příběh sto dvanáctý -Lesní pastorále

Jaro se rozpučelo v takovém kalupu, že jsme se nestačili divit. Já se s Terezou a Jarčou vrtala v záhonech jako krtek, narychlo jsme do hlíny cpaly sazeničky salátu, vysévaly ředkvičky a mrkev, petržel a bylinky, Jirka s Ondráškem řádili ve skleníku a sázeli mladé rostlinky paprik, rajčat, okurek a cuket, Josef prořezával uschlé větve stromů a keřů, Martin ryl další políčka na kytky a Jarda s Radkem gruntovali v garáži, což vedlo k rozepřím typu -debile, proč mi vyhazuješ tu převodovku?
Na víkend se dostavil i Milan s Pavlem, nechaje výjimečně drahé polovičky doma, zapojili se do galejí a odměnou jim byl příslib slepičí polévky, kačenky se zelím a dvojitým knedlíkem a větrníky se šlehačkou. Strávila jsem díky svému neuváženému slibu celou sobotu v kuchyni, ale kluci s Josefem v čele venku makali jako burlaci na Volze a odměnu si tak plným právem zasloužili.

Po vydatném obědě, kdy si všichni přidávali a cpali se, jako by 14 dní dostávali jen suchý chleba, se Josef svalil do křesla, poslal si Martina pro pivo a usnul. Radek s Jirkou se uklidili k nim nahoru s vidinou sedmileté whisky, kterou přivezl Radek z Skotska a Jarda spolu s Milanem a Pavlem se šli převléknout a posléze vytáhli z garáže kola a vyrazili za dobrodružstvím, řkouce, že musí ty knedlíky a kachnu vyklepat v přírodě. Vzhledem k tomu, že si kontrolovali, jak moc mají nacpané kešeně, mi bylo jasné, že zakotví v nejbližší násosně a večer se připlouhají podpíráni svými velocipedy a budou rádi, že to přežili...

Tři králové vyšlápli od našeho baráku plni elánu a Jarda bystře udal směr kamsi do lesů. Pavel nejdřív remcal, že má v žaludku půl kachny a celý knedlík, o té armádě větrníků ani nemluvě a že se nikam do kopců škrábat nebude, neb není veverka, ale přežraný Pavel. Jarda ho uchlácholil větou, že mu nabídne pěšinku jako z porcelánu po rovince a na jejím konci ho čeká překvapení. Pavel zavětřil pivo a Milan smilstvo a oba přehodili převody na těžko a dupali do pedálů jako Armstrong s Contadorem na Tour de France s vidinou žlutého trikotu v cíli.

Cesta opravdu vedla nádhernou cyklostezkou lesem, všude vládly staleté mohutné stromy, neprostupná křoviska a ticho, rušené jen občasným zapískáním ptáka a trojitým klučičím funěním. Na konci lesa se jim pak otevřela náruč krajiny, zvlněné kopci a rozházenými vesnickými domky. Sjeli z kopečka dolů a ocitli se ve vesnici, o jejíž existenci aspoň Milan a Pavel neměli ani tušení. Jarda vypadal, že přesní ví, kam míří a oba bráchové se jím nechali vést. Nejprve do místního konzumu, kde každý z nich vyexoval trojku sodovky a potom si všichni nacpali do batohů plechovky s pivem a nějakou tu lahvinku kořalky.
A vzápětí už zase uháněli dál. Na konci vesnice je Jarda upozornil na malou pěšinu, vedoucí opět do lesa a po ní se vydali. Pak jejich kola narazila na plot a Jarda nařídil ticho a jako Indiáni ukryli kola do podrostu a plížili se podél plotu dál. Milana ta hra evidentně bavila, dokonce našel v trávě péro z holuba, vetkl si ho do vlasů a tvářil se jako náčelník Sedící býk na válečné stezce. Pavel byl zvědavý, a jeho milá těžkopádnost, se kterou předváděl Inču-čunu, přiváděla Milana k smíchu, načež na ně oba Jarda syčel jako přišlápnutá užovka, aby drželi huby a neupozorňovali na sebe.

