příběh devadesátý druhý - Martin v ohrožení života

Jak pomalu utíkalo léto, Martin se u nás zabydlel a vcelku se s námi i sžil. S Josefem byli pořád nejlepší kámoši, kluci, kteří se doma vyjma Jardy zdržovali sporadicky, s ním vycházeli vcelku dobře, Jarča pro něho byla prostě jen starší holka a já? Já byla pořád ta paní, co si vzala jeho tátu. Prakticky, pokud ode mne zrovna něco nepotřeboval, jako uvařit, vyprat, vyžehlit, uklidit a zašít, na mne nepromluvil. Býval třeba celé odpoledne zalezlý ve svém pokoji a hrál na kytaru, jindy pomáhal Josefovi s dřívím, na zahradě a v garáži.
Pak si na jeden víkend u Josefa vyprosil svolení, že se může jet podívat někam ke všem čertům a protože mně připadl úkol nestarat se o jeho balení a jídlo a můj pokus o pomoc byl odmávnut, že on si to udělá sám, přestala jsem se vměšovat do Martinových záležitostí a šla na zahradu sbírat dozrávající rajčata a papriky, abych měla co zavařovat. Josef, který spravoval poničené pletivo na králíkárně, se na mne několikrát podíval, když jsem popuzeně házela zeleninu do košíku a nakonec se mne zeptal, co mi je.

"Nic, jen nějak nemohu skousnout, že jsme pro toho kluka méně než mušinec na okně!" odsekla jsem.
"Přeháníš" namítl Josef.
"Jak myslíš... pokud to nevidíš, nemá smysl se o tom vůbec bavit" štěkla jsem nakvašeně a víc jsem o tom nemluvila.
Sobota i neděle utekly téměř mlčky, Josef byl po celou dobu nějak zamyšlený a já netušila, zda mu Martin schází a nebo dumá nad naším rozhovorem. Navečer mi pak sdělil, že jde jako obvykle zahrát si s chlapama v hospodě mariáš a odešel. Asi za hodinu jsem zaslechla jeho mobil kdesi v obýváku. Sklerotik jeden, pokárala jsem ho v duchu a šla se podívat, kdo to otravuje. "Martin" hlásil displej.
"No doufám, že potřebuje něco důležitého" zasyčela jsem a zvedla to.
"Tátooo" zakňoural ve sluchátku Martinův hlas a znělo to doopravdy zoufale.
"Táta šel na pivo, není doma. Co se stalo??" ta tam byla moje averze vůči němu.
"Spadnul jsem ze skály" oznámil mi a já se okamžitě vyšponovala:
"Kde jsi, co ti je, mluv...!!!"
