příběh devadesátý šestý - vzestup a pád plesových šatů
Tak jak se každým rokem plíživě či bouřlivě dostaví zima do našeho kraje, tak se každoročně v okresním městě v tuto dobu začnou plnit kulturáky a sokolovny plesuchtivými páry i sólisty. Letošní výroční ples abiturientů si nenechali ujít i vybraní jedinci naší rodiny, jmenovitě Milan s Veronikou, Jirka s Terezou a Pavel se svou manželkou Monikou.
Veronika, která i po dvou dětech měla postavičku jako ze žurnálu a třebaže na sebe pohlížela hodně kritickým okem, si mohla dovolit šatičky velikosti dětského kapesníku. Mnohokrát se mi také svěřovala, kdykoliv přijela s dětmi na návštěvu, jaké šaty kde ve výloze viděla a které by jí nejlépe slušely. Nakonec se v jejím vyprávění usídlil jeden model, který dle jejích slov nebyl z nejlevnějších, ba naopak stál docela kotel, ale byl zřejmě šitý speciálně pro ní, protože ve chvíli, kdy si je na zkoušku oblékla, už bez nich nedokázala žít, dýchat, přemýšlet a spát. Dokonce mne vytáhla jednou sebou do města, abych její vysněný model viděla a upřímně řečeno, měla sakra dobrý vkus. Je také fakt, že když jsem viděla, kolik za ně módní salón chce, poklesla mi čelist. Když jsem ale spatřila ten Veroničin zasněný pohled, polkla jsem poznámku o Milanově platu a rozmařilosti. Veronika dlouho a dlouho zvažovala, jestli má sáhnout do rodinného rozpočtu a tu krajkovou nádheru si koupit, až nakonec mámení podlehla.
Když pak celá rozdychtěná vyšla z obchodu a nesla si šatičky v plátěném obalu, bylo na ní vidět, jak moc velkou radost má. Neřekla jsem ani slovo, vlastně jsem byla ráda, že jí to potěšilo a hned jsem nadhodila připravovaný ples, aby se mohla ve své nové róbě blýsknout.
Veronika zářila jako sluníčko a hned obvolávala předprodej vstupenek, kadeřnici, kamarádku z parfumerie a pak najednou uprostřed hovoru o tom, jestli je letošním hitem La Costa nebo Bruno Banani se zasekla a nešťastně se na mne podívala:
"No jo, ale když bychom šli na ples, tak co uděláme s dětmi?"
"A mně bys je nesvěřila? Slibuju, že je nebudu péct v troubě ani máchat za nohu v rybníku" usmála jsem se na ní.
Veronika podotkla, že to přeci ode mne nemůže chtít, když mám neustále plný barák lidí a nevím, kam dřív skočit.
"Hlídat tvoje děti bude pro mne vítaný relax, jsou milé, malé a dobře vychované. Což se bohužel o některých mých dětech dá říct opravdu jen s oběma zavřenýma očima."
Veronika byla blízko buď exitusu nebo extázi, jak jí představa krásného večera rozproudila krev v žilách. Sotva jsme spolu přišly domů, skočila Milanovi okolo krku a rozjásaně mu sdělila, že spolu půjdou na abiturientský ples a já že jsem ochotná jim pohlídat děti. Milan si nejprve poklepal na čelo, pak si nechal všechno vysvětlit a nakonec byli natěšeni oba dva. Milan to ještě okořenil tím, že hned volal Pavlovi a důrazně ho požádal, aby se s Monikou zúčastnili také. Pavel, který se nijak společenským akcím nevyhýbal, nadšeně souhlasil a toho svého holportu přizvali ještě Jirku s Terezou, aby jejich akce měla ty správné grády.
Odpoledne v ten památný den to u nás vypadalo jako na matějské pouti. Všechny tři holky se strkaly u Terezy v koupelně, zatímco moje trio boys vyčuzovalo na verandě v bezvadně padnoucích oblecích, rovnali si babočky pod bradou a držkovali, že jejich krasotinky zdržujou.
Když pak Veronika vyplula ven, vypadla Milanovi z pusy cigareta.
