Příběh sto šestnáctý - Výlet na hrad

Jednou jsem zase udělala neskutečnou nepředloženost a rozhodla jsme se, že zbytku rodiny rozšířím obzory o dějinách naší země a vezmu je s Josefem na Trosky.
Když se večer Martin, Jarda a Jarča sešli u společné večeře, navrhla jsem jim výlet po krásách naší vlasti. Oba kluci si svorně zaklepali na čelo, řkouc, že na blbý fóry nemají náladu a Jarča nakrčila nos a odvětila, že kdyby chtěla šplhat po zříceninách, mohla se narodit jako kamzík, což jak je vidno opravdu není.
Protože jsem s podobnou alternativou počítala, přednesla jsem jim variantu číslo 2, sestávající z přivezení fůry bukových polen a její následnou přeměnu na špalíčky, polínka, třísky a párátka do zubů. Kluky při slově "štípání dřeva" obešly mrákoty a souhlasili, že se raději nechají mučit duševně, než fyzicky. Jarča při představě, že bude to dřevo štípat sama, ochotně slíbila, že vyběhne pěšky třeba na Matterhorn a já se zaradovala, jak vzornou mám rodinu. Josef se mne sice několikrát zeptal, jestli je bezpodmínečně nutné vláčet ty tři neandrtálce sebou, ale já byla přesvědčená, že si raději budu dělat ostudu daleko od baráku než na očích celé vesnice.
V sobotu ráno jsme vyrazili vstříc dobrodružství.
Cesta uběhla kupodivu bez keců, všichni tři hluchli pod nápory decibelů ve sluchátkách a my s Josefem jsme rozebírali, jestli podle pověsti o Troskách byla pravda na straně panny Karolíny nebo její matky Marie.

Na parkovišti jsem hned po vystoupení z auta chtěla jako obvykle držet přednášku o slušném chování, ale znuděné výrazy všech tří zúčastněných mně donutily všechny poznámky spolknout a omezit se jen na hrozivé zakoulení očima, které bylo myslím víc než výmluvné.
Zaplatili jsme vstupné a hned za branou mi Jarda s Martinem zmizeli z očí mezi hradbami. Jarča se ploužila za námi a tvářila se, jako kdyby jí ulétly nejen včely, ale všechen hmyz světa.
My s Josefem jsme si prohlídku zříceniny užili, vystoupali jsem se značným funěním i na obě věže, pokochali se výhledem do okolí a navzájem se hecovali, co že to je támhle vzadu za ten kopec - to je Kozákov- nene, ten je víc vpravo, tadyhle, hele, koukni, na druhý straně vidím Říp....
Jarča by při pohledu z jedné i druhé věže možná víc ocenila, kdyby na ni pod ochozem mávala smečka ztepilých junáků v nedbalkách, kopce a vzdálená města jí byla lhostejná. Oba kluci důsledně dbali na to, aby se nám vyhýbali, takže jsem je letmo spatřovala na všech možných místech co nejdál od nás. Nakonec jsme se dohrabali zpět na nádvoří, kde měl podnikavý kastelán dobové stánky s naštěstí současným občerstvením, Josef do sebe hodil pivo, až to v něm zasyčelo, já se spokojila se sodovkou a mlaskajíc nad vypečenými preclíky a ještě vypečenějšími klobáskami, zakoupila jsem za drahý peníz tu nekřesťanskou krmi a rozdala zbylé rodině.

Sprška drobných kamínků mne donutila vzhlédnout. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.
Nad hlavní bránou na hradbách se producíroval Jarda. Zdusila jsem v sobě výkřik a začala horečně uvažovat, jak toho našeho pitomce neskutečného dostat dolů, aniž by to vzbudilo pozornost integrovaných složek, kastelána a návštěvníků. Jarda však bystře postřehl, že už jsem ho zmerčila, vesele mi zamával a oznámil, že hned leze dolů. Oddechla jsem si a gestikulací mu naznačila, že jen co sleze dolů, nakopu ho do sprostého slova a týden bude mýt schody.
Co čert nechtěl, Jardova exhibice neskončila tiše a nenápadně, jak jsem si přála, ale naopak byla sledována všemi lidmi na zřícenině a troufám si tvrdit, že jich během následné exekuce ještě pěkných pár přibylo.

