Příběh sto dvacátý šestý - Zapomenutá maminka
Laura i Pietro žili poklidně ve větším městě na jihu Itálie, měli vcelku harmonické manželství a téměř nic nekalilo jejich spokojenost. Dům, ve kterém bydleli, obývali Pietrovi rodiče a zejména tchyně vládla rodině rukou silnou, ale spravedlivou.
Laura byla holka divoká, nezkrotná a nejednou jí musel Pietro krotit svým řemenem, aby se uklidnila.
Sám se rád předváděl jako hlava rodiny, kterou musí Laura poslouchat, ale stačilo, aby se na chodbě ozval hlas jeho mamma a mladý pán poněkud znejistěl. Měl svou matku velmi rád, to ostatně Laura také, protože paní Mirella jí brala jako vlastní krev a jako tu pravou nevěstu pro jejího syna. Nebyly mezi nimi žádné třecí plochy, protože to by si prostě ani Laura a dokonce ani Pietro nedovolili. On sám sice sem tam na matku žehral, že je to generál a že pořád něco chce, ale do očí by jí to neřekl ani kdyby mu za to platili.
Stalo se jednou, že Laura zase překročila společensky únosnou mez a Pietro jí doma pořádně seřezal prdelku řemenem. Laura pak byla jako obvykle pár dní velmi hodná a zvlášť při sedání si připomínala, že se má slušně chovat.
Za pár dní se ale karta obrátila. Mamma Mirella potřebovala navštívil svého lékaře v nemocnici a nechat se prohlédnout. Pietro jí tam dovezl a slíbil, že se pro ní odpoledne zastaví a odveze jí domů. Dokonce se domluvili na určitou hodinu, protože oba mladí měli navečer odjet do Říma k přátelům.
Jak to tak bývá, Pietro během dne úplně vypustil z hlavy, že se má pro matku zastavit, dojel z práce domů, převlékl se a oba za chvilku seděli v autě a hasili si to po autostrádě do Říma. Byli už hezký kus za městem, když se ozval telefon. Pietro otráveně požádal Lauru, aby telefon zvedla, že nebude nikde stavět.
Ze sluchátka se ozval Mirellin sytý hlas:
"Kde ten Pietro u všech všudy trčí??
Laura, která netušila, co měl nebo neměl Pietro udělat, jí oznámila polohu a ihned si musela dát telefon dál od ucha, aby jí Mirellin hlas neprotrhl bubínek. Pietro měl v obličeji barvu nedozrálé pšenice a na nejbližším sjezdu otočil auto k domovu. Laura se tomu podivila a tlumočila tchyni Pietrovu gestikulaci, že už jsou na cestě. Mirella do telefonu halasně oznámila, že se vzala taxíka a že ze všeho nejvíc touží si se synem popovídat z oka do oka. Pietro tedy vyrazil zpět k domovu.
Domů dojeli mlčky, Laura nevěděla, co říci a její manžel chvílemi bohapustě klel a chvílemi se propadal do trudomyslnosti. Když dorazili domů, požádal Pietro už docela krotce Lauru, aby zavolala přátelům, že se nejspíš poněkud zdrží a odhodlaně vykročil k té části domu, kterou obývali jeho rodiče. Laura telefonovala.
Když přišla pak do pokoje, odkud zněl Mirellin hlas, naskytl se jí obrázek, jaký dosud neviděla.
Pietro stál před svou matkou jako ztělesněné utrpení a poslouchal kázání, které by se dalo shrnout do toho, jak je nezodpovědný, dělá si co chce, není na něj spolehnutí a ona s ním má jen trápení. Pietro měl jednu tvář nápadně červenější, což si Laura vyložila, jako že přišla o pěknou facku, kterou její manžel od matky schytal. Pokračování se teprve chystalo.
Pietro totiž ze začátku odmlouval, matka na něho ječela jako polnice, oba rozhazovali rukama, takže připomínaly větrné mlýny a atmosféra nepříjemně houstla. Nakonec se Mirella vytočila natolik, že otevřela komoru, která sloužila jako spíž a vytáhla odtud - klepáč na koberce. Laura polkla a Pietro na matku vytřeštil oči:
"Too nemůžeš myslet vážně....?"
