Příběh sto dvacátý sedmý - Karta se obrací

Po veleúspěšné akci v Itálii, kdy Milan s Pietrem udělali ostudu přes půl Itálie a mezi mnou a Pietrovou matkou Mirellou došlo k hlubokému sblížení, nabídla jsem Lauře i jejímu manželovi, aby nás na oplátku poctili svou návštěvou. Nabídka platila i pro Mirellu, leč ta s díky odmítla, že jí dlouhé cestování nedělá dobře na zdraví. To mně docela zamrzelo, ale slíbila jsem si, že pokud naše přátelství přetrvá, že jí navštívím v její domovině - a nejlépe sama.
Laura s Pietrem volili cestu autem, nakonec nějakých 900 km zase není lán světa a oni po cestě shlédli Rakousko a část České republiky. Pietro, které zde v životě nebyl, byl fascinován. Zcela odlišná architektura, příroda a historická místa v něm zanechaly hluboký dojem. Najít naší vesnici pak nedělalo jejich navigaci žádný problém. U nás se už tři dny dopředu gruntovalo. A to tak, že opravdu důkladně. Srovnatelné to bylo s Jirkovou svatbou, kdy bylo potřeba celý dům zvenčí i zevnitř uvést do stavu nejen obyvatelného, ale i reprezentativního. A tak jsem i teď nahnala domů na brigádu všechny, kteří zrovna neochořeli horečkou omladnic, malárií a skvrnitým tyfem, nebyli na cestě k rovníkové Africe a nezdolávali osmitisícovku. Marné byly Jirkovy výmluvy, že si prostě dovolenou vzít nemůže. Stačilo, abych zavolala k nim na jatka a mistr, slyšíc můj sytý hlas rád dal Jirkovi dvoudenní volno řkouc, že je hezké, když mám takové vzorné synáčky, kteří chtějí mamince pomoci s úklidem. Omluvena byla pouze Jarča, která na urgentu chybět prostě nemohla, ale slíbila, že místo svých oblíbených dvanáctek zkrátí šichtu na osmihodinovou a odpoledne doma vypomůže. Od rána prvního dne úklidu to u nás vypadalo jako v blázinci.



Kluci přinášeli a odnášeli věci, které jsem už nemohla ani vidět a nebo bez kterých jsem se vůbec nemohla obejít, Josef se dobrovolně ujal velkého úklidu na dvoře, kde mu zdatně sekundoval Radek a urychleně poklízel své věčně roztahané náhradní díly do auťáků do garáže, Jardovi bylo odejmuto kolo a místo něho jsem mu přidělila koště s podotknutím, že dokud nebude dvůr jako zrcadlo, nesmí mi přijít na oči a Jarda smejčil takovým fofrem, že se za ním dělala neprůhledná oblaka. To rozzuřilo Terezu, která na zahradě věšela vyprané záclony a když viděla to tornádu prachu, vyrvala Jardovi koště z rukou a třikrát s ním oběhla celý dvůr řvouc, že nechápe, jak může bejt někdo takhle blbej a ten pitomej dvůr si nepokropit - jestli ty záclony budu muset prát znova, ty retarde, tak si mně nepřej a víš, že přeperu i Jirku!! Pavel vyfasoval k ruce Martina, nebo spíš Martin vyfasoval Pavla a oba se odebrali ke dřevníku, aby tam svorně srovnali dřevo pod kůlnu a kdykoliv jsem vyhlédla z okna, spatřila jsem, jak vedou dlouhé hovory, kouří jako darebná kamna a práce jim roste v rukách. Takže jsem jim doporučila, že na to mají půl hodiny a čas už běží a pokud s tím nebudou v daném limitu hotovi, půjdu se tam na ně podívat nejlépe s vařečkou. Milan po příjezdu vypustil obě děti na pískoviště, vybalil nákup, postrčil Veroniku do kuchyně za mnou a šel se s Radkem poradit o stavu svého auta, kde mu prý něco úporně klepe. Ještě mu nestačil ani popřát dobrý den, když jsem u něho zabrzdila s košem vypraného prádla a pravila, že jistě ještě nezapomněl, kde máme šňůry a ať to kouká pořádně rozklepat, protože nesnáším sežvejkané prádlo. Jirka sekal zahradu a do vrčení sekačky bohapustě klel v domnění, že ho není slyšet. Ve chvíli, kdy Veronika zjistila, že obě jejich ratolesti cupitají za strejdou a potutelně se ušklibují pokaždé, když Jirka vypustil z pusy nějakou obzvlášť šťavnatou nadávku, zahnala děti na pískoviště, kde se za pár minut začaly prát a Jirkovi vynadala do bezvědomí, že jí kazí děti a nabídla mu pár facek. Když se celá rodina sešla u oběda, kluci brblali, že ať udělají, co udělají, je to pořád blbě. Nabídla jsem jim tedy smírné řešení, aby každý z nich navrhl, co udělá. Načež se kluci začali ohrazovat, že to tak nemysleli a že nám naopak chtěli jít hromadně z cesty, aby nepřekáželi v rozletu. Táta, který už to nemohl poslouchat nakonec rázně rozhodl:
" Pavel s Martinem konečně dodělají to dříví, dojdou králíkům na trávu, nakrmí je a vykydají praseti. Jarda kromě dvora zamete okolo garáže, v garáži a stáhne hráběma svinec okolo králíkárny a chlívků. Milan nasadí u verandy okenice, vygruntuje celou verandu, donese z kůlny lavice a dá je na místo. Jirka doseká zahradu, trávu dá na kompost, nenasviní okolo a potom naseká dřevo ke krbu. Radek vyčistí krb, sestaví gril a dá dohromady tu zahradní houpačku, co se válí už jako dobu ve sklepě. Zítra si každý uklidí svůj pokoj tak, aby se dalo říct, že tam bydlí lidi a ne dobytek. Holkám do toho kecat nebudeme, ty budou mít s vařením a smejčením baráku dost práce. Pavel s Jirkou jsou nejsilnější, tak potom pojedou s mámou nakoupit. A jestli někoho přepadne lenora nebo udělá nějaký průšvih..... nepřejte si mně!"
