Pouť
JINDRA
„Jdeme na autodrom, pojďme“, hlásil Richard a hned se tlačil kupředu, směrem odkud se ozýval hlas provozního, který lákal na autíčka. Celá parta se dala za ním a o něco později si každý kupoval dva žetony na jízdu. Nastala chvíle čekání, než právě probíhající jízda skončí a dojde na střídání jezdců za volanty. Všichni zaujali místa na dřevěných podlážkách kolem plochy pro jízdu a čekali. Richard poněkud v rohu s Věrou, Marek a Iveta naproti mně, a já s Petrem na protilehlé straně s tím, že jeden nebo druhý jsme očekávali, ke komu že z nás si přisedne do auta Lenka. Rozhlížel jsem se kolem a odhadoval, kdo se chystá také zaútočit na autíčka, až jim vypnou proud. Připadalo mi, že okolo vlastně nikdo není, jen jakýsi tatík s mrnětem a vedle něj stojící malá, cca 12ti letá holka s culíky, jinými slovy připadalo mi, že nikdo, jelikož tatík bude muset zvedat děcko a jistě na té kluzké ploše s ním nijak nepoběží a malá holka se přeci nepočítá.
Konečně autíčka zastavila, vyrazil jsem kupředu a vzápětí se dověděl, že posádka mnou vyhlédnutého autíčka má ještě jeden žeton, tedy mám smolíka a musím hledat dál. Nejblíže bylo zelené vozítko, z něhož vystupoval nějaký kluk, rozeběhl jsem se k němu hop a dosedl na sedátko těsně před tou malou culíkatou holkou, které navíc díky tomu, že jsem s autem silou dopadající energie svého těla na sedátko maličko popojel, zmizel záchytný bod, upadla na kluzkou desku a vzápětí se dívala na od oleje zmazané punčocháče, sukni a kdo ví co dalšího a dívala se na mě pohledem, který by mohl vraždit.
„Lenko, mám autíčko, pojedeš?“ No nepojede, neboť si právě nasedala k Petrovi. Všiml jsem si, jak malé culíkátko zaznamenalo tuto moji prohru, a přeběhl jí po tváři lehký posměšný úsměv. To už ale zřízenec vybíral žetony, otočil se na culíkatou holku s tím, aby opustila prostor, že pojede jistě příště a vzápětí pustil autíčkům šťávu, a ta se dala do pohybu. Zabředl jsem do zábavy jízdy a přestal se culíkaté holce téměř věnovat, ale občas jsem si ji všiml, jak tam stojí v umazaných punčocháčích a bylo mi ji trochu líto. No co, o se přeci stane, že malá holka upadne, z toho se jistě vyspí a má-li odřené koleno, tak než se vdá, jistě se jí zahojí. Jízdou na autodromu a vůbec návštěvou pouti, jsme všichni z party završili třetí ročník SPŠ a o dva dny později, s výročním vysvědčením v kapse, každý opouštěl Prahu vstříc prázdninovým dobrodružstvím. Psal se 30. červen 1987.
Hnal jsem svého vyleštěného Mustanga, rozuměj Jawu 50 typ 23a Mustang, což znělo hrdě a nebezpečně a každý by čekal stroj, který rve dlažbu sotva se mu přidá plyn, ale opak byl spíše pravdou, směrem do hor, které se zvedaly kousek za Libercem, kde jsem trávil většinu prázdnin u babičky. V jedné z vesnic jsem si všiml příjemně vypadající zahradní restaurace a rozhodl se načerpat nějakou energii a zastavil. Postavil jsem Mustanga na stojánek, prohrábnul háro, zkontroloval sluneční brýle „ala Top Gun“, avšak dovezené z polského tržiště vloni v létě bráchou, který tam byl na dětském táboře, a jal se hledat prázdný stůl. Ten se objevil až téměř vzadu, kousek od zahradního výčepu. Sedl jsem si ke stolu, vzápětí servírka obdržela mou objednávku, že tedy jednu dršťkovkou a limonádu, a začal jsem se rozhlížet kolem sebe.
Vzadu za hospodou byla stáj, odkud vykukovalo pár koňských hlav, a před stájí nějaká holka sprchovala kobyle nohy.
„Jdeme na autodrom, pojďme“, hlásil Richard a hned se tlačil kupředu, směrem odkud se ozýval hlas provozního, který lákal na autíčka. Celá parta se dala za ním a o něco později si každý kupoval dva žetony na jízdu. Nastala chvíle čekání, než právě probíhající jízda skončí a dojde na střídání jezdců za volanty. Všichni zaujali místa na dřevěných podlážkách kolem plochy pro jízdu a čekali. Richard poněkud v rohu s Věrou, Marek a Iveta naproti mně, a já s Petrem na protilehlé straně s tím, že jeden nebo druhý jsme očekávali, ke komu že z nás si přisedne do auta Lenka. Rozhlížel jsem se kolem a odhadoval, kdo se chystá také zaútočit na autíčka, až jim vypnou proud. Připadalo mi, že okolo vlastně nikdo není, jen jakýsi tatík s mrnětem a vedle něj stojící malá, cca 12ti letá holka s culíky, jinými slovy připadalo mi, že nikdo, jelikož tatík bude muset zvedat děcko a jistě na té kluzké ploše s ním nijak nepoběží a malá holka se přeci nepočítá.
Konečně autíčka zastavila, vyrazil jsem kupředu a vzápětí se dověděl, že posádka mnou vyhlédnutého autíčka má ještě jeden žeton, tedy mám smolíka a musím hledat dál. Nejblíže bylo zelené vozítko, z něhož vystupoval nějaký kluk, rozeběhl jsem se k němu hop a dosedl na sedátko těsně před tou malou culíkatou holkou, které navíc díky tomu, že jsem s autem silou dopadající energie svého těla na sedátko maličko popojel, zmizel záchytný bod, upadla na kluzkou desku a vzápětí se dívala na od oleje zmazané punčocháče, sukni a kdo ví co dalšího a dívala se na mě pohledem, který by mohl vraždit.
„Lenko, mám autíčko, pojedeš?“ No nepojede, neboť si právě nasedala k Petrovi. Všiml jsem si, jak malé culíkátko zaznamenalo tuto moji prohru, a přeběhl jí po tváři lehký posměšný úsměv. To už ale zřízenec vybíral žetony, otočil se na culíkatou holku s tím, aby opustila prostor, že pojede jistě příště a vzápětí pustil autíčkům šťávu, a ta se dala do pohybu. Zabředl jsem do zábavy jízdy a přestal se culíkaté holce téměř věnovat, ale občas jsem si ji všiml, jak tam stojí v umazaných punčocháčích a bylo mi ji trochu líto. No co, o se přeci stane, že malá holka upadne, z toho se jistě vyspí a má-li odřené koleno, tak než se vdá, jistě se jí zahojí. Jízdou na autodromu a vůbec návštěvou pouti, jsme všichni z party završili třetí ročník SPŠ a o dva dny později, s výročním vysvědčením v kapse, každý opouštěl Prahu vstříc prázdninovým dobrodružstvím. Psal se 30. červen 1987.
Hnal jsem svého vyleštěného Mustanga, rozuměj Jawu 50 typ 23a Mustang, což znělo hrdě a nebezpečně a každý by čekal stroj, který rve dlažbu sotva se mu přidá plyn, ale opak byl spíše pravdou, směrem do hor, které se zvedaly kousek za Libercem, kde jsem trávil většinu prázdnin u babičky. V jedné z vesnic jsem si všiml příjemně vypadající zahradní restaurace a rozhodl se načerpat nějakou energii a zastavil. Postavil jsem Mustanga na stojánek, prohrábnul háro, zkontroloval sluneční brýle „ala Top Gun“, avšak dovezené z polského tržiště vloni v létě bráchou, který tam byl na dětském táboře, a jal se hledat prázdný stůl. Ten se objevil až téměř vzadu, kousek od zahradního výčepu. Sedl jsem si ke stolu, vzápětí servírka obdržela mou objednávku, že tedy jednu dršťkovkou a limonádu, a začal jsem se rozhlížet kolem sebe.
Vzadu za hospodou byla stáj, odkud vykukovalo pár koňských hlav, a před stájí nějaká holka sprchovala kobyle nohy.
