Příběh sto dvacátý devátý - Vpravo nebo vlevo?

Bylo jedno takové slunné víkendové dopoledne, doma se mi výjimečně zdržoval akorát Radek, který měl svého obrněného oře v servisu a Martin, který měl domácí vězení. Josef chtěl odjet po dlouhé době na farmu, aby zjistil, jestli ještě vůbec stojí a já vyhlásila stanné právo řkouc, že kdo k nám páchne, toho odstřelím.... a to už mi za kliku bral Milan s Veronikou a dětmi. Povzdechla jsem si, ale Milan mi oznámil, že se jen ohřejou a hned zase pojedou, neboť mají navečer naplánovanou prohlídku strašidelného zámku, kterýžto program je speciálně připraven pro menší děti. Podotkla jsem, že doufám, že mi z toho zážitku vnoučata nezačnou koktat a vyčutla oba malé škodíky ven na pískoviště. Milan se s kávou a talířem naloženým bábovkou a zákusky usalašil na terase, že bude psát nějaké pojednání do práce a Veronika už mi brala z ruky koš s vypraným prádlem, že to pověsí. Radek se vyplouhal ven v tandemu s Martinem, oba v montérkách a s kyselým úšklebkem bráchovi oznámili, že byli pověřeni vykopáním základů k nové, zděné pergole, neboť ta stará dřevěná je díky jejich neustálému pyromanskému nadšení ohořelá a nepoužitelná. Milan jim popřál pěknou zábavu a ponořil se do počítače. Za kluky vyšel svižným krokem Josef, který po intenzivní léčebné kůře přestal bolavá záda vnímat a po cestě k autu nabádal kluky:
"Ne že mi to tady rozrejete jako stádo zdivočelých prasat. Začnětě to vykopávat támhle vlevo od plotu, až odpoledne přijedu, tak vám pomůžu. Základy budeme dělat zítra, Jirka bude mít volno, tak nám píchne. A vopovažte se mi vychlastat všechno pivo!"
Načež nasedl do auta a odsvištěl na farmu.
Veronika mi pomohla dovařit oběd, dnes byla na programu kulajda s vlastnoručně nasbíranými houbami a po nich obrovské tvarohové knedlíky s meruňkami, sypané sladkou strouhankou a polévané smetanou. Pro jistotu jsme do trouby strčily ještě šunkové šnečky z listového těsta a drobenkový koláč s jablky a daly prát prostěradla a povlečení. Okna byla otevřená dokořán, bytem mi ladně províval svěží vánek a roznášel po okolí sladkou vůni meruněk, jablek a skořice, od Terezy zeshora se to mísilo se smaženými bramboráky, Radek místo toho, aby kopal, tak seděl na okraji studny a kouřil jako sádrový ježek a Martin chytal lelky.

Když jsem vykoukla z okna a zjistila, že ještě ani nehrábli do země, zahromovala jsem a dodala, že jestli hned nezačnou, dostanou k obědu tak akorát šlupky z brambor. Oba nádeníci se tedy za dvojhlasného vrčení a brblání odebrali ke strojům, tedy ke krumpáči a lopatě a jali se předstírat činnost. Milan pilně datloval do noťasu informace a občas okřikl děti na pískovišti, aby se přestaly mlátit lopatkama a stavěly hrad.
Těsně před obědem jsem zjistila, že mi nějaký dobrák značně upil ze smetany, že mi dochází kafe a aviváž a že by bylo dobré rychle sjet nakoupit. Sundaly jsme s Veronikou hotové jídlo z plotny, vypnuly troubu, kde si hověly upečené laskominy a za ujištění - jsme tu za chvilku - sebraly Milanovi auto a vyrazili do obchodu. Milan slíbil, že to tu ohlídá.
Sotva se za námi zavřela vrata, Radek zahodil krumpáč, Martin lopatu, ale vzápětí se oba zase chopili práce, protože toho opravdu moc neudělali a bylo to vidět. Milan se po očku tajně ušklíbl, ale ocenil, že kluci nedělají naschvály a že fakt pracují. Tedy, až do té doby, než zdvihl hlavu.
"Hej, chalani.... otecko vravil, že vraj naĺavo od plota a nie napravo... kade to kopete??"
Radek se na něho dlouze zadíval a přemýšlel.
Martin řekl, že nic neslyšel a že to je asi jedno, jestli nalevo nebo napravo.
No co, asi je to fakt jedno, pomyslel si Milan a zavrtal se zase do práce.
Radek se začal rozpřahovat krumpáčem, až ze země létaly drny až k pískovišti, což oběma dětem poskytlo další úžasnou zábavu, Martin hrabal lopatou jako stádo krtků a rygol se pozvolna rozšiřoval a hlavně prohluboval. Za chvíli v něm kluci stáli po kolena. Práce jim najednou šla od ruky a vůbec si nevšimli, že je tady země nějaká vlhčí a taky že se z jámy line podivný smrádek. Teprve, když se Radek naposledy rozpřáhl a zapíchl krumpáč do země a ozvalo se zlověstné křupnutí, poznali, že je zle.

