příběh osmdesátý devátý- Když nastaly deště

Po letech točení se okolo dětí, plotny, Josefa, zahrady a zaměstnání, kdy jsem pomalu, ale jistě spěla do stádia paranoi, řekla jsem si jednou, že už bych opravdu potřebovala pořádnou dovolenou no a nejlépe takovou, kdy mne pohltí prales a několik dní neuvidím ani živáčka, ani mrtváčka.
Vypracovali jsme s Josefem plán útoku a následně pak oznámili zbytku našich rozjívených ratolestí, že odjíždíme na týden na vandr a že nás od našeho rozhodnutí neodradí nic na světě. Čekala jsem vlnu protestů v podobě - kdo nám bude vařit, kdo mi najde zatoulanou mikinu, kdo mi nařídí budík a kdo bude poslouchat mé věčné brblání. Pánové a dáma místo toho našpicovali uši a po zbylé dva dny, které zbývaly do našeho odjezdu, nás popoháněli k svižnějšímu balení.
Přinesla jsem z půdy Milanovu a Jirkovu krosnu, které se tam už několik let válely bez užitku, roztřídila své a Josefovy věci a začala jsem je skládat dovnitř.

Postupně jsem vyhodila většinu oblečení, stan, polovinu jídla, Jirku, Milana i Jarču, přibalila Aspirin, placatku rumu, vyhodila valnou část drogerie a kosmetiky, vyhodila Jarču, přibalila zbytek rumu v láhvi, šla si uvařit kafe, vyhodila jsem Milana od kastrolu s řízky... Večer jsem měla v sobě pět kafí a podstatnou část rumu, Milan měl v sobě dva řízky, které mi stihl ukrást téměř před nosem, Jarča mi znárodnila kosmetiku, kterou jsem marnotratně mrskla do koupelny na pračku a Jirka se mi pokusil zkonzumovat zbytek rumu. Ještě že včas přišel Josef s Radkem a Pavlem, kteří do té doby sekali trávu pro králíky, aby mělo panstvo zásobu na krmení, Jarda zakrátko dorazil na kole z práce, obtěžkaný hromadou špinavých montérek v tašce jako nákladní osel, takže jsem ještě narychlo pustila pračku. Mezitím, co jsem vařila večeři, seděl celý můj ansámbl v kuchyni na židlích a poslouchal přednášku na téma, co se tu bude a nebude dít, až tu nebudu:
"Jirko, tebe roztrhnu jako lístek do cirkusu, jestli zjistím, že jsi překročil hladinu spotřeby chlastu. Pavle, koukej si pořádně nařídit budíka a ty Jarčo, ho ráno zkontroluješ, jestli vstal do práce! Milane!! Tebe chraň sám svatý Štětináč, jestli budeš mít zase nějaké choutky na Jarču a vůbec všechny ženské v okolí deseti kilometrů!Radku, tobě snad nic nemusím připomínat, ty stejně zítra odjíždíš, nezapomeň si všechno překontrolovat - jídlo máš připravené ve špajzu v krabičkách, máš tam napsané, co to je...Jardo! Žádné kraviny na kole, víš, že se všechno dozvím. Všichni bez rozdílu - nechlastat, chodit do práce, ráno a večer nakrmíte králíky, Jarča vám uvaří, svačiny si budete kupovat sami! Jirko, nechci slyšet ani slovo o tom, že zase nemáš peníze! Budete si uklízet aspoň svoje pokoje, vynášet smetí a použité oblečení se dává kam? Milane?? Správně, do koupelny! Žádné orgie, žádné bujaré večírky, žádné děvky a gigola, žádná slepičárna u nás v kuchyni, Jaruno! Každý z vašich kámošů má svou postel doma a my nejsme hotel, jasné?! Cokoliv podniknete proti mým zásadám, budu hodnotit jak? Samozřejmě - Pavle? Seřežu vás jako co ? Správně - jako vždycky."
Moje potomstvo se potajmu ušklibovalo při představě, co všechno se dá za týden báječně stihnout a o čem všem se nemusím vůbec dozvědět.
Takhle si představovali týden bez dozoru oni:

Takhle jsem to viděla já:

Nakonec jsme přeci jen odjeli a ještě jsme nebyli ani na nádraží a už volal Jarda:
"Mamí, kde mám to černý triko?"
"Na šňůře!" odbyla jsem ho.
Za hodinu volal Milan:
"Mamička, neviem nájsť klúč od špajzu!"
"Je na věšáku vedle dveří!"
Když do třetice zazvonil telefon a v něm se Pavel dožadoval mé pozornosti, neboť ho Jirka odmítal pustit do jeho oblíbeného křesla, vyrval mi rázně Josef z mobilu baterii a narval si jí do kapsy maskáčů:
"Na konci školního roku.." oznámil mi a já ho objala.

