příběh devadesátý první - Martin

Jednoho dne, kdy jsem odpoledne vybírala poštu, dostalo se mi do rukou oznámení, že Josef má na poště doporučený dopis do vlastních rukou. Jelikož podobná suchá oznámení nikdy nevěstila nic dobrého, hned jak se můj zákonitý choť vrátil z práce, jsem ho vyslala na poštu.

Josef se vrátil až po hodině, dech mu byl silně cítit pivem a měl divný pohled. Hned jsem vytušila malér s velkým M.
"No tak to vybal, ať si ušetříme trapné otázky" pobídla jsem ho, čekajíc oznámení exekutora, že nám přijde sebrat střechu nad hlavou.
Josef se zhluboka nadechl a řekl:
"Víš co, radši si to přečti, já jsem nějak mimo...".
"Všimla jsem si" podotkla jsem s uchechtnutím, když ztěžka dopadl do křesla.
Dopis jsem otevírala opatrně, jako by v něm byl Antrax. Nadepsaná obálka s hlavičkou dětského domova Radenín vzbuzovala divné obavy. A když jsem se začetla do těch několika řádků, oněměla jsem. Jen jsem tázavě zvedla k Josefovi oči a on mi řekl:
"Já taky netuším, co to znamená...".
Když se mi vrátila řeč, poslala jsem Jarču, aby mi uvařila silné kafe a z barové skříňky jsem vytáhla poloprázdnou láhev rumu. Pořádně jsem si zavdala, nabídla Josefovi, který ji dvěma loky dorazil a pak jsme začali dlouhou diskusi.
Ptáte se, proč?

Zde předkládám dopis:

Váženy pane ...
Vzhledem k situaci, že vašemu synovi bude v srpnu 18 let, vyprší jeho ochranný pobyt v našem ústavu. Jako nejbližší příbuzný máte povinnost zajistit jeho další rozvoj a začlenění do společnosti. Jsme vám k dispozici na tel.čísle...

"Jak dlouho jsme spolu?"otázala jsem se Josefa.
"No, dlouho..." připustil on.
"A to sis jako myslel, že ho budeš zapírat až do konce života? Nebo že ho v tom děcáku budou mít navěky?"
"Koho?" nechápal Josef.
"Tvého syna, ty osle nechápavý!!" zvýšila jsem hlas.
"Ale já o žádném synovi nevím!! Já mám jenom Pepíka." bránil se Josef.
"Takže bychom se tam asi měli jet podívat, koho ti to vlastně cpou" podotkla jsem a Josef na uzavření diskuse kývl.
Druhý den jsme vyrazili už ráno. Radenín, jak se nám ukázalo na mapě internetu, byl až v jižních Čechách.
V autě jsme víceméně mlčeli, pohrouženi každý do svých vlastních myšlenek. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Věřila jsem Josefovi, že o tom klukovi neví, nikdy jsme si nelhali a on by mi něco tak zásadního jistě nezatajil. Když se ale teď, po letech, objevil někdo, kdo je nositelem jeho jména, chtěla jsem ho znát. Jaký asi bude? Pohodář jako Josef, se smyslem pro čest a spravedlnost? Nebo nespolehlivý grázlík, který je všem na obtíž? Nezodpovědný jako mladý Pepa?
Tisíce otázek mi vířily hlavou a já nenacházela odpověď.
V domově nás přivítala sympatická ředitelka a z okna pracovny nám Josefova syna ukázala. Čekala jsem něco jako Josef v mladším, tedy hodně mladším vydání, ale tenhle kluk mi málem vyrazil dech. Klackoval se tam po zahradě takový vlasatý uličník s úzkým knírkem pod nahoru zvednutým nosem, modré oči zářily jasným světlem a orvaná džíska stejně jako seprané džíny prozrazovaly, že určitě neposlouchá Evu a Vaška. Podívala jsem se na Josefa. Ten měl pusu dokořán a užasle zíral na ten exemplář na zahradě.
"Tak už víš, kde ses zapomněl?" rýpla jsem si do něho.
Zakroutil hlavou a zeptal se ředitelky na syna:
"Jak se vůbec jmenuje?"
"Martin" zněla její odpověď a když prozradila i jeho příjmení, Josef byl čím dál tím zmatenější.
Z následujícího rozhovoru vyplynulo, že Josef je skutečně uveden v Martinově rodném listě jako táta a když se nakonec odtajnilo i jméno matky a všechny dostupné informace o ní, Josefovi konečně svitlo. Přiznal, že před osmnácti lety, to už byla jeho první manželka po smrti, měl cosi jako vážnou známost, která ale jednoho krásného dne zmizela a Josef o ní už nikdy v životě neslyšel. Až teď.
Sledovala jsem Martina, jak se bez cíle plouhá po zahradě. Vypadal, že ho fotbal s kamarády ho neláká, místo prohánění meruny po trávě jen tak civěl kamsi do dálky.
Vnímala jsem ředitelčin hlas, který nám o něm vyprávěl:
"Je to snílek, takový tulák po hvězdách, pořád má hlavu kdesi v oblacích a realitu vnímá jen jako nutné zlo. Vyučil se u nás na elektrikáře, ale práce ho nijak zvlášť nebaví, raději sedává na pokoji a hraje na kytaru, umí hezky zpívat, ale spíš sám pro sebe, publikum ho znervózňuje a stydí se.

