Příběh sto sedmý - Veselý Silvestr
Náš nový přírůstek, který dost ochotně asimiloval do rodiny za misku žrádla a teplou bodu, začal brzy slyšet na jméno Fantomas. Původně měl jmen hodně, namátkou vybírám Neřád, Mrcha nenažraná, Bestie vyčůraná. Nakonec se kluci shodli na tom, že při psově podivném zvyku zjevovat se na místech, kde by ho nikdo nečekal( naše postel v ložnici, čerstvé záhony, spíž) jako fantom, bude se tak i jmenovat. Udělat z Fantoma Fantomase bylo pro ty moje přiblblíky už jen otázka času. Kupodivu na to ten čokl i slyšel.
A protože se ihned stal miláčkem všech, shodli se kluci, že si neúspěšný vstup do vánočních svátků ( mám na mysli ten příšerný brajgl, který s Fantomasem vytvořili při pečení cukroví) napraví na Silvestra, a že ho tradičně stráví u maminky. Ne, že bych skákala radostí dva metry vysoko, ale nakonec třeba mně ti pacholci mile překvapí a my jednou strávíme konec roku v poklidu bez hasičů, doktorů a policie.
Silvestr u nás začal tradičně. Já ráno vstala, poklidila celý dům a s nezbytným hrnkem kafe vyšla na verandu, abych se pokochala posledními chvilkami klidu, míru, štěstí, pohody a hlavně ticha.
Z nebe se snášely chuchvalce nadýchaných vloček, dopadaly na hromadu nařezaného dřeva (Josef, Jirka a Martin si na podzim pěkně mákli), na záhony zakryté chvojím, na šňůry s promrzlými povlaky na peřiny, na ptačí budky, v nichž se hádaly načepýřené sýkorky a vrabci u kus žvance, na parapety a umytá okna... sakra, mně do kafe, no to se najednou rozchumelilo, to už jsou vločky jako selata, kruciš.....
Zaplula jsem zpět do domu a otevřela lednici, abych zrevidovala zásoby na večer. Kluci budou chtít jako obvykle sedmdesát druhů jednohubek a pokud toho nebudou mít aspoň valník, budou nevrlí. Sepsala jsem ingredience a šla vykopat Josefa a Martina z postelí, aby dojeli do města nakoupit.
Na dvoře se ozvalo krátké zatroubení a pak šťavnaté nadávky - to se Jarča a Jarda vraceli z noční. Jarča jezdila autem a Jarda, který si nějak z principu odmítal papíry na auto udělat, jí občas využíval jako drožku, zvlášť když byly venku závěje velikosti Himálájí a mohl by v nich kolo lehce ztratit. Nechala jsem ty dva, aby ses za vzájemného pošťuchování a špičkování nasnídali a pak zalezli do peřin.
Dopoledne jsme pak strávila v kuchyni s Fantomasem, který se ukázal jako chytrý a milý společník, protože mne poslouchal, když jsem si mu stěžovala na naše pacholíčky, nediskutoval se mnou a neodmlouval. Naopak, tvářil se spokojeně a loudil odkrojky salámů.
Odpoledne se postupně sjeli všichni moji kluci a já začala počítat přibývající hlavy - Milan a Veronika+ dvě děti, Pavel s Monikou a všechny tři holky, Jirka, Tereza a Ondráš, Jarda, Jarča, Radek v doprovodu místní krasavice Olinky, Martin - no cáfra 17 krků, to už je docela síla. Holky naštěstí měly dost rozumu a nepřijely s prázdnýma rukama, naopak každá se chtěla pochlubit s vlastnoruční výrobou obložených chlebíčků, kanapek a sladkoslaných variací různých zákusků, až přecházel zrak.
Protože v obýváku bylo za chvilku docela těsno, otevřeli jsme dveře na prosklenou terasu, kde jsme za chladnějších dnů sedávali u krbu, kluci zatopili a všichni se rozesadili kol dokola. Zábava se rozjela poměrně brzy, děti se bavily po svém a jak se postupně unavovaly, odnášeli je jejich zákonní rodičové do postelí.
Večer se překulil do noci a u nás se kupodivu nic nestalo. Tedy nic, co by stálo za hovor, nepočítaje rozmatlané chlebíčky pod stolem, to stejně vyluxuje Fantomas, pár rozbitých skleniček a propálený ubrus, to jak si Radek nešikovně odložil cigaretu.
Pak odbila půlnoc, Josef s Jirkou pozotvírali lahve se šampusem a nastalo mohutné připíjení si na zdraví, na lásku, na štěstí, na potomstvo, na peníze, na velikonoce, na vysvědčení a já nevím na co ještě.
Už jsem se těšila, že se všichni postupně rozejdeme do postelí a v domě opět zavládne ticho, přerušované jen chrápáním a mlaskáním. Žel, nebylo mi přáno...¨
Pavla ihned po půlnoci osvítil duch svatý a rozhodl se, že by mohl navštívit kamarády a popřát jim něco podobného jako nám, což pány bratry naladilo do společenské nálady a nakonec se celá parta sebrala a za bujarého povzbuzování zmizela ve tmě. Podívali jsme se s Josefem na sebe a tušili průšvih.
Protože jsem byli oba dost unaveni, odešli jsme spát, aniž bychom počkali na potomstvo, až se ráčí vrátit. Stejně nás vzbudí, až s rachotem vpadnou do domu, tak proč se nepokusit něco naspat do zásoby.