Vandr byl nezapomenutelný. První den, sotva jsme na dohodnutém místě vystoupili z vlaku, vydali jsme se polní cestou ke kopci na obzoru, který jsme podle mapy měli obejít a pokračovat dále do lesů.

Vnímavý čtenář záhy pochopí, že mapa se lišácky rozcházela v názorech na cestu s turistickými značkami, takže po pár kilometrech nás překvapilo prudké stoupání a po nějaké půlhodině koupání se ve vlastním potu jsme stanuli téměř na vrcholu. Turistické značky uznaly, že už toho máme dost a moudře nás poslaly zase dolů do údolí. Tam jsme prošli hustým lesem a když jsem pak vyšli zase do polí a otočili se, kopec nám pokynul na rozloučenou svou velikostí.

Pak nás čekala cesta k našemu prvnímu místu nocležení, které se vznosně nazývalo Tisícový kámen (pozn. autorky - nachází se v Roverkách a vřele doporučuji). Několikahodinové putování tu lesem, tu loukami nás postupně smiřovalo se světem i sebou samými a já zjistila, že už nemám chuť svoje kluky zabít a že ani Jarča mi nepřijde najednou tak nesnesitelná. Josef měl nejspíš obdobné pocity, protože když v majestátném tichu lesa začala vyřvávat kukačka svoje kuku, otočil se na mne a řekl:
"No není tu nádherně?"
Tisícový kámen pak jednoznačně okouzlil. Představte si obrovský pískovcový převis uprostřed ticha lesa, kam sice lidská noha šlape skoro pravidelně, ale v době, kdy jsme tam tudy procházeli, nebylo okolo nás živé duše. Stěny převisu byly černé mnohaletými ohni, u nichž se střídali trempové s cyklisty, rodiny s dětmi i osamělí vlci. Velké udržované ohniště, z kulatiny zrobené sedačky, velká hromada klestí a světe div se - ve skalních rozsedlinách na nás vykoukla otřískaná plechová konvice na čaj, pánev a ... cancák.( Kdo neví - něco jako kronika vandráků a trempů).

Celý večer, zatímco Josef pilně udržoval oheň ( dřevo jsem si nasbírali, abychom nebrali z cizího) a vařil grog, předčítala jsem mu z cancáku nejzdařilejší vzkazy a myšlenky. Překvapilo mne, že Tisícový kámen je vyhledávaný i přes svou zasutost uprostřed lesů celoročně, dokonce sem lidé chodí na Štědrý den i na Silvestra. Velmi mne pobavila myšlenka muže, který zde tábořil v lednu za třeskutých mrazů a zjistil, že krom vody může zmrznout i guláš v konzervě, boty, krém na obličej, pasta na zuby a téměř i on sám.
Noc byla báječná, klidná a pokojná. Spala jsem stejně tak jistě jako doma v ložnici a nebylo to zdaleka jen tím, že jsem se pro větší pohodlí uchýlila Josefovi do náruče. Obávala jsem se, že nám v noci myši a jiná dravá zvěř vyluxují naše zásoby jídla, ale asi byly na dovolené. Ráno jsme vstávali hanebně v půl deváté a já měla pocit, že takhle dobře jsem se nevyspala snad od dob, kdy jsem byla svobodná a bezdětná.
Ráno jsme si uvařili kafe, poklidili po sobě a vyrazili na další tůru. Sluníčko vesele probleskovalo mezi korunami borovic a buků, před obědem jsme vyšli lesní stezkou na silnici, která nás dovedla do malé vesnice, u rybníka jsem neodolala, shodila ze sebe propocené maskáče a jen v tričku a spodním prádle hupsla do vody. Za mnou skočil Josef jen v trenkách a oba jsme hezkou dobu řádili ve vodě, až se na břehu plašily husy. Když nás pak slunce osušilo, doplnili jsme v místním konzumu tekutiny a pokračovali dál.
Další nocleh nás čekal na místě, zvaném Pustý zámek. Kdo si představuje přinejlepším zříceninu nějaké středověké tvrze, bude škaredě zklamán. Já snad musela být v minulém životě kamzík, to nebylo možné, kam jsme se to zase škrábali. Kopec začínal nevinně, ale po nějakých padesáti metrech se rozhodl, že srandy už bylo dost a připravil nám převýšení asi tak o 90°. Pod botami nám ujížděly šišky, kamínky a listí, každou chvíli jsme byli na zemi, chytajíce se větví a keřů vpravo i vlevo, funěli jako dvě lokomotivy a posléze jsme začali nadávat, kdože si to vymyslel, drápat se sem nahoru. Konečně jsme stanuli pod vysokými skalními masivy, které se před námi tyčily snad až k nebi. Hledat na nich nějakou zříceninu by bylo stejně realistické jako najít v Jordánu Titanic. Byly to jen skály a menší převisy.

