Příběh sto dvacátý sedmý - Baba Jaga nebo laskavá maminka?
Většina kamarádů mých paviánů byla od nás z vesnice, přinejhorším z té sousední. Dárečci v podobě Venci Poláčka, kluků Moravcových a Davida se u nás střídali tak samozřejmě, jakoby u nás bydleli. Sem tam se ukázali i ti mladší, kteří chodili za Martinem, takže jsem měla možnost poznat další elitu národa v podobě syna řezníka Tomsy Tondu a jeho bráchu Fandu, pár vejlupků z Lučan a dvě, tři koketky, které se za Martinem táhly jako vosy za tureckým medem. Snad nejvíc jsem si ale užila s přáteli Milana, které sebou občas přitáhl cestou na nějaký podnikový večírek nebo těsně po něm. Když pominu jeho vykutálené kolegy z advokátní kanceláře, díky nimž Milan málem poznal, jak vypadá místnost soudu z lavice obžalovaného, vytanuli mi na mysli jeho další "bratři z mokré čtvrti", se kterými se producíroval i před televizní kamerou a udělal další ze své dlouhé řady neopakovatelných průserů.
Každoročně se celá rodina sešla u televize, jakmile vypuklo Mistrovství světa v hokeji. Že jsem měla rázem doma pohromadě Jágra, Kováře, Voráčka, Francouze i Gudase a z křesla to jistil sám Říha v podobě Josefa mi ani nevadilo. Zatímco moje melody boys nadávalo sborově dvojjazyčně, jakmile proti našim vyskočili na led Rusové, nastávala poměrně prekérní situace, pokud se český mančaft střetl se Slováky. Milan byl v jasné menšině, ale zuřivostí vydal za další tři borce a občas jsem musela jejich rozvášněné hádky krotit vydatnou svačinou a někdy pohlavky.
Letošní mistrovství Milan pojal akčně. Spolu s několika přáteli se domluvili, že na úvodní ceremoniál si vyrazí do Bratislavy a večer, nebo spíš pozdě v noci se vrátí domů. No domů- přespí u svých stařičkých rodičů, kteří neprahnou po ničem jiném, než vidět synečka opět v nepoužitelném stavu. Sice jsem vrčela, když mi to Milan do telefonu oznamoval, ale znáte mne... co bych pro něho neudělala. A tak zatímco Jirka přitáhl z práce a spolu s Pavlem, Radkem, Jardou i Martinem obsadili obývák, Josef se uvelebil ve svém oblíbeném křesle s Ozzákem na klíně, který slastně vrněl a pouštěl chlupy, Jarda se s Martinem přetahovali o Fantomase, až jeden ulovil hlavu a druhý ocas a hokej pozvolna začal. Odkutálela jsem se do kuchyně, majíc v plánu panstvu po první třetině předhodit smažené žampiony s bramborovou kaší, po druhé pudink s piškotama a ovocem a po třetí je vykopnout, ať jsou konečně něco užitečného dělat. Pro Milana jsem naložila kuřecí prsa do ostré marinády, abych mu je po návratu mohla osmažit a do další marinády, tentokrát pivně medové jsem nastrkala prorostlé kousky bůčky, které budou další den k obědu.
V poklidu jsem si vařila a pekla, v troubě se nadouval štrůdl s tvarohem a rozinkami, v obýváku pořvávali všichni současně a každý zvlášť, Fantomas občas zafandil svým ječivým ňaf, haf a podvečer pozvolna ubíhal v harmonii.
Žampiony v mých sarančatech zmizely rychlostí blesku, po pudinku se jen zaprášilo a z práce večer taky nic nebylo, neboť všichni sborem prohlásili, že jsou příliš vysíleni sledováním hokeje, že musí jít na pivo. Zalomila jsme rukama, očekávajíc vývoj noci v následujícím ději - část noci bude obdařena sladkým sněním, načež se nejlépe k ránu rozletí vchodové dveře a já nebudu mít na práci nic lepšího, než třídit zdechliny, povalující se mi v předsíni a kutálet je do postelí.
Kluci mne docela mile překvapili, neboť byli během hodiny zpátky se slovy, že ten dement David zavírá, protože se mu v hospodě při závěrečném hvizdu televizního rozhodčího servali místní ochmelkové a tudíž než uklidí ten brajgl, bude zralý tak akorát do kafilérie a kdo si chce dát do trumpety, ať si poslouží z vlastních zásob. Takže se celá moje skvadra posilnila na dobrou noc po kalíšku nebo po dvou a odebrala se do pelechovic.
Když se konečně za posledním z mých vejlupků zavřely dveře pokoje a v domě nastalo jakés takés ticho, ulehli jsme s Josefem také. Úplně mi vypadlo v tom mumraji z hlavy, že se má hluboko v noci dostavit ještě Milan. Samozřejmě, že se dostavil stylem sobě vlastním.
Jitřenka ještě ani nestačila převzít vládu nad nocí a dveře domu se rozletěly dokořán. Jako obvykle mi vyrobily do dřevěného obložení zdí další díru a ve dveřích stála -ne pod plachetkou osoba, ale Milan, jako obvykle zlitý podobraz a blekotající nějaké nesmysly ve své rodné mateřštině. Jelikož se po impozantním vstupu dokázal udržet na nohách a já v polospánku zaregistrovala jeho plouhavý krok směrem do pokoje, mávla jsme nad ním rukou s poznámkou, že seřezat ho může ráno a to víš, že se ti teď půjdu dělat s jídlem a propadla jsem se zpět do říše snů. A tak mi ušlo, že se za Milanem do našeho domu vpašovala ještě jedna postava.
