Příběh sto dvacátý pátý - Na návštěvě u Mirelly
Vždycky jsem si přála navštívit jih Itálie, poněvadž do Benátek a do Bibione jezdí dneska každý. Nebylo mi ale nikdy dopřáno, protože s hejnem paviánů za zády bych si netroufla vyjet ani za hranice našeho okresu, natož do ciziny. Jen jednou jsem zkusila vyrazit se sestrou Karlou a jen několika vybranými jedinci na Slovensko a myslím, že si nás tam pamatují dodnes.
Když k nám jednou dorazil Milan s Veronikou, řekla mi moje nevěsta, že dostali nabídku od Veroničiny bývalé spolužačky, která se provdala do Itálie, aby jí a jejího manžela přijeli navštívit. Veronika mně zcela překvapivě nepožádala o hlídání svých ratolestí, ale zda bychom si s Josefem nechtěli udělat výlet s nimi a strávit tam pár dní. Což o to, já byla svolná hned. Josef ale odmítl s poukázáním na svůj handicap v podobě věčně bolavých zad a odůvodněním, že by tak dlouhou cestu asi nepřežil. Nicméně netrval na tom, abych mu věrně stála u boku a po nezbytných formalitách v podobě dávno prošlého pasu, zajištění ubytování v krásném hotýlku přímo ve městě ( přece se nenakvartýruju k někomu, koho jsem v životě neviděla) a zjištění, že nemám co na sebe a v předloňských plavkách vypadám jako sněhulák, jsem si sbalila a za nějaké dva týdny už mne Milan s Veronikou unášeli vstříc slunné Itálii.
Itálie sama o sobě mne okouzlila. Jak jsme projížděli jednotlivými provinciemi, kochali se krásou měst a jejich památek, italský venkov nám vzal dech. Město, ve kterém Veroničina spolužačka s manželem a jeho rodiči žila, bylo asi 50 kilometrů od moře, ale obtékalo ho několik řek, město mělo své říční kanály, nádhernou katedrálu a malebné obrovské náměstí, spoustu maličkých kaváren, taveren a obchodů se suvenýry, takže jsme po ubytování ihned vyrazili do víru velkoměsta. Trvalo nám tři dny, než jsme jakžtakž shlédli nejvýznačnější památky. Veronika si hned druhý den odskočila navštívit kamarádku, další den už sebou táhla Milana a potom se omluvili, že mne nechají jeden den samotnou v cizím městě, že jsou k nim pozvaní do letního sídla na pobřeží a že se vrátí pravděpodobně pozdě v noci. Nedělalo mi to žádné problémy, pocourala jsem si v zapadlých uličkách, kde jsem objevovala umělecké a řemeslné dílny, zašla si na oběd do restaurace, kde měli převážně rybí speciality, nechala se zlákat na prohlídku vodního hradu, odpoledne na hotelu jsem si zašla do sauny, ke kadeřnici, na kosmetiku a na masáže a večer mne zastihl, jak upíjím u baru naproti přes ulici sklenku silného italského červeného vína a zdá se mi, že neexistuje krásnější místo na světě než na kterém se zrovna nacházím. S úsměvem jsem dokonce pár minut poslouchala drmolivý monolog nějakého seladona, než mi pikolík anglicky vysvětlil, že ten pán hledá dámu na noc. Úsměv se ihned vytratil a seladon byl obdařen jedním z mých hodně výhrůžných pohledů, před kterým moji synové prchali na stromy a zalézali pod zem. Dala jsem číšníkovi tučné spropitné a kopla do sebe zbytek skleničky na ex. Na třetí skleničku mne pozval číšník sám a večer nám uběhl v družné zábavě, když mi lámanou angličtinou vyprávěl veselé historky o městě a jeho obyvatelích a já ho naopak seznamovala s českým folklorem.
Veronika s Milanem se mezitím bavili stejně královsky. Laura a Pietro byli milí hostitelé, oba mládenci si rychle padli do oka, sotva poznali, že mají oba stejně rádi alkohol, dobré jídlo, pohodlí a krásné ženy. Večeře se pak odehrávala na nádherné terase, odkud bylo vidět na moře, okolo domu rostly olivovníky, které svými šedozelenými listy tiše šuměly ve větru, cypřiše a piniové borovice, skalnaté úbočí vedoucí k moři házelo odlesky zapadajícího slunce, od moře sem občas zavál poryv slaného vzduchu a všude byl klid a mír. Večeři pořádali Pietrovi rodiče a především paní Mirella byla úctyhodná osobnost, ze které vyzařovala důstojnost a rozhodnost. Milan si při pohledu na ní vzpomněl na mne a omluvil se, že si jde zatelefonovat. Telefonát byl stručný a krátký, oznámila jsem Milanovi, že se mám jako královna ze Sáby, obletovaná číšníkem a že mne rozhodně nemusí kontrolovat, jestli jsem ještě naživu. Milan odvětil, že by v tomto směru o mne neměl strach, ani kdyby mne zanechal uprostřed Sahary obklopenou skupinou bezohledných beduínů, protože by mne našel nejspíš ve chvíli, kdy bych poslednímu z nich dávala ručně na srozuměnou, jak se budou k dámám v pokročilém věku chovat, zatímco ostatní si pod dlouhými haiky třou bolavý zadek. Oznámila jsem mu, že je trapný a oba jsme se tomu zasmáli.
