Příběh sto čtrnáctý - Josef marodem

Po slavně neslavném malování jsem dobře ještě týden douklízela, aby se má domácnost zase skvěla v úplném lesku, jak jsem byla zvyklá a nějak jsem si v tom kvaltu nevšimla, že Josefovi není úplně dobře. Ploužil se po domě stylem krok sun krok, sykal bolestí a když se díval, jestli se nedívám, chytal se za kříž a proklínal všechno okolo sebe. A já vesele poletovala po obýváku, leštila skleničky a sbírku vepřů ( kdysi dávno jsem sbírala prasátka pro štěstí), klepala z oken koberečky, obírala uschlé listy z kytek a laskala své nově natřené zdi dosud bez jediné poskvrny.
Následně na to se v noci Josef otočil na posteli a bez varování vykřikl bolestí, až mne vzbudil. Rozsvítila jsem a podívala se do tváře svého manžela, který ležel na posteli zkroucený jako housenka a sténal. Po několika jadrných nadávkách a otázkách, proč mi proboha nic neřekl, jsem došla pro masážní gel, tubu prášků a teplou šálu, postižené místo namazala, Josefa nacpala analgetiky, zamotala ho do šály a popřála oběma dobrou noc. Ráno nebylo o nic lepší a já jsem musela přistoupit k razantnímu rozhodnutí, že když nejde doktor k Josefovi, bude muset Josef k doktorovi. Přednesla jsem svůj nápad zákonitému choti a po bouřlivé debatě na téma- vysvětli mi, proč nechceš jít k doktorovi?- jsem mu dala na vybranou - buď půjde k lékaři sám nebo zavolám Jaruně a nechám pro něho poslat sanitku. Josef se bránil zuby nehty, ale sílící bolest v kříži a prázdné platíčko od léků, které vůbec nezabraly, ho nutily k zamyšlení, zda neustoupit se ctí a přiznat porážku.

Když jsem už od desíti hodin stála u plotny a vařila oběd a zároveň večeři pro ty, kdož přijdou z práce pozdě odpoledne, táhly se mi hlavou neveselé myšlenky na Josefa a jeho trápení. Věděla jsem, jak dokáže být umanutý, jakou averzi má vůči doktorům, že chtít po něm něco proti jeho vůli je nadlidský výkon. Přemýšlela jsem, jak ho proboha k tomu doktorovi dostanu. Už už jsem brala do rukou telefon, že zavolám Jarče ( ta potvora na něho kupodivu občas platila), když se Josef připlazil do kuchyně a zaskučel:
"Jestli máš čas, tak mně k tomu zatracenýmu doktorovi odvez, tohle se už fakt nedá vydržet..."
Málem mi vypadla vařečka z ruky. Josef měl strhané rysy, známka toho, že už nemůže bolestí ani dýchat.
Podívala jsem se bezradně do hrnce, kde se převalovaly knedlíky a do druhého, kde se rozvářelo maso na znojemskou omáčku.Když teď knedle vypnu, docela určitě se srazí. Když Josefovi řeknu, aby deset minut počkal, bude to brát jako že jeho chorobu bagatelizuju a když už se konečně rozhodl jít k doktorovi, tak jsem já ta, která to bojkotuje. Sakryš, to je dilema. Z něho mne vysvobodilo vrznutí domovních dveří, ve kterých se zjevil Jarda. Natěšeně mi oznámil, že je pustili z práce, protože ve vypalovací peci chytly zplodiny a zamořily celou halu. Z důvodu bezpečnosti práce byli všichni zaměstnanci vypuštěni domů, aby se nenadýchali kouře. Přeci jen- zdravý zaměstnanec je produktivní zaměstnanec. Nikdy snad nepřišel Jarda domů příhodněji než tentokrát. Odmávla jsem jeho blekotání, že se jen převlékne a hned zase půjde, odpásala jsem zástěru, hodila jí Jardovi na hlavu a podala mu obšírné vysvětlení o tom, jak dlouho bude knedlíky hlídat, jak se k nim bude chovat a v kterých intervalech je bude obracet a chraň ho sám svatý Štětináč, jestli se mu ty knedle srazí. Pak jsem zkontrolovala doklady, přibalila Josefovu kartičku pojištěnce a podpírajíc Josefa jako válečného invalidu jsem ho pomalu strkala k autu. Jarda nás vyprovázel s držkováním, že není žádná blbá kuchta, knedlíkům nerozumí a ani rozumět nechce....
Přihasili jsme si to s Josefem do nemocnice, já zburcovala celý urgentní příjem, z jedněch dveří vyletěla Jarča s bažantem v ruce, slyšíc můj hlas na chodbě, doktoři, kteří mne už znali, se mohli přetrhnout ochotou, no zkrátka prvotřídní blázinec.