Ráno jsem vstala a nicnetušíc šla vykonat potřebnou ranní hygienu, aby se mne moje mužská statečná část ansámblu nelekla a vešla do koupelny. Už samotné otevřené dveře do koupelny, z nichž se linuly známé dávivé zvuky mne nenechaly na pochybách, že Milanův noční příchod domů pod vlivem kořalky bude mít neblahé účinky na jeho zažívání, akorát mi nebylo jasné, proč mi zvrací do umyvadla a nepoužije wc. Strčila jsem hlavu do dveří, kde mne ihned přivítal onen známý odér a tak jsme užasla. Ta střapatá hlava, která čněla nad umyvadlem, vůbec nepatřila Milanovi. Marně jsem tápala v paměti, kdo z jeho kumpánů by to mohl být a protože jsem na to nepřišla a dotyčný mezitím přestal zásobovat umyvadlo obsahem svého žaludku, diskrétně jsem zakašlala, abych upoutala pozornost. Což se mi povedlo, ale způsobem, který jsem vůbec nečekala. Neznámý se otočil, vytřeštil na mne oči a já pro změnu na něho, protože jsem zírala do tváře úplně neznámému člověku a on viděl rozcuchanou ženskou v županu, čímž asi pochopil, že není doma a oba jsme unisono vydali válečný pokřik. On se strašně lekl, čímž ztratil balanc, ujely mu nohy a říznul sebou o dlaždičky. Já zaječela, protože mít po ránu cizího chlapa v baráku opravdu není žádné terno a o to větší bylo moje překvapení, když se neznámý vyškrábal na nohy a vystřelil jako raketa ze dveří, zanechávaje za sebou plné umyvadlo a smrad jako v opičárně. S pusou otevřenou jsem zírala na jeho záda, jak si to metelí ke vchodovým dveřím, které rozrazil div nevyletěly z pantů a neobtěžujíc se zavřít, zmizel neznámo kam. Ještě notnou chvilku jsem tam stála a nechápala, která bije, dokud mne z šoku nevysvobodil Jirka, který zívajíc na celé kolo sešel dolů.
"Mami, zavři si pusu, spadne ti tam nos a otrávíš se" zařehtal se svému přiblbému vtipu a vešel do koupelny. Ihned z ní zase vyběhl a zavrčel:
"Který hovado?"
Získala jsem ztracenou rovnováhu a podotkla, že to bych taky ráda věděla. Jirka se tedy s povzdechem vydal k sobě domů, jelikož naše koupelna byla mimo provoz. Ještě na chodbě jsem slyšela Terezu, jak Jirku chválí, že jí nechal vyspat a že se vrací domů sice druhý den, ale aspoň střízlivý a použitelný. Odešla jsem do kuchyně, kde jsem si z lednice zavdala pořádného loka rumu a vydala se do koupelny, abych jí uklidila. Ani dokořán otevřené okno nepomohlo vyvětrat nakyslý smrad, který se linul z umyvadla. Neustále jsme bojovala se zdvíhajícím se žaludkem, ale představa, že si čerstvě vydrbané umyvadlo zneuctím podruhé mi zabraňoval v ulevení si. Neřádstvo, které mi tam neznámý nadělil, naštěstí po několika spláchnutích vodou odbublalo potrubím a já v podřepu vytírala koupelnu a nadávala jako propuštěný kostelník. Za mnou se postupně tvořila fronta, ale dokud nebyla koupelna obyvatelná, nesměl nikdo pod hrozbou Tantalových muk překročit práh.
Když se pak rodina shromáždila u stolu a dožadovala se snídaně, otočila jsem se od sporáku, kde jsme vařila kávu, Jardovi kakao ( kafe nepije), krájela bábovku a mazala chleby s pomazánkou a celému shromáždění řekla:
"Tak a teď by mne zajímalo, čí kamarád to byl..."
Nad stolem se udělalo ticho a kluci s očima navrch hlavy sledovali jeden druhého a posléze i mně, jestli mně nezachvátila bahenní horečka a nemluvím z cesty.
"Jakej kamarád?" zeptal se nejistě Pavel.
"No ten, co tu inkognito přespal a poblil nám koupelnu!" řekla jsem přísně.
"Ale mami, s náma domů nikdo nešel, David nás vyhodil eště za střízliva, to bysme si asi pamatovali, ne? Nezdálo se ti to?" drmolili jeden přes druhého v obavě, že mne stihlo zatemnění mozku.
Do kuchyně vešel rozchrápaný Milan a vytáhl z lednice ledovou sodovku a mohutně si zavdal z láhve. Bublinky z něho vyletěly nejen pusou, kdy si mohutně štykl, ale i nosem a možná i ušima, takže se rozkašlal, rozprskal a vydal ze sebe celou škálu dalších neidentifikovatelných zvuků.
"Tys taky přišel domů sám?" optala jsem se čistě pro jistotu Milana. Ten se poškrábal na nose, odkud prchlo pár posledních bublinek CO2 a hlasitě kýchl.
"Mnoo... mám takovej nejasnej pocit, že so mnou išiel Karel.... ale nieviem istě...bol tu?"
"Jestli tu bol??" zaječela jsem a Milan pro jistotu o krok ustoupil.
"Škoda, žes neviděl tu koupelnu, jak nám jí zřídil. A místo toho, aby se omluvil a uklidil si to po sobě, tak zdrhnul jak malej kluk!"
Milan se zatvářil jako mentálně retardovaný jedinec, chvilku mu trvalo, než informaci vstřebal a zpracoval. Pak zašátral v kapse po telefonu.
