Příběh sto dvacátý třetí - Kocour

Byla neděle odpoledne, v kuchyni ještě doznívala vůně pečeného vepřového se zelím a domácími bramborovými knedlíky, ve velkém hrnci na plotně stydla slepičí polévka s játrovými knedlíčky a nudlemi, já právě vytáhla z trouby koláč se švestkami a drobenkou a rozdělovala na talířky poctivé porce, které jsem polévala smetanou a sypala strouhanou čokoládou. Káva už byla naservírovaná a Josef s Radkem, Jardou a Martinem blahobytně zažívali oběd rozvaleni v křeslech a na gauči jako ta čuňata.


Usadila jsem se také do křesla s tím, že nádobí chvilku počká a že si užiju klidné odpoledne. Záclonami se dovnitř pokoje pokoušelo dostat sluníčko a šimralo Josefa na nose tak dlouho, až ho uspalo. Jarda, propadlý ve svém virtuálním světě už takhle nevnímal okolí a Radek s Martinem kecali o nějakých nesmyslech. Prostě klid, mír a pohoda.
Jak už to tak u nás chodí, nic netrvá věčně  a chtít já chvilku klidu a pohody by byl pro mou rodinu nejspíš nesplnitelný úkol. Ozval se zvonek a vzápětí se otevřely dveře na znamení, že nás přišel otravovat některý další člen naší tlupy. Tentokrát se za velkého hlomozu dovnitř vevalil Pavel s několika velkýma taškama, které zahodil hned na prahu a skokem byl v kuchyni. Předpokládala jsem, že si jde urvat něco, co ho svou vůní lákalo už od vrat a jen jsem na něj zavolala, aby mi tam moc nenasvinil a talíře že jsou v kredenci.
Nějakou chvíli jsem na půl ucha poslouchala, jak Pavel v kuchyni čímsi štrachá, odsouvá židle a bohapustě kleje. Právě ty sakry mne zvedly z křesla a to přesně ve chvíli, kdy se do Pavlova nadávání ozval Fantomasův štěkot, zařinčení talíře, divné zasyčení a zaprskání a pak ohromný rachot, který vyluzovala nejspíš bortící se kredenc. Při představě, že se mi demoluje kuchyň a já budu své další krmě strojit venku na terase na ohništi, jsem zařadila třetí rychlost a mazala do kuchyně, až se mi zoufaly domácí pantoflíčky.
Randál neustával, spíš naopak. Fantomas už neštěkal, ale jódloval, Pavel na něho hulákal, ať proboha zavře hubu, zpitomělý pes lítal po kuchyni a shazoval všechno v dosahu dvaceti kilometrů a do toho se pořád ozvalo to divné syčení a prskání, jako kdyby někde utíkal plyn.
V kuchyni jsem zabrzdila hned na prahu. To, co jsem uviděla, mi málem zastavilo srdce. Pavel stál uprostřed kuchyně a hamtal ve zbytku koláče a rozbitém talíři, snažíc se odlovit Fantomase, který rychlostí blesku lítal okolo stolu a pokoušel se vzlétnout na kredenc, přičemž ještě stíhal drápat packami dvířka od lednice a mrazáku. Na kredenci byla změť rozházeného špinavého nádobí, které jsem měla původně úhledně složené do kupičky, abych ho mohla umýt. To všechno bylo pokryto zrzavým chmýřím a nahoře na kredenci...... kriste pane..... nahoře na kredenci trůnilo cosi příšerně velkého, huňatého, zrzavého, chlupatého, ječící jako polnice a syčící jako píchlá pneumatika.
Chytla jsem se za srdce a pak zařvala:
"Co to u všech prašivých skunků je??"
Pavel přestal nahánět Fantomase a pravil:
"Kočička."
Lotova žena, proměněná v solný sloup byla proti mně živoučká až moc. Já jen stála a lapala po dechu a nevěřícně sledovala zrzavou bestii velikosti selete, jak za stálého prskání naježila hřbet, takže se bez problémů dotkla stropu a pak mi ladně skočila do náruče. Hekla jsem pod tou porážkovou váhou a spolu s "kočičkou" jsem se málem poroučela do svinčíku na zemi. Pavel naštěstí konečně chytil Fantomase a vyvlekl vzpouzejícího psa ven, než se mi vrhne do náruče také. Nějak předpokládal, že další projev lásky od němé tváře by byl nad moje síly.


