Příběh sto dvacátý osmý - Víkend ve Špindlu
Po tom "zajímavém" setkání s Kájou se naše kroky setkaly velmi rychle znovu.
Milan se za pár dní na to stavil a rozvinul se mnou a Josefem rozhovor na téma - co kdyby u nás Kája nějakou dobu bydlel? Vyšlo najevo, že hledá bydlení a nějak se mu nedaří najít nic, co by mu vyhovovalo. Podívali jsme se s Josefem na sebe a táta podotkl, že je mu to celkem jedno, protože to tady u nás stejně vypadá jako na Václaváku, jeden nemá chvilku klidu, když sem nepřitáhne Jaruna Davida, voprzujou tady kluci Moravcovi, Venca Poláčků u nás střídavě bydlí už taky nějaký ten pátek a když se sleze celá rodina včetně manželek a jejich dětí, už není ani kam šlápnout, takže jeden další se u nás už ztratí. Kája vyfasoval pokoj po Jarče, která se nakvartýrovala už nastálo k Davidovi a já čekala s obavami, kdy se oba vrátí k nám, protože zjistí, že je jim pokojík nad Násosnou malý.
Kluci Káju vesměs přijali v klidu, vědíc už od Milana, jak jsme se spolu seznámili a kvitovali to se smíchem, že škoda rány, která padne vedle. Nabídla jsem pár pohlavků i jim, načež zavládl klid a já mohla nerušeně Kájovi vysvětlovat naše pravidla. Dlouho mu trvalo, než pochopil, že je tu vítaný, že kde se nají 14 lidí, nají se jich i 15, že není na škodu, když sem tam s něčím pomůže a že pokud nebude škodit, budu ho mít ráda a pokud něco provede, je lepší, když se přijde nabonzovat dobrovolně, protože v opačném případě mívám rudo před očima a plaší se mi ruka. Jinak to byl velmi tichý kluk, uzavřený občas do sebe, ale když se trochu otrkal, rád se smál a bylo nám s ním dobře. Zvykl si na můj hlas vichřice podoba, když jsem svolávala kluky k jídlu, zvykl si, že když je na něm řada, umyje nádobí nebo nakrmí zvěřinec. Jinak býval od rána do pozdního odpoledne v práci a sotva obdržel večeři, zaplul do svého pokoje a dělal si něco na počítači. Častěji a častěji ale začal chodit dolů za mnou, sedávali jsme v kuchyni nebo na terase a povídali si. Dlouho, nesmírně dlouho mu trvalo, než si zvykl na to, že kluci, byť dospělí a převyšující mně o hlavu minimálně, s vidinou maléru se přede mnou viditelně scvrkávají, koktají nejapné výmluvy a s mohutným protestováním si přinášejí vařečku. Sotva se začalo schylovat k nějaké takové "výměně názorů", Kája vystřelil jako raketa do svého pokoje, zavřel dveře a nejspíš hlavou zalezl i pod polštář. Teprve, když si byl jist, že hříšník si už své odbyl, se odvážil zase vystrčit nos.
Jaro ještě ani pořádně nenastartovalo svou vládu a už volala z Itálie Laura, že má radostnou novinu a že budou tři. Veronika pištěla nadšením, až jí Milan upozornil, že u nich to nic nemění na tom, že už dvě děti mají a o dalším exempláři nechce ani slyšet, protože se už pořádně nevyspal, ani nepamatuje. Veronika se na něho zaškaredila a naplánovala si výlet za Laurou a za trest bez Milana. Ten nad tím mávnul rukou, řka, že on do držky může dostat i doma a nemusí kvůli tomu utrácet eura s Pietrem. Veronika nakonec přemluvila Terezu a Moniku - ani v jednom případě jí to nedělalo problém - a všechny tři natěšené jako školačky na zmrzlinu se začaly chystat.
Kdyby býval Milan nepřijel s tím, že pojede do Špindlu na školení, asi bychom my ostatní seděli ukázněně doma a nikdo by se o nás na horách nikdy nedozvěděl. Jenže Milan se vytasil s třídenním školením a nabídl mně a tátovi, jestli bychom si nechtěli spolu s ním udělat víkend na horách. Nejdřív jsem si poklepala na čelo, že sněhu jsme si tuhle zimu užili mimořádně víc než dost a že sníh chci vidět pouze v televizi. Milan podotkl, že mně a Josefovi zařídil relaxační pobyt sice v Krkonoších, ale vzhledem k naplánovaným masážím, sauně, pivní lázni a jiným atrakcím místních nebudu muset z chaty vystrčit ani nos. Josef souhlasil hned, sotva slyšel o pivu a vnadné masérce, za což jsem ho odměnila zdrcujícím pohledem a dodala, že Martina tady samotného nechat nemůže, zvlášť ve společnosti Jardy, protože by dokázali vyhodit barák do povětří dřív, než bychom zabočili za roh. Milan souhlasil, že přiobjednání ještě jednoho pobytu nebude problém a Martinovi doporučil, aby si šel namazat běžky. Martin neprotestoval, bylo mu jedno, jestli bude courat doma po hlubokých hvozdech nebo na lyžích na horách. Když jsem tedy začala balil v představě báječného víkendu daleko od vlezlé Poláčkové, neustále bublajících hrnců na plotně a všech paviánů, nakoukl do ložnice Jarda a začal:
"já bysem .... taky bysem jel...... "
"Jako na hory? Ty? Odkdy máš rád sníh? Před měsícem, když jsi řval, že jestli ta blbá zima neskončí, tak skočíš ze střechy, jsem byla přesvědčená, že zimu nenávidíš" připomenula jsem mu.
"No to jo.... ale mohli bysme s Milanem a Martinem vyzkoušet běžky, tady nám v lese stopu furt někdo ničí..." lezlo z Jardy.
"Pro mně za mně... nakonec budu ráda, když tě budu mít pod dohledem a ty se aspoň najíš a půjdeš rozumně spát" přemítala jsem.
Naštěstí horská chata, kde jsme měli víkend strávil, už byla na konci lyžařské sezóny a tudíž měli k dispozici volných pokojů víc než dost.
Sotva jsem položila telefon, zadrnčel znovu:
"Hele, to je fakt vohromný....jako vy si všichni pojedete někam do pryč a já tady budu chudák sám, jo??" ozval se Pavlův naštvaný hlas.
"Kdo ti to, u všech rohatých, vyslepičil??" rozčilila jsem se.
Představa KLIDNÉHO víkendu se začala vzdalovat.
Vyšlo najevo, že hříšníkem je samotný Milan, který bez svého dvoumetrového ocásku nějak nedokázal existovat. A aby mé utrpení nebylo ještě dost velké, Milan pro jistotu doporučil i Jirkovi, že se chystá velká legrace a že by u ní neměl chybět. Jirka mne a tátu postavil před hotovou věc s tím, že když bude Tereza v Itálii i s Ondrášem, tak se on bude muset strašně opít, aby to tu sám přežil. Znalá toho, jak jeho opice vypadají, zalomila jsem rukama a vzdala to. Ještě, že je Radek v Holandsku a Jarča má víkendovou noční.
"No a co Kája? Toho tady necháme samotného?" připomněl mi Josef našeho tichého podnájemníka.
"Jo, ten bude určitě celý říčný, aby s naší šílenou rodinou strávil víkend na horách, když tady bude mít chvíli svatého klidu.... co já bych za to dala!" namítla jsem.
Nicméně Kája byl vyzván, aby předstoupil před radu starších a poslechl si, co máme na srdci.
Kája přišel rovnou s obhajobou, že opravdu nic neprovedl. Přítomní to pojali jako dobrý vtip a když se dost vyřehtali, oznámila jsem mu, že pojedeme na víkend na hory a pokud chce, může tu buď zůstat sám a nebo jet s námi. Kája se hluboce zamyslel a řekl, že když nebude překážet, že by teda jel taky.