Kluci věděli moc dobře, co znamená  - nepřejte si mně - neboť tátův řemen znali všichni víc než důvěrně. A tak odpoledne všichni svorně dělali to, co jim bylo přiděleno a nikdo si nedovolil odmlouvat ani pohledem. Když přišla Jarča z práce, už jsme měly s Terezou vypráno všechno, co jen vzdáleně připomínalo látku, Veronika s Monikou čančaly hostinský pokoj po Jirkovi, abychom v něm mohli ubytovat Lauru a Pietra a já seděla u stolu a sepisovala už druhý arch papíru na nákup. Byly jsme rozhodnuté, že je pohostíme ryze českou stravou a byly jsme zvědavé, co Pietro poví na naše knedlíky, pečeni a buchty. Navečer byli Jirka a Pavel posláni se mnou na nákup a protože byli opravdu utahaní, ani neměli sílu protestovat a dělat ostudu.

Druhý den se kluci zašili do svým pokojů, kde předstírali velký úklid a my ženské jsme se motaly v kuchyni. Vařila se hovězí polévka s domácími nudlemi a játrovými knedlíčky, nakládalo se maso na pečení a další na grilování, vařily se brambory na knedlíky a také na  bramborový salát, pekl se štrůdl, buchty s mákem a tvarohem, sýrové tyčinky k vínu a dělaly se domácí pomazánky na jednohubky. Všichni kluci bez rozdílu byly na nového italského kámoše zvědaví, protože už od Milana věděli, že je to fajn kluk, je s ním legrace a už mají za sebou i společný malér. Ten kluky rozjařil asi nejvíc a když jim Milan převyprávěl, jak se mamma Mirella do svého dospělého syna pustila bez ohledu na návštěvu a zmydlila ho vařečkou v obdobném rytmu jako já, stoupl u nich v ceně. Sázeli se, jestli vydrží být hodný a kdo si první vykoleduje pořádný vejprask, protože věděli moc dobře, že aby se podobná návštěva odehrála v poklidném duchu, museli by mne svázat a odvézt do hlubokých lesů, kde by mé mateřské oko nedohlédlo na jejich alotria. Josef podotkl, že je tu ještě on a kluci se zařehtali při představě, jak tátu hned z kraje ožerou a budou mít volné pole působnosti.
A pak nastal den D. Auto s italskou poznávací značkou ladně zaplulo k nám na vzorně uklizený dvůr a baba Poláčková málem vzrušením spolkla protézu, protože neviděla, jaká vzácnost k nám dorazila, neboť jí Jirka bleskově zabouchl vrata před nosem. Laura i Pietro vyskočili z auta a nastalo hromadné seznamování, líbání, potřásání rukou, Milan a Veronika sloužili jako překladatelé, Laura byla momentálně indisponovaná, protože putovala z náruče do náruče a všichni kluci měli nepřekonatelnou touhu jí obejmout, olíbat a chtě nechtě předat dalšímu účastníkovi zájezdu. Pietro nezůstal pozadu a mohutně se seznamoval s Monikou, Terezou i Jarčou, mně nabídl červenajíc se ruku a byl uveden do rozpaků, když jsem ho bez okolků přitiskla k sobě a sevřela v náručí. Načež byli uvedeni do domu, do svých komnat a my ženské šly připravit pohoštění. Vzápětí za námi přiklusala Laura a nabídla své ruce k dílu a strašně se divila, že už je prostřeno na verandě a podává se káva a občerstvení.