„Už jí nechej Deniso, to je dobrý, já už ji odvedu do boxu a ty si jdi dát limču, jistě máš žízeň“, hlaholil chlápek středních let na tu holčinu, která se asi vrátila z vyjížďky na čtyřnohém mustangu, aspoň tak mi to přišlo vtipné, jako příměr k mému stroji. Holčina poplácala kobylu po krku, vydala se směrem k zahradnímu výčepu a sundala jezdeckou čapku. Poznal jsem ji hned a jen naprázdno polknul. Bez čapky byly jasně vidět její culíky, ač dnes na sobě neměla sukni a od oleje umazané punčocháče, viděl jsem ji před sebou jako by to bylo včera, nicméně dnes už se psal konec července, místo tehdejšího konce června.
Limonádu měla natočenou skoro dříve, než si o ni řekla a vzápětí si sedla přímo naproti mně, neboť jsem u svého stolu byl sám a bylo u něj plno místa. Nevěnovala mi pozornost, protože se dívala za kobylou, kterou právě onen chlapík odváděl to stáje. Já ji poznal hned, podle jejích culíků, přemýšlel jsem, jak dlouho mě před poznáním ochrání moje „letecké brýle“ a rozhodl se být raději aktivní, než zaskočený. Současně jak jsem si ji prohlížel mi došlo, že ona je sice malá holka, ale rozhodně si mé tehdejší chování nezasloužila a jen chabou omluvou mi bylo, že jsem tam nebyl sám a chtěl jsem prostě jezdit svou jízdu s partou a taky jsem věřil, že si Lenka sedne ke mně, nikoliv Petrovi. Nic z toho však neospravedlňovalo to, co jsem před měsícem udělal. Sejmul jsem brýle z očí a vyřknul „ahoj“.
Koukla mým směrem, výraz překvapení vystřídal výraz poznání a následoval výraz opovržení a zlosti.
„Měl bych se ti omluvit, malá slečno, za to autíčko a tvé ušpiněné punčocháče a sukni“.
„Ne, měl bys dostat pár pohlavků za svoje chování a kdepak máš Lenku, nebo jsi tu zase sám?“
To vše vyřkla skoro ve stejnou chvíli, kdy servírka pokládala na stůl mou polívku, ta se na ni usmála a směrem ke mně prohodila „aj aj to jsi ty, ten ničema od autodromu“, a zmizela ve víru provozu v restauraci.
„Jej, tak snad se tolik nestalo, umazané punčocháče se dají vyprat a jela jsi snad o jízdu později ne? A kdopak by mě tak zpohlavkoval? Zažaluješ to mámě?“ a kývnul jsem hlavou směrem k servírce. Uchopil jsem lžíci a chleba a začal se sytit skvěle vonící polévkou. Současně mi ale došlo, že zmínkou o Lence dala najevo, že si ihned vzpomněla na mou tehdejší prohru s Petrem a ihned sekla pomyslným drápkem.
„Nepotřebuji někomu žalovat, když se mnou mluví někdo, kdo se neumí chovat“.
Tím mě začala dráždit a vlastně jsem vstoupil do její pasti sám a poměrně hloupě. Chvíli jsme vedli takovou slovní pinkanou, o které jsem si myslel, že nikam nesměřuje a nakonec jsem zopakoval svou omluvu za to ukradené autíčko, čímž jsem měl za to, že hovor s převahou téměř dospělého nad malou holkou končím.
„Omluvu za autíčko nebo moje umazané punčocháče si strč za klobouk, zasloužil bys na holou za tvé chování se k holkám“.
„A na holou mi za to dá kdo?“
„Jestli to chceš vědět, buď za 15 minut vzadu za stájemi, ale ty spíše utečeš, jako tehdy na té pouti“. Dopila limonádu, postavila sklenici na stůl a odešla.
Asi jsem koukal, jako když mi uletěly včely, protože servírka do mě musela maličko dloubnout, když se ptala, zda si ještě něco dám. Já zavrtěl hlavou, že nedám. Na místo toho jsem zaplatil a odešel stranou. Zvědavě se koukat, co je za stájí.
V hlavě mi probíhaly myšlenky a pomalu mi docházelo, že ten hovor u stolu jsem neřídil já dospělý, ale ona, ač malá. Prostě měla navrch a to i proto, že jsem věděl, že na té pouti jsem se vůči ní choval hloupě a hanebně. Když jsem si tu situaci znovu vybavil v hlavě, přišel jsem na to, že jsem z autíčka měl vystoupit, zeptat se jí, zda jí noha nebolí, omluvit se za vskočení do autíčka na poslední chvíli a způsobení jejího pádu na tu hladkou a špinavou desku autodromu a nabídnout ji nějakou pomoc.
Ano, to by bylo slušné chování, které by u ní a asi i servírky, která tam dle všeho byla taky, ale tehdy jsem ji neregistroval, ač její mámou jistě nebyla, došlo ke kladnému hodnocení. Jenomže v očích mých spolužáků a stejně starých kamarádek bych byl asi nejspíš k smíchu, že jsem se zabýval omlouváním se malé holce. Teď mi to bylo líto a něco vzadu v hlavě mi říkalo, že výprask, který navrhovala, by za to byl zasloužený. Uff, ale bylo by to asi i srandovní, kór kdyby to zkusila sama. Ne, to by bylo i trapný a legrační, já skoro dospělý, ona malá holka. V těchto myšlenkách jsem obešel stáje a ocitl se tak trochu nevědomky na označeném místě setkání.
„Že tu budeš ještě dřív, jak za 15 minut jsem netušila, neutekl jsi, tím jsi mě překvapil“. Odkud se tam najednou vzala jsem si ani nevšiml. V první chvíli jsem se ani po ní moc nepodíval, čekal jsem, že tam bude, ale ne, že už tam čeká.
„Tak jen dál, můžeš vstoupit, tedy jestli nemáš nahnáno“.
Ona mluvila jako by to měla celé v režii a tím mě neskutečně dráždila. Taková malá holka a dělá takové divadlo. To víš, nahnáno a z tebe asi ne? Vykročil jsem směrem k ní a současně s tím i zvedl hlavu a podíval se na ni. Culíky byly ty tam, vlasy volně rozpuštěné jí propůjčovaly výraz mladé indiánky a místo tepláků v nichž oplachovala kobyle nohy vodu, měla na sobě červené šaty. Nepůsobila teď rozhodně dojmem malé holky, spíše naopak. Ustoupila kousek dozadu, abych mohl dveřmi projít a rukou ukázala doleva, do prázdného, čistě podestlaného boxu pro koně. Ticho rušilo jen občasné koňské frknutí.
„Sem si můžeš odložit ty brejličky, tady je určitě nebudeš potřebovat, nic se jim tu nestane a počkají tu na tebe“. Opět ten trochu posměvačný tón v hlase, který mě mátl a nechápal jsem, kde se v té malé, no teď tedy už ne tak malé, holce bere.
„Mou představou je pětadvacet, ale jak tak koukám, tvojí asi nic a nejspíš se otočíš a utečeš“. Nevěděl jsem, jestli to říká schválně, aby dráždila moje ego, nebo jen tak mimochodem plácala, ale cosi uvnitř mi říkalo -
Jing: „ona nesranduje, vzpomeň si na ten hovor u stolu před chvilkou, taky jsi si myslel, jak ji školíš, a nakonec si spíše ona hrála s tebou“.
Jang: „ale kuš, rozpustila si vlasy a vypadá teď trochu jinak, ale jinak je to ta holka v bílých punčocháčích, se zlostí našpuleným spodním rtem, sedmá třída, víc ani ťuk“.
Jing: omluv se jí ještě jednou za tu pouť, pojďme k motorce a padáme
Jang: no to víš, utečeme před malou holkou“
Výsledkem tedy bylo, že jsem začal pokukovat kde kdo je, kudy kdo přijde a oba dva nás odtud vyhodí, čímž ta trapná scénka skončí jakousi remízou a bude hotovo.
„Jestli se díváš, kdo tě přijde zachránit, tak tě mohu ujistit, že Ondřej právě odjel pro krmení, Michal tu není - má dovolenou a teta se z hospody nehne na krok, neboť tam je, jak jsi ráčil vidět úplně narváno. Takže jestli u toho nebudeš výskat jak pavián, máme tady celkem soukromí“. Tohle už neříkala malá holka, já najednou netušil, kam s očima, protože před nimi mi stála stránka číslo 11 z Dikobrazu, kde vedle článku o masochismu ležel na stole Nepraktou zobrazený mužík s rudě pruhatým zadkem a vedle něho žena v kožichu s rákoskou v ruce. Ta přede mnou, měla do ženy ještě daleko, ale chovala se, aspoň dle mého mínění, neúměrně k svému věku, ruce měla prázdné, místo kožichu měla červené šaty a rozpuštěné černé vlasy pod ramena – napadla mě Carmen.