Dala jsem si mokrý hadr na hlavu a šla telefonovat do horské chaty s pocitem, že takovou bandu tam ještě opravdu neměli.
Chata s poetickým názvem Sněženka byla roztomilá. S ohledem na pohodlí ostatních hostů jsem takticky navrhla už při prvotním telefonátu pokoje mých ratolestí nejlépe pod střechou a vůbec nejlépe v sousedním státě. Mladá kulaťoučká paní správcová mne ujistila, že jsou zvyklí na ledacos, neb jejich klientela sestává převážně ze zahraničních hostů, kteří si s hlukem hlavu nelámou, že Horská služba je výkonná a do Obřího dolu je to odsud více než třicet kilometrů, že nehrozí nebezpečí lavin, zemětřesení ani povodní a nabídla mi skleničku jakéhosi likéru, po kterém jsem nějakou chvíli přestala vidět. Čehož využili všichni kluci, včetně Káji, rozebrali si pokojíky a zmizeli mi z dohledu. Josef mne odmanévroval do našeho "apartmá" a když jsem přišla k sobě, podával mi sněhobílý župánek a pravil, že masáže čekají a on je rozhodně nehodlá zanedbat.
Po masážích a lahodné pivní a čokoládové koupeli jsem se cítila jako hadrová panenka a byla smířená se vším, co mne tady může potkat. Potomstvo se přede mnou shromáždilo v hojném počtu nabalení jako pumpy na zimu ( Jardu jsem poslala přes jeho držkování pro čepici a rukavice) a oznámili mi, že vyráží částečně na běžky a částečně na tůru pěšmo. Udali přibližnou trasu i cíl, podotkli, že všichni mají u sebe nabitý mobil a neváhají ho použít, připomněli mi, že už jsou delší dobu dospělí, což ve mně vyvolalo hysterický záchvat smíchu a pak unisono naklonili hlavy a vyčkávali. Udiveně jsem se na ně podívala, co zase šaškují a Jirka jako nejstarší odvětil, že čekají na obvyklé kázání.
"Táhněte mi z očí, kašpaři májoví, já tu nejsem nikomu pro legraci. Jenom vás upozorňuju, že cizí prostředí mne absolutně neodradí od toho, abych vás kohokoliv seřezala, jakmile se ke mně donesou nějaké vaše nepředloženosti. Laskavě mějte na paměti, že jsme tu na návštěvě a že tahle chata by ráda svou činnost provozovala i po našem odjezdu. Kdo s kým bude? Individualisty netrpím".
Milan a Jarda oznámili běžkařskou disciplínu na 5 až 10 kilometrů, Pavel s Martinem se rozhodli pro pěší tůru do nejbližšího okolí a Jirka s Kájou, že zajdou jen na vedlejší chatu, kde prý jsou zvěřinové hody. Uklidněna tím, že jeden dohlédne na druhého jsem je pustila z dohledu.
Odpoledne po příjemném obědě jsem s Josefem strávila ve finské sauně a v bazénu, kde se mu příjemně uvolnila ztuhlá záda a vůčihledně nabral sílu. Navečer jsme pak spolu usedli v baru, já uslintávala Bombardino v křesle u sálajícího krbu, štrikovala Martinovi svetr a Josef si dopřával pivo od Krakonoše. Po klucích nebylo ani vidu, ani slechu. Protože nebylo nijak moc hodin, nedělala jsem si starosti.
Avšak po chvíli se za okny zvedla sněhová vánice a viditelnost klesla na několik metrů. To už mne zneklidnilo při představě, že ti moji blbouni nejapní někde venku hledají cestičku k domovu. Než jsem se rozmyslela, komu zavolám jako prvnímu, udivilo mne množství hostů, kteří se za bujarého smíchu nahrnulo k oknům chaty a vyhlíželo ven. Nechala jsem se unést zvědavostí a to, co jsem spatřila za sklem, mně přikurtovalo zpět do křesla.
Ve sněhové vánici bylo před chatou možno vidět dvě postavy, které se motaly okolo vzrostlých sosen a evidentně byli zmatené jako Goro před Tokiem. Nechápala jsem, proč ti dva mamlasové prostě nezastaví a nerozhlédnou se, protože pak by viděli rozsvícená okna chaty. Josef se podíval taktéž a po chvíli zamyšleně podotkl:
"Hele, není to Pavel?"
Ztuhl mi úsměv na tváři. To se mi snad zdá.
Josef popadl bundu a vyšel ven k těm dvěma sněhulákům. Po chvilce vzrušené gestikulace jim ukázal chatu a oba dovedl dovnitř. Samozřejmě, že to byl Pavel v tandemu s Martinem, oba zmrzlí jako drozdi a zmatení jako lesní včely. Za hurónského smíchu ostatních obyvatel chaty jsem do Pavla i Martina nalila horký čaj a oba hnala po schodech nahoru do koupelny, kde jsem na ně pustila vlažnou vodu, aby pozvolna rozmrzli a potom, zamotané do tlustých dek je strčila do postele s výhrůžkou, že se mají na co těšit, jen co budou použitelní. Z obou postelí mi odpovědělo dvojí cvakání zubů.
Mávla jsem nad nimi rukou a šla dolů do baru za Josefem.
"Jseš tady nějak brzo" přivítal mne Josef.
"Ti mi neutečou, než rozmrznou, bude půlnoc. Ráno si to s nimi vyřídím" řekla jsem nakvašeně.
Sousední chata opravdu pořádala zvěřinové hody. Jirka s Kájou se pohodlně usadili na vyřezávaných selských židlích, nechali si předložit jídelní lístek a za pár okamžiků si už Jirka pochutnával na srnčím hřbetu a Kája na kančích medajloncích, splachovali to pivem a bylo jim blaze. Po další ochutnávce si dali po kalíšku, pak ještě repete a než se sešla hodina s hodinou, viděli oba dvojmo. Kája v záchvatu zodpovědnosti navrhl, aby se pomalu přesunuli do Sněženky, než se setmí. Jirka škytl a rozvážně pravil, že je to moudré rozhodnutí. Jako na zavolanou se před chatou zjevil postarší chlapík s koněm, zapřaženým v saních. Na nich seděl jakýsi pár a právě se chystal vystoupit. Kája naznačil strejdovi i koni, že by jim neudělalo nic větší radost jako zaparkovat svá hadrová těla do saní a nechat se odvézt do pelechu. Strejda milostivě přikývl a Kája vytáhl obolos, aby zaplatil. Jirka pak na doplnění informace, kam že to bude máchl rukou dopředu a kázal, že je to kousek. Vzápětí oba padli do kožešiny na saních a usnuli. Strejda si povzdechl a vydal se s koníkem na cestu. Ke smůle obou kluků ale na druhou stanu než stála Sněženka.
Zatímco Jirka s Kájou chrápali v saních a rozzuřený strejda s nimi jezdil od čerta k ďáblu, Milan a Jarda si to svištěli po luxusně vyježděné stopě od Sněženky směrem k polským hranicím. Na poslední štaci, což byl pivovar a restaurace Trauntenberk si dali na posilněnou pivo a jemně kořeněnou kořaličku a vesele pokračovali v krasojízdě. Na polských hranicích udělali čelem vzad a vraceli se zpět. A na té cestě je zastihla vánice. Přidali znatelně do kroku a s obavou sledovali, jak se jim stopa začíná pomalu zasypávat a mizí před očima. Dokud jeli podél silnice, byli celkem v klidu, ale i silnice se s nimi brzy rozloučila a uložila se pod bílou peřinu. Pak se už kluků začala zmocňovat panika, protože jednolitá bílá deka, která ležela vůkol, kam oko dohlédlo, byla zrádná. Jediným vodítkem jim byly tyče, zapíchané podél běžecké stopy. Jenže, kam ty tyče vedly, věděl jen pánbůh. Kluci tedy jeli dál s tím, že všechny cesty vedou do Říma a to by v tom byl čert, aby se někam nedostali. No dostali. Do obrovské závěje, ve které Jarda zlomil jednu běžku a Milan ztratil čepici. Vánice nepolevovala a začalo se stmívat. A aby toho nebylo málo, signál nikde, chata nikde, máma nikde a všude jen bílo a bílo. Jarda si vzpomněl na Hanče a Vrbatu, čímž podpořil Milanovu obrazotvornost ke katastrofickému scénáři. Než si ale oba začali zoufat, uvědomil si Milan, že má v telefonu aplikaci SOS a bleskově jí vytočil. Sice bylo dost obtížné se s operátorkou domluvit přes kvílení vichřice, která se okolo nich hnala, ale nakonec operátorka pochopila, co po ní zoufalý Milan chce a zalarmovala Horskou službu.
