příběh devadesátý čtvrtý - Pavel na nemocenské

Asi se budu opakovat, když řeknu, že nejméně "trestných bodů" za celý svůj život nasbíral Pavel. Vyjma několika málo nevýznamných eskapád v období dospívání, kdy hledal sám sebe, se seberealizoval až jako dospělý, kdy mi tedy poskytl pár perných chvil a možná ještě víc krušných hodin, kdy jsem se o něho bála.
Asi největší Pavlův hřích byla jeho nezřízená láska k zrzavé vodě a naprostá flegmatičnost. Většinou si s ničím moc nelámal hlavu, byl rád, když život okolo něho plynul klidně a bez pohrom, když něco prošvihnul, většinou jen pokrčil rameny a řekl - stalo se. Když si pořídil rodinu, byl šťastný a spokojený, dal by jim první poslední. Manželka mu tolerovala jeho pivní maratóny a to, že skoro po každé návštěvě u nás si hůře sedá, nijak nekomentovala. Ona sama k nám s holkama moc nejezdila, byla příliš zaměstnaná ve svém desigenovém studiu a její dcery pěstovaly hojnost koníčků - zpíváním počínaje přes koně živé a konče šermováním. Souhlasila jsem s jejím tvrzením, že pokud jsou děti dostatečně zaměstnané, nemají čas vymýšlet krávárny a často jsem to nejen Pavlovi, ale i ostatním klukům předhazovala.
Pokaždé, když k nám přijel a byl někdo z kluků doma, vytáhl takového nebožáka na pivo do naší hospody a domů se oba pak potáceli za ranního kuropění.

Jednou, to byl ještě doma a svobodný, měl období, kdy v hospodě vysedával denně, hlavně po nějakém zvlášť vydařeném rozchodu s holkou. To pak utápěl žal v alkoholu tak mohutně, že jsem se bála, že se v něm utopí sám. A protože zvyk je železná košile, seděl v násosně prakticky pokaždé, když nebyl v práci, pod parou nebo v posteli. 
Toho osudného odpoledne, jsem byla doma, Josef v garáži s Radkem, kde montovali na sekačku novou lištu, Milan se přetahoval s Jardou o počítač - jeden chtěl pracovat ( kupodivu) a druhý pařit nějaké šílené hry. Jarča byla v práci a Pavel v hospodě. A ve chvíli, kdy jsem roznášela do pokojů vyžehlené komínky prádla, abych je zhruba tak po třech dnech našla v lepším případě tam, kam jsem je položila, v tom horším rozvrtané po křeslech, postelích a podlaze, se ozval zvonek u dveří. Odložila jsem hromádku ložního prádla na botník a šla otevřít. Za dveřmi stál neznámý pán důstojného vzezření a oznámil mi, že jde na kontrolu. Zamžikala jsem očima a poněkud nejapně jsem ho optala, jestli si nespletl barák, hospodu ani krám že nevlastníme a daně platíme řádně. Pán pokřivil spodní ret, což mělo zřejmě imitovat úsměv a podotkl, že je z lékařské pojišťovny.
"No a co já s tím?" nechápala jsem pořád.
"Zde je můj průkaz a teď už bych rád viděl vašeho syna Pavla" začal být poněkud netrpělivý.
Dál jsem se tvářila jako chovanec ústavu pro mentálně retardované, protože pán začal ztrácet glanc a zvýšil na mne hlas:
"Tak hnete sebou, ženská?"
"Vy sebou hněte a koukejte mazat, odkud jste přišel a dělejte si blázny z někoho jiného. Pavel nemocný není, to bych o tom něco musela vědět. Udělejte si tam pořádek a neotravujte slušný lidi!!"snažila jsem se mu zabouchnout dveře před nosem. Ale pán nebyl dnešní. Hbitě mi vrazil do dveří špičku boty a já po chvilce přetahování se s ním o kliku rezignovala a dveře zase rozcápla dokořán, odhodlaná pána hnát sviňským krokem až na náves. Pán ale s bohorovným klidem vytáhl z náprsní kapsy papírek, vytištěný zřejmě zvlášť pro tyto případy a vrazil mi ho do náruče s poznámkou, aby se Pavel následujícího dne dostavil tam a tam a podal vysvětlení, proč se v době nemoci nevyskytuje doma.
Po jeho odchodu jsem stála na prahu jako Lotova žena a nechápala jsem vůbec nic.
Pak jsem zvedla telefon a pokusila se kontaktovat Pavla v hospodě. Asi se stejným úspěchem, jako kdybych volala ledním medvědům na severní točnu.