Nad ránem se domem rozlehla mohutná rána a dveře se rozletěly dokořán. Fantomas se rozštěkal, v patře se ozval Veroničin dušený výkřik leknutí a zakňourání jejich malé Nelinky. Vstala jsem, hodila na sebe župan a rozsvítila na chodbě. Na podlaze se válel Jirka obalený sněhem jako sněhulák, mrmlal cosi v nářečí kmene Sanů z rovníkové Ugandy, na pravé noze mu chyběla bota a na hlavě měl namotaný růžový šátek s flitry. Nad ním se nakláněl Pavel, podpíraný Jarčou a snažil se ho zvednout. Výsledkem bylo, že na něho upadl, zmáčkl mu žebra a Jirka vyloudil zvuk jako prokopnutá harmonika. Jarča se jako obvykle řehtala jako pominutá a přitom lila na oba kluky zbytek šampusu z láhve. Za nimi se dovnitř dral Milan, mající na hlavě papírovou špičatou čepičku, na tvářích rozmazanou rtěnku a nejvíc ze všeho se potřeboval přivítat s Fantomasem, což vyplašené psisko pojalo jako výzvu a s ohromujícím štěkotem se mu vrhlo do náruče. To Milan samozřejmě nečekal, udělal jednoduchý vozembouch pozadu a Fantomas se mu šťastně usadil na prsou, snaže se mu olízal obličej. Otevřenýma dveřma se do domu valila záplava sněhu a bylo vidět na verandu, kterak se tam dvě postavy pokouší o polohu z Kámásútry ze strany 265 pro pokročilé. Nechtěje domýšlet, kdo se tam snaží ze mně opět udělat babičku, znechuceně jsem si odplivla a vrátila se do ložnice, kde už vstával i Josef, že si to s nimi půjde vyřídit. Uklidnila jsem, ho ještě nejsou všichni a že ráno moudřejší večera.
Ráno, nebo spíš brzké dopoledne Nového roku ukázalo obraz zkázy.
Jirka dosud spal pod věšákem a okolo něho byla louže roztátého sněhu, která se stihla částečně vsáknout do Jirkova oblečení a částečně se vypařovala vůkol, zanechávajíc za sebou na podlaze zašedlé abstraktní vzory rozpuštěné posypové soli. V obýváku ležel napříč přes sedačku Milan a botama mi ryl do sněhobílého ubrusu, na horní polovině těla měl bůhvíproč namotaný levý díl závěsu. V jednom křesle chrápal hospodský David s pusou dokořán, takže jsem mu mohla spočítat všechny plomby, do druhého se spokojeně uvelebil Fantomas, chránící vlastním tělem čísi dámskou lodičku. Koberec byl mokrý, na stole mi nedopalek cigarety vypálil díru a lampě chyběl cylindr.
V kuchyni tekla do dřezu voda, to jak nějaký dobrák zapomněl zavřít kohoutek, na stole byly zbytky bujaré pozdní večeře- vylitá sklenice s okurkami, rozpatlané chlebíčky a nakousané cukroví. Podlaha byla poseta špinavými tlápotami, jejichž původce byl odhalen vzápětí ve svém pokoji. Radek dokázal naprosto spolehlivě vydávat ze spaní zvuky, nápadně připomínající zdivočelé hroší řvaní v říji, ale tahle disharmonie, co vyluzoval, to byl jasný top.Chvilku jsem přemýšlela, jestli se dáví nebo mele z posledního, dokud mi zrak nepadl na jeho bagančata, ve kterých se válel v čistě povlečených peřinách. Přikrytý byl zcela nahou Olinkou, která měla ruce i nohy rozhozené jako chobotnice do všech světových stran, čímž jí bylo vidět až do kapličky.
Jarda spal ve vaně, přikrytý Josefovým županem a na hlavě měl napařenou mou koupací čepici s velkými růžovými květy.V ruce dosud svíral nedopitou láhev Bushmills a z náprsní kapsy u bundy mu čouhala nakousaná čabajka. Z Pavlova pokoje se ozývalo nezřetelné mumlání. Pavel odjakživa mluvit ze spaní a já se dříve jeho veselými historkami z natáčení bavila. Teď nikoliv. Po nakouknutí dovnitř jsem pojala podezření, že všichni uvnitř se museli už dávno zákonitě otrávit lihovými výpary. Až posléze jsem zjistila, že Pavel spí v pokoji sám. Monika a holky byly objeveny u Veroniky. To byla jediná místnost v domě, která nedoznala úhony. Krom příšerného odéru v Pavlově pokoji jsem spatřila úplně rozpáranou peřinu, ze které létalo peří a snášelo se na všechno v dosahu. Pavel v té závěji vyhlížel jako Mikuláš a jak mohutně oddechoval, zvedalo se mu u nosu jedno peříčko. Jindy by to bylo komické. Teď ne.
Teď se ve mně vařila krev a já přemýšlela, koho z nich uškrtím jako prvního. K dovršení všeho se ze svého pokoje vyřítil Martin a ozlomkrk se hnal na záchod, odkud se vzápětí ozvaly neklamné zvuky zvracení.
Nehlasně jsem zalomila rukama a přála si, aby to všechno byl jen špatný sen, ze kterého se probudím a všechno bude o.k.
Nebylo.... Všechno byla krutá realita a tahle banda opilců mi právě během noci zdemolovala byt a teď tu drze vyspávala opici. Tak teda ne, chlapečci.... VSTÁVAT A RYCHLE!!!!, zařvala jsem zplna hrdla.
Když jsem hlasem vichřice podoba svou výzvu několikrát zopakovala, začaly se do pokoje trousit zmuchlané postavy mých drahých potomků. Milan, který se probral poněkud kách, takže spadl z gauče a nádavkem se praštil do hlavy o konferenční stolek, seděl na zemi a tvářil se pitomě. Dveře nakonec uzavřely Veronika s Monikou, které v noci své manžele zapudily a teď se sázely, jestli kluci dostanou vejřez ode mne nebo jim je předhodím v plen. Mezi nimi jsem uzřela i Jarčinu čupřinu, která poctivě v noci všechny kluky nahnala domů jako zbloudilá káčata a pak padla nosem napřed do postele a byla ráda, že už necítí na zádech Pavlovu váhu a Jirkův alkoholem prosáklý dech.