Oběd proběhl v duchu klidu. Všichni se ládovali, jako by čtrnáct dní nejedli, Laura se nejprve upejpala, že by byla tlustá, ale když viděla jak její manžel bezprostředně futruje knedlíky a zelí, nechala si nandat pořádnou porci a dala se do jídla. Naše české hutné jídlo je zasytilo beze zbytku až po okraj. Milan a Veronika je poté pozvali na procházku po okolí, protože jak Milan podotkl, za nic na světě si nenechá ujít příležitost, aby se celé vesnici nepochlubil zahraniční návštěvou. Důrazně jsem Milana varovala před návštěvou Násosny. Pod pohrůžkou, že jestli se vrátí našrot on nebo Pietro, dostanou na zadek oba dva a přede všemi, mi Milan kysele slíbil, že tedy hospodu vynechají.
"Ale zkazila jsi mi celou radost" neodpustil si Milan poznámku a rychle uskočil, když jsem po něm máchla utěrkou.
Představila jsem si, co by s Pietrem udělala návštěva našeho vyhlášeného "kulturního zařízení" a obešly mne mrákoty. Viděla jsem v duchu, jak se postupně seznamuje se všemi bratry z mokré čtvrti, jak do něho všichni bez výjimky lámou panáky kořalky a jak Pietra dopravují k našemu domu v bezvědomí, aby mi doma pozvracel všechno, na co jen pohlédne. Když odešli, nahnala jsem kluky ke krbu a ke grilu, aby ho uvedli do stavu horkého a mohlo se večer grilovat. Oba manželské páry se vrátily k večeru střízliví a veselí. Večer pak proběhl v duchu další žranice, grilovalo se maso, zelenina, na stole se objevily jednohubky a tyčinky, Pietro se vytasil s vínem, které u nich doma vyráběli, kluci mu za to nabídli české pivo a slivovici, takže za dvě hodiny byl nepoužitelný. Protože se postupně i ostatním klukům začaly plést jazyky, nechala jsem jejich zákonité manželky, aby je domanévrovaly do postelí, Jarča dostrkala do pelechu nejprve Jardu, potom Radka, Martin se dokutálel sám a poslední jsme odešli my s Josefem, když jsme se přesvědčili, že nikde nehoří, všichni jsou zalezlí a všude vládne klid a mír.



Další den měli Veronika s Laurou naplánovanou návštěvu města, kde spolu studovaly, Milan s Pietrem je samozřejmě doprovázeli a nakonec se k nim přidali i Pavel s Monikou, kteří jednak chtěli doma zkontrolovat potomstvo a jednak si zajet do kina. Martin se ztratil po obědě ven, kde ho čekala parta, Jarda konečně vysvobodil z žaláře kolo a zmizel v lese a Jirka se odkýbloval domů za Terezou, aby si mohli jít ke tchyni vyzvednout Ondru. Jarča se ujala Milánka a Vandičky, vzala je cukrárny a k rybníku na kachny a my s Josefem jsme osaměli. Josef si pochvaloval, že se návštěva vydařila a že nikdo neudělal ostudu, nic ne nerozbilo, nezničilo, neshořelo a vůbec. Podotkla jsem, že je mi to divné a podezřelé.
"Prosím tě, nemaluj čerta na zeď. Snad by se ta naše banda mohla aspoň jednou v životě chovat jako civilizovaní lidé."
Uchechtla jsem se při té představě a hned zařvala na Radka, který si rozložil na verandě nějaké krámy od šmíru a oleje a začal se v nich hrabat:
"Zbláznil ses? Co je to za hnus?!"
Radek se na mne podíval úkosem a řekl:
"Milan říkal, že má problém s kyneťákem, tak se mu na to podívám..."
"I kdyby se mu rozpadalo celé auto, ty tohle okamžitě sbal a skliď to do garáže a umej ten stůl nebo tě roztrhnu jako lístek do cirkusu!" oznámila jsem mu výhrůžně.
Radek raději poslechl, což mu ale nebránilo v tom, zavřít se i celým tím ansámblem do garáže a tam popustit uzdu své zálibě. Čímž přišel o závěrečné dějství dne. Celá čtveřice se vrátila odpoledne ověšená taškami a balíčky jako zasloužilí pošťáci, každý měl neskonalou potřebu mne oblažit nějakým dárkem - kupodivu většinou praktickým, ale milým a oznámili mi, že večer pojedou všichni do divadla a zda-li bych si nechtěla trochu kultury užít i já. Poděkovala jsem za dárky a podotkla, že tu musí zůstat někdo, kdo dá pozor na zbylou skvadru a počká na ně s večeří. Veronika s Laurou pak odešly ven za Jarčou, která hlídala mrňata a Milan s Pietrem osaměli. Do večera byla spousta času a kluky napadlo obhlédnout krásy okolní přírody na kolech, aby si trochu protáhli kostry z neustálého sezení a válení se u plného talíře. Milan na mne zavolal, že si půjčí kola a že vezme Pietra tady po okolí do lesů, ukázal mi mobil, abych se o ně nemusela bát, vytyčil zhruba trasu, po které pojedou a v kolik se hodlají vrátit. Upokojena myšlenkami, že se SNAD nemůže stát nic zásadního, neboť hospoda v lese není, Pazourkovic hájovně se od jisté doby vyhýbají na deset tisíc honů a díky navigaci v mobilu snad nezabloudí. Pro jistotu jsem Milanovi připomenula, že pokud se stane cokoliv, co se mi nebude líbit, že ho zruším a že se nebude před Pietrem předvádět a nebudou vyhledávat žádné dobrodružství, i kdyby je k němu sváděl sám Lesů Král se všemi zvířaty ze tří polesí. Milan se zasmál, přeložil Pietrovi moji řeč, načež se zazubil i on a oba zmizeli za vraty.