Rozzuřený vozka, který s klukama kroužil už minimálně dvě hodiny okolo jednotlivých chat, byl pevně rozhodnutý, že jen co dorazí k té následují, oba pasažéry ze saní vyžene třeba bičem a pojede konečně do tepla. Osud mu byl nakloněn v tom, že další chata byla právě Sněženka a když sněhem obalený strejda vrazil do recepce a vysvětlil sličné slečně, že tam prostě ty dva ožungry nechá i kdyby ho to mělo stát místo a odjíždí domů. Sličná slečna naštěstí měla rozum a po prohlédnutí těch dvou usoudila, že by mohli do Sněženky patřit a došla do společenské místnosti, zda někdo z přítomných nepostrádá někoho blízkého. Vymrštili jsme se s Josefem téměř nastejno s tím, že nám část potomstva nedorazila a že se tak nějak obáváme, že by to mohli být naše ratolesti. Po bližším ohledáním jsme bohužel museli konstatovat, že zase došlo na má slova a že tihle dva opravdu patří k nám. Josef pak ještě musel několika stokorunami uklidnit rozvášněného vozku a pak už bylo jen dílem okamžiku oba drahoušky probudit a vykopat ze saní. Jako obvykle komická podívaná - Jirka i Kája na nás vejrali jako žáby z kyšky a nemohli se upamatovat, kde se tu vzali.
To už jsem toho měla tak akorát dost. Jirku jsem hnala před sebou a Kája poslušně cupital za námi. Po cestě jsem se zlostí až zalykala:
"Já už nevím, jak vám mám vysvětlit, že se prostě budete chovat jako lidi!!!! Jirko, doháje zelenýho, je ti třicet dva, copak ještě pořád musíš dělat hovadiny jako puberťák?? No když ty takhle, tak se k tobě budu já chovat taky!! Připrav si zadek a můžu tě ubezpečit, že tě nezachrání nic na světě!"
Jirka zbledl a ihned dokonale vystřízlivěl.
"Mami.... maminko, neblbni... podívej, co je tu lidí. To bude ostuda..... prosím, nech to na doma....."
"To víš, že jo a mně by ten vztek mezitím přešel!" houkla jsem na něho a popohnala ho k rychlejšímu kroku. Kája za námi poslušně šlapal do schodů a už dopředu se klepal jako kapesní pes.
Na pokoji jsem si sedla do křesla a požádala Káju, aby pečlivě zavřel dveře. Potom jsem pokynula Jirkovi, aby přistoupil a při té příležitosti si rovnou rozepnul kalhoty. Jirka zavyl jako raněný šakal a pomalu si třesoucíma rukama začal rozepínat kalhoty. Kája, neschopen slova, stál u dveří a zíral na mne v neblahé předtuše. Jirka se mi za notného vzdychání ohnul přes obě nohy a kalhoty mu spadly ke kotníkům. Brzy nato ho opustily i slipy a Jirka mi chtě nechtě nastavoval holý zadek, na který vzápětí začala silně dopadat moje ruka. Jirka se jako obvykle poddal nářku a celou vahou těla se mi snažil vysmeknout. Musela jsem mu sevřít nohy svými stehny, abych ho udržela. Byl těžký, hodně přibral za posledních pár let a síly měl na rozdávání. Ale sotva se mu zadek začal barvit do červena a moje ruka mu na kůži vytvářela pětiprsté otisky, byl zase tím malým klukem, který mne stokrát a tisíckrát znovu a znovu zlobil. Jirka se nestyděl za to, že brečí, bylo mu fuk, kdo na něj kouká. Snažil se jen, aby potupný výprask už skončil. Pokoj byl plný jeho pláče a prošení o slitování.
Když jsem ho pustila, zůstal chvíli klečet a položil mi hlavu do klína. Neodolala jsem a pohladila ho po ježatých vlasech. Zlost mně přešla. Pak jsem Jirku vzala za bradu a podívala se do jeho uslzených očí:
"Vysvětli mi, proč to vždycky musíte dohnat tak daleko? Proč jste se už dávno nepoučili?"
"Jááá nevííím..." rozbulel se Jirka.
Zvedla jsem oči a podívala se na Káju. Ten úplně ztuhnul. Tušil, co přijde.
Než jsem ale mohla zavelet na výměnu pozic, vrazil dovnitř rozzuřený Josef:
"Tak tady jsi.... pojď dolů, tohle jsi ještě neviděla...".
Vyděsila jsem se a přepočítala v duchu kluky. No jasně - Milan a Jarda.
"Jsou vcelku?" zeptala jsem se nejistě.
Josef kývl a oba jsme se odebrali dolů do recepce.
Tak stál statný člen Horské služby ve svém typickém červeno oranžovém mundúru a držel za jedno rameno Milana a za druhé Jardu. A že by se tvářil zrovna přívětivě, to se říci nedá.
" Vy jste předpokládám matka těhle dvou..." začal a mně bylo okamžitě jasné, že je malér.
"No bohužel ano..." souhlasila jsem, i když dost nerada. Oba kluci se po sobě podívali, jestli to myslím vážně.
"Našli jsme je, jak se snažili vyškrábat na Haidu..."začal.
"Co je proboha Haida??" můj hlas měl podtón paniky.
"Hora, asi kilometr do výšky. Ani jeden nám nedokázal vysvětlit, co tam v té vánici dělají. Vždyť mohli uvolnit lavinu! A ještě se nám snažili namluvit, že hledají cestu do téhle chaty, když od ní byli necelých 500 metrů. Takovou blbou výmluvu jsem neslyšel za celých deset let, co tu sloužím. Já teda, mít takové syny, tak je doma uvážu na nohu k posteli, protože tihle jsem nebezpeční svému okolí i sami sobě" hlas záchranáře rezonoval v recepci tak, že se ostatní hosté postupně přišli podívat, komu je zde spíláno. Omlouvala jsem se mu dvacet minut, rudá v obličeji jako čerstvé rajče a v duchu kluky škrtila. Nějak jsem mu nedokázala vysvětlit, že zrovna já mám ty největší grázly pod sluncem a že mne o tom navíc musejí neustále přesvědčovat. Záchranář nakonec uzavřel celou záležitost s tím, že mi vystavil složenku na částku, za kterou bych si pořídila norkový kožich i s kožešníkem.
Když hor pán zmizel, obrátila jsem se na oba provinilce:
"Jirka už dostal, co si zasloužil, takže se pánové laskavě obtěžujte nahoru a budeme účtovat.!"
Kluci se na sebe nejistě podívali znovu a Milan podotkl:
"Mamička moja najdražší, nie zme už na také potrestanie dospelí?"
"Nie ste" zaopičila jsem se po něm a ihned zvážněla:
"Na nic jsem se ani tebe a ani Jardy neptala. Mazej nahoru a nechci slyšet ani slovo!"
Kluci se vydali na cestu a ticho mezi námi nabylo obludných rozměrů.