Tentokrát jsem si servítky vůbec nebrala. Vypočítala jsme klukům všechnu škodu, kterou v noci způsobili, připomněla jsem jim jejich věk násobený množstvím výprasků, které absolvovali a na konec jsem celou kauzu uzavřela s tím, že jak na Nový rok, tak po celý rok a že kluci nejen, že budou biti, ale navíc přepečlivě uklidí celý dům. Jejich hromadný nářek nad děsivou vyhlídkou blízké budoucnosti jsem odmávla rukou do éteru a poslala Jarču do kuchyně pro židli. Tu jsem pak umístila strategicky doprostřed obýváku, usadila se na ní a dokončila monolog:
"Nevím, proč se pokaždé bláhově domnívám, že se budete konečně chovat jako tátové od rodin a dospělí lidé.A už vůbec nechápu, proč jsem znovu a znovu překvapená, že jste jen pitomci bez špetky zdravého rozumu, pudu sebezáchovy a úcty k rodičům a jejich majetku. Takže shrnuto a podtrženo - je mi úplně šumák, jak je komu blbě a kdo škodil víc a kdo míň. Každý z vás si dneska vysloužil dvakrát pětadvacet vařečkou na holou..... nebudu s tebou diskutovat, Jirko....a pokud by měl někdo problém se dopočítat nebo jakkoliv trest bojkotoval, mám pro něj zpestření dnešního dne. Spravedlivě to vezmeme od nejstaršího k nejmladšímu.... Pavle, okamžitě zpátky, nebo zavolám tátu!.... a dřív než se mi ohnete přes kolena, kalhoty dolů, o zbytek se postarám sama..... Martine, potřebuješ dostat dopředu pár facek, abys přestal držkovat?....tak prosím, Veroniko, přines mi z kuchyně tu knedlíkovou vařečku."
Vyděšení kluci zapomněli rázem na houpající se žaludky, kocovinu jako hrom i výpadky v paměti a za sborového naříkání se pokoušeli zmírnit trest. Když jsem pokynula Jirkovi, aby zaujal místo na mém klíně, litovala jsem, že to nenatáčí televize, protože za tuhle roli by Jirka získal Oskara. Vědouc, že nic neukecá ani neubrečí, pomalu, pomaloučku se ke mně šinul a po cestě si rozepínal kalhoty. Pak se mi neskutečně opatrně položil přes stehna a sklonil hlavu, co nejníže to šlo. Svlékla jsme mu trenýrky a odhalila jeho pevně sevřený zadek. Má taktika výprasku byla tentokrát úplně odlišná od všech předešlých. Upozornila jsem Jirku, že bude nahlas počítat a napřáhla ruku s vařečkou.
Zatímco Jirka řval jako tur, na pravé půlce zadku se mu postupně vařečka zakusovala hlouběji a hlouběji do kůže. Když poctivě napočítal prvních pětadvacet, dala jsme mu pár minut na vydýchání a utření ubrečených očí a nosu a počala ho vyplácet znovu, tentokrát na levou půlku. Jirka se znovu naplno rozbrečel a já pozvedla hlavu a podívala se po zúčastněných klucích, jak v němém úžasu sledují zoufale se mrskajícího bráchu a jeho postupně fialovějící zadek. Oproti tomu Veronika, na tohle divadlo zvyklá, nehnula ani brvou, Monika pak zachovávala dekorum a emoce prozrazovala jen vysoko zdvihnutým obočím. Jarča netečně zívala a poklimbávala, Jirkův pláč jí pranic nevzrušoval.
Když jsem Jirku vysvobodila a ten si s přerušovaným vzlykáním začal natahovat kalhoty, stál už přede mnou Pavel a prováděl činnost přesně opačnou. Všimla jsme si, jak Monika zpozorněla\ a oči obou manželů se na okamžik setkaly. Pak si Pavel vzdychnul a stáhl kalhoty ke kolenům. Já hekla pod tíhou jeho těla, když se mi nešetrně uhnízdil na nohou, ale ihned jsem zaklesla prsty za gumu jeho trenýrek a dala vyniknout světlé barvě dosud netknutého zadku. Vzápětí jsem nastartovala vařečku a Pavel začal mezi dušenými výkřiky počítat. Poctivě si odpočítal první i druhou část a já cítila, jak mi silněji a silněji svírá lýtka ( určitě mi tam zase vyrobí modřinu) a polohlasně naříká. Po skončení výprasku se odebral ke své manželce a ta ho beze slova objala a něžně ho začala hladit po vlasech.
Radek, jak bylo jeho neochvějným zvykem, stoicky spustil kalhoty k zemi a nastavil mi zadek. Razance ran ho překvapila, takže byl nucen seznámit obecenstvo s tím, jak umí křičet a při druhé salvě ran už se kroutil jako žížala na háčku a dokonce učinil pokus si zahnat silnou bolest rukama. Počítal přerývaně, hluboký nádech, úder až to mlasklo, Radek vykřikl a vychrlil číslici, jen aby to měl už za sebou. Nakonec se dočkal a ihned naše národní shromáždění opustil, předpokládala jsem, že se jde do pokoje uklidnit k Olince a jen jsme doufala, že ho po dnešním extempore neopustí a bude mu oporou i ve chvíli, kdy ho zadek přestane bolet.
