, co neumí nic jiného než ho při každém setkání seřezat. Opět jsem měla možnost bilancovat. Je mi 22, život je na začátku, rebelská léta mne opouštěla. Co mi vlastně dala? Jo, jasně, máš pár kámošů a ti vědí, že jsi v nouzi dobrá jako pomocná ruka, že se na tebe můžou spolehnout, že je z hospody dotáhneš do postele a než zmizíš, uvaříš jim kafe. Že když jsou bez peněz, Denisa půjčí a neptá se, kdy to přinesou zpátky. Že umí naslouchat, když si někdo potřebuje vylejt srdce. Pak přišel jeden, který to myslel vážně. Podala jsem mu ruku a chvíli jsme tím životem šli spolu, až jsme došli do dobře situovaného bytu, kde stála na prvním místě drahá televize, drahé video, velká sbírka videokazet....... no a pak někde vzadu já. Nechtěje dál imitovat součást majetku, opustila jsem dobře situovaný byt a po letech se vrátila domů. Už dávno tam na mne nikdo nečekal, jen papíry od notáře.
Převzala jsem to, co zbylo z velkého hospodářství, které zmizelo v propadlišti dějin. Tytam byly koňské stáje, malá hospůdka u silnice, vesnice se rozrostla, moje známá místa mizela pod stavbami nových domů. Jen skála za vesnicí dál čněla k nebesům a její tvar mně jako vždy vítal už z dálky. Navštívila jsem tetu, která mne přivítala s otevřenou náručí a než se rok s rokem sešel, obě jsme se čile otáčely ve své hospodě.
A teď jsem stála ve dveřích kanceláře a dívala se na něho. Nemohlo být pochyb - tmavé brýle a la Maverick, pohyby rukou, tmavé vlasy do všech světových stran. Byl to Jindra. Jen tu řvoucí kraksnu vyměnil za silnější stroj. Teta vyšla zpoza baru s kávou na talířku. Dala jsem si prst na ústa a kafe od ní převzala. Postavila jsem hrneček před Jindru a přísně řekla:
"Zasloužil bys pořádně přes prdel"
Vzhlédl a naprázdno polkl. Poznal mne.
"Čí je ta motorka venku?" přešla jsem rovnou do útoku.
"Moje" přiznal.
„A ty tu máš kde spát, že je osm večer a hážeš tu do sebe panáky a pivo?“ dala jsem si ruce v bok.
Ihned mu došlo, že jaksi podcenil stav věci. A požádal mne, abych si sedla. Teprve, když sundal brýle, jsem se zhrozila. Tohle už dávno nebyly oči veselého kluka, které jsem měla tak ráda. Co se mu proboha stalo? A on se pustil do vyprávění, které vůbec nebylo hezké. Pralo se to ve mně.
Dospělá Denisa s praktickým uvažováním ho nahnala s věcmi do podkroví do jednoho z hostinských pokojů a malé, culíkaté káče mu oznámilo, že ho čeká za hospodou v kůlně. Věděla jsem, že přijde. Přišel a prostě si začal rozepínat kalhoty. Naše pohledy se setkaly, když se zeptal, jestli se má dívat dopředu. A pak zase před mnou stál opřený rukama o stěnu, kalhoty spuštěné u kolen společně s trenýrkama a já se napřáhla jezdeckým bičíkem, který mi zbyl po mých čtyřnohých kamarádech s podkovami. Dostal hodně. Trestala jsem ho doopravdy. Za to pití především. Zlobila jsem se na něho. Jak vůbec mohl přemýšlet nad tím, že by dnes na tu motorku ještě sedl? Jindra brečel a sliboval, póza sebevědomého chlapa vzala za své a zbyl jen ten sedmnáctiletý kluk. Sešvihaný zadek ho musel strašně bolet, snažil se rukama zahnat palčivost stop po bičíku, ale dál setrvával v nevýhodné pozici. Teprve když došlo na prosby o slitování, ustal příval ran a Jindra se svezl na podlahu. Ramena se mu otřásala pláčem a já mu držela hlavu v dlaních. Moje oči se vpíjely do těch jeho a němé výčitky přecházely jako po drátku sem a tam.
„Příště ještě musíme vyřešit tvé chování k holkám na stadionu, toto bylo jen za ten alkohol“ neodpustilo si drze culíkaté káče, zatímco dospělá Denisa konejšila uřvaného kluka na svém klíně a hladila ho po strništi na tvářích. Pak, když ze sebe vydoloval i poslední slzu a pomalu se začal uklidňovat, zjistila jsem, že se mi vůbec nechce vstát z té špinavé podlahy, pustit ho a nechat odejít. Nakonec mi musel svatosvatě slíbit, že opravdu neodjede, že opravdu přespí v pokoji nad hospodou. Počkala jsem, až vystoupal nahoru do patra a šla se převléknout. Na krajinu padal soumrak, večerní hodina už pokročila. Štamgasti se počali loučit. Teta zívala a počítala tržbu a já v letních šatech a bosa seděla před hospodou na lavici a hleděla do toho jediného osvětleného okna v podkroví. Jindra se mihnul v okně a všiml si mne. Byl dole během mžiku a už to nebyl ten do sebe uzavřený smutný chlap. Vykoupal se a převlékl a když vahou těla dosedl na lavici, s bolestným zaúpěním zase vyskočil jako by si sedl na vosu. Teta vyšla z lokálu a podala mi klíče:
"Zamkneš si, viď?"
Osaměli jsme v tichu vesnice, která se zvolna ukládala k spánku. Slunce už zapadlo za obzor a pouliční lampy rozbíjely plížící se tmu noci.
"Pojď" řekla jsem mu a vydali jsme se úzkou cestou ke starému dubu, který tu zbyl jako němý svědek dávných dní. Tam jsem usedla do trávy a opřela se zády o jeho drsnou kůru. Jindra zjistil, že sednout si vedle mne už mu nečiní takové problémy jako po setkání tvrdé lavice s jeho pochroumanou karoserií. Chvíli jsme jen tak seděli a dívali se do dálky, kde poslední zbytky denního světla líbaly vrcholky kopců, které jednou zmizí pod těžebními stroji. Mlčeli jsme v tichém souznění a když si Jindra položil hlavu na mé rameno, rozbušilo se mi srdce.
"Kam máš vlastně namířeno?" zeptala jsem se ho.
"Nevím, už jsem ztratil všechno, co jsem mohl. Nemám žádný pevný cíl. Možná zajedu k tetě do Liberce a nebo pojedu, kam mě motorka poveze...."
Chtěla jsem mu říci, že všechno ještě neztratil, ale neřekla. Praktická Denisa mne napomínala, abych se mu nemíchala do života a vzdorovité káče oponovalo, že má slíbený ještě jeden výprask a že jak toho kluka zná, bez něj neodjede. No, po tom dnešním výkonu bude stejně rád, když tu bude moci ještě jednu, dvě noci přespat, protože pokud by se chtěl v tomhle stavu posadit na motorku, riskuje minimálně další tvrdé setkání.
"Zítra nám přivezou zásobu dřeva na zimu, jestli opravdu nikam nespěcháš, můžeš si ten nocleh zítra odpracovat" popíchla jsem ho.
Souhlasil a v hlase bylo znát, že to myslí vážně a upřímně.
Bylo k půlnoci, když jsem ho doprovodila do podkrovního pokoje. Ne, nechtěla jsem s ním strávit noc..... nebo možná ano, ale ne takhle.....chtěla jsem být s ním než si lehne a usne. Asi to cítil podobně, protože když jen v trenýrkách zajel pod deku, natáhl ke mně ruku. Přisedla jsem si na kraj postele, sevřela jeho ruku ve své. Když začal zavírat oči, tiše jsem mu popřála dobrou noc, ale zůstala jsem sedět dál vedle něho. Pak se mu zklidnil dech a usnul.
"Spi, ty sladkej blázne....." zašeptala jsem.
"Ani netušíš, kolikrát jsi mi ublížil a přeci se na tebe nedokážu zlobit. Netušíš, jak moc mi chybíš a pokaždé, když mým životem proletíš jako kometa, zanecháš za sebou stopu jako já je zanechávám na tobě. Jenže tebe to bolí úplně jinde než mě a mě nemá kdo otřít slzy. Pamatuješ si tu první pouť? Já ano. Jak jsem tenkrát nenáviděla toho namyšleného frajírka. Jenže ten frajírek se přišel, i když vlastně náhodně, omluvit a pokorně přijal rozhodnutí malé holky. Pokaždé, když se setkáme, odnese to tvůj zadek a moje srdce......... ach jo, Jindro.... kdybys vůbec tušil, jak moc tě mám ráda......"
Pohnul sebou ve spánku a já se lekla, jestli to neslyšel, jak si nad ním vylévám srdce. Tiše jsem opustila pokoj a ještě dlouho do noci jsem ve své posteli ležela s očima dokořán.