Odpoledne a část večera utekla jako mávnutím proutku a když kukačka v obýváku odkukala sedmou hodinu, svolala jsme část rodiny, která se vyskytovala v dosahu a nandala jim na talíře opečené jitrničky se zelím a bramborem, děvčata si vyprosila lívance s ovesnými vločkami a domácí zavařeninou a všichni se za sborového pomlaskávání pustili do jídla. Vzala jsem mobil a šla zavolat Milanovi, kde jsou a aby se už pomalu vrátili domů k večeři a stihli se připravit do toho divadla. Telefon ale vyzváněl jaksi bez účinku. Přisuzovala jsem to tomu, že ho nejspíš momentálně nemůže zvednout a s vlastním ujištěním, že mi jistě brzy zavolá zpět, jsem šla vařit kávu. Uplynula hodina a holky se už začaly chystat. A v tu chvíli své drahé polovičky začaly postrádat také. Jenže ani Milan, ani Pietro svým manželkám telefon nezvedli.



Domů se přiřítil úplně zpocený Jarda, kopnul kolo pod kůlnu, stáhnul si mokré triko a od pumpy si na sebe pustil ledovou vodu. Jarča ho okřikla,a by neblbnul, že zápal plic už jednou měl. Jarda se obrátil na mne a zeptal se:
"Mami, už se ti dva cyklisti babetisti vrátili?"
"Proč?" divila jsem se.
"No já jenom, že když jsem se vracel od Vranova, tak si to ti dva hasili na Novou Mýtinu."
"Kamžeee...???" zvýšila jsme hlas.
"No mně to bylo taky divný, že jedou až takhle daleko, to budou zpátky bůhvíkdy. Teda pokud to nechtějí vzít až do Pacovic a vrátit se domů vlakem.."
Obě holky jako na povel popadly svoje telefony. Jenže..... nic.
To už jsme znejistěly všechny tři. Nakonec Veroniku napadlo vyhledat si aplikaci, která by Milanův mobil zaměřila a po chvíli se zadařilo. Milan s Pietrem byli od nás asi dvacet kilometrů.
Nepátraly jsme nad tím, kde se tam vzali a já jsem oběma uličníkům už dopředu v duchu slíbila pořádné promluvení do duše. Vzaly jsme auto a vyrazili po jejich stopách. Cesta nám ubíhala vesele, obě děvčata hlasitě svým neviditelným manželům spílaly, protože dozajista večerní představení v divadle prošvihnou. Dojely jsme asi po půl hodině na jakousi osamělou polní cestu, kam nás navigace dovedla, odstavily auto u krajnice a vydaly se ty dva výtečníky hledat. Veronika i Laura si mohly ukřičet hlasivky, ale v okolí se nehnula ani větev. Bylo nám to velice divné, protože podle lokátoru bychom měli stát téměř u nich. Veronika udělala ještě jeden krok.....a stála...na Milanově telefonu. Byly jsme v koncích. Kde je prokristapána budeme hledat, co když se jim něco stalo, někam spadli, něco si zlomili, někdo je přepadl, okradl a znásilnil? Nakonec jsem dostala spásný nápad a poslala Veroniku s autem nazpět domů, aby přivezla Fantomase. Zatímco Veronika odsvištěla k domovu, s Laurou jsme už v panice pročesávaly přilehlý lesík, příkopy a v houstnoucím šeru se snažily nalézt sebemenší stopu po obou klucích.
Veronika se vrátila nazpět velmi brzy, Fantomas plavně vyskočil z auta a na naše pobízení  - hledej - mohutně očůral patník u silnice. Teprve když mu Veronika dala očuchal Milanův mobil a psa požádala o spolupráci, natáhla ta naše chlupatá bestie čenich a vydala se do podrostu. Asi po pěti minutách nám radostným štěkáním dal Fantomas najevo, že něco našel a my se za ním vydaly v depresivní naději, že objevil zatoulaného ježka nebo se nám chce pochlubit obzvlášť povedenou hromádkou. Ale Fantomas nezklamal.



