Příběh sto patnáctý- Prase otevřené, chlívek pryč!!!

Předvelikonoční veselice u nás v rodině byly každoročně poznamenávány zabíjačkou. Jelikož a protože se naše rodina každoročně rozrostla minimálně o dva až tři členy, bylo skoro nemožné nasytit tak početnou kolonii tím, co nabízel místní konzum. Masu ze supermarketů jsem věřila asi tak jako naší vládě a když jsem si spočítala, kolik utratím u soukromého řezníka za krkovičku, bůček, kližku a špek, protáčely se mi panenky rychle jako kola na formuli 1.
Bylo tedy jasné, že jedno či dvě vykrmená prasátka budou vítanou ozdobou mé domácnosti a jejich věčný sen, který následně spali v mrazáku a na policích ve formě konzerv, bylo všechno, co se od nich chtělo.
Poslední zabíjačka proběhla vcelku bez obtíží, Jirkovi zdatně sekundoval Josef a Radek, zatímco Jarda nemohouc vidět krev a prasečí útroby, tiše zvracel za rohem na hnůj. Letos jsme si museli přiznat, že Josefův dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav vyřadil výše zmíněného z provozu a vměstnal ho do role pouhého diváka. Radek sice přislíbil přijet a přiložit své svalnaté paže k dílu, ale chtělo to ještě jednoho přines podej podrž. Výběr padl na Martina. Ten se sice chvilku ošíval, že prase zná jen v podobě řízku na talíři, ale byl přehlušen a umlčen. Telefonát s Milanem pak byl už jen třešničkou na dortu, stejně tak s Pavlem.
Všichni se slezli už v pátek odpoledne a během okamžiku byli všichni beze zbytku zaměstnáni. Jirka si brousil nože a sekyru, kontroloval pistoli, Pavel s Jardou vytahovali z kůlny veliké necky, Milan vyfasoval velkou vařečku, byl postaven k plotně a míchal vařící se kroupy, Veronika loupala cibuli a česnek a plakala u toho jako najatá, Martin špicoval špejle na jitrnice, Tereza strouhala křen a kýchala jako smyslů zbavená, já pekla buchtu do prejtu, buchty pro kluky, vařila rajskou omáčku a knedlíky, Tereza vymývala na dvoře kotel na polévku, Ondráš štípal dřevo a Josef seděl na zápraží a spravoval řetízky, kterými se strhávají praseti opařené štětiny.

Navečer se všichni dostavili do kuchyně, sežrali 5 celých knedlíků, několik litrů omáčky, dva plechy buchet s tvarohem, mákem i povidly a s nezbytným půllitrem piva v ruce zabrali každý své oblíbené místo v obýváku u televize. Josef se uvolil, že naše stádo ohlídá, aby se kluci neožrali a šli brzy chrápat.
Už jsem usínala, když přišel Josef po špičkách do ložnice, šeptem mi oznámil, že shromáždění bylo rozpuštěno, což vzápětí stvrdil Jarda, kterému na konci chodby upadl talíř s tousty. Do toho se zespodu ozvalo třísknutí dveří, to Pavel šel ven na poslední cigaretu. Polohlasně jsem zanadávala a propadla se do říše snů.

Ráno bylo mlhavé a studené. Sotva se rozednilo, vyhnal mne z postele budík. Josef vstával ihned se mnou, čím dříve začneme, tím dříve bude hotovo. Otevřela jsem okno v ložnici dokořán a nadechla se svěžího, chladného vzduchu a vzápětí jsem se zakuckala leknutím, když se od chlíva ozvalo zděšené Jirkovo zaržání:
"Doprdele, prase je v prdeli!!!!"

Na konci vesnice bydlela v bývalém statku nadpočetná rodina Oláhových, většina z nich byla černá jako bota, ale vcelku spořádaná. Otec rodu Dezider byl zároveň vajdou (což je označení významné osoby), který svou smečku 15ti kluků a 13 holek v příbuzenském poměru synové, synovci, bratři a bratranci, dcery, sestry, sestřenice, neteře, manželky, vnučky a kdovíkdo ještě vedl rukou přísnou, ale spravedlivou. Měli jsme spolu jistou ústní dohodu- oni nebudou škodit v okolí našeho baráku a já nebudu nucena je ručně poučovat o pravidlech slušného chování vůči mně a mojí rodině.
Toho neblahého rána stál Dezider na zápraží svého domu, odkud hrály tklivé tóny cikánské melodie a byly přehlušovány ječivými výkřiky jeho první i druhé manželky. Statný vajda si nonšalantně škrábal zarostlou hruď, když vtom byl poctěn nenadálou návštěvou. Takhle po ránu a prase?