Ráno bylo jako malované. Rosa smyla prach včerejšího dne, na dvoře hospody právě Tatra 815 vyklopila obrovskou fůru bukových špalků a když odhřmotila pryč, začaly se do ranního trylkování ptáků ozývat pravidelné rány. Ležíc ještě v posteli, užívala jsem si kouzlo klidu.... ale sakra, co je to za kravál?? Vstala jsem, rozrazila okno a vykoukla mezi muškáty na dvůr.
Tam stál Jindra, do půl těla nahý, takže jsem mohla obdivoval jeho statnou, mírně zarostlou hruď, v džínách s chrániči uvnitř, nad hlavou kalač a špalky se pod jeho údery měnily na polínka. Zasněně jsem se usmála a chvilku ho pozorovala, jak se rozmachuje, jedním úderem špalek rozpůlí, sehne se, vezme dřevo do ruky, postaví zpět na veliký špalek a další ranou ho rozštípne. Občas si otře zpocené čelo, pak si plivne do dlaní a další špalek a další...
Uvařila jsem kávu, namazala pár chlebů, přidala kus buchty od tety, velkou láhev sodovky a na podnose vynesla ven k Jindrovi. Spatřil mne hned, jak jsem vyšla ven a skoro omluvně se usmál:
"Nějak jsem nemohl dospat"
Pobídla jsem ho, aby se šel najíst. Nesedl si, zůstal stát, během chvíle vyluxoval celý tác, naklopil do sebe sodovku a zase se chopil sekery. Na dvůr dorazila i teta na kole a obě jsme zmizely v kuchyni hospody, abychom se pustily do vaření. Jindra se za námi občas přiloudal, poprosil o další pití a zase se vracel ke své práci. Teta ho, když odešel, ocenila:
"Koukám, že konečně dostal rozum, co? "
Přikývla jsem, nemělo smysl tetě vyprávět, jak moc ho život nakopal a co všechno stihl prohrát.
"No a jak to spolu vy dva máte?" Teta měla ráda ve všem jasno.
"Jsme kamarádi, teto. Za pár dní asi pojede dál..."
Houby kamarádi, chtělo se mi řvát. Už teď se bojím chvíle, kdy mi zase řekne - good bye - a zmizí za obzorem. Co když tam potká další Markétu? Co když mu zase ublíží? Přijede pak za mnou, abych mu pofoukala další ránu? A nebo ho už nikdy neuvidím a budu mít v duši zase prázdno?
Málem jsem připálila guláš. Kdyby do mne teta nešťouchla, vůbec bych si nevšimla, že se přichytává. Teta nespokojeně mlaskla a podotkla, že bych si měla udělat v citech jasno a myslet přitom i na chlapy, co přijdou na oběd. Před polednem se hospoda jako každý den naplnila dělníky z lomu, teta čile roznášela talíře s dršťkovou polévkou a hovězí vývar, David jako obvykle guláš se šesti, ne radši sedm.... Deniso, pojď mi pomoct točil pivo a ten .... jo, Jindra, už by toho měl nechat nebo si užene úpal. Naštěstí přišel sám, zbrocený potem, dokonce i okraje džín měl propocené. Vyhnala jsem ho do koupelny a převléknout a pak mu nakázala, aby přišel na oběd. Mezi chlapy v zaprášených montérkách zapadl a přeci vyčníval. Splivnul talíř polévky a další talíř rajské omáčky a vydržel u toho sedět. Když se hospoda vyprázdnila, navrhl, že půjde pokračovat, ale odmítla jsem to. Ať si odpočine, udělal práce dost.
"Ale to jídlo samozřejmě zaplatím" řekl mi.
Podívala jsem se na něho, jako by řekl něco neslušného. Uvědomil si, že měl být zticha.
Odpoledne přišla druhá servírka a já hospodu předala tetě. Neřekla nic, věděla své. Vzala jsem Jindru na tu naší skálu. Byla už schovaná uprostřed vzrostlého borovicového lesa a najednou mi připadala směšně malá než dřív, kdy jsme se na ní s ostatními honili. Velké mraveniště na jejím úpatí ale bylo stejné jako tenkrát. Sklonila jsem se a pozorovala ty malé neúnavné pracanty, jak pilně nosí do mraveniště větvičky, listy a trávu. Jindra stál opodál a aniž bych to věděla, prohlížel si mě. A jeho oči se usmívaly. Sáhl si na zadek, ještě mírně citlivý ze včerejška a uvažoval, jestli snese ještě jeden výprask. Nejraději by to udělal, skála mu připomněla setkání na kraji chatové osady a Denisu v trávě, jak se jí pokládá přes nohy a nechává si nařezat metlou. Jo jasně, bolelo to a zase to obrečel, ale bylo to skvělé. To bylo přesně to, co celou dobu hledal. Holku, která pochopí jeho rozpoložení mysli, která zasáhne do věčných hádek jeho Janga a Jinga, která mu stáhne kalhoty a zlinkuje zadek a bude to brát jako tu nejsamozřejmější věc na světě. Která se nezhrozí, když jí o to požádá..... ne, to je blbost, nepožádá, takový hazardér není, ale ona to nějak prostě vycítí sama. Instinktivně se rozhlédl.
Jang: "Jen si to nemaluj moc růžově, víš jak to máš. Než se otočíš, zase vyskočí z křoví nějaký povedený kámoš a všechno zkazí."
Jing: "Třeba ne, už jsme s ní druhý den a furt se nic nestalo."
Jang: "No a co chceš dělat? Měl bys pěkně poděkovat, nakopnout Hondu a vypadnout."
Jing: "No ale co Denisa? Zase jí tu nechat? Co když se jí už omrzí na nás věčně čekat, odkud se zase vynoříme a kdy?"
Odtrhla jsem oči od mraveniště a došla k Jindrovi, který se opíral o borovici:
"Tady je mi vždycky dobře. Měli bychom si promluvit o tom tvém chování..... vydržíš to?"
"Vydržím" slíbil Jindra.
"Tak pojď" vzala jsem ho za ruku a vedla pod skálu, kde bývalo mé místečko. Malý důlek už dávno skryla tráva, taky borovice už zakryly výhled do okolí. Bylo tu ticho, klid a pohoda. Stromy sem občas zavály vůni teplé smoly, která na letním slunci vytékala skrze popraskanou kůru. Důlek bych našla i poslepu. Usedla jsem a podívala se na Jindru. Rozpačitě přešlápl a jeho ruce začaly hledat přezku pásku u kalhot. Dnes tu chyběla, Jindra měl kraťasy. Pomalu je rozepl, už se stydlivě neotáčel zády ke mně. Nebylo možné si nevšimnout, v jakém rozpoložení je. Kraťasy spadly ke kotníkům a trenýrky se znatelně vyboulily. Rychle se ohnul a vzápětí už jsem ho měla na klíně. Zaklesla jsem za gumu trenýrek prsty a pomalu je stahovala dolů. Nabídl mi pevný zadek s dosud viditelnými stopami po bičíku, růžové otisky koženého konce mu ulpěly na kůži jako razítka výpravčího Hubičky. Pohladila jsem jemně ta citlivá znamení trestu a Jindrovým tělem projelo zachvění. Nehledala jsem žádný nástroj, kterým bude bit. Dnes mi bude stačit ruka. Plácla jsme ho přes holý zadek a zeptala se:
"Proč ti pokaždé musím nařezat?"
"Protože si to zasloužím" připustil Jindra a otočil ke mně obličej.
Pak ticho borového háje chvíli rušilo jen jasné pleskání mojí ruky o Jindrův nastavený zadek. Poprvé nebrečel. Po každé ráně syknul, ale statečně držel. Nesnažila jsem ani vkládat do výprasku sílu, nebylo to potřeba. Cítila jsem, jak každým úderem vyháním z Jindrovy duše vzpomínky na nepěkné setkání s komerční "Dominou", které mělo ale za následek víc, než rozsekaný zadek, které ho připravilo o jistotu domova, o rodinu, o lásku a dceru. Kamsi do ztracena a nenávratna odplouvaly stíny z jeho mysli, Jindra se bez ohledu na znovu rudnoucí zadek cítil téměř šťastně a proklínal chvíli, kdy ho věčná rozháranost v hlavě dohnala do neštěstí. V Denisině přítomnosti hajzl Jang nějak ztrácel argumenty a Jing si lebedil pod údery dlaní, které protivovi Jangovi zavíraly pusu. Pláč se dostavil až po výprasku, ale Jindra nebrečel kvůli bolesti, která se mu rozlévala po těle. Ty slzy, které mu stékaly po tvářích, ty byly od obrovské úlevy. Jindrovy oči zůstaly čisté, nezakalily se. Smutek z nich mizel a kdyby ho to nebolelo, snad by se i usmíval. Pak si natáhl kraťasy a plácnul sebou na břicho vedle mne. Zadržel mě, když jsem chtěla vstát. Má pravdu, kam spěchat, pomyslela jsem si. Každá minuta s ním byla jako svátek. Povídali jsme si o všem, co nám slina na jazyk přinesla a čas klidně plynul okolo nás. Uvědomila jsem si, že jsem ho včera ani dnes neviděla s cigaretou a on mi pyšně řekl, že už nekouří.
