Příběh osmdesátý třetí - Sourozenecké nokturno

Jarda, jak si vážení čtenáři jistě připomenou, pracoval v nedaleké továrně. Jezdíval do práce na kole, což mi tvořilo dennodenně vrásky okolo celé hlavy a občas (skoro pořád) měl hlavu v oblacích a každou chvíli jsem mu musela připomínat, že zapomněl to či ono.
Jednou se takhle chystal na odpolední, já mu vzorně připravila na stůl svačinu, vědoma si toho, že jí stejně zase zapomene v ruksaku a půjde si do kantýny koupit nějaký ten mlsek, jen aby se mohl pokochat pohledem na vnadnou kantýnskou, která nosila prsa před sebou tak na půl metru.
Když pak odfrčel a já se ze zvyku podívala z okna a pak zpět do kuchyně, zjistila jsem, že ten osel nejen, že nechal doma svačinu, ale i celý ruksak, kde měl kartičku do práce, klíče od skříňky a peněženku. Vyslala jsem proto za ním Jarču, která tou dobou už byla majitelkou řidičáku a na rozdíl od Jirky a Pavla řídila slušně a zodpovědně. Nedělalo mi tedy problém jí auto půjčit. Jarča kupodivu ani nefrfňala, popadla bráchovy věci a jela za ním k fabrice, kde ho jistojistě ještě natrefí.

U vrátnice byla o dost dřív, tak vytáhla z kapsy cigarety, že si zatím zakouří. Co čert nechtěl, zapalovač byl kdesi v neznámu. Naštěstí, jak to tak chodívá, jeden z Jardových kolegů, šinouce si to volným krokem do práce, se ukázal jako gentleman a Jaruně připálil, setrvajíce tak spolu v několika vteřinovém hovoru. Vtom dorazil Jarda a pustil se do ségry, co že tam očumuje. Jarča mu odsekla, ať jí nesekýruje, na to že má doma mně. Kolega se taktně vypařil a oba sourozenci na sebe chvíli poštěkávali láskyplné výrazy v duchu, kdo komu má co políbit. Nakonec mu Jarča vrazila do ruky batoh a s poznámkou, že takového debila může mít za bráchu jen ona a že neví, co komu udělala.
Načež jí Jarda slíbil, že jí na ulici fackovat nebude, co by tomu řekli lidé, ale že se má doma na co těšit. Jarča mu na oplátku pohrozila, že to řekne mámě a nezapomene zdůraznit, jak je na ní Jarda sprostý.
Rozešli se s ujištěním, že to jeden druhému doma patřičně osladí.
Co čert nechtěl, neměl Jarda v práci zrovna nejšťastnější den.
Jeden z kolegů se v práci už pár dní necítil dobře a kudy chodil, tudy kašlal, prskal a smrkal. Všichni to samozřejmě přičítali banální viróze a chodili okolo něho jakoby se nechumelilo. Jaké bylo jejich velké překvapení, když zrovna ten den vtrhla na dílnu vedoucí a s očima navrch hlavy oznámila, že se dílna musí zavřít, jelikož jejich milý kolega má podezření na TBC a je v nemocnici. A všichni nejen, že pomažou rovnou domů, ale hned ráno musí jít do nemocnice na testy, zda se někdo nenakazil také.
Jardu zamrazilo až do morku kostí, když si představil martirium poletování od obvoďáka na plicní, rentgeny, odběry... sakra pes.
Pak ho ale osvítil duch svatý a od se rozhodl, že požádá Jarču, jestli by ho nevzala k nim na oddělení a neprošla s ním veškeré nezbytné testy. Vrátil se tedy domů, tam mi z uctivé vzdálenosti sdělil, co se u nich v práci stalo a odebral se do svého pokoje, kde vyrobil z kusu papíru velkou ceduli

                                        

a dráždil nás svými poznámkami typu - kdo mně naštve, toho nakazím.
Jarču se mu podařilo přemluvit raz dva, k tomu ani nebylo potřeba žádné zvláštní taktiky. Jarča pracovala sice na pooperačním, ale při představě, co všechno jejího brášku čeká při testech se tak rozjařila, že by ho nejraději do nemocnice odvezla hned.
Ráno pak na jeho dveře bušila marně. Jarda, snad aby se někdo z nás nespletl a nelezl k němu, si zamkl. O tom, že má ráno vstávat a jet s Jarčou do nemocnice už dávno nevěděl a tak musela Jarča jet sama, nechtíc riskovat, že přijde do práce pozdě. Tam mu ale samozřejmě u kolegů z plicního a infekčního vyjednala konzultace a co chvíli volala domů, jestli se mi už povedlo ho probudit.
Panáček vstal do předpoledního slunce, kdy jsem já už připravovala oběd. Sešel dolů do kuchyně v růžové náladě a teprve moje zahřmění ho vrátilo zpět na zem a postavilo čelem k tomu, co v noci tak důsledně zaspal. Jarda měl kliku, obrovskou kliku, že jsem opravdu netušila, zda se mohl nakazit nebo ne a raději jsem se od něho držela dál, protože při představě, že ochořím i já mi na čele vstávaly kapky potu velké jako holubí vejce. Dokázal jsem si totiž velmi živě představit, jak by to u nás doma vypadalo, kdyby mne nedejbože hospitalizovali a chod domácnosti by obstarával Josef s klukama.