Josef byl okamžitě odvezen na křesle na rentgen, odtud expedován na chirurgii, kam vzápětí přispěchal internista, neurolog a ortoped a plebs, sedící v čekárně nabyl dojmu, že přivezli anglického krále. Josef zmizel za dveřmi ordinace, odkud ihned vyklusala sestra, převzala ode mne kartičku a instrukce- kde, kdy, jak, s kým, proč a za kolik...
Seděla jsem v čekárně, vnímala vtíravé a slídivé pohledy závistivých pacošů a říkala si v duchu, že kdyby pohledy zabíjely, tak mám v zádech asi tak pětadvacet bodných ran, škvařím se v pekelném ohni a jsem prokleta do devátého kolene. Bylo mi srdečně jedno, co si o mně okolí myslí, já měla myšlenky částečně u Josefa, jestli mu tam moc neubližujou a částečně u knedlíků, jestli je Jarda vůbec dovařil. Skutečnost byla, jak laskavý divák pochopí, úplně jiná.
Jarča, která se vehementně vetřela do ordinace, mi přišla oznámit, že ačkoliv doktoři určili Josefovu chorobu jako akutní zánět sedacího nervu, nechtějí riskovat setkání se mou v rozezleném stavu a Josefa hospitalizují, jednak proto, aby mu mohli pravidelně podávat medikamenty v kapačkách  a jednak, aby mne udrželi co nejdále od těla.
Vracela jsem se tedy domů sama s neveselými myšlenkami na trpícího Josefa a když jsem zaparkovala zpět na dvoře, byla jsem urychleně vrácena do reálu. Ze dveří, oken a možná i spár mezi cihlami se valil hutný černý dým a někde uprostřed něho se ozývalo zuřivé kašlání Jardovo. No sláva, aspoň že ten neřád žije. Představa mých krásných čerstvě vymalovaných zdí, mých naleštěných skleniček, mého načinčaného stádečka a všechno obalené mastným černým čoudem mně jak jinak než naplňovala zuřivostí, amokem a vražednými myšlenkami.
"Jadrooooooo..." zařvala jsem do prostoru.
Na práh se vypotácela černá postava, ohánějící se utěrkou a tvářila se jako kdyby stav, který vidím, byl naprosto normální.

"Já tě zabiju, ty degene..... to nedokážeš udělat jednu jedinou věc tak, abys nevyhodil dům do povětří??" ječela jsem na tu černou postavu, která kašlala jako smyslů zbavená.
"Jsem usnul, no... hele, nic se nestalo, jen se to trochu přičmoudlo....to se vyvětrá... nemusíš si dělat starosti....." mrmlal Jarda mezi záchvaty kašle.
"Nedělej si starosti??? Máš mně za idiota?? Táta v nemocnici, náš barák málem vyhořel, ty tu chrápeš, knedlíky jsou v sakrech a já si nemám dělat starosti?? Víš, co teď udělám??"
"Vím" odtušil Jarda a prchl do útrob dýmajícího baráku.
Několik vteřin jsem přemítala, jestli mám riskovat výlet na spáleniště nebo počkat, až se Jarda objeví sám, když kouř rozhodl za mne a Jarda se vypotácel zase ven, hledajíc pár centimetrů čistého vzduchu. Nekompromisně jsem ho popadla za triko, zacloumala s ním a hledala vhodný nástroj, kterým Jardu zabiju. Protože  mi dvůr nenabídl nic, čím bych mohla Jardu seřezat, byla jsem nucena ho zavléci do domu, doufajíc, že aspoň odněkud se dým už vyvětral a bude tam dýchatelno.
Naštěstí už na chodbě byla koncentrace kouře nižší a tak jsem zaujala pozici lovce mamutů a šátrala po kartáči na vlasy. Úspěch se dostavil a já vedena instinktem jsem s ním plácla do prostoru, kde jsem tušila aspoň jednu desetinu Jardova těla.Zaúpění mi bylo odpovědí, že jsem se nemýlila.
"Mami, je to nutné? Nic se přece nestalo, teda aspoň nic strašného. Všichni jsme živí, zdraví, dokonce i Fantomas, máme se rádi......Že mně máš ráda?"
"To víš, že jo.... a teď se koukej ohnout, nebo za sebe neručím!!"
Jarda si povzdechl a s vědomím, že to aspoň zkusil, si rozepnul džíny,přehnul se mi přes nastavené koleno a zapřel se rukama o zem. Usadila jsem se pohodlně v lenošce na chodbě, srovnala si Jardu na kolenou, stáhla mu kalhoty a boxerky ke kotníkům a začala s výpraskem.