"Zůstaneš ještě přes noc?" zeptala jsem se ho a Jindra opáčil, že když jsem mu právě znemožnila odjet, tak mu nic jiného nezbývá, ale oči se mu přitom smály a já pochopila, proč si tak ochotně stahoval kraťasy.
Po návratu do hospody na mne teta nenápadně mrkla a pokývala hlavou, že je dobře, že Jindra neodjel. A on se s naprostou samozřejmostí chopil zase sekyry a snad mu ten výprask vlil do žil novou sílu, ale hromada špalků se rychle tenčila. Večer si úplně vyflusaný, ale nesmírně šťastný, vylil na rozpálenou hlavu kýbl ledové vody ze studny, čímž si vysloužil moje pokárání, že si užene úžeh a zápal plic a jsem zvědavá, kdo ho bude kurýrovat.
"Ty" řekl mi prostě a mně kdesi u srdce zacinkaly zvonečky a vůbec nezněly smutně.
Večer nás zastihl v hospodě, kde se slavilo, že je pátek, že je léto, že se sousedům narodil kluk a v hasičárně koťata, že je lidem na světě fajn a že máme dobré pivo. Točila jsem se po place spolu se servírkou, roznášela napěněné půllitry piva, opékané klobásky a nakládaný hermelín, Jindra u nálevního pultu pořádal na talíři krvavý steak s hromadou opečených brambor, zapíjel to pivem a sledoval mne téměř na každém kroku. Dlouhé letní šaty jsem na plac vyměnila za krátkou sukni a tílko, chlapi po mně mlsně koukali a Jindra neodolal, aby mne, když jsem proběhla okolo něho, nepřitáhl k sobě blíž a nedal mi pusu:
"Jsi fajn holka.."
Hospodu jsem toho dne zavírala velmi pozdě, ale Jindra vydržel až do konce se mnou. Pak jsem se s ním chtěla rozloučit ve dveřích, ale on se zeptal:
"A dneska mně neuložíš?"
Jasně, že ano, přeci se nevzdám té krásné chvíle ticha, kdy se mu oči zavřou a je jen můj, aniž by to věděl. Usnul během chvilky, musel být neskutečně utahaný. Seděla jsem zase na okraji jeho postele, hladila ho po vlasech a vedla si svůj monolog:
"Vidíš, stačil jeden den a už vím, že tě nedokážu pustit..... prosté samozřejmé maličkosti se s tebou mění na dokonalé souznění, rozumíme si i beze slov.... vždyť já tě měla ráda už tenkrát na té pouti, když jsme tam spolu šli. A dneska, kdybych se nebála sama sebe a tvé reakce, místo výprasku bych tě nejradši objala a líbala.....Tak spi, ty moje lásko ......."
Sobotní ráno mně vzbudilo prudkým sluncem, které slibovalo parný den. Hospoda bude dnes otevřená celý den až do noci. Nechám Jindru spát jak dlouho bude chtít a potom..... potom se ho zeptám, co bude dál. Vyšla jsem z hospody zadem cestičkou, která končila na hrázi rybníka. Bylo ještě brzy, nikde nikdo. Jen na břehu v rákosí skřehotaly žáby a mírný vánek si pohrával s tlustými stvoly doutníků. Přetáhla jsem si přes hlavu dlouhé tílko a jako rusalka, oděná jen do svých vlasů jsem pomalu vkročila do chladné vody, která mi objala kotníky, postupně se dotkla kolen a pak i plných boků, vířila okolo mě v jemných kruzích a mé tělo se nořilo do její mokré náruče.............
Léto pomalu končilo a podzimní část fotbalových soutěží se dostala do plného proudu. Ta tam však byla doba, kdy jsem míval na sezonu permanentku a to včetně evropských pohárů a týden co týden se v rudém dresu s reklamou na Opel scházel na Letné v Lokále Nad Stromovkou s kluky k přípravě na zápas. Než náš hospodský Láďa vyprovázel se slovy „bez bodů se nevracejte“, urazili jsme nějaký ten půllitr a většinou se na stadion odcházelo s jasným optimismem.
Včera jsem se sešel s jedním kamarádem, který musel pracovně do zahraničí a nabídl mi zapůjčení svojí permice s tím, abych šel za něj trochu svým hlasem přispět k dalšímu vítězství. Námitka, kterou jsem hodlal zvolit jako taktický ústup, že už nejsem sám a že bych nerad trávil sobotu bez menželky, neuspěla, neboť kámoš nadhodil, že on taky není pako, že na fotbal sám nechodí a že ta jeho bez něj taky nepůjde a v mžiku jsem držel v ruce permice dvě, s tím že po neděli se staví, vyzvedne si je a ve středu už na pohár jdou oni. Ihned jsem si všiml, že nejsou přímo do kotle, čímž se mi vysloveně ulevilo, protože zavést Markétu přímo mezi ultras by bylo sebevražedné.
Když jsem doma přednesl plán na sobotní odpoledne, reakce byla přesně taková, jakou jsem čekal. Z Markéty nadšení přímo sršelo, poznámky o slaboduché zábavě v podobě honění se za míčem nebraly konce. Odpoledne před zápasem se to ještě vylepšilo, když jsem se převlékl do „pracovního“ a v dresu a částečně rozedraných kraťasech nastoupil do obýváku, zatímco Markéta byla hodobožově nastrojená. Chvíli jsem se jí snažil vysvětlit, že jdeme na fotbal, ne na výstavu do Národní galerie, což jsem pak rychle vzdal, neboť převléknout se nehodlala a hrozilo, že půjdu na fotbal sám, což jsem zase nechtěl já, jelikož jsem chtěl být s ní. Z logiky věci vyšlo, že k přípravě na zápas k Láďovi do lokálu se nedostavím a tomu jsem přizpůsobil i čas, ve kterém jsme se měli vyskytnout na Letné.
Na tribunu jsme proklouzli nezpozorováni nikým z mých „dávných“ přátel. První půle byla báječná a za stavu 2-0 přišla přestávka.
„Potřebuju jít čůrat a mám děsnou žízeň“. V dobré náladě a ukolébán zdárným příchodem na stadion i první půlí, vyrazil jsem jako doprovod směrem k toaletám, neboť říci Markétě, že záchody jsou dole u schodů, a že tu na ní počkám se rovnalo vyhlášení pátrací akce, protože zpět na místo na tribuně by rozhodně už netrefila. Markéta se postavila do fronty na WC a já zamířil ke stánkům opatřit to pití. Znalý poměrů, nachomýtl jsem se dopředu a vidouc ve stánku známou tvář, měl jsem pivo a limo v ruce téměř ihned a zamířil ke stolkům „na stojáka“, tam položil limo pro Markétu a sám nasál první loky piva.
„No to mě podrž, to jsem netušila, že cucáš i limonádu“. Chvíli jsem mžikal naprázdno, než mi došlo, koho mám před sebou. Celá v černém, vysoké boty na briketách, vlasy vymodelované trochu na „číro“, líčení do černo modra. Vypadala jako nějaká germánská bohyně a nemohl jsem si vzpomenout, jak se tento styl vizáže jmenuje.
„Ahoj Deniso, to není moje limoná ……da, já ….. já piju pivko jak vidíš“. Během té věty mi docházelo, že se patrně schyluje ke katastrofě, protože Markéta nebude na WC věčně, ač tam byla pěkná fronta, a uzře-li Denisu s jejím outfitem …….., proboha ne, to bude katastrofální.
Jang: „taková kravina, vzít Marketu sem na fotbal, sis myslel, že po tom co jsme tu pěl let prováděli, s kým vším jsi Nad Stromovkou chlastal, že se ti může podařit přijít sem a odejít, aniž bys někoho potkal?“
Jing: „a proč ne, jasně ona je na výstavy, potrpí si na „ušlechtilou zábavu“, ale mám ji rád, a nevidím důvod, proč by se mnou občas nemohla i na fotbal“.
Jang: „no to jistě mohla, ale je ti jasné, jak příjemný dnes bude večer, jestli Markéta uvidí Denisu, jo a aby to bylo ještě lepší, mohla by pak Denisa před Markétou nahodit, jak ti už 2x pěkně seřezala prdel“.