Leželi tam pod keřem oba dva, jak Milan, tak Pietro. Nehybní, neuvěřitelně špinaví, potrhané oblečení svědčilo o urputném zápasu. Když jim holky posvítily telefonem do obličeje, ani se nehnuli, ale krvavé šrámy na tvářích a na rukách dávaly znát, že se stalo něco špatného. Poklekla jsem k nim, abych zjistila, jestli vůbec dýchají a jestli budeme volat rychlou. Sotva jsme k nim ale přiblížila obličej, Pietro zhluboka zachrápal a mne ovanul nezaměnitelný odér slivovice. Zasakrovala jsem velmi neslušně a sklonila se nad Milana. Nezůstal pozadu, pochopitelně. Zahnala jsem Fantomase, který se v návalu radosti snažil Milanovi olíznout nos a odmávla Lauru, která chtěla volat sanitku.
"Jsou ožralí jako dobytkové!" sdělila jsem dívkám a jejich úzkostné grimasy vystřídaly dvě ledové masky.
"Já ho zabiju, neřáda jednoho!" ulevila si Veronika a Laura jí ujistila, že to není nic proti tomu, co udělá ona svému manželovi, jen co vystřízliví. Poslala jsem je obě do auta, jednak pro lékárničku a jednak pro láhev vody, kterou sebou vozím od té doby, co mi uprostřed dálnice praskl chladič.
Studená voda je probrala. Zatímco jsme jim všechny tři naráz otíraly bláto z obličeje a zkoumaly rozsah škrábanců, odřenin a podlitin, oba na nás koukali jako sůvy z nudlí a netušili kde jsou, jak se sem dostali a co tu vlastně chtějí. Na naše nejapné dotazy, kde mají kola a jak se tam dostali oba odpovídali jakýmsi neznámým jazykem, který nedokázala přeložit ani Laura. Nezbylo nám nic jiného, než se je oba pokusit nějak přestěhovat do auta a odvézt domů. To se nám povedlo za cenu velkého úsilí, protože zatímco Milana jsme s Veronikou bafly pod křídla a hodily na zadní sedačku jako pytel ovsa, Pietro nám unikal a nechtěl se nechat chytit, považujíc to za zábavu.
Doma jsme je už za pomoci ostatních dopravily do postelí a já si s oběma holkama nalila velkého panáka. Usedly jsme na verandě, podepřely si čela dlaněmi a každá z nás se propadla do říše pekelných muk, která bychom na klucích nejraději vykonaly bez ohledu na čas i jejich fatální stav.
Nakonec jsem promluvila:
"Já mám svatou trpělivost. Že ti moji dacani chlastají ve dne v noci, že nenechají na pokoji žádnou sukni v okolí, že dělají ostudu i v sousedním okrese - na to jsem si zvykla. Že se mi občas vrací domů v dezolátním stavu - na to jsem si už taky zvykla. Ale abychom je museli hledat pomocí psa, aby někde prochlastali kola a ještě nám připravily takovéhle horké chvíle- to je na mně moc. Já nevím jak vy, holky, ale mně to vychází jen na pořádný výprask a když myslím pořádný, tak myslím pořádný."
Veronika podotkla, že mi zrovna chtěla říci něco podobného a Laura se ozvala také:
"Ani si neumíte představit, jak se strašně stydím za to, co Pietro provedl. Vždyť jste nás přivítala ve svém domě jako královský pár, vím, jaké máte starosti i výdaje, vím, jak moc se snažíte, abychom se zde cítili dobře - a teď se stane tohle? Pietro by si opravdu zasloužil dostat za vyučenou, jenže když mu to oznámím, tak mne určitě uprosí, já se znám. A i když se zapřu a nařežu mu sama, pořád si myslím, že to nebude tak přísné, jak zasluhuje. Mohu požádat o Pietrovo potrestání vás, má drahá?"
Veronika se zamračila:
"Chtěla jsem říct to samé. Sice Milana umím seřezat sama, ale on je vychytralý, ví, že když začne slibovat a prosit, že změknu a pustím ho. Zvládneš je oba?"
"Ale jistě, zvládnu. Ale vy dvě holubičky mi musíte slíbit, že když jste mi teď daly nad nimi moc, že se mne nebudete snažit obměkčit za ně. Protože vám už teď můžu slíbit, že na takovýhle trest nezapomenou. Nebojte se" ujistila jsem je hned, když jsem viděla jak dívkám pobledly tváře," neseřežu je do bezvědomí, dokonce budu tak benevolentní, že nedostanou ani od táty a ani řemenem."
Obě holky byly jako na trní. Sklonila jsem se k nim a šeptem jim sdělila, co jsem si na kluky vymyslela. Jak Veronika tak Laura se rozesmály a řekly, že na tohle se těší už teď.