To už jsem gestem k sobě přivolávala Milana, který se pokusil simulovat náznaky zvracení. Veronika ho okřikla, ať nešaškuje a chová se jako chlap.Moc ho to neoslovilo, protože mu trvalo opravdu hodně dlouho, než si rozepl kalhoty a ohnul se mi přes nohy. Vydržel prvních deset ran, potom kapituloval a za hlasitého - mamičkááá, niiééééé- kvičel jako podsvinče a já ho musela pevně sevřít v pase, jinak by mi spadl na zem, neboť mi skákal na stehnech jako delfín. Jeho podstatně menší prdelka se rychle zbarvila do červenofialových odstínů a když dopadla poslední rána, ležel mi Milan na nohách ochable a už ani neměl sílu se zvednout. Výprask ho připravil o poslední zbytky energie a kdyby se mu v tu chvilku skutečně nezvedl žaludek, asi by si ho Veronika musela odnést.
Jarda přede mne nastoupil se zarputilým výrazem a rovnou mi oznámil, ať nepočítám s tím, že bude počítat. Líbezně jsme se na něho usmála a řekla jsem:
"Uvidíme... máš na výběr. Buď si to poctivě odpočítáš, nebo další půlhodinku strávíš klečením na hrachu a buď ujištěný, že kvůli tomu tu kilovku hrachu klidně obětuju."
Jarda na mne vykulil oči, jestli to myslím vážně, ale pak vzdorně trhnul hlavou a řekl:
"Aťsi, ale počítat nebudu!"
Pak rázně stáhl kalhoty a přehnul se. Výprask tak probíhal tišeji, obohacený jen o Jardovo skučení a vykřikování, když vařečka dopadla několikrát za sebou na stejné místo. V duchu jsem mu těch dvakrát pětadvacet odpočítala sama a pak mu škodolibě přidala jednu navrch, načež se Jarda dotčeně otočil a osopil se na mne:
"Ale ta byla navíc!!"
Přítomní se rozesmáli a Jirka, dosud si hladící bolavý zadek, podotkl:
"Vidíš, pitomče, kdybys nedělal frajera, nemusel bys ještě klečet a měl bys to za sebou."
Jarda na něho udělal neslušné gesto a uvolnil místo Martinovi. Ten, už dopředu se klepající jako ratlík, nešťastně došel až ke mně a já se ho zeptala:
"Kolik jsi toho vychlastal?"
Martin zvedl třesoucí se ruku a ukázal mi čtyři prsty.
"Tak šup, kalhoty dolů a ohnout!" nakázala jsem mu přísně a Martin si na pátý pokus rozepl knoflík u kalhot.
Pak stejně jako ostatní bráchové zaujal předepsanou polohu a já cítila, jak se celý chvěje. Poprvé dostane na zadek přede všemi a třebaže viděl, že bráchové nejsou žádní hrdinové a brečí ve třiceti stejně jako on v sedmnácti, měl velký strach, že to neustojí. S vařečkou až tak důvěrný kamarád nebyl, to spíš s řemenem, který na něho táta občas použil. Jirkova i Pavlova reakce ho vyplašila, srdce cítil až v krku. Ještě koutkem oka uviděl úplně zeleného Milana, jak se vrací ze záchoda.
Pak vzduch rozřízlo jeho zaječení a Martin se vypjal jako struna. Opřel se mi rukou o koleno a teprve moje přísné - počítej!- ho donutilo, aby ze sebe vypravil kýženou číslici. Pak už jen naříkal a sliboval, že už nikdy nebude zlobit. Po padesáté ráně se zvedl a uslzenýma očima se jal zkoumat rozsah poškození. To už se zbytek rodiny pomalu rozcházel, kluci aby započali s úklidem, Jarda s holkama do kuchyně, kde dostane pytlíček s hrachem a půl hodiny na něm v kleku stráví. Holky samosebou připraví snídani a já zůstala ještě chvilku sedět na židli a v duchu rekapitulovala uplynulých pár hodin, když do pokoje vešel Josef s Davidem a podotkl:
"Tady máš ještě jednou adepta a kdyby ses ptala, kdo ti na chodbě rozšlápl tu nízkou komodu, tak tady je odpověď."
Zatvářila jsme se jako bůh pomsty a David si bleskurychle rozepl kalhoty:
"Jen prosím vás ne tak silně jako kluky, já byl bit naposledy když jsem chodil do školy a musím za tou pípou vydržet stát.. Tu komodu vám spravím, jen ať se to nikdo nedozví, nepotřebuju k tomu všemu ještě větší ostudu...."
Slíbila jsem mu, že se budu krotit a přehnula si Davida přes koleno.
David se snažil chovat opravdu statečně, takže výprask probíhal takřka mlčky, avšak jen do té doby, než mu uniklo hlasitější vzlyknutí a já zjistila, že skoro dvoumetrový David celou dobu tiše brečí. Vyplácela jsem ho dál a snažila se nedávat do výprasku moc energie, přesto jsem neovlivnila rudnoucí kůži na jeho zadku. Když jsem uznala, že je dost potrestaný, pustila jsem ho a David si začal zuřivě třít bolavá místa, když do místnosti strčila hlavu Jarča. S neskrývaným zájmem se pokochala Davidovýma rozpálenýma půlkama a pak řekla:
"Milan se ptá, jestli sem může přijít uklidit, nebo jestli budeš ještě pokračovat, že by oběhl pár kluků ze vsi ".
Obě jsme se rozesmály a David si, teď už červený i ve tváři, bleskurychle natahoval trenýrky.
