příběh sto osmnáctý - Martine, kde jsi?

Martin, když se stal právoplatným členem naší šílené rodiny, musel se po třech měsících dostavovat ke své kurátorce, která ho sledovala a zároveň sledovala i naší rodinu, zdali tomu našemu benjamínkovi dáváme dostatek jídla, jestli má vlastní postel a kde tráví své mládí.

Dlužno dodat, že paní kurátorka byla žena středního věku s bohatými zkušenostmi s problémovými dětmi a byla ze srdce ráda, že má ve své péči právě Martina, který jí sice sem tam přidělal pár vrásek, ale jen z hlediska jeho nedochvilnosti. Strašně nerad se totiž chodil hlásit na sociálku a pokud se z toho mohl vyvléknout, udělal to a velmi rád. To jsme si pak s paní kurátorkou vyměňovaly dlouhé telefonáty na téma, kde se ten zmetek zase zašívá a proč se neobtěžoval nikomu říci, že už zase vynechal schůzku. Kurátorka znala jeho toulavou povahu a omlouvala ho tak i sama před sebou. Věděla z hojných předešlých návštěv, že se u nás má Martin jako v ráji, že mu maximálně věnujeme svou péči, lásku, všechno co máme... Mnohokrát, když k nám přišla, měly jsme si možnost nad šálkem kávy v kuchyni postesknout nad zkažeností dnešní mládeže a do hovoru k nám zpoza dveří zalétávaly teskné tóny Martinovy kytary. Pak následovalo pravidelně zavolání našeho hříšníka na kobereček, kde se mladý pán kál a sliboval hory i s horákama, že příště už stoprocentně přijde a nebude se ulejvat, ať se propadne do západního Německa, jestli to poruší a ať ho vezme čert, jestli lže. Obě jsme už dopředu věděly, že příští potencionální návštěva bude jako přes kopírák podobna těm předešlým neuskutečněným a že si příště zase budeme telefonovat a dvojhlasně mu spílat.
Kámen úrazu byl ve vedoucí odboru, která si nechala říkat vznosně paní ředitelko a byla ostrá jako břitva. Všechny mladistvé, kteří prošli její kanceláří sociálního odboru, považovala automaticky za delikventy, kteří jsou zralí pro kriminál, v lepším případě pro diagnosťák. Netolerovala sebemenší prohřešky, Martinova nechuť k návštěvám tamtéž jí byla trnem v oku a často mi to dávala sežrat. Paní kurátorka i když zdařile spoustu Martinových ( a věřím, že nejen jeho) "zapomenutí" retušovala, přeci se jen něco z toho mála doneslo i o patro výš a to pak mi nejen drnčel telefon jako šílený, nejen, že jsme si s paní ředitelkou vyměňovaly zdvořilůstky, při nichž jsem se musela držet stolu a všeho v dosahu, abych telefon vzteky nerozšlapala a následně pak i tu nablblou fuchtli, ale často nás nečekaně poctila svou návštěvou a nutně potřebovala zkontrolovat, jestli je Martinovo umístění u nás pořád stejným omylem, jak je o tom od začátku přesvědčena.