V kuchyni se mezitím shromáždila celá rodina, přivábená zvuky lítého zápasu a teď čekala, jak se situace vyvine, zda poletí ze dveří první kocour a za ním Pavel nebo bude pořadí obrácené. Fantomase převzal Jarda a vypustil ho na dvůr, kde chudák psisko všemožně dávalo najevo, jak moc mu bylo ublíženo, když tu chlupatou dělovou kouli nemohl na místě rozsápat a požvýkat. Kočičák, zklidněný v mém náručí nedbal na to, že mi pod jeho tíhou poklesávají kolena, uvelebil se mi na prsou a začal nenuceně vrnět a příst jako malý traktor. Neodolala jsem a zabořila prsty do zrzavého kožichu kocourova a byla jsem vzápětí odměněna spokojeným zamručením, načež se kocour protáhl a nabídl mi pupek. Rochnila jsem se mu tedy chvíli v chlupech, snažíc se najít kousek kůže, což bylo vzhledem k jeho huňatosti naprosto směšné. Směšný ale zdaleka nebyl pohled na kuchyň. Pavel sice hned z pilnosti popadl smeták a začal uklízet, ale rozsah škody byl příliš velký na to, aby to stihl dřív, než se vyřádím na kocourovi.
Takže ve chvíli, kdy jsem slastně předoucího kocoura vrazila do náruče Josefovi, se kterým se zrzavá příšera skamarádila ještě rychleji než se mnou, a vykročila směrem k Pavlovi, upustilo naše medvídě smeták a pokusilo se prchnout mrzce z mého dosahu, což by se mu možná i povedlo, nebýt kocoura.
Ne, naštěstí se kocour nepostavil a nezatkl Pavla na útěku před trestajícím ramenem spravedlnosti, ale sotva se k němu Pavel přiblížil, kocour se na něho podíval, zívl a Pavel se mohutně rozkýchal a rozkašlal, čímž jsme zjistili, že má alergii na srst. Josef naznačil sobě, klukům i kocourovi, že už viděli dost a všichni zbaběle vycouvali z kuchyně a uchýlili se zpět do svých vyhřátých důlků na gauči. Kocoura zaparkovali na čestné místo uprostřed gauče a drhli z něho radostně chlupy, což kocourovi nejspíš dělalo strašně dobře, neboť vzápětí se stočil do klubíčka a usnul.


V kuchyni se schylovalo k výbuchu sopky. Pavel couval pozpátku okolo stolu a blekotal:
"Já ... já sem... fakt nechtěl...... to ten kocour....já sem nevěděl....no táák, maminko..... to byla nehoda....mami, stůj....."
A já jako tank dupala po svinčíku na podlaze a snažila se Pavla chňapnout za tričko. Noo.... asi by to stejně dopadlo tak, že by Pavel couval dál a já se ho držela jako klíště, protože proti metrákovému Pavlovi jsem opravdu neměla šanci ho zastavit, jedině snad že bych použila policejní zastavovací pásy pro auta. Pavel ale nikdy nebyl moc velký hrdina a před vidinou výprasku se snažil spíš schovat než utíkat. Stůl byl až příliš silné lákadlo. Pavel pod něj zajel jako myš do díry, jenže ouha - od té doby, co polovina mých neřádů vyletěla z hnízda, býval stůl setrvale složený do původní velikosti a teď Pavla prostě zradil. Pavel narazil čelem do zastrčených židlí, když ještě nebyl pod stolem ani polovinou těla, čímž mi okamžitě poskytl snadný cíl. Nemajíc v dosahu nic příhodného, zula jsem dřevěný pantoflíček a práskla s ním Pavla po zadku, až zaječel a nadskočil, majznul se hlavou o desku stolu a shodil cukřenku. Pevně jsem ho chytila za okraj džín a bušila do něho jako do starého kožichu, až z něj zrzavé kočičí chlupy létaly na všechny strany a nutily Pavla do dalšího kašle, prskání a kýchání. Ani alergické projevy ho neodradily od potupného vřískání, kterým doprovázel každý svůj výprask.
"Polez ven... povídám ti, okamžitě vylez nebo si mě nepřej, co s tebou provedu!!" řádila jsem jako černá ruka, zatímco Pavel se zavrtával pod stůl hlouběji a hlouběji.
"Ne... nevylezu...." přeskakoval Pavlovi hlas pod stolem.
Chvilku jsem se s ním zkoušela přetahovat, ale bylo to pro kočku. Pavel byl pod stolem zapasovaný a navíc jeho váha mluvila výhradně v jeho prospěch.
"No když to nejde po dobrém...." řekla jsem výhrůžně a obešla stůl na stranu, kde měl Pavel hlavu. Odtáhla jsme jednu židli, zalovila pod stolem, nahmatala Pavlovy kudrnaté vlasy a pod nimi ucho.
"JÁÁÁÚÚÚÚ" zaječel Pavel pod stolem a po čtyřem vylezl ven.
V podřepu jsem ho vedla za ucho na chodbu, kde byla za skříní schovaná obávaná rákoska a řekla Pavlovi, aby jí vzal sebou. Ne, že by byl zrovna nadšený, ale v pozici, kdy jsem ho tahala za ucho a nemohl se narovnat, se moc smlouvat nedalo. Takže zpět jsme šli bohatší o rákosku, kterou Pavel držel, jakoby byla žhavá. Dovedla jsem ho do obýváku, kde se kluci stále ještě pilně střídali ve vrtání kocoura, který už zabíral půl gauče, pelichal radostí a dunivé vrnění, linoucí se mu z tlamičky hravě přerušilo televizi.


