příběh devadesátý pátý - právníci v neprávu

Jestli já zažiju někdy aspoň jeden klidný týden, tak se snad radostí zblázním....

Milan sice pracoval sám ve své kanceláři, ale s několika společníky měl jakousi korporaci a složité případy většinou řešili spolu. A to se mu málem vymstilo.
Jeho drazí společníci byli občas naštíru s morálkou a brali případy, na kterých se dalo slušně trhnout. Že se občas právo setkávalo s neprávem jim zase tolik nevadilo. Když se v jejich hledáčku zjevil poměrně vlivný podnikatel, který si dlouhou dobu nelámal hlavu s placením daní a spravedlnost ho dostihla, z čehož se snažil vyvléci jak jen to šlo, lapili ho všemi deseti. Milan nic netušil, bral případ jako každý jiný a protože se seznamoval se spisy postupně a ne všechny byly kompletní, nějak mu uniklo, že tahle kauza není úplně čistá.
Poctivě doma vypracovával návrhy obhajoby, kde plamennými slovy hájil bezúhonnost svého klienta a jeho společníci si mnuli ruce.
Pak se případ dostal k soudu. Milan se na něj jako obvykle vypravil ve svém nažehleném obleku s bezvadně uvázanou kravatou, brýle se mu leskly odhodláním a diplomatka praskala ve švech důležitě znějícími dokumenty.
Domů se vrátil hodně pozdě, zelený jako sedma a evidentně v šoku.

Když vstoupil do dveří, brýle mu seděly nakřivo na nose, kravatu měl povolenou, sako zapnuté šejdrem a celkově působil dojmem, že ho po cestě přejel parní válec. Naše pohledy na něm ulpěly jako samolepky.
"Co se stalo?" otázal se Josef, zatímco já šla do kuchyně, abych mu udělala kafe a ohřála večeři. Milan jen němě mávl rukou a plácl sebou v kuchyni ke stolu. Jenže, tak jak jindy do sebe naházel jídlo rychlostí blesku, dnes se vrtal v plněných paprikách a myšlenkami byl někde jinde.
Sedla jsem si k němu a pohladila ho po vlasech:
"Co se děje, Miňo?"
Milan zvedl hlavu a v očích se mu zaleskly slzy:
"Mám velký průser, mamička... sadol som na lep ozajstným podvodníkom a spadol som do problémů, zo ktorých sa asi len tak nevydrapem..."
Spráskla jsem ruce a okolo srdce se mi udělalo trochu nevolno. Tušila jsem velké problémy.
Milan mi pak řekl, že bude v noci dlouho pracovat, tak abych ho zásobila kávou a něčím sladkým. Kdykoliv jsem pak šla okolo jeho pokoje, viděla jsem ho, jak zběsile datluje něco do počítače a ještě zuřivěji něco škrtá v papírech, kterých se okolo stolu válel celý štos.
Druhý den vstal poměrně brzy, počkal, až ostatní členové našeho mančaftu vypadnou a s kruhy pod očima si sedl ke stolu. Točíc se okolo kastrolů, naslouchala jsem jeho povídání. Dozvěděla jsem se o panu podnikateli s dlouhými prsty a konexemi až za polárním kruhem, o mnohamilionových daňových únicích, o úplatcích, podvádění, lhaní, křivých přísahách a o jeho vykutálených společnících, kteří neváhali znovu a znovu natahovat ruce pro další špinavé peníze, aby jimi zacpávali pusy nepohodlným. Mezi těmi se po včerejšku ocitl i Milan, který se při soudním procesu totálně ztrapnil hájením hajzla a navíc si od svého kolegy, kterého doposud považoval za dobrého kamaráda, vyslechl několik uštěpačných poznámek o tom, jak to dělá dobře.