Z jámy vystříkl gejzír hnědozelené břečky, který úporně páchl a rozstříkl se po okolí. Ohodil oba kluky od hlavy až k patě, přistál na bělostných prostěradlech a kdyby Milan okamžitě nezareagoval a nevyhnal děti z pískoviště a s notebookem pod paží neuháněl pod střechu, byli mokří, špinaví a smradlaví o oni. Po dvoře a přilehlém okolí se roznesl příšerný puch, nevábná tekutina se začala rozlévat po záhonech, tekla ke chlívkům, druhou stranou si to namířila k vratům, asi chtěla pozdravit sousedy a kluci na sebe nešťastně zírali jako přimrazení.
V bytě Terezy a Jirky se otevřelo okno, vykoukla nejdřív Tereza, z vedlejšího Milan a oba nevěřícně zírali na tu spoušť. Pak dostal Milan záchvat smíchu a Tereza se řehtala, až škytla:
"Tak to jsem zvědavá, co vám vaši řeknou, až tohle uvidí...!"
Před vraty se ozvalo prudké zaskřípění brzd a hlasité láteření :
"Ježíši kriste, co to je????

První, co jsem zaregistrovala, když Veronika zastavila před vraty, byl neuvěřitelný smrad, který vytvořil nad naším dvorem i barákem jedovatou clonu a které se vyhýbaly i masařky obloukem. Vyskočila jsem z auta a to jsem neměla dělat. Moje nohy v páskových pantoflíčkách se setkaly s čímsi, co tam dopoledne ještě nebylo a to cosi bylo odporně teplé, mazlavé a páchnoucí.
Probudilo se ve mně líté zvíře:
"Krucínááál hímlhergot co je to za svinstvo!!!!! Kdo je za to zodpovědný??? "

Naivně se domnívajíc, že místní firma, odpovídající za vyvážení septiků, porušila nějaké opatření. Teprve po otevření vrat jsem zjistila, jak fatálně jsem se mýlila. Gejzír naštěstí už ztratil na intenzitě, takže jsem spatřila jen obrovskou lagunu, která pokrývala mé vymazlené záhonky s kytičkami, naše záhony se zeleninou, skleník, který vypadal, jakoby přes něj někdo hodil maskovací síť, pískoviště nasáklé vším tím hnusem a prádlo.... PRÁDLO!!!!!! Moje sněhobílá prostěradla jsou na vyhození!!! A uprostřed toho stáli oba kluci jako solné .. no solné zrovna ne.... sloupy a svinstvo z nich bohatě odkapávalo do louže, ve které stáli.
Veronika po špičkách přeskákala přes lagunu do domu, na zápraží se vyzula a zařvala na řehtajícího se Milana:
"Rychle, velkýho panáka... radši dva!"