V pokoji už byli docela krotcí. Opětovně jsem usedla do křesla jako u Jirky v pokoji a Milan téměř bez odporu vykročil a po cestě si rozepínal promáčené šponovky. Ohnul se mi přes koleno a natáhl před sebe obě ruce v němé prosbě. Svlékla jsem mu trenýrky a poté mu podala pravou ruku. Vděčně jí stiskl a pak tiše prohlásil:
"Mužeš..."
Pokojem se chvíli neslo jen pleskání mojí ruky o jeho vyšpulený zadek a tiché vzlykání. Milan nedokázal dlouho ukočírovat duševní rozpoložení, ve kterém se nacházel. Už když k nim dorazili záchranáři a vyslechli si, proč je tak naléhavě potřebují, dostali vynadáno jako malí kluci, neboť byli přibližně 300 metrů od chaty. Kluci se marně snažili vysvětlit, že v té vánici vůbec netuší, kde se nachází. Vůbec netušili, že místo aby se snažili nalézt cestu mezi tyčemi dolů, škrabali se bůhvíproč vzhůru do kopce. Záchranáři je tedy dopravili k chatě a zbytek obstaral sám jejich velitel. Teď byl Milan sžírán svědomím, že mi zase připravil horkou chvilku, přestože měl původně v plánu mi dopřát krásný a ničím nerušený víkend. Pevně svíral v dlaních mou ruku a brečel. Ne bolestí, ale sám nad sebou, nad mou ustaranou tváří, nad zklamáním, které jsem zase musela prožít.
Když už mu zadek hořel, pustila jsem ho a na jeho místo nastoupil Jarda. Jindy držkatý, dnes i díky Milanovi přede mne předstoupil s termokalhotami už skoro u kolen a beze slova se ohnul. I jeho opustily trenýrky a on překvapivě požádal:
"Dáš mi ruku?"
Sevřela jsem jeho prsty ve svých a napřáhla se druhou rukou.
"Proč, kluci, proč? Copak jste už nedostali na zadek tolikrát, že byste se mohli poučit? Copak mi musíte neustále huntovat nervy? Proč mi to děláte...?" vedla jsem monolog a odpovědí mi bylo Jardovo vzlykání a štkaní. Výprask vydržel téměř mučednicky, ale domlouvání ho rozbilo na kousíčky. Milan se k němu přidal a oba dvojhlasně vyjadřovali svou lítost. Jardův zadek se pozvolna barvil do červena a já cítila, jak mně brní ruka. Každý úder jsem doprovázela výčitkou na jejich adresu a oba kluci brečeli jako smyslů zbavení.
Bez vyzvání si pak oba klekli pod okno a setrvali tak, i když jsem jejich pokoj opustila. Musela jsem se podívat na Martina a Pavla, jestli už rozmrzli. Leželi oba pod peřinami a koukaly jim jen oči. Oba se klepali, ale ne zimou. Věděli, že teď jsou na řadě oni. Dobře slyšeli rachot z pokoje Jirky, stejně tak nemohli přeslechnout úporný nářek Milana a Jardy. Pavel dokonce vyskočil z postele a začal škemrat:
"Maminko, maminko... my jsme se fakt báli, že se nedostaneme domůůůů...."
Zdvihla jsem obočí:
"A čeho jste se báli, takoví dva velcí klacci?"
Pavel naprosto vážně prohlásil:
"Že přijde medvěd a sežere nás".
"V Krkonoších medvědi nejsou" okřikla jsem ho a Martin zalezl hlouběji pod deku.
Křeslo bylo i zde. Pavel ihned začal hledat očima stůl, ale nízký stoleček, který zde byl, by mu neochránil ani hlavu, natož Pavla celého. S povzdechnutím se tedy ujistil:
"Na holou...?"
Přikývla jsem a Pavel si s dalším povzdechnutím stáhnul tepláky dolů. Pomalu složil své dlouhé tělo na můj klín a nastavil zadek. Moje ruka mu začala vštěpoval na zadek slušné vychování a Pavel začal pištět. Martin zalezl pod deku úplně. Teprve, když začal Pavel stejně jako jeho bráchové polykat slzy a na zadku nebylo jediné místečko bílé, poslala jsme ho kleknout do kouta, což Pavel učinil s popotahováním a zuřivým třením si pálící prdelky.
"Martine!" řekla jsem přísně, ale pod dekou bylo ticho.
Vstala jsem tedy, odhrnula deku a vytáhla Martina za ucho na světlo.
"Tak pojď, ty hrdino" vyzvala jsem ho. Martin se mi v ruce zazmítal, ale ucho nepovolilo.
Za okamžik už jsem si ho přehýbala přes koleno a stahovala mu kalhoty od pyžama. Jeho malá, skoro dětská prdelka na mne vykoukla a já ho pohladila.
"Jeden za všechny, všichni za jednoho" připomněla jsem mu láskyplně a výprask začal.
Martin se ihned vyšponoval, oběma rukama se mi snažil v bohulibém díle zabránit a vřískal jako když ho na nože berou. Venku na chodbách se zastavovali lidé a vzrušeně mezi sebou debatovali, co se to děje. Martin už mezitím prosil, abych už přestala, že bude nejhodnější kluk pod sluncem, což jsem znala nazpaměť, protože těmihle pohádkami mne častovali kluci posledních dvacet let ve velkém. Martin pak poslušně poklekl vedle svého velkého bráchy a mne z jejich pokoje vyprovodilo Martinovo fňukání.
Udělala jsem na chodbě pár kroků, když jsme se zarazila. Sakra, vždyť jsem na jednoho zapomněla...
Rázně jsem otevřela dveře do Jirkova pokoje. Jirka se už uklidnil a dokonce odešel za tátou dolů, aby si to u něho trochu vyžehlil. Kája ale stál u okna a zamyšleně se díval ven. Když jsem vešla, lekl se.
"A my dva si promluvíme" začala jsem a Kája se viditelně vyděsil.
"Já už to vážně nikdy neudělám" špitnul.
"Tak to doufám" dala jsme si ruce v bok, "Kájo, nejsi můj syn a tak ti řeknu jen, že u svých kluků se dokážu nadít ledasčeho, ale že i ty... Nějak moc rychle ses od nich naučil jejich móresům. Měl bys dostat na zadek stejně jako oni."
"Já vím, ale já se moc bojím" sklopil hlavu, stoje v bezpečné vzdálenosti ode mne.
"Jsi velký kluk, měl by ses umět podívat svému průšvihu do očí" řekla jsem mu a Kája vzlyknul.
Ale potom, kdy jsem ho vyzvala, aby přistoupil blíž, třebaže se mu strašně nechtělo, udělal, co musel. Rozepnul si džíny a položil se mi přes nohy. Cítila jsem jeho strach a chápala jsem ho. Ale musel být potrestaný stejně jako kluci. Vyplácela jsem ho stejně s láskou jako ty ostatní a zatímco Kája hlasitě naříkal a prosil - maminko, dooost - znovu a znovu jsem zvedala ruku nad hlavu a dávala mu pocítit, že i o něho jsem se bála. S oběma rukama na potrestané prdelce si pak klekl Kája k posteli a tiše vzlykal.
Večer jsme strávili všichni ve společenské místnosti, kluci občas poposedli a zašklebili se jeden na druhého. Kája s Josefem hráli šachy, Pavel podřimoval u krbu, Jarda a Martin mastili na telefonu nějaké hry a Milan na tabletu odesílal pracovní maily. Jirka se zamračeně díval na televizi, kde dávali nějakou duchaplnou inscenaci. A já s pohledem opět klidným a vyrovnaným jsem se na tu svou sebranku dívala a jehlice mi cvakaly jako o závod.
A když pak ke mně přistoupil nějaký obtloustlý tatík a pogratuloval mi k tak vycepované rodince, málem jsem pýchou praskla. Tedy až do té doby, než mi pobaveně řekl, že kdybych náhodou ještě neměla dost a potřebovala se na někom vyřádit, že by mi přihrál svou starou, protože s ní není k vydržení....
pokračování příště...
