příběh sto pátý - Jarda nikdy nezklame

Seděla jsem takhle jedno všední odpoledne na zahradě, upíjela čerstvě uvařené kafe a kochala se okolím.
Na záhonech vedle mne se zelenaly čerstvé bylinky, o kousek dál už rajčata nasazovala na květ, stejně tak papriky a okurky.
Cibulový záhon ukazoval špičaté výhonky jako vojáky v souvislých řadách a na druhé straně fauna hýřila barvami v růžích, pivoňkách, kosatcích a kopretinách. Byl krásný slunný červnový den a já si užívala tu vzácnou chvilku klidu a pohody.
Kluci byli v práci, Josef na farmě, Jarča v nemocnici, Martin ve škole a já sama, samička..... bylo to příliš krásné, aby to mohlo trvat dlouho.

Když už jsem pomalu začala tlouct špačky, zadrnčel mi v kapse telefon a já se vyšponovala leknutím. Volala Jarča:

"Ahoj mami, hele nechci tě znepokojovat, ale asi bys měla přijet do nemocnice...."

Zatrnulo ve mně jako vždycky, avšak než jsem jí stačila odpovědět, užasle jsem ve sluchátku slyšela:

"....ty jsi tak blbá......jsem ti říkal, že jí nemáš volat......Tak o tohle se nenechám připravit, bráško......stejně to doma uvidí...."

"Co se to tam děje a s kým tam mluvíš, Jarčo????" zařvala jsem do telefonu.

"Hi hi hi.... s Jardou" ozvalo se mi v odpověď.

V mé fantazii s odvíjelo několik příběhů najednou - Jarda se zlámanýma rukama a nohama, Jarda zkrvavělý po pádu z kola, Jarda přejetý parním válcem... blbost, to by nemluvil.....no zkrátka moje nejčernější scénáře se hlásily ke slovu.

Ujistila jsem Jarču, že už sedám do auta a vyrazila jsem k nemocnici. 

Jarča byla na akutním příjmu a už z dálky na mne mávala, takže jsem přidala na tempu a doklusala k ní s jazykem u kolen, funíc jako lokomotiva.

"Kde je a co se mu zase stalo?" vydechla jsem z posledních sil a skácela se na nemocniční sedačku, abych nabrala dech.

Jarča mne vzala do ordinace, kde na lehátku seděl Jarda, vysvlečený do půli těla, zatímco jeho tričko od krve se válelo vedle něho a pravou ruku měl zakrytou doktorem, který na ní něco usilovně spravoval.

Ve chvíli, kdy poodstoupil, jsem uzřela dílo zkázy. 

Jardova pravačka byla původně docela normální, teď momentálně z paže visely velké cáry kůže a crčela z ní krev. Jarda měl na klíně jakýsi lavorek, to aby jim nezasvinil podlahu a se zaťatými zuby se nechával od lékaře ošetřit, což od něho byl v té chvíli víc než heroický výkon,soudě podle toho, jak se tvářil.V obličeji skoro průhledný a zpocený jako myš. Doktor, spatřivše mne, podotkl:

"No řeknu vám, že už jsem viděl ledacos, ale váš mladej opět posunul hranice své nesmrtelnosti o kousek výš.Takhle dorychtovanou ruku jsem už dlouho v práci neměl, naposled snad, když jsem zašíval toho cirkusáka, co ho pokousal tygr...."

"Tak snad, že by mi panáček ráčil sdělit, proč se zase pokoušel zabít??" zeptala jsem se skoro líbezně.

Jarda, bezpečně poznajíc nebezpečný spodní tón v mém hlasu, který naznačoval, že když se to nepovedlo jemu, zabiju si ho sama, přerušovaně odpověděl:

"Já za to mami fakt nemůžu..... sssss au.... a ani jsem to neudělal schválně, .....sakra auuu..... zachytila mne mašina"

"Sama od sebe, jo? Náhodou si vzpomněla, že je na dílně nuda, tak co bychom dneska provedli? Urveme Jardovi ruku, ať je sranda, žejo??!!!" vyjela jsem na něho a doktor vyprskl a Jarča se rozřehtala.

"Počkej doma, to víš, tady tě tlouct nebudu, ještě by doktor řekl, že je to nezdravé!!" připomněla jsem Jardovi, co ho doma čeká. Jeho beztak už bledý obličej nabyl barvy čerstvě napadaného sněhu. Navíc se v tu chvíli přiblížil doktor s nádobíčkem na šití a požádal Jardu, aby mu vydal poraněnou ruku v plen, chystajíc se mu nejspíš křížkovým stehem přichytit rozevlátou kůži zpět k tělu.
Trpělivě jsem čekala, až se doktor vyřádí na Jardově ruce a přes jeho četné poměrně hlasité protesty jsem ho okřikovala, aby se nepředváděl, nechoval se jako debil a jestli okamžitě nezavře tlamu, tak ho přes ní prásknu první věcí, kterou nahmatám.