„Tak co, asi jdu dělat něco rozumného viď, nebo si ty kalhoty rozepneš?“.
„A co chceš jako dělat?“
„No co asi to, co jsem prve řekla a ty jsi se tomu usmíval, teď to najednou vypadá tak, že úsměv někam utekl“.
Jang: „ta si dělá prdel, ne? To jako čeká, že se před ní svlíknu jo?“
Jing: „ano čeká, a jestli se podíváš líp, tak uvidíš v jejích očích, že to myslí zcela vážně“.
Jang: „dej pokoj vole, budu taky jako kašpar, co si sundává kalhoty před malou holkou a ukazuje jí pindíka jak malej kluk ve školce, ne“.
Jing: „nemám dojem, že je zrovna zvědavá na pindíka, mimochodem uvědom si, že pindík to teď zrovna není“.
„Můžeš se otočit, jestli se stydíš, to na věci nic nemění“. Otočil jsem se k ní zády a pomalu rozepnul pásek, a pak poklopec a posunul kalhoty trochu níž.
Jang: „ty vole, to je trapný, co to jako dělám?“
Jing: „teď to slízneš“
„Jsi moc ve středu boxu, popojdi ke stěně a opři se o ní rukama“.
„Dobře, ruce nechej na stěně, ale nohama trochu couvni“. Tohle už bylo dost divný, během těch pár kroků nezapnutý těžký pásek v džínách vykonal své a kalhoty byly pod koleny. Cítil jsem trochu paniku a ta rozhodně nepramenila z toho, že by někdo mohl přijít a vidět mě tu s ….., teď už jsem neměl pocit, že je tak malá.
„Pokud se nepletu, v hospodě jsme řekli na holou“ a s těmito slovy mi jedním tahem posunula slipy přesně tam, kde už o chvíli dříve byly džíny. Otočil jsem po ní hlavu a díval se jí krátce do očí. Dětské oči jsem rozhodně neviděl, mátlo mě, ale že jsem neviděl ani smích, či posměch.
„Koukej do stěny, bude to tak lepší“. Vůbec mě nenapadlo to neudělat. Ona poodešla kamsi dozadu a něco cvaklo. Otočil jsem se, a uviděl, jak v ruce drží to, co mívají jezdci na koních.
„Počkej, si děláš prču, nebo co jako?“
„Říkala jsem, abys koukal do stěny, že to bude lepší“ a s těmi slovy švihla prvně. Asi jsem uviděl hvězdičky před očima, stejně jak tomu bývalo v případě vlka v Jen počkej, když dostal něčím od zajíce po hlavě. Vzápětí další, a ještě jedno švihnutí. Vždy mířeno na můj holý zadek a způsobovalo to silné pálení.
Odpoutal jsem ruce od zdi, nedbaje, jak jsem, otočil jsem se celý k ní, pak si to zase uvědomil, rukama zakryl toho nepindíka v klíně a vykřikl „Ses zbláznila? To bolí“.
„Ty jsi si myslel, že to bude šimrat? To bych do velkého kluka, který loví Lenku na pouti neřekla, že si myslí, že výprask šimrá“. Držela mě těmi řečmi prostě v šachu. Posmívala se tomu, jak jsem na pouti hauroval, ne tomu, co prožívám teď. Ona svým způsobem přesně oplácela moje rány, které jsem před měsícem rozdával já.
„Tak co? Končíme a jdeš viď.“ Spustil jsem ruce z klína a pomalu se otočil směrem ke zdi, pak se o ně opět opřel a zavřel oči.
Jing: „máš cos chtěl, ten článek v Dikobraze umíš zpaměti, vzrušuje tě jen pomyšlení na něj, ale toto vypadá jinak, že jo“.
Jang: “drž aspoň hubu, vole“
Švihla třikrát po sobě a já zaúpěl, čímž nastala pauza, pak opět tři švihance, které vyvolaly slzy v mých očích. Během té pauzy, co udělala, jsem jasně cítil, že se mi chvěje pravá polovina zadku a pokoušel se to zastavit, tím že jsem jaksi zatnul zadek. To byla chyba, protože další rána bolela jako čert a druhá taky, po třetí opět pauza a to jsem už nepokrytě brečel. Nechtěl jsem výskat jako pavián, jak prve řekla, ale udržet brečení se prostě nedalo, stejně tak jako to chvění, které jsem cítil na zadku a stehnech. Zkusil jsem to zastavit přešlápnutím.
„Ještě jsme neskončili pokud vím“. A opět trojice švihanců a měl jsme pocit, že mi zadek vysloveně hoří. Opět to chvění na nohou a zadku a další trojice. To se už nedalo vydržet, podlomila mi se kolena, ruce sjely po zdi dolu, ležel jsem v té slámě a brečel. O více se nestaral. Stočil jsem se ale tak, abych na ni viděl. Ona se otočila, odešla do rohu boxu a na háček pověsila bičík. Pomalu přišla ke mně, sedla si na bobek, koleny stranu, tak abych nemohl vidět pod šaty a sáhla mi do vlasů, „jsme srovnáni, až se uklidníš, vzadu je kohoutek s vodou, oblékni se a můžeš odejít“.
Nečekala na odpověď, udělala pár kroků a zmizela.
Kdybych se nebál, že tam vážně někdo přijde a dostanu ještě přidáno, ležel bych v té slámě asi dost dlouho a tiše brečel.
Konec srpna byl na spadnutí a do města přijela pouť. Díval jsem se, jak staví kolotoče, střelnice, houpačky a ………. a autodrom. Před očima mi vyvstala scénka z června z Prahy, kdy nastala strkanice o autíčka, která skončila umazanými punčocháči a našpuleným spodním rtem culíkatý holky. Přišlo mi to jako včera a přitom to bylo na začátku prázdnin, které teď končily.
Otočil jsem se, vrátil se pro Mustanga a hnal ho do kopců do malé vsi s hospodou a koňskou stájí. Zastavil jsem pod velkým stromem a vešel do hospody. Léto končilo a lidí bylo pomálu, takže najít volný stůl nebyl problém. Dnes to servírce trvalo o poznání déle, než se mě zeptala, co si dám.
„Našel bych tu prosím takovou tu mal………., tedy Denisu, myslím, že se jmenuje Denisa“.
„Tady ji nehledej, ona do hospody moc není, ale včera se narodilo hříbě, myslím, že bude ve stáji“.
Věděla to? Řekla jí to Denisa, co se odehrálo v té stáji při mé první návštěvě tady? Dívala se na mě divným pohledem a já cítil, že mám tváře zcela rudé. Vykročil jsem ke stáji a nakoukl dovnitř. Sakryš, lidí jak na Václaváku, otočil jsem se a mizel k motorce. Servírka šla proti mně, „copak nebyla tam? To bych se divila“.
„Denisoooo, máš tady návštěvu“.
No to si dělá srandu, teď to vědí všichni. Culíkatá holka vyšla ze stáje ven.
„Proč jsi nešel rovnou? Viděla jsem tě ve vratech“
„Myslel jsem, že tam nikdo není a nechtěl jsem ……. „
Jing: „jdi do prdele, už zase, zase se snažíš něco hrát, nebuď jako debil“
Jang: „budeš jako debil, jestli té malé holce, co ti seřezala prdel, povíš to s tou poutí“
Jing: „debilem budeš, jestli zase zalžeš, podívej se jí do očí“
Denise se změnil výraz očí, zdálo se, že posmutněla.
„Ne prosím ne“, a slova doplňovala gesta ruky. „Nešel jsem dovnitř, protože jsem se styděl, ale byl bych moc rád, pokud bys zítra přijela dolu do města, a šli jsme spolu na autodrom“.
„S malou holkou na pouť? Co tomu řekne Lenka“?
„Nepřijdeš?“
DENISA:
Dívala jsem se na něho a přemýšlela. Nebyl nezajímavý. Teda, teď už byl docela zajímavý. Zato před měsícem.... Když jsem si vzpomněla na naše první setkání, zase jsem dostávala zlost. Frajer jeden namyšlenej. Jak se chtěl předvádět před tou holkou. Odnesly to punčocháče. Moje. Choval se jako trouba. Ale když jsem ho pak poznala před tetinou hospodou... Tam byl sám, tam neměl svou partu, před kterou by se mohl předvádět, tam ho neměl kdo obdivovat. Tam byl sám za sebe. A taky se podle toho choval. Ocenila jsem v duchu, že sebral odvahu a do té stáje přišel. Nevěřila jsem tomu do poslední chvíle. I když asi ani on nevěřil, že by to dopadlo takhle. Ale byl statečný, to se musí nechat. Když si vzpomenu na kluky z vesnice, jaký dělali machry a pak utekli. A tenhle cizí kluk stáhnul kalhoty a nechal si nařezat na holou.