Ráno bylo mlhavé a pošmourné. Hlavně v hlavách našich dvou hlavních aktérů. Jak Milan, tak Pietro se vyspali z opice do kocoviny a zmuchlaní, s tvářemi samý šrám se dopotáceli do kuchyně, aby požádali o snídani, prášek na bolení hlavy a zjistili, co se vlastně včera stalo. Naše kamenné trio je přivítalo mrazivým pohledem. Milanovi se až orosily brýle, když viděl naše zamračené pohledy a nejistě se zeptal:
Něco se stalo?"



Veronika už už chtěla vyletět, jak jí ta nevinná otázka zvedla tlak. Když ale viděla můj pohled, zavřela zase pusu. Zvedla jsem se a kývla jsem prstem na oba hříšníky. Pietrovi se ani nemuselo překládat, ihned moc dobře odhadl, co se bude dít. Požádala jsem Lauru, aby svému manželovi přeložila, co budu říkat a Veronika zaplula ke stolu pod oknem, aby nerušila obřad.
"Koukám, že pokud se vy dva sejdete pohromadě a zůstanete spolu déle než pár hodin, jste schopní se postarat o malér a rovnou mezinárodního charakteru. Ono vám to v Itálii nestačilo, že jste museli dostat výprask jako malí kluci? Nestačilo??  Takže když nestačilo, tak si to tady pěkně zopakujeme a tentokrát to bude podle mých pravidel, Pietro. Nečekej ode mne nějaké slitování jen proto, že jsi host. Právě proto bys měl vědět, že se máš chovat tak, abys tu něco nevyvedl a jestli tě k tomu tenhle náš element navedl, je to tvoje chyba. Jsi dospělý a měl bys vědět, kde končí všechna legrace. Dneska tu sice není tvoje matka, ale já jí zastanu a můžu tě ujistit, že od nás budeš odjíždět s fyzickou památkou na mne. Uvědomujete si vůbec, jaký jsme o vás měly strach? Co všechno se vám mohlo stát? A jak jsme se vyděsily, když jsme vás našly v tom křoví podrápané, samou krev, oblečení na cucky, co jsme si tak asi mohly myslet? Vždyť jste vypadali, jako kdyby vás někdo přepadl! Vůbec nechápu, jak jste mohli být tak lehkomyslní, jak jste si vůbec dovolili nás tak vyděsit?!"
Milan i Pietro stáli přede mnou zkroušeně, oči zabodnuté do podlahy, ruce sepjaté za zády a při mé řeči se červenali víc a víc. Laura překládala tak rychle, jak to jen šlo. Když jsem z lamentace zvolna přešla na vypočítání našich obav, oba se na mne podívali a v očích měli nefalšovaný smutek. Milanovi se zaleskly oči a chtěl něco říci. Nepustila jsem ho ke slovu:
"Nejsem fyzickou mámou ani jednoho z vás, ale strach, který jsem o vás měla a děvčata se mnou, ten byl skutečný a mně nesmírně mrzí, že jste mne takhle zklamali. Copak je vám to zatěžko přemýšlet nad důsledky svým hloupých skutků? Nechápete, že jsou tu lidé, kterým vám na vás záleží? Pietro, nevím, co ti doma řekne tvoje mamma, ale buď si jistý, že jí to oznámím. A ty Milane - mnohokrát jsi mne ubezpečoval, že jsi dospělý a rozumný, že už nikdy v životě neuděláš nic, abych se za tebe nemusela stydět, že už nikdy mne nebudeš trápit a co jsi předvedl? Že jsi stále ten týž nezodpovědný kluk. Tak mi řekněte, jak jinak se k vám mám chovat než jako k malým zlobivým klukům?"
Milan se na mně podíval znovu, ale tentokrát už polohlasně vzlykl. Pietro zbledl při zmínce o své matce, která se dozví, jakou ostudu tu udělal. Co ho doma čeká mu bylo nad slunce jasné. Rychle zadrmolil něco ve své mateřštině.
Laura polkla a přeložila:
"Pietro se ptá, jestli je nutné obtěžovat Mirellu s jeho průšvihem. Věří, že by se to dalo vyřešit i s vámi."
I Milan našel řeč:
"Mami.... oba zasluhujeme trest......"
Přikývla jsem a řekla:
"Teď se oba seberte a běžte na zahradu a každý si utrhne asi pět proutků na metlu."
Oba mládenci vyšli ven a já se podívala na děvčata. Způsobně seděly za stolem a čekaly na další vývoj situace.
Kluci venku zatím stáli u vzrostlého keře a odlamovali dlouhé, tenké proutky. Jeden jak druhý se snažil tvářit statečně, ale jejich tiché povzdechnutí je brzy zradilo. Pietro, který vůbec netušil, co takový výprask metlou obnáší, nakonec nevydržel a Milana se zeptal:
"Jaké to je?"
Milan se nevesele pousmál:
"Nechci tě strašit, ale děs. Klidně bych to vyměnil i za tátův řemen."