Milan se za pár dní na to stavil a rozvinul se mnou a Josefem rozhovor na téma - co kdyby u nás Kája nějakou dobu bydlel? Vyšlo najevo, že hledá bydlení a nějak se mu nedaří najít nic, co by mu vyhovovalo. Podívali jsme se s Josefem na sebe a táta podotkl, že je mu to celkem jedno, protože to tady u nás stejně vypadá jako na Václaváku, jeden nemá chvilku klidu, když sem nepřitáhne Jaruna Davida, voprzujou tady kluci Moravcovi, Venca Poláčků u nás střídavě bydlí už taky nějaký ten pátek a když se sleze celá rodina včetně manželek a jejich dětí, už není ani kam šlápnout, takže jeden další se u nás už ztratí. Kája vyfasoval pokoj po Jarče, která se nakvartýrovala už nastálo k Davidovi a já čekala s obavami, kdy se oba vrátí k nám, protože zjistí, že je jim pokojík nad Násosnou malý.
Kluci Káju vesměs přijali v klidu, vědíc už od Milana, jak jsme se spolu seznámili a kvitovali to se smíchem, že škoda rány, která padne vedle. Nabídla jsem pár pohlavků i jim, načež zavládl klid a já mohla nerušeně Kájovi vysvětlovat naše pravidla. Dlouho mu trvalo, než pochopil, že je tu vítaný, že kde se nají 14 lidí, nají se jich i 15, že není na škodu, když sem tam s něčím pomůže a že pokud nebude škodit, budu ho mít ráda a pokud něco provede, je lepší, když se přijde nabonzovat dobrovolně, protože v opačném případě mívám rudo před očima a plaší se mi ruka. Jinak to byl velmi tichý kluk, uzavřený občas do sebe, ale když se trochu otrkal, rád se smál a bylo nám s ním dobře. Zvykl si na můj hlas vichřice podoba, když jsem svolávala kluky k jídlu, zvykl si, že když je na něm řada, umyje nádobí nebo nakrmí zvěřinec. Jinak býval od rána do pozdního odpoledne v práci a sotva obdržel večeři, zaplul do svého pokoje a dělal si něco na počítači. Častěji a častěji ale začal chodit dolů za mnou, sedávali jsme v kuchyni nebo na terase a povídali si. Dlouho, nesmírně dlouho mu trvalo, než si zvykl na to, že kluci, byť dospělí a převyšující mně o hlavu minimálně, s vidinou maléru se přede mnou viditelně scvrkávají, koktají nejapné výmluvy a s mohutným protestováním si přinášejí vařečku. Sotva se začalo schylovat k nějaké takové "výměně názorů", Kája vystřelil jako raketa do svého pokoje, zavřel dveře a nejspíš hlavou zalezl i pod polštář. Teprve, když si byl jist, že hříšník si už své odbyl, se odvážil zase vystrčit nos.
Jaro ještě ani pořádně nenastartovalo svou vládu a už volala z Itálie Laura, že má radostnou novinu a že budou tři. Veronika pištěla nadšením, až jí Milan upozornil, že u nich to nic nemění na tom, že už dvě děti mají a o dalším exempláři nechce ani slyšet, protože se už pořádně nevyspal, ani nepamatuje. Veronika se na něho zaškaredila a naplánovala si výlet za Laurou a za trest bez Milana. Ten nad tím mávnul rukou, řka, že on do držky může dostat i doma a nemusí kvůli tomu utrácet eura s Pietrem. Veronika nakonec přemluvila Terezu a Moniku - ani v jednom případě jí to nedělalo problém - a všechny tři natěšené jako školačky na zmrzlinu se začaly chystat.
Kdyby býval Milan nepřijel s tím, že pojede do Špindlu na školení, asi bychom my ostatní seděli ukázněně doma a nikdo by se o nás na horách nikdy nedozvěděl. Jenže Milan se vytasil s třídenním školením a nabídl mně a tátovi, jestli bychom si nechtěli spolu s ním udělat víkend na horách. Nejdřív jsem si poklepala na čelo, že sněhu jsme si tuhle zimu užili mimořádně víc než dost a že sníh chci vidět pouze v televizi. Milan podotkl, že mně a Josefovi zařídil relaxační pobyt sice v Krkonoších, ale vzhledem k naplánovaným masážím, sauně, pivní lázni a jiným atrakcím místních nebudu muset z chaty vystrčit ani nos. Josef souhlasil hned, sotva slyšel o pivu a vnadné masérce, za což jsem ho odměnila zdrcujícím pohledem a dodala, že Martina tady samotného nechat nemůže, zvlášť ve společnosti Jardy, protože by dokázali vyhodit barák do povětří dřív, než bychom zabočili za roh. Milan souhlasil, že přiobjednání ještě jednoho pobytu nebude problém a Martinovi doporučil, aby si šel namazat běžky. Martin neprotestoval, bylo mu jedno, jestli bude courat doma po hlubokých hvozdech nebo na lyžích na horách. Když jsem tedy začala balil v představě báječného víkendu daleko od vlezlé Poláčkové, neustále bublajících hrnců na plotně a všech paviánů, nakoukl do ložnice Jarda a začal:
"já bysem .... taky bysem jel...... "
"Jako na hory? Ty? Odkdy máš rád sníh? Před měsícem, když jsi řval, že jestli ta blbá zima neskončí, tak skočíš ze střechy, jsem byla přesvědčená, že zimu nenávidíš" připomenula jsem mu.
"No to jo.... ale mohli bysme s Milanem a Martinem vyzkoušet běžky, tady nám v lese stopu furt někdo ničí..." lezlo z Jardy.
"Pro mně za mně... nakonec budu ráda, když tě budu mít pod dohledem a ty se aspoň najíš a půjdeš rozumně spát" přemítala jsem.
Naštěstí horská chata, kde jsme měli víkend strávil, už byla na konci lyžařské sezóny a tudíž měli k dispozici volných pokojů víc než dost.
Sotva jsem položila telefon, zadrnčel znovu:
"Hele, to je fakt vohromný....jako vy si všichni pojedete někam do pryč a já tady budu chudák sám, jo??" ozval se Pavlův naštvaný hlas.
"Kdo ti to, u všech rohatých, vyslepičil??" rozčilila jsem se.
Představa KLIDNÉHO víkendu se začala vzdalovat.
Vyšlo najevo, že hříšníkem je samotný Milan, který bez svého dvoumetrového ocásku nějak nedokázal existovat. A aby mé utrpení nebylo ještě dost velké, Milan pro jistotu doporučil i Jirkovi, že se chystá velká legrace a že by u ní neměl chybět. Jirka mne a tátu postavil před hotovou věc s tím, že když bude Tereza v Itálii i s Ondrášem, tak se on bude muset strašně opít, aby to tu sám přežil. Znalá toho, jak jeho opice vypadají, zalomila jsem rukama a vzdala to. Ještě, že je Radek v Holandsku a Jarča má víkendovou noční.
"No a co Kája? Toho tady necháme samotného?" připomněl mi Josef našeho tichého podnájemníka.
"Jo, ten bude určitě celý říčný, aby s naší šílenou rodinou strávil víkend na horách, když tady bude mít chvíli svatého klidu.... co já bych za to dala!" namítla jsem.
Nicméně Kája byl vyzván, aby předstoupil před radu starších a poslechl si, co máme na srdci.
Kája přišel rovnou s obhajobou, že opravdu nic neprovedl. Přítomní to pojali jako dobrý vtip a když se dost vyřehtali, oznámila jsem mu, že pojedeme na víkend na hory a pokud chce, může tu buď zůstat sám a nebo jet s námi. Kája se hluboce zamyslel a řekl, že když nebude překážet, že by teda jel taky.
Dala jsem si mokrý hadr na hlavu a šla telefonovat do horské chaty s pocitem, že takovou bandu tam ještě opravdu neměli.