Za ní se pak zjevila Tereza s pusou od ucha k uchu
a jako poslední vyšla ven Monika a stejně jako obě dvě holky se pokochala rozpaky svého manžela a jeho bratrů
a já musela trochu kopnout Josefa do holeně, aby zavřel pusu a nevejral na ně jako na svatý obrázek.
Martin, který došel také na cigaretu, se na své potencionální švagrové díval jaksi zasněně a vůbec si neuvědomoval, že zapálenou cigaretou dělá do tmavé Veroničiny krajky dírku v oblasti pravého ramene až do chvíle, než se žhavý konec cigarety setkal s jemnou kůží. Veronika zaječela a pak zařvala, když zjistila rozsah škody. Krajka byla seškvařená a utvořila přesně uprostřed ramene díru. Martin, který se při Veroničině hlasové produkci lekl, koukal jako vejr na běsnící Veroniku, kterou chytil amok, chvilkami Martinovi spílala, chvilkami lomila rukama a svolávala na jeho hlavu hromy blesky.
Martin to ve finále rozsekl tím, že se ohradil tím, že se zase tak moc nestalo a že kvůli kousku hadru není nutné tak řvát. Veronice se zatmělo před očima a než se pokusila Martina uškrtit, vychrlila na něho cifru, kterou za ten"KOUSEK HADRU" zaplatila a v tu chvilku se Milan chytil za srdce a myslím, že se o něho pokusil infarkt.
"Promiň" zmohl se nakonec Martin na omluvu.
Rozzuřená Veronika odsekla:
"Na to ti kašlu, teď můžu rovnou zůstat doma, šaty zničený kvůli tobě... já bych tě nejradši přetrhla vejpůl jako hada... Já tě snad seřežu!!!"
"Výborný nápad" pochválila jsem jí.
Martin se na mne podíval a zeptal se:
"To myslíš vážně??"
"Myslí!!" ujistil ho i Josef a dodal, že pokud by měl nějaké přehovory, bude jeho trest podléhat vyšší instanci, tedy jemu. Martin si přeměřil křehkou Veroniku s perfektně stavěným tělem, momentálně upnutým v ještě nádhernějších šatech a tátu s rukama jako lopaty a šlachovitým zápěstím a jeho volba byla jasná.
"Tak jdem" utrhl se na Veroniku a popohnal jí před sebou do baráku, jako by to byla ona, kdo bude za chvilku bit. Veronika v údivu zdvihla jedno obočí a pak zaplula s Martinem do domu. Milanovi zacukalo v koutcích a já na něm viděla, jak strašně moc by se mu chtělo jít za nimi a vidět na vlastní oči, co se tam bude dít. A co že se tam vlastně dělo?
Sotva se za Veronikou a Martinem zavřely dveře, sebevědomost našeho benjamínka byla okamžitě v trapu. Plaše se na Veroniku podíval těmi svými modrými kukadly a zeptal se:
"Opravdu dostanu?"
Veronika roztála jako nanuk.Viděla před sebou ne mladého floutka s nadměrným přesvědčením o sobě, ale kluka, který se bojí výprasku. Martin, ačkoliv by jindy dal půl života za takovou fešandu,jakou byla Veronika, teď horentně přemýšlel, jak se z té šlamastyky dostane pokud možno se zdravou kůží. Nastavovat dobrovolně zadek, i když si byl vědom svého velkého hříchu, se mu moc nechtělo. Ale zase... na druhou stranu... kdy se mu poštěstí být tak blízko "bráchově" manželce, která mu nevědomky poskytovala občasnou látku k bezesným nocím. Tak co teď? Veronika nevypadala na žádnou Xenu, sílu jistě mít žádnou nebude, tak že by to riskl? Nakonec, těch pár plácnutí určitě vydrží bez ztráty osobního kouzla. Když už na ní zapůsobily jeho psí oči, to by bylo, aby jí neukecal i k mírnější formě trestu.