Po té poslední návštěvě u nás jsem Martina nejen seřezala jako žito, ale dostal i domácí vězení, aby měl nad čím přemýšlet, než mne přejde zlost. Kdykoliv jsem si vzpomněla, jak se mi vysmívala do očí, jak ironicky hodnotila naši svéráznou výchovu, jak si vůbec dovolila vměšovat se do věcí, které zdaleka přesahovaly její kompetenci - otvírala se mi kudla v kapse. A při představě, že by ještě někdy v životě tahle maškara překročila práh našeho domu a dělala nám kázání.... naposledy jsem měla co dělat, abych Josefa uklidnila, jinak by tu čertbabu zamordoval sám. A to bylo také myslím naposledy, kdy mi dovolil, abych Martina potrestala místo něho. Pravda byla, že kdyby byl Martin tehdy bit od táty, asi by to odnesl mnohem, mnohem hůře, než jen fialovými modřinami po kartáči.
Uběhlo pár měsíců a Martin opravdu sekal latinu. Až jsme se tomu všichni divili, znajíc jeho smysl pro revoltu. Že by zafungovalo moje promlouvání do duše? Martin už mezitím zase směl chodit ven, brával si sebou svou nerozlučnou kytaru a občas, když jsem šla do vsi, vídala jsem ho v partě holek a několika kluků, jak jim brnká své nostalgické songy, sedíc na stavidle rybníka na návsi. Život se pomalu ubíral svým tempem, na obloze nebylo ani mráčku, dokonce i zbytek mých paviánů pocítil klid a mír a výjimečně se mně nesnažil předčasně sklátit do hrobu a já byla šťastná. Jak to tak bývá, ne nadlouho....
Byl pátek, většina kluků mi telefonicky oznámila, že by rádi strávili s rodinami víkend u milované maminky, takže já, ověšená taškami jako nákladní osel, jsem si to šinula z obchodu, z jedné strany majíc Martina s igelitkou plnou pečiva a pod paží s melounem, z druhé strany se klátil Jirka, vlekoucí nejen část mého nákupu, ale i zásoby do jejich vlastní lednice. Od rybníka se ozvalo obvyklé zapískání - omladina se domlouvala s Martinem na dalším kytarovém dýchánku. Martin jim odgestikuloval, že přijde a sotva doma odložil svá břemena, snažil se zmizet z mého dosahu. Do mohutného vybalování tašek, kterého se zúčastnil Radek, Josef a Jarča, kdesi v útrobách některé kabely zazvonil můj telefon. Vyštrachala jsme ho a zatajil se ve mně dech. Displej mi nabídl hovor s kurátorkou.
Telefonát byl sice krátký, ale dost výstižný. Jmenovatelem byl jak jinak než Martin, který se opět nedostavil ke kontrole. Paní kurátorka se mi omlouvala, že by bývala vše jako obvykle zahrála do autu, ale kontroly se hodlala zúčastnit i ředitelka a tudíž nebylo zbytí, ale muselo se s pravdou ven. Kurátorka mi bohužel prozradila, že ředitelka, majíc na nás pifku ještě od posledně, hned zažádala nadřízený orgán o přezkoumání rodinné situace u nás a ti nás pak měli následně informovat o možných sankcích, kdyby se ukázalo, že nejsme jako rodina schopni se o toho nezodpovědného puberťáka postarat.
"Já tě zabiju, jestli se tu ta megera tříbarevná zjeví!!!!" zaječela jsem, až se na návsi splašily husy.
Martin zahodil do dřezu krabici s mlékem, až se roztrhla a ohodila mi půl kuchyně a vystřelil ze dveří jako raketa s plochou dráhou letu. Radek s půlkou klobásy v puse se za ním užasle podíval, Jarča vyjekla, to jak jí mléko smočilo vlasy a Josef za Martinem zařval:
"Okamžitě se vrať!!"
Ale zbytečně. Martin upaloval, jako by ho honila sama ředitelka.
Požádala jsem zbytek rodiny, aby uvedli kuchyň do obyvatelného stavu a zavolala Milanovi. Ten se dostavil během půl hodiny rovnou z kanceláře a vešel do domu zároveň s oběma dámami ze sociálky. Paní kurátorka cupitala za svou nadřízenou jako zmoklá slepice a paní ředitelka se ihned na chodbě ujala slova. Zkritizovala okem znalce všechno, na co se jen podívala a nutila kurátorku, aby si dělala poznámky.V obýváku se posadila nikým nevyzvána a vyzvala nás, abychom předstoupili a přivedli hříšníka.

Než jsem se stihla nadechnout, ozval se Milan:
"Jako právný zástupca chcem vidieť potvrdenie o vašej kompetentnosti. Nie je až také zvyčajné, aby ste sa sami angažovali v kurátorskej činnosti. Ďalšia vec je vaša zjavná zaujatos´t a ja už som v tejto veci podnikol isté kroky. Pokud ste sa rozhodli očierňovať túto rodinu a to som práve slyšel na vlastné uši, upozorňujem vás, že som si priniesol kupu odporúčaní z odboru sociálně právnej ochrany dětí, Dětského fondu Organizace spojených národov, Úradu pro medzinárodnoprávnú ochranu dětí a ostatných predmetných organizácií. Ani v jednom dokumente nie je nič o tom, že by táto rodina akýmkoĺvek zposobom nedodržala úmluvy o správnej výchove dětí...."
Pozorovala jsem ředitelku během Milanovy řeči.Nejprve jí lezly oči z důlků, posléze vystřídala v obličeji snad všechny barvy vyjma černé a když Milan dospěl k vyjmenovávání všech těch úžasných organizací, z nichž jsem znala tak jednu a ještě z doslechu, vyšponovala se z křesla a skočila Milanovi do řeči:
"Dobrá, dobrá, vážený pane. Nemyslela jsem tím nic špatného, pouze jsem měla cestu okolo. Takže se s vámi rozloučím a ostatní s vámi vyřídí paní kurátorka. Pěkný den a na shledanou", načež vystřelila z domu snad ještě rychleji než Martin.
Po jejím odchodu jsme se všichni ještě dlouhou dobu řehtali jako pominutí, uznale poplácávali Milana po zádech a vše završili tím, že jsme si otevřeli láhev vína a společně s kurátorkou ho vypili.