Na plotně bublalo v obrovském hrnci maso na ovar, v papiňáku se dusila čočka, domácí klobásky na pánvi tančily za zvuku prskajícího omastku duet s volskými oky, Josef právě přinesl kupu zimou a smůlou vonícího dřeva do kamen, Monika strouhala křen a popotahovala, jak jí aroma štípalo v nose, Veronika vařila pro svoje mrňata polévku, Jarča míchala smažící se cibulku, pod oknem polohlasně hudroval Jarda, který už měl kolena úplně omačkaná od klečení na hrachu ( no neodpustila jsem mu to, paličákovi jednomu), David s Radkem spravovali na chodbě komodu, Pavel luxoval ve svém pokoji peří, Milan věšel v obýváku záclony, Martin vytíral koupelnu a záchod, Jirka, který musel ještě doma vysvětlovat, co to bylo zase dole za brajgl, se vrátil a poctivě sesbíral po celém domě prázdné lahve a odpadky, vynesl smetí a šel dokonce bez debat odmést další nános sněhu ode dveří, v čemž mu zdatně asistoval Fantomas.
Se založenýma rukama jsem jako generál sledovala čilý cvrkot po domě a neušlo mi, jak Jarča občas hodí po Davidovi okem a jak u toho vždy zjihne. Že by se nám na obzoru něco rýsovalo??
Oběd kluci strávili s bolestným sykáním a poposedáváním na židlích, až Monika nevydržela a donesla Pavlovi polštářek z pokoje, Veronika jí ihned napodobila a zbytek si pro ně došel sám a za hurónského řehotu všech nepostižených.
No tak nám ten Nový rok začal tradičně.....jak jinak.
pokračování příště...
A protože se ihned stal miláčkem všech, shodli se kluci, že si neúspěšný vstup do vánočních svátků ( mám na mysli ten příšerný brajgl, který s Fantomasem vytvořili při pečení cukroví) napraví na Silvestra, a že ho tradičně stráví u maminky. Ne, že bych skákala radostí dva metry vysoko, ale nakonec třeba mně ti pacholci mile překvapí a my jednou strávíme konec roku v poklidu bez hasičů, doktorů a policie.
Silvestr u nás začal tradičně. Já ráno vstala, poklidila celý dům a s nezbytným hrnkem kafe vyšla na verandu, abych se pokochala posledními chvilkami klidu, míru, štěstí, pohody a hlavně ticha.
Z nebe se snášely chuchvalce nadýchaných vloček, dopadaly na hromadu nařezaného dřeva (Josef, Jirka a Martin si na podzim pěkně mákli), na záhony zakryté chvojím, na šňůry s promrzlými povlaky na peřiny, na ptačí budky, v nichž se hádaly načepýřené sýkorky a vrabci u kus žvance, na parapety a umytá okna... sakra, mně do kafe, no to se najednou rozchumelilo, to už jsou vločky jako selata, kruciš.....
Zaplula jsem zpět do domu a otevřela lednici, abych zrevidovala zásoby na večer. Kluci budou chtít jako obvykle sedmdesát druhů jednohubek a pokud toho nebudou mít aspoň valník, budou nevrlí. Sepsala jsem ingredience a šla vykopat Josefa a Martina z postelí, aby dojeli do města nakoupit.
Na dvoře se ozvalo krátké zatroubení a pak šťavnaté nadávky - to se Jarča a Jarda vraceli z noční. Jarča jezdila autem a Jarda, který si nějak z principu odmítal papíry na auto udělat, jí občas využíval jako drožku, zvlášť když byly venku závěje velikosti Himálájí a mohl by v nich kolo lehce ztratit. Nechala jsem ty dva, aby ses za vzájemného pošťuchování a špičkování nasnídali a pak zalezli do peřin.
Dopoledne jsme pak strávila v kuchyni s Fantomasem, který se ukázal jako chytrý a milý společník, protože mne poslouchal, když jsem si mu stěžovala na naše pacholíčky, nediskutoval se mnou a neodmlouval. Naopak, tvářil se spokojeně a loudil odkrojky salámů.
Odpoledne se postupně sjeli všichni moji kluci a já začala počítat přibývající hlavy - Milan a Veronika+ dvě děti, Pavel s Monikou a všechny tři holky, Jirka, Tereza a Ondráš, Jarda, Jarča, Radek v doprovodu místní krasavice Olinky, Martin - no cáfra 17 krků, to už je docela síla. Holky naštěstí měly dost rozumu a nepřijely s prázdnýma rukama, naopak každá se chtěla pochlubit s vlastnoruční výrobou obložených chlebíčků, kanapek a sladkoslaných variací různých zákusků, až přecházel zrak.
Protože v obýváku bylo za chvilku docela těsno, otevřeli jsme dveře na prosklenou terasu, kde jsme za chladnějších dnů sedávali u krbu, kluci zatopili a všichni se rozesadili kol dokola. Zábava se rozjela poměrně brzy, děti se bavily po svém a jak se postupně unavovaly, odnášeli je jejich zákonní rodičové do postelí.
Večer se překulil do noci a u nás se kupodivu nic nestalo. Tedy nic, co by stálo za hovor, nepočítaje rozmatlané chlebíčky pod stolem, to stejně vyluxuje Fantomas, pár rozbitých skleniček a propálený ubrus, to jak si Radek nešikovně odložil cigaretu.
Pak odbila půlnoc, Josef s Jirkou pozotvírali lahve se šampusem a nastalo mohutné připíjení si na zdraví, na lásku, na štěstí, na potomstvo, na peníze, na velikonoce, na vysvědčení a já nevím na co ještě.
Už jsem se těšila, že se všichni postupně rozejdeme do postelí a v domě opět zavládne ticho, přerušované jen chrápáním a mlaskáním. Žel, nebylo mi přáno...¨
Pavla ihned po půlnoci osvítil duch svatý a rozhodl se, že by mohl navštívit kamarády a popřát jim něco podobného jako nám, což pány bratry naladilo do společenské nálady a nakonec se celá parta sebrala a za bujarého povzbuzování zmizela ve tmě. Podívali jsme se s Josefem na sebe a tušili průšvih.