"Hej, tu Milan... kdě si..... no nevrav.... prečo si zdrhol?.......... nie, to bola mama... ona sa ťa zlakla...... čo si vyparátil v kúpelni? ..... Fíha.... hej, dobre.... vieš, že áno.... počkaj, opýtam sa......Mami, Karel sa pýtá, jestli se nezlobíš?...."
Zakoulela jsem očima a vyrvala telefom Milanovi z ruky:
"Dobrý den, mladý muži! Otázka, jestli se zlobím, je na místě, protože se zlobím a to hodně! Já mám pochopení pro to, že vám asi nebylo dobře, ale poblít mi koupelnu a pak zdrhnout jako uličník?? To vás doma nenaučili slušnému chování?"
Na druhé straně se ozývalo jakési zmatené koktání, takže jsem Milanovi telefon vrátila a podotkla, že jestli se mi ten uličník dostane do rukou, že mu tu koupelnu spočítám i s úrokama, což Milan svému kamarádovi bleskově tlumočil a na jeho dotaz - co míním tím, že mu to spočítám, přeložil, že by se mi měl vyhýbat obloukem, protože se vařečka v mých rukách mění na zbraň hromadného ničení. Pak se chvíli hihňal do telefonu, že se přede mnou třese většina obyvatel naší vesnice, když jdu okolo a jistí pánové při setkání se mnou zalézají pod koberec. Do této chvíle jsem sice měla mlhavé tušení, že působím na své okolí jako baba Jaga střihnutá Freddie Kruggerem, ale že by až takhle?
Kluci u stolu se řehtali, když ten duchaplný rozhovor poslouchali a já se zase pro změnu mračila, protože nesnáším, když ze mně kluci dělají Polednici, která na potkání likviduje místní dorost. Milan na závěr svého kamaráda ujistil, že by bylo přinejmenším vhodné, aby se dostavil s patřičnou omluvou a počítal s tím, že se seznámí s mou levačkou.
Po snídani jsem kluky vykopla ven, aby když už se tu tak pěkně sešli, něco doma udělali a šla vzbudit Josefa. Ten nic netuše se v klidu nasnídal, natáhnul si montérky a vyrazil s Radkem do stavebnin pro cement. Já v domě osaměla a to nezvyklé ticho mi poskytlo možnost vrátit se o pár hodin zpět. Vybavila jsem si obličej toho kluka, který mi zneuctil koupelnu a upamatovala si jeho oči, vyděšeně zírající na rozezlenou ženskou, která blokuje únikovou cestu a tváří se jako Bůh Pomsty. V duchu jsem polemizovala nad celou situací. Ne, že bych nějak zvlášť prahla po tom, dát Karlovi za vyučenou, ale když pominu, že to neudělal schválně a že si nejspíš v neznámém prostředí spletl dveře, přeci jen nemusel utíkal jako uličník, kterého přistihli na hruškách. Ne poblitou koupelnou, tu jsem po klucích uklízela v minulosti nesčetněkrát, ale tím útěkem mně spolehlivě namíchnul. Copak takhle se chová dospělý chlap? Nakonec jsem dospěla k přesvědčení, že pokud se tu Karel ukáže, promluvím mu pořádně do duše, aby pochopil moje rozpoložení a příště si zachoval chladnou hlavu.
Ozval se zvonek a když jsem došla otevřít, stál na prahu ten, na jehož hlavu jsem svolávala hromy a blesky. Nervózně těkal očima po okolí, jakoby se bál, že ho za plotem sleduje celá vesnice. Pak polkl a tiše, tichounce řekl:
"Tak jsem tady,...."
"Všimla jsem si" usoudila jsem a dodala:
"No tak prosím, pojďte dál."
Mládenec vešel přede mnou do chodby a plaše se rozhlédl. V baráku bylo ticho, všichni si šli po své práci, jen na gauči v obýváku slastně chrápal Ozzy. Ukázala jsem mu na volné křeslo a oba jsme se posadili. Chvilku jsem si ho měřila očima jako kobra králíka a on se viditelně scvrkával. Nakonec jsme prohlubující se ticho prolomila:
"Na úvod by bylo myslím slušné, kdybyste se mi, mladý muži představil, ať vím, s kým má co do činění."
Mládenec plaše zamrkal a připustil, že je Kája.
Podotkla jsem, že to ho neomlouvá.
Kája skousl dolní ret a odkašlal si:
"Já.... víte.... hlavně bych se vám chtěl omluvit....já vím, že to nebylo slušné, že jsem utekl.... ale... já se vás hrozně bál...."
Pozdvihla jsem obočí:
"Copak vypadám tak děsivě?"
Kája rychle zakroutil hlavou:
"Néé, to ne, tak jsem to nemyslel..... ale Milan pořád říkal, že až půjdeme k vám, že musíme být potichu, abychom vás nevzbudili, že byste strašně řádila... a on že nepotřebuje ještě před spaním dostat pár facek......"
Bylo na něm vidět, jak moc velký strach má. Ne snad ani ze mne, ale z toho, že dostane na zadek a že vůbec netuší, jak to zvládne, jestli ze sebe neudělá totálního pitomce, jestli mu třeba i nechtěně neublížím a jestli mu po setkání se mnou zbyde nějaká čest nebo jen velká ostuda. Také se bál, že se jeho strachu vysměju, že si s ním pohraju jako kočka s myší. Na jednu stranu se bál a na druhou už to chtěl mít rychle za sebou, to čekání na nevyhnutelné ho zbavovalo rovnováhy v duši.