Co mi zbývalo? Prakticky jsem měla dvě možnosti - buď čekat, až se můj druhorozený připotácí v oblaku pivních výparů domů a vystřízliví a nebo si za ním dojdu zavčasu, dokud je ještě schopný mne vnímat a podá mi vysvětlení. Nechtěla jsem si sice připadat jako stíhačka, která svoje kluky nahání po všech koutech naší vlasti, ale situace si žádala okamžitého řešení. Takže jsem se oblékla a vyrazila do víru vášní.
Pavel trůnil za stolem a ve chvíli, kdy jsem vešla do hospody, předváděl záklon s půllitrem nasazeným na rtech, houpajíc se přitom na židli jako pavián na větvi. Což se mu také stalo osudným, protože když mne spatřil, lekl se, nekoordinovaně zamával ve vzduchu rukama, polil se pivem, židle mu podjela a on sebou praštil jak dlouhý tak široký a možná i bystrozraký na zem.

Došla jsem k němu, počkala, až se laskavě zvedne a pak se ho optala do ticha, které se v hospodě začalo pomalu dělat jako vždy, když jsem se tam zjevila ( je zvláštní, že se tam pokaždé musím rozčílit nebo sjednávat pořádek a většina místních návštěvníků izbičky pre opilcov se pokaždé snaží udělat neviditelným):
"Ty jsi nemocný??"
Pavel rozpačitě přešlápl z nohy na nohu a pípl:
"Noo... udělalo se mi v práci tak trochu špatně... tak jsem šel k doktorovi...!
Zaržála jsem jako raněná klisna:
"Ty degene!! A samozřejmě sis hned nechal vystavit neschopenku, že jo?? Tak abys věděl, dneska se u nás stavil komisař z pojišťovny a sháněl tě!! ......Davide!! Mladý pán platí!!!!"
To už jsem ječela jako parní píšťala a hostinský k nám doklusal s účtem ještě dříve než jsem domluvila. Pavel roztřesenou rukou vylovil z kalhot bankovku a podal jí Davidovi, který ji bleskurychle zdrapl a zmizel zase za výčepním pultem, aby snad nějakou ještě neslízl. Pavel vystartoval přede mnou z hospody jakoby mu měřili čas a venku koukal, kudy by zmizel. Což jsem mu překazila tím, že jsem ho chytla za límec u bundy a vlekla ho směrem domů.
Po cestě jsem neodolala, uškubla ze vzrostlé lísky pořádný prut a hnala jím Pavla domů jako neposlušnou kozu. Věren svému stylu, sliboval mi Pavel po cestě hory i s horákama, modré z nebe a prokládal to ujišťováním, že to nebylo naschvál, že už bude hodný a že už to víckrát neudělá. Všechno jsem mu odkývala a slíbila na oplátku jemu, že na tenhle výchovný moment jen tak nezapomene.
První výprask dostal ještě na dvoře, nezdržujíc se s ním nijak dlouho, tak, jak klusal přede mnou, schytával rány lískovkou sice přes kalhoty, ale i tak po každém úderu nadskočil a zrychlil krok, takže v předsíni už skoro utíkal. Nahnala jsem ho do obýváku a rovnou kázala, aby se svlékl a ohnul přes opěradlo gauče, což Pavel učinil až pod pohrůžkou, že zavolám tátu, aby ho podržel.

Když pak dovnitř strčil hlavu Milan, chtěje se zeptat, co bude k večeři, naskytl se mu pohled na bráchův nahý zadek, vyplácený prutem. Pavel s trenýrkami a kalhotami na půl žerdi se křečovitě držel matrace gauče, vyšpulený zadek se mu třásl bolestí a on kvílel do rukávu, aby utlumil emoce, deroucí se mu ze rtů. Lískovka mu tančila po celé ploše zadku a já měla jako obvykle dlouhou litanii na téma - s poctivostí nejdál dojdeš.
Když jsem uznala, že je Pavel dost potrestaný a jeho prdelka už dávno nebyla růžová, ale rudě pruhovaná, poslala jsem ho do kouta, aby tam rozjímal nad svým průšvihem. Kalhoty stažené teď už jen těsně pod zadkem a rudá barva jeho kůže svítila do místnosti jako žalostné memento, že zlobil.

Následují den pak musel jít na úřad vysvětlit, jak to vlastně s tou jeho neschopenkou bylo a když raději bez obalu přiznal, že už jsem si to s ním doma patřičně vyřídila, povytáhl prý pan komisař jedno obočí a pak beze slova zničil dokument o jeho návštěvě u nás.... Asi s Pavlem soucítil....


pokračování příště...