Jak se Jarda snažil slézt dolů, vetché zdivo neodolalo jeho váze a spolu s ním se poroučelo dolů. Naštěstí se uvolnilo jen několik kamenů, ne že spadly celé hradby, to by Jarda platil škodu ještě dneska. Ale i ty dva, tři kameny stačily k tomu, aby milému Jardovi ujely nohy a v kotrmelcích zmizel za poměrně vysokou zdí.
Zkameněla jsem na místě. Dalo se předpokládat, že Jarda spadl dolů nejen z hradeb, ale i ze srázu pod hradem a pokud ho vůbec někdo najde, tak bude nejen mrtvý, ale rozprasený na tisíc kousíčků po nejbližším okolí.
Naštěstí, než jsem stihla domyslet tu nejhorší možnou variantu, se ozvalo děsivé zapraskání lámaného dřeva, Jardův výkřik a pak příšerný lomoz kdesi za zdí, který jsem identifikovala jako kdákání, kvílení a houkání. Vystartovala jsem z lavičky, v patách majíc nejen Josefa a Jarču, ale i všechny přítomné, kteří se na nádvoří nacházeli. Zbytek návštěvníků visel do půli těla z obou věží a nadšeně cvakal fotoaparáty a mobily.
Bohužel - tedy vlastně bohudík- jsem na své vlastní oči neuzřela zabitého Jardu, ale jako obvykle dílo zkázy, zde představované velkým kurníkem, který byl nalepen z druhé strany hradeb, teď s obrovskou dírou v slaměné střeše, odkud trčely rozlámané latě, vylétalo odtud peří, slepice a prach jako z fukaru, ozývalo se z jeho útrob příšerné kdákání vyděšené drůbeže, Jardovo bohapusté klení a když jsem doběhli ke kurníku, naskytl se nám pohled pro bohy. Uprostřed zničeného domečku se válel Jarda obalený slámou, peřím, slepičinci, rozbitými vejci, okolo něho poletovaly rozčilené slepice, ze kterých pršely brka a čmelíci v tisících, z vedlejší voliéry na to koukala sova pálená jako vejr a párek výrů ušatých se neúspěšně pokoušel ilegálně opustit svůj domov.

Většina návštěvníků se řehtala jako pominutá, vedle mne se bůhvíodkud vynořil Martin a tvářil se jako svatý Utřinos, Jarča smíchy až brečela a Josef se v křečích dusil klobásou.
Vytáhla jsem Jardu z toho chaosu za tričko, zkontrolovala, jestli má všechny končetiny, neteče mu odněkud krev a dýchá. Jelikož mne jeho zdravotní stav uklidnil, rozhodla jsem se ho ihned na místě odměnit za zpestření dnešního dne.
"Martine, utrhni támhle z té břízy pár větviček, ale pěkně dlouhých a pevných!" nařídila jsem našemu nejmladšímu a Jarda zesinal. Martin ochotně vyplnil požadavek a do dvou minut jsem měla k dispozici krásnou metlu. Marně Jarda prosil, abychom si završení našeho výletu nechali na doma.
Bylo mi vcelku jedno, že tím, že si ho přehýbám přes koleno, si ušpiním světlé kalhoty i to, že když ho začnu metlou vyplácet, zvednou se z jeho kraťasů i trička další oblaka prachu, která mne zahalí a donutí ke kašli a prskání, že z něho bude peří létat na všechny světové strany a že sám Jarda podnikne všechny kroky, aby se mi vymanil ze sevření a prchl kamkoliv z mého dosahu. Avšak ať sebou mrskal jak chtěl, držela jsem ho v sevření a pro jistotu jsem mu nohy stiskla mezi svá stehna a tím měl po ptákách. Jarda zavyl jako raněný buvol, když zjistil, že ze sevření neunikne.