Milan nelenil, seběhl do kuchyně, vylovil z lednice láhev mandlové kořalky, nalil do whiskovky a podal to Veronice. Ta opět po špičkách jako baletka dotančila ke mně a sklenku mi podala. Hodila jsem jí do sebe na ex a když se mi smysly vrátily, dala jsem se do díla. Bez ohledu na to, že mi v botičkách čvachtá neidentifikovatelná humusózní tekutina, která mne nutila k dávení, doplula jsem k hadici na zalévání a roztočila kohoutek naplno. Proud vody vygruntoval nejdřív jednoho a potom druhého, vyloupla jsem je ze smradlavé krusty a dalším skotským střikem jsem je vyhnala k terase, kde bylo jakžtakž snesitelné ovzduší. Několik minut mi trvalo, než jsem spláchla ten nejhorší sajrajt ze dvora a vyhnala ho do strouhy, která vedla vesnicí. Veronika mi podala ještě jednu sklenku, abych očistu dvora přežila a když se pod nánosem hnusu objevila zelená tráva, šlehla jsme s hadicí do trávy a v očích myšlenku na velmi hlučnou a bestiální vraždu jsem se vydala ke klukům. Do těch, jako když střelí, rozprchli se jeden doleva, druhý rovně. Martin vletěl do náruče Veroniky, která až do té doby neprojevoval téměř žádnou aktivitu, ale když okolo ní Martin s vlající hřívou mokrých vlasů prosvištěl, ulovila ho za tričko a vzpouzejícího se uličníka vlekla na dvůr. Já si na Radka počkala, když to u chlívků vzal zpátečkou a snažil se mi prosmyknout ven z vrat. Neprošel. Byl dopraven zpět a teprve nastalo vyšetřování. Oba kluci vcelku rychle přiznali, že dobře míněnou tátovu i Milanovu radu hodili za hlavu a místo doleva krtkovali vesele doprava, kde narazili na septik a ten prokopli. Výsledek byl stále cítit.
Rozhlédla jsem se dokola a na dohled jsem zaznamenala klepadlo na koberce, které se mokře kolébalo na větvi třešně. Radek ho zaznamenal také, ale s úplně jinými myšlenkami. Servala jsem klepadlo z větve a doporučila Radkovi, aby se bez zbytečných diskuzí ohnul přes cokoliv, co ho udrží a bude vůbec nejlépe, pokud se nebude vyjadřovat. Veronika požádala Terezu, zevlující v okně s nadějí, že to dopadne tak, jak předpokládá, o velkou vařečku a Martin poznal, že spadla klec.
S obrovským strachem z výprasku se oba kluci ohnuli přes studnu a očekávali nevyhnutelné. Vodou nasáklé oblečení se jim přilepilo na tělo a jeho ochrana byla víc než mizivá. Na povel si stáhli mokré montérky a nastavili zadky.
Zhluboka jsem se nadechla a potom pomalu vydechla. Vztek zmizel a nastoupilo chladné uvažování. Jen tak jsem měla jistotu, že Radka vzteky nepřerazím vejpůl. Veronika si plivla do dlaně jako zasloužilý dřevorubec a napřáhla vařečku do vzduchu. Martin vzápětí nepříčetně zaječel, jak mu jeho milovaná švagrová obtiskla vařečku na zadek. Vedle něho se ozvalo zavytí Radkovo, kterého klepáč připravil o zbytek rozvahy a vyrazil mu z očí slzy. Nebrečel, jen vřískal, ale tak až mu přeskakoval hlas. Klepáč mu z montérek pod zadkem ždímal velké kapky vody, které se s každým úderem rozstřikovaly okolo. Martin imitoval kropící konev stejně zdatně. Jeho vyděšené ječení sekundovalo Radkovi.

Veronika Martina nešetřila. Ale i tak po nějakých pětadvaceti, třiceti ranách jsme obě usoudily, že spravedlnosti bylo učiněno zadost a oba kluci byli vyzváni, aby si odložili. Ne kvůli dalšímu výprasku, ale abychom se podívaly, jestli klukům nebylo ublíženo přespříliš. Oba se sykáním stáhli montérky a červení ve tvářích jako rajská jablíčka nám ukázali hojnými modřinami ozdobené zadky. Obě jsme se navzájem pochválily za dobrou práci a každá z nás jsme ještě naposledy pleskly rukou po jejich seřezaných prdelkách.

Když se navečer Josef vrátil domů, zcela konsternován sledoval obyvatele vesnice, jak s bohapustým klením splachují z návsi páchnoucí břečku, intenzivně větrají a z úst se jim linou výrazy, které neznal ani on. Ještě víc šokován dojel na dvůr, který se z neznámého důvodu leskl jako zrcadlo a ze všeho, co se na dvoře nacházelo, kapala voda. Avšak po výkopu, který klukům nařídil připravit, nebylo ani památky. A když jsem ho s milým úsměvem ujistila, že už není potřeba vyvážet septik, nechápal už vůbec nic. Avšak, když spatřil, jak se k němu velmi pomalým krokem starců nad hrobem připlouhal Radek a po něm Martin a oba se mu omluvili, že bylo potřeba udělat něco jiného a to naprosto neodkladného a že základy vykopou, jakmile k tomu budou dostatečně způsobilí, bylo mu jasné, že všechno souvisí se vším a chtěje mít klidné spaní, raději se vůbec neptal, co zase provedli.

pokračování příště...