Pietro nápadně pobledl ve tváři. Pak se oba s notným vzdycháním a proutky v ruce pomalu vraceli do domu. Na chodbě Milan věnoval Pietrovi kousek provázku a ukázal mu, jak se metla váže. Napětí mezi nimi by se dalo krájet. Společně pak vešli, co noha nohu mine, do kuchyně a podali mi metly. Zkontrolovala jsem, aby byly stejné a žádný z kluků se necítil poškozen.
Pak jsem si dala ruce do klína a s hlubokým povzdechem jsem pravila:
"Nedělá mi to žádnou radost, chlapci, když vám musím nařezat, ale víte sami, že když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém. Kolikrát jsem vás od včerejška žádala, abyste se chovali slušně? Jenže vy, dokud nemáte vidinu rákosky před sebou, tak prostě budete škodit bez ohledu na naše prosby i hrozby. Ale ujišťuji vás, že to, co zažijete dnes, to jste ještě nezažili a dokud se vám moje domluva nevštípí do hlavy jaksepatří..... Připravte se chlapci na výprask."



Mládenci měli slzy na krajíčku už jen při mém domlouvání. Rozuměli mi a věděli, že to, co provedli, zasluhuje přísné potrestání. Pietrovi se trochu ulevilo, když jsem mu slíbila, že se prozatím Mirelle zmiňovat nebudu, ale vzápětí, když jsem jim oběma pokynula prstem, aby přišli blíž, podklesla pod ním kolena. Neuměl si představit, jak obstojí se ctí před námi všemi, nehledě na to, že v životě takový výprask nedostal a už pouhá Milanova zmínka o tom, že je to příšerné, ho děsila. V hloubi duše si nadával do zatracených idiotů, protože věřil, že celou návštěvu absolvuje tak, aby v nás zanechal jen ten nejlepší dojem. Průšvih, který udělal, ho zahanboval. Nevadilo mu ani tak to, že se opil a že mu bylo druhý den špatně, ale styděl se při pomyšlení, že jsme ho musely hledat, že někde nechal kolo, které mu nepatřilo, že nás vystrašil a zklamal, že všechna předsevzetí hodil za hlavu po druhém panáku kořalky a bylo mu jedno, že se o něho bojíme.
Milan byl na tom stejně. Už dlouho byl poměrně vzorný a téměř sám sobě klepal na  rameno, jak se umí skvěle chovat a najednou provede takovou klukovinu, že by se nejraději propadl hanbou sto sáhů pod zem. Červenal se při pomyšlení, že jeho vinou bude bit i Pietro, styděl se podívat do očí nejen mně, ale i Veronice a Lauře. A v neposlední řadě měl strach. Metlu znal jen z vyprávění bráchů, sám se s ní dosud naštěstí seznámit nemusel. Dnes se vše změní. A nejen on zakusí, podle Jardova vyprávění, největší muka ve svém životě, ale spolu s ním i Pietro. Bleskla mu hlavou myšlenka, jestli se neztrapní, jestli nebude natolik zbabělý, že i přes kamarádovu přítomnost bude prosit. Netušil, že Pietrovi se v duši odehrává podobná scéna, zda bude schopen ustát se ctí výprask metlou, zda stejně jako doma nebude vyvádět už jen proto, aby si zkrátil bití.
Stáli přede mnou a bylo vidět, jak se jim třesou nohy. Jejich oči neklidně bloudily pohledem na metly, položené na stole, cítili v zádech dychtivé a napjaté pohledy svých manželek, viděli můj přísný a smutný výraz. A pak jsem vyřkla konečný ortel:
"Milane, i když se sluší dát návštěvě přednost, tentokrát si myslím, že dáme etiketě vale. Pojď ke mně a podej mi metlu."
Milan pobledl v obličeji ještě víc. Věděl, že hodina trestu udeřila.
Natáhl se pro svou metlu, která byla o něco hrubší než ta Pietrova, podal mi jí a čekal na pokyn.
"Stáhni si kalhoty i trenýrky a ohni se přes stůl" řekla jsem mu a Milan sklopil oči,aby si mohl rozepnout kalhoty. Když povolil knoflík a kalhoty mu samovolně sjely ke kotníkům, upřel na mne svůj pohled a tiše zašeptal:
"Odpusť mi to, prosím......"
Dál se nedostal. Z očí mu vytryskly dvě velké slzy a začaly se mu kutálet po tvářích. Pak si přitiskl dlaně na obličej a přes ně bylo slyšet jeho tiché vzlykání. Věděla jsem moc dobře, jak mu moje slova rvala duši na kousky a tušila jsem, co se mu odehrává v hlavě. Trest ale musel být vykonán.
Popotahující a poplakávající Milan se ohnul přes stůl a oběma rukama si stáhl trenýrky ke kolenům. Pak se pevně prsty zaklesnul do hrany stolu a pevně zavřel oči.