Vykračovalo si zarostlou pěšinou podél plotu, evidentně mělo dobrou náladu, protože si spokojeně pochrochtávalo, tuhle smlslo zatoulaného chrobáka, tamhle požvýkalo jablíčko. Vajda si musel několikrát promnout oči, protože měl pocit, že má cink na oku. Prase však nezmizelo ani přes úporné mrkání a vytírání obou koutků. Nu což, když prase, tak jedině v guláši, řekl si Dezider a svolal rodinu.
A zatímco moje rodina stála bezradně nad otevřeným chlívkem a snažila se zhmotnit prase ze smradu, který po něm v chlívku zbyl, Oláhovi tančili okolo rezavé trojnožky, na níž se houpalo zabité prase válečný tanec, natřásali se v rytmu divokého čardáše a velebili den, který jim přihrál zadarmo obrovskou kupu masa.
Josef u nás doma nelenil a zavolal na policii. Byli jsme překvapeni, když asi po půlhodině zastavilo před našimi vraty smykem policejní auto, z něho čiperně vyskočil skokem Supermana statný nažehlený praporčík a z druhých dveří se vysoukal druhý, doprovázený ještě statnějším vlčákem. Pes se ihned ujal velení aniž byl vyzván, natáhl čenich jako mravenečník, vyštěkal našeho Fantomase z boudy, vyslechl ho a odebral se na místo činu. Tam se ujistil, že se prase neschovává ani v omláceném kbelíku ani pod prahem, vydal rozkaz k pochodu a vyrazil ze vrat. Superman s Texas rangerem vyklusali pořadovým krokem za ním a naše rodina utvořila zadní voj. Vlčák nás neomylně vedl vesnicí na její dolní konec. Už několik desítek metrů od posledního baráku bylo slyšet ze dvora statku rozjařené hulákání, zpěv a sólo na housle. Nad bytelným plotem se pak vznášely kotouče bělavého dýmu a nezaměnitelná vůně vařeného vepřového. Vlčák to zapíchl u paty vrat a dal nám jasně najevo, že papírování přenechá svému doprovodu a jeho mise byla skončena.

Nakouknutí do vrat mi způsobilo zástavu srdce. Naše prase, které jsme si chtěli proměnit na jitrnice, řízky a prdelačku dělalo nezřízenou radost bandě, která mi léta pila krev a jejich mastné huby ve mně probouzely ty nejtemnější pudy a já se počala otáčet okolo své osy, hledajíc co popadnu do ruky jako první a vyběhnu do nepřátelského tábora vydobýt si zpět prasečí torzo. Naštěstí jsem měla po ruce jen policejního psa a Josefa s kluky. Josef mne, jakmile zpozoroval naběhlou žílu na mém krku, chytil za ramena ve stylu manželů Škopkových mne chlácholivě popleskával po ruce, řkouc:
"Klid matko, klid.... zhluboka dýchej. Policajti už mají situaci pod kontrolou."
Jakmile se na cikánském dvoře objevili oba uniformovaní strážci pořádku, do Oláhových jako když střelí a za halasného bědování se ukrývali na všem možných i nemožných místech. Jen Dezider a obstarožní matrona Jolana zůstali na místě a ve své rodné mateřštině podávali vysvětlení. Policajti jim nevěřili ani pozdrav, ale bohužel prasečí stopy, které zůstaly v blátě podél cesty do statku hovořily jasně. Zuřila jsem snad jako nikdy a sám vajda, když viděl, že nemám daleko ke kolapsu, udělal smířlivé gesto, pozval všechny dál a velkomyslně nám řekl.
"Bůh dal, bůh vzal. Prase si rozdělíme stejným dílem, ale protože už máme navařeno, zvu vás na pravé cikánské hody."
Josef rukoudáním souhlasil dřív, než jsem se nadechla k proslovu a než se sešla hodina s hodinou, celá moje rodina měla stejně mastné tlamy jako Oláhovi, jejich kluci se družbovali s těmi mými, Tereza s Veronikou pomáhaly Marice, Biance a Eleně připravovat chutné krmě a mne osobně Dezider naléval pálenkou tak dlouho, až mne ožral skoro do mrtva. Pak teprve, když mé tělo pojalo vlastnosti marionety, jsem přestala klást odpor a vnořila se do společného hodokvasu.