Chápala jsem jeho rozpoložení. Ono to také není nic jednoduchého, vejít do našeho domu s vědomím, že uvnitř je ženská, které nedělá problém si hříšníka přehnout přes koleno bez ohledu na věk, postavení a tělesné proporce a seseká takovému uličníkovi zadek, co se do něj vejde. Že jí neobměkčí ani slzy, ani prosby. Ale - a to asi na mně není na první pohled dost patrné - dělám to ne pro pocit vlastního uspokojení, ale pro svoje kluky a pro Jarču a taky pro ty ostatní, kteří by se bez vidiny velkého trestu mohli docela rychle začít propadat do pekelného chřtánu průšvihů a provinění, která samojedině mohou působit občas i úsměvně, ale v součtu všech přešlapů se takový hříšník jeví jako neskutečný grázl. A pokud mohu svým laskavým ( a nikdo se prosím nebude smát, nebo se vážně neznám!) a mateřským přístupem a s pomocí vařečky nebo rákosky popohnat takovou zbloudilou ovečku zpět do stádečka slušně vychovaných jedinců, učiním tak s razancí sobě vlastní, s hromováním a vyčerpávající domluvou slovní i tělesnou.
"No nicméně,abychom se vrátili k tomu, proč jste zde, mladý muži. Omluva je sice hezká věc, ale nějak to pořád nekompenzuje fakt, že tu koupelnu jsem si musela uklidit sama, pokud jsem tam nechtěla smrady padnout, že váš poněkud kvapný odchod ze scény nesvědčí zrovna o dobrém vychování a že až mi Milan přijde pod ruku, tak z něj zaživa stáhnu kůži, za to, že mi vodí domů takovéhle elementy. Kdybyste býval slušně počkal, vyřešili bychom to na místě, ten prasečinec byste si po sobě uklidil a všechno by bylo v pořádku. Takhle ale kvůli vám potrestám Milana...." schválně jsem větu nedokončila a čekala, co to s Kájou udělá.
Kája sebou vrtěl, jako kdyby seděl na špendlíku. Nejdřív se během mé řeči červenal, když jsem mu připomenula jeho nevychovanost, potom mu začaly oči poskakovat z předmětu na předmět a nakonec prohlásil:
"Ne, to by nebylo správný. Milan mně upozornil, že vás nemám rušit a já to nedodržel. Taky vím, že nic neomluví to, co jsem tady provedl. A Milan za nic nemůže, nešlo by to ho nějak vynechat?" Kája byl kajícnost sama. Dokonce se zdálo, že mu zvlhly oči nad mou řečí. I já byla téměř dojata.
Tak jak jsem seděla v křesle, pleskla jsme si rukou o stehno a pobídla blednoucího mládence:
"Pojď ke mně a ohni se"
Kája, třebaže si sám tenhle osud vybral, zakryl si rukou pusu, aby mu neuniklo nerozvážné zakňučení. Pak ale vykonal k čemu byl vyzván. Položil se mi přes nohu a opřel se rukama o zem. Maličko jsem ho rukou podebrala v pase, pevně přimáčkla k sobě a ucítila, jak se třese. Když mu pak moje ruka přistála na zadku, nadskočil, ale statečně setrval. Rány mu na zadek dopadaly pozvolna, ale důrazně a během chvilky z milého Káji opadal i ten zbytek důstojnosti, který si ještě pokoušel zachovat. Ještě pár úderů a příval ran ustal. Kája se na můj pokyn narovnal a opatrně si ohmatal zadek.
"Na co čekáš" popohnala jsem ho, "rozepni si kalhoty".
Kája na mně vytřeštil oči a měl pocit, že se přeslechl.
"Nebo tímhle máš pocit, že je to vyřízeno? Jo, milý zlatý, teď teprve se bude trestat" oznámila jsem mu.
Kája z bezpečné pozice chvilku bojoval sám se sebou, ale nakonec si začal rozepínat kalhoty. Když mu samovolně sjely ke kotníkům, ještě pár okamžiků přešlapoval na místě, ale na mé opětovné plesknutí rukou o nohu se poslušně ohnul. Párkrát jsem ho ještě přetáhla rukou přes trenýrky, ale pak nastal ten okamžik pravdy a trenky šly dolů. Odhalila jsem Kájovi pěkný kulatý zadek, mírně označkovaný mojí rukou do světle červena. Položila jsem dlaň na teplem sálající kůži a Kája sebou zase škubnul. Plácla jsem ho přes holý zadek a pomalu začala rytmicky - pravá půlka, levá půlka a Kája sebou během chvilky začal šít a tiše sténat. Bylo vidět, že má na něj výprask velký účinek, během okamžiku nad sebou ztratil kontrolu, kopal nohama do podlahy a po každém úderu nadskočil. V pokoji bylo slyšet jen pravidelné pleskání mojí ruky o Kájův zadek a jeho nářek, který se snažil jakžtakž držet na uzdě, ale neubránil se tomu.
Nebyl to zvlášť velký výprask, ale Kájovi to evidentně stačilo. Když jsem mu naznačila, že trest byl dokonán, nevěřícně se na mne podíval a začal popotahovat. Zůstal přede mnou klečet, to jak se svezl z mých kolen na zem a jemně si hladit bolavý zadek, roztomile fňukal a nevěděl, co má dělat. Pohladila jsem ho po vlasech a on mne objal, jakoby potřeboval cítit mateřskou náruč. Nebránila jsem se, proč také. Pokaždé, když byl u nás doma někdo bit a potřeboval potom maminku, byla jsem mu k dispozici. Vždyť je pokaždé nutné vědět, že trest byl odbyt a že mezi námi nezůstalo nic, co by nám mělo dělat vrásky. Proto všichni kluci - i když s hlasitým odporem- souhlasili beze zbytku, že za každý průšvih následuje tělesný trest, ale také že po výprasku se mohou postavit a podívat se mi do očí a vědět, že je mám ráda stejně jako předtím. A tak to bylo i zde.
