Příběh 78 - hubatá Veronika

Leden se nám pomalu měnil v únor a jednoho dne zavolal Milan, že by rádi s Veronikou přijeli na víkend.
Bylo mi to milé, oba jsem už dlouho neviděla a když mi Milan navíc po telefonu sdělil, že by mi rád řekl něco důležitého, začala jsem se potajmu těšit, že by se mohl náš klan znovu rozšířit. Skutečnost, jak milý divák jistě začíná tušit, úplně jiná.
Milan přijel jako vždy v bezvadně padnoucím obleku, profesorské brýle na nose a blazeovaně

rozhodil mezi bráchy drahá cigára jako císař Nero, ukájející plebs drobnými. Za ním nacupitala Veronika a mně překvapilo, že jí tentokrát není všude plno a že se snaží tvářit, jako by tam vůbec nebyla.
Po večeři - byly americké brambory s kotletami na černém pivu, jehož valná část zmizela v klucích a jen zcela nepatrná se dostala na kotlety, nádavkem rodina spořádala perník s domácí marmeládou

velikosti fotbalového hřiště a kuřácká část mého ansámblu si šla ven zuhelnatět plíce. Milan, ještě než vyšel ven, se na mne a Veroniku podíval a řekl:
"Maminka, Veronika by ti chcela niečo porozprávať..."
"A je to tady" blesklo mi hlavou a naladila jsem úsměv číslo 1, který používám vždy, když očekávám radostné zprávy.
Veronika místo toho sklopila oči a s pohledem zabodnutým do podlahy tiše pípla:
"Něco jsem provedla."
Můj úsměv pohasl a nastoupilo chmurné čelo.
"No tak to jsem tedy nečekala" řekla jsem.
A pak jsem jí vyzvala, aby se vyznala ze svých hříchů.
Veronika mi posléze vše vylíčila.
Oba byli temperamentní, to je ostatně laskavým čtenářům známo - viz jejich dávné extempore na diskotéce. A občas si vjeli do vlasů, většinou kvůli naprosté kravině a když už se štěkali, nedávali si před ústa ubrousek, jak se říká a vzduchem naštěstí létaly jen nadávky.... na talíře možná dojde časem později. Tentokrát byl předmětem jejich hádky spor o nákupu nového auta. Milan trval na praktickém přibližovadle, Veronika by se ráda vozila v něčem reprezentativním. Slova mírná a zamilovaná přecházela postupně v těžší kalibry a zatímco Milan na svou vyvolenou pokřikoval, že auto vybere on, protože ho taky bude platit a že ho potřebuje, když jede k nám, Veronika ho celkem neuctivě poslal od půl šesté do kina, řkouc, aby se z mamičky nepotento...
Čímž se Milanovi nahrnula krev do hlavy a ujistil Veroniku, že to přehnala. Uvědomila si to i ona, neboť vzápětí už žádala Milana za odpuštění. Ale ten byl tentokrát dokonce hluchý k jejím prosbám, aby si to s ní vyřídil sám. Namísto toho Veronice slíbil, že mi to řekne a " myslím, že se máš na co těšit, maličká" řekl jí zlomyslně.
Veronika věděla moc dobře, že na některé žerty nejsem stavěná, avšak nakonec souhlasila s kompromisem, že se mi přizná sama a že přijme trest. Milan upustil od svého záměru mi hned zatepla všechno vykdákat a naplánoval návštěvu v nejbližším možném termínu.
Teď tu Veronika stála přede mnou jako hromádka neštěstí a nejraději by se studem propadla do Západního Německa, jak jí to mrzelo, že byla tak neuctivá.
Povzdechla jsem si:
"Tak co s tebou, ty dračice,? No budu to muset udělat...".
Veronika moc dobře věděla, co tím míním a odevzdaně se začala soukat z úzkých džín. Vstala jsem ze židle a řekla jí, aby se zatím připravila, že hned přijdu a odešla jsem ven za klukama.
"Potřebuju si s Veronikou něco vysvětlit, tak bych byla neskonale šťastná, kdybyste mne příští půl hodinu laskavě všichni vlezli na záda a vydrželi chvíli neotravovat."
Kluci sborově kývali hlavou, že tedy pravdu otravovat nebudou, že nechtějí dopadnout jako Veronika - zřejmě jim už Milan stihl říci pravý důvod jejich návštěvy.
Vrátila jsem se zpátky do pokoje, kde Veronika celá nervózní přešlapovala jen v kalhotkách, tričku a ponožkách na koberci a když jsem si zase sedla, bez vyzvání ke mně přišla a přehnula se mi přes kolena.

Srovnala jsem si jí a s prvním nápřahem ruky jsem jí začala domlouvat:
"Víš, že tě mám moc ráda a že vaší lásce s Milanem přeju" ...plesk, plesk....Veronika vzdychla.
"A o to víc mně mrzí" plesk, plesk...."když slyším, jak zlobíš"...plesk, plesk..." že jsi hubatá a nadáváš" plesk, plesk... To už Veronika spíš díky domlouvání popotahovala a třebaže jí prdelka začala pomalu, ale jistě červenat, ještě jí to nebolelo.
Pak jsem učinila dramatickou pauzu a svlékla Veronice kalhotky dolů.

Do prostoru pokoje zasvítila její už dvoubarevná zadnička a moje ruka teprve teď začala s pořádnou výplatou. Rázné nápřahy a údery Veronice kreslily do kůže rudé stopy mých dlaní a prstů a Veronika spustila nářek.  Prdelka se jí při každém plácnutí otřásla a naskočila jí další stopa.

Teprve, když se doopravdy rozplakala a začala mne ujišťovat, že už si bude dávat pozor na pusu a že už bude opravdu hodná, jsem jí dovolila, aby si stoupla a šla jsem pro Milana.
Milan jí odpustil hned, jak jí viděl. Jeho napůl nahá přítelkyně si třela červený zadeček a utírala si druhou rukou slzy ze tváří a byla přitom tak rozkošná, že Milan neodolal, přistoupil k ní a začal jí slzy slíbávat.
Tiše jsem za nimi zavřela dveře pokoje a šla na terasu oznámit klukům, že Milan je teď opravdu potřebovat nebude...

pokračování příště...