příběh sto devatenáctý - Telefonát

Přípravy na silvestra byly tento rok u nás téměř netradiční. Josef, který jak laskavý čtenář ví, trpí dlouhodobými zdravotními potížemi se svými zády a i když jsme ho už dokopaly s Jarčou do nemocnice, přeci jen to pořád není ono a s jeho přibývajícím věkem to asi lepší už nebude.
Jarča stejně vyfasovala jako bezdětná sestřička noční službu na oddělení, Jarda nám už dopředu oznámil, že se žádných aktivit v podobě matlání chlebíčků, odpalování rachejtlí a uklízení ožralých bratrů nehodlá zúčastnit. Pavel se omluvil, že mají od jeho zaměstnavatele zamluvený pokoj v podnikové chatě, kde se bude odehrávat organizovaná oslava. Jirka nad rodinnou oslavou zlomil hůl hned, jak se v práci dozvěděl, že masachtiví zákazníci si budou žádat řízky a steaky ještě ve tři hodiny odpoledne, řkouc že přitáhne z práce utahanej jako kráva a pokud vydrží do půlnoci, bude to považovat za zázrak.

Zamnula jsme si ruce při představě, že konečně po letech nepřetržitého stresu, rozčilovaní, probdělých nocí, nadávání a proseb o brání ohledů na náš dům, naše zdraví, svoje zdraví, majetek a okolnosti budeme mít konečně svatý klid. Když se ozval Milan s dotazem, kdy že se má dostavit na silvestrovskou trachtaci, zdvořile jsme mu doporučila, aby si přestal domov plést s hotelem s plnou a ještě plnější penzí, útulkem pro nezaopatřené děti, hospodou se 4. cenovou skupinou, kde je dovoleno zaneřádit podlahy i nábytek obsahem svého žaludku a noclehárnou, kam se odkládají opilci v rozkladu a postaral se o zábavu sám a nejlépe co nejdál od našeho prahu. Milanův hlas v telefonu znatelně pokles v náladě a kysele mi oznámil, že tedy nebude rušit.
Martinovi jsem pak ve finále doporučila, že pokud chce pokoušet mou svatou trpělivost a strávit silvestra s půllitrem v jedné a frťanem v druhé ruce, pokud možno si ještě na klín umístit nějakou vnadnou krasavici ze svého harému, aby tak učinil v místech, kam mé bdělé mateřské oko nedohlédne a domů se vrátil, až vystřízliví. Martin se zařehtal jako dostihová kobyla, hodil si na záda nerozlučnou kytaru a ztratil se v noční tmě.

Podestlala jsem Josefovi do křesla polštář, aby měl nemocná záda v teple, obložila ho chlebíčky s česnekovou pomazánkou, nalila mu pivo a uhnízdila se v druhém křesle. V televizi začala nějaká rádoby vtipná estráda, kterou jsem vnímala jen na půl ucha, protože mi Josef předčítal kuriozity ze světa a já se smála informacím, že v městečku St. Croux (Wisconsin) nesmějí ženy nosit nic červeného, v obci Nogales (Arizona) zase muži nesmějí ukazovat šle.

V Morrisville (Pensylvánie) se podle zákona ženy smějí nalíčit teprve se souhlasem obecního úřadu, manželův souhlas nestačí. Ve státě Minnesota hrozí ženě v mikulášském převleku měsíc vězení. Ve státě Arkansas stále ještě smí každý manžel svou ženu beztrestně zbít, ale jen jednou měsíčně. V St. Louis (Missouri) nesmějí hasiči zachraňovat z hořícího domu ženu, která by byla jen v noční košili, protože prý je vždy čas se náležitě obléci. V Memphisu, největším městě státu Tennessee, smějí ženy řídit auto, jen když před vozem jde muž a červeným praporkem varuje chodce.

Večer probíhal poklidným tempem, ručička hodin pomalu ukrajovala minuty starého roku a mně se klížily oči, zatímco Josef už zvesela klimbal. Půlnoc nás probudila k bdělosti dunivým odbíjením hodin z Big Benu (vynález našeho starosty, který roupama neví, jak by občanům zpestřoval jinak nudný život a silvestrovskou půlnoc nám odbíjí nahrávka pouštěná do místního rozhlasu. Vzbudí spolehlivě i klinicky mrtvého). Josef tedy vydoloval zpoza stolu šampus, nalil nám a přiťukli jsme si. Josef mne potom hlučně políbil a zazíval.   