Když se Milan vrátil mezi ostatní, omluvil se ještě jednou s vysvětlením, že volal stařičké matičce a Veronika ho pod stolem kopla do nohy s podotknutím, že by si mi to říci do očí nedovolil, zatímco Laura čile jejich poznámky překládala zbytku rodiny. Milanovi neušlo, že se madam Mirella podívala na svého urostlého syna a její pohled maličko zpřísněl, ale i zněžněl. Načež Pietro sklopil zrak a pečlivě se začal věnovat jídlu.
Jelikož Milan i Veronika svým chováním ukázali, že je mohu bez obav pouštět mezi lidi, byli oba pozváni i na druhý den. Z následné konverzace vyplynulo, že není slušné nechávat matku rodu samotnou v hotelu, když už se s nimi harcuju přes půl Evropy, ale že by se rádi ještě před odjezdem navštívili. Laura pohovořila s manželem i s rodiči a já obdržela pozvání na kávu a seznámení.
Seznámení se konalo hned druhý den odpoledne. Milan s Veronikou mne představili nejdřív Lauře a Pietrovi, kterého jsem evidentně přivedla do rozpaků, když jsem mu stiskla ruku silou dřevorubce a několik vteřin jsme se poměřovali očima. Pak to vzdal a byla jsem obřadně uvedena do domu, kde již čekala Pietrova matka a nastalo velmi bouřlivé seznamování dvou mamma. Obě jsme si ihned porozuměly a brzy nám to šlo i bez neustálého Lauřina překládání, míchaly jsme angličtinu s italštinou a češtinou, ale pranic nám to nevadilo. Oba dívky si sedly k nám, ucucávaly kávu a ládovaly se zákusky a vypomáhaly s konverzací. Pietro i Milan se rychle vytratili řkouc, že nebudou překážet a Pietro vzal Milana do garáže, kde se mu pochlubil dvěma krásnými motorkami. Slovo dalo slovo a oba pánové si vyrazili na malou okružní jízdu po pobřeží, ale místo západu slunce obdivovali po cestě místní bary. Sklenka tady a sklenka tuhle a než se nadáli, měli v sobě každý aspoň tři decky. Takže rychle domů, než se dámy vykecají a začnou se po nich shánět.
Rychle a zběsile by se dal nazvat jejich návrat a toho si bohužel všimli i policisté, kteří do té doby lelkovali u silnice a čuměli pánubohu do oken. Když okolo nich profrčely dvě motorky ne zrovna podle předpisů, nelenili, nasedli na své oplechované oře a vyrazili za nimi. Dohnali oba mládence poměrně rychle a hned nastalo úřední jednání s kontrolou dokladů, diskuzí o nepřiměřené jízdě a nakonec došlo i na alkoholtester. A to byl konec.... Nadýchali oba, samozřejmě. Nebylo to nijak moc, ale na pořádný průšvih to stačilo. Policisté na sebe jen mrkli a začali vypisovat pokutový blok. Milan i Pietro jen stáli se svěšenými hlavami a každému z nich se v ní honil téměř stejný scénář - jak tohle doma vysvětlí? Motorky budou muset nechat na místě, navíc zaplatit astronomickou pokutu, za chvíli se bude doma podávat večeře a to nestihnou, ani kdyby měli křídla. Nepřijít včas na společenskou večeři, která se podává na počest návštěvy - to je jako se vyčůrat na pomník národního hrdiny.
Dopadlo to přesně tak, jak se oba obávali, že to dopadne.