Ráno jsem se probudila ve své vlastní posteli s kocovinou jako hrom, s vymetenou hlavou a hadrovým tělem. Josef vedle mne vyspával spánkem nespravedlivých, protože chrápal jako dřevorubec. Pomalu jsem se upamatovávala na včerejší události - zabíjačka, prase v sakrech, Oláhovi..... při myšlence na jejich kořalku se mi rozhoupal žaludek.
Navštívila jsme velkým fofrem koupelnu, vrátila přírodě zkonzumované prase, zalité pálenkou, osprchovala se, polkla dva Aspiriny, uvařila si kafe a potom teprve jsme byla schopná reálně uvažovat. Celá včerejší akce nakonec dopadla vcelku přijatelně, dobře - byli jsme sice o půlku prasete lehčí, ale nakonec jsme si i z té uchvácené půlky poctivý kus odežrali, takže skóre uspokojivé, ale co se vlastně nějak zapomnělo dovysvětlit byl fakt, jak se prase dostalo z chlívka ven. Nějaký varovný hlásek v mé hlavě mi našeptával, že za tím stojí někdo z kluků. Pátrala jsem v paměti, kdo byl u chlívka poslední a kdo by mohl mít v úniku prasete prsty, až jsem si vzpomněla, že poslední, kdo byl venku, byl Pavel. Když jsem došla k tomuto překvapujícímu závěru, vstoupil do mne démon.

Vyběhla jsem schody do patra po dvou, vyrazila u Pavla v pokoji dveře z pantů a zařvala jako raněný nosorožec:
"Okamžitě vylez z té prokleté postele, než mně vezme čert a okamžitě mi vysvětli, proč si, u všech prašivých kojotů pustil to prase z chlíva??!!!!"
Pavel otevřel jedno oko a líně se podíval, kdo mu to vříská nad hlavou. Vidouc mne, ihned se probudil a vystartoval z postele stylem řeckořímského zápasníka, který se učí balet na chůdách.
"Ale já nic..... co sem proved?"
"Kde jsi kouřil, ty neřáde, večer před zabíjačkou???"
Na Pavlovi bylo vidět, jak úporně přemýšlí a taktéž na něm bylo vidět, že si vzpomněl, jak si ten inkriminovaný večer dopřál cigaretu ve společnosti blahobytně zažívajícího čuníka a vyprávěl si s ním veselé historky z natáčení. Že nejspíš blbě zavřel chlívek, když odcházel, bylo víc než jasné.
"Já si musela kvůli tvojí blbosti odepřít jitrnice!!Na vánoce asi nejspíš budeme žvejkat smrkový větvičky, protože ta trocha masa, co po Oláhovejch zbyla, je tak na nedělní voběd, pokud se neslezou všichni!! Padej dolů, vyřídím si to s tebou hned!!"
Pavel přede mnou ustupoval pomalými kroky ke dveřím, na schodech zakopl, takže se do kuchyně dostal v kotrmelcích, kde jsem ho nenechala ani zvednout z podlahy, vytáhla z poza skříně výstavní rákosku a vyhledávacích v pravidelných intervalech Pavlovo pozadí, počala jsme ho vyplácet za zmařenou zabíjačku, ukradené prase a absenci tlačenky a zavařených masových konzerv v našem špajzu. Pavel vyváděl jako by ho na nože brali, ječel ve vysokých tóninách, čímž okamžitě vzbudil zbytek rodiny a ti se seběhli do kuchyně, aby zjistili důvod jejich přetrženého spaní. Pavel se na zemi svíjel jako moučný červ, vytažený na světlo, pištěl jako myši v krechtu a do toho kraválu svištěla vzduchem rákoska a bušila Pavlovi do zadku, až se mu dělaly mžitky před očima. Tenké pyžamové kalhoty, které měl Pavel na sobě, se ukázaly jako nejtrapnější kus oděvu na světě, protože jak sebou Pavel zmítal, stahoval si kalhoty níž a níž, což mi prakticky ulehčovalo situaci a nemusela jsem se snižovat k jalovým žádostem o vysvlečení. Během chvíle byl Pavel napůl nahý a aniž by si to vůbec uvědomoval, neustálým válením sudů na podlaze kuchyně mi poskytoval prostor pro mé řádění.

Ustala jsem, až když byl Pavel pruhovaný jako zebra Marty z filmu Madagaskar. Pak jsem teprve znavena divokým cvičením klesla na židli a objasnila udivené rodině, za co dostal Pavel nakládačku. V klucích se v tu chvíli mísily protichůdné pocity - na jednu stranu Pavla litovali a na druhou mu nadávali za ztrátu proviantu ve prospěch našich spoluobčanů.
Pavel se pomalu zvedl ze země, utřel si nos a řekl:
"Vlastně je mi líto, že jsme to prase sežrali. Byl to docela fajn kámoš......"
Kluci se rozřehtali jako pitomí a já zula svůj apartní pantoflíček a hodila ho po Pavlovi.
"A čekej dárky pod stromečkem, neřáde....!"

pokračování příště.....