Shodili jsme ze zad neuvěřitelně těžké krosny a klesli vyčerpáni, dehydrováni a totálně vyšťaveni na zem. Leželi jsme vedle sebe, drželi se za ruce a němě zírali do nebe, dokud nás ta příšerná únava nepřešla. Ten večer byl jeden z nejkrásnějších, jaké jsem kdy s Josefem zažila. Okolo deváté hodiny zapadlo slunce za vzdálené vrcholky kopců a vládu na nebi převzal měsíc v úplňku. Lehla jsem si na spacák naznak a vyfotila si tmavnoucí oblohu s převisem nad hlavou. Josef ležel vedle mne, kouřil a mírně se usmíval jako vždy, když mu bylo obzvlášť dobře.

Oba jsem pak usnuli v náruči tiché noci, kterou občas narušilo jen silnější zavanutí větru a cvrkot desítek lučních koníků kdesi hluboko pod námi.
Ráno nás pak přivítalo bzukotem vos, které měly zřejmě nedaleko sídliště a přišly nás ráno přivítat. Nevím, do jaké míry se chtěly kamarádit, ale my- zejména Josef, který je alergický na vosí a včelí zobnutí- jsme jim brzy zamávali na rozloučenou a vydali se dál. Moudrým rozhodnutím, které jsme po konzultaci s mapou učinili, jsem zvolili cestu ne dolů z těch vrcholků zakletého Mount Everestu, ale na druhou stranu po hřebenech skal. To byla cesta rájem. Kol dokola se rozkládala téměř panensky nedotčená příroda, halící se do zeleně lesů a pokud byla dotčená, nebylo to z té naší ptačí perspektivy vidět. Před námi ležel daleký cíl - dojít pokud možno co nejblíže Kokořínu.
Žel bohu nebylo mi dopřáno Kokořín vidět. Před polednem, kdy jsme měli v nohách už pěknou řádku kilometrů, se dalo do drobného deště. Což o to, zprvu nám to nevadilo, aspoň jsme se mohli trochu osvěžit a nějakou chvíli jsme dešti lačně nastavovali obličeje. Jenže když už to trvalo déle a naše maskáče a boty začaly těžknout, jak do sebe vpíjeli nebeskou vláhu, přestalo se nám to líbit, ukryli jsme se na jednom rozcestí pod stříšku odpočívadla a radili se, co dál. Nebe se mezitím zatáhlo černými mračny a spustil se prvotřídní liják. V tom se opravdu šlapat nedalo. Mapa nám nabídla řešení v podobě pěti kilometrů k nejbližší vesnici. Při představě, že touhle dešťovou clonou pošlapu ještě tak hodinu, mně optimismem nijak nenaplňovala. Rozuzlení přišlo nečekaně brzy. Na cestě se objevil vůz lesního správce, který tudy ujížděl domů před deštěm. Vida nás, zmoklé a skleslé, milosrdně nám uvolnil zadní sedadlo a svezl nás.
Konec naší neplánovaně přerušené cesty pak spočíval v tom, že jsme ve vesnické hospodě částečně uschli a jakmile na nádraží zahoukal vlak, který nás mohl odvézt do civilizace, neváhali jsme a vklouzli do jeho ocelových útrob.
Ve vlaku jsem dostala zpět baterku do mobilu, přečetla si padesát nepřijatých hovorů od svých milovaných dítek včetně dvacítky sms zpráv a pak se začala duševně připravovat na to, co nám za přivítání uchystají naše drahé ratolesti, až seznají, že jsme se vrátili o dva dny dříve.