Když se Kája konečně postavil na nohy a otřel si oči, pozvala jsem ho normálně na kafe a nějakou dobrotu a za hodinu, když se domů vrátili kluci, dožadující se oběda, našli nás v pokoji, jak rozebíráme možný vývoj Mistrovství světa a s pusou dokořán poslouchali můj zanícený rozbor jednotlivých mužstev v závislosti na jejich herní morálce.
pokračování příště...
Každoročně se celá rodina sešla u televize, jakmile vypuklo Mistrovství světa v hokeji. Že jsem měla rázem doma pohromadě Jágra, Kováře, Voráčka, Francouze i Gudase a z křesla to jistil sám Říha v podobě Josefa mi ani nevadilo. Zatímco moje melody boys nadávalo sborově dvojjazyčně, jakmile proti našim vyskočili na led Rusové, nastávala poměrně prekérní situace, pokud se český mančaft střetl se Slováky. Milan byl v jasné menšině, ale zuřivostí vydal za další tři borce a občas jsem musela jejich rozvášněné hádky krotit vydatnou svačinou a někdy pohlavky.
Letošní mistrovství Milan pojal akčně. Spolu s několika přáteli se domluvili, že na úvodní ceremoniál si vyrazí do Bratislavy a večer, nebo spíš pozdě v noci se vrátí domů. No domů- přespí u svých stařičkých rodičů, kteří neprahnou po ničem jiném, než vidět synečka opět v nepoužitelném stavu. Sice jsem vrčela, když mi to Milan do telefonu oznamoval, ale znáte mne... co bych pro něho neudělala. A tak zatímco Jirka přitáhl z práce a spolu s Pavlem, Radkem, Jardou i Martinem obsadili obývák, Josef se uvelebil ve svém oblíbeném křesle s Ozzákem na klíně, který slastně vrněl a pouštěl chlupy, Jarda se s Martinem přetahovali o Fantomase, až jeden ulovil hlavu a druhý ocas a hokej pozvolna začal. Odkutálela jsem se do kuchyně, majíc v plánu panstvu po první třetině předhodit smažené žampiony s bramborovou kaší, po druhé pudink s piškotama a ovocem a po třetí je vykopnout, ať jsou konečně něco užitečného dělat. Pro Milana jsem naložila kuřecí prsa do ostré marinády, abych mu je po návratu mohla osmažit a do další marinády, tentokrát pivně medové jsem nastrkala prorostlé kousky bůčky, které budou další den k obědu.
V poklidu jsem si vařila a pekla, v troubě se nadouval štrůdl s tvarohem a rozinkami, v obýváku pořvávali všichni současně a každý zvlášť, Fantomas občas zafandil svým ječivým ňaf, haf a podvečer pozvolna ubíhal v harmonii.
Žampiony v mých sarančatech zmizely rychlostí blesku, po pudinku se jen zaprášilo a z práce večer taky nic nebylo, neboť všichni sborem prohlásili, že jsou příliš vysíleni sledováním hokeje, že musí jít na pivo. Zalomila jsme rukama, očekávajíc vývoj noci v následujícím ději - část noci bude obdařena sladkým sněním, načež se nejlépe k ránu rozletí vchodové dveře a já nebudu mít na práci nic lepšího, než třídit zdechliny, povalující se mi v předsíni a kutálet je do postelí.
Kluci mne docela mile překvapili, neboť byli během hodiny zpátky se slovy, že ten dement David zavírá, protože se mu v hospodě při závěrečném hvizdu televizního rozhodčího servali místní ochmelkové a tudíž než uklidí ten brajgl, bude zralý tak akorát do kafilérie a kdo si chce dát do trumpety, ať si poslouží z vlastních zásob. Takže se celá moje skvadra posilnila na dobrou noc po kalíšku nebo po dvou a odebrala se do pelechovic.
Když se konečně za posledním z mých vejlupků zavřely dveře pokoje a v domě nastalo jakés takés ticho, ulehli jsme s Josefem také. Úplně mi vypadlo v tom mumraji z hlavy, že se má hluboko v noci dostavit ještě Milan. Samozřejmě, že se dostavil stylem sobě vlastním.
Jitřenka ještě ani nestačila převzít vládu nad nocí a dveře domu se rozletěly dokořán. Jako obvykle mi vyrobily do dřevěného obložení zdí další díru a ve dveřích stála -ne pod plachetkou osoba, ale Milan, jako obvykle zlitý podobraz a blekotající nějaké nesmysly ve své rodné mateřštině. Jelikož se po impozantním vstupu dokázal udržet na nohách a já v polospánku zaregistrovala jeho plouhavý krok směrem do pokoje, mávla jsme nad ním rukou s poznámkou, že seřezat ho může ráno a to víš, že se ti teď půjdu dělat s jídlem a propadla jsem se zpět do říše snů. A tak mi ušlo, že se za Milanem do našeho domu vpašovala ještě jedna postava.