Protože jsem byli oba dost unaveni, odešli jsme spát, aniž bychom počkali na potomstvo, až se ráčí vrátit. Stejně nás vzbudí, až s rachotem vpadnou do domu, tak proč se nepokusit něco naspat do zásoby.
Nad ránem se domem rozlehla mohutná rána a dveře se rozletěly dokořán. Fantomas se rozštěkal, v patře se ozval Veroničin dušený výkřik leknutí a zakňourání jejich malé Nelinky. Vstala jsem, hodila na sebe župan a rozsvítila na chodbě. Na podlaze se válel Jirka obalený sněhem jako sněhulák, mrmlal cosi v nářečí kmene Sanů z rovníkové Ugandy, na pravé noze mu chyběla bota a na hlavě měl namotaný růžový šátek s flitry. Nad ním se nakláněl Pavel, podpíraný Jarčou a snažil se ho zvednout. Výsledkem bylo, že na něho upadl, zmáčkl mu žebra a Jirka vyloudil zvuk jako prokopnutá harmonika. Jarča se jako obvykle řehtala jako pominutá a přitom lila na oba kluky zbytek šampusu z láhve. Za nimi se dovnitř dral Milan, mající na hlavě papírovou špičatou čepičku, na tvářích rozmazanou rtěnku a nejvíc ze všeho se potřeboval přivítat s Fantomasem, což vyplašené psisko pojalo jako výzvu a s ohromujícím štěkotem se mu vrhlo do náruče. To Milan samozřejmě nečekal, udělal jednoduchý vozembouch pozadu a Fantomas se mu šťastně usadil na prsou, snaže se mu olízal obličej. Otevřenýma dveřma se do domu valila záplava sněhu a bylo vidět na verandu, kterak se tam dvě postavy pokouší o polohu z Kámásútry ze strany 265 pro pokročilé. Nechtěje domýšlet, kdo se tam snaží ze mně opět udělat babičku, znechuceně jsem si odplivla a vrátila se do ložnice, kde už vstával i Josef, že si to s nimi půjde vyřídit. Uklidnila jsem, ho ještě nejsou všichni a že ráno moudřejší večera.
Ráno, nebo spíš brzké dopoledne Nového roku ukázalo obraz zkázy.
Jirka dosud spal pod věšákem a okolo něho byla louže roztátého sněhu, která se stihla částečně vsáknout do Jirkova oblečení a částečně se vypařovala vůkol, zanechávajíc za sebou na podlaze zašedlé abstraktní vzory rozpuštěné posypové soli. V obýváku ležel napříč přes sedačku Milan a botama mi ryl do sněhobílého ubrusu, na horní polovině těla měl bůhvíproč namotaný levý díl závěsu. V jednom křesle chrápal hospodský David s pusou dokořán, takže jsem mu mohla spočítat všechny plomby, do druhého se spokojeně uvelebil Fantomas, chránící vlastním tělem čísi dámskou lodičku. Koberec byl mokrý, na stole mi nedopalek cigarety vypálil díru a lampě chyběl cylindr.
Jarda spal ve vaně, přikrytý Josefovým županem a na hlavě měl napařenou mou koupací čepici s velkými růžovými květy.V ruce dosud svíral nedopitou láhev Bushmills a z náprsní kapsy u bundy mu čouhala nakousaná čabajka. Z Pavlova pokoje se ozývalo nezřetelné mumlání. Pavel odjakživa mluvit ze spaní a já se dříve jeho veselými historkami z natáčení bavila. Teď nikoliv. Po nakouknutí dovnitř jsem pojala podezření, že všichni uvnitř se museli už dávno zákonitě otrávit lihovými výpary. Až posléze jsem zjistila, že Pavel spí v pokoji sám. Monika a holky byly objeveny u Veroniky. To byla jediná místnost v domě, která nedoznala úhony. Krom příšerného odéru v Pavlově pokoji jsem spatřila úplně rozpáranou peřinu, ze které létalo peří a snášelo se na všechno v dosahu. Pavel v té závěji vyhlížel jako Mikuláš a jak mohutně oddechoval, zvedalo se mu u nosu jedno peříčko. Jindy by to bylo komické. Teď ne.
Nehlasně jsem zalomila rukama a přála si, aby to všechno byl jen špatný sen, ze kterého se probudím a všechno bude o.k.
Nebylo.... Všechno byla krutá realita a tahle banda opilců mi právě během noci zdemolovala byt a teď tu drze vyspávala opici. Tak teda ne, chlapečci.... VSTÁVAT A RYCHLE!!!!, zařvala jsem zplna hrdla.
Když jsem hlasem vichřice podoba svou výzvu několikrát zopakovala, začaly se do pokoje trousit zmuchlané postavy mých drahých potomků. Milan, který se probral poněkud kách, takže spadl z gauče a nádavkem se praštil do hlavy o konferenční stolek, seděl na zemi a tvářil se pitomě. Dveře nakonec uzavřely Veronika s Monikou, které v noci své manžele zapudily a teď se sázely, jestli kluci dostanou vejřez ode mne nebo jim je předhodím v plen. Mezi nimi jsem uzřela i Jarčinu čupřinu, která poctivě v noci všechny kluky nahnala domů jako zbloudilá káčata a pak padla nosem napřed do postele a byla ráda, že už necítí na zádech Pavlovu váhu a Jirkův alkoholem prosáklý dech.
