Příběh devadesátý devátý - Valentýnské překvapení

Před nějakou dobou se u nás doma stala ta neblahá příhoda, která trošku poznamenala vztah mezi mnou a Josefem. Josef to tenkrát odnesl několikadenním nepohodlným sezením, já se vzpamatovávala déle, hlavně psychicky.
Od té doby byl svatý klid. Josef ostatně odešel ze svého dlouholetého zaměstnání, začal s klukama podnikat na naší farmě a místní krasavice, znajíc mou prudkou povahu se mu vyhýbaly jakoby měl lepru a dýmějový mor dohromady.
Až jednoho dne, když přijel z farmy a zapl si počítač, do jehož tajů ho Milan a Jarda dlouze a v potu tváře zasvětili, se na našem jasném nebi objevil malý mráček. Josef ze zvyku prolétl řadu mailů, odpověděl na pár obchodních nabídek a pak si pustil svou oblíbenou hru, když mu pípla zpráva, že přišel další email. Otevřel ho tedy, celý otrávený, že ho zdržujou od báječné tankové bitvy a já zaregistrovala, jak na monitor vyvalil oči.

"Co se děje? Přišlo vyúčtování za elektřinu?" zeptala jsem se pobaveně, vidíc jeho šokovaný výraz.
"Tak to bych snad viděl radši... " odtušil Josef a prozradil mi, že tajemný mail byl od bývalých spolužáků, kteří ho zvou na setkání po sto letech.
"Proč bys nešel? Bude zábavné, až zjistíš, že už nikoho nepoznáváš a že nikdo nepoznává tebe" řehnila jsem se.
"Vohromně vtipný" zavrčel Josef, ale nakonec se dokopal k tomu, že bývalým spolužákům potvrdil účast.
Sraz se měl konat zanedlouho potom a Josef se na něj vypravil vymydlený, hladce oholený a slušně oblečený. Domů se vrátil, jak jinak, načpělý cigaretovým kouřem, nasáklý alkoholem jako houba, pomačkaný a podmračený. Stručně mi povyprávěl, jak poznal pouze třídního šprta Housku, že kdysi dlouholetý kamarád Líbal se odstěhoval do Německa a někdejší krasavice Javůrková má tři brady a šest vnoučat. Pak padl do postele a zakrátko se domem otřásala detonace jeho chrápání.
Druhý den mu pak bylo tradičně poněkud nevolno, načež jsem ho vybavila česnečkou, minerálkou s panákem vodky a mokrým hadrem a ponechala ho napospas permoníkům, kteří mu vrtali v hlavě další trasu metra.
Večer permoníci skončili šichtu a s Josefem se dalo zase normálně mluvit. i když tentokrát se mi zdálo, že Josefa něco trápí. Věrna své zásadě, že chci mít ve všem jasno, jsem nenápadně na jeho náladu zavedla řeč.
Nakonec z Josefa vylezlo, že jedna spolužačka, říkejme jí třeba Marcelka, se při pohledu na léty dozrálého a statného Josefa vrátila do svých sedmnácti let a opět v ní vzplála touha po zakázaném ovoci. Což můj muž sice kvitoval s uspokojením, že se i po padesátce pořád ženám líbí, ale přesto jí ihned vysvětlil, že z tohoto mračna bohdá nezaprší a že se i nadále oba budou ráno probouzet vedle svých zákonitých poloviček.
Pochválila jsem ho, jak je uvědomělý a pustila jsem celou kauzu z hlavy.
Po několika dnech šel Josef jako obvykle na pivo a já se pustila do obvyklé rutiny - poklidila jsem nádobí po večeři, vytřela podlahu v kuchyni, dala péci koláč a pak jsem si rozložila na stole účty, abych si udělala pořádek v poplatcích. Většina mého melody boys se odebrala posléze za tátou, sotva to doma začalo moc smrdět prací. Neutekla ani hodina a Radek byl doma, vytrhl mi z ruky utěrku a táhl mne ke dveřím.
"Zbláznil ses??" zaječela jsem na něho.
"Dělej, tohle musíš vidět a dřív než bude pozdě!!" supěl Radek.
Utíkala jsem s ním do hospody, jen tak v domácích šatech, rozcuchaná a v pantoflíčkách a ve dveřích jsem zůstala stát jako Lotova žena. Uprostřed hospody stála načančaná dámička v šik kostýmku, na hlavě čerstvý nabarvený účes od předního kadeřníka a hrozila prstem, ozdobeným rudě nalakovaným nehtem, směrem k Josefovi:
".......... tak to ne, můj milej, mně se jen tak lehce nezbavíš!"
Josef rozhodil rukama:
"A o co ti jde? Jasně jsem ti řekl, aby sis nedělala žádný naděje, co bylo, to bylo, Marcelo! už nám dávno není sedumnáct, tak měj rozum!!"
Její jekot nabral na obrátkách:
"A co to tvoje tokání.... Marcelko, ty jsi pořád kočka, kdybych nebyl ženatej, nevim nevim....!"
Josef spráskl ruce:
"Ježíši, to přece nemůžeš brát vážně, to bych řek i Procházkový, která vypadala už tenkrát jako Hulk."
Hospoda se otřásla smíchem, vítané divadlo je pobavilo a všichni přítomní měli oči navrch hlavy a hltali každé slovo.
Ne tak Marcelka, která se zřejmě rozhodla, že Josefův skalp urve i kdyby o něj měla bojovat se samotným peklem. Pohodlně jsem se opřela o futra a sledovala scénu jako na dlani, připravena zasáhnout ve chvíli kdyby se to Josefovi vymknulo z rukou. Ale ne nadarmo byl Josef mým manželem v dobrém i ve zlém a ne nadarmo dokázal ukočírovat naší smečku zdivočelé zvěře téměř levou zadní. Když se Marcelka rozkročila a dokonce napřáhla ruku, aby Josefa pleskla přes pusu, ocitla se najednou v Josefově náručí. Mé pohodlně založené ruce se samovolně rozhodily do stran, jak jsem chtěla vystartovat a vyškubnout mu divu z rukou. Nicméně Josef si poradil sám. Marcelka v jeho náručí změnila polohu hlavou dolů a Josef jí zručně vykasal sukni do pasu a odhalil puntíkaté kalhotky, které přivedly půlku hospody do extáze a Marcelku do stavu zuřivosti.