„Jak se daří Deniso, už jsi dostudovala?“
Pověděla něco o ukončeném čtvrtém semestru a asi chtěla říkat něco dál, když v tom se za ní objevil podobně světácky vypadající kluk, „s kým to tady dáváš řeč bejby?“
Jang: „no to bude průser, až ta Markéta přijde, a ještě pro nic, ona tu má frajera“.
Jing: „kdybys nesýčkoval, možná bych se o ní něco dověděl“.
„To je Jindra mi se trochu známe z dřívějších let, Jindro toto je Vašek“.
Světák nastavil pravici, já mu ji stiskl a současně s tím zaregistroval od toalety se blížící Markétu.
„Tak to jsem ještě neviděla, tak zaneřáděný záchody a řev v nich, a s kým se to tu vůbec bavíš?“
Teď byla řada na mě, abych se ujal společenské povinnosti a přednesl jsem, že to je Denisa, moje dávná ………
Jang: „no tak teď jsem zvědavej, tvoje dávná co? No měl by jsi si dát pozor na jazyk“.
Jing: „stačí říci kamarádka, nic víc, a nic míň, Denisa ví, že nikdy mezi vámi více nebylo a Markéta to pochopí“.
Jang: „ kamarádka jo, a už mu Markéto 2x seřezala prdel, víš to kamarádky běžně dělají, kdybys to náhodou nevěděla, je to úplně normální“.
Jing: „ty seš tedy mudrc“
………. moje dávná, prostě kamarádka od babičky“.
Jang: „tak teď jsi to vylepšil“, kamarádka od babičky, mrkni se na Vaška, jak mu smíchy hrají koutky úst“.
„Pojď snad zpět na tu tribunu, přeci tady nebudeme stát s ……… tvou kamarádkou od babičky“, celé to řekla tak, jako by bylo nutno se Denisy štítit a zamířila ke schodům na tribunu, jenomže k jinému sektoru.
„Deniso, prom …….iň“, nestála tam už, vedená Vaškem kolem ramen mířila směrem ke schodům, které vedou k sektoru kotle a ani se neohlédla.
„Markéto, tam ne, naše tribuna je tímto směrem“. Zápas skončil 4-1, což jsem ani moc nevnímal, jen jsem sledoval sektor kotle, zda ji ještě zahlédnu. Asi stála tam, kam jsem vidět nemohl, a nebo jsem si ji nevšiml. Končil srpen 1997.
Těžko povědět, od kdy se mi v hlavě začaly podobné myšlenky rojit, ale asi to mělo spojitost s oním zápasem a setkáním se s Denisou. Teď končila zima, ze mě se stal pravidelný čtenář Perversexu a zejména při čtení povídek se spankingovou tematikou jsem vzpomínal na svoje dvě dosavadní zkušenosti s touto úchylkou.
Jang: „no hezky si to kupuješ a i to hezky schováváš, jakmile Markéta jednou udělá debordelizaci šatny, rovnou do toho zahrne i tvoje kurty a sbalí ti je přímo přede dveře“.
Jing: „no jasně, hlavně si dej pozor na ústa, ty dobráčku jeden, abys jí to náhodou nepropíchnul, co by tam nahoře v tom meziprostoru tak asi dělala“.
Jang: „to sice nevím, co by tam dělala, za to vím, co bude dělat, až ty časopisy objeví“.
Markéta ten den odjela do Berlína na jakýsi odborný seminář a já měl před sebou čtyři dny a noci slaměného vdovství. Už se to nedalo odkládat, měl jsem nalezených pár inzerátů, kde přísná paní slibovala udělení výprasku a na jeden z nich zavolal. Už jen ton hlasu na druhé straně mě přesvědčil, abych sluchátko zavěsil. Pak další inzerát a znovu to samé.
Jing: „nejde 2x vstoupit do stejné řeky, nebuď bláhový, nebude to nikdy hlas jaký čekáš, telefonní číslo na Denisu máš, toto jsou jiná čísla“
Jang: „no jestli brnkneš ještě na třetí číslo, bude to stejně úchylný, to si piš, prostě nějaká rádoby lepší šlapka, která místo toho, aby dělala nepříjemný sex pro sebe, si hraje na vznešenou dámu“.
Zavolal jsem, hlas nezněl tak odpudivě a domluvil jsem si dostaveníčko na dnešní pozdní odpoledne. Cestou na Lhotku mi srdce tepalo snad 5x rychleji než jindy, před daný dům jsem došel o 20 minut dříve. Hm panelák, tak aspoň to nemůže nýt nic hrozného, protože kdybych řval, nebo jiní přede mnou, neušlo by to jistě pozornosti sousedů. V domluvený čas jsem zazvonil a posléze vešel dovnitř. Klasický byt, v obýváku, kde seděly čtyři ženy různého věku a vzezření, bylo nahuleno tak, že by se do vzduchu dala zatnout sekyra, vyšla ……… . jak jen ji popsat? Černá kůže, minisukně, vysoké boty, bundička, nalíčená prostě jak barová štětka. Chtěl jsem se na místě otočit a zmizet, ale něco mě tam zdrželo.
Jang: „a to byla pěkná kravina“
Jing: „ mlčím, nic neříkám“
Jang: „no ty vole co bys taky říkal, a to ještě ani nemáš páru co bude dál“.
Bylo to rychlé a stručné, napřed došlo k výměně dohodnuté částky, mému odstrojení se, kleknutí u postele a následně mi systematicky zmalovala zadek čímsi co vypadalo jako nějaká gumová hadice, ale čert ví, co to bylo doopravdy. Mezitím na mě pokřikovala „dělej se“, aby mi uspíšila masturbování a nakonec mě upozorňovala, že mi prdel rozseká, jestli to udělám jinam, než do připraveného papírového ubrousku. Zadek mě pálil jako čert, když jsem se ocitl venku před domem a posléze našel své auto.
Jang: „to byla paráda, to mělo úroveň, že ses neobjednal ještě na zítra“:
Jing: „nevšímej si ho“
V podobných úvahách jsem dojel domu. Prohlédl si rudý zadek s místy vystouplými pruhy v zrcadle a ucítil opět to, co tehdy v obou případech po výprasku od Denisy. Pohled do zrcadla mě vzrušoval, ale vzpomínka na to, jak k tomu došlo mě dohnala k pláči. To bylo hnusné, sprosté a vulgární, absolutně postrádající nějakou účast. Předchozí zkušenost byla taky bolestivá, jenomže jiná právě v tom, že na konci jsem měl pocit, že Denise je mě líto, nebo nevím, jak to popsat. Tady zaznělo, jen abych ten ubrousek odnesl vyhodit do záchodu, oblékl se a vypadnul. Vysprchoval jsme se, a tak jak jsem byl se položil do postele. Nešlo mi usnout, a noc se sklonila už dost k ránu, když mě spánek přemohl.
„Táta“, to bylo slůvko, které mě probralo a vzápětí jsem pochopil, že to žvatlá naše dvaapůlletá dcera, která právě lezla za mnou na postel. Ihned mi došlo, že ta tu být neměla, protože tu ještě před odjezdem odvezla Markéta ke své mámě, to se mnou vysloveně škublo, přetočil jsem se na záda a strhnul na sebe peřinu. Vzápětí se zase snažil zvednout, protože včera večer zle pošramocená pokožka na zadku o sobě dala vědět. Zvedl jsem oči nahoru a zíral do tváře své tchýně, v jejíž očích seděl pohled boha pomsty.
„Verunko, tak my zase půjdeme, a s tatínkem si to co dělal včera večer vyřídí maminka až se vrátí“. S těmi slovy vzala dceru za ruku a začala ji odvádět směrem ke dveřím. Tak to tedy prrr. To je moje dítě, a to mi nikdo se zhnuseným výrazem v očích odvádět nebude. Vstal jsem, hodil na sebe nějaké tepláky a zastihl obě dvě ještě v předsíni. Verunku si vzal k sobě a babičce řekl, že už ji nepotřebujeme a že si spolu zajdeme do ZOO, což Verunka uvítala slovem „Sávek“, čímž myslela Slávka a to byl hroší samec, kterého byla schopna sledovat i hodinu, hlavně když ho někdo krmil.
Události vzaly rychlý spád. Ještě téhož večera se Markéta předčasně vrátila z Berlína a v doprovodu mé mámy napochodovala k nám do domu. Začala balit věci pro Verunku, pak svoje a do toho láteřila, že s úchylem, který voblejzá kdo ví jaký hampejz a nechá si zmalovat prdel kdo ví čím, se ona bavit nebude a neustále nabádala moji mámu, aby mi vysvětlila, abych nedělal problémy a nebránil ji v odchodu i s dcerou k jejím rodičům.
Zmizela jak pára nad hrncem i s Verunkou. Nechtěl jsem dělat scénu před malou dcerou, protože ona sama vycítila, že něco není OK a místy brečela, z čehož jí utěšovala moje máma.