Veronika se zatím pohodlně usadila na židli, kde jsem s oblibou trestávala svoje děti já a gestem přizvala Martina k sobě. Ten se váhavě přiblížil a znovu na svou švagrovou upřel pohled. Veronice dělalo strašně dobře pomyšlení, že se Martin bojí, ale ztráta zamilovaných šatiček jí pořád hnětla víc. Nemohla si nevšimnout, že její přítomnost v Martinovi rozechvívá úplně jiné představy, než že mu nařeže a dělalo jí to dobře. Nicméně právu muselo být učiněno zadost. Vykasala si tedy úzké šaty do půli stehen, aby se jí pohodlně sedělo a přitáhla si váhajícího Martina k sobě. Martin se neochotně podvolil a přehnul se Veronice přes stehna, vnímajíc jejich pevnost a hebkost, ale nebylo mu dopřáno zapříst úvahy o neslušných představách, protože Veronika se zkušeně rozpřáhla a práskla vší silou Martina přes vyšpulený zadek. Martin zdaleka nečekal, že křehká Veronika vyvine tolik síly a napjal se leknutím. Ublíženě k ní otočil hlavu a zaprotestoval:
"Jauu... to bolí..."
Veronika se pohrdavě zasmála, v tu chvíli to nebyla éterická víla, ale zlá jezinka. Pevně obemkla Martina v pase, aby ho přeci jen po tom úvodu nenapadly nepředloženosti a začala ho rytmicky vyplácet. Její ruka pleskala o Martinův zadek rázně a Martin sebou začal škubat, protože ho každý úder katapultoval o kousek výš, až začal balancoval na Veroničiných stehnech bez opory nohou a musel použít ruce, aby újmu nedostala i jeho pusa. Veroniku ale přestalo brzy uspokojovat, že Martin sice po každé ráně zaskučí, ale ona chtěla docílit toho neskonale úchvatného zvuku, kdy se v klucích zlomí odpor, vzdají pokus o prchnutí a z hloubi plic se jim vydere první vzlyknutí a přejde v srdceryvný pláč, ve kterém vyjadřují nejen svůj strach a výprasku, kterému podléhají, ale také bolest, smutek, zklamání, úlevu a odpuštění.
Veronika se pokusila svléknout Martinovi kalhoty, ale nepodařilo se jí to.Jednak sebou Martin šil jako by byl položený ne na ženských nohách, ale na žhavém uhlí a navíc jeho džíny byly tak těsné, že to prostě nešlo jinak, než si musela Martina postavit a donutit ho, aby si ten momentálně prokletý kus oblečení sundal. Neobešlo se to bez tisíce obstrukcí, Martin nehodlal prodat svou kůži lacino a teprve hrozba, že si zavolá na pomoc tátu nebo nedejbože mne, ho donutila k rychlejšímu pohybu a kalhoty šly dolů. Jejich pán a vládce byl vzápětí opět přehnutý přes Veroničiny nohy a třebaže se ihned začal bránit, Veronika mu stáhla i trenky a položila mu dlaň na holý zadek. Martin sebou škubl, čekal ránu a tohle gesto mu po těle prohnalo elektrický proud.
"Tak a teď teprve ti pořádně nařežu, ty uličníku jeden nezodpovědný, lehkomyslný... A asi bys měl vědět, že jsem donutila brečet i Milana, takže nečekej, že tě budu šetřit." A sáhla do šuplíku za sebou pro plochou měchačku, připomínající malé prkénko s rukojetí.
Martinovi zatrnulo až v konečcích prstů. Tohle tedy opravdu nečekal. Spíš tajně doufal, že po pár plácnutích dojdou Veronice síly. A teď jí musel nedobrovolně nastavovat holý zadek a modlit se, aby si zachoval aspoň zbytek důstojnosti.
Bolest a štípání na sebe nenechaly dlouho čekat. Veroničina ruka mu vyrobila na zadku rudě pulzující ohniště, Martin brzy ztratil nejen důstojnost, ale i iluze o tom, že ho nikdo nikdy v životě nedonutí k pláči a prosbám- nářek z něho tryskal ve vlnách, divoce kopal nohama a kdyby se měl ještě čím držet, použil by ruce k zbabělému zakrývání seřezaného zadku.