Po pár větách jsem usoudila, že situace je vážná. Josef už řídit nemůže, takže ho vytáhnu z hospody až potom. Jarča má službu, to se hodí, stejně nás nemocnice nemine. Kdo je doma?? Jirka, no sláva. Záchranná akce se ihned rozjela. Jirka bez dlouhých řečí sedl do auta, já skočila vedle něho a vyrazili jsme našeho benjamínka hledat. Naštěstí nás slušně navigoval, tedy až do chvíle, kdy přestal brát telefon a já strachy bez sebe ječela na Jirku, aby proboha přidal, kašlal na předepsanou rychlost a furt se blbě neptal.
Martina jsme našli po dost dlouhé době. Byl v bezvědomí, potlučený a celý zkrvavělý, to jak sjel po hladké skále dolů a sedřel si kůži. Sklonila jsem se k němu a vzala to bezduché křehké tělo do náruče, ale opatrně, bála jsem se, abych mu neublížila nešetrným pohybem. Jirka s autolékárničkou doklusal vzápětí a já Martina přivedla k životu. Byl to zvláštní pohled na nás dva. Dva úplně cizí lidé, kteří se ke všemu nijak zvlášť nemusí. Ošetřovala jsem Martina svědomitě, něžně otírala jeho rány gázou a tiše ho konejšila, když ho to zvlášť zabolelo. Zběžnou prohlídkou jsem se ujistila, že nemá žádné velké zranění, nejhorší byla zlomená noha, což jsme mu s Jirkou zafixovali do provizorní dlahy a pak ho Jirka vzal do náruče a odnesl do auta. Po cestě zpět už jsem alarmovala Jarču, že Martina vezeme do nemocnice.
Na příjmu ho hned prohlédli a ujistili se, že nemá vnitřní zranění a pak s ním zmizeli za dveřmi chirurgické ambulance. Když nám pak po chvilce sestra otevřela a pustila mne dovnitř, dozvěděla jsem se, že Martin musí bezodkladně na operaci, protože noha není jen zlomená, ale kost je roztříštěná a musí se sešroubovat.
Nechali jsme tedy Martina v péči lékařů a potom, co jsem Jarče nakázala, aby mi ihned zavolala, až bude Martin po operaci, jsem jeli domů. Vyzvedli jsme Josefa z hospody, šetrně mu oznámili, co se stalo a proč Martin dnes rozhodně domů nepřijde. Josef jako obvykle propadl panice, když se někomu v rodině něco stalo a dost dlouho nám trvalo, než jsme ho uklidnili.
Po dvou hodinách volala Jarča, že Martin je po operaci, zvládl to dobře, v noze má dva šrouby, leží na pooperačním a že se o něho bude starat, sice jí za chvilku končí služba,ale že tu zůstane déle a ohlídá ho.
Všichni jsme si oddechli a když se Jarča vrátila pozdě v noci domů, podrobili jsme jí křížovému výslechu.
Druhý den po obědě jsme pak s Josefem sedli do auta a jeli do nemocnice. Pečlivě jsem předtím sbalila Martinovi do tašky pyžamo, půjčila Josefův župan, věci na mytí a holení a přidala spoustu sladkostí, které měl Martin rád.