Večeři prošvihli o víc jak hodinu. Dorazili, když se už na terase podávala káva a zákusky. Všechny čtyři jsme na ně dívaly jako vrahové s jasným úmyslem je bestiálně sprovodit ze světa. Kluci netušili, že před večeří po nich byla velká sháňka, oba mobily zůstaly doma, aby je po cestě nevytratili. Netušili, že Mirella svého syna tisíckrát proklela, že s Laurou připravily opravdu vynikající večeři, aby hosty uctily a teď taková ostuda, oba jsou bůhví kde, večeře se má podávat... jak to proboha Veronice i mně vysvětlí? Netušily, že my dvě nebazírujeme na společenských pravidlech, pro ně to byla neskutečná pohana, jako kdyby jim někdo dal políček. Večeře se odehrála v jakžtakž společenském duchu, Laura i Veronika švitořily a staraly se o zábavu, ale mně i Mirelle se na čele usazovaly temné mraky. Měly jsme o ty dva kluky strach, ale také velkou zlost. Měla jsem jen jedno přání. Být co nejdřív doma a tak si to s Milanem vyřídit, že na takovéhle zakončení dovolené do smrti nezapomene. Bylo mi jasné, že v hotelu ho seřezat nemůžu, to by nás taky mohli vyhostit a to by mi tak ještě chybělo ke štěstí.
Oba hříšníci se připlouhali na terasu, když zrovna Laura dolévala své tchyni kávu. Lekla se tak, že jí málem polila. Mirella se postavila, odložila šálek na stůl a velice přísně se na syna podívala. Nezůstala jsem za ní pozadu a tiše na Milana zasyčela:
"Počkej doma, neřáde jeden!!"
Milan plaše zamrkal očima za skly brýlí a věděl moc dobře, že se na zpáteční cestu vůbec nebude těšit.
Pietro stál před svou matkou jako oukropeček. Když jsem ho poznala, byl to sebevědomý mladý muž, který zná taková slova jako zodpovědnost a teď najednou tu stál kluk, který se zajíkavě omlouval své matce za to, co provedl. Mirella mu ani nedala možnost dokončit větu a řekla mu ( jak mi vzápětí tiše přeložila Laura):
"Non voglio sentire nessuna scusa, hai fatto vergogna a tutta la nostra famiglia di fronte ai nostri ospiti. Questo è imperdonabile. Sai cosa accadrà ora... (Nechci slyšet žádné výmluvy, zostudil jsi celou naší rodinu před svými hosty. To je neodpustitelné.Jistě víš, co se teď stane)"
Pietro zbledl jako papír a sepjal před matkou ruce:
"No, mamma, per favore non .... non qui ( Ne, maminko, prosím ne.... tady ne)" To už mi Laura ani překládat nemusela. Obdivně jsem zvedla obočí a pocítila jsem k Mirelle velmi vřelé sympatie. Zatímco Pietro matku odprošoval, naklonila jsem se k Lauře a špitla jí:
"Neudělám nějakou chybu tím, pokud budu chtít svého syna potrestat také?"
Lauře vyletělo obočí někam na temeno hlavy, podívala se s vykulenýma očima na Milana, na Veroniku, na Milana... a pak špitla:
"Myslím, že tím si u mammy získáte ten nejhlubší obdiv."
Mirella rázně přerušila Pietrovu obhajobu a pokynula mu, aby jí následoval. Její syn sklopil hlavu, ale šel poslušně jako beránek za ní. Zvedla jsem se také a kývla prstem na Milana:
"Tak pojď, budeme účtovat!"
Milan zesinal v pravém slova smyslu.
Nejen, že se hodina a minuta jeho trestu přiblížily rychleji než vůbec očekával, ale navíc tady před zraky všech - to přeci nemůžu myslet vážně. Podíval se na mne, ale můj velmi přísný výraz ho přesvědčil, že z tohohle se fakt nevykecá. Pomalu se tedy vydal za mnou. Následovala jsem Mirellu do kuchyně a naše pohledy se setkaly. Rozuměly jsme si absolutně beze slov a její pohled říkal, že jsem udělala tu jedinou možnou správnou věc, kterou jsem udělat měla. Odsunula od stolu dvě židle a na jednu si sedla. Posadila jsem se vedle ní a položila si ruce do klína.
Mirella měla řeč a jak jsem ihned poznala, že Milan velmi dobře rozuměl, co říkala:
"Non ho mai dovuto vergognarmi di me stesso. Oggi sì. Ci sono delle regole in casa mia e tu sai cosa significa." (Ještě nikdy jsem se za sebe nemusel stydět. Dnes ano. A taková hanba se dá smýt jen tím, že tě velmi přísně potrestám. V mém domě platí má pravidla a ty víš, co to znamená.).
Pietro si nedovolil už ani pípnout. Jen přikývnul a odebral se ke kredenci, otevřel jednu skříňku a vyndal odtud k Milanovu zděšení dvě vařečky. Jednu Milanovi podal a mlčky bradou ukázal směrem k nám. Oba se pomalu přiblížili zpět a postavili se zpět na svá místa. Oba byli bledí, když nám podávali vařečky.