Den se ale pozvolna nachýlil k večeru a Martin se neobjevoval. Telefon jako obvykle zůstal doma, stejně tak jako jeho bunda a že venku nebyl zrovna červenec, začala jsem mít o Martina starost. Vyslala jsem kluky do okolí, poptat se u jeho kamarádů, kde by se mohl nacházet, moje potomstvo prakticky obrátilo vesnici vzhůru nohama včetně detailních prohlídek inkriminovaných chalup, ale po Martinovi se zem slehla.
Bylo nám jasné, že zdrhnul někam do lesa, kde by ho nenašel ani honící pes. Popoháněný strachem z ředitelky mohl utéci opravdu kamkoliv. A že bude přemýšlet teprve, až se uklidní, jsme věděla už dopředu.
Taktéž jsem věděla, že nejrozumnější bude prostě počkat, až mu bude zima a vrátí se domů, jenže minulé zkušenosti s jeho ztřeštěností, zbrklostí a zatemnělým rozumem ve mně vyvolávaly děsivé představy o tom, jak zase odněkud spadne, něco si zlomí či si jinak ublíží a my se k němu nedostaneme včas.
Už se skoro setmělo, když si Jirka vzpomněl, že nenakrmil králíky. Vyšel na dvorek, rozsvítil si světlo na seníku a popaměti hrábl do sena vidlemi, aby si stáhl kupku k sobě. Zevnitř seníku se ozvalo zaječení a Jirka se tak lekl, že vidle upustil na zem. Pak se po žebříku vyšplhal nahoru a na další pokus vytáhl ze sena Martina.
"Ty debile, to sem se tě lek!! Nevadí ti, že tě všichni hledáme po vsi?? Že o tebe má máma strach? "
"Už je ta ropucha pryč?" zeptal se opatrně Martin.
"Jo, už dávno, vypadla hned, jak na ní napochodoval Milan a začal se ohánět paragrafama. Od té doby tě všichni hledáme! Koukej padat domů, máma je na mrtvici a táta nadával, že tě seřeže až se po..... "