"Přijdu" rozhodla jsem se.
Asi ho to potěšilo, aspoň se tak zatvářil. Dokonce se usmál. Domluvili jsme se, že na mně počká po obědě u řetízáku.
Druhý den po obědě jsem prohrabala skříň. Rychle shodit tepláky, umejt a co si vezmu? Kruci, moc toho na výběr není. Ale kdo mohl tušit, že mě velkej kluk pozve na pouť? Tak zas ty šaty jako posledně, no.
Čekal na mně přesně, jak slíbil. Dokonce, jak jsem si všimla, si dal práci a uhrabal si to vrabčí hnízdo na hlavě.
"Jak se vlastně jmenuješ?" zeptala jsem se ho. Vykulil na mně oči a pak se rozesmál:
"Jindra"
Chvilku jsme na sebe koukali, jen tak. Až nakonec jsem ukázala prstem:
"Podívej, támhle jsou autíčka."
Vydali jsme se k autodromu a já ho po očku studovala. Byl o pěkný kus vyšší než já a taky musel být o dost starší. Přemýšlela jsem, co ho přimělo se se mnou vydat mezi lidi. Nemohl přeci vědět, že jsem od toho dne už na autíčka nešla. Mohl si klidně myslet, že jsem si prostě počkala na další, a ne že jsem zlostně utekla k tetě stojící opodál a vlastně pak i z celé pouti a díky mým zmazaným punčocháčům jsme odjely domů. Jen jsem tetě ukázala kluka v zeleném autíčku, který způsobil tuto ujmu, ta se ušklíbla a řekla, abych se na to vykašlala.
Před autodromem byl zase nával. Sešla se tu jistě omladina z celého města a i z okolních vesnic.
"Jindro... no tebe bych tu nečekal, co tu děláš? Co to sebou táhneš, hlídáš ségru?" Z davu se vyloupl vytáhlý mladík s náznakem vousů pod nosem. Jindra zčervenal a podíval se ve zmatku na mne.
"Hele, pošli jí na zmrzku a pojď se mnou za buchtama " vylepšil to ještě.
Cítila jsem, jak mi stoupá červeň do tváří. Panebože, už zase. Zase mi tu nějaký frajírek dává najevo, že jsem jen malá hloupá holka a že se nemám plést mezi velké.
Stála jsem tam u těch dvou kluků, kteří ještě včera psali úkoly z matiky a dnes jsou skoro dospělí. Bylo mi jasné, jak to dopadne. Jindra není asi špatný kluk, ale nevymění kamaráda za malou holku, která mu sahá sotva po bradu. A navíc, už si trest vytrpěl, autodrom byl bonusem navíc.
Než se Jindra stačil rozhodnout - a bylo to na něm vidět, jak mu to šrotuje v hlavě - hodila jsem vzdorně ramenem a otočila se na patě, až mi culíky zavířily okolo hlavy. Ne, nebudu se doprošovat, nejsem malé dítě.
"Denisóó... počkééj..." ozvalo se za mnou, když už se mi nohy samy daly do běhu a já zlostí plačíc jsem utíkala pryč. Využila jsem toho, že to ve městě znám a zmizela hned za dvěma rohy. Neviděla jsem tudíž, že se mi Jindra snažil nadběhnout, ale do cesty se mu připletl hlouček lidí opouštějících kolotoč, čímž jsem mu zmizela z očí a už mě nenašel. Nemohla jsem ani vědět, že se ke kamarádovi ani nevrátil a se svěšenou hlavou odešel domů.
Roky plynuly rychle a než jsem se nadála, z malého káčete vyrostla mladá žena. Bylo mi skoro 19 let, když jsem se po studiích vrátila zpět do rodné vesnice. Její ospalý ráz se příliš nezměnil, jen ubylo starousedlíků a na hřbitově vyrostly nové kříže. Mladé rodiny sem cestu nenašly. Čas se tu tak nějak zastavil.
Zase byly prázdniny, pro mě nejspíš poslední. V září odejdu do Prahy na vysokou školu. Proto jsem si užívala každý slunný den ve své rodné vísce. Navštěvovala jsem stará známá místa a snila s otevřenýma očima. Tady je škola, do které jsem chodila. Sedávala jsem v lavici s Helenkou. A před námi posměváček Jarda, který ode mne dostal pořádně na pamětnou školním pravítkem, když mi strkal na židli napínáčky. Školní pozemky už zarostly trávou, dnešní děti na "pozemky" nechodí, místo toho se učí jiným dovednostem. Okolo školy vede silnice do vesnice. Na návsi je obchod se smíšeným zbožím, kde jsme si jako děti kupovaly za dvacetník turecký med. Dnes už je dvacetník neznámý. Cesta okolo obecního úřadu vede ke školce, naproti níž bývalo dopravní hřiště. Hned u plotu rostl starý křivolaký dub, na kterém jsme si jako děti hrály. A hustý borovicový les, který ruce dobrovolníků vysadily na místě obrovského kráteru, který tu vybudovala těžební rypadla, když dolovala písek. Z lomu se zachovala jen rozeklaná skála. Cíl všech dětských hrátek, tady se scházely party a praly se o území. Tady jsem nařezala Vláďovi, který nám zničil pracně zbudovaný bunkr. Stará pískovna, zatopená průzračnou vodou. Díky Davidovi jsem zde utopila brýle. Za pískovnou bydlel Franta, přitažlivý grázlík, kterého jsem učila češtinu. Co ten ode mne schytal ran.
Z pískovny jsem se vracela zadem přes les. Táhla se mi před očima plejáda všech, které jsem jako dítě trestala za jejich dětské hříchy. Znovu jsem je viděla, jak se stydlivě rozhlíželi, aby nás nikdo nepřekvapil. Jak se rychle ohnuli a nastavili zadek. A jak bez výjimky brzy polykali slzičky a slibovali polepšení. A jak byli vděčni, když jsem se jim nevysmála za strach a pláč, ale pohladila je po vlasech, nebo po tvářích a téměř láskyplně jim domlouvala. Někteří se polepšili, někteří ne.
Na kraji lesa, tam kde začínala chatová osada, byla na stojánku postavená motorka a o ní se opíral nějaký člověk. Byla bych si ho nevšímala a prošla jen tak okolo, kdyby nepřešlápl z nohy na nohu. Ten pohyb mi někoho připomněl. Ale ne, to je nesmysl, jak by se sem po tolika letech dostal? Jak se vlastně jmenoval? Jo, Jindra...... pražský machýrek, který mi tak ublížil. A dokonce dvakrát. Jednou za to dostal stejnou odměnu jako všichni ostatní, kteří se nebáli ( nebo spíš báli) ochutnat bolestivou medicínu z mých rukou. Podruhé... ale ne, vždyť žádné podruhé už nebylo.
Když jsem tenkrát zesměšněná jeho kamarádem utekla z pouti, už jsem se s ním nikdy neviděla. Netušila jsem, že se Jindra pár dní snažil mne potkat, dokonce na své motorce dojel i k nám do vsi, ale ve stáji jsem nebyla a on netušil, že jsem se velmi snažila, abych ho už nespatřila. A on nakonec odjel zpátky do Prahy.
A teď tu najednou byl. Rozcuchané tmavé vlasy a klukovské oči. Džísku vyměnil za koženou bundu. V ruce držel cigaretu a lhostejně se rozhlížel. Pomalu jsem k němu přicházela po cestě. Všiml si mně, ale nepoznal. Dokouřil a nedopalek odhodil do příkopu.
"Měl bys dostat pár pohlavků za svoje chování.... " vyjelo ze mne automaticky.
Zvedl hlavu a užasle se na mne podíval. Pořád mu nic nedocházelo. Byl překvapený, že ho nějaká buchta citýruje.
"Tohle jsem už někde slyšel..." podotkl.
"A pak jsi za to dostal pořádně na holou" připomenula jsem mu škodolibě a on stejně jako tenkrát zrudnul.
"Odkud ..... kdo ti to..... Deniso??" rozpomněl se.
Usmála jsem se, to že si vzpomněl. Ale když udělal krok ke mně, ustoupila jsem.
"Já ti nic..... neříkej, že se na mě pořád ještě zlobíš?!" nechápal.
"A cos čekal? Že se tomu zasměju a bude to dobré?" vyjela jsem na něho.
"Ale já za to nemohl" hájil se, " já na tebe volal, já tě tehdy i hledal."