Gesto jeho matky, kterým si ho volala k sobě, bylo víc než výmluvné. Laura stála s otevřenou pusou a sledovala nevídané divadlo. Oba odešli do kuchyně, ale dveře zůstaly otevřené - kdoví, zda nevědomky nebo schválně. Laura se po špičkách připlížila jako indián na válečné stezce až ke dveřím a škvírkou sledovala, co se uvnitř děje. Pietro si právě rozepínal kalhoty a Laura si nemohla nevšimnout, jak zoufale se u toho tváří. Sama pořád nemohla uvěřit tomu, co vidí. Její velký dospělý manžel, kterého milovala pro jeho rozhodnost, dostane na zadek jako malý kluk od své matky? To je jistě jen sen a ona se z něho co nevidět probudí.
Neprobudila se. Cinkla přezka řemene, který Pietro nosil v džínách a kalhoty sjely až ke kotníkům. Ještě jeden prosebný pohled k matce a pak šly dolů i trenýrky. A následovalo potupné ohnutí se přes kuchyňský stůl. Pietro se pevně chytil okraje stolu, až mu klouby na prstech zbělaly a zavřel oči. Celé tělo měl napjaté a očekával první úder.
Matka se za ním rozkročila, napřáhla klepáč..... a udeřila.
Vzduch rozřízlo hlasité zaskučení a ostré plesknutí klepáče o Pietrův nastavený zadek. Matka se rozpřahovala pomalu, ale zkušeně a silně, každá rána dopadla Pietrovi na zadek s razancí kovářského kladiva a mladý pán nejen že se snažil prsty rozdrolit okraje stolu na piliny, ale kopal navíc nohama jako jankovitá kobyla. Z úst se mu linul nářek. Ačkoliv do sebe vstřebával neskutečně ostrou bolest, vnímal pocit, že mu zadek hoří. Do myšlenek , že už další ránu prostě nevydrží, mu probleskla otázky, co tomu proboha řekne Laura? Musí ho slyšet, byl si vědom, že křičí nahlas. Jak se jí podívá do očí? Není to ani týden, co jí sám nařezal a teď je to on, kdo dostává potupný výprask. Tohle se mu přihodilo naposledy, když studoval, teď už je přeci dávno dospělý. Myšlenky mu vířily v hlavě a do toho neúnavně padaly další rány. Po nějaké dvacáté ráně už bylo Pietrovi celkem jedno, kdo všechno slyší jeho nářek, jen si přál, aby matka s výpraskem už přestala.
Klepáč dopadl na jeho rudý sešvihaný zadek ještě asi desetkrát a matka mu poručila, aby se zvedl. Pietro velmi rád poslechl a s rukama na hořícím zadku na ní upřel oči, vykoupané v slzách.
Matka s uspokojením podotkla, že doufá v jeho nápravu a že bude ještě půl hodiny o své hlouposti a drzostech přemýšlet a ukázala mu směrem do kouta. Pietro šel bez odporu. Věděl moc dobře z minulosti, že sebemenší odpor by měl za následek nový výprask, který by vzhledem ke svému fatálnímu stavu přežil ve zdraví asi jen stěží. Stoupl si do kouta, oběma rukama si hladit fialovějící šrámy na zadku, chvílemi je ukázněně držel za hlavou a polohlasně popotahoval.
Matka vyšla z kuchyně a málem se s Laurou srazila. Jejich pohledy se setkaly. Laura hleděla na svou tchyni fascinovaně a ohromeně, Mirella se mírně pousmála a řekla jí:
" Víš, jaký je nejlepší recept na šťastné manželství?"
Laura zavrtěla hlavou.
"Pokud před sebou nemáte žádné tajnosti. Vzájemná důvěra je to nejsilnější pouto lásky. A protože už víš, jak jsem své děti vychovávala, běž za Pietrem a utěš ho. Tvá podpora mu bude milá."
Vzájemná důvěra se buduje těžce a velmi snadno se ztrácí. Je to jako váza, která se rozbije na střepy. I když jí slepíte, už nikdy nebude taková, jako bývala.
Otevřte svá srdce jeden druhému a dejte si nahlédnout do svých komnat, kde skrýváte svá tajemství. Tam, kde je tolerance, nehrozí, že byste si neporozuměli.