"Asi bychom mohli jít spát, co?" otázala jsem se konverzačně. Josef přitakal a já si všimla, že s poněkud nervózně rozhlédl. 

"Hledáš něco?" podivila jsem se.                                                                                                              "Je tu nějak podivně ticho, nezdá se ti?" řekl.                                                                                            "Neříkej to.... vůbec to neříkej!" požádala jsem ho. Do klidu a ticha našeho domu jakoby se vloudil studený vzduch.                                                                                                                                          Protože ještě ve chvíli, kdy jsme si s Josefem lehli do postele, se nic nedělo, pomalu mne začala opouštět nejistota, zasetá tou Josefovou zdánlivě nevinnou větou. Přestaly se mi před očima zjevovat hasičské jednotky, prolévající náš dům hektolitry vody, policejní sbor, který sundavá kluky ze sloupů vysokého napětí, lovící je z rybníka, doluje je ze zdemolovaných aut uprostřed dálnice, zástupy lékaři a zdravotníků, aby mi mohly synečky resuscitovat, sešít dohromady, vypláchnout jim žaludky a zastavit tepenné krvácení. Martin se domů proplížil tak tiše, že jsem ho ani já se svým cvičeným sluchem zachytit let komára na druhé straně vesnice nezaregistrovala.

Noc ještě zdaleka nestačila pokročit k ránu, když zazvonil telefon. Trvalo mi jen asi dvě vteřiny, než jsem se probrala do stavu úplné bdělosti a pak jsem se vyřítila k tomu ďábelskému přístroji, který mi hrozil trepanací lebky. Josef vedle v posteli dál nerušeně načínal druhou fůru bukových polen.             

Velmi nervózně jsem zvedla sluchátko:

"Haló"

"Mmmmaaammmiiii.........heeeee, ssssssiiiii taaaam????!"                                                                       No jasně, Milan, ožralý jako Dán, neschopný téměř souvislého slova. Doufám, že otravuje jen kvůli tomu, že si chce popovídat.

"Co chceš? Nevíš, kolik je hodin?"

"Taaadyyy see .... necoooo .... de-deje....

"Vždycky se něco děje, jinak by nebyly dějiny..." odtušila jsem a čekala, co z něho vyleze.

"Choooodí ...tuuu.... nejakáááá... baba a chceeee... od-viesť Ve-ve-roniku-kuuuu...."

"Jaká baba??!!" zaječela jsem do telefonu, ale ten byl hluchý.