Chata s poetickým názvem Sněženka byla roztomilá. S ohledem na pohodlí ostatních hostů jsem takticky navrhla už při prvotním telefonátu pokoje mých ratolestí nejlépe pod střechou a vůbec nejlépe v sousedním státě. Mladá kulaťoučká paní správcová mne ujistila, že jsou zvyklí na ledacos, neb jejich klientela sestává převážně ze zahraničních hostů, kteří si s hlukem hlavu nelámou, že Horská služba je výkonná a do Obřího dolu je to odsud více než třicet kilometrů, že nehrozí nebezpečí lavin, zemětřesení ani povodní a nabídla mi skleničku jakéhosi likéru, po kterém jsem nějakou chvíli přestala vidět. Čehož využili všichni kluci, včetně Káji, rozebrali si pokojíky a zmizeli mi z dohledu. Josef mne odmanévroval do našeho "apartmá" a když jsem přišla k sobě, podával mi sněhobílý župánek a pravil, že masáže čekají a on je rozhodně nehodlá zanedbat.
Po masážích a lahodné pivní a čokoládové koupeli jsem se cítila jako hadrová panenka a byla smířená se vším, co mne tady může potkat. Potomstvo se přede mnou shromáždilo v hojném počtu nabalení jako pumpy na zimu ( Jardu jsem poslala přes jeho držkování pro čepici a rukavice) a oznámili mi, že vyráží částečně na běžky a částečně na tůru pěšmo. Udali přibližnou trasu i cíl, podotkli, že všichni mají u sebe nabitý mobil a neváhají ho použít, připomněli mi, že už jsou delší dobu dospělí, což ve mně vyvolalo hysterický záchvat smíchu a pak unisono naklonili hlavy a vyčkávali. Udiveně jsem se na ně podívala, co zase šaškují a Jirka jako nejstarší odvětil, že čekají na obvyklé kázání.
"Táhněte mi z očí, kašpaři májoví, já tu nejsem nikomu pro legraci. Jenom vás upozorňuju, že cizí prostředí mne absolutně neodradí od toho, abych vás kohokoliv seřezala, jakmile se ke mně donesou nějaké vaše nepředloženosti. Laskavě mějte na paměti, že jsme tu na návštěvě a že tahle chata by ráda svou činnost provozovala i po našem odjezdu. Kdo s kým bude? Individualisty netrpím".
Milan a Jarda oznámili běžkařskou disciplínu na 5 až 10 kilometrů, Pavel s Martinem se rozhodli pro pěší tůru do nejbližšího okolí a Jirka s Kájou, že zajdou jen na vedlejší chatu, kde prý jsou zvěřinové hody. Uklidněna tím, že jeden dohlédne na druhého jsem je pustila z dohledu.
Odpoledne po příjemném obědě jsem s Josefem strávila ve finské sauně a v bazénu, kde se mu příjemně uvolnila ztuhlá záda a vůčihledně nabral sílu. Navečer jsme pak spolu usedli v baru, já uslintávala Bombardino v křesle u sálajícího krbu, štrikovala Martinovi svetr a Josef si dopřával pivo od Krakonoše. Po klucích nebylo ani vidu, ani slechu. Protože nebylo nijak moc hodin, nedělala jsem si starosti.
Avšak po chvíli se za okny zvedla sněhová vánice a viditelnost klesla na několik metrů. To už mne zneklidnilo při představě, že ti moji blbouni nejapní někde venku hledají cestičku k domovu. Než jsem se rozmyslela, komu zavolám jako prvnímu, udivilo mne množství hostů, kteří se za bujarého smíchu nahrnulo k oknům chaty a vyhlíželo ven. Nechala jsem se unést zvědavostí a to, co jsem spatřila za sklem, mně přikurtovalo zpět do křesla.
Ve sněhové vánici bylo před chatou možno vidět dvě postavy, které se motaly okolo vzrostlých sosen a evidentně byli zmatené jako Goro před Tokiem. Nechápala jsem, proč ti dva mamlasové prostě nezastaví a nerozhlédnou se, protože pak by viděli rozsvícená okna chaty. Josef se podíval taktéž a po chvíli zamyšleně podotkl:
"Hele, není to Pavel?"
Ztuhl mi úsměv na tváři. To se mi snad zdá.
Josef popadl bundu a vyšel ven k těm dvěma sněhulákům. Po chvilce vzrušené gestikulace jim ukázal chatu a oba dovedl dovnitř. Samozřejmě, že to byl Pavel v tandemu s Martinem, oba zmrzlí jako drozdi a zmatení jako lesní včely. Za hurónského smíchu ostatních obyvatel chaty jsem do Pavla i Martina nalila horký čaj a oba hnala po schodech nahoru do koupelny, kde jsem na ně pustila vlažnou vodu, aby pozvolna rozmrzli a potom, zamotané do tlustých dek je strčila do postele s výhrůžkou, že se mají na co těšit, jen co budou použitelní. Z obou postelí mi odpovědělo dvojí cvakání zubů.
Mávla jsem nad nimi rukou a šla dolů do baru za Josefem.
"Jseš tady nějak brzo" přivítal mne Josef.
"Ti mi neutečou, než rozmrznou, bude půlnoc. Ráno si to s nimi vyřídím" řekla jsem nakvašeně.
Sousední chata opravdu pořádala zvěřinové hody. Jirka s Kájou se pohodlně usadili na vyřezávaných selských židlích, nechali si předložit jídelní lístek a za pár okamžiků si už Jirka pochutnával na srnčím hřbetu a Kája na kančích medajloncích, splachovali to pivem a bylo jim blaze. Po další ochutnávce si dali po kalíšku, pak ještě repete a než se sešla hodina s hodinou, viděli oba dvojmo. Kája v záchvatu zodpovědnosti navrhl, aby se pomalu přesunuli do Sněženky, než se setmí. Jirka škytl a rozvážně pravil, že je to moudré rozhodnutí. Jako na zavolanou se před chatou zjevil postarší chlapík s koněm, zapřaženým v saních. Na nich seděl jakýsi pár a právě se chystal vystoupit. Kája naznačil strejdovi i koni, že by jim neudělalo nic větší radost jako zaparkovat svá hadrová těla do saní a nechat se odvézt do pelechu. Strejda milostivě přikývl a Kája vytáhl obolos, aby zaplatil. Jirka pak na doplnění informace, kam že to bude máchl rukou dopředu a kázal, že je to kousek. Vzápětí oba padli do kožešiny na saních a usnuli. Strejda si povzdechl a vydal se s koníkem na cestu. Ke smůle obou kluků ale na druhou stanu než stála Sněženka.
Zatímco Jirka s Kájou chrápali v saních a rozzuřený strejda s nimi jezdil od čerta k ďáblu, Milan a Jarda si to svištěli po luxusně vyježděné stopě od Sněženky směrem k polským hranicím. Na poslední štaci, což byl pivovar a restaurace Trauntenberk si dali na posilněnou pivo a jemně kořeněnou kořaličku a vesele pokračovali v krasojízdě. Na polských hranicích udělali čelem vzad a vraceli se zpět. A na té cestě je zastihla vánice. Přidali znatelně do kroku a s obavou sledovali, jak se jim stopa začíná pomalu zasypávat a mizí před očima. Dokud jeli podél silnice, byli celkem v klidu, ale i silnice se s nimi brzy rozloučila a uložila se pod bílou peřinu. Pak se už kluků začala zmocňovat panika, protože jednolitá bílá deka, která ležela vůkol, kam oko dohlédlo, byla zrádná. Jediným vodítkem jim byly tyče, zapíchané podél běžecké stopy. Jenže, kam ty tyče vedly, věděl jen pánbůh. Kluci tedy jeli dál s tím, že všechny cesty vedou do Říma a to by v tom byl čert, aby se někam nedostali. No dostali. Do obrovské závěje, ve které Jarda zlomil jednu běžku a Milan ztratil čepici. Vánice nepolevovala a začalo se stmívat. A aby toho nebylo málo, signál nikde, chata nikde, máma nikde a všude jen bílo a bílo. Jarda si vzpomněl na Hanče a Vrbatu, čímž podpořil Milanovu obrazotvornost ke katastrofickému scénáři. Než si ale oba začali zoufat, uvědomil si Milan, že má v telefonu aplikaci SOS a bleskově jí vytočil. Sice bylo dost obtížné se s operátorkou domluvit přes kvílení vichřice, která se okolo nich hnala, ale nakonec operátorka pochopila, co po ní zoufalý Milan chce a zalarmovala Horskou službu.