Po odchodu manželky, nastal hovor s mámou. Dozvěděl jsem se jak šíleně jsem ji zklamal, že je jistě lepší, že se toho táta nedožil, protože celou dobu měla pocit, že mě správně vychovali, že jednou budu zodpovědný otec od rodiny, a potom co zemřel táta, si máma myslela, že tak trochu jako starší bratr dohlédnu i na spokojenost své sestry. Teď vidí, jak hluboce se zmýlila, že jsem zhýralec, a abych jí nechodil na oči, dokud se Markétě neomluvím a nevysvětlím. S těmi slovy zmizela pryč.
Jang: „hm to byl moc fajn zážitek, jsem ti to říkal, abys na ten telefon nevolal“
Jing: „to se uklidní, přeci Markéta nerozbije rodinu, neodejde z domu, který by sama nikdy nebyla schopna financovat, někam ke svým rodičům, do toho vesnického vlhkého domečku, tam by si ty svoje kamarádky jistě nezvala“.
Jang: „to sice nezvala, ale znáš Markétu, jí tohle nevysvětlíš“
Nevysvětlil. Nebyla vůbec ochotna k jakémukoliv rozumnému rozhovoru a po mém asi čtvrtém telefonátu k ní do práce (volat k tchýni domu se mi nechtělo) se se mnou spojil manžel její bývalé spolužačky, s tím, že paní Havlíková si nepřeje, abych ji telefonicky kontaktoval, ukázal mi plnou moc k jejímu zastupování a oznámil mi, že den před tím podal jménem své klienty žádost o rozvod.
Ty dny, kdy jsem sám, jak kůl v plotě bydlel v našem domě, procházel po jeho pokojích, zejména pak tom dětském a vzpomínal na chvíle, kdy se Verunka natřásala před zrcadlem, po zemi měla rozesety její růžové a modré poníky a vše bylo OK. Současně mi začalo docházet, že mezi mnou a Markétou to nikdy OK nebylo, že já i ona jsme každý z jiného těsta. Spojil jsem se Markétiným právníkem, přednesl mu svůj úhel pohledu na majetkové vyrovnání s tím, že dům jehož hypotéku budu stále platit já, přepíšeme pouze na dceru s tím, že její matka v něm s ní může bydlet, což jsem pokládal vůči Markétě za silně vstřícné, protože mi bylo jasné, že ona si do domu zase začne zvát svoje kamarádky na dýchánky a bude působit jako úspěšná, ale co ……… o podnikání ona neví vůbec nic.
Výměnou za to a po těžkém boji, jsem získal pravidelný styk s dcerou a bylo mi Markétiným právníkem několikrát naznačeno, že jakmile se dcera někde jen letmo dotkne tématu mojí úchylnosti, Markéta vyvolá nový soud s cílem zabránit mi ve styku s dcerou. Tomu jsem sice moc nevěřil, že by dokázala, protože v případě takového ohrožení, bych jistě dokázal začít tahat nějak zezadu za nitky, ale rozhodně se mi nechtělo prát svoje špinavé prádlo u nějakého soudního přelíčení a kdo ví, kde jinde.
Své věci jsem si přestěhoval ke kamarádovi, protože řešit toto jsem zatím nevěděl jak. Jít k mámě bylo nemožným, ta na mě taky pohlížela jak na vyvrhela a pokaždé, když jsem ji viděl, mi vyčítala, že když chce vidět Verunku, musí se napřed domlouvat s Markétou a to není snadné atd. Verunka se právě zase natrvalo vrátila do svého pokoje, vlastně do svého domu, ke všem svým poníkům s nimiž si okamžitě začala hrát. Já vyvedl z garáže svou Hondu a vyrazil.
Že jedu směr Liberec mi došlo až za Mladou Boleslaví, protože do té doby jsem nevnímal kudy jedu, jen mechanicky vykonával pohyby, které jsou k ovládání motorky potřebné. Na to ráno, kdy z domu odjedu naposledy jako z domova, jsem se připravoval v hlavě snad týden, ale skutečnost byla ještě horší. Naštěstí pod integrálku není vidět a tudíž nikdo nemohl vědět, že ten motorkář má v očích slzy jako hrachy. V Liberci jsem koupil v supermarketu dvě svíčky a zastavil se na kraji města, na malém hřbitově a rozsvítil tam dva plamínky, babičce a dědovi. Seděl jsem na lavičce, díval se, jak ve svíčkách taje vosk, a hlavou mi procházely vzpomínky, na časy, které už zavál čas, ale kdy mi bylo tak moc dobře. Mimo jiné došlo i na vzpomínku na Mustanga, hospodu a stáj, tam nahoře v kopcích a ač jsem si to nechtěl přiznat i na tu malou culíkatou holku. Měl jsem pocit, že pořekadlo, že kam nemůže čert, nastrčí ženskou, by se mělo změnit a říkat by se mělo, že nastrčí kamaráda. Kdo ví, jak by to celé dopadlo, nebýt Aleše tehdy na té pouti, který Denisu nazval mou ségrou a vyzval mě, ať ji koupím zmrzku a jdu s ním …… ani už nevím, kam jsem měl jít.
Mnohem silnější stroj než Mustang urazil onu vzdálenost během 15ti minut. I tady už bylo vidět, že se věci mění, a vesnice začala nabývat maličko jiné podoby. Hospoda tu sice byla, ale zcela jinde, po stáji, kde jsem dostal svůj první výprask, nebylo ani stopy a z celého statku se stájí zůstal jen obrovský dub, který byl u jeho vjezdu. Změny dosáhla i chatová osada na jejímž okraji se odehrálo moje druhé setkání s Denisou, protože mezi chatami tu a tam vykukovalo moderní stavení a bylo zcela zřejmé, že tu lidé bydlí nastálo s tím, že za prací pravděpodobně dojíždějí dolu do města.
Vešel jsem do hospody, sedl za stůl a čekal než si mě někdo všimne.
„Co to bude?“
„Rád bych něco snědl a jedno pivo prosím“.
Servírka, starší paní, odešla a já se zahloubal do svých myšlenek. Objednaný řízek do mě zajel jak Němci do krytu, stejně tak to pivo. Pak ještě jedno. Blížila se sedmá a byl poměrně příjemný vlahý večer. Když mi servírka přinesla pivo třetí a k tomu panáka Tullamore, všiml jsem si, že se po mě divně kouká.
„Vy patříte k té modré motorce a máte tu dnes kde spát?“
„To je snad moje věc, kde budu dnes spát“ bleskurychle jsem opáčil a s tak důvěrně známým výrazem machýrka poslal panáka do žaludku a pokusil se objednat si dalšího. Když mi řekla, že dokud jí nepovím, čí je ta motorka a kde budu spát, nic mi nepřinese, měl jsem pocit, že sranduje a ještě jednou se zeptal, co jí je do toho a tedy, že jestli mi nedá panáka, tak aspoň kafe by mi donést mohla. Odešla a já se opět vrátil do svých myšlenek.
„Zasloužil bys pořádně přes prdel“ a s těmito slovy se přede mnou na stole objevilo velké černé kafe.
Zvedl jsem hlavu, jako kdože mi tohle zase dává do hlavy a jen jsem 2x polknul na prázdno. Nade mnou stála Denisa, už nebyla v černém a velmi jí to slušelo.
„Čí je ta motorka venku“?
„Moje“
„A ty tu máš kde spát, že je osm večer a hážeš tu do sebe panáky a pivo?“
Teprve v tu chvíli mi to došlo v celé nahotě. Je večer, já jsem požil, tzn. motorka je nepoužitelná a kde budu spát, to jsem vůbec neřešil, patrně v domnění, že sjedu dolu do Liberce a zaklepu na okno u tety, která bydlela v domě po babičce.
„Sedni si ke mně, prosím. Dáš si něco?“
Teď se zasmála, „to je vážně dobrý, když se mě zrovna ty ptáš, zda si něco dám ve vlastní hospodě“, ale přisedla si.
Seděla proti mně, já si sundal sluneční brýle a teprve teď uviděla moje červené oči. Odvyprávěl jsem jí vše co se odehrálo od našeho posledního setkání na Spartě a ona jen pokývala hlavou.
„Mám řešení“.
„Přespat můžeš tady nahoře, je tu místa dost, i deku tu najdu. Dojdeš si tam dát svoje věci a potom se sejdeme úplně vzadu, za hospodou je malá kůlna a nenechávej mě dlouho čekat“
Jang: „no tak doufám, že balíme a padáme“
Jing: „ a kam padáme ty chytráku, když v sobě máme čtyři piva a panáka?“
Jang: „no to je jedno, stačí prostě popojet na kraj vesnice, tady policajt žádnej není a tam počkáme třeba do rána, je ještě léto, ráno bude jen padat rosa“.