"Prosííím, Veru... už dost, to bóólííí.....já už nechci!!ÁÁÚÚ...néééé..."
Veronika cítila, jak jí Martinova bezmoc dráždí a vyvolává jí v žaludku jemné chvění, cítila se velmi silná a mocná, když držela na klíně to zmítající se tělo, otřásající se bezmocným pláčem, slibující hory i s horákama.
Když ho pustila, ubulený a ufňukaný Martin si začal zuřivě třít bolavý zadek a z očí mu tekly dva potůčky slz.
Veronika se v mžiku vcítila do jeho žalu a natáhla k němu ruku, pohladila ho po tváři a nakonec ho k sobě přivinula a hladila ho ho po dlouhých rozcuchaných vlasech tak dlouho, až Martinův pláč přešel do občasného vzlyknutí a nakonec ustal úplně.Jak tak stáli proti sobě, Veronika vnímala svou výšku oproti znatelně menšímu Martinovi a srdce jí zalila mateřská láska. Teď už chápala, proč jsem se tak moc snažila o sblížení s ním, Martin si snad vůbec neuvědomoval,. jak moc křehce a zranitelně vypadá. Neodolala, aby ho neobjala okolo ramen.
Když pak vyšli ven, kde jsem všichni zdárně předstírali, že jsme Martinovo vřískání a nářek neslyšeli, měl Martin pořád ještě oči vykoupané v slzách, rukama si hladil hořící zadek a Veronika se tvářila velmi spokojeně a zasněně.
Společně jsme pak její rukávy nůžkami prostříhaly tak, že se spálenina zcela ztratila a šaty se posunuly o level výš. Při té práci mi Veronika vylíčila každou sekundu výprasku a já žasla, jak barvitě dokázala mluvit o takové zdánlivé banalitě. Nezbylo mi, než jí pochválit, jak mistrně se naučila brát spravedlnost v rodině do svých rukou. Martin venku zatím bráchům odmítl sdělit jakoukoliv jinou informaci, než to, že to bolelo.
Nakonec se všechny tři dvojice vypravily do města na bál a Martin mne v koupelně taktně požádal, zda bych mu neošetřila... no... bebíčko.
pokračování příště...
Veronika, která i po dvou dětech měla postavičku jako ze žurnálu a třebaže na sebe pohlížela hodně kritickým okem, si mohla dovolit šatičky velikosti dětského kapesníku. Mnohokrát se mi také svěřovala, kdykoliv přijela s dětmi na návštěvu, jaké šaty kde ve výloze viděla a které by jí nejlépe slušely. Nakonec se v jejím vyprávění usídlil jeden model, který dle jejích slov nebyl z nejlevnějších, ba naopak stál docela kotel, ale byl zřejmě šitý speciálně pro ní, protože ve chvíli, kdy si je na zkoušku oblékla, už bez nich nedokázala žít, dýchat, přemýšlet a spát. Dokonce mne vytáhla jednou sebou do města, abych její vysněný model viděla a upřímně řečeno, měla sakra dobrý vkus. Je také fakt, že když jsem viděla, kolik za ně módní salón chce, poklesla mi čelist. Když jsem ale spatřila ten Veroničin zasněný pohled, polkla jsem poznámku o Milanově platu a rozmařilosti. Veronika dlouho a dlouho zvažovala, jestli má sáhnout do rodinného rozpočtu a tu krajkovou nádheru si koupit, až nakonec mámení podlehla.
Když pak celá rozdychtěná vyšla z obchodu a nesla si šatičky v plátěném obalu, bylo na ní vidět, jak moc velkou radost má. Neřekla jsem ani slovo, vlastně jsem byla ráda, že jí to potěšilo a hned jsem nadhodila připravovaný ples, aby se mohla ve své nové róbě blýsknout.
Veronika zářila jako sluníčko a hned obvolávala předprodej vstupenek, kadeřnici, kamarádku z parfumerie a pak najednou uprostřed hovoru o tom, jestli je letošním hitem La Costa nebo Bruno Banani se zasekla a nešťastně se na mne podívala:
"No jo, ale když bychom šli na ples, tak co uděláme s dětmi?"