Rozzuřený vozka, který s klukama kroužil už minimálně dvě hodiny okolo jednotlivých chat, byl pevně rozhodnutý, že jen co dorazí k té následují, oba pasažéry ze saní vyžene třeba bičem a pojede konečně do tepla. Osud mu byl nakloněn v tom, že další chata byla právě Sněženka a když sněhem obalený strejda vrazil do recepce a vysvětlil sličné slečně, že tam prostě ty dva ožungry nechá i kdyby ho to mělo stát místo a odjíždí domů. Sličná slečna naštěstí měla rozum a po prohlédnutí těch dvou usoudila, že by mohli do Sněženky patřit a došla do společenské místnosti, zda někdo z přítomných nepostrádá někoho blízkého. Vymrštili jsme se s Josefem téměř nastejno s tím, že nám část potomstva nedorazila a že se tak nějak obáváme, že by to mohli být naše ratolesti. Po bližším ohledáním jsme bohužel museli konstatovat, že zase došlo na má slova a že tihle dva opravdu patří k nám. Josef pak ještě musel několika stokorunami uklidnit rozvášněného vozku a pak už bylo jen dílem okamžiku oba drahoušky probudit a vykopat ze saní. Jako obvykle komická podívaná - Jirka i Kája na nás vejrali jako žáby z kyšky a nemohli se upamatovat, kde se tu vzali.
To už jsem toho měla tak akorát dost. Jirku jsem hnala před sebou a Kája poslušně cupital za námi. Po cestě jsem se zlostí až zalykala:
"Já už nevím, jak vám mám vysvětlit, že se prostě budete chovat jako lidi!!!! Jirko, doháje zelenýho, je ti třicet dva, copak ještě pořád musíš dělat hovadiny jako puberťák?? No když ty takhle, tak se k tobě budu já chovat taky!! Připrav si zadek a můžu tě ubezpečit, že tě nezachrání nic na světě!"
Jirka zbledl a ihned dokonale vystřízlivěl.
"Mami.... maminko, neblbni... podívej, co je tu lidí. To bude ostuda..... prosím, nech to na doma....."
"To víš, že jo a mně by ten vztek mezitím přešel!" houkla jsem na něho a popohnala ho k rychlejšímu kroku. Kája za námi poslušně šlapal do schodů a už dopředu se klepal jako kapesní pes.
Na pokoji jsem si sedla do křesla a požádala Káju, aby pečlivě zavřel dveře. Potom jsem pokynula Jirkovi, aby přistoupil a při té příležitosti si rovnou rozepnul kalhoty. Jirka zavyl jako raněný šakal a pomalu si třesoucíma rukama začal rozepínat kalhoty. Kája, neschopen slova, stál u dveří a zíral na mne v neblahé předtuše. Jirka se mi za notného vzdychání ohnul přes obě nohy a kalhoty mu spadly ke kotníkům. Brzy nato ho opustily i slipy a Jirka mi chtě nechtě nastavoval holý zadek, na který vzápětí začala silně dopadat moje ruka. Jirka se jako obvykle poddal nářku a celou vahou těla se mi snažil vysmeknout. Musela jsem mu sevřít nohy svými stehny, abych ho udržela. Byl těžký, hodně přibral za posledních pár let a síly měl na rozdávání. Ale sotva se mu zadek začal barvit do červena a moje ruka mu na kůži vytvářela pětiprsté otisky, byl zase tím malým klukem, který mne stokrát a tisíckrát znovu a znovu zlobil. Jirka se nestyděl za to, že brečí, bylo mu fuk, kdo na něj kouká. Snažil se jen, aby potupný výprask už skončil. Pokoj byl plný jeho pláče a prošení o slitování.
Když jsem ho pustila, zůstal chvíli klečet a položil mi hlavu do klína. Neodolala jsem a pohladila ho po ježatých vlasech. Zlost mně přešla. Pak jsem Jirku vzala za bradu a podívala se do jeho uslzených očí:
"Vysvětli mi, proč to vždycky musíte dohnat tak daleko? Proč jste se už dávno nepoučili?"
"Jááá nevííím..." rozbulel se Jirka.
Zvedla jsem oči a podívala se na Káju. Ten úplně ztuhnul. Tušil, co přijde.
Než jsem ale mohla zavelet na výměnu pozic, vrazil dovnitř rozzuřený Josef:
"Tak tady jsi.... pojď dolů, tohle jsi ještě neviděla...".
Vyděsila jsem se a přepočítala v duchu kluky. No jasně - Milan a Jarda.
"Jsou vcelku?" zeptala jsem se nejistě.
Josef kývl a oba jsme se odebrali dolů do recepce.
Tak stál statný člen Horské služby ve svém typickém červeno oranžovém mundúru a držel za jedno rameno Milana a za druhé Jardu. A že by se tvářil zrovna přívětivě, to se říci nedá.
" Vy jste předpokládám matka těhle dvou..." začal a mně bylo okamžitě jasné, že je malér.
"No bohužel ano..." souhlasila jsem, i když dost nerada. Oba kluci se po sobě podívali, jestli to myslím vážně.
"Našli jsme je, jak se snažili vyškrábat na Haidu..."začal.
"Co je proboha Haida??" můj hlas měl podtón paniky.
"Hora, asi kilometr do výšky. Ani jeden nám nedokázal vysvětlit, co tam v té vánici dělají. Vždyť mohli uvolnit lavinu! A ještě se nám snažili namluvit, že hledají cestu do téhle chaty, když od ní byli necelých 500 metrů. Takovou blbou výmluvu jsem neslyšel za celých deset let, co tu sloužím. Já teda, mít takové syny, tak je doma uvážu na nohu k posteli, protože tihle jsem nebezpeční svému okolí i sami sobě" hlas záchranáře rezonoval v recepci tak, že se ostatní hosté postupně přišli podívat, komu je zde spíláno. Omlouvala jsem se mu dvacet minut, rudá v obličeji jako čerstvé rajče a v duchu kluky škrtila. Nějak jsem mu nedokázala vysvětlit, že zrovna já mám ty největší grázly pod sluncem a že mne o tom navíc musejí neustále přesvědčovat. Záchranář nakonec uzavřel celou záležitost s tím, že mi vystavil složenku na částku, za kterou bych si pořídila norkový kožich i s kožešníkem.
Když hor pán zmizel, obrátila jsem se na oba provinilce:
"Jirka už dostal, co si zasloužil, takže se pánové laskavě obtěžujte nahoru a budeme účtovat.!"
Kluci se na sebe nejistě podívali znovu a Milan podotkl:
"Mamička moja najdražší, nie zme už na také potrestanie dospelí?"
"Nie ste" zaopičila jsem se po něm a ihned zvážněla:
"Na nic jsem se ani tebe a ani Jardy neptala. Mazej nahoru a nechci slyšet ani slovo!"
Kluci se vydali na cestu a ticho mezi námi nabylo obludných rozměrů.
V pokoji už byli docela krotcí. Opětovně jsem usedla do křesla jako u Jirky v pokoji a Milan téměř bez odporu vykročil a po cestě si rozepínal promáčené šponovky. Ohnul se mi přes koleno a natáhl před sebe obě ruce v němé prosbě. Svlékla jsem mu trenýrky a poté mu podala pravou ruku. Vděčně jí stiskl a pak tiše prohlásil:
"Mužeš..."