Na terase Laura i Veronika osaměly. Když jsme si kluky odvedly do kuchyně, zůstaly dveře otevřené a bylo dobře vidět, jak sedíme na židlích a Milan s Pietrem stojí schlíple nad námi. Dívky se na sebe dívaly a stále tomu nějak nemohly uvěřit. Vždyť ráno jsme se ještě neznali a večer už se společně chystáme svoje syny seřezat.
"Kalhoty dolů" pokynula jsem Milanovi a ten ihned poslechl a začal si rozepínat zip u džín. Pietro se podíval na matku a pak Milana napodobil. Pak se Pietro první ohnul matce přes kolena a kalhoty mu sjely ke kotníkům. Milan si vzdychnul, ale ohnul se také. Jak já tak Mirella jsme jako na povel zbavily své syny boxerek a do kuchyně zasvítily jejich bílé prdelky. Kluci sice měli skloněné hlavy k podlaze, ale přeci jen neodolali, aby se na sebe po očku nekoukli a navzájem zjistili, že ten druhý má pekelný strach.
A pak začal cirkus. Obě vařečky se začaly míhat vzduchem a rytmicky dopadaly na vyšpulené zadky kluků. Několik prvních vteřin, možná minutu, dvě bylo slyšet jen hlasité pleskání vařeček. Veronika i Laura měly uši dlouhé asi jako fenek, aby jim neuniklo první klučičí zakňourání a sázely se, kdo vydrží déle. Jak Milan, tak Pietro ale dělali všechno možné i nemožné, jen aby je nebylo slyšet. Kousali se do rtů, do hřbetů ruky, pevně svírali pusu. Ale nepomohlo to. Mamma Mirella se rozpřáhla pořádně a Pietro vykřikl. Jakoby tím uvolnil stavidlo. Během chvilky místnost naplnilo dvojité klučičí vřískání, křik a pláč. Veronika na terase strouhala Lauře posměšně na prstech mrkvičku, že prohrála. Laura na ní vyplázla jazyk a obě se zasněně zaposlouchaly do nářku, který se linul z kuchyně.
A pak se ozvalo:
"mamma nooon.... per favore...abbastanca...non sono capace di sopportare di piú! ( neee mama.....prosimm.....dost.....nevydržim vííc).
Laura otevřela pusu.
"Nieee, jauuu to nevydržím...jauu mamiii prosiiim, maminko moje dosst.......prosiiiiimmmm.....uz mě nebi prosím ja to už nikdy neudelam mamiii jauuu jauuu....."
Pusu otevřela i Veronika.
Výprask v kuchyni pokračoval bez ohledu na klučičí prosby a nářek, který už bylo slyšet nejméně před dům. Jejich zadky už dávno nabraly nádech ruděfialové barvy. Laura na terase poposedávala, aby viděla, jak její manžel kope nohama a střídavě si jednou i druhou rukou pokouší chránit zadek a cítila, jak vlhne. Dokonce neodolala, aby se nedotkla rozkroku. Veronika na tom byla úplně stejně. Třebaže znala z domova moc dobře Milanova výprasková extempore, věděla, jak dokáže ječet a nebo naopak tiše plakat, znala jeho strach z výprasku i jeho sliby a prosby, tady to bylo nějaké jiné. Neskutečně jí to rozpálilo a najednou si strašně přála, aby teď mohla Milana sevřít v náručí, nechat ho vybrečet se jí na rameni a potom, až se úplně uklidí, se spolu pořádně pomilovat. Neodolala, aby to Lauře nepošeptala do ucha a přitom se dozvěděla, že Laura má tu samou touhu.
Trest byl dokonán. Oba uřvaní kluci se nám svezli z nohou a na kolenou, držíc si seřezaný zadek oběma rukama, vyplakali poslední slzy. Když byli pak dvojhlasně a dvojjazyčně posláni klečet do kouta, bez odporu se sebrali a s kalhoty stále u kotníků se společně odšourali ke dveřím, kde vedle sebe poklekli, tiše popotahovali a hladili si pálící zadky.
Mirella i já jsme se vrátily k děvčatům, které měly stále ještě oči navrch hlavy a nevěřícně zíraly na rudě fialové skvrny, které se pomalu vybarvovaly na zadnicích jejich zákonitých manželů. Znovu jsme si nalily kávu a Mirella požádala Lauru, aby nám znovu dělala tlumočnici. Nenuceně se rozhovořila o tom, jak jsem jí nesmírně potěšila svým přístupem k trestu, jak obdivuje mou techniku a to, že je Milan evidentně dobře vychovaný. Ještě několikrát se nám omluvila za nevhodné chování svého syna a já jí v podobném duchu odpovídala. Po nějaké chvíli se Mirella otočila na Pietra a řekla:
"Basta".