"Zasloužil bys na holou za tvé chování k holkám" připomněla jsem mu můj zákon.
Znovu zvedl hlavu a dokonce se zdálo, že se v ramenou narovnal. Zmužněl za těch pár let, vojna z něho udělala chlapa. Ale ty oči.... ne ty oči zase prozradily kluka, který neví, co má udělat. Přes obličej mu přeletěl stín. Uvažoval nad tím, co jsem mu řekla? Nebo hledá výmluvu, jak se mne zbavit? Jeho oči těkaly sem a tam.
"Ale... snad jsi nespolkl jazyk?" popíchla jsem ho.
Trochu nervózně se pousmál:
"No aspoň dneska nemáš ten děsný bič na koně."
"Jen se neboj, tady se toho najde taky dost" uzemnila jsem ho.
Bezradně se ohlédl po motorce. Ujistila jsem ho, že mu jí tady nikdo neukradne a že budeme brzy zpátky. Necouvl. Ocenila jsem to stejně jako tenkrát. Teď možná ještě o něco víc. Už věděl, co ho čeká. Věděl, že udělám to, co jsem mu slíbila. A také věděl, jak to bolí. A přeci šel.
Poodešli jsme kousek do lesa, aby na nás nebylo od chat vidět. Našla jsem pěknou mítinku a tam jsem si sedla do trávy. Jindra si chtěl sednout vedle mne, ale zarazila jsem ho:
" Pětadvacet na holou, nezměnila jsem názor".
Jindra už zase bojoval sám se sebou. A pak, jako tenkrát se stydlivě otočil, to snad, abych si nevšimla, že je chlapem ještě o kousek víc a přezka na džínách cinkla. Dívala jsem se, jak si rozepíná kalhoty a ulamovala přitom z vedle rostoucího keře tenké větvičky, dlouhé asi půl metru a dělala z nich metlu. 5-6 větviček a ďábelský nástroj byl připraven k použití.
Jindra spustil kalhoty ke kotníkům, a s rukama cudně před sebou ke mně přicupital. Všiml si, co držím v ruce:
"Proboha, co to zase máš?"
"Radši se dívej dopředu" doporučila jsem mu.
Pak jsem ho pobídla, aby si udělal pohodlí a lehl si mi přes natažené nohy. Namítl, že je na mě moc těžký. Usmála jsem se té ohleduplnosti a podotkla, že to přežiju. Udělal tedy, co jsem po něm chtěla a váha jeho těla mi přimáčkla stehna do mechu. Ale nebylo to nepříjemné.
"Na holou jsem řekla" napomenula jsem ho podobně, jako když jsem ho trestala poprvé.
Přikývl a stiskl zuby. Jemně jsem mu stáhla trenky dolů a on se dokonce maličko nadzvedl, aby to šlo snáze a spravedlnosti mohlo být učiněno zadost. Trenýrky skončily u kalhot.
A pak mu metla přistála na zadku. Rychle, několikrát za sebou a ticho lesa prořízl jeho výkřik:
"Jáááááúúúúúúú......"
"Ale jdi ty......" napomenula jsem ho tiše a znovu mu roztančila metlu na zadku.
Jindra se přidal a velmi ochotně. Odolala jsem pokušení si ho přidržet, než mi zvalchuje letní sukni, která se mi pod jeho tělem posouvala do neslušné výšky, stejně jako on odolal a udržel ruce před sebou, zaťaté do trávy. Zadek mu hořel a pod směsicí tenkých červených čar se světlá kůže skoro ztrácela.
Položila jsem značně roztřepanou a olámanou metlu do trávy a pohladila ho po vlasech:
"Už můžeš vstát"
Neudělal to, ležel dál a ramena se mu třásla. No on snad...... on snad zase brečí?
Naklonila jsem se nad jeho hlavu a snažila se mu pohlédnout do obličeje. Nešlo to, schválně měl nos zabořený v mechu. Natáhla jsem ruku a pomalu jsem ho hladila po vlasech. Teprve pak ke mně zvedl ubrečené oči.
"Oblékni se" usmála jsem se na něho. Vůbec se k tomu neměl, tiše vzlykal a rukou si hladil místa, kde to štípalo nejvíc.
"Bolelo to" řekl mi pak ublíženě.
"Já vím...." zašeptala jsem téměř slyšitelně a on se mi na klíně schoulil jako ježek, nic nedbaje na to, že je polonahý. Objala jsem mu ramena a les se opět ponořil do svého mlčenlivé klidu, který rušily už jen vřískající sojky kdesi ve větvích................
Limonádu měla natočenou skoro dříve, než si o ni řekla a vzápětí si sedla přímo naproti mně, neboť jsem u svého stolu byl sám a bylo u něj plno místa. Nevěnovala mi pozornost, protože se dívala za kobylou, kterou právě onen chlapík odváděl to stáje. Já ji poznal hned, podle jejích culíků, přemýšlel jsem, jak dlouho mě před poznáním ochrání moje „letecké brýle“ a rozhodl se být raději aktivní, než zaskočený. Současně jak jsem si ji prohlížel mi došlo, že ona je sice malá holka, ale rozhodně si mé tehdejší chování nezasloužila a jen chabou omluvou mi bylo, že jsem tam nebyl sám a chtěl jsem prostě jezdit svou jízdu s partou a taky jsem věřil, že si Lenka sedne ke mně, nikoliv Petrovi. Nic z toho však neospravedlňovalo to, co jsem před měsícem udělal. Sejmul jsem brýle z očí a vyřknul „ahoj“.
Koukla mým směrem, výraz překvapení vystřídal výraz poznání a následoval výraz opovržení a zlosti.
„Měl bych se ti omluvit, malá slečno, za to autíčko a tvé ušpiněné punčocháče a sukni“.
„Ne, měl bys dostat pár pohlavků za svoje chování a kdepak máš Lenku, nebo jsi tu zase sám?“
To vše vyřkla skoro ve stejnou chvíli, kdy servírka pokládala na stůl mou polívku, ta se na ni usmála a směrem ke mně prohodila „aj aj to jsi ty, ten ničema od autodromu“, a zmizela ve víru provozu v restauraci.
„Jej, tak snad se tolik nestalo, umazané punčocháče se dají vyprat a jela jsi snad o jízdu později ne? A kdopak by mě tak zpohlavkoval? Zažaluješ to mámě?“ a kývnul jsem hlavou směrem k servírce. Uchopil jsem lžíci a chleba a začal se sytit skvěle vonící polévkou. Současně mi ale došlo, že zmínkou o Lence dala najevo, že si ihned vzpomněla na mou tehdejší prohru s Petrem a ihned sekla pomyslným drápkem.
„Nepotřebuji někomu žalovat, když se mnou mluví někdo, kdo se neumí chovat“.
Tím mě začala dráždit a vlastně jsem vstoupil do její pasti sám a poměrně hloupě. Chvíli jsme vedli takovou slovní pinkanou, o které jsem si myslel, že nikam nesměřuje a nakonec jsem zopakoval svou omluvu za to ukradené autíčko, čímž jsem měl za to, že hovor s převahou téměř dospělého nad malou holkou končím.
„Omluvu za autíčko nebo moje umazané punčocháče si strč za klobouk, zasloužil bys na holou za tvé chování se k holkám“.
„A na holou mi za to dá kdo?“
„Jestli to chceš vědět, buď za 15 minut vzadu za stájemi, ale ty spíše utečeš, jako tehdy na té pouti“. Dopila limonádu, postavila sklenici na stůl a odešla.
Asi jsem koukal, jako když mi uletěly včely, protože servírka do mě musela maličko dloubnout, když se ptala, zda si ještě něco dám. Já zavrtěl hlavou, že nedám. Na místo toho jsem zaplatil a odešel stranou. Zvědavě se koukat, co je za stájí.
V hlavě mi probíhaly myšlenky a pomalu mi docházelo, že ten hovor u stolu jsem neřídil já dospělý, ale ona, ač malá. Prostě měla navrch a to i proto, že jsem věděl, že na té pouti jsem se vůči ní choval hloupě a hanebně. Když jsem si tu situaci znovu vybavil v hlavě, přišel jsem na to, že jsem z autíčka měl vystoupit, zeptat se jí, zda jí noha nebolí, omluvit se za vskočení do autíčka na poslední chvíli a způsobení jejího pádu na tu hladkou a špinavou desku autodromu a nabídnout ji nějakou pomoc.