Jing: „tys to asi nepochopil viď, on ji vlastně celou dobu hledá, jen doufám, že sem nějakej blbec, třeba jako ty, nepošle nějakého našeho kamarádíčka“.
Do kůlny jsem došel očekávajíc cokoliv, ale věděl jsem, že to bude správné. Čekala již na mě a v ruce měla onen koňský bičík. Došel jsem až k ní a současně si rozepínal přezku pásku.
„Smím se dívat jenom dopředu“?
Kývla, já si posunul kalhoty pod kolena a rukama se opřel o stěnu kůlny.
„Krok dozadu a ruce trochu níž, opři se jimi pořádně o tu zeď“. Po těch slovech mi ke kalhotám posunula i trenýrky a já se už nikam nedíval, já jen zavřel oči. První dvě rány byly vysloveně překvapivé a cítil jsem, že se uvnitř asi hodně zlobí. Po třetí už jsem neudržel slzy a nepřicházela žádná pauza. Rytmicky mi švihala zadek tím bičíkem a mě občas vystřelila ruka k zadku a zase zpět, protože ta pozice byla taková, že bez opření se rukama se jen těžko držela rovnováha.
Ten večer jsem prvně v sobě umlčel Janga a Jing prostě plně konzumoval moje prohřešky, a to i bez snahy o jakoukoliv důstojnost, takže ke konci jsem už nepokrytě brečel a škemral, aby přestala.
Když se tak konečně stalo, spustil jsem se dolu na podlahu kůlny a tiše brečel. Sedla si na zem vedle mě, vzala mou hlavu, položila si ji na klín a naše oči se setkaly.
„Příště ještě musíme vyřešit tvé chování k holkám na stadionu, toto byl jen ten alkohol“.
Denisa:
Upozornila mně na něj teta. Možná bych si ho ani nevšimla, protože seděl a nepřešlapoval jako tenkrát. Ale zato do sebe klopil třetí pivo a navrch to zazdil panákem. Teta ale měla oči všude, léta v hospodě jí naučila si všímat i okolí. A věděla, že přijel na motorce.
Když za mnou přišla do kanceláře, kde jsem třídila faktury a řekla, že tu je zase nějaký týpek, co se snaží prochlastat papíry, vyšla jsem ven. Seděl u stolu, tmavé brýle na očích a kožená motorkářská bunda. Byl mi povědomý, ale odmítala jsem uvěřit tomu, že se náhody stávají a že bych ho ještě jednou potkala.
Tenkrát v lese. To bylo podruhé, co jsme se setkali a zase to odnesl. Zaslouženě, o tom žádná. Metla ho poučila, že opravdu nežertuji. Skončilo to slzami, které jsem mu setřela z očí a počkala, až se ty modré studánky zase pročistí a bude moci odjet s čistou hlavou. Ještě dlouho poté, co mi zmizel z očí, vracela jsem se do té chvíle, kdy jsem ho držela v náručí a on vděčně přijímal mou tichou neústupnost. Tentokrát jsme se rozešli už jako přátelé, kteří se možná ještě někdy potkají, a nebo také ne. Dala jsem mu telefonní číslo a několik týdnů pak hypnotizovala telefonní aparát, který trůnil v naší předsíni, nebo prohlížela notýsek, který u něj byl připravený na vzkazy. Ale hlas, který jsem chtěla slyšet, se neozval, neobjevil se ani žádný vzkaz.
Vysokou školu jsem měla zdárně rozjetou a rozhodla se, že už je na čas začít taky žít. Vrhla jsem se do toho života rovnýma nohama a lokala ho ne po douškách, ale po hektolitrech, jako bych si potřebovala dokázat, co všechno zvládnu, o co jsem byla ochuzená a co život nabízí. Spolužáci už nebyli malí kluci, byli to dospělí chlapi a ti většinou chtěli něco úplně jiného než nastavit zadek. Začala mne zajímat drsná zábava - fotbal, pivo, tvrdá muzika. Přizpůsobila jsem se svému žánru a vyměnila culíky a šaty za gotik styl, chodila v černém a ostříhané vlasy mívaly několik odstínů najednou.
Setkání s Jindrou na stadionu byl pro mne šok. Nečekala jsem ho tam, pochopitelně a ještě víc mne překvapilo, že je ženatý a manželka je jak modelka z výkladní skříně. Dávno zasuté vzpomínky popraskaly jako mýdlové bubliny a nebýt tenkrát Vaška, asi bych zase utekla. Vašek to vyřešil gentlemansky, odvedl mne pryč, jako by tušil, že si právě prožívám své soukromé Waterloo.
Ta nicotně vypadající příhoda mi otevřela oči dokořán. Huso pitomá, vynadala jsem si, cos čekala? Že pošle manželku k šípku a skočí ti okolo krku? Pro něho zůstanu jednou pro vždy malá culíkatá holka, co neumí nic jiného než ho při každém setkání seřezat. Opět jsem měla možnost bilancovat. Je mi 22, život je na začátku, rebelská léta mne opouštěla. Co mi vlastně dala? Jo, jasně, máš pár kámošů a ti vědí, že jsi v nouzi dobrá jako pomocná ruka, že se na tebe můžou spolehnout, že je z hospody dotáhneš do postele a než zmizíš, uvaříš jim kafe. Že když jsou bez peněz, Denisa půjčí a neptá se, kdy to přinesou zpátky. Že umí naslouchat, když si někdo potřebuje vylejt srdce. Pak přišel jeden, který to myslel vážně. Podala jsem mu ruku a chvíli jsme tím životem šli spolu, až jsme došli do dobře situovaného bytu, kde stála na prvním místě drahá televize, drahé video, velká sbírka videokazet....... no a pak někde vzadu já. Nechtěje dál imitovat součást majetku, opustila jsem dobře situovaný byt a po letech se vrátila domů. Už dávno tam na mne nikdo nečekal, jen papíry od notáře.
Převzala jsem to, co zbylo z velkého hospodářství, které zmizelo v propadlišti dějin. Tytam byly koňské stáje, malá hospůdka u silnice, vesnice se rozrostla, moje známá místa mizela pod stavbami nových domů. Jen skála za vesnicí dál čněla k nebesům a její tvar mně jako vždy vítal už z dálky. Navštívila jsem tetu, která mne přivítala s otevřenou náručí a než se rok s rokem sešel, obě jsme se čile otáčely ve své hospodě.
A teď jsem stála ve dveřích kanceláře a dívala se na něho. Nemohlo být pochyb - tmavé brýle a la Maverick, pohyby rukou, tmavé vlasy do všech světových stran. Byl to Jindra. Jen tu řvoucí kraksnu vyměnil za silnější stroj. Teta vyšla zpoza baru s kávou na talířku. Dala jsem si prst na ústa a kafe od ní převzala. Postavila jsem hrneček před Jindru a přísně řekla:
"Zasloužil bys pořádně přes prdel"
Vzhlédl a naprázdno polkl. Poznal mne.
"Čí je ta motorka venku?" přešla jsem rovnou do útoku.
"Moje" přiznal.
„A ty tu máš kde spát, že je osm večer a hážeš tu do sebe panáky a pivo?“ dala jsem si ruce v bok.
Ihned mu došlo, že jaksi podcenil stav věci. A požádal mne, abych si sedla. Teprve, když sundal brýle, jsem se zhrozila. Tohle už dávno nebyly oči veselého kluka, které jsem měla tak ráda. Co se mu proboha stalo? A on se pustil do vyprávění, které vůbec nebylo hezké. Pralo se to ve mně.
Dospělá Denisa s praktickým uvažováním ho nahnala s věcmi do podkroví do jednoho z hostinských pokojů a malé, culíkaté káče mu oznámilo, že ho čeká za hospodou v kůlně. Věděla jsem, že přijde. Přišel a prostě si začal rozepínat kalhoty. Naše pohledy se setkaly, když se zeptal, jestli se má dívat dopředu. A pak zase před mnou stál opřený rukama o stěnu, kalhoty spuštěné u kolen společně s trenýrkama a já se napřáhla jezdeckým bičíkem, který mi zbyl po mých čtyřnohých kamarádech s podkovami. Dostal hodně. Trestala jsem ho doopravdy. Za to pití především. Zlobila jsem se na něho. Jak vůbec mohl přemýšlet nad tím, že by dnes na tu motorku ještě sedl? Jindra brečel a sliboval, póza sebevědomého chlapa vzala za své a zbyl jen ten sedmnáctiletý kluk. Sešvihaný zadek ho musel strašně bolet, snažil se rukama zahnat palčivost stop po bičíku, ale dál setrvával v nevýhodné pozici. Teprve když došlo na prosby o slitování, ustal příval ran a Jindra se svezl na podlahu. Ramena se mu otřásala pláčem a já mu držela hlavu v dlaních. Moje oči se vpíjely do těch jeho a němé výčitky přecházely jako po drátku sem a tam.