Silně jsem znervózněla. Tohle bylo něco, co tu ještě nebylo. Milan mi dokázal připravit nejednu horkou chvilku, kdy se ožral jako prase a nevěděl o sobě i o světě. V minulosti jsem ho nacházela po domě ve stavech více či méně normálních, dokázal se vracet zpitý na ultimo, po čtyřech, také ho už mockrát přenesli i když většinou se dopotácel sám. Pokaždé mu bylo špatně, protože toho moc nesnesl, ale to mu nebránilo v tom, aby se pokaždé nezrubal jako carský důstojník. Téměř pokaždé mi poblil celý dům a já byla víceméně šťastná, když se oženil, založil rodinu a Veronika ho držela střídavě pod krkem a střídavě zkrátka. Těch facek, co od ní dostal, by neuvezl náklaďák. A teď najednou tohle.  Chtělo se mi ho zabít, ale zároveň jsem tušila výjimečnost situace. 
Abych se ujistila, že se mi to všechno jenom nezdálo, vytočila jsem Milanovo číslo a chvíli trpělivě naslouchala vyzváněcímu tónu. Pro jistotu jsem zkusila zavolat na mobil i Veronice, ale i tam bylo, kromě trapného zvonění, úplné ticho. A sakryš, tohle bude vážné.
Nechala jsem Josefa slastně likvidovat sluchové bubínky sousedů v širokém dalekém okolí, ustrojila se a sedla do auta, blahořečíc si, že jsem zvečera kromě malé skleničky zvětralého šampusu nevypila vůbec nic a teď, i kdyby mne nakrásně některý z bdělých strážců pořádku chtěl zkontrolovat, nenadýchala bych nic. 
Cesta byla, jak jinak než příšerná. Silvestr slavili všichni a cestáři v první řadě. Jo, oni sice v televizi hlásili, že mají lidé zůstat doma, protože je venku hnusné počasí, ale na ty vandráky v oranžových autech to zrovna neplatilo! Takže jsem okraje silnice hledala tak nějak po paměti a byla jsem ráda, když jsem se bez úhony dostala do sousedního města a zaparkovala před Milanovým domem. Překvapilo mne, že před barákem nevidím ani hasiče, ani policii a ani záchranku, dům je naopak úplně tichý a tmavý.
"Kdybych nebyla blbá a nenaletěla tomu prevítovi na ty jeho ožralé kecy, mohla jsem teď v klidu chrápat a ne se tady trmácet v horoucích peklech ve sněhu a dobývat se k nim!!" nadávala jsem si a mohutně zazvonila. Svou činnost jsem musela několikrát zopakovat, než se konečně na chodbě rozsvítilo světlo a jakási mátožná postava se doplouhala ke dveřím. 
Veronika mi přišla otevřít celá rozcuchaná, ospalá, se zalepenýma očima a zívajíc na celé kolo:
"Cooo sedějeeee? "
"Kde je Milan?" zeptala jsem se své nevěsty a ta se rázem probudila:
"Ani mi o tom dobytkovi ožralém neslušném nemluv. Zvečera vypadnul popřát kolegům, vrátil se těsně před půlnocí, otevřel šampus aniž by čekal na odbíjení, vychlastal ho skoro celý sám, pohádal se se mnou a usnul na koberci. Ještě asi před hodinou tam něco blekotal, ale já jsem šla spát k dětem, kdyby ho napadlo lézt do postele a nedejbože se tam poblít! Tohle byl ten nejhorší silvestr, jaký jsem kdy zažila! "
Asi jsem nevypadala moc duchaplně, protože mne Veronika pozvala dovnitř a oznámila mi, že můj syn ještě stále chrápe v obýváku na koberci. Už z prvotní Veroničiny řeči mi došlo, že jim žádná babizna do bytu nevlezla, tím méně, že by měla políčeno na Veroniku a hodlala jí ukrást. Prostě, zase jen Milanova obsese a já mu na to zase skočila jako myš na špek. No počkej!!
Obývací pokoj mi poskytl obrázek přímo neskutečný.
Na zemi s hlavou pod konferenčním stolkem spal Milan s pusou dokořán a z ní se linulo chrápání jako od starého buldoka. Obě ruce měl rozhozené jako chobotnice, nedaleko křesla ležela na boku prázdná láhev od sektu, ze stolku Milanovi přímo na hlavu kapalo rozlité červené víno a vytvářelo mu na obličeji abstraktní vzory. 