Jarda mi celkem neochotně nastavil nahý zadek a s trpným nesouhlasem se poddal nenáviděné činnosti, při níž mne chvilku zásoboval sérií tichého sykání a zcela jalového uhýbání. Jako obvykle jsem každý úder doprovázela monologem o sníženém IQ Jardy samotného a zvýšené snaze mne neustále přivádět na pokraj nervového zhroucení, při čemž jsme zvědavá, kdo jim bude vařit a prát, až mne z nich klepne a budu mít konečně svatý pokoj a při této myšlence jsem se zasnila a představila si tiché sanatorium uprostřed lůna přírody, daleko od lidí, takže jsem dokonce přestala Jardu vyplácet a ten otočil hlavu a překvapeně se na mne podíval. Protože se prodleva prodlužovala, Jarda si to vyložil jako že je už konec a začal se zvedat. Tím mne probral z nostalgie a já si uvědomila, že sedím na gauči, svírám kartáč ve svěšených rukách, položených na Jardově holém zadku, který nesel stopy mé upřímné mateřské lásky a koukám do blba.
"Kam si myslíš, že jdeš? " obořila jsme se na Jardu.
"Tak se mami rozhodni, jestli mne teda chceš seřezat nebo ne" zavrčel Jarda.
"Ty zmetku jeden zatracená" řekla jsem láskyplně a znovu si přehnula Jardu přes kolena. Tentokrát se výprask odehrával za plného vědomí obou aktérů, já do Jardy bušila kartáčem, až nadskakoval a Jarda mně odměňoval výkřiky pokaždé, když mu rozdováděný kartáč přistál s mlasknutím na zadku.
Pak, když jsem uznala, že mu ponaučení stačí, nechala jsem ho postavit a zatímco si Jarda hladil pálící zadek, zkontrolovala jsem své dílo a poslala ho, aby šel na chvilku rozjímat do kouta.

Jarda z hloubi duše nesnášel klečení v koutě, zvlášť když ho při tom viděl někdo z bratrů, to ho doslova chytal amok, takže prosté postavení se nosem ke zdi bral sice jako příkoří, páchané na jeho křehkém egu, ale vědom si toho, že ho dokážu přimět, aby klesl na kolena, rozhodl se mne více nedráždit a splnil požadovaný rozkaz.
V tu chvíli mi zavolala Jarča z nemocnice, že táta už leží na pokoji a já jsem byla právě pasována na motospojku a mám mu přivézt pyžamo a hlavně cigarety, jinak že za sebe neručí. Už podruhé jsem ten den zapudila myšlenku, že kdyby nebylo mne a spařených brambor, že se prasata nenažerou, doporučila jsem s hlavou v Josefově skříni Jardovi, že ho po návratu domů najdu přesně v téhle pozici a pokud ne, tak si dokáže bystře spočítat, jak bude vypadat po druhém kole výprasku a odsvištěla do nemocnice.
Naštěstí jsem už nezaslechla Jardovo polohlasné mumlání:
"No máš mně vidět, jak tu čumákuju....."

pokračování příště.....