„Příště ještě musíme vyřešit tvé chování k holkám na stadionu, toto bylo jen za ten alkohol“ neodpustilo si drze culíkaté káče, zatímco dospělá Denisa konejšila uřvaného kluka na svém klíně a hladila ho po strništi na tvářích. Pak, když ze sebe vydoloval i poslední slzu a pomalu se začal uklidňovat, zjistila jsem, že se mi vůbec nechce vstát z té špinavé podlahy, pustit ho a nechat odejít. Nakonec mi musel svatosvatě slíbit, že opravdu neodjede, že opravdu přespí v pokoji nad hospodou. Počkala jsem, až vystoupal nahoru do patra a šla se převléknout. Na krajinu padal soumrak, večerní hodina už pokročila. Štamgasti se počali loučit. Teta zívala a počítala tržbu a já v letních šatech a bosa seděla před hospodou na lavici a hleděla do toho jediného osvětleného okna v podkroví. Jindra se mihnul v okně a všiml si mne. Byl dole během mžiku a už to nebyl ten do sebe uzavřený smutný chlap. Vykoupal se a převlékl a když vahou těla dosedl na lavici, s bolestným zaúpěním zase vyskočil jako by si sedl na vosu. Teta vyšla z lokálu a podala mi klíče:
"Zamkneš si, viď?"
Osaměli jsme v tichu vesnice, která se zvolna ukládala k spánku. Slunce už zapadlo za obzor a pouliční lampy rozbíjely plížící se tmu noci.
"Pojď" řekla jsem mu a vydali jsme se úzkou cestou ke starému dubu, který tu zbyl jako němý svědek dávných dní. Tam jsem usedla do trávy a opřela se zády o jeho drsnou kůru. Jindra zjistil, že sednout si vedle mne už mu nečiní takové problémy jako po setkání tvrdé lavice s jeho pochroumanou karoserií. Chvíli jsme jen tak seděli a dívali se do dálky, kde poslední zbytky denního světla líbaly vrcholky kopců, které jednou zmizí pod těžebními stroji. Mlčeli jsme v tichém souznění a když si Jindra položil hlavu na mé rameno, rozbušilo se mi srdce.
"Kam máš vlastně namířeno?" zeptala jsem se ho.
"Nevím, už jsem ztratil všechno, co jsem mohl. Nemám žádný pevný cíl. Možná zajedu k tetě do Liberce a nebo pojedu, kam mě motorka poveze...."
Chtěla jsem mu říci, že všechno ještě neztratil, ale neřekla. Praktická Denisa mne napomínala, abych se mu nemíchala do života a vzdorovité káče oponovalo, že má slíbený ještě jeden výprask a že jak toho kluka zná, bez něj neodjede. No, po tom dnešním výkonu bude stejně rád, když tu bude moci ještě jednu, dvě noci přespat, protože pokud by se chtěl v tomhle stavu posadit na motorku, riskuje minimálně další tvrdé setkání.
"Zítra nám přivezou zásobu dřeva na zimu, jestli opravdu nikam nespěcháš, můžeš si ten nocleh zítra odpracovat" popíchla jsem ho.
Souhlasil a v hlase bylo znát, že to myslí vážně a upřímně.
Bylo k půlnoci, když jsem ho doprovodila do podkrovního pokoje. Ne, nechtěla jsem s ním strávit noc..... nebo možná ano, ale ne takhle.....chtěla jsem být s ním než si lehne a usne. Asi to cítil podobně, protože když jen v trenýrkách zajel pod deku, natáhl ke mně ruku. Přisedla jsem si na kraj postele, sevřela jeho ruku ve své. Když začal zavírat oči, tiše jsem mu popřála dobrou noc, ale zůstala jsem sedět dál vedle něho. Pak se mu zklidnil dech a usnul.
"Spi, ty sladkej blázne....." zašeptala jsem.
"Ani netušíš, kolikrát jsi mi ublížil a přeci se na tebe nedokážu zlobit. Netušíš, jak moc mi chybíš a pokaždé, když mým životem proletíš jako kometa, zanecháš za sebou stopu jako já je zanechávám na tobě. Jenže tebe to bolí úplně jinde než mě a mě nemá kdo otřít slzy. Pamatuješ si tu první pouť? Já ano. Jak jsem tenkrát nenáviděla toho namyšleného frajírka. Jenže ten frajírek se přišel, i když vlastně náhodně, omluvit a pokorně přijal rozhodnutí malé holky. Pokaždé, když se setkáme, odnese to tvůj zadek a moje srdce......... ach jo, Jindro.... kdybys vůbec tušil, jak moc tě mám ráda......"
Pohnul sebou ve spánku a já se lekla, jestli to neslyšel, jak si nad ním vylévám srdce. Tiše jsem opustila pokoj a ještě dlouho do noci jsem ve své posteli ležela s očima dokořán.
Ráno bylo jako malované. Rosa smyla prach včerejšího dne, na dvoře hospody právě Tatra 815 vyklopila obrovskou fůru bukových špalků a když odhřmotila pryč, začaly se do ranního trylkování ptáků ozývat pravidelné rány. Ležíc ještě v posteli, užívala jsem si kouzlo klidu.... ale sakra, co je to za kravál?? Vstala jsem, rozrazila okno a vykoukla mezi muškáty na dvůr.
Tam stál Jindra, do půl těla nahý, takže jsem mohla obdivoval jeho statnou, mírně zarostlou hruď, v džínách s chrániči uvnitř, nad hlavou kalač a špalky se pod jeho údery měnily na polínka. Zasněně jsem se usmála a chvilku ho pozorovala, jak se rozmachuje, jedním úderem špalek rozpůlí, sehne se, vezme dřevo do ruky, postaví zpět na veliký špalek a další ranou ho rozštípne. Občas si otře zpocené čelo, pak si plivne do dlaní a další špalek a další...
Uvařila jsem kávu, namazala pár chlebů, přidala kus buchty od tety, velkou láhev sodovky a na podnose vynesla ven k Jindrovi. Spatřil mne hned, jak jsem vyšla ven a skoro omluvně se usmál:
"Nějak jsem nemohl dospat"
Pobídla jsem ho, aby se šel najíst. Nesedl si, zůstal stát, během chvíle vyluxoval celý tác, naklopil do sebe sodovku a zase se chopil sekery. Na dvůr dorazila i teta na kole a obě jsme zmizely v kuchyni hospody, abychom se pustily do vaření. Jindra se za námi občas přiloudal, poprosil o další pití a zase se vracel ke své práci. Teta ho, když odešel, ocenila:
"Koukám, že konečně dostal rozum, co? "
Přikývla jsem, nemělo smysl tetě vyprávět, jak moc ho život nakopal a co všechno stihl prohrát.
"No a jak to spolu vy dva máte?" Teta měla ráda ve všem jasno.
"Jsme kamarádi, teto. Za pár dní asi pojede dál..."
Houby kamarádi, chtělo se mi řvát. Už teď se bojím chvíle, kdy mi zase řekne - good bye - a zmizí za obzorem. Co když tam potká další Markétu? Co když mu zase ublíží? Přijede pak za mnou, abych mu pofoukala další ránu? A nebo ho už nikdy neuvidím a budu mít v duši zase prázdno?
Málem jsem připálila guláš. Kdyby do mne teta nešťouchla, vůbec bych si nevšimla, že se přichytává. Teta nespokojeně mlaskla a podotkla, že bych si měla udělat v citech jasno a myslet přitom i na chlapy, co přijdou na oběd. Před polednem se hospoda jako každý den naplnila dělníky z lomu, teta čile roznášela talíře s dršťkovou polévkou a hovězí vývar, David jako obvykle guláš se šesti, ne radši sedm.... Deniso, pojď mi pomoct točil pivo a ten .... jo, Jindra, už by toho měl nechat nebo si užene úpal. Naštěstí přišel sám, zbrocený potem, dokonce i okraje džín měl propocené. Vyhnala jsem ho do koupelny a převléknout a pak mu nakázala, aby přišel na oběd. Mezi chlapy v zaprášených montérkách zapadl a přeci vyčníval. Splivnul talíř polévky a další talíř rajské omáčky a vydržel u toho sedět. Když se hospoda vyprázdnila, navrhl, že půjde pokračovat, ale odmítla jsem to. Ať si odpočine, udělal práce dost.
"Ale to jídlo samozřejmě zaplatím" řekl mi.
Podívala jsem se na něho, jako by řekl něco neslušného. Uvědomil si, že měl být zticha.