Ale umí být taky pěkně tvrdohlavý a pokud má dělat něco, co nechce, musí být člověk velký taktik, aby ho zvládl bez rozčilování. Vysloužil si u nás dost trestů. Hlavně za útěky, protože jak jsem říkala, je to takový snílek a má toulavé boty, takže ho to čas od času popadlo, zmizel na nějaký čas do lesů a do skal a pak se zase vrátil. Většinou pak musel za trest uklízet odpadky okolo domova, nedostával kapesné a tak..."
Oba jsme se s Josefem na sebe podívali a bylo nám jasné, co bude dál.
"Tak tedy.." odkašlal si můj muž, " že bychom se s ním došli seznámit?"
"Ví, kdo je jeho otec?" zeptala jsem se.
"Ano, ví, že kdosi jako vy existuje.." usmála se ředitelka a dovedla nás ven na zahradu.
Počkala jsem taktně opodál a Josef k Martinovi došel sám. Sledovala jsem, jak si podali ruce a zadívali se jeden druhému do očí. Příbuzenské pouto se ozvalo a Martin k Josefovi ihned pojal důvěru. Pak ho Josef přivedl i ke mně a představil mne. Martin mi sice podal ruku, ale jeho pomněnkové oči se tvářily neutrálně. Nebo spíš chladně. První setkání s ním bylo pro mne vysloveně zklamáním, byli jsme dva cizí lidé, kteří se mají poznat a kteří snad spolu jednou budou sdílet společný domov. Přijala jsem vzápětí ředitelčino pozvání na kávu a Josef s Martinem získali pro sebe nějakou dobu, kdy si mohli nerušeně popovídat a seznámit se spolu. Vypadalo to, podle prvních reakcí Josefa, že jsou ze stejného těsta. Oba si docela rychle padli do oka. Když po nějaké chvíli Josef přišel, tvářil se spokojeně a oznámil nám, že by si Martina rád co nejdříve odvezl domů. Ředitelka odvětila, že to není problém, jen bude muset vydržet do léta, než bude Martinovi 18 let a v tu chvíli, pokud k tomu nejsou vážné důvody, pozbývá jeho pobyt v domově platnost. Po tu dobu by bylo vhodné, kdybychom ho co nejvíce navštěvovali, aby si na nás zvykl.
Domů jsme jeli taktéž skoro mlčky a teprve doma, v klidu - tedy relativním klidu, jsme to všechno pořádně probrali. Sice jsem nesdílela Josefovo nadšení ze syna, o němž doposud neměl ani tušení, ale přijmout pod naší velkou střechu dalšího člena rodiny mi nedělalo problémy. Když už jsme vychovali 7 potomků vlastních i nevlastních, další navíc už je maličkost.
Seznámili jsme s našimi myšlenkovými pochody i Jarču a Jardu, Jarča se celá rozjařila při představě dalšího brášky, Jardovi to bylo jako obvykle srdečně jedno a když jsem pak odpoledne zavolala dolů i Jirku s Terezou, aby nám řekli svůj názor, trhnul jen Jirka rameny a trapně se zeptal, jestli ten kluk ví, do čeho jde a významně se podíval do kouta na zastrčenou rákosku za skříní. Tereza se zasmála a podotkla, že každý není takový zmetek jako on a že třeba na světě existují i hodné děti. Jirka jí plácl přes zadek a oba se chvilku boxovali na gauči. Josef si poklepal na čelo a zeptal se, jestli jim připadá, že jsou ve svém věku normální.
Nakonec jsme se s rodinnou radou usnesli, že Martina vezmeme na víkend k nám a seznámíme ho s domem a jeho obyvateli a to tak, že všemi. Pár telefonátů nám ujasnilo předpokládaný společný zážitek a protože to mělo být už za týden, strávila jsem spolu se svými nevěstami a vlastně s každým, kdo se vyskytl v okruhu jednoho kilometru, pár perných dnů vyplněných gruntováním, smejčením, luxováním, leštěním, praním a vařením, aby se Martinovi u nás líbilo. Jarča držkovala, Jarda nadával, Josef si něco brumlal pod nos, Tereza udílela rozkazy nalevo napravo, Jirka mlel pantem, ale všichni statečně dřeli jako burlaci na Volze. Pak se na víkend dostavil i Milan s Veronikou, Pavel, dokonce i Radek zabrzdil na konci vesnice svůj železný dostavník a všichni jsme sborově očekávali Josefa, až nám Martina přiveze.
 Setkání proběhlo vlastně dle očekávání. Martin se choval slušně a vcelku mile. Prošel s Josefem celým domem i zahradou, seznámil se se všemi našimi kluky i jejich ženami, všichni společně jsme poobědvali a odpoledne Josef Martina zase odvezl do domova. Prostě normální společenská sešlost.
Do léta zbývalo jen několik měsíců a skoro každý víkend u nás Martin byl. S Josefem se velmi spřátelili a měli si toho hodně co říci. Jiné to bylo se mnou. Já pro Martina byla jen ta cizí paní, která si vzala jeho tátu. Jistě, choval se ke mně slušně, skoro až uctivě, ale odtažitě. Nevzniklo mezi námi žádné pouto, žádný vztah. Tvrdošíjně mi vykal a říkal mi paní. Josef to ignoroval, doslova se v Martinovi zhlédl. Chápala jsem ho. Po tom obrovském zklamání, které zažil s Pepíkem už neměl nikoho, kdo by nesl jeho jméno. Kluci, i když ho bez výhrady oslovovali táto a měli ho stejně tak rádi, nebyli jeho.
Pak přišlo léto a Martin se k nám natrvalo přestěhoval. To, co si sebou přivezl z dětského domova, se vešlo do několika tašek a Josef se hned pochopitelně snažil, aby měl všechno tak, jako naši kluci, takže Martin dostal svůj vlastní pokoj, který vznikl v přístavku vedle kuchyně, kde až do té doby trávily svůj zasloužený odpočinek naložené okurky a kompoty, na které mi kluci potajmu chodili. Josef se zadušoval, že mi postaví větší komoru s vestavěnými regály, abych nepřišla zkrátka. Spolu jsme pak Martinovi do pokoje vybrali nábytek a drobnosti, dekorace jsme nechali na jeho uvážení, aby pokoj dostal jeho duši. Dlužno dodat, že pokoj dlouho dobu nedoznal žádné změny, Martin byl vcelku spokojený s tím, jak to tam vypadá a dokonce ani nebyl moc velký bordelář, z domova byl zvyklý, že si po sobě musí uklízet. Jediné, co si pověsil na zeď, byla jeho kytara. Slýchávala jsem pak přes zeď kuchyně, když jsem vařila, jak na ní hraje a hrál hezky, takže jsem mnohokrát měla chuť mu říci - pojď sem ke mně a zahraj mi něco... Ale neudělala jsem to, vzhledem k jeho chladné odtažitosti. Vnímala jsem jeho pohledy, když si myslel, že ho nevidím a zračila se v nich lhostejnost a skoro až pohrdání.
Kluci si na Martina pomalu zvykali, snad to, že byl podstatně mladší než oni, mezi nimi nevytvořilo takovou vazbu jako mezi nimi samotnými.