Cesta zpět autem se odehrávala za hrobového ticha. Jarda mlčel, protože se bál, že při prvním vyřčeném slovu zapíchnu auto do škarpy, vystartuju po něm a zaškrtím ho. Já mlčela téměř ze stejného důvodu. Přemýšlela jsem o něm. Za tu dobu, co ho máme, připravil mi bezpočet bezesných nocí, ještě víc infarktových dnů, kdy jsem ho hledala, nacházela, ošetřovala, vyprošťovala odevšad, zašívala hory roztrhaných triček a trenýrek, nadávala mu do bezvědomí a o to víc ho řezala jako koně a on? Pár dní vydržel být hodný a sotva si mohl normálně sednout, už s ním zase šili všichni čerti a vymýšlel další bejkárnu.
Ticho se prohlubovalo, prodlužovalo, roztahovalo do všech světových stran a hrozilo, že se vyvalí ven z okýnek auta, rozteče se po silnici a vypálí do asfaltu díru, popřípadě sežere auto i s námi, když v tom se ze sedadla vedle mne ozvalo vzlyknutí. Překvapeně jsem vzhlédla a otočila hlavu o 90°. Jarda se choulil na sedačce a po tvářích se mu kutálely slzy.

Naprosto konsternovaně jsem zastavila a zeptala se:
"Můžeš mi vysvětlit, co je tohle zase za taktiku?"
Ta jediná věta otevřela stavidla Jardova pláče naplno:
"To nenííííí žááádnááá taktika......"
Pochopila jsem. Nebrečel ze strachu nebo bolesti, brečel, protože věděl, jak moc mi zase ublížil na duši, jak mi na srdci zase přibyla další jizva, jak si kvůli němu čím dál tím víc huntuju nervy a jak mne zase zklamal díky své lehkomyslnosti, nerozvážnosti a nezodpovědnosti.
Přijeli jsme domů a já vystoupila z auta a zamyšleně se na Jardu podívala. Ten se pod mým pohledem viditelně scvrknul, očekávaje nevyhnutelné. Dokonce vykročil směrem ke mně, aby už to měl za sebou.
A já...... já slyšela sama sebe, jak jsem řekla:
"Zmiz mi z očí..... nechci tě ani vidět."
Jarda znovu vzlyknul a vzápětí ho pohltily útroby domu.
Šla jsem pomalu za ním, v kuchyni ztěžka dosedla na židli a podepřela jsme si bradu. Zahleděla jsem se do dáli a uviděla Jardu před lety, jak se v chatrném vaťáku klepe zimou na zastávce. Další obraz mi ukázal Jardu zamotaného v peřinách, jak s ním lomcuje vysoká horečka a nakonec mi má neutuchající obrazotvornost nabídla pohled na Jardu, potlučeného ze svých četných krkolomných výletů na tisíckrát prokletém kole.
Ve chvíli, kdy jsem se definitivně rozhodla, že ho fakticky zabiju sama, otevřely se dveře a Jarda vešel dovnitř. Neuvěřitelně krotký, přišel až ke mně a podal mi řemen. Pak si před mýma očima, co mu zraněná bolavá ruka dovolila, neobratně rozepl kalhoty a spustil je dolů.Taktéž si svlékl i boxerky. Nakonec se přehnul přes stůl a otočil na mne obličej. V očích se mu zračila směsice všech možných i nemožných pocitů a ty oči se vpíjely do mých a naléhavě žádaly o potrestání.
Inu, vyhověla jsem mu, jak jinak....

Další průběh děje jsem přenechala Jardovi, aby mohl vyjádřit své myšlenky:

"Koukej se jen před sebe." Přikázala mi snad v obavách, aby se nenechala obměkčit. Poslechl jsem. Předkloněný, s holým zadkem jsem čekal možná na jeden z nejhorších výprasků v mém životě. Už teď jsem věděl, že moje chlapské chování vezme asi brzy za své, protože výprask řemenem se nedá v mém případě absolvovat bez jediného slova. Zvlášť když je máma rozhodnutá udělit mi takovou lekci, na kterou nemám hned tak zapomenout.