Ano, to by bylo slušné chování, které by u ní a asi i servírky, která tam dle všeho byla taky, ale tehdy jsem ji neregistroval, ač její mámou jistě nebyla, došlo ke kladnému hodnocení. Jenomže v očích mých spolužáků a stejně starých kamarádek bych byl asi nejspíš k smíchu, že jsem se zabýval omlouváním se malé holce. Teď mi to bylo líto a něco vzadu v hlavě mi říkalo, že výprask, který navrhovala, by za to byl zasloužený. Uff, ale bylo by to asi i srandovní, kór kdyby to zkusila sama. Ne, to by bylo i trapný a legrační, já skoro dospělý, ona malá holka. V těchto myšlenkách jsem obešel stáje a ocitl se tak trochu nevědomky na označeném místě setkání.
„Že tu budeš ještě dřív, jak za 15 minut jsem netušila, neutekl jsi, tím jsi mě překvapil“. Odkud se tam najednou vzala jsem si ani nevšiml. V první chvíli jsem se ani po ní moc nepodíval, čekal jsem, že tam bude, ale ne, že už tam čeká.
„Tak jen dál, můžeš vstoupit, tedy jestli nemáš nahnáno“.
Ona mluvila jako by to měla celé v režii a tím mě neskutečně dráždila. Taková malá holka a dělá takové divadlo. To víš, nahnáno a z tebe asi ne? Vykročil jsem směrem k ní a současně s tím i zvedl hlavu a podíval se na ni. Culíky byly ty tam, vlasy volně rozpuštěné jí propůjčovaly výraz mladé indiánky a místo tepláků v nichž oplachovala kobyle nohy vodu, měla na sobě červené šaty. Nepůsobila teď rozhodně dojmem malé holky, spíše naopak. Ustoupila kousek dozadu, abych mohl dveřmi projít a rukou ukázala doleva, do prázdného, čistě podestlaného boxu pro koně. Ticho rušilo jen občasné koňské frknutí.
„Sem si můžeš odložit ty brejličky, tady je určitě nebudeš potřebovat, nic se jim tu nestane a počkají tu na tebe“. Opět ten trochu posměvačný tón v hlase, který mě mátl a nechápal jsem, kde se v té malé, no teď tedy už ne tak malé, holce bere.
„Mou představou je pětadvacet, ale jak tak koukám, tvojí asi nic a nejspíš se otočíš a utečeš“. Nevěděl jsem, jestli to říká schválně, aby dráždila moje ego, nebo jen tak mimochodem plácala, ale cosi uvnitř mi říkalo -
Jing: „ona nesranduje, vzpomeň si na ten hovor u stolu před chvilkou, taky jsi si myslel, jak ji školíš, a nakonec si spíše ona hrála s tebou“.
Jang: „ale kuš, rozpustila si vlasy a vypadá teď trochu jinak, ale jinak je to ta holka v bílých punčocháčích, se zlostí našpuleným spodním rtem, sedmá třída, víc ani ťuk“.
Jing: omluv se jí ještě jednou za tu pouť, pojďme k motorce a padáme
Jang: no to víš, utečeme před malou holkou“
Výsledkem tedy bylo, že jsem začal pokukovat kde kdo je, kudy kdo přijde a oba dva nás odtud vyhodí, čímž ta trapná scénka skončí jakousi remízou a bude hotovo.
„Jestli se díváš, kdo tě přijde zachránit, tak tě mohu ujistit, že Ondřej právě odjel pro krmení, Michal tu není - má dovolenou a teta se z hospody nehne na krok, neboť tam je, jak jsi ráčil vidět úplně narváno. Takže jestli u toho nebudeš výskat jak pavián, máme tady celkem soukromí“. Tohle už neříkala malá holka, já najednou netušil, kam s očima, protože před nimi mi stála stránka číslo 11 z Dikobrazu, kde vedle článku o masochismu ležel na stole Nepraktou zobrazený mužík s rudě pruhatým zadkem a vedle něho žena v kožichu s rákoskou v ruce. Ta přede mnou, měla do ženy ještě daleko, ale chovala se, aspoň dle mého mínění, neúměrně k svému věku, ruce měla prázdné, místo kožichu měla červené šaty a rozpuštěné černé vlasy pod ramena – napadla mě Carmen.
„Tak co, asi jdu dělat něco rozumného viď, nebo si ty kalhoty rozepneš?“.
„A co chceš jako dělat?“
„No co asi to, co jsem prve řekla a ty jsi se tomu usmíval, teď to najednou vypadá tak, že úsměv někam utekl“.
Jang: „ta si dělá prdel, ne? To jako čeká, že se před ní svlíknu jo?“
Jing: „ano čeká, a jestli se podíváš líp, tak uvidíš v jejích očích, že to myslí zcela vážně“.
Jang: „dej pokoj vole, budu taky jako kašpar, co si sundává kalhoty před malou holkou a ukazuje jí pindíka jak malej kluk ve školce, ne“.
Jing: „nemám dojem, že je zrovna zvědavá na pindíka, mimochodem uvědom si, že pindík to teď zrovna není“.
„Můžeš se otočit, jestli se stydíš, to na věci nic nemění“. Otočil jsem se k ní zády a pomalu rozepnul pásek, a pak poklopec a posunul kalhoty trochu níž.
Jang: „ty vole, to je trapný, co to jako dělám?“
Jing: „teď to slízneš“
„Jsi moc ve středu boxu, popojdi ke stěně a opři se o ní rukama“.
„Dobře, ruce nechej na stěně, ale nohama trochu couvni“. Tohle už bylo dost divný, během těch pár kroků nezapnutý těžký pásek v džínách vykonal své a kalhoty byly pod koleny. Cítil jsem trochu paniku a ta rozhodně nepramenila z toho, že by někdo mohl přijít a vidět mě tu s ….., teď už jsem neměl pocit, že je tak malá.
„Pokud se nepletu, v hospodě jsme řekli na holou“ a s těmito slovy mi jedním tahem posunula slipy přesně tam, kde už o chvíli dříve byly džíny. Otočil jsem po ní hlavu a díval se jí krátce do očí. Dětské oči jsem rozhodně neviděl, mátlo mě, ale že jsem neviděl ani smích, či posměch.
„Koukej do stěny, bude to tak lepší“. Vůbec mě nenapadlo to neudělat. Ona poodešla kamsi dozadu a něco cvaklo. Otočil jsem se, a uviděl, jak v ruce drží to, co mívají jezdci na koních.
„Počkej, si děláš prču, nebo co jako?“
„Říkala jsem, abys koukal do stěny, že to bude lepší“ a s těmi slovy švihla prvně. Asi jsem uviděl hvězdičky před očima, stejně jak tomu bývalo v případě vlka v Jen počkej, když dostal něčím od zajíce po hlavě. Vzápětí další, a ještě jedno švihnutí. Vždy mířeno na můj holý zadek a způsobovalo to silné pálení.
Odpoutal jsem ruce od zdi, nedbaje, jak jsem, otočil jsem se celý k ní, pak si to zase uvědomil, rukama zakryl toho nepindíka v klíně a vykřikl „Ses zbláznila? To bolí“.
„Ty jsi si myslel, že to bude šimrat? To bych do velkého kluka, který loví Lenku na pouti neřekla, že si myslí, že výprask šimrá“. Držela mě těmi řečmi prostě v šachu. Posmívala se tomu, jak jsem na pouti hauroval, ne tomu, co prožívám teď. Ona svým způsobem přesně oplácela moje rány, které jsem před měsícem rozdával já.
„Tak co? Končíme a jdeš viď.“ Spustil jsem ruce z klína a pomalu se otočil směrem ke zdi, pak se o ně opět opřel a zavřel oči.
Jing: „máš cos chtěl, ten článek v Dikobraze umíš zpaměti, vzrušuje tě jen pomyšlení na něj, ale toto vypadá jinak, že jo“.
Jang: “drž aspoň hubu, vole“
Švihla třikrát po sobě a já zaúpěl, čímž nastala pauza, pak opět tři švihance, které vyvolaly slzy v mých očích. Během té pauzy, co udělala, jsem jasně cítil, že se mi chvěje pravá polovina zadku a pokoušel se to zastavit, tím že jsem jaksi zatnul zadek. To byla chyba, protože další rána bolela jako čert a druhá taky, po třetí opět pauza a to jsem už nepokrytě brečel. Nechtěl jsem výskat jako pavián, jak prve řekla, ale udržet brečení se prostě nedalo, stejně tak jako to chvění, které jsem cítil na zadku a stehnech. Zkusil jsem to zastavit přešlápnutím.