Pokojem se chvíli neslo jen pleskání mojí ruky o jeho vyšpulený zadek a tiché vzlykání. Milan nedokázal dlouho ukočírovat duševní rozpoložení, ve kterém se nacházel. Už když k nim dorazili záchranáři a vyslechli si, proč je tak naléhavě potřebují, dostali vynadáno jako malí kluci, neboť byli přibližně 300 metrů od chaty. Kluci se marně snažili vysvětlit, že v té vánici vůbec netuší, kde se nachází. Vůbec netušili, že místo aby se snažili nalézt cestu mezi tyčemi dolů, škrabali se bůhvíproč vzhůru do kopce. Záchranáři je tedy dopravili k chatě a zbytek obstaral sám jejich velitel. Teď byl Milan sžírán svědomím, že mi zase připravil horkou chvilku, přestože měl původně v plánu mi dopřát krásný a ničím nerušený víkend. Pevně svíral v dlaních mou ruku a brečel. Ne bolestí, ale sám nad sebou, nad mou ustaranou tváří, nad zklamáním, které jsem zase musela prožít.
Když už mu zadek hořel, pustila jsem ho a na jeho místo nastoupil Jarda. Jindy držkatý, dnes i díky Milanovi přede mne předstoupil s termokalhotami už skoro u kolen a beze slova se ohnul. I jeho opustily trenýrky a on překvapivě požádal:
"Dáš mi ruku?"
Sevřela jsem jeho prsty ve svých a napřáhla se druhou rukou.
"Proč, kluci, proč? Copak jste už nedostali na zadek tolikrát, že byste se mohli poučit? Copak mi musíte neustále huntovat nervy? Proč mi to děláte...?" vedla jsem monolog a odpovědí mi bylo Jardovo vzlykání a štkaní. Výprask vydržel téměř mučednicky, ale domlouvání ho rozbilo na kousíčky. Milan se k němu přidal a oba dvojhlasně vyjadřovali svou lítost. Jardův zadek se pozvolna barvil do červena a já cítila, jak mně brní ruka. Každý úder jsem doprovázela výčitkou na jejich adresu a oba kluci brečeli jako smyslů zbavení.
Bez vyzvání si pak oba klekli pod okno a setrvali tak, i když jsem jejich pokoj opustila. Musela jsem se podívat na Martina a Pavla, jestli už rozmrzli. Leželi oba pod peřinami a koukaly jim jen oči. Oba se klepali, ale ne zimou. Věděli, že teď jsou na řadě oni. Dobře slyšeli rachot z pokoje Jirky, stejně tak nemohli přeslechnout úporný nářek Milana a Jardy. Pavel dokonce vyskočil z postele a začal škemrat:
"Maminko, maminko... my jsme se fakt báli, že se nedostaneme domůůůů...."
Zdvihla jsem obočí:
"A čeho jste se báli, takoví dva velcí klacci?"
Pavel naprosto vážně prohlásil:
"Že přijde medvěd a sežere nás".
"V Krkonoších medvědi nejsou" okřikla jsem ho a Martin zalezl hlouběji pod deku.
Křeslo bylo i zde. Pavel ihned začal hledat očima stůl, ale nízký stoleček, který zde byl, by mu neochránil ani hlavu, natož Pavla celého. S povzdechnutím se tedy ujistil:
"Na holou...?"
Přikývla jsem a Pavel si s dalším povzdechnutím stáhnul tepláky dolů. Pomalu složil své dlouhé tělo na můj klín a nastavil zadek. Moje ruka mu začala vštěpoval na zadek slušné vychování a Pavel začal pištět. Martin zalezl pod deku úplně. Teprve, když začal Pavel stejně jako jeho bráchové polykat slzy a na zadku nebylo jediné místečko bílé, poslala jsme ho kleknout do kouta, což Pavel učinil s popotahováním a zuřivým třením si pálící prdelky.
"Martine!" řekla jsem přísně, ale pod dekou bylo ticho.
Vstala jsem tedy, odhrnula deku a vytáhla Martina za ucho na světlo.
"Tak pojď, ty hrdino" vyzvala jsem ho. Martin se mi v ruce zazmítal, ale ucho nepovolilo.
Za okamžik už jsem si ho přehýbala přes koleno a stahovala mu kalhoty od pyžama. Jeho malá, skoro dětská prdelka na mne vykoukla a já ho pohladila.
"Jeden za všechny, všichni za jednoho" připomněla jsem mu láskyplně a výprask začal.
Martin se ihned vyšponoval, oběma rukama se mi snažil v bohulibém díle zabránit a vřískal jako když ho na nože berou. Venku na chodbách se zastavovali lidé a vzrušeně mezi sebou debatovali, co se to děje. Martin už mezitím prosil, abych už přestala, že bude nejhodnější kluk pod sluncem, což jsem znala nazpaměť, protože těmihle pohádkami mne častovali kluci posledních dvacet let ve velkém. Martin pak poslušně poklekl vedle svého velkého bráchy a mne z jejich pokoje vyprovodilo Martinovo fňukání.
Udělala jsem na chodbě pár kroků, když jsme se zarazila. Sakra, vždyť jsem na jednoho zapomněla...
Rázně jsem otevřela dveře do Jirkova pokoje. Jirka se už uklidnil a dokonce odešel za tátou dolů, aby si to u něho trochu vyžehlil. Kája ale stál u okna a zamyšleně se díval ven. Když jsem vešla, lekl se.
"A my dva si promluvíme" začala jsem a Kája se viditelně vyděsil.
"Já už to vážně nikdy neudělám" špitnul.
"Tak to doufám" dala jsme si ruce v bok, "Kájo, nejsi můj syn a tak ti řeknu jen, že u svých kluků se dokážu nadít ledasčeho, ale že i ty... Nějak moc rychle ses od nich naučil jejich móresům. Měl bys dostat na zadek stejně jako oni."
"Já vím, ale já se moc bojím" sklopil hlavu, stoje v bezpečné vzdálenosti ode mne.
"Jsi velký kluk, měl by ses umět podívat svému průšvihu do očí" řekla jsem mu a Kája vzlyknul.
Ale potom, kdy jsem ho vyzvala, aby přistoupil blíž, třebaže se mu strašně nechtělo, udělal, co musel. Rozepnul si džíny a položil se mi přes nohy. Cítila jsem jeho strach a chápala jsem ho. Ale musel být potrestaný stejně jako kluci. Vyplácela jsem ho stejně s láskou jako ty ostatní a zatímco Kája hlasitě naříkal a prosil - maminko, dooost - znovu a znovu jsem zvedala ruku nad hlavu a dávala mu pocítit, že i o něho jsem se bála. S oběma rukama na potrestané prdelce si pak klekl Kája k posteli a tiše vzlykal.
Večer jsme strávili všichni ve společenské místnosti, kluci občas poposedli a zašklebili se jeden na druhého. Kája s Josefem hráli šachy, Pavel podřimoval u krbu, Jarda a Martin mastili na telefonu nějaké hry a Milan na tabletu odesílal pracovní maily. Jirka se zamračeně díval na televizi, kde dávali nějakou duchaplnou inscenaci. A já s pohledem opět klidným a vyrovnaným jsem se na tu svou sebranku dívala a jehlice mi cvakaly jako o závod.
A když pak ke mně přistoupil nějaký obtloustlý tatík a pogratuloval mi k tak vycepované rodince, málem jsem pýchou praskla. Tedy až do té doby, než mi pobaveně řekl, že kdybych náhodou ještě neměla dost a potřebovala se na někom vyřádit, že by mi přihrál svou starou, protože s ní není k vydržení....
pokračování příště...
To je hezky popsáno a já už určitě budu hodný :-)
OdpovědětVymazat