Ráno jsem vstala a nicnetušíc šla vykonat potřebnou ranní hygienu, aby se mne moje mužská statečná část ansámblu nelekla a vešla do koupelny. Už samotné otevřené dveře do koupelny, z nichž se linuly známé dávivé zvuky mne nenechaly na pochybách, že Milanův noční příchod domů pod vlivem kořalky bude mít neblahé účinky na jeho zažívání, akorát mi nebylo jasné, proč mi zvrací do umyvadla a nepoužije wc. Strčila jsem hlavu do dveří, kde mne ihned přivítal onen známý odér a tak jsme užasla. Ta střapatá hlava, která čněla nad umyvadlem, vůbec nepatřila Milanovi. Marně jsem tápala v paměti, kdo z jeho kumpánů by to mohl být a protože jsem na to nepřišla a dotyčný mezitím přestal zásobovat umyvadlo obsahem svého žaludku, diskrétně jsem zakašlala, abych upoutala pozornost. Což se mi povedlo, ale způsobem, který jsem vůbec nečekala. Neznámý se otočil, vytřeštil na mne oči a já pro změnu na něho, protože jsem zírala do tváře úplně neznámému člověku a on viděl rozcuchanou ženskou v županu, čímž asi pochopil, že není doma a oba jsme unisono vydali válečný pokřik. On se strašně lekl, čímž ztratil balanc, ujely mu nohy a říznul sebou o dlaždičky. Já zaječela, protože mít po ránu cizího chlapa v baráku opravdu není žádné terno a o to větší bylo moje překvapení, když se neznámý vyškrábal na nohy a vystřelil jako raketa ze dveří, zanechávaje za sebou plné umyvadlo a smrad jako v opičárně. S pusou otevřenou jsem zírala na jeho záda, jak si to metelí ke vchodovým dveřím, které rozrazil div nevyletěly z pantů a neobtěžujíc se zavřít, zmizel neznámo kam. Ještě notnou chvilku jsem tam stála a nechápala, která bije, dokud mne z šoku nevysvobodil Jirka, který zívajíc na celé kolo sešel dolů.
"Mami, zavři si pusu, spadne ti tam nos a otrávíš se" zařehtal se svému přiblbému vtipu a vešel do koupelny. Ihned z ní zase vyběhl a zavrčel:
"Který hovado?"
Získala jsem ztracenou rovnováhu a podotkla, že to bych taky ráda věděla. Jirka se tedy s povzdechem vydal k sobě domů, jelikož naše koupelna byla mimo provoz. Ještě na chodbě jsem slyšela Terezu, jak Jirku chválí, že jí nechal vyspat a že se vrací domů sice druhý den, ale aspoň střízlivý a použitelný. Odešla jsem do kuchyně, kde jsem si z lednice zavdala pořádného loka rumu a vydala se do koupelny, abych jí uklidila. Ani dokořán otevřené okno nepomohlo vyvětrat nakyslý smrad, který se linul z umyvadla. Neustále jsme bojovala se zdvíhajícím se žaludkem, ale představa, že si čerstvě vydrbané umyvadlo zneuctím podruhé mi zabraňoval v ulevení si. Neřádstvo, které mi tam neznámý nadělil, naštěstí po několika spláchnutích vodou odbublalo potrubím a já v podřepu vytírala koupelnu a nadávala jako propuštěný kostelník. Za mnou se postupně tvořila fronta, ale dokud nebyla koupelna obyvatelná, nesměl nikdo pod hrozbou Tantalových muk překročit práh.
Když se pak rodina shromáždila u stolu a dožadovala se snídaně, otočila jsem se od sporáku, kde jsme vařila kávu, Jardovi kakao ( kafe nepije), krájela bábovku a mazala chleby s pomazánkou a celému shromáždění řekla:
"Tak a teď by mne zajímalo, čí kamarád to byl..."
Nad stolem se udělalo ticho a kluci s očima navrch hlavy sledovali jeden druhého a posléze i mně, jestli mně nezachvátila bahenní horečka a nemluvím z cesty.
"Jakej kamarád?" zeptal se nejistě Pavel.
"No ten, co tu inkognito přespal a poblil nám koupelnu!" řekla jsem přísně.
"Ale mami, s náma domů nikdo nešel, David nás vyhodil eště za střízliva, to bysme si asi pamatovali, ne? Nezdálo se ti to?" drmolili jeden přes druhého v obavě, že mne stihlo zatemnění mozku.
Do kuchyně vešel rozchrápaný Milan a vytáhl z lednice ledovou sodovku a mohutně si zavdal z láhve. Bublinky z něho vyletěly nejen pusou, kdy si mohutně štykl, ale i nosem a možná i ušima, takže se rozkašlal, rozprskal a vydal ze sebe celou škálu dalších neidentifikovatelných zvuků.
"Tys taky přišel domů sám?" optala jsem se čistě pro jistotu Milana. Ten se poškrábal na nose, odkud prchlo pár posledních bublinek CO2 a hlasitě kýchl.
"Mnoo... mám takovej nejasnej pocit, že so mnou išiel Karel.... ale nieviem istě...bol tu?"
"Jestli tu bol??" zaječela jsem a Milan pro jistotu o krok ustoupil.
"Škoda, žes neviděl tu koupelnu, jak nám jí zřídil. A místo toho, aby se omluvil a uklidil si to po sobě, tak zdrhnul jak malej kluk!"
Milan se zatvářil jako mentálně retardovaný jedinec, chvilku mu trvalo, než informaci vstřebal a zpracoval. Pak zašátral v kapse po telefonu.
"Hej, tu Milan... kdě si..... no nevrav.... prečo si zdrhol?.......... nie, to bola mama... ona sa ťa zlakla...... čo si vyparátil v kúpelni? ..... Fíha.... hej, dobre.... vieš, že áno.... počkaj, opýtam sa......Mami, Karel sa pýtá, jestli se nezlobíš?...."
Zakoulela jsem očima a vyrvala telefom Milanovi z ruky:
"Dobrý den, mladý muži! Otázka, jestli se zlobím, je na místě, protože se zlobím a to hodně! Já mám pochopení pro to, že vám asi nebylo dobře, ale poblít mi koupelnu a pak zdrhnout jako uličník?? To vás doma nenaučili slušnému chování?"