Pietro s námahou vstal a začal se opatrně oblékat, aby se nedotkl bolavých míst na zadku.
I já jsem Milana vysvobodila od klečení:
"Vstaň, obleč se a pojď ke mně".
Milan rád poslechl. Pak ke mně přistoupil a najednou se sehnul, znovu poklekl, poděkoval mi za lekci, kterou jsem mu uštědřila a slíbil mi, že už bude opravdu hodný. A políbil mi ruku, která mu ještě před chvilkou vyráběla na zadku modřiny. Pietro následoval jeho příkladu a i on políbil matce ruku a poděkoval jí za výprask, který pro něho byl velkou lekcí. Jejich manželky už poněkolikáté oněměly.
Večer jsme se na hotel nevrátili. Využili jsme pohostinné náklonnosti mamma Mirelly a strávili noc v jejich domě na pobřeží. Zatímco Milan i Pietro se šly brzy věnovat svým rozdychtěným a roztouženým manželkám a k nám zaznívaly jejich milostné vzdechy, seděly jsme my dvě matky až dlouho do noci na terase, popíjely víno, žhnoucí barvou zapadajícího slunce a mlčely v dokonalém souznění dvou chápajících se duší.
Když k nám jednou dorazil Milan s Veronikou, řekla mi moje nevěsta, že dostali nabídku od Veroničiny bývalé spolužačky, která se provdala do Itálie, aby jí a jejího manžela přijeli navštívit. Veronika mně zcela překvapivě nepožádala o hlídání svých ratolestí, ale zda bychom si s Josefem nechtěli udělat výlet s nimi a strávit tam pár dní. Což o to, já byla svolná hned. Josef ale odmítl s poukázáním na svůj handicap v podobě věčně bolavých zad a odůvodněním, že by tak dlouhou cestu asi nepřežil. Nicméně netrval na tom, abych mu věrně stála u boku a po nezbytných formalitách v podobě dávno prošlého pasu, zajištění ubytování v krásném hotýlku přímo ve městě ( přece se nenakvartýruju k někomu, koho jsem v životě neviděla) a zjištění, že nemám co na sebe a v předloňských plavkách vypadám jako sněhulák, jsem si sbalila a za nějaké dva týdny už mne Milan s Veronikou unášeli vstříc slunné Itálii.
Veronika s Milanem se mezitím bavili stejně královsky. Laura a Pietro byli milí hostitelé, oba mládenci si rychle padli do oka, sotva poznali, že mají oba stejně rádi alkohol, dobré jídlo, pohodlí a krásné ženy. Večeře se pak odehrávala na nádherné terase, odkud bylo vidět na moře, okolo domu rostly olivovníky, které svými šedozelenými listy tiše šuměly ve větru, cypřiše a piniové borovice, skalnaté úbočí vedoucí k moři házelo odlesky zapadajícího slunce, od moře sem občas zavál poryv slaného vzduchu a všude byl klid a mír. Večeři pořádali Pietrovi rodiče a především paní Mirella byla úctyhodná osobnost, ze které vyzařovala důstojnost a rozhodnost. Milan si při pohledu na ní vzpomněl na mne a omluvil se, že si jde zatelefonovat. Telefonát byl stručný a krátký, oznámila jsem Milanovi, že se mám jako královna ze Sáby, obletovaná číšníkem a že mne rozhodně nemusí kontrolovat, jestli jsem ještě naživu. Milan odvětil, že by v tomto směru o mne neměl strach, ani kdyby mne zanechal uprostřed Sahary obklopenou skupinou bezohledných beduínů, protože by mne našel nejspíš ve chvíli, kdy bych poslednímu z nich dávala ručně na srozuměnou, jak se budou k dámám v pokročilém věku chovat, zatímco ostatní si pod dlouhými haiky třou bolavý zadek. Oznámila jsem mu, že je trapný a oba jsme se tomu zasmáli.
Když se Milan vrátil mezi ostatní, omluvil se ještě jednou s vysvětlením, že volal stařičké matičce a Veronika ho pod stolem kopla do nohy s podotknutím, že by si mi to říci do očí nedovolil, zatímco Laura čile jejich poznámky překládala zbytku rodiny. Milanovi neušlo, že se madam Mirella podívala na svého urostlého syna a její pohled maličko zpřísněl, ale i zněžněl. Načež Pietro sklopil zrak a pečlivě se začal věnovat jídlu.