Odpoledne přišla druhá servírka a já hospodu předala tetě. Neřekla nic, věděla své. Vzala jsem Jindru na tu naší skálu. Byla už schovaná uprostřed vzrostlého borovicového lesa a najednou mi připadala směšně malá než dřív, kdy jsme se na ní s ostatními honili. Velké mraveniště na jejím úpatí ale bylo stejné jako tenkrát. Sklonila jsem se a pozorovala ty malé neúnavné pracanty, jak pilně nosí do mraveniště větvičky, listy a trávu. Jindra stál opodál a aniž bych to věděla, prohlížel si mě. A jeho oči se usmívaly. Sáhl si na zadek, ještě mírně citlivý ze včerejška a uvažoval, jestli snese ještě jeden výprask. Nejraději by to udělal, skála mu připomněla setkání na kraji chatové osady a Denisu v trávě, jak se jí pokládá přes nohy a nechává si nařezat metlou. Jo jasně, bolelo to a zase to obrečel, ale bylo to skvělé. To bylo přesně to, co celou dobu hledal. Holku, která pochopí jeho rozpoložení mysli, která zasáhne do věčných hádek jeho Janga a Jinga, která mu stáhne kalhoty a zlinkuje zadek a bude to brát jako tu nejsamozřejmější věc na světě. Která se nezhrozí, když jí o to požádá..... ne, to je blbost, nepožádá, takový hazardér není, ale ona to nějak prostě vycítí sama. Instinktivně se rozhlédl.
Jang: "Jen si to nemaluj moc růžově, víš jak to máš. Než se otočíš, zase vyskočí z křoví nějaký povedený kámoš a všechno zkazí."
Jing: "Třeba ne, už jsme s ní druhý den a furt se nic nestalo."
Jang: "No a co chceš dělat? Měl bys pěkně poděkovat, nakopnout Hondu a vypadnout."
Jing: "No ale co Denisa? Zase jí tu nechat? Co když se jí už omrzí na nás věčně čekat, odkud se zase vynoříme a kdy?"
Odtrhla jsem oči od mraveniště a došla k Jindrovi, který se opíral o borovici:
"Tady je mi vždycky dobře. Měli bychom si promluvit o tom tvém chování..... vydržíš to?"
"Vydržím" slíbil Jindra.
"Tak pojď" vzala jsem ho za ruku a vedla pod skálu, kde bývalo mé místečko. Malý důlek už dávno skryla tráva, taky borovice už zakryly výhled do okolí. Bylo tu ticho, klid a pohoda. Stromy sem občas zavály vůni teplé smoly, která na letním slunci vytékala skrze popraskanou kůru. Důlek bych našla i poslepu. Usedla jsem a podívala se na Jindru. Rozpačitě přešlápl a jeho ruce začaly hledat přezku pásku u kalhot. Dnes tu chyběla, Jindra měl kraťasy. Pomalu je rozepl, už se stydlivě neotáčel zády ke mně. Nebylo možné si nevšimnout, v jakém rozpoložení je. Kraťasy spadly ke kotníkům a trenýrky se znatelně vyboulily. Rychle se ohnul a vzápětí už jsem ho měla na klíně. Zaklesla jsem za gumu trenýrek prsty a pomalu je stahovala dolů. Nabídl mi pevný zadek s dosud viditelnými stopami po bičíku, růžové otisky koženého konce mu ulpěly na kůži jako razítka výpravčího Hubičky. Pohladila jsem jemně ta citlivá znamení trestu a Jindrovým tělem projelo zachvění. Nehledala jsem žádný nástroj, kterým bude bit. Dnes mi bude stačit ruka. Plácla jsme ho přes holý zadek a zeptala se:
"Proč ti pokaždé musím nařezat?"
"Protože si to zasloužím" připustil Jindra a otočil ke mně obličej.
Pak ticho borového háje chvíli rušilo jen jasné pleskání mojí ruky o Jindrův nastavený zadek. Poprvé nebrečel. Po každé ráně syknul, ale statečně držel. Nesnažila jsem ani vkládat do výprasku sílu, nebylo to potřeba. Cítila jsem, jak každým úderem vyháním z Jindrovy duše vzpomínky na nepěkné setkání s komerční "Dominou", které mělo ale za následek víc, než rozsekaný zadek, které ho připravilo o jistotu domova, o rodinu, o lásku a dceru. Kamsi do ztracena a nenávratna odplouvaly stíny z jeho mysli, Jindra se bez ohledu na znovu rudnoucí zadek cítil téměř šťastně a proklínal chvíli, kdy ho věčná rozháranost v hlavě dohnala do neštěstí. V Denisině přítomnosti hajzl Jang nějak ztrácel argumenty a Jing si lebedil pod údery dlaní, které protivovi Jangovi zavíraly pusu. Pláč se dostavil až po výprasku, ale Jindra nebrečel kvůli bolesti, která se mu rozlévala po těle. Ty slzy, které mu stékaly po tvářích, ty byly od obrovské úlevy. Jindrovy oči zůstaly čisté, nezakalily se. Smutek z nich mizel a kdyby ho to nebolelo, snad by se i usmíval. Pak si natáhl kraťasy a plácnul sebou na břicho vedle mne. Zadržel mě, když jsem chtěla vstát. Má pravdu, kam spěchat, pomyslela jsem si. Každá minuta s ním byla jako svátek. Povídali jsme si o všem, co nám slina na jazyk přinesla a čas klidně plynul okolo nás. Uvědomila jsem si, že jsem ho včera ani dnes neviděla s cigaretou a on mi pyšně řekl, že už nekouří.
"Zůstaneš ještě přes noc?" zeptala jsem se ho a Jindra opáčil, že když jsem mu právě znemožnila odjet, tak mu nic jiného nezbývá, ale oči se mu přitom smály a já pochopila, proč si tak ochotně stahoval kraťasy.
Po návratu do hospody na mne teta nenápadně mrkla a pokývala hlavou, že je dobře, že Jindra neodjel. A on se s naprostou samozřejmostí chopil zase sekyry a snad mu ten výprask vlil do žil novou sílu, ale hromada špalků se rychle tenčila. Večer si úplně vyflusaný, ale nesmírně šťastný, vylil na rozpálenou hlavu kýbl ledové vody ze studny, čímž si vysloužil moje pokárání, že si užene úžeh a zápal plic a jsem zvědavá, kdo ho bude kurýrovat.
"Ty" řekl mi prostě a mně kdesi u srdce zacinkaly zvonečky a vůbec nezněly smutně.
Večer nás zastihl v hospodě, kde se slavilo, že je pátek, že je léto, že se sousedům narodil kluk a v hasičárně koťata, že je lidem na světě fajn a že máme dobré pivo. Točila jsem se po place spolu se servírkou, roznášela napěněné půllitry piva, opékané klobásky a nakládaný hermelín, Jindra u nálevního pultu pořádal na talíři krvavý steak s hromadou opečených brambor, zapíjel to pivem a sledoval mne téměř na každém kroku. Dlouhé letní šaty jsem na plac vyměnila za krátkou sukni a tílko, chlapi po mně mlsně koukali a Jindra neodolal, aby mne, když jsem proběhla okolo něho, nepřitáhl k sobě blíž a nedal mi pusu:
"Jsi fajn holka.."
Hospodu jsem toho dne zavírala velmi pozdě, ale Jindra vydržel až do konce se mnou. Pak jsem se s ním chtěla rozloučit ve dveřích, ale on se zeptal:
"A dneska mně neuložíš?"
Jasně, že ano, přeci se nevzdám té krásné chvíle ticha, kdy se mu oči zavřou a je jen můj, aniž by to věděl. Usnul během chvilky, musel být neskutečně utahaný. Seděla jsem zase na okraji jeho postele, hladila ho po vlasech a vedla si svůj monolog:
"Vidíš, stačil jeden den a už vím, že tě nedokážu pustit..... prosté samozřejmé maličkosti se s tebou mění na dokonalé souznění, rozumíme si i beze slov.... vždyť já tě měla ráda už tenkrát na té pouti, když jsme tam spolu šli. A dneska, kdybych se nebála sama sebe a tvé reakce, místo výprasku bych tě nejradši objala a líbala.....Tak spi, ty moje lásko ......."
Sobotní ráno mně vzbudilo prudkým sluncem, které slibovalo parný den. Hospoda bude dnes otevřená celý den až do noci. Nechám Jindru spát jak dlouho bude chtít a potom..... potom se ho zeptám, co bude dál. Vyšla jsem z hospody zadem cestičkou, která končila na hrázi rybníka. Bylo ještě brzy, nikde nikdo. Jen na břehu v rákosí skřehotaly žáby a mírný vánek si pohrával s tlustými stvoly doutníků. Přetáhla jsem si přes hlavu dlouhé tílko a jako rusalka, oděná jen do svých vlasů jsem pomalu vkročila do chladné vody, která mi objala kotníky, postupně se dotkla kolen a pak i plných boků, vířila okolo mě v jemných kruzích a mé tělo se nořilo do její mokré náruče.............
Tohle je dokonalý, prosím pokračuj!
OdpovědětVymazat