Také to, že Martin ve svých 18 letech byl o víc jak dvacet centimetrů menší, štíhlejší a drobnější dokonce i než Milan, že nosil dlouhé vlasy barvy zralé pšenice, pod nosem úzký mušketýrský knírek, což nikdo z kluků neměl, se tak neskutečně odlišoval, že víc to snad ani nešlo.
Josef si ho vzal pod ochranná křídla i v práci, v dílně, kde Josef dělal, šikovného elektrikáře potřebovali a Martin si s dráty a elektřinou rozuměl. Domů tak jezdili společně, společně vstávali a společně pracovali.
Jednou, když se vrátili domů, měly jsem v prádle zrovna Jarunu, která, pomalu a jistě propadajíc kuřácké vášni a tvrdošíjně přede mnou schovávajíc cigarety, tak jako kdysi Jirka potajmu kouřila v pokojíčku a když jsem za ní přišla, nenapadlo jí nic smysluplnějšího než zapálenou cigaretu strčit pod polštář, čímž docílila propálené cejchy a toho, že jsem jí za ucho jako malého uličníka dotáhla do kuchyně a nasekala jí na holou rukou, až měla prdelku celou rudou a mně pálila dlaň.

Ve chvíli, kdy už Jarča začala pomalu polykat slzičky, otevřely se dveře a dovnitř vešli Josef s Martinem. Josef  ze zvyku koukl, jestli Jarču neodbývám, Martin se ale pohodlně opřel o dveře a se zájmem sledoval nevídané představení. Jarča zanechala pokusů o pláč a osopila se na Martina:
"Co čumíš?"
O to citelně jsem jí pleskla přes zadek, až vyjekla a řekla :
"Jídlo máte na plotně, je to teplé."
A dál vyplácela Jarunu, která se ostošest snažila nedávat najevo, jak moc jí zadek pálí. Martin na ní dál koukal a vypadalo to, že se dobře baví.
To bylo jeho první seznámení s výpraskem....

pokračování příště...