A kdyby přeci jen došlo k nepochopení - jsem tu a jsem připravená vám pomoci a poradit.
Chce to jen chtít naslouchat a chápat.
Laura byla holka divoká, nezkrotná a nejednou jí musel Pietro krotit svým řemenem, aby se uklidnila.
Sám se rád předváděl jako hlava rodiny, kterou musí Laura poslouchat, ale stačilo, aby se na chodbě ozval hlas jeho mamma a mladý pán poněkud znejistěl. Měl svou matku velmi rád, to ostatně Laura také, protože paní Mirella jí brala jako vlastní krev a jako tu pravou nevěstu pro jejího syna. Nebyly mezi nimi žádné třecí plochy, protože to by si prostě ani Laura a dokonce ani Pietro nedovolili. On sám sice sem tam na matku žehral, že je to generál a že pořád něco chce, ale do očí by jí to neřekl ani kdyby mu za to platili.
Stalo se jednou, že Laura zase překročila společensky únosnou mez a Pietro jí doma pořádně seřezal prdelku řemenem. Laura pak byla jako obvykle pár dní velmi hodná a zvlášť při sedání si připomínala, že se má slušně chovat.
Za pár dní se ale karta obrátila. Mamma Mirella potřebovala navštívil svého lékaře v nemocnici a nechat se prohlédnout. Pietro jí tam dovezl a slíbil, že se pro ní odpoledne zastaví a odveze jí domů. Dokonce se domluvili na určitou hodinu, protože oba mladí měli navečer odjet do Říma k přátelům.
Jak to tak bývá, Pietro během dne úplně vypustil z hlavy, že se má pro matku zastavit, dojel z práce domů, převlékl se a oba za chvilku seděli v autě a hasili si to po autostrádě do Říma. Byli už hezký kus za městem, když se ozval telefon. Pietro otráveně požádal Lauru, aby telefon zvedla, že nebude nikde stavět.
Ze sluchátka se ozval Mirellin sytý hlas:
"Kde ten Pietro u všech všudy trčí??
Laura, která netušila, co měl nebo neměl Pietro udělat, jí oznámila polohu a ihned si musela dát telefon dál od ucha, aby jí Mirellin hlas neprotrhl bubínek. Pietro měl v obličeji barvu nedozrálé pšenice a na nejbližším sjezdu otočil auto k domovu. Laura se tomu podivila a tlumočila tchyni Pietrovu gestikulaci, že už jsou na cestě. Mirella do telefonu halasně oznámila, že se vzala taxíka a že ze všeho nejvíc touží si se synem popovídat z oka do oka. Pietro tedy vyrazil zpět k domovu.
Domů dojeli mlčky, Laura nevěděla, co říci a její manžel chvílemi bohapustě klel a chvílemi se propadal do trudomyslnosti. Když dorazili domů, požádal Pietro už docela krotce Lauru, aby zavolala přátelům, že se nejspíš poněkud zdrží a odhodlaně vykročil k té části domu, kterou obývali jeho rodiče. Laura telefonovala.
Když přišla pak do pokoje, odkud zněl Mirellin hlas, naskytl se jí obrázek, jaký dosud neviděla.
Pietro stál před svou matkou jako ztělesněné utrpení a poslouchal kázání, které by se dalo shrnout do toho, jak je nezodpovědný, dělá si co chce, není na něj spolehnutí a ona s ním má jen trápení. Pietro měl jednu tvář nápadně červenější, což si Laura vyložila, jako že přišla o pěknou facku, kterou její manžel od matky schytal. Pokračování se teprve chystalo.
Pietro totiž ze začátku odmlouval, matka na něho ječela jako polnice, oba rozhazovali rukama, takže připomínaly větrné mlýny a atmosféra nepříjemně houstla. Nakonec se Mirella vytočila natolik, že otevřela komoru, která sloužila jako spíž a vytáhla odtud - klepáč na koberce. Laura polkla a Pietro na matku vytřeštil oči:
"Too nemůžeš myslet vážně....?"