Plot ukrýval hájenku, která posléze vykoukla na světlo a Jardovi se rozsvítily dychtivě oči, když spatřil, jak na zahradě věší mladá žena prádlo jen v zástěře a úsporných kalhotkách, které jí při každém pohybu rukou vzhůru vykoukly na světlo. Milan hlasitě polkl a Pavel obdivně zamlaskal.
Jarda jim potichu pošeptat:
"To je Růženka, manželka místního hajného. Mám jí už nějakou dobu rozpracovanou, ale je to potvora, hraje si se mnou jako kočka s myší. Zjistil jsem nedávno, že má doma dvě holky na vdávání, takže pokud máte koule na menší dobrodružstvíčko..... "
Když se všichni tři vynořili z křoví, hajná polekaně vykřikla a z chalupy se vyrojily dvě holky krev a mlíko. Než kukačka třikrát odkukala správný čas, už se všichni seznámili ( Jarda s hajnou až podezřele rychle) a kluci byli pozváni do hájenky na kafe a něco k zakousnutí. Káva se změnila v pivní a kořalkový dýchánek, Dora, Lucka a paní Růženka přispěly domácími klobáskami a zvěřinovým ragů a celá společnost postupně ztrácela zábrany. Dora se uvelebila na klíně Pavlovi, nechala se hladit po vlnitých vlasech, Milan se posléze rukou zavrtal do hlubokého výstřihu macaté Lucky a Jarda s hajnou se vytratili úplně. Podkrovní pokojíček, obložený smrkovým dřevem, voněl lesem, květované polštáře na válendě voněly lesem, dokonce i hajná, které Jarda dychtivě svlékal zástěru, voněla lesem a Jarda tu vůni vpíjel do sebe plnými ústy. Držel v náručí to nahé ženské tělo, které se pod ním svíjelo v extázi rozkoše, drtil jí pevná prsa a znovu a znovu se nořil do její svatyně lásky, zapomněl na čas i oba kluky.

Ti si ostatně vystačili sami. Protože neměli třetího do party, likvidovali zásoby alkoholu s obdivuhodnou rychlostí a než se obě holky dohodly, jestli to stojí za to tyhle dva návštěvníky svést, usnuli Milan i Pavel u stolu. Holky je naštvaně nechaly svému osudu a odešly. Na Jardu a mámu si ani nevzdechly. Ve vesnici je kluků dost a takovouhle šťavnatou křepeličku by si dal s chutí po obědě každý, na koho by jen kývly prstem.
Na druhém konci lesa probíhal soukromý hon. To sám pán lesa s mohutným plnovousem, jak se na správného hajného sluší, prováděl partu Dojčlandů v nezbytných tyroláčcích na hlavě s kančí štětkou a nabitými dvojkami od posedu k posedu a z hloubi duše si přál, aby už konečně něco trefili a on mohl jít domů, kde na něho čekala jeho mladá žena a dvě dcery. V duchu se viděl, jak si sedne k vyřezávanému stolu, nechá si na talíř nandat kančí gulášek a pak si bude večer vychutnávat domácí borovičku. Úvahy mu přerušil výstřel a radostné hulákání - schönne schuss, liebe kameranden. Skopčáci konečně složili srnce. Hajný ho vyrušil a vzdal mu poslední hold, což přivedlo dederáky do radostného blábolení o překrásných mysliveckých tradicích a zuřivě se u padlého kusu fotili na znamení odvahy.
Když hajný Němce i srnce odevzdal ve vesnici v penzionu, aby se o ně postarali zase jiní, vydal se k domovu. Zaparkoval svůj džíp na dvoře a jeho pes, který jindy radostně spěchal k misce, zůstal rozpačitě stát na prahu a větřil na všechny světové strany. V chalupě se dělo cosi podivného. Hajný registroval podivné pištění, výskání, dupání, skřípění a bouchání a když v neblazé předtuše vrazil do světnice, kdosi neznámý se ozlomkrk dral ven oknem, no kdyby jedním, ale dvěma?
Obě vyděšené dcery se spěšně oblékaly, protože když se vrátily z neúspěšného lovu z vesnice, rozhodly se dát šanci těm dvěma otrapům, co se právě probrali z opileckého deliria a pokusili se o milostnou předehru. Ta, jak už víme, byla násilně přerušena příchodem hajného a jak Milan, tak Pavel to vzali ven tou nejmožnější možnou cestou a tedy okny. Hajný stál uprostřed místnosti jako Lotova žena, netušil, která bije a teprve zlověstné zahučení motoru auta pod okny ho vrátilo do reality. Kluci ve vší smůle a deliriu zapomněli, že se k hájence dostali na jednostopých vozidlech, která dosud sladce odpočívala v borůvkách a ve zmatku naskákaly do hajného džípu, nastartovali a vyrazivše vrátka z pantů, hnali se mlázím pryč. Chudák hajný netušil, že jeho nejhorší noční můra na sebe právě vzala podobu mladého kluka a že se osud diví, jak to, že může projít normálně dveřmi, když mu spánky obtěžkávají parohy, za něž se nemusí stydět ani kapitální dvanácterák ze třetího polesí. Ne nadarmo byl ale lesů pán. Za okamžik se zmátořil, sundal z věšáku bytelný řemen a jal se honil neřestné dcery po světnici, uhoď kam uhoď.