Milan přísahal, že jestli bude mít možnost, že kolegovi rozbije hubu a že už podnikl kroky k tomu, aby své jméno očistil před advokátní komorou. A do toho neradostného rána se ozval u dveří zvonek. Když jsem došla otevřít, napochodovala mi dovnitř armáda policajtů v uniformách i v civilu, sebrali Milanovi počítač, pohrabali nám všechno, co se prohrabat dalo a když mi jeden příliš horlivý mladý strážník sáhl i do hrnce, neovládla jsem se a plácla ho přes ruku. Jejich nadřízený mi podal kázaní o nedotknutelnosti jeho lidí, načež jsem zpražila i jeho:
"Vážený, jestli máte pocit, že v těch kastrolech skrýváme sejf nebo nelegální software, tak silně pochybuju o vaší profesionalitě. Dělejte svou práci a neztrpčujte nám život víc, než je nutné."
Milan z toho byl vyklepaný jako Startka. Ocitl se zničehonic v hledáčku hospodářské policie a neměl s tím nic společného. Musel najednou vysvětlovat, kde se na firemních účtech vzaly peníze, o jejichž existenci neměl ani tušení, proč je v různých spisech napsáno to, co tam je a kdo všechno by mohl být v té slizké kauze zapleten.
A odpoledne to vygradovalo. Ozval se zase zvonek a já vystartovala ven v domnění, že to je zase policie. Stál tam mladý muž v kvádru a ptal se po Milanovi. Nic zlého netuše, pozvala jsem ho dál a zavolala Milana. Ten, sotva návštěvníka spatřil, vyrazil ze sebe válečnický pokřik a rozběhl se ke kravaťákovi, naznačujíc po cestě, že ho zadáví jako potkana. Pojala jsem podezření a zatímco jsem jednou rukou držela Milana nezvanému hostu od těla, druhou jsem se opřela o futra domovních dveří, aby nám panáček nemohl utéci, kdyby se mu zachtělo.
"Vy jste určitě Milanův obchodní partner, neníliž pravda?"
Host, zcela konsternovaný vývojem situace, němě kývl a já ho převelice líbezným hlasem pozvala do kuchyně "na kávu", strkajíc přitom rozběsněného Milana před sebou, aby po svém kolegovi neskočil.
Milan naštěstí stihl vychladnout, ještě než se host posadil a se založenýma rukama na prsou zůstal stát ve dveřích jako Bůh Pomsty a tvářil se hrozivě. Postavila jsem před kravaťáka šálek kávy a řekla:
"Nebudu se vás vyptávat na účel vaší návštěvy, to si pak vyříkáte s Milanem... mne zajímá něco jiného a to, proč jste Milana do té své špinavé hry namočili."
Mladý muž po té úvodní scéně, která ho docela vyděsila, nabyl ztracené sebevědomí a usrkávaje nonšalantně kávu, usmál se na mne:
"Nemám potřebu se zrovna vám zpovídat.... nebo byste chtěla, abych v kanceláři vyprávěl, jak se vám synáček schovává za sukně?"
Skoro ani nedořekl, protože v tu chvíli se Milan natáhl a ubalil mu takovou, že pan právník zahučel pod stůl a kafe se z rozbitého šálku rozlilo po podlaze.
"Až pán vyleze, tak mi ho podrž, ano?" řekla jsem nevzrušeně a vytáhla ze šuplete tu největší vařečku, kterou jsem našla. Milan zašmátral pod stolem a vylovil kolegu na světlo. Na tváři se mu zračilo pět Milanových prstů a celá dlaň.
"To tě bude mrzet, chlapečku!" zasyčel na Milana a to bylo to poslední, na co se zmohl.
Můj drobný malý Milánek, který mi něžně říkával "mamička" a mrkal za skly brýlí modrýma očima jako panenka, popadl svého kolegu v pase a přimáčkl ho ke stolu, div mu nevyrazil dech.
"Mužeš, maminka" pobídl mne.
Nenechala jsem se dlouho prosit a postavila se zsinalému mládenci s vařečkou v ruce za záda. V momentě měl dole nažehlené kalhoty i novotou svítící trenýrky a dřevěný nástroj, budící v mých dětech panickou hrůzu, mu přistál na nahém zadku. Kuchyňský vzduch prořízlo děsivé zaječení a mladý úspěšný muž poprvé v životě poznal, jak chutná výprask.

Každá pořádná rána, která mu přistála na zadku, zanechala rudou plochou skvrnu a byla doprovázena žalostným zavytím a táhlým nářkem. Po prvních pěti ranách vzdal mladý právník veškeré pokusy o osvobození, protože ho za prvé ho Milan držel pevně, nechtěje se připravit o vzácné divadlo a za druhé ho každá rána znovu přikurtovala zpět ke stolu, od něhož se tak zoufale snažil odlepit.
Dostal pořádných pětadvacet na holou a potom jsem poslala Milana pro můj telefon. Mladý právník se se sténáním zvedl ze stolu a chtěl se začít oblékat. Zarazila jsem ho a řekla:
"Ne ne, drahoušku, jen s tím oblékáním tolik nespěchejte.... "

Milan doklusal s mobilem a já si ho pěkně zezadu zvěčnila. Pak jsem ho na rozloučenou pleskla po zadku, teď už zase schovaném v poněkud pomačkaných kalhotách a než se vypotácel z našeho domu, ukázala jsem mu telefon a řekla:
"Pozdravujte vaše kolegy v kanceláři a řekněte jim, že mého syna se vaše kauza netýká. Pokud nebude jeho jméno očištěno, tahle fotka bude dlouho bavit hlavní deníky a všechny právnické kanceláře v celém okrese. Je vám to jasné??!"
Kravaťák si vytřel z očí poslední slzy, které se mu tam leskly a mazal od nás jakoby mu za patama hořelo.

Následný den, když se Milan vrátil z práce, skočil mi hned ve dveřích okolo krku a hulákajíc radostí mi oznámil, že je z toho venku a že si našel jinou advokátní kancelář, která nemá problémy s dodržováním morálky.
"No kdyby náhodou, tak řekni. Ráda zase přiložím ruku k dílu..." zasmála jsem se.

pokračování příště...