Tentokrát jsem si servítky vůbec nebrala. Vypočítala jsme klukům všechnu škodu, kterou v noci způsobili, připomněla jsem jim jejich věk násobený množstvím výprasků, které absolvovali a na konec jsem celou kauzu uzavřela s tím, že jak na Nový rok, tak po celý rok a že kluci nejen, že budou biti, ale navíc přepečlivě uklidí celý dům. Jejich hromadný nářek nad děsivou vyhlídkou blízké budoucnosti jsem odmávla rukou do éteru a poslala Jarču do kuchyně pro židli. Tu jsem pak umístila strategicky doprostřed obýváku, usadila se na ní a dokončila monolog:
"Nevím, proč se pokaždé bláhově domnívám, že se budete konečně chovat jako tátové od rodin a dospělí lidé.A už vůbec nechápu, proč jsem znovu a znovu překvapená, že jste jen pitomci bez špetky zdravého rozumu, pudu sebezáchovy a úcty k rodičům a jejich majetku. Takže shrnuto a podtrženo - je mi úplně šumák, jak je komu blbě a kdo škodil víc a kdo míň. Každý z vás si dneska vysloužil dvakrát pětadvacet vařečkou na holou..... nebudu s tebou diskutovat, Jirko....a pokud by měl někdo problém se dopočítat nebo jakkoliv trest bojkotoval, mám pro něj zpestření dnešního dne. Spravedlivě to vezmeme od nejstaršího k nejmladšímu.... Pavle, okamžitě zpátky, nebo zavolám tátu!.... a dřív než se mi ohnete přes kolena, kalhoty dolů, o zbytek se postarám sama..... Martine, potřebuješ dostat dopředu pár facek, abys přestal držkovat?....tak prosím, Veroniko, přines mi z kuchyně tu knedlíkovou vařečku."
Vyděšení kluci zapomněli rázem na houpající se žaludky, kocovinu jako hrom i výpadky v paměti a za sborového naříkání se pokoušeli zmírnit trest. Když jsem pokynula Jirkovi, aby zaujal místo na mém klíně, litovala jsem, že to nenatáčí televize, protože za tuhle roli by Jirka získal Oskara. Vědouc, že nic neukecá ani neubrečí, pomalu, pomaloučku se ke mně šinul a po cestě si rozepínal kalhoty. Pak se mi neskutečně opatrně položil přes stehna a sklonil hlavu, co nejníže to šlo. Svlékla jsme mu trenýrky a odhalila jeho pevně sevřený zadek. Má taktika výprasku byla tentokrát úplně odlišná od všech předešlých. Upozornila jsem Jirku, že bude nahlas počítat a napřáhla ruku s vařečkou.
Zatímco Jirka řval jako tur, na pravé půlce zadku se mu postupně vařečka zakusovala hlouběji a hlouběji do kůže. Když poctivě napočítal prvních pětadvacet, dala jsme mu pár minut na vydýchání a utření ubrečených očí a nosu a počala ho vyplácet znovu, tentokrát na levou půlku. Jirka se znovu naplno rozbrečel a já pozvedla hlavu a podívala se po zúčastněných klucích, jak v němém úžasu sledují zoufale se mrskajícího bráchu a jeho postupně fialovějící zadek. Oproti tomu Veronika, na tohle divadlo zvyklá, nehnula ani brvou, Monika pak zachovávala dekorum a emoce prozrazovala jen vysoko zdvihnutým obočím. Jarča netečně zívala a poklimbávala, Jirkův pláč jí pranic nevzrušoval.
Když jsem Jirku vysvobodila a ten si s přerušovaným vzlykáním začal natahovat kalhoty, stál už přede mnou Pavel a prováděl činnost přesně opačnou. Všimla jsme si, jak Monika zpozorněla\ a oči obou manželů se na okamžik setkaly. Pak si Pavel vzdychnul a stáhl kalhoty ke kolenům. Já hekla pod tíhou jeho těla, když se mi nešetrně uhnízdil na nohou, ale ihned jsem zaklesla prsty za gumu jeho trenýrek a dala vyniknout světlé barvě dosud netknutého zadku. Vzápětí jsem nastartovala vařečku a Pavel začal mezi dušenými výkřiky počítat. Poctivě si odpočítal první i druhou část a já cítila, jak mi silněji a silněji svírá lýtka ( určitě mi tam zase vyrobí modřinu) a polohlasně naříká. Po skončení výprasku se odebral ke své manželce a ta ho beze slova objala a něžně ho začala hladit po vlasech.
Radek, jak bylo jeho neochvějným zvykem, stoicky spustil kalhoty k zemi a nastavil mi zadek. Razance ran ho překvapila, takže byl nucen seznámit obecenstvo s tím, jak umí křičet a při druhé salvě ran už se kroutil jako žížala na háčku a dokonce učinil pokus si zahnat silnou bolest rukama. Počítal přerývaně, hluboký nádech, úder až to mlasklo, Radek vykřikl a vychrlil číslici, jen aby to měl už za sebou. Nakonec se dočkal a ihned naše národní shromáždění opustil, předpokládala jsem, že se jde do pokoje uklidnit k Olince a jen jsme doufala, že ho po dnešním extempore neopustí a bude mu oporou i ve chvíli, kdy ho zadek přestane bolet.
To už jsem gestem k sobě přivolávala Milana, který se pokusil simulovat náznaky zvracení. Veronika ho okřikla, ať nešaškuje a chová se jako chlap.Moc ho to neoslovilo, protože mu trvalo opravdu hodně dlouho, než si rozepl kalhoty a ohnul se mi přes nohy. Vydržel prvních deset ran, potom kapituloval a za hlasitého - mamičkááá, niiééééé- kvičel jako podsvinče a já ho musela pevně sevřít v pase, jinak by mi spadl na zem, neboť mi skákal na stehnech jako delfín. Jeho podstatně menší prdelka se rychle zbarvila do červenofialových odstínů a když dopadla poslední rána, ležel mi Milan na nohách ochable a už ani neměl sílu se zvednout. Výprask ho připravil o poslední zbytky energie a kdyby se mu v tu chvilku skutečně nezvedl žaludek, asi by si ho Veronika musela odnést.