Když jsem se dostala po několika vteřinách živé noční můry k telefonu, zavolala jsem Jarče, že je Jarda už vzhůru a jestli ho mám do nemocnice odvézt. Jarča se s někým tlumeně poradila a řekla, že si pro něho přijede sama. Zdálo se mi to, nebo měla v hlase takový podivný podtón?
Byla doma snad během půl hodiny, oblečená ještě v sesterském stejnokroji, který jí velmi slušel, vyhnala Jardu od stolu jako zatoulanou husu, nahnala ho do auta a já ještě při odjezdu slyšela, jak ho častuje šťavnatými nadávkami. Jarda ani nepípl, schoulený na předním sedadle a čekal, kdy dostane pár facek.
V nemocnici na něho padla úzkost. Stejně jako většina mých kluků měl z tohoto zařízení respekt a skoro hrůzu a pokud sem nemusel, vyhýbal se mu na sto honů. Jarča ho bez milosti postrkovala před sebou jako ovci, která jde na porážku a ještě polohlasně držkovala:
"Ty se máš na co těšit, ty gaunere. Jak já tady teď vypadám? nahlásím, že máme v rodině podezření na nákazu, ty místo toho, abys tu stepoval už při východu slunce se ráčíš dostavit v poledne, celá nemocnice je díky tobě v pohotovosti - co kdyby se to TBC potvrdilo??? , ani netušíš, jaký by to mělo následky!!! Ale počkej, nemysli si, že ti něco odpustím, tohle si spolu pak vyřídíme, to můžeš bejt ubezpečenej!!!"
Jarda se nezmohl ani na slůvko odporu, Jarča to do něho pražila jako z kulometu. V tu chvíli neviděl svou mladší setru, ale mně a když si představil, že za ta léta si Jarča osvojila všechny moje návyky, dělalo se mu mdlo. Ještě víc se mu dělalo mdlo při představě, že bude muset podstoupit tzv. tuberkulinový test, kdy se pomocí injekce do předloktí napíchne látka tuberkulin a na základě reakce těla na tuto látku se pak stanovuje další postup.
V ordinaci u lékaře specialisty pak již byl natolik krotký, že si bez jindy obvyklého držkování nechal vyhrnout rukáv u trika a nechal si píchnout injekci do ruky.

Stát se tohle Jirkovi, tak nejen že ho vyšťourávají zpod lehátka, ale navíc by měli spoustu věcí na odpis. Jirka byl a je znám svým velmi negativním postojem k lékařům a injekcím zvlášť.
Po skončení procedury lékař Jardovi připomněl, aby se u něj za dva dny zastavil na kontrolu a Jarča mrazivým hlasem odvětila, že brácha určitě nezapomene. Načež ho vzala k sobě do sesterny, kde jim oběma uvařila kafe a pak se na Jardu přísně podívala:
"A kvůli takovéhle prkotině jsi schopný obrátit špitál vzhůru nohama!! Zasloužil bys pár facek... přinejmenším!"
Jarda se na ní podíval opravdu provinile:
"Promiň, já na to prostě zapomněl..."
"Pitomče nezodpovědný!!!" zařvala na něho sestra.
"A vůbec, co já se tady s tebou budu rozčilovat, já mám svý práce dost, už teď tady budu muset být přesčas, abych všechno, co jsem díky tobě nestihla, dodělala. Ať si tě srovná doma máma!"
Jarda vyskočil jakoby si sedl na vosu:
"Nee, neblázni, přece na mně nebudeš žalovat, máma mně seřeže, vždyť jí znáš... Jaru... no tak..." škemral Jarda, což u něho nebylo zvykem.
"Tak ti nařežu sama!" rozhodla se Jarča pomstychtivě a čekala, co na to její starší bratříček řekne. Ten také v duchu odhadoval její a moje možnosti. Mou sílu znal až moc důvěrně, Jarča oproti mně byla poloviční. Netušil, že neustálým potýkáním se s bezvládnými pacienty si vypěstovala na pažích svaly jako zápasník. A tak nakonec kývl. Jedinou jeho obavou bylo, aby sem nikdo nevtrhl a nenašel je u takříkajíc in flagranti. To Jarča vyřešila prostým otočením klíče v zámku a doporučením, že tu nemusí řvát jako na lesy. Pak mu líbezným hlasem poradila, aby si odložil a pohodlně se usadila na vyšetřovacím lůžku. Jarda měl hlavu plnou smíšených pocitů. Jarča v sesterské uniformě vypadala jako andílek, sama nevinnost. Sesterna naopak se svými přístroji, zásobníky s léky a obvazy vypadala jako mučírna, pohled na Jarčiny odhalené nohy, přes ně by se měl za chvilku přehnout ho naplňovaly studem stejně jako představa, že mu mladší ségra nařeže na holou.