U nás bylo nejspíš už po dešti. Vystoupili jsme s Josefem z vlaku a vydali jsme se na cestu k domovu. Stromy a keře oklepávaly z větví přebytečnou vodu, v louži na návsi se máchali vrabci a ve stružce, která tekla od hasičárny dolů ke hřbitovu se rochnilo několik malých dětí, od hlavy až po paty obalených řídkým bahnem.
Z dálky jsem viděla komín našeho domu a poněkud hlasitěji jsem si oddechla, že dům ještě kupodivu stojí. To jsem však zdaleka ještě netušila, co nás čeká. Když Josef otevřel vrata, uzřeli jsme dílo hrůzy. Jinak než totální zkáza se to, co jsme viděli, nedalo popsat. Všechna okna i dveře byly dokořán a zevnitř se ozývalo pronikavé ječení Jaruny, která nevybíravými slovy popoháněla své bratry k práci. Vchodovými dveřmi ven na zahradu tekl potůček špinavé vody a občas se mezi futry objevila špička koštěte, které vodu popohánělo k rychlejšímu tempu. Okno v prvním patře bylo vysklené.
Stáli jsme s Josefem mezi dveřmi a neschopni nejen slova, ale i pohybu, jsme sledovali vývoj věcí budoucích. A že  se děly...
Nejdřív se ve dveřích objevil Jarda, vyhánějící vodu z domu koštětem. Spatřiv nás, zaječel jako parní píšťala, zahodil koště a prchl zpět do útrob domu. Pak po nějaké chvilce vykouklo zpoza okna v kuchyni jedno hnědé oko, neklamné znamení, že Jirka zkouší odvahu a věří, že to co brácha viděl venku, je jenom Fata Morgana. Nebyla. Postupně se ven vyplouhali všichni a jejich hlavy sklopené cudně ke kotníkům a nosy skoro v dlažbě dávaly tušit, že dnešní průšvih je víc než výživný.
Vrátila se mi řeč:
"Tak poslouchám..."
Sourozenci se po sobě podívali, jako kdo že tedy začne první, až se slova ujala Jarča, ještě teď rozzuřená jako roj sršňů, rozčepýřená a naježená jako dikobraz:
"Můžem poděkovat těmhle dvěma debilům" ukázala na Jirku a Jardu, " nechali votevřený vokna a táhli k vodě. Támhleten" píchla prstem směrem k Milanovi, " se vybodnul na to, aby je zavřel, když začlo lejt a Pavel pro jistotu jako obvykle chrápal u televize a vzbudilo ho, až když mu pršelo na držku!!"
Jirka po ní drze hodil hubou a vyštěkl:
"Tak sis ty blbý vokna mohla zavřít sama, ne?"
"Jarča se vyšponovala na špičky a hlas jí přeskočil o oktávu výš:
"A kdy asi, ty tele, když jsem dorazila domů z práce, když už lilo a v baráku bylo po kotníky vody??!!"
"COOŽEE??!!" zařvala jsem.
"Žalobnička" neodpustil si Milan jedovatou slinu a to neměl dělat, neboť Jarča, jak byla nastartovaná, vyškubla Jardovi koště z ruky a nepříčetná vzteky hnala Milana po zahradě jako uprchlého bengálského tygra. Milan ječel, ale statečně metelil před ní, protože jakmile se k němu Jarča přiblížila na dosah, práskla ho koštětem po zadku, až Milan nadskočil.
Josef s ústy dokořán hleděl na celou scénu zcela konsternovaný a když okolo něho Milan proběhl potřetí, natáhl ruku a čapnul ho za límec u košile. Druhou rukou zabrzdil rozjetou Jarču a konečně se odhodlal vkročit do domu. Šla jsem za ním a naše partička jako housata za sebou nás následovala.
Chodba, kuchyň a část obýváku byla vyplavená. Voda nám byla opravdu po kotníky, vcucávala se do koberce, sedačky a křesel, v kuchyni zatekla pod kredenc a lednici, mrazák na chodbě poznal slast koupele zespodu a boty, které měly být v botníku a ležely na zemi, se mohly rovnou hodit do popelnice. Josef se rozhlédl a začal počítat škodu. Výsledná cifra byla skoro astronomická.
A to si patrně v tu chvíli uvědomili i kluci. Jirka dlouze popotáhl a zničeně se na bratry podíval. Pavel jako obvykle vrtal palcem dírku do dlažby, Milan se snažil udělat neviditelným a Jarda se tvářil nasupeně. Jen Jarča byla z obliga. Její generálské rozkazy typu - vem kýbl, demente a nečum na mně jak tele na nový vrata! ta voda sama nevyteče!! Ten nábytek se musí vynosit na zahradu, jinak to zplesniví!! Hejbej sebou, Jarine!! Pavle! Milane!! Jirko, doprdele, přestaň kravit a vytírej nebo po tobě něco hodím!!" jí zaručovaly, že to tentokrát nebude ona, kdo bude úpět pod tátovým řemenem.
Však už si Josef za chůze nenáviděný a všudypřítomný nástroj pomsty odepínal od špinavých maskáčů.
Do kluků jako když střelí. Všichni se rozhlédli, neklamné znamení, že se chystají utéci, ale od toho je odradil můj rozkaz:
"Kdo se hne, bude mít měsíc zaracha do hospody!"
Kluci zvadli jako lilie. To byl pro ně snad ještě horší trest než rozsekaný zadek.
"Jardo, dojdi mi do ložnice pro ten druhý tátův pásek, co visí ve skříni!" poručila jsem, zatímco Josef sáhnul po sinalém Jirkovi a sevřel ho svou medvědí tlapou.