Milan a Pavel právě zaparkovali na okraji vesnice a uvědomili si, že za a). jedou v cizím autě, které právě ukradli, za b). nemají sebou nejmladšího bráchu a za c). vůbec netuší, kde se Jarda právě nalézá. Neměli ani tušení, že hajný Jardu objevil v rouše Adamově na své ženě v rouše Evině a dal oběma takových pár facek, že Jarda osobně spatřil, jak se Jupiter oblézá s Marsem. Vymámil pod pohrůžkou tantalových muk z Jardy jméno a adresu, zamkl je oba v podkrovní komůrce a šel si zavolat.

"Vodičková" řekla jsem, když jsem zvedla neodbytně drnčící telefon.
"Pazourek, hájovna u jezevce" ozval se ze sluchátka silný bas.
Pazourek, Pazourek.... to mi něco říká, zadrnkal mi v hlavě drátek vzpomínek.
"Fanda Pazourek?" tázala jsem se pro jistotu.
"No, to bych moh bejt!" přidal majitel basu na intenzitě, "známe se?"
"Pokud jste chodil do školy v Záluží, tak určitě" zachichotala jsem se do telefonu tak, jak jsem to dělávala před..... nooo..... hodně lety.
"Cáfra, todle je mi ňáký známý.... Vodičková.... Vodičková...."
"A co takhle Matějová?"
"No nekecej!!! Matějová!!!!" zaburácel hajný v telefonu.
"Fando! Proč si voláme?" přibrzdila jsme jeho rozlet.
"Jo... no jo.... máš kluka Jardu?"
"Bože mně netrestej... co ten gauner zase provedl?"
"Přefik mi ženskou! A spolu s ním tam byli asi dva nebo kolik dalších grázlů a ty vobtěžovali moje holky! To všecko tady bylo tvoje??"
Vytřeštila jsme oči na sluchátko a nechala si celou anabázi ještě jednou zopakovat. Fanda přidal podrobnosti v podobě ukradeného džípu, vyvalené branky, sežraného guláše a zválených duchen, zatímco já přemýšlela, jestli kluky zadávit jako potkany sama, nebo je přenechám rázovitému hajnému, aby jim zvalchoval zadky sám. Při Fandově hulákání, že jen co se mu dostanou do rukou, nasype jim do gatí broky, jsem si bystře spočítala, že mně levněji vyjde výlet do Záluží než tři pitomci na nemocenské.

Když jsem dorazila po menším pátrání k jezevcově hájence, ozvalo se z útrob světice dívčí kvílení v různě vysokých tóninách a hlasité ujišťování- já už budu hodná, tatínku. Po otevření dveří jsem vešla přímo do světnice a uzřela nahý dívčí zadeček, vyzdobovaný tátovým řemenem do rudě fialové, který na mně jeho majitelka špulila a otec hajný jí řeže jako žito. Druhá adeptka se třásla v náručí pravděpodobně mámy, brečela už dopředu a třetí hříšnice se tvářila jakoby jí měli za chvilku značkovat žhavým železem. Pokochala jsem se pohledem na to, jak se vychovává jinde a poptala se po Jardovi. Hajný odložil trestání dcery na pozdější dobu a dovedl mne ke dveřím podkrovního pokojíku, odemkl a vytáhl Jardu na světlo boží. Jarda zesinal, když mně spatřil a začal koktat omluvu, Zarazila jsem mu tok myšlenek a pokynula hajnému, aby se šel věnovat dcerám a manželce a vyvlekla Jardu na dvůr.
"Kde jsou tamti dva otrapové a proč jsi u všech smradlavých prasečích ocasů nasadil hajnému parohy? To jich nemá dost po celém baráku??"
Jarda se chtěl začít obhajovat, když vtom tmu prořízlo ostré světlo a bublavý zvuk motoru a na dvůr hájovny se dokodrcalo pohřešované auto. Milan i Pavel se pokusili o důstojný vstup na scénu, ale když mne spatřili, poklesly jim čelisti a znovunabytá sebedůvěra praskla jako mýdlová bublina.

"Zmizte mi z očí a po cestě domů si každý najdete pořádný prut! Sejdeme se doma!!"
Pak jsem naposledy nakoukla do hájovny, kde Fanda zrovna své ženě, svíjející se jako úhoř, svlékal kalhotky a řemen se jí roztančil na zadnici. Hajná se rozječela a svolávala hromy blesky nejen na svého zákonitého manžela, ale i na Jardu a přísahala, že jestli toho pacholka ještě spatří byť jen koutkem oka, zabije ho sama. Tiše a s úsměvem na rtech jsem za sebou zavřela dveře.