"To zrovna, pomažu si domů pro vejprask, jseš padlej na hlavu?" odsekl Martin.
Jirka se rozhodl, že mladšího bratra vyškolí, popadl ho za límec a vytáhl ho ze seníku. Na cestu mu vrazil pohlavek, až vzal Martin druhý o futra seníku a pak mu řekl:
" Ty jseš teda dáreček, to ti řeknu. Vždyť sakra toho po tobě máma s tátou nechtějí tak moc, ne? Tý kurátorce bys měl líbat ruce a ne jí dělat takovýhle nepříjemnosti. A nebo, jestli se ti teda u nás nelíbí, tak jim to řekni rovnou, bude ti osmnáct, tak si můžeš jít po svých. Když si myslíš, že ti jinde bude líp a zvládneš se o sebe postarat sám, nikdo tě tu určitě držet nebude. Já se za tvou nezávislost rád přimluvím, pokud chceš...."
Martin na něj koukal jako zjara. A došlo mu, co mu Jirka sladce laskavými slovy naznačil. Že si neváží dobrého bydla a těm, kteří se ho ujali a dali mu milující rodinu a domov, dělá jen naschvály a přidělává problémy. Oči se mu zalily a musel začít rychle mrkat, aby zahnal slzy.
Jirka poznal, že jeho slova padla na úrodnou půdu.Poplácal Martina po rameni a řekl:
"A koukej pořádně odprosit."
Martin pokýval hlavou a vydal se do jámy lvové.
Sotva ho Josef uzřel ve dveřích, automaticky mu ruce sjely k řemeni, ale já ho zarazila:
"Počkej...."
Josef se na mne podíval, ale dál nepokračoval. Vzala jsem Martina za bradu a zvedla mu hlavu. Viděla jsem, jak se mu oči koupou v slzách.
"Pojď, promluvíme si" řekla jsem mu a oba jsme se odebrali do Martinova pokojíku za kuchyní.
Tak jsem si sedla do starého ušáku a začala jsem:
"Paní kurátorka má kvůli tobě dost velký problém a myslím, že bude moc ráda,když jí jen srazí prémie. Taky by ale mohla přijít o místo. A to jen díky tobě. Vezmeš si to na svědomí? Vím, že už jsi velký kluk a že si chceš se svým životem nakládat podle svého, ale měl bys také brát ohledy na to, že jsou jistá pravidla, která prostě musíme dodržovat, ať se nám to líbí nebo ne. Chtěla bych vědět, jestli se u nás opravdu cítíš tak nesvobodně a máš pocit, že tady není tvoje místo. Pokud tomu tak je, dobře, bude mne to sice strašně mrzet, ale pokusím se s tátou nějak domluvit a najdeme ti něco jiného, kde budeš spokojený. Já nevím, ale možná toho pro tebe děláme málo a očekával jsi něco jiného...."
Dál už jsem ani nemusela pokračovat, protože už během úvodu se Martin lítostivě rozbrečel a jak tak stál přede mnou a utíral si nos do rukávu, vypadal jako hromádka neštěstí. Pak ke mně sám od sebe přicupital, poklekl a zabořil mi nos do klína, odkud se ještě hodnou chvíli ozývalo dušené vzlykání.
To už vešel do pokoje i Josef, který nejspíš nervózně stepoval za dveřmi a čekal, jestli Martina zaškrtím nebo rozčtvrtím. Polohlasný pláč mu ale jaksi neštymoval do obrazu, tak se přišel podívat.
Martin se na tátu podíval a pak sepjal ruce:
"Odpusťte mi to, já už to nikdy neudělám, opravdu už budu hodnej a budu poslouchat....."
Josef souhlasně přikývl a pak řekl:
"No tak teď to ještě stvrdíme, abys neměl pocit, že jsem tě o něco ochudili."
A vytáhl si z kalhot uvolněný řemen.

Nechala jsem Josefa, aby si Martina přehnul přes koleno a ujal se role hlavy rodiny. Což Josef ihned předvedl, Martin se v jeho rukách změnil v hadrového panáčka a nějakou dobu jen rozhazoval rukama a nohama, to jak mu tátův řemen vštipoval na holý zadek ponaučení o smyslu života.
Martinův tichý pláč vystřídal nekontrolovaný nářek, ale tentokrát brečel ne bolestí, ale pod tíhou emocí. O to víc ale výprask prožíval. Ne jako nutné zlo, sloužící k jeho potrestání, třebaže jednotlivé rány, tříštící se o jeho zadek, byly intenzivní a štípaly jako blázen, ale jako vyvrcholení jeho nesmyslné revolty, která dala zabrat všem zúčastněným, způsobila chaos, bordel a anarchii.
A po skončení výprasku musel Martin zůstat ve svém pokoji a klečet v koutě. Přijal do s respektem, což jsem u něho doposud nezaznamenala. Dokonce ani neprojevil snahu si natáhnout svlečené tepláky, na znamení hanby klečel poctivě s nosem u zdi a vystavoval na odiv svůj do červena seřezaný zadek, sem tam si pohladil ta nejvíc pálící jelita a druhou rukou si rozšmudlával slzy po obličeji.
Večer přišel za námi do pokoje, už zase klidný a vyrovnaný, oznámil nám, že kurátorku zítra navštíví a pokusí se napravit všechno, co zvrtal a nás poprosil za odpuštění. Slíbil, že se bude snažit a pokud ho u sebe necháme i nadále bydlet, že by chtěl svoje maléry odčinit. Poučena z předchozích nezdarů jsem za sebe řekla, že bych raději nechala věcem volný průběh a co se má stát, to se stane. Josef oproti tomu Martinovi připomněl, že jako jeho táta má před světem i sám před sebou morální povinnost ze svého potomka vychovat řádného a platného člena společnosti a pokud to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém a jestli Martina baví spát na břiše, že mu tu radost milerád dopřeje.

pokračování příště....