"Já ho snad zabiju!!" zasyčela jsem jako píchlá pneumatika a hledala, čím Milana přetáhnu.
Kromě flašky jsme neviděla nic přijatelného a tou jsem ho praštit nechtěla, přece si ho nezabiju doopravdy.
Ve dveřích se zjevila Veronika již plně probuzená, přijatelně učesaná i převlečená. Natáhla ruku a podávala mi vařečku. Podívala jsem se na ní a podotkla:
"Vzbudil mne v půl třetí ráno...."
Veronika pokývala hlavou a zmizela. Vrátila se vzápětí a v ruce nesla velký kartáč.
Zavrtěla jsem hlavou:
" Ani si nepřej vědět, co mi do toho telefonu říkal..."
Veronika se rozesmála:
"Bouchačku doma nemám... leda bysme ho přejely a zahrabaly na zahradě".
Obě jsme se rozesmály při představě, jak Milana společně škrtíme, topíme, čtvrtíme a zakopáváme pod jabloní.
"Pomož mi s ním" požádala jsem Veroniku a obě jsme bezvládného Milana dovlekly do koupelny a přehodily přes vanu. Pak jsem mu na hlavu pustila studenou sprchu a čekala, až se panáček probere. Netrvalo to ostatně dlouho, sotva dvě tři vteřiny. Milan se najednou vymrštil jako na péru, uklouzl na okraji mokré vany, praštil se do hlavy o roh umývadla a spadl jak dlouhý tak široký do vany, kde ho zkropila nová dávka studené vody. Konečně se probral a teď na nás vejral z vany jako žába z kyšky, voda z něho crčela a Veronika se smíchy ohýbala.
"Mami..... čo to tu dofrasa robíš?? Prečo si ma vykúpala a prečo som v košeli?"
Sáhla jsem do kapsy pro telefon a nastrčila mu ho pod nos. Milan chvíli zaostřoval, bez brýlí, které klidně odpočívaly pod stolkem v obýváku, ale viděl tak akorát kulové s přehazovačkou. Přečetla jsem mu záznam telefonátu a hlavně čas. Milan se nejprve začervenal, pak zbledl. Věděl moc dobře, co to znamená. Pak se prudce zvedl s tím, že vyleze ven, ale já jsem ho zabrzdila v rozletu, že nemusí spěchat. Otočila jsem se na Veroniku a požádala jí o řemen, kterým občas Milan vyplácel její zlobivou prdelku a Veronika spokojeně odklusala. Vrátila se zpátky velmi rychle a podávala mi bytelný pásek, který byl už svými rozměry úctyhodný a já jsem uznala zvedla obočí kamsi k temeni hlavy, když jsem si představila, jak jí tahle hračka tancuje po vyklenuté zadničce a barví jí její něžnou kůži do ruda.
Milan na řemen vyvalil oči a nejistě se mne zeptal:
"To myslíš vážně?"
"Dobrá otázka" odvětila jsem konverzačním tónem a dodala:
"Pokud si nechceš zase rozbít čenich o vanu, tak si laskavě klekni na všechny čtyři."
Milan mne hypnotizoval pohledem jako kobra králíka, ale na mne neúčinkoval tenhle pohled o nic víc, než když dělal psí oči. Nakonec to byl on, kdo sklonil hlavu a poslušně klesl na všechny čtyři. Vystrčil na mne zadek a očekával nejhorší. A to se dostavilo. 
První rána řemenem Milana katapultovala přes celou vanu až k okraji, o který zabrzdil čelem.Jeho ruce měly ihned tendenci vystřelit dozadu, ale to by musel být Superman, aby dokázal klečet v předklonu bez opěry. Tak zanechal marnosti počínání a omezil se na táhlé zavytí. S uspokojením jsem si zkontrolovala výsledek. 
" Takže drahoušku, abychom tomu dali nějakou fazónu, pro začátek dostaneš tímhle řemenem. To je za to, žes mně naprosto ožralý a naprosto zbytečně vzbudil a otravoval. Potom si pěkně sundáš ty hadříky a Veronika bude tak laskavá a mezitím, co si budeš odpykávat první část trestu, najde tu vaší báječnou rákosku... neboj se, ona jí najde.....ty vylezeš pěkně z té vany a dostaneš výprask za to, že jsem sem musela naprosto zbytečně jet. A finální dějství završíme pěkně ručně, no ano....ohneš se mi přes koleno. Nebudu to opakovat dvakrát, protože moc dobře vím, že jsi mi rozuměl, takže mi laskavě přestaň skákat do řeči a pokud nebudeš dělat to, co chci, tak tě upozorňuju, že přestanu být klidná a ty víš moc dobře, co to znamená, když mně naštveš."
Milan zamrkal poplašeně a slíbil mi i modré z nebe.
A řemen se počal s razancí sobě a mně vlastní zakusovat do Milanova zadku, až se mokré kapky rozstřikovaly po celé koupelně. Veronika stála ve dveřích, ruce založené na prsou a tvářila se jako kocour, kterému někdo podstrčil misku smetany a talíř uzeného lososa. Z vany se ozývalo štkaní, skučení, naříkání, pravidelné ostré pleskání a dušené výkřiky. Milan předváděl všechny možné pozice, jak si chránit zadek a zůstat na čtyřech. Když jsem se na něm dost vyřádila, nařídila jsem mu, aby si stoupl, svlékl si kalhoty a předklonil se. Milan se otočil a zatímco polykal slzy, začal mne uprošovat, abych od exekuce ustoupila. Do jeho srdceryvného slibování o nejhodnějším klukovi na světě přišla Veronika a třímala v ruce rákosku, jakou svět neviděl. Dlouhou, tenkou, ohebnou a evidentně používanou. Milanovi při pohledu na ten ďábelský nástroj vstaly vlasy na hlavě a třebaže normálně viděl bez brýlí všechno rozmazaně, rákosku zaostřil úplně přesně. 
Rozklepaly se mu kolena. Mozek, byť momentálně částečně zatemnělý krví, která mu kolovala v jeho alkoholovém řečišti a částečně vstřebávanou bolestí po blízkém seznámení s vlastním řemenem, přesto horečně šrotoval na plné obrátky. Milan přemýšlel, jestli má raději simulovat srdeční kolaps, zánět mozkových blan nebo zlomená žebra a nebo jestli se má pokusit probojovat skrze mne a svou zákonitou manželku ven z koupelny a prchnout do bezpečí. Obě varianty ihned vyhodnotil jako neproveditelné, nesmyslné a nebezpečné. A zatímco mu mozek jel na plné obrátky, já poklepala špičkou rákosky o vanu a řekla:
"Tak trochu života do toho umírání, nebudu s tebou ztrácet ještě celý den, když už jsem ztratila skoro celou noc."
Milan poznal, že nic smysluplného není schopen vymyslet a počal si tedy s notným vzdycháním a zdržováním rozepínat kalhoty.