Doma jsem si pak počkala na všechny tři hříšníky a jejich trestné nástroje. Dorazili značně pozdě, neveselí a truchliví jako vodní kraje. Převzala jsem od nich pruty a nakázala jim, aby se odebrali do kuchyně. Tam jsem od nich vyslechla kusé vysvětlení bujarého dobrodružství a nabídla jim konečné řešení v podobě společného výprasku. Kluci se po sobě podívali a podotkli, že stejně nemají jinou možnost. Schválila jsem jim moudré rozhodnutí a pobídla je k pokleku směrem ke gauči a odhalení a nastavení svých zadnic. Pár minut na to už na mně koukaly tři vyšpulené klukovské zadky, třesoucí se jako sulc. Srovnala jsme si v ruce všechny tři pruty, švihla s nimi do vzduchu a zopakovala jim stokrát vyřčená slova:
"Snad každý den jsem vám připomínala, abyste se chovali slušně, nedělali ostudu mně i sobě, nechlastali jako prasata, nekradli, nenadávali, chodili domů včas, plnili si svoje povinnosti a dostávali svým slibům a co jste dělali vy? Neustále jste v lihu, mluvíte jako banda dlaždičů, nadáváte si navzájem, to ani nemluvím o tom, abyste se snesli v jedné místnosti, znáte důvěrně každou ženskou v okruhu dvaceti kilometrů, o vybílených hospodách ani nemluvě, sotva se ocitnete mezi lidmi, zákonitě vyvoláte rvačku nebo aspoň srocení národa, pustit vás na zábavu se rovná veřejné ostudě minimálně na půl roku, já se divím, že když jdu do krámu, že si přede mnou lidi neodplivují! Myslela jsem si, že když dostanete sem tam pár na zadek, že se zklidníte a budete sekat latinu. Taktéž jsme si myslela, že když se oženíte a založíte rodinu, že budete rozumní, ale opak je pravdou. Nejen, že vás můžu řezat jako žito, vy se oklepete a vzápětí škodíte znova a o řádění vašich milovaných manželek už radši nemluvím vůbec, protože tady se zase potvrdilo, že vrána k vráně sedá a kdo chce kam, pomozme mu tam! Takže nejen, že dneska dostanete výprask na jaký jaktěživo nezapomenete, ale zapomeňte na to, že jste dávno dospělí, protože až s vámi skončím, budete všichni v kuchyni klečet jako malí kluci. Rozumíme si?!"

Kluci rozklepanými hlasy odsouhlasili všechno, co jsem právě řekla a chystali se na nevyhnutelné. Všichni měli strachu plné oči, pruty na ně působily jako kobra na králíka a vidina seřezaného zadku v nich probouzela touhu kleknout už teď a prosit z odpuštění. Nebylo jim dopřáno... Několikrát jsem zkusmo pošlehala jejich nastavené prdelky a musela jsem se maličko usmát, když jsme viděla, jak mají tendenci ucuknout, ale nedovolí si to. A pak přišlo na výprask samotný. Pruty se začaly míhat vzduchem se svištěním a zakusovaly se klukům do kůže, linkovaly jim celou plochu zadků odshora dolů a zleva doprava, všichni tři sborově sténali pod každým úderem, prohýbali se v zádech jako kočky, zatínali prsty do polštářů na gauči a postupně přidávali na křiku a vzlykání. Nespěchala jsem, rázně jsem máchala rukou s pruty a dávala si záležet na každém úderu. Kluci už zcela nekontrolovaně rukama demolovali gauč, jak se rvali s bolestí, ale poslušně klečeli, hlavy zavrtané téměř pod matracemi, snažíc se zachovat poslední špetky důstojnosti a řvát méně než ostatní bráchové, což ve finále vyšlo nastejno. Všichni tři cítili jen pekelné pálení a nesnesitelné štípání, které se jim rozlévalo postupně od zadku ke stehnům, všichni tři brečeli jakoby za to byli placení, došlo i na potupné zakrývání se rukama a nezbytné švihnutí přes hřbet rukou, až jsem uznala, že spravedlnosti bylo učiněno zadost a poslala kluky do kuchyně, aby si pro ostudu klekli pod okno a zůstali tam, dokud jim nedovolím, že už to stačilo. Pruty jsem donesla za nimi a vystavila na parapet, aby je měli na

očích, kdykoliv zvednou zrak. Pak jsem si sedla za nimi na židli, dívala se na jejich rudě žhnoucí seřezané prdelky a po tisící se ptala sama sebe, proč mně osud obdařil takovými dárečky, když jsem od života chtěla jen svatý klid, hodného muže a slušně vychované děti.....

pokračování příště...