Pavel se musel před zraky svých bratrů vysoukat z džín a trenýrek a zaujmout nedůstojnou polohu v předklonu, opřený o psací stůl. Rákoska se mihla vzduchem a švihla Pavla přes vystrčený zadek, až jeho majitel nadskočil a polohlasně zasyčel, čímž kocoura probudil. Druhá rána ho katapultovala dopředu, div nenarazil hlavou do zdi. To už zanaříkal. Bráchové se snažili se ani trochu nedívat a Josef zahodil noviny řkouc, že si jde zakouřit, protože na tyhle srdceryvné scény nemá nervy.
Pavel pod taktovkou rákosky předváděl tanec habešských tanečníků v období sucha, střídavě se chytal za stolek, střídavě za zadek, lkal, že by se nad ním kámen ustrnul a při každé ráně nadskakoval, jakoby stál na žhavém uhlí. Jeho zadek získával pozvolna barvu zralých malin a byl linkovaný jako notový sešit. Jak Pavel nabíral na hlasitosti, začali bráchové ztrácet sebejistotu a pomalu se jako smrad vyplížili pryč z mého dosahu, až na gauči zůstal jen spokojeně rozvalený kocour, který se zájmem sledoval zajímavé divadlo a lízal si přitom zadní nohu.
Pavel se po poslední ráně zhroutil s hlasitým nářkem na psací stolek, div ho nerozvalil, položil si hlavu na složené ruce a oddal se štkaní. Poklepala jsme mu špičkou rákosky na rameno, takže se lekl a řekla:
"A abys mohl v klidu zpytovat svědomí, nejdřív uklidíš v kuchyni ten sajgon, uvaříš mi kafe a pak si půjdeš kleknout pod okno."
Pavel zakýval hlavou na znamení souhlasu a začal se ohlížet po kalhotách. Ty jsem nakonec vylovila zmuchlané a obalené psími a teď už i kočičími chlupy zpod stolu a štítivě je před sebou nesla do koupelny.
"V těch teda jet domů opravdu nemůžeš. Až si odbydeš trest, podíváš se nahoře u sebe v pokoji, jestli ti tam nezůstaly nějaké starší. A abys neřekl, že tu chodíš nahatý..... tady máš" a podala jsem mu svou zástěru, ve které jsem vařila. Pavel se nejdřív zatvářil, jako když se mu chce zvracet, ale když viděl můj přísný pohled, uvázal si zástěru okolo pasu a poslušně přede mnou cupital do kuchyně. Tam mi nejdřív uvařil kávu, počkal, až se pohodlně usadím na židli a začal uklízet. Zástěru přijal jako nutné zlo a nikterak mu nepřekážela, zatímco já jsem na něm mohla oči nechat a potajmu jsem se ušklibovala, jak to tomu mého uličníkovi sluší. Když pak klečel v koutě a přemýšlel o svých neplechách, ozvalo se z obýváku, kam se kluci zase vrátili, hurónské zaržání:



"Mamíííí, víš na jaký jméno ten kocour slyší??"
Zděsila jsme se při představě zástupu Frankesteinů, Supermanů nebo Satanů.
Nakoukla jsem do pokoje, kde se Jarda zrovna o kocoura přetahoval s Martinem a oba unisono řekli:
"Jmenuje se OZZY...."

pokračování příště....