"A mně bys je nesvěřila? Slibuju, že je nebudu péct v troubě ani máchat za nohu v rybníku" usmála jsem se na ní.
Veronika podotkla, že to přeci ode mne nemůže chtít, když mám neustále plný barák lidí a nevím, kam dřív skočit.
"Hlídat tvoje děti bude pro mne vítaný relax, jsou milé, malé a dobře vychované. Což se bohužel o některých mých dětech dá říct opravdu jen s oběma zavřenýma očima."
Veronika byla blízko buď exitusu nebo extázi, jak jí představa krásného večera rozproudila krev v žilách. Sotva jsme spolu přišly domů, skočila Milanovi okolo krku a rozjásaně mu sdělila, že spolu půjdou na abiturientský ples a já že jsem ochotná jim pohlídat děti. Milan si nejprve poklepal na čelo, pak si nechal všechno vysvětlit a nakonec byli natěšeni oba dva. Milan to ještě okořenil tím, že hned volal Pavlovi a důrazně ho požádal, aby se s Monikou zúčastnili také. Pavel, který se nijak společenským akcím nevyhýbal, nadšeně souhlasil a toho svého holportu přizvali ještě Jirku s Terezou, aby jejich akce měla ty správné grády.
Odpoledne v ten památný den to u nás vypadalo jako na matějské pouti. Všechny tři holky se strkaly u Terezy v koupelně, zatímco moje trio boys vyčuzovalo na verandě v bezvadně padnoucích oblecích, rovnali si babočky pod bradou a držkovali, že jejich krasotinky zdržujou.
Když pak Veronika vyplula ven, vypadla Milanovi z pusy cigareta.
Za ní se pak zjevila Tereza s pusou od ucha k uchu
a jako poslední vyšla ven Monika a stejně jako obě dvě holky se pokochala rozpaky svého manžela a jeho bratrů
a já musela trochu kopnout Josefa do holeně, aby zavřel pusu a nevejral na ně jako na svatý obrázek.
Martin, který došel také na cigaretu, se na své potencionální švagrové díval jaksi zasněně a vůbec si neuvědomoval, že zapálenou cigaretou dělá do tmavé Veroničiny krajky dírku v oblasti pravého ramene až do chvíle, než se žhavý konec cigarety setkal s jemnou kůží. Veronika zaječela a pak zařvala, když zjistila rozsah škody. Krajka byla seškvařená a utvořila přesně uprostřed ramene díru. Martin, který se při Veroničině hlasové produkci lekl, koukal jako vejr na běsnící Veroniku, kterou chytil amok, chvilkami Martinovi spílala, chvilkami lomila rukama a svolávala na jeho hlavu hromy blesky.
Martin to ve finále rozsekl tím, že se ohradil tím, že se zase tak moc nestalo a že kvůli kousku hadru není nutné tak řvát. Veronice se zatmělo před očima a než se pokusila Martina uškrtit, vychrlila na něho cifru, kterou za ten"KOUSEK HADRU" zaplatila a v tu chvilku se Milan chytil za srdce a myslím, že se o něho pokusil infarkt.
"Promiň" zmohl se nakonec Martin na omluvu.
Rozzuřená Veronika odsekla:
"Na to ti kašlu, teď můžu rovnou zůstat doma, šaty zničený kvůli tobě... já bych tě nejradši přetrhla vejpůl jako hada... Já tě snad seřežu!!!"
"Výborný nápad" pochválila jsem jí.
Martin se na mne podíval a zeptal se:
"To myslíš vážně??"
"Myslí!!" ujistil ho i Josef a dodal, že pokud by měl nějaké přehovory, bude jeho trest podléhat vyšší instanci, tedy jemu. Martin si přeměřil křehkou Veroniku s perfektně stavěným tělem, momentálně upnutým v ještě nádhernějších šatech a tátu s rukama jako lopaty a šlachovitým zápěstím a jeho volba byla jasná.