Jelikož Milan i Veronika svým chováním ukázali, že je mohu bez obav pouštět mezi lidi, byli oba pozváni i na druhý den. Z následné konverzace vyplynulo, že není slušné nechávat matku rodu samotnou v hotelu, když už se s nimi harcuju přes půl Evropy, ale že by se rádi ještě před odjezdem navštívili. Laura pohovořila s manželem i s rodiči a já obdržela pozvání na kávu a seznámení.
Seznámení se konalo hned druhý den odpoledne. Milan s Veronikou mne představili nejdřív Lauře a Pietrovi, kterého jsem evidentně přivedla do rozpaků, když jsem mu stiskla ruku silou dřevorubce a několik vteřin jsme se poměřovali očima. Pak to vzdal a byla jsem obřadně uvedena do domu, kde již čekala Pietrova matka a nastalo velmi bouřlivé seznamování dvou mamma. Obě jsme si ihned porozuměly a brzy nám to šlo i bez neustálého Lauřina překládání, míchaly jsme angličtinu s italštinou a češtinou, ale pranic nám to nevadilo. Oba dívky si sedly k nám, ucucávaly kávu a ládovaly se zákusky a vypomáhaly s konverzací. Pietro i Milan se rychle vytratili řkouc, že nebudou překážet a Pietro vzal Milana do garáže, kde se mu pochlubil dvěma krásnými motorkami. Slovo dalo slovo a oba pánové si vyrazili na malou okružní jízdu po pobřeží, ale místo západu slunce obdivovali po cestě místní bary. Sklenka tady a sklenka tuhle a než se nadáli, měli v sobě každý aspoň tři decky. Takže rychle domů, než se dámy vykecají a začnou se po nich shánět.
Rychle a zběsile by se dal nazvat jejich návrat a toho si bohužel všimli i policisté, kteří do té doby lelkovali u silnice a čuměli pánubohu do oken. Když okolo nich profrčely dvě motorky ne zrovna podle předpisů, nelenili, nasedli na své oplechované oře a vyrazili za nimi. Dohnali oba mládence poměrně rychle a hned nastalo úřední jednání s kontrolou dokladů, diskuzí o nepřiměřené jízdě a nakonec došlo i na alkoholtester. A to byl konec.... Nadýchali oba, samozřejmě. Nebylo to nijak moc, ale na pořádný průšvih to stačilo. Policisté na sebe jen mrkli a začali vypisovat pokutový blok. Milan i Pietro jen stáli se svěšenými hlavami a každému z nich se v ní honil téměř stejný scénář - jak tohle doma vysvětlí? Motorky budou muset nechat na místě, navíc zaplatit astronomickou pokutu, za chvíli se bude doma podávat večeře a to nestihnou, ani kdyby měli křídla. Nepřijít včas na společenskou večeři, která se podává na počest návštěvy - to je jako se vyčůrat na pomník národního hrdiny.
Dopadlo to přesně tak, jak se oba obávali, že to dopadne.
Večeři prošvihli o víc jak hodinu. Dorazili, když se už na terase podávala káva a zákusky. Všechny čtyři jsme na ně dívaly jako vrahové s jasným úmyslem je bestiálně sprovodit ze světa. Kluci netušili, že před večeří po nich byla velká sháňka, oba mobily zůstaly doma, aby je po cestě nevytratili. Netušili, že Mirella svého syna tisíckrát proklela, že s Laurou připravily opravdu vynikající večeři, aby hosty uctily a teď taková ostuda, oba jsou bůhví kde, večeře se má podávat... jak to proboha Veronice i mně vysvětlí? Netušily, že my dvě nebazírujeme na společenských pravidlech, pro ně to byla neskutečná pohana, jako kdyby jim někdo dal políček. Večeře se odehrála v jakžtakž společenském duchu, Laura i Veronika švitořily a staraly se o zábavu, ale mně i Mirelle se na čele usazovaly temné mraky. Měly jsme o ty dva kluky strach, ale také velkou zlost. Měla jsem jen jedno přání. Být co nejdřív doma a tak si to s Milanem vyřídit, že na takovéhle zakončení dovolené do smrti nezapomene. Bylo mi jasné, že v hotelu ho seřezat nemůžu, to by nás taky mohli vyhostit a to by mi tak ještě chybělo ke štěstí.
Oba hříšníci se připlouhali na terasu, když zrovna Laura dolévala své tchyni kávu. Lekla se tak, že jí málem polila. Mirella se postavila, odložila šálek na stůl a velice přísně se na syna podívala. Nezůstala jsem za ní pozadu a tiše na Milana zasyčela:
"Počkej doma, neřáde jeden!!"
Milan plaše zamrkal očima za skly brýlí a věděl moc dobře, že se na zpáteční cestu vůbec nebude těšit.