„Ještě jsme neskončili pokud vím“. A opět trojice švihanců a měl jsme pocit, že mi zadek vysloveně hoří. Opět to chvění na nohou a zadku a další trojice. To se už nedalo vydržet, podlomila mi se kolena, ruce sjely po zdi dolu, ležel jsem v té slámě a brečel. O více se nestaral. Stočil jsem se ale tak, abych na ni viděl. Ona se otočila, odešla do rohu boxu a na háček pověsila bičík. Pomalu přišla ke mně, sedla si na bobek, koleny stranu, tak abych nemohl vidět pod šaty a sáhla mi do vlasů, „jsme srovnáni, až se uklidníš, vzadu je kohoutek s vodou, oblékni se a můžeš odejít“.
Nečekala na odpověď, udělala pár kroků a zmizela.
Kdybych se nebál, že tam vážně někdo přijde a dostanu ještě přidáno, ležel bych v té slámě asi dost dlouho a tiše brečel.
Konec srpna byl na spadnutí a do města přijela pouť. Díval jsem se, jak staví kolotoče, střelnice, houpačky a ………. a autodrom. Před očima mi vyvstala scénka z června z Prahy, kdy nastala strkanice o autíčka, která skončila umazanými punčocháči a našpuleným spodním rtem culíkatý holky. Přišlo mi to jako včera a přitom to bylo na začátku prázdnin, které teď končily.
Otočil jsem se, vrátil se pro Mustanga a hnal ho do kopců do malé vsi s hospodou a koňskou stájí. Zastavil jsem pod velkým stromem a vešel do hospody. Léto končilo a lidí bylo pomálu, takže najít volný stůl nebyl problém. Dnes to servírce trvalo o poznání déle, než se mě zeptala, co si dám.
„Našel bych tu prosím takovou tu mal………., tedy Denisu, myslím, že se jmenuje Denisa“.
„Tady ji nehledej, ona do hospody moc není, ale včera se narodilo hříbě, myslím, že bude ve stáji“.
Věděla to? Řekla jí to Denisa, co se odehrálo v té stáji při mé první návštěvě tady? Dívala se na mě divným pohledem a já cítil, že mám tváře zcela rudé. Vykročil jsem ke stáji a nakoukl dovnitř. Sakryš, lidí jak na Václaváku, otočil jsem se a mizel k motorce. Servírka šla proti mně, „copak nebyla tam? To bych se divila“.
„Denisoooo, máš tady návštěvu“.
No to si dělá srandu, teď to vědí všichni. Culíkatá holka vyšla ze stáje ven.
„Proč jsi nešel rovnou? Viděla jsem tě ve vratech“
„Myslel jsem, že tam nikdo není a nechtěl jsem ……. „
Jing: „jdi do prdele, už zase, zase se snažíš něco hrát, nebuď jako debil“
Jang: „budeš jako debil, jestli té malé holce, co ti seřezala prdel, povíš to s tou poutí“
Jing: „debilem budeš, jestli zase zalžeš, podívej se jí do očí“
Denise se změnil výraz očí, zdálo se, že posmutněla.
„Ne prosím ne“, a slova doplňovala gesta ruky. „Nešel jsem dovnitř, protože jsem se styděl, ale byl bych moc rád, pokud bys zítra přijela dolu do města, a šli jsme spolu na autodrom“.
„S malou holkou na pouť? Co tomu řekne Lenka“?
„Nepřijdeš?“
DENISA:
Dívala jsem se na něho a přemýšlela. Nebyl nezajímavý. Teda, teď už byl docela zajímavý. Zato před měsícem.... Když jsem si vzpomněla na naše první setkání, zase jsem dostávala zlost. Frajer jeden namyšlenej. Jak se chtěl předvádět před tou holkou. Odnesly to punčocháče. Moje. Choval se jako trouba. Ale když jsem ho pak poznala před tetinou hospodou... Tam byl sám, tam neměl svou partu, před kterou by se mohl předvádět, tam ho neměl kdo obdivovat. Tam byl sám za sebe. A taky se podle toho choval. Ocenila jsem v duchu, že sebral odvahu a do té stáje přišel. Nevěřila jsem tomu do poslední chvíle. I když asi ani on nevěřil, že by to dopadlo takhle. Ale byl statečný, to se musí nechat. Když si vzpomenu na kluky z vesnice, jaký dělali machry a pak utekli. A tenhle cizí kluk stáhnul kalhoty a nechal si nařezat na holou.
"Přijdu" rozhodla jsem se.
Asi ho to potěšilo, aspoň se tak zatvářil. Dokonce se usmál. Domluvili jsme se, že na mně počká po obědě u řetízáku.
Druhý den po obědě jsem prohrabala skříň. Rychle shodit tepláky, umejt a co si vezmu? Kruci, moc toho na výběr není. Ale kdo mohl tušit, že mě velkej kluk pozve na pouť? Tak zas ty šaty jako posledně, no.
Čekal na mně přesně, jak slíbil. Dokonce, jak jsem si všimla, si dal práci a uhrabal si to vrabčí hnízdo na hlavě.
"Jak se vlastně jmenuješ?" zeptala jsem se ho. Vykulil na mně oči a pak se rozesmál:
"Jindra"
Chvilku jsme na sebe koukali, jen tak. Až nakonec jsem ukázala prstem:
"Podívej, támhle jsou autíčka."
Vydali jsme se k autodromu a já ho po očku studovala. Byl o pěkný kus vyšší než já a taky musel být o dost starší. Přemýšlela jsem, co ho přimělo se se mnou vydat mezi lidi. Nemohl přeci vědět, že jsem od toho dne už na autíčka nešla. Mohl si klidně myslet, že jsem si prostě počkala na další, a ne že jsem zlostně utekla k tetě stojící opodál a vlastně pak i z celé pouti a díky mým zmazaným punčocháčům jsme odjely domů. Jen jsem tetě ukázala kluka v zeleném autíčku, který způsobil tuto ujmu, ta se ušklíbla a řekla, abych se na to vykašlala.
Před autodromem byl zase nával. Sešla se tu jistě omladina z celého města a i z okolních vesnic.
"Jindro... no tebe bych tu nečekal, co tu děláš? Co to sebou táhneš, hlídáš ségru?" Z davu se vyloupl vytáhlý mladík s náznakem vousů pod nosem. Jindra zčervenal a podíval se ve zmatku na mne.
"Hele, pošli jí na zmrzku a pojď se mnou za buchtama " vylepšil to ještě.
Cítila jsem, jak mi stoupá červeň do tváří. Panebože, už zase. Zase mi tu nějaký frajírek dává najevo, že jsem jen malá hloupá holka a že se nemám plést mezi velké.
Stála jsem tam u těch dvou kluků, kteří ještě včera psali úkoly z matiky a dnes jsou skoro dospělí. Bylo mi jasné, jak to dopadne. Jindra není asi špatný kluk, ale nevymění kamaráda za malou holku, která mu sahá sotva po bradu. A navíc, už si trest vytrpěl, autodrom byl bonusem navíc.
Než se Jindra stačil rozhodnout - a bylo to na něm vidět, jak mu to šrotuje v hlavě - hodila jsem vzdorně ramenem a otočila se na patě, až mi culíky zavířily okolo hlavy. Ne, nebudu se doprošovat, nejsem malé dítě.
"Denisóó... počkééj..." ozvalo se za mnou, když už se mi nohy samy daly do běhu a já zlostí plačíc jsem utíkala pryč. Využila jsem toho, že to ve městě znám a zmizela hned za dvěma rohy. Neviděla jsem tudíž, že se mi Jindra snažil nadběhnout, ale do cesty se mu připletl hlouček lidí opouštějících kolotoč, čímž jsem mu zmizela z očí a už mě nenašel. Nemohla jsem ani vědět, že se ke kamarádovi ani nevrátil a se svěšenou hlavou odešel domů.
Roky plynuly rychle a než jsem se nadála, z malého káčete vyrostla mladá žena. Bylo mi skoro 19 let, když jsem se po studiích vrátila zpět do rodné vesnice. Její ospalý ráz se příliš nezměnil, jen ubylo starousedlíků a na hřbitově vyrostly nové kříže. Mladé rodiny sem cestu nenašly. Čas se tu tak nějak zastavil.