A pak na její božsky vyklenuté pozadí dopadla dlaň dřevorubce a Marcelka zaječela jako parní píšťala. Josef se do ní pustil s fortelem sobě vlastním, zcela ignorujíc její jekot a výhrůžky, co všechno se mu stane, pokud jí ihned nepustí. Chlapi se vyřítili od stolů už ve chvíli, kdy se v místnosti zableskla kůže jejích stehýnek, semkli se okolo nich a hlasitě Josefa povzbuzovali k excelentnímu výkonu.

To by nebyl Josef, aby svým přátelům nedopřál divadlo se vším všudy, takže pidi kalhotky opustily místo jim vymezené a seznámily se s koleny, kotníky a posléze i zemí. Vyšpulená prdelka se leskla stopami Josefových širokých dlaní, chlapi slintali jako žízniví bernardýni, Marcelka pištěla a plakala a já se opět pohodlně opřela o futra, poslala si Radka pro pivo, které jsem klidně upíjela a kochala se tou scenérií, která mi jasně ukazovala, že Josef byl a je a bude vždycky jen můj a že se nikomu nepodaří mi ho vzít. Když už nebyla na Marcelčině prdelce jediná molekula kůže světlá, pustil jí Josef a postavil jí na zem. Marcelka si bleskurychle shrnula sukni, vlepila Josefovi facku, až zadrnčely sklenice a když se se zuřivým výrazem ve tváři rozhlédla po hospodě a setkala se s rozjásanými tvářemi nadržených štamgastů, prodrala se z toho klubka ven, prosmykla se okolo mne a utekla jako malá holka.
Josef si mne všiml a jeho výraz se změnil z naštvaného na láskyplný. Došel ke mně, vzal mne do náruče, až mu nedopité pivo vyšplíchlo na boty a zařval na celou hospodu:
"Tohle je moje holka!!"
A objednal mi panáka.

pokračování příště...