Pietro stál před svou matkou jako oukropeček. Když jsem ho poznala, byl to sebevědomý mladý muž, který zná taková slova jako zodpovědnost a teď najednou tu stál kluk, který se zajíkavě omlouval své matce za to, co provedl. Mirella mu ani nedala možnost dokončit větu a řekla mu ( jak mi vzápětí tiše přeložila Laura):
"Non voglio sentire nessuna scusa, hai fatto vergogna a tutta la nostra famiglia di fronte ai nostri ospiti. Questo è imperdonabile. Sai cosa accadrà ora... (Nechci slyšet žádné výmluvy, zostudil jsi celou naší rodinu před svými hosty. To je neodpustitelné.Jistě víš, co se teď stane)"
Pietro zbledl jako papír a sepjal před matkou ruce:
"No, mamma, per favore non .... non qui ( Ne, maminko, prosím ne.... tady ne)" To už mi Laura ani překládat nemusela. Obdivně jsem zvedla obočí a pocítila jsem k Mirelle velmi vřelé sympatie. Zatímco Pietro matku odprošoval, naklonila jsem se k Lauře a špitla jí:
"Neudělám nějakou chybu tím, pokud budu chtít svého syna potrestat také?"
Lauře vyletělo obočí někam na temeno hlavy, podívala se s vykulenýma očima na Milana, na Veroniku, na Milana... a pak špitla:
"Myslím, že tím si u mammy získáte ten nejhlubší obdiv."
Mirella rázně přerušila Pietrovu obhajobu a pokynula mu, aby jí následoval. Její syn sklopil hlavu, ale šel poslušně jako beránek za ní. Zvedla jsem se také a kývla prstem na Milana:
"Tak pojď, budeme účtovat!"
Milan zesinal v pravém slova smyslu.
Nejen, že se hodina a minuta jeho trestu přiblížily rychleji než vůbec očekával, ale navíc tady před zraky všech - to přeci nemůžu myslet vážně. Podíval se na mne, ale můj velmi přísný výraz ho přesvědčil, že z tohohle se fakt nevykecá. Pomalu se tedy vydal za mnou. Následovala jsem Mirellu do kuchyně a naše pohledy se setkaly. Rozuměly jsme si absolutně beze slov a její pohled říkal, že jsem udělala tu jedinou možnou správnou věc, kterou jsem udělat měla. Odsunula od stolu dvě židle a na jednu si sedla. Posadila jsem se vedle ní a položila si ruce do klína.
Mirella měla řeč a jak jsem ihned poznala, že Milan velmi dobře rozuměl, co říkala:
"Non ho mai dovuto vergognarmi di me stesso. Oggi sì. Ci sono delle regole in casa mia e tu sai cosa significa." (Ještě nikdy jsem se za sebe nemusel stydět. Dnes ano. A taková hanba se dá smýt jen tím, že tě velmi přísně potrestám. V mém domě platí má pravidla a ty víš, co to znamená.).
Pietro si nedovolil už ani pípnout. Jen přikývnul a odebral se ke kredenci, otevřel jednu skříňku a vyndal odtud k Milanovu zděšení dvě vařečky. Jednu Milanovi podal a mlčky bradou ukázal směrem k nám. Oba se pomalu přiblížili zpět a postavili se zpět na svá místa. Oba byli bledí, když nám podávali vařečky.
Na terase Laura i Veronika osaměly. Když jsme si kluky odvedly do kuchyně, zůstaly dveře otevřené a bylo dobře vidět, jak sedíme na židlích a Milan s Pietrem stojí schlíple nad námi. Dívky se na sebe dívaly a stále tomu nějak nemohly uvěřit. Vždyť ráno jsme se ještě neznali a večer už se společně chystáme svoje syny seřezat.
"Kalhoty dolů" pokynula jsem Milanovi a ten ihned poslechl a začal si rozepínat zip u džín. Pietro se podíval na matku a pak Milana napodobil. Pak se Pietro první ohnul matce přes kolena a kalhoty mu sjely ke kotníkům. Milan si vzdychnul, ale ohnul se také. Jak já tak Mirella jsme jako na povel zbavily své syny boxerek a do kuchyně zasvítily jejich bílé prdelky. Kluci sice měli skloněné hlavy k podlaze, ale přeci jen neodolali, aby se na sebe po očku nekoukli a navzájem zjistili, že ten druhý má pekelný strach.
