příběh sedmdesátý devátý - Jak Milan a Pavel jeli domů...

 Povím vám příběh o jednom opravdu památném setkání... Milan i Pavel jsou oba dospělí a jak o sobě s oblibou prohlašují - rozumní a vážení občané.
No jestli vážení, to nevím, ale rozumní tedy rozhodně ne.
Milan jednoho krásného dne, kdy se Veronika s jejich prckem rozhodla pro ozdravný pobyt u jejích rodičů a Pavlova trojženská skvadra vyrazila na velké nákupy, zavolal bráchovi a oba se rozhodli navštívit svou starou nebohou matičku.

První problém byl v přemístění se z bodu A do bodu B. Jelikož oba předpokládali, že když si vezmou auto, bude ten druhý celou cestu opruzovat zastavením u nejbližší benzínky, otravovat poznámkami o řidičově blbém odbočování, nehledě na to, že ten kdo neřídí, může chlastat.
Vlak naproti tomu byl spolehlivý prostředek na popuštění uzdy jejich společné vášni -kladnému vztahu k alkoholu. Během chvíle tak oba seděli v rychlíku z Prahy do Chrudimi a Milan se vytasil s domácí slivovičkou, kterou dostal za věrné služby jednomu soukromému zemědělci, a oba se dali do koštování stylem - lok já, lok ty.
Hodinová cesta v příjemně vyhřátém kupé udělala s oběma uličníky své a když se vykutáleli v Chrudimi z rychlíku a zjistili, že jim spoj do Skutče jede až za hodinu, byla jejich volba čekárny celkem jasná a zapadli do hospody. Po slivovici měli žízeň jako trám, takže první pivo bylo na žízeň, druhé na chuť, třetí už jen tak, aby se těm dvěma nestýskalo. Když je pak polkl vlak jedoucí k nám a vyplivl na zastávce, byli už nadraní jak zákon káže. Podpírali se vzájemně motajíce se od jedné strany chodníku k druhé. Nakonec se posadili na lavičku nedaleko našeho baráku a zmoženi cestou, teplem a alkoholem usnuli spánkem opilců.

Tak je spatřili snad všichni obyvatelé naší vesnice. Pošťačka Mrázová, která nepověděla jen to, co nevěděla. Poláčková, navzdory svému vysokému věku stále čilá, vševidoucí a všeslyšící s dalším podskříňákem, Jirka s Terezou, kteří se vraceli s Ondráškem ze školky, Jindra Moravců na traktoru, z něhož při pohledu na oba kámoše málem vypadl, soused Kudrna, který se vlivem toho divadla netrefil do vrat a stálo ho to podívání parádní moncl na pravém spánku.
Teprve s večerním chladem se probrali, po nějaké chvíli si uvědomili, kde jsou a co tam chtějí, poupravili na sobě uválené svršky a nejistým krokem se vydali k domovu. Naivně se domnívali, že si jejich volně ložených těl na lavičce nikdo nevšiml. Když pak s pomačkanou kapotou zazvonili u našich dveří a já otevřela