Na druhé straně se ozývalo jakési zmatené koktání, takže jsem Milanovi telefon vrátila a podotkla, že jestli se mi ten uličník dostane do rukou, že mu tu koupelnu spočítám i s úrokama, což Milan svému kamarádovi bleskově tlumočil a na jeho dotaz - co míním tím, že mu to spočítám, přeložil, že by se mi měl vyhýbat obloukem, protože se vařečka v mých rukách mění na zbraň hromadného ničení. Pak se chvíli hihňal do telefonu, že se přede mnou třese většina obyvatel naší vesnice, když jdu okolo a jistí pánové při setkání se mnou zalézají pod koberec. Do této chvíle jsem sice měla mlhavé tušení, že působím na své okolí jako baba Jaga střihnutá Freddie Kruggerem, ale že by až takhle?
Kluci u stolu se řehtali, když ten duchaplný rozhovor poslouchali a já se zase pro změnu mračila, protože nesnáším, když ze mně kluci dělají Polednici, která na potkání likviduje místní dorost. Milan na závěr svého kamaráda ujistil, že by bylo přinejmenším vhodné, aby se dostavil s patřičnou omluvou a počítal s tím, že se seznámí s mou levačkou.
Po snídani jsem kluky vykopla ven, aby když už se tu tak pěkně sešli, něco doma udělali a šla vzbudit Josefa. Ten nic netuše se v klidu nasnídal, natáhnul si montérky a vyrazil s Radkem do stavebnin pro cement. Já v domě osaměla a to nezvyklé ticho mi poskytlo možnost vrátit se o pár hodin zpět. Vybavila jsem si obličej toho kluka, který mi zneuctil koupelnu a upamatovala si jeho oči, vyděšeně zírající na rozezlenou ženskou, která blokuje únikovou cestu a tváří se jako Bůh Pomsty. V duchu jsem polemizovala nad celou situací. Ne, že bych nějak zvlášť prahla po tom, dát Karlovi za vyučenou, ale když pominu, že to neudělal schválně a že si nejspíš v neznámém prostředí spletl dveře, přeci jen nemusel utíkal jako uličník, kterého přistihli na hruškách. Ne poblitou koupelnou, tu jsem po klucích uklízela v minulosti nesčetněkrát, ale tím útěkem mně spolehlivě namíchnul. Copak takhle se chová dospělý chlap? Nakonec jsem dospěla k přesvědčení, že pokud se tu Karel ukáže, promluvím mu pořádně do duše, aby pochopil moje rozpoložení a příště si zachoval chladnou hlavu.
Ozval se zvonek a když jsem došla otevřít, stál na prahu ten, na jehož hlavu jsem svolávala hromy a blesky. Nervózně těkal očima po okolí, jakoby se bál, že ho za plotem sleduje celá vesnice. Pak polkl a tiše, tichounce řekl:
"Tak jsem tady,...."
"Všimla jsem si" usoudila jsem a dodala:
"No tak prosím, pojďte dál."
Mládenec vešel přede mnou do chodby a plaše se rozhlédl. V baráku bylo ticho, všichni si šli po své práci, jen na gauči v obýváku slastně chrápal Ozzy. Ukázala jsem mu na volné křeslo a oba jsme se posadili. Chvilku jsem si ho měřila očima jako kobra králíka a on se viditelně scvrkával. Nakonec jsme prohlubující se ticho prolomila:
"Na úvod by bylo myslím slušné, kdybyste se mi, mladý muži představil, ať vím, s kým má co do činění."
Mládenec plaše zamrkal a připustil, že je Kája.
Podotkla jsem, že to ho neomlouvá.
Kája skousl dolní ret a odkašlal si:
"Já.... víte.... hlavně bych se vám chtěl omluvit....já vím, že to nebylo slušné, že jsem utekl.... ale... já se vás hrozně bál...."
Pozdvihla jsem obočí:
"Copak vypadám tak děsivě?"
Kája rychle zakroutil hlavou:
"Néé, to ne, tak jsem to nemyslel..... ale Milan pořád říkal, že až půjdeme k vám, že musíme být potichu, abychom vás nevzbudili, že byste strašně řádila... a on že nepotřebuje ještě před spaním dostat pár facek......"
Bylo na něm vidět, jak moc velký strach má. Ne snad ani ze mne, ale z toho, že dostane na zadek a že vůbec netuší, jak to zvládne, jestli ze sebe neudělá totálního pitomce, jestli mu třeba i nechtěně neublížím a jestli mu po setkání se mnou zbyde nějaká čest nebo jen velká ostuda. Také se bál, že se jeho strachu vysměju, že si s ním pohraju jako kočka s myší. Na jednu stranu se bál a na druhou už to chtěl mít rychle za sebou, to čekání na nevyhnutelné ho zbavovalo rovnováhy v duši.
Chápala jsem jeho rozpoložení. Ono to také není nic jednoduchého, vejít do našeho domu s vědomím, že uvnitř je ženská, které nedělá problém si hříšníka přehnout přes koleno bez ohledu na věk, postavení a tělesné proporce a seseká takovému uličníkovi zadek, co se do něj vejde. Že jí neobměkčí ani slzy, ani prosby. Ale - a to asi na mně není na první pohled dost patrné - dělám to ne pro pocit vlastního uspokojení, ale pro svoje kluky a pro Jarču a taky pro ty ostatní, kteří by se bez vidiny velkého trestu mohli docela rychle začít propadat do pekelného chřtánu průšvihů a provinění, která samojedině mohou působit občas i úsměvně, ale v součtu všech přešlapů se takový hříšník jeví jako neskutečný grázl. A pokud mohu svým laskavým ( a nikdo se prosím nebude smát, nebo se vážně neznám!) a mateřským přístupem a s pomocí vařečky nebo rákosky popohnat takovou zbloudilou ovečku zpět do stádečka slušně vychovaných jedinců, učiním tak s razancí sobě vlastní, s hromováním a vyčerpávající domluvou slovní i tělesnou.