A pak začal cirkus. Obě vařečky se začaly míhat vzduchem a rytmicky dopadaly na vyšpulené zadky kluků. Několik prvních vteřin, možná minutu, dvě bylo slyšet jen hlasité pleskání vařeček. Veronika i Laura měly uši dlouhé asi jako fenek, aby jim neuniklo první klučičí zakňourání a sázely se, kdo vydrží déle. Jak Milan, tak Pietro ale dělali všechno možné i nemožné, jen aby je nebylo slyšet. Kousali se do rtů, do hřbetů ruky, pevně svírali pusu. Ale nepomohlo to. Mamma Mirella se rozpřáhla pořádně a Pietro vykřikl. Jakoby tím uvolnil stavidlo. Během chvilky místnost naplnilo dvojité klučičí vřískání, křik a pláč. Veronika na terase strouhala Lauře posměšně na prstech mrkvičku, že prohrála. Laura na ní vyplázla jazyk a obě se zasněně zaposlouchaly do nářku, který se linul z kuchyně.
A pak se ozvalo:
"mamma nooon.... per favore...abbastanca...non sono capace di sopportare di piú! ( neee mama.....prosimm.....dost.....nevydržim vííc).
Laura otevřela pusu.
"Nieee, jauuu to nevydržím...jauu mamiii prosiiim, maminko moje dosst.......prosiiiiimmmm.....uz mě nebi prosím ja to už nikdy neudelam mamiii jauuu jauuu....."
Pusu otevřela i Veronika.
Výprask v kuchyni pokračoval bez ohledu na klučičí prosby a nářek, který už bylo slyšet nejméně před dům. Jejich zadky už dávno nabraly nádech ruděfialové barvy. Laura na terase poposedávala, aby viděla, jak její manžel kope nohama a střídavě si jednou i druhou rukou pokouší chránit zadek a cítila, jak vlhne. Dokonce neodolala, aby se nedotkla rozkroku. Veronika na tom byla úplně stejně. Třebaže znala z domova moc dobře Milanova výprasková extempore, věděla, jak dokáže ječet a nebo naopak tiše plakat, znala jeho strach z výprasku i jeho sliby a prosby, tady to bylo nějaké jiné. Neskutečně jí to rozpálilo a najednou si strašně přála, aby teď mohla Milana sevřít v náručí, nechat ho vybrečet se jí na rameni a potom, až se úplně uklidí, se spolu pořádně pomilovat. Neodolala, aby to Lauře nepošeptala do ucha a přitom se dozvěděla, že Laura má tu samou touhu.
Trest byl dokonán. Oba uřvaní kluci se nám svezli z nohou a na kolenou, držíc si seřezaný zadek oběma rukama, vyplakali poslední slzy. Když byli pak dvojhlasně a dvojjazyčně posláni klečet do kouta, bez odporu se sebrali a s kalhoty stále u kotníků se společně odšourali ke dveřím, kde vedle sebe poklekli, tiše popotahovali a hladili si pálící zadky.
Mirella i já jsme se vrátily k děvčatům, které měly stále ještě oči navrch hlavy a nevěřícně zíraly na rudě fialové skvrny, které se pomalu vybarvovaly na zadnicích jejich zákonitých manželů. Znovu jsme si nalily kávu a Mirella požádala Lauru, aby nám znovu dělala tlumočnici. Nenuceně se rozhovořila o tom, jak jsem jí nesmírně potěšila svým přístupem k trestu, jak obdivuje mou techniku a to, že je Milan evidentně dobře vychovaný. Ještě několikrát se nám omluvila za nevhodné chování svého syna a já jí v podobném duchu odpovídala. Po nějaké chvíli se Mirella otočila na Pietra a řekla:
"Basta".
Pietro s námahou vstal a začal se opatrně oblékat, aby se nedotkl bolavých míst na zadku.
I já jsem Milana vysvobodila od klečení:
"Vstaň, obleč se a pojď ke mně".
Milan rád poslechl. Pak ke mně přistoupil a najednou se sehnul, znovu poklekl, poděkoval mi za lekci, kterou jsem mu uštědřila a slíbil mi, že už bude opravdu hodný. A políbil mi ruku, která mu ještě před chvilkou vyráběla na zadku modřiny. Pietro následoval jeho příkladu a i on políbil matce ruku a poděkoval jí za výprask, který pro něho byl velkou lekcí. Jejich manželky už poněkolikáté oněměly.
Večer jsme se na hotel nevrátili. Využili jsme pohostinné náklonnosti mamma Mirelly a strávili noc v jejich domě na pobřeží. Zatímco Milan i Pietro se šly brzy věnovat svým rozdychtěným a roztouženým manželkám a k nám zaznívaly jejich milostné vzdechy, seděly jsme my dvě matky až dlouho do noci na terase, popíjely víno, žhnoucí barvou zapadajícího slunce a mlčely v dokonalém souznění dvou chápajících se duší.
pokračování příště...
Komentáře
Okomentovat