Pak si zhluboka vzdychl a rozepnul si džíny. Nechal je sklouznout dolů ke kotníkům a pomalu se přišoural k Jarče. Přehnul se jí přes nastavená stehna a zapřel se lokty do matrace lůžka. Vzápětí ucítil, jak mu sestra zručně stahuje trenky ke kolenům a zvedá ruku kamsi ke stropu. Jarda instinktivně přimhouřil oči a čekal na první ránu.
A ta také vzápětí přišla. Jarča se rozpřahovala znovu a znovu a Jarda pocítil hned vzápětí bolest. A dost nepříjemnou. Nechápal, kde se v drobných rukách jeho něžné sestřičky vzala ta síla, ale tohle štípalo jako čert a Jarda už po několika úderech trpce litoval svého rozhodnutí nechat si nařezat.

 Jarča se úmyslně trefovala jen do jednoho místa a to těsně pod oblinu zadku, kde je kůže nejjemnější a kde se každý úder rozvine do nečekaných bolestných výšin, které teď Jardu nutily skákat sestře na klíně jako delfín a zakrývat si rukou vyplácený zadek. Jarča však nepolevovala a spíše přidávala na rychlosti. To už se Jardovi dělaly mžitky před očima a krev mu pulzovala ve spáncích silou strojního bucharu. Zadek ho pálil, hořel a on zatínal zuby do rtů, aby nemusel skučet a škemrat o slitování.
Když už si konečně začal myslet, že je konec, nadhodila si Jardu na kolenou výš, aby měl zadek vyšpulený co to jen jde a začala ho znovu vyplácet. Jarda už nevydržel a začal tiše kňučet, ale když se Jarče povedlo trefit se několikrát za sebou do místa, kde už měl pěkné nafialovělé jelito, vzdal to a dvě velké slzy tichounce skanuly na podlahu. Jarda však nedokázal udržet polohlasné vzlyknutí a to Jarču zastavilo. Nechala Jardu, aby poklekl, podívala se mu zblízka do tváře a když viděla, že Jarda pláč nehraje, pohladila ho po rozježených vlasech a utřela mu slzy, deroucí se mu do očí.
"Jseš přece můj velkej brácha, tak nebul." řekla mu láskyplně a Jarda měl co dělat, aby ho ten náhlý cit nepřipravil o poslední zbytky důstojnosti, protože odjakživa na něho platilo víc něžné domlouvání než tvrdý výprask.
Když se dal dohromady, oblékl se a Jarča ho vyprovodila ke dveřím. tam se na svého bráchu ještě jednou podívala a řekla:
"Mámě to neřeknu, neboj. Ten pohled, který jsi mi dneska poskytnul, ten stál za všechny peníze..."

Za dva dny, vyplněné nejistotou, zvláště ve chvíli, kdy se skvrna na Jardově paži neustále zvětšovala a já vyzbrojena moudry z internetu jsem trnula hrůzou, že reakce je pozitivní, mazal Jarda na kontrolu do nemocnice, kde ho vyšetřili, pro jistotu ho poslali i na rentgen a všichni jsme si mohli oddychnout. Když se pak Jarda v nemocnici optal, jaktože vykazuje tak silnou reakci na tuberkulin, doktor se na něho podíval skrze brýle a řekl:
"To občas bývá vlivem stresu nebo něčeho, co vás rozrušilo..."
Jarda zčervenal jako pivoňka a vypadl z ordinace jako cukrář. Namířil si to ještě za Jarčou, kterou naštěstí odchytl na chodbě a tiše jí řekl:
" ten výprask máš u mně schovaný, ty bosorko. Víš jak vypadám?"
Jarča se zahihňala do dlaně a řekla mu:
"Jestli chceš, tak se podívám."
Jarda se po ní ohnal rukou, ale nemyslel to nijak zle.
Netušila jsem, jak moc je ta drobná epizoda stmelila. Po všech těch létech rivalství a soupeření mezi sebou o mou přízeň se konečně jako dospělí dohodli, že jsou sourozenci a že se mají rádi.
Jarča bráchu objala okolo krku, dala mu pusu na tvář a řekla:
"Tak mazej domů a vydrž být chvilku hodný, jinak... "
A pleskal ho po ještě stále velmi citlivém zadku, až Jarda nadskočil.

pokračování příště...