Jarda přede mne nastoupil se zarputilým výrazem a rovnou mi oznámil, ať nepočítám s tím, že bude počítat. Líbezně jsme se na něho usmála a řekla jsem:
"Uvidíme... máš na výběr. Buď si to poctivě odpočítáš, nebo další půlhodinku strávíš klečením na hrachu a buď ujištěný, že kvůli tomu tu kilovku hrachu klidně obětuju."
Jarda na mne vykulil oči, jestli to myslím vážně, ale pak vzdorně trhnul hlavou a řekl:
"Aťsi, ale počítat nebudu!"
Pak rázně stáhl kalhoty a přehnul se. Výprask tak probíhal tišeji, obohacený jen o Jardovo skučení a vykřikování, když vařečka dopadla několikrát za sebou na stejné místo. V duchu jsem mu těch dvakrát pětadvacet odpočítala sama a pak mu škodolibě přidala jednu navrch, načež se Jarda dotčeně otočil a osopil se na mne:
"Ale ta byla navíc!!"
Přítomní se rozesmáli a Jirka, dosud si hladící bolavý zadek, podotkl:
"Vidíš, pitomče, kdybys nedělal frajera, nemusel bys ještě klečet a měl bys to za sebou."
Jarda na něho udělal neslušné gesto a uvolnil místo Martinovi. Ten, už dopředu se klepající jako ratlík, nešťastně došel až ke mně a já se ho zeptala:
"Kolik jsi toho vychlastal?"
Martin zvedl třesoucí se ruku a ukázal mi čtyři prsty.
"Tak šup, kalhoty dolů a ohnout!" nakázala jsem mu přísně a Martin si na pátý pokus rozepl knoflík u kalhot.
Pak stejně jako ostatní bráchové zaujal předepsanou polohu a já cítila, jak se celý chvěje. Poprvé dostane na zadek přede všemi a třebaže viděl, že bráchové nejsou žádní hrdinové a brečí ve třiceti stejně jako on v sedmnácti, měl velký strach, že to neustojí. S vařečkou až tak důvěrný kamarád nebyl, to spíš s řemenem, který na něho táta občas použil. Jirkova i Pavlova reakce ho vyplašila, srdce cítil až v krku. Ještě koutkem oka uviděl úplně zeleného Milana, jak se vrací ze záchoda.
Pak vzduch rozřízlo jeho zaječení a Martin se vypjal jako struna. Opřel se mi rukou o koleno a teprve moje přísné - počítej!- ho donutilo, aby ze sebe vypravil kýženou číslici. Pak už jen naříkal a sliboval, že už nikdy nebude zlobit. Po padesáté ráně se zvedl a uslzenýma očima se jal zkoumat rozsah poškození. To už se zbytek rodiny pomalu rozcházel, kluci aby započali s úklidem, Jarda s holkama do kuchyně, kde dostane pytlíček s hrachem a půl hodiny na něm v kleku stráví. Holky samosebou připraví snídani a já zůstala ještě chvilku sedět na židli a v duchu rekapitulovala uplynulých pár hodin, když do pokoje vešel Josef s Davidem a podotkl:
"Tady máš ještě jednou adepta a kdyby ses ptala, kdo ti na chodbě rozšlápl tu nízkou komodu, tak tady je odpověď."
Zatvářila jsme se jako bůh pomsty a David si bleskurychle rozepl kalhoty:
"Jen prosím vás ne tak silně jako kluky, já byl bit naposledy když jsem chodil do školy a musím za tou pípou vydržet stát.. Tu komodu vám spravím, jen ať se to nikdo nedozví, nepotřebuju k tomu všemu ještě větší ostudu...."
Slíbila jsem mu, že se budu krotit a přehnula si Davida přes koleno.
"Milan se ptá, jestli sem může přijít uklidit, nebo jestli budeš ještě pokračovat, že by oběhl pár kluků ze vsi ".
Obě jsme se rozesmály a David si, teď už červený i ve tváři, bleskurychle natahoval trenýrky.
Na plotně bublalo v obrovském hrnci maso na ovar, v papiňáku se dusila čočka, domácí klobásky na pánvi tančily za zvuku prskajícího omastku duet s volskými oky, Josef právě přinesl kupu zimou a smůlou vonícího dřeva do kamen, Monika strouhala křen a popotahovala, jak jí aroma štípalo v nose, Veronika vařila pro svoje mrňata polévku, Jarča míchala smažící se cibulku, pod oknem polohlasně hudroval Jarda, který už měl kolena úplně omačkaná od klečení na hrachu ( no neodpustila jsem mu to, paličákovi jednomu), David s Radkem spravovali na chodbě komodu, Pavel luxoval ve svém pokoji peří, Milan věšel v obýváku záclony, Martin vytíral koupelnu a záchod, Jirka, který musel ještě doma vysvětlovat, co to bylo zase dole za brajgl, se vrátil a poctivě sesbíral po celém domě prázdné lahve a odpadky, vynesl smetí a šel dokonce bez debat odmést další nános sněhu ode dveří, v čemž mu zdatně asistoval Fantomas.
Se založenýma rukama jsem jako generál sledovala čilý cvrkot po domě a neušlo mi, jak Jarča občas hodí po Davidovi okem a jak u toho vždy zjihne. Že by se nám na obzoru něco rýsovalo??
Oběd kluci strávili s bolestným sykáním a poposedáváním na židlích, až Monika nevydržela a donesla Pavlovi polštářek z pokoje, Veronika jí ihned napodobila a zbytek si pro ně došel sám a za hurónského řehotu všech nepostižených.
No tak nám ten Nový rok začal tradičně.....jak jinak.
pokračování příště...
Jsk na Nový rok..., tak to bude veselej ;)
OdpovědětVymazatPěkně ten rok začíná :)
OdpovědětVymazat