V nemocnici se nám dostalo velmi milého přivítání.Tedy... nám.  Martin polo ležel, polo seděl s nohou po koleno v sádrové dlaze zavěšené na kladce, vypadal docela vesele. Nejdřív se přivítal s tátou a pak se na mne podíval, jeho pohled o něco ztvrdl a řekl:
"Děkuju, že jste mi pomohla."
"To nic... to nic. Jsem ráda, že jsi v pořádku" odvětila jsem a usmála se na něho.
Martin otočil hlavu do okna a vypadalo to, že mne ani neposlouchá.
Doma jsem pak nad ním přemýšlela. Napadlo mne, že dost podobně do mého života vstoupil Milan, když jsme ho tenkrát zachraňovali ze spárů "strýka" opilce. Upřímně řečeno, nevěřila jsem tomu, že si Martin získá moje srdce stejně jako Milan, třebaže se ta propast mezi námi začala poněkud zavírat. Martin prostě z naší rodiny vybočoval. Kluci, třebaže na první pohled odlišní fyzicky, byli uvnitř všichni stejní uličníci se smyslem pro čest a spravedlnost, věděli, že doma mají vždycky dveře otevřené, ať už je život zavane na kteroukoliv stranu a že tu vždycky najdou milující mámu a chápajícího tátu, že ať provedou cokoliv, nikdy je nepřestaneme mít rádi a po průseru se jim dostane nejen zaslouženého trestu, ale také odpuštění. Martin byl klidný navenek i uvnitř, prakticky nikoho nepotřeboval a také to dával najevo. Josefa bral jako tátu, ale my ostatní jsme byli někdo, s kým je nucen bydlet pod jednou střechou a laxně to přijímá. Ach jo...
Další den jsme za Martinem jeli zase. To už s námi byl i Jirka, aby prý "bráchovi dodal optimismus".
"Na tebe je Martin tak zvědavý" usadila jsem Jirku.
Josef podotkl, že neví, proč by nebyl a řekl, že by byl rád, kdyby se tyhle třenice už skončily. Udělala jsem uražený výraz a podotkla jsem, že já se snažím být tolerantní a milá na všechny.
Na pokoji pak Josef Martinovi promluvil do duše:
"Hele, vím, že naší mámu moc rád nemáš a rovnou ti říkám, že ti vůbec nerozumím.Za to, jak se k ní chováš, bys měl dostat spíš pár na zadek, aby sis uvědomil, že se o tebe stará, aniž by musela. A buď ubezpečenej, že v naší rodině vždycky vládla harmonie a bude tomu tak i nadále. A ty se s tím budeš muset srovnat. Jseš už sakra dospělej chlap, tak bys měl chápat, že jsou na světě lidi, který se snažej tě mít rádi."
Martin na tátu koukal zamračeně a bylo vidět, že mu jeho slova pod nos zvlášť nejdou. Jirka pak podotkl, že by s Martinem rád prohodil pár slov a že bysme mohli jít třeba pro kafe. Josef sice bručel, ale nakonec jsem Jirku s Martinem nechali o samotě a šli si dát do bufetu kávu.
"Taky ses moh víc snažit" řekl Jirka na úvod Martinovi, když se za námi zavřely dveře.
"A v čem jako?" nechápal Martin.
"Máma se o tebe bála, kdybys viděl, jak plašila, když jsi jí přestal brát telefon..."
"To jsem nevěděl, sorry" Martin byl poněkud zaskočený.
"Ty si myslíš, že když je to pro tebe cizí ženská, že tě nemůže mít ráda?"
Martin odvětil, že mu jeho mámu nikdo nenahradí a že neví, proč by mi měl prokazovat lásku.
"Ty jsi debil, viď?" zhodnotil jeho úvahy Jirka.
"Moje máma nechce nikoho nahrazovat. Podívej - já, Pavel a Radek jsme její. Pepík je táty, ale ty ho stejně asi nikdy nepoznáš, potlouká se někde po mořích a s tátou se rozkmotřili. Milan, Jarda a Jarča jsou cizí a přitom mám někdy pocit, že je naši mají radši než nás. Tak v čem, kruci, vidíš problém?"
Martin řekl:
" Já je nenutil, aby mně z toho děcáku brali. Byl jsem připravenej na to, že až mi padne 18,  vypadnu odtamtud  a budu si dělat co chci. Chtěl jsem se toulat po světě a něco vidět. Jo, jsem rád, že mám aspoň tátu, i když jsem o něm donedávna nevěděl. Jsem nakonec i docela rád, že mám kde bydlet, ale chápej mně, člověče, jsem tam jako svázanej, nepatřím mezi vás a nejsem zvyklej na takovejhle život."
Jirka v údivu vytáhl obočí až na temeno hlavy:
" Nevšimnul jsem si, že by tě tam někdo držel. Můžeš si dělat, co chceš. Naši jen potřebují vědět, že jsi naživu a v pořádku. Podívej se teď - kdyby nebylo mámy, tak jsi tam v tom lese taky moh zařvat. Já neříkám, že jí máš bejt vděčnej, ale trochu slušnosti by to chtělo. A ne se k ní chovat jako pako."
Martin se znovu zamračil. Jirka říkal všechno to, co slyšet nechtěl. I když s ním chtě nechtě musel souhlasit. Ale něco se v něm pořád bouřilo. Už v domově si vysnil život plný dobrodružství, tak jak o tom četl v knížkách o kovbojích a indiánech, o dalekých krajích a neznámých končinách. Chtěl jít prostě nazdařbůh světem, každý den spát jinde, shánět jídlo jak se dá, být nezávislý a o nikoho se nestarat. A teď ho nutí, aby dodržoval nastavená pravidla, aby poslouchal cizí ženskou, aby dělal co se má, říkal, co se od něj čeká.