Pak se oděn pouze ve slipech předklonil a zapřel se rukama o okraje vany a doufal, že hned při první ráně sebou švihne, rozbije si pusu a já ho začnu ošetřovat. Veronika na můj němý pokyn přistoupila ke svému manželovi a něžně mu stáhla slipy co nejdál to šlo. Neodolala, aby mu nepolaskala červený zadek a nechala toho až tehdy, když jsem znechuceně zamlaskala. Odstoupila a já napřáhla ruku s rákoskou.
Sotva se rákoska seznámila s Milanovým již poněkud pochroumaným zadkem, vyrazil ze sebe jeho majitel táhlé zavytí, chytil se oběma rukama za prdelku a předvedl nám v koupelně divoký tanec Indiánů od středního toku Amazonky v době páření, doprovázeje sám sebe notným štkaním a jaukáním. Když jsem ho okřikla, aby ze sebe přestal dělat mučedníka a ohnul se zpět, poslechl Milan jen velmi nerad. Druhá rána a tanec se opakoval, tentokrát však měl čas jen na úvodní kroky, neboť jsem Milana rázně ohnula zpět k vaně a doporučila mu, že jestli mne nepřestane dráždit, ještě mu trest zpestřím o nějakou vybranou lahůdku. Milan tedy raději poslechl, nechtěl se přesvědčit o tom, co všechno ještě umím a co doposud neměl možnost vyzkoušet. 


Rákoska mu nalinkovala zadek tenkými proužky pěkně jeden pod druhým, Milan svíral vanu tak pevně, že jsem pojala obavu, že do okraje vytlačí všech deset prstů, po každé ráně nadskočil, div do vany nespadl a co všechno se mu linulo z pusy, za to by se nemusel stydět ani vzrostlý vřešťan. Ještě že obě jejich děti spaly o patro výš v dětském pokoji a že se na ně Veronika v pravidelných intervalech chodila dívat, jestli je pan otec svým vyřváváním nevzbudil.
Nakonec jsem poslala Veroniku pro židli a Milanovi řekla, aby se připravil na velké finále. Milan, ubulený jako děcko, se už celkem bez odporu položil na moje stehna a jako obvykle se mne chytil za kotníky. Výprask rukou přes jeho zrudlý a proužkovaný zadek už byl záležitostí spíše kosmetickou. S obvyklou razancí jsem mu sázela na zadek jednu za druhou, Milan nadskakoval a jeho slzy mi tekly na nohu. Dokonce už ani nevřískal, nejspíš všechnu kadenci vyčerpal u rákosky. Čekala jsem obvyklé sliby a ujišťování o nejhodnějším klukovi pod sluncem, ale Milan jen bulel a vzlykal, což bylo také dost zvláštní, věděla jsem dobře, jak dokáže vyvádět.

Pustila jsem ho brzy, stejně měl zadek jako rajské jablíčko, má ruka spolehlivě překryla všechny ostatní předešlé stopy činnosti a Milan sklouzl na zem a položil si hlavu do mého klína a během chvilku si o mně otřel oči, nos a zbytek obličeje a pak mi pohladil ruku, která ho ještě před chvíli trestala:
"Ja viem, že som si to zaslúžil za všetko, čo som zase vykonal. Sám by som si najradšej vyfackal, keď vidím, ako máš o mne strach a ideš za mnou v noci, aby som nevyviedol ešte niečo horšie, mamička moja zlatá najlepšie...."
No překvapil mne, syneček, překvapil. I Veronika zůstala stát jako Lotova žena za to upřímné vyznání. Nezbylo mi, než Milana obejmout, pohladit po hlavě i po tvářích a říci mu, že ho mám ráda a že i kdyby vyvedl nevímco, že ho nikdy ráda mít nepřestanu.

pokračování příště...