Stoupla jsem si k němu a než jsem se rozpřáhla metlou, podívala jsem se na Pietra. Byl úplně v šoku. Milanova reakce v něm vyvolala třes rukou, má slova jím projížděla jako nůž, metla se v mých rukách měnila na děsivý nástroj. Když pak metla dopadla Milanovi na vyšpulený zadek a zanechala za sebou několik červených neuspořádaných proužků a Milan se prudce prohnul v zádech a zasyčel jako píchlá pneumatika, bylo Pietrovi jasné, že tohle neustojí ani omylem.
Metla pozvolna měnila Milanův světlý zadek na rudý. Proužky se navzájem překrývaly, metla dopadala střídavě na zadek, boky i stehna a Milanovi přeskakoval od nářku hlas. Netušil, kolikrát jsem ho už udeřila a netušil, kolikrát to ještě bude. Vnímal jen ostrou štípavou bolest, která ho ovládala až ke konečkům prstů. Ačkoliv se snažil sebevíc, nedokázal být potichu. Vybičované emoce, zjitřené mým domlouváním, pocit provinění i studu, zahanbení před ostatními i sebou samým na něho bylo moc. Nesnažil se ani uhýbat. Jen se pevně držel stolu a brečel nahlas.



Teprve, když svist metly utichl, otočil na mne své pomněnkové oči, vykoupané v slzách a ujistil se pohledem, že už ten děsivý výprask skončil a že už to má za sebou. Dovolila jsem mu, aby se mohl schoulit Veronice do náruče a nechat se hladit po vlasech a konejšit.
Na řadu měl přijít Pietro.
Laura už ani nemusela překládat. Slovům:
"Tak pojď Pietro a kalhoty dolů"
rozuměl víc než dobře, stejně jako gestu, které jsem udělala. Napodobil Milana a podal mi ze stolu svou metlu, spletenou z velmi tenkých proutků. Pak si s povzdechnutím rozepnul džíny a spolu s trenkami je spustil dolů. A ohnul se přes stůl. I on, stejně jako Milan, sevřel rukama okraj stolu a ještě než pocítil poprvé metlu na kůži, tiše řekl:
" Per favore, devo essere severamente punito..."
Od okna se ozvalo Lauřino chichotavé:
"No tak to jsem zvědavá...... Pietro říká, abyste ho nešetřila."
"Nebudu" slíbila jsem oběma a přišpendlila jsme metlu Pietrovi na holý zadek.



Štípavá prudká bolest ho překvapila. První ránu ustál jen se široce otevřenýma očima a hlasitě oddechoval. Metla se však teprve začala rozjíždět. To, co prožil během těch několika minut, co mu metla vrývala do kůže bolestné připomenutí svého prohřešku, byl očistec v pravém slova smyslu. Pietro okamžitě pochopil, že tady jde veškeré sebezapření a veškerá hrdost stranou. Že i když si rozkouše rty do krve, přesto nezabrání svému hlasu, aby nářkem nevyjádřil všechno, co se v něm hromadilo. Došlo mu, že i když křičí - no mamma no, per favore-že mu to není nic platné, že se nad ním nesmiluji a že dokud nedostane pořádně na zadek, že ho nepustím. Překvapilo ho, jak děsivě bolí švihnutí metlou přes boky nebo přes stehna. Nedokázal zabránit ani slzám. A jakmile mu z hnědých očí vytryskly slzy a skanuly na stůl, začalo se mu na duši ulevovat. Nakumulované napětí, strach, pocit viny i bolavá hlava byly najednou pryč. Pietro brečel jako školák a bylo mu to jedno. Mnohokrát musel zahnat nutkání si rukama ochránit zadek před dalším bitím a když měl konečně výprask za sebou, zůstal ještě chvíli v nedůstojné poloze a snažil se vyplakat ze sebe všechno špatné.
I on se nechal od své manželky obejmout a nechal si otřít slzy z tváří.
Když se oba uklidnili a už jen popotahovali, přistoupili ke mně a obejmuli mně. Najednou, oba dva. Málem mi vyrazili dech, jak prudce mne sevřeli. Použila jsem obě ruce, abych je pohladila po vlasech a řekla:
"Teď si běžte společně kleknout do kouta a přemýšlejte nad tím, jestli vám ten průšvih za seznámení s metlou stál.



Holky se tiše odebraly ven. Já postavila na sporák ten největší kastrol, jaký jsem doma měla a začala vařit můj vyhlášený gulášek. Když jsem se pak podívala do kouta pod okno, oba kluci tam svorně klečeli vedle sebe, hladili si pozvolna nabíhající švihance a jejich červené prdelky zářily z přítmí kouta jako dva semafory.
Když se Josef dostavil na oběd a všiml si, jak si kluci převelice opatrně zapínají kalhoty, chytil se za hlavu:
"Kriste pane, ta ženská nenechá na pokoji snad nikoho.... Já bych fakt rád poznal člověka, kterému jsi ještě nenařezala!"

pokračování příště....