"Tak jdem" utrhl se na Veroniku a popohnal jí před sebou do baráku, jako by to byla ona, kdo bude za chvilku bit. Veronika v údivu zdvihla jedno obočí a pak zaplula s Martinem do domu. Milanovi zacukalo v koutcích a já na něm viděla, jak strašně moc by se mu chtělo jít za nimi a vidět na vlastní oči, co se tam bude dít. A co že se tam vlastně dělo?
Sotva se za Veronikou a Martinem zavřely dveře, sebevědomost našeho benjamínka byla okamžitě v trapu. Plaše se na Veroniku podíval těmi svými modrými kukadly a zeptal se:
"Opravdu dostanu?"
Veronika roztála jako nanuk.Viděla před sebou ne mladého floutka s nadměrným přesvědčením o sobě, ale kluka, který se bojí výprasku. Martin, ačkoliv by jindy dal půl života za takovou fešandu,jakou byla Veronika, teď horentně přemýšlel, jak se z té šlamastyky dostane pokud možno se zdravou kůží. Nastavovat dobrovolně zadek, i když si byl vědom svého velkého hříchu, se mu moc nechtělo. Ale zase... na druhou stranu... kdy se mu poštěstí být tak blízko "bráchově" manželce, která mu nevědomky poskytovala občasnou látku k bezesným nocím. Tak co teď? Veronika nevypadala na žádnou Xenu, sílu jistě mít žádnou nebude, tak že by to riskl? Nakonec, těch pár plácnutí určitě vydrží bez ztráty osobního kouzla. Když už na ní zapůsobily jeho psí oči, to by bylo, aby jí neukecal i k mírnější formě trestu.
Veronika se zatím pohodlně usadila na židli, kde jsem s oblibou trestávala svoje děti já a gestem přizvala Martina k sobě. Ten se váhavě přiblížil a znovu na svou švagrovou upřel pohled. Veronice dělalo strašně dobře pomyšlení, že se Martin bojí, ale ztráta zamilovaných šatiček jí pořád hnětla víc. Nemohla si nevšimnout, že její přítomnost v Martinovi rozechvívá úplně jiné představy, než že mu nařeže a dělalo jí to dobře. Nicméně právu muselo být učiněno zadost. Vykasala si tedy úzké šaty do půli stehen, aby se jí pohodlně sedělo a přitáhla si váhajícího Martina k sobě. Martin se neochotně podvolil a přehnul se Veronice přes stehna, vnímajíc jejich pevnost a hebkost, ale nebylo mu dopřáno zapříst úvahy o neslušných představách, protože Veronika se zkušeně rozpřáhla a práskla vší silou Martina přes vyšpulený zadek. Martin zdaleka nečekal, že křehká Veronika vyvine tolik síly a napjal se leknutím. Ublíženě k ní otočil hlavu a zaprotestoval:
"Jauu... to bolí..."
Veronika se pohrdavě zasmála, v tu chvíli to nebyla éterická víla, ale zlá jezinka. Pevně obemkla Martina v pase, aby ho přeci jen po tom úvodu nenapadly nepředloženosti a začala ho rytmicky vyplácet. Její ruka pleskala o Martinův zadek rázně a Martin sebou začal škubat, protože ho každý úder katapultoval o kousek výš, až začal balancoval na Veroničiných stehnech bez opory nohou a musel použít ruce, aby újmu nedostala i jeho pusa. Veroniku ale přestalo brzy uspokojovat, že Martin sice po každé ráně zaskučí, ale ona chtěla docílit toho neskonale úchvatného zvuku, kdy se v klucích zlomí odpor, vzdají pokus o prchnutí a z hloubi plic se jim vydere první vzlyknutí a přejde v srdceryvný pláč, ve kterém vyjadřují nejen svůj strach a výprasku, kterému podléhají, ale také bolest, smutek, zklamání, úlevu a odpuštění.