Metla zasvištěla vzduchem a zakousla se Jardovi do špinavých kraťasů. Jejich majitel zavřeštěl a zmizel v dalším oblaku prachu a peří. Okolo nás se utvořil hlouček čumilů, kteří mne povzbuzovali k dalšímu výkonu a foťáky se rozcvakaly ještě intenzivněji. Nu což, přeci se nenechám zahanbit....
Jarda se pod údery metly svíjel jako moučný červ na plotně a řval jako pavián. Rukama střídavě mával ve vzduchu, jako by chtěl vzlétnout a chvilkama se chytal stěny kurníku, aby neupadl na nos.
Vyšpulený zadek v těsných kraťasech se mu roztřásl pokaždé, když jsem ho švihla a Jarda sám vyváděl, jako bych ho čtvrtila. Vzduchem se do jeho nářku nesly peprné poznámky typu jak jsem od rány a kdy že dojde na potupné stahování gatí a velkého finále v podobě potupného výprasku na holou. Nějaké rozjívené slečny se exhibice dožadovaly s takovou razancí, že strhly masy a okolostojící dav začal skandovat:
"Na holou, na holou..."
Přidala se dokonce i skupinka Dojčlandů s obrázkem fialové kravky na tričkách a pivních pupcích, kteří sice vůbec netušili, co provolávají, ale o to byli urputnější v halekání.
Jarda se v duchu modlil, abych se nenechala vyprovokovat k nepředloženému činu, ale to mne špatně odhadl. Co bych pro lidi neudělala, že jo.... Kraťasy po chvilkovém boji vzaly za své a skončily v nižší poloze u kolen. Jarda jako obvykle zachoval svou tradici mít toho na sobě co nejméně, takže pod kraťasy byl naostro. Předpokládala jsem, že do přítmí zříceniny Trosky i kurníku zasvítí bílá kůže Jardova zadku, tak prudce kontrastující se zbytkem jeho opáleného těla, ale bělost už dávno vzala za své. Zadek pulzoval změtí rudých vystouplých tenkých jelítek, jak se metla vyřádila na celé ploše Jardova zadku.
A teď teprve nastalo peklo na zemi. Metla nastoupila ve druhém dějství v plné svěžesti a předvedla, že ne nadarmo z ní Jarda má oprávněný strach. Do toho jsem Jardovi do jeho nešťastného vzlykání vyčítala všechno, co za jedno odpoledne stihl provést:
"Pitomče jeden nezodpovědný!! Co kdyby tu ten kurník nebyl, tak ses zabil! Hlavně že ses zase musel předvádět! Proč máš pořád potřebu mi dokazovat, že jsi nesmrtelný?? Kdy už konečně vyrosteš a začneš se chovat tak, abych se o tebe nemusela na každém kroku bát?? Takhle dáváš Martinovi příklad, aby se naučil ještě to, co neumí!!! Přerazit tě je málo..... ale ne, ty se o to postaráš sám... máš pocit, že umíš lítat???
Jarda pištěl jako myši v kredenci, prosil o milost, metla mu pustošila holý zadek, lidi se bavili, prostě krásné letní odpoledne.
Když jsem uznala, že má Jarda dost, pustila jsem ho, Jarda vyletěl z mého klína a ještě nad zemí si na sebe narval kraťasy a upaloval z místa trestu jakoby ho honil včelí roj. Vstala jsem, oprášila ze sebe poslední zbytky peří a nakročila za bujarého potlesku směrem ke kastelánovi, který doposud stál stranou a čekal na svých pět minut slávy. Po krátké domluvě jsme se dohodli, že si Jarda a pro jistotu i s Martinem na obnovu právě zašlé slávy místního kurníku přijede v nejbližším termínu udělat brigádu a dokud nebude na tomhle místě stát malý Buckinghamský palác, Jarda nenabude milosti.

Což se zhruba po měsíci stalo a hradní slípky si mohly dále plně vychutnávat svůj slepičí život v pevném a bezpečném kurníku.....

pokračování příště....