Začalo to...Hned první rána byla silná, a dokonale se obtiskla na celou plochu zadku. Zvrátil jsem hlavu bolestí i překvapením. Okamžitě se mi vybavily vzpomínky na můj poslední výprask řemenem. Ano, tak přesně takhle bolí řemen. Další rány přicházely bez větších prodlev a já prožíval tichou agónii. Ani nevím, kde se ve mně ta síla vzala, tak jsem se držel.

"Mami.....aúúúúú".

V mém hlase máma okamžitě poznala jak hodně mě to bolí. 

Řemen zase začal pleskat o můj zadek... Bolest byla čím dál větší, a já začal tiše brečet. Spíš mi jen tekly slzy, než že bych nějak naříkal, ale ticho bylo stejně to tam, protože z úst už mi unikaly dušené výkřiky bolesti. Pustila se do mě s novou vervou. Tempo bylo sice možná o trošku pomalejší, ale jednotlivé rány o to silnější a štiplavější. Bylo to peklo! Cítil jsem jak mi hoří zadek, ale nemohl jsem s tím vůbec nic dělat, jen držet a nechat mámu, aby mě seřezala za mojí lehkovážnost.

Máma naprosto mistrně využívala každé místo na mém malém zadku. Nechtěla, aby mi moc brzy znecitlivěl, a já to pak mohl mít o něco jednodušší. Musel jsem vynaložit hodně síly, abych nezačal křičet bolestí. Horší výprask jsem snad ještě nikdy nedostal, a že mi jich máma v minulosti dala hodně.

Absolutně jsem ztratil pojem o čase, takže nevím jak dlouho a kolik mi jich takhle vysázela, ale najednou bití ustalo. Ještě chvíli jsem zůstal v téhle poloze s vyšpuleným zadkem a ztěžka oddychoval. 

Cítil jsem jak mám zadek totálně rozpálený, a docela nateklý.

Máma mě popleskala po zadku..."Vstaň Járo a klekni si tady přede mě." První slova po delší době, které vyplňovalo jen pleskání řemene o můj holý zadek.

Těžce a pomalu jsem se zvedl, a udělal, co mi řekla. Klečel jsem před ní s palčivou bolestí na zadku, hlavou skloněnou dolu, a očima zabodnutnýma do podlahy. Ruce mi trochu cukaly, jak si chtěly začít okamžitě třít zadek.

Nevydržel jsem to, a obě dlaně si na něj přiložil. Měl jsem je poměrně studené, takže krásně chladily, a že bylo opravdu co.

Mámě asi tolik nevadilo, že si bez jejího dovolení třu bolavý zadek, protože nic neříkala. Asi jen koukala na to, jak tady před ní klečí její už dávno dospělý syn a hladí si seřezaný zadek jako malej kluk.

Pak mě vzala něžně za bradu, a zvedla mi hlavu. Chtěla abych se jí díval do očí. Pořád nic neříkala. Nebylo to ani nutné. Kázání nemělo moc smysl. Věděl jsem naprosto přesně proč dostávám výprask, navíc v jejích očích bylo vše.

Viděl sem v nich tu starost, kterou jí přidělávám, obavy které o mě má, a hlavně mateřskou lásku, kterou mě zahrnuje a do které spadá i tenhle přísný výprask.

Mé svědomí mě dohnalo, a já cítil jak se mi po tvářích koulejí slzy. Při výprascích jsem nikdy moc nebrečel, ale tohle mě dostalo skoro pokaždé. 

Ještě chvíli mě máma takhle nechala. Jednak abych si prožil sílu okamžiku, a taky to klečení za trest. 

Narovnal jsem se a nejdřív jsem otočil hlavu, abych se aspoň trochu podíval jak vypadá můj zadek. S hrůzou jsem zjistil, že je zvlněný jako písečné duny. Jelita od řemene byla pěkně naběhlá, a některá i temně fialová.

Velmi, velmi opatrně sem si přes zadek zpátky natáhl boxerky a kalhoty.

Máma ke mně přistoupila, podívala se mi upřímně do očí a řekla..."Járo, slib mi teď prosím tě, že už mě nikdy, nikdy nepřinutíš abych tě musela znova takhle potrestat. Nepřenesla bych přes srdce, kdyby se ti mělo něco stát, a stejně tak mi nedělá nejmenší potěšení působit ti bolest tak přísným výpraskem."

Znova sem se pod tíhou atmosféry rozbrečel, a pevně sem mámu objal. "Slibuju maminko!"

Šeptal sem ji přes vzlykání do ucha, a proudem slz jí máčel triko.

pokračování příště...