Zase byly prázdniny, pro mě nejspíš poslední. V září odejdu do Prahy na vysokou školu. Proto jsem si užívala každý slunný den ve své rodné vísce. Navštěvovala jsem stará známá místa a snila s otevřenýma očima. Tady je škola, do které jsem chodila. Sedávala jsem v lavici s Helenkou. A před námi posměváček Jarda, který ode mne dostal pořádně na pamětnou školním pravítkem, když mi strkal na židli napínáčky. Školní pozemky už zarostly trávou, dnešní děti na "pozemky" nechodí, místo toho se učí jiným dovednostem. Okolo školy vede silnice do vesnice. Na návsi je obchod se smíšeným zbožím, kde jsme si jako děti kupovaly za dvacetník turecký med. Dnes už je dvacetník neznámý. Cesta okolo obecního úřadu vede ke školce, naproti níž bývalo dopravní hřiště. Hned u plotu rostl starý křivolaký dub, na kterém jsme si jako děti hrály. A hustý borovicový les, který ruce dobrovolníků vysadily na místě obrovského kráteru, který tu vybudovala těžební rypadla, když dolovala písek. Z lomu se zachovala jen rozeklaná skála. Cíl všech dětských hrátek, tady se scházely party a praly se o území. Tady jsem nařezala Vláďovi, který nám zničil pracně zbudovaný bunkr. Stará pískovna, zatopená průzračnou vodou. Díky Davidovi jsem zde utopila brýle. Za pískovnou bydlel Franta, přitažlivý grázlík, kterého jsem učila češtinu. Co ten ode mne schytal ran.
Z pískovny jsem se vracela zadem přes les. Táhla se mi před očima plejáda všech, které jsem jako dítě trestala za jejich dětské hříchy. Znovu jsem je viděla, jak se stydlivě rozhlíželi, aby nás nikdo nepřekvapil. Jak se rychle ohnuli a nastavili zadek. A jak bez výjimky brzy polykali slzičky a slibovali polepšení. A jak byli vděčni, když jsem se jim nevysmála za strach a pláč, ale pohladila je po vlasech, nebo po tvářích a téměř láskyplně jim domlouvala. Někteří se polepšili, někteří ne.
Na kraji lesa, tam kde začínala chatová osada, byla na stojánku postavená motorka a o ní se opíral nějaký člověk. Byla bych si ho nevšímala a prošla jen tak okolo, kdyby nepřešlápl z nohy na nohu. Ten pohyb mi někoho připomněl. Ale ne, to je nesmysl, jak by se sem po tolika letech dostal? Jak se vlastně jmenoval? Jo, Jindra...... pražský machýrek, který mi tak ublížil. A dokonce dvakrát. Jednou za to dostal stejnou odměnu jako všichni ostatní, kteří se nebáli ( nebo spíš báli) ochutnat bolestivou medicínu z mých rukou. Podruhé... ale ne, vždyť žádné podruhé už nebylo.
Když jsem tenkrát zesměšněná jeho kamarádem utekla z pouti, už jsem se s ním nikdy neviděla. Netušila jsem, že se Jindra pár dní snažil mne potkat, dokonce na své motorce dojel i k nám do vsi, ale ve stáji jsem nebyla a on netušil, že jsem se velmi snažila, abych ho už nespatřila. A on nakonec odjel zpátky do Prahy.
A teď tu najednou byl. Rozcuchané tmavé vlasy a klukovské oči. Džísku vyměnil za koženou bundu. V ruce držel cigaretu a lhostejně se rozhlížel. Pomalu jsem k němu přicházela po cestě. Všiml si mně, ale nepoznal. Dokouřil a nedopalek odhodil do příkopu.
"Měl bys dostat pár pohlavků za svoje chování.... " vyjelo ze mne automaticky.
Zvedl hlavu a užasle se na mne podíval. Pořád mu nic nedocházelo. Byl překvapený, že ho nějaká buchta citýruje.
"Tohle jsem už někde slyšel..." podotkl.
"A pak jsi za to dostal pořádně na holou" připomenula jsem mu škodolibě a on stejně jako tenkrát zrudnul.
"Odkud ..... kdo ti to..... Deniso??" rozpomněl se.
Usmála jsem se, to že si vzpomněl. Ale když udělal krok ke mně, ustoupila jsem.
"Já ti nic..... neříkej, že se na mě pořád ještě zlobíš?!" nechápal.
"A cos čekal? Že se tomu zasměju a bude to dobré?" vyjela jsem na něho.
"Ale já za to nemohl" hájil se, " já na tebe volal, já tě tehdy i hledal."
"Zasloužil bys na holou za tvé chování k holkám" připomněla jsem mu můj zákon.
Znovu zvedl hlavu a dokonce se zdálo, že se v ramenou narovnal. Zmužněl za těch pár let, vojna z něho udělala chlapa. Ale ty oči.... ne ty oči zase prozradily kluka, který neví, co má udělat. Přes obličej mu přeletěl stín. Uvažoval nad tím, co jsem mu řekla? Nebo hledá výmluvu, jak se mne zbavit? Jeho oči těkaly sem a tam.
"Ale... snad jsi nespolkl jazyk?" popíchla jsem ho.
Trochu nervózně se pousmál:
"No aspoň dneska nemáš ten děsný bič na koně."
"Jen se neboj, tady se toho najde taky dost" uzemnila jsem ho.
Bezradně se ohlédl po motorce. Ujistila jsem ho, že mu jí tady nikdo neukradne a že budeme brzy zpátky. Necouvl. Ocenila jsem to stejně jako tenkrát. Teď možná ještě o něco víc. Už věděl, co ho čeká. Věděl, že udělám to, co jsem mu slíbila. A také věděl, jak to bolí. A přeci šel.
Poodešli jsme kousek do lesa, aby na nás nebylo od chat vidět. Našla jsem pěknou mítinku a tam jsem si sedla do trávy. Jindra si chtěl sednout vedle mne, ale zarazila jsem ho:
" Pětadvacet na holou, nezměnila jsem názor".
Jindra už zase bojoval sám se sebou. A pak, jako tenkrát se stydlivě otočil, to snad, abych si nevšimla, že je chlapem ještě o kousek víc a přezka na džínách cinkla. Dívala jsem se, jak si rozepíná kalhoty a ulamovala přitom z vedle rostoucího keře tenké větvičky, dlouhé asi půl metru a dělala z nich metlu. 5-6 větviček a ďábelský nástroj byl připraven k použití.
Jindra spustil kalhoty ke kotníkům, a s rukama cudně před sebou ke mně přicupital. Všiml si, co držím v ruce:
"Proboha, co to zase máš?"
"Radši se dívej dopředu" doporučila jsem mu.
Pak jsem ho pobídla, aby si udělal pohodlí a lehl si mi přes natažené nohy. Namítl, že je na mě moc těžký. Usmála jsem se té ohleduplnosti a podotkla, že to přežiju. Udělal tedy, co jsem po něm chtěla a váha jeho těla mi přimáčkla stehna do mechu. Ale nebylo to nepříjemné.
"Na holou jsem řekla" napomenula jsem ho podobně, jako když jsem ho trestala poprvé.
Přikývl a stiskl zuby. Jemně jsem mu stáhla trenky dolů a on se dokonce maličko nadzvedl, aby to šlo snáze a spravedlnosti mohlo být učiněno zadost. Trenýrky skončily u kalhot.
A pak mu metla přistála na zadku. Rychle, několikrát za sebou a ticho lesa prořízl jeho výkřik:
"Jáááááúúúúúúú......"
"Ale jdi ty......" napomenula jsem ho tiše a znovu mu roztančila metlu na zadku.
Jindra se přidal a velmi ochotně. Odolala jsem pokušení si ho přidržet, než mi zvalchuje letní sukni, která se mi pod jeho tělem posouvala do neslušné výšky, stejně jako on odolal a udržel ruce před sebou, zaťaté do trávy. Zadek mu hořel a pod směsicí tenkých červených čar se světlá kůže skoro ztrácela.
Položila jsem značně roztřepanou a olámanou metlu do trávy a pohladila ho po vlasech:
"Už můžeš vstát"
Neudělal to, ležel dál a ramena se mu třásla. No on snad...... on snad zase brečí?
Naklonila jsem se nad jeho hlavu a snažila se mu pohlédnout do obličeje. Nešlo to, schválně měl nos zabořený v mechu. Natáhla jsem ruku a pomalu jsem ho hladila po vlasech. Teprve pak ke mně zvedl ubrečené oči.
"Oblékni se" usmála jsem se na něho. Vůbec se k tomu neměl, tiše vzlykal a rukou si hladil místa, kde to štípalo nejvíc.
"Bolelo to" řekl mi pak ublíženě.
"Já vím...." zašeptala jsem téměř slyšitelně a on se mi na klíně schoulil jako ježek, nic nedbaje na to, že je polonahý. Objala jsem mu ramena a les se opět ponořil do svého mlčenlivé klidu, který rušily už jen vřískající sojky kdesi ve větvích................
To je jako bych ty dva odněkud znal, jsem zvědav jak se to vyvine dál.
OdpovědětVymazat