Veronika se pokusila svléknout Martinovi kalhoty, ale nepodařilo se jí to.Jednak sebou Martin šil jako by byl položený ne na ženských nohách, ale na žhavém uhlí a navíc jeho džíny byly tak těsné, že to prostě nešlo jinak, než si musela Martina postavit a donutit ho, aby si ten momentálně prokletý kus oblečení sundal. Neobešlo se to bez tisíce obstrukcí, Martin nehodlal prodat svou kůži lacino a teprve hrozba, že si zavolá na pomoc tátu nebo nedejbože mne, ho donutila k rychlejšímu pohybu a kalhoty šly dolů. Jejich pán a vládce byl vzápětí opět přehnutý přes Veroničiny nohy a třebaže se ihned začal bránit, Veronika mu stáhla i trenky a položila mu dlaň na holý zadek. Martin sebou škubl, čekal ránu a tohle gesto mu po těle prohnalo elektrický proud.
"Tak a teď teprve ti pořádně nařežu, ty uličníku jeden nezodpovědný, lehkomyslný... A asi bys měl vědět, že jsem donutila brečet i Milana, takže nečekej, že tě budu šetřit." A sáhla do šuplíku za sebou pro plochou měchačku, připomínající malé prkénko s rukojetí.
Martinovi zatrnulo až v konečcích prstů. Tohle tedy opravdu nečekal. Spíš tajně doufal, že po pár plácnutích dojdou Veronice síly. A teď jí musel nedobrovolně nastavovat holý zadek a modlit se, aby si zachoval aspoň zbytek důstojnosti.
Bolest a štípání na sebe nenechaly dlouho čekat. Veroničina ruka mu vyrobila na zadku rudě pulzující ohniště, Martin brzy ztratil nejen důstojnost, ale i iluze o tom, že ho nikdo nikdy v životě nedonutí k pláči a prosbám- nářek z něho tryskal ve vlnách, divoce kopal nohama a kdyby se měl ještě čím držet, použil by ruce k zbabělému zakrývání seřezaného zadku.
"Prosííím, Veru... už dost, to bóólííí.....já už nechci!!ÁÁÚÚ...néééé..."
Veronika cítila, jak jí Martinova bezmoc dráždí a vyvolává jí v žaludku jemné chvění, cítila se velmi silná a mocná, když držela na klíně to zmítající se tělo, otřásající se bezmocným pláčem, slibující hory i s horákama.
Když ho pustila, ubulený a ufňukaný Martin si začal zuřivě třít bolavý zadek a z očí mu tekly dva potůčky slz.
Veronika se v mžiku vcítila do jeho žalu a natáhla k němu ruku, pohladila ho po tváři a nakonec ho k sobě přivinula a hladila ho ho po dlouhých rozcuchaných vlasech tak dlouho, až Martinův pláč přešel do občasného vzlyknutí a nakonec ustal úplně.Jak tak stáli proti sobě, Veronika vnímala svou výšku oproti znatelně menšímu Martinovi a srdce jí zalila mateřská láska. Teď už chápala, proč jsem se tak moc snažila o sblížení s ním, Martin si snad vůbec neuvědomoval,. jak moc křehce a zranitelně vypadá. Neodolala, aby ho neobjala okolo ramen.
Když pak vyšli ven, kde jsem všichni zdárně předstírali, že jsme Martinovo vřískání a nářek neslyšeli, měl Martin pořád ještě oči vykoupané v slzách, rukama si hladil hořící zadek a Veronika se tvářila velmi spokojeně a zasněně.
Společně jsme pak její rukávy nůžkami prostříhaly tak, že se spálenina zcela ztratila a šaty se posunuly o level výš. Při té práci mi Veronika vylíčila každou sekundu výprasku a já žasla, jak barvitě dokázala mluvit o takové zdánlivé banalitě. Nezbylo mi, než jí pochválit, jak mistrně se naučila brát spravedlnost v rodině do svých rukou. Martin venku zatím bráchům odmítl sdělit jakoukoliv jinou informaci, než to, že to bolelo.
Nakonec se všechny tři dvojice vypravily do města na bál a Martin mne v koupelně taktně požádal, zda bych mu neošetřila... no... bebíčko.
pokračování příště...
Komentáře
Okomentovat