Soustředila jsem se na Jardu, který přinášel z domu řemen, když vzduch prořízlo Jirkovo zaječení a vzápětí ho vystřídal nářek trestaného. Josef si Jirku zkušeným hmatem přidržoval u pokrčené nohy, poodhalil mu zadek, který vysvobodil z volných tepláků a sázel mu jednu za druhou. Já si přitáhla k sobě Jardu a provedla s ním to samé. Jarda měl na sobě jako obvykle kraťasy, které se stahují náramně dobře. Ve chvilce se zahradou neslo dvojhlasné kvílení a navíc Jirkův pláč.
Milan a Pavel, ztuhlí jako sádroví trpaslíci, sledovali nenáviděné divadlo a už dopředu prosili nebesa o zázrak. Jarča pak oba zbylé provinilce hlídala ostřížím zrakem, aby je nenapadla nějaká nepředloženost. Jarda už mezitím mezi sevřenými zuby drtil šťavnaté nadávky na adresu své sestry a při každém švihnutí řemene se vzepjal jako kůň ve skoku. Jirka brečel na plné obrátky, ale bylo mu to stejně platné jako mrtvému zimník.

Když oba kluci dostali pořádně na zadek, pustili jsme je, Josef si vzal na starost Milana a na mne připadl Pavel. Toho jsem rovnou upozornila při jeho výšce i váze, že jakmile nebude spolupracovat, zmydlí ho Josef sám. Pavel si rukou zakryl ústa a pak si odevzdaně poodkryl zadek v teplácích a překlonil se, přičemž se rukama zapřel o stehna. Pochválila jsem ho, jak je vzorný a pak napřáhla řemen. Pavel bolestně vyhekl a málem spadl, jak jsem ho práskla přes nahý zadek. Vedle Milan už předváděl tanec svatého Víta a kroutil se Josefovi na koleně jako housenka na kamnech. Josef mu řemenem kreslil na holý zadek jeden pruh za druhým a Milan v slzách sliboval hory i s horákama. Pavel držel jako beran, ale zvuky, které u toho vydával napovídaly, že se snaží udusit. Zadek mu už hořel rudou září nad Kladnem a otlačené ruce bolely skoro stejně jako vyplácený zadek.

Všichni čtyři pak museli uklidit celý vytopený dům, vytřít vodu a bahno, sedačku a křesla vynést na zahradu, stejně tak botník, rozebrat kredenc a za trest, protože jsem ve vyklizené kuchyni nemohla vařit, dostali k večeři jen chleba s máslem a zeleninu ze zahrady, kterou zhusta nesnášeli.
A já celý večer ležela ve vaně, kterou mi vykoupaný a opět voňavý Josef přenechal, relaxovala a vzpomínala na ty nádherné západy slunce ve skalách.... dokud mne neprobral zvuk tříštěného skla. sakra, Pavel zase rozbil sklenici...

pokračování příště...