Jirka nad ním jen mávl rukou. Dubová palice jedna.
Na chodbě nemocnice jsem já zatím polykala slzy. Přišlo mi líto, jak odměřeně se ke mně Martin chová i po tom, co se mu stalo. Josef mne chvílemi utěšoval, chvílemi na vzpurného Martina svolával hromy blesky. Ale sám chápal, že tahle situace bude vyžadovat mnoho trpělivosti a diplomacie.

Martina pustili z nemocnice za 14 dní, nohu mu zafixovali do sádry a doporučili odpočinek a klid.
Martin tudíž vegetoval v pokoji u zapnuté televize, kterou mu věnoval Radek, aby se nenudil, na klíně Milanův starý notebook a nevěděl, co se okolo něho děje. Když jsem mu vždy do pokoje přinesla jídlo nebo pití, sjel mne pohledem jakože zase ruším a otravuju. Snažila jsem se mu dělat pomyšlení, vyvářela jako o posvícení, po Martinově pokoji se pohybovala skoro po špičkách, ale nic nepomáhalo. Martin byl umanutý jako beran.
Trvalo ještě dva měsíce, než se mu zranění zahojilo natolik, aby mu mohli šrouby z nohy vytáhnout a Martin mohl začít pomalu chodit. Jarča s ním absolvovala další operaci a potom dohlížela na jeho rehabilitaci. Martin se zaťatými zuby cvičil, poctivě chodil i když ho noha velmi bolela. Nikdy jsme od něho ale neslyšeli jediné slovíčko nářku. Věděl, že si všechno zavinil sám.
Uběhl podzim a nastal listopad, na ten rok nezvykle teplý a slunný. Martin toužebně koukal z oken, jak mu podzim krade listí ze stromů, jak vadne a žloutne tráva a ptáci pomalu táhnou krajem za teplem. Chtěl ven, do přírody, do lesů, prostě někam, kde bude sám, obklopen jen tichem a klidem. A jednoho dne už to nevydržel. Prostě se sebral, hodil si na rameno svou orvanou džísku, narazil na hlavu hnědý kovbojský klobouk a zmizel. Vzhledem k tomu, že nechal doma i mobil - schválně nebo nevědomky? - zanechala jsem ihned pokus ho dohledat. Mohla jsem doufat, že už dostal rozum a že ho noha neposlouchá natolik, že po pár hodinách dorazí domů. Jenže, sluníčko se pomalu klonilo k západu, stíny se prodlužovaly a Martin se nevracel. Moje obavy se pomalu, ale jistě měnily v paniku a čiré zoufalství. Pak jsem už poletovala okolo oken jako otakárek fenyklový a zoufala si. Když jsem konečně v houstnoucí tmě spatřila u plotu Martinovu siluetu, vyběhla jsem ven a nekoukajíc nalevo napravo jsem mu nafackovala jako smyslů zbavená. Martin si kryl hlavu a ustupoval přede mnou do baráku. Tam ale jeho Kalvárie zdaleka neskončila. Jelikož moc utíkat nemohl, musel přijímat další štulce, kterými jsem ho bohatě zásobovala a po cestě mu vyhrožovala ohněm pekelným.
V kuchyni, kde zbytek mojí famílie večeřel halušky se zelím a uzeným, vládlo bezuzdé veselí. Jarda s Jarčou skandovali:
"Seřezat, seřezat....!"
Jirka, který jako obvykle přišel na druhou večeři, do taktu pískal a naznačoval výprask.
"No, nedá se nic dělat, jinak by tu nebyl pořádek, Martine- nástup!" zavelela jsem a Martin se nechápavě podíval, co jako má dělat. Posadila jsem se židli, kterou mi Jirka milostivě uvolnil a přitáhla si Martina k sobě. Ten rychle pochopil, že si s ním nebudu povídat o tom, jak se měl na výletě a zaprotestoval:
"Ne... to ne...".

Marně. V minutě jsem ho měla přehnutého přes koleno a začala ho pomalu vyplácet. Nic moc ho to nebolelo, nechtěla jsem mu ublížit. Jen aby už konečně pochopil, že ho mám ráda, že se o něho bojím a že mně prostě přehlížet nebude. Martin sebou po každém plácnutí trhnul, ale držel. V tu chvíli jsme k sobě měli blízko, zvlášť když otočil hlavu a podíval se mi do očí. Nechtěně jsem přitlačila a Martinovi splynulo ze rtů tiché - auu.
Jirka celkem zklamaně, že malý brácha nevyvádí a neřve, podotkl, by to pro začátek stačilo a že by si zase rád sedl. Pustila jsem Martina z klína a ten najednou, aniž by to kdokoliv tušil, poklekl a položil mi obličej do dlaní, kterými jsem ho vyplácela. A já ho zcela automaticky pohladila po dlouhých vlasech....

pokračování příště...