Gesto jeho matky, kterým si ho volala k sobě, bylo víc než výmluvné. Laura stála s otevřenou pusou a sledovala nevídané divadlo. Oba odešli do kuchyně, ale dveře zůstaly otevřené - kdoví, zda nevědomky nebo schválně. Laura se po špičkách připlížila jako indián na válečné stezce až ke dveřím a škvírkou sledovala, co se uvnitř děje. Pietro si právě rozepínal kalhoty a Laura si nemohla nevšimnout, jak zoufale se u toho tváří. Sama pořád nemohla uvěřit tomu, co vidí. Její velký dospělý manžel, kterého milovala pro jeho rozhodnost, dostane na zadek jako malý kluk od své matky? To je jistě jen sen a ona se z něho co nevidět probudí.
Neprobudila se. Cinkla přezka řemene, který Pietro nosil v džínách a kalhoty sjely až ke kotníkům. Ještě jeden prosebný pohled k matce a pak šly dolů i trenýrky. A následovalo potupné ohnutí se přes kuchyňský stůl. Pietro se pevně chytil okraje stolu, až mu klouby na prstech zbělaly a zavřel oči. Celé tělo měl napjaté a očekával první úder.
Matka se za ním rozkročila, napřáhla klepáč..... a udeřila.
Vzduch rozřízlo hlasité zaskučení a ostré plesknutí klepáče o Pietrův nastavený zadek. Matka se rozpřahovala pomalu, ale zkušeně a silně, každá rána dopadla Pietrovi na zadek s razancí kovářského kladiva a mladý pán nejen že se snažil prsty rozdrolit okraje stolu na piliny, ale kopal navíc nohama jako jankovitá kobyla. Z úst se mu linul nářek. Ačkoliv do sebe vstřebával neskutečně ostrou bolest, vnímal pocit, že mu zadek hoří. Do myšlenek , že už další ránu prostě nevydrží, mu probleskla otázky, co tomu proboha řekne Laura? Musí ho slyšet, byl si vědom, že křičí nahlas. Jak se jí podívá do očí? Není to ani týden, co jí sám nařezal a teď je to on, kdo dostává potupný výprask. Tohle se mu přihodilo naposledy, když studoval, teď už je přeci dávno dospělý. Myšlenky mu vířily v hlavě a do toho neúnavně padaly další rány. Po nějaké dvacáté ráně už bylo Pietrovi celkem jedno, kdo všechno slyší jeho nářek, jen si přál, aby matka s výpraskem už přestala.
Klepáč dopadl na jeho rudý sešvihaný zadek ještě asi desetkrát a matka mu poručila, aby se zvedl. Pietro velmi rád poslechl a s rukama na hořícím zadku na ní upřel oči, vykoupané v slzách.
Matka s uspokojením podotkla, že doufá v jeho nápravu a že bude ještě půl hodiny o své hlouposti a drzostech přemýšlet a ukázala mu směrem do kouta. Pietro šel bez odporu. Věděl moc dobře z minulosti, že sebemenší odpor by měl za následek nový výprask, který by vzhledem ke svému fatálnímu stavu přežil ve zdraví asi jen stěží. Stoupl si do kouta, oběma rukama si hladit fialovějící šrámy na zadku, chvílemi je ukázněně držel za hlavou a polohlasně popotahoval.
Matka vyšla z kuchyně a málem se s Laurou srazila. Jejich pohledy se setkaly. Laura hleděla na svou tchyni fascinovaně a ohromeně, Mirella se mírně pousmála a řekla jí:
" Víš, jaký je nejlepší recept na šťastné manželství?"
Laura zavrtěla hlavou.
"Pokud před sebou nemáte žádné tajnosti. Vzájemná důvěra je to nejsilnější pouto lásky. A protože už víš, jak jsem své děti vychovávala, běž za Pietrem a utěš ho. Tvá podpora mu bude milá."
Vzájemná důvěra se buduje těžce a velmi snadno se ztrácí. Je to jako váza, která se rozbije na střepy. I když jí slepíte, už nikdy nebude taková, jako bývala.
Otevřte svá srdce jeden druhému a dejte si nahlédnout do svých komnat, kde skrýváte svá tajemství. Tam, kde je tolerance, nehrozí, že byste si neporozuměli.
A kdyby přeci jen došlo k nepochopení - jsem tu a jsem připravená vám pomoci a poradit.
Chce to jen chtít naslouchat a chápat.
Komentáře
Okomentovat