"No nicméně,abychom se vrátili k tomu, proč jste zde, mladý muži. Omluva je sice hezká věc, ale nějak to pořád nekompenzuje fakt, že tu koupelnu jsem si musela uklidit sama, pokud jsem tam nechtěla smrady padnout, že váš poněkud kvapný odchod ze scény nesvědčí zrovna o dobrém vychování a že až mi Milan přijde pod ruku, tak z něj zaživa stáhnu kůži, za to, že mi vodí domů takovéhle elementy. Kdybyste býval slušně počkal, vyřešili bychom to na místě, ten prasečinec byste si po sobě uklidil a všechno by bylo v pořádku. Takhle ale kvůli vám potrestám Milana...." schválně jsem větu nedokončila a čekala, co to s Kájou udělá.
Kája sebou vrtěl, jako kdyby seděl na špendlíku. Nejdřív se během mé řeči červenal, když jsem mu připomenula jeho nevychovanost, potom mu začaly oči poskakovat z předmětu na předmět a nakonec prohlásil:
"Ne, to by nebylo správný. Milan mně upozornil, že vás nemám rušit a já to nedodržel. Taky vím, že nic neomluví to, co jsem tady provedl. A Milan za nic nemůže, nešlo by to ho nějak vynechat?" Kája byl kajícnost sama. Dokonce se zdálo, že mu zvlhly oči nad mou řečí. I já byla téměř dojata.
Tak jak jsem seděla v křesle, pleskla jsme si rukou o stehno a pobídla blednoucího mládence:
"Pojď ke mně a ohni se"
Kája, třebaže si sám tenhle osud vybral, zakryl si rukou pusu, aby mu neuniklo nerozvážné zakňučení. Pak ale vykonal k čemu byl vyzván. Položil se mi přes nohu a opřel se rukama o zem. Maličko jsem ho rukou podebrala v pase, pevně přimáčkla k sobě a ucítila, jak se třese. Když mu pak moje ruka přistála na zadku, nadskočil, ale statečně setrval. Rány mu na zadek dopadaly pozvolna, ale důrazně a během chvilky z milého Káji opadal i ten zbytek důstojnosti, který si ještě pokoušel zachovat. Ještě pár úderů a příval ran ustal. Kája se na můj pokyn narovnal a opatrně si ohmatal zadek.
"Na co čekáš" popohnala jsem ho, "rozepni si kalhoty".
Kája na mně vytřeštil oči a měl pocit, že se přeslechl.
"Nebo tímhle máš pocit, že je to vyřízeno? Jo, milý zlatý, teď teprve se bude trestat" oznámila jsem mu.
Kája z bezpečné pozice chvilku bojoval sám se sebou, ale nakonec si začal rozepínat kalhoty. Když mu samovolně sjely ke kotníkům, ještě pár okamžiků přešlapoval na místě, ale na mé opětovné plesknutí rukou o nohu se poslušně ohnul. Párkrát jsem ho ještě přetáhla rukou přes trenýrky, ale pak nastal ten okamžik pravdy a trenky šly dolů. Odhalila jsem Kájovi pěkný kulatý zadek, mírně označkovaný mojí rukou do světle červena. Položila jsem dlaň na teplem sálající kůži a Kája sebou zase škubnul. Plácla jsem ho přes holý zadek a pomalu začala rytmicky - pravá půlka, levá půlka a Kája sebou během chvilky začal šít a tiše sténat. Bylo vidět, že má na něj výprask velký účinek, během okamžiku nad sebou ztratil kontrolu, kopal nohama do podlahy a po každém úderu nadskočil. V pokoji bylo slyšet jen pravidelné pleskání mojí ruky o Kájův zadek a jeho nářek, který se snažil jakžtakž držet na uzdě, ale neubránil se tomu.
Nebyl to zvlášť velký výprask, ale Kájovi to evidentně stačilo. Když jsem mu naznačila, že trest byl dokonán, nevěřícně se na mne podíval a začal popotahovat. Zůstal přede mnou klečet, to jak se svezl z mých kolen na zem a jemně si hladit bolavý zadek, roztomile fňukal a nevěděl, co má dělat. Pohladila jsem ho po vlasech a on mne objal, jakoby potřeboval cítit mateřskou náruč. Nebránila jsem se, proč také. Pokaždé, když byl u nás doma někdo bit a potřeboval potom maminku, byla jsem mu k dispozici. Vždyť je pokaždé nutné vědět, že trest byl odbyt a že mezi námi nezůstalo nic, co by nám mělo dělat vrásky. Proto všichni kluci - i když s hlasitým odporem- souhlasili beze zbytku, že za každý průšvih následuje tělesný trest, ale také že po výprasku se mohou postavit a podívat se mi do očí a vědět, že je mám ráda stejně jako předtím. A tak to bylo i zde.
Když se Kája konečně postavil na nohy a otřel si oči, pozvala jsem ho normálně na kafe a nějakou dobrotu a za hodinu, když se domů vrátili kluci, dožadující se oběda, našli nás v pokoji, jak rozebíráme možný vývoj Mistrovství světa a s pusou dokořán poslouchali můj zanícený rozbor jednotlivých mužstev v závislosti na jejich herní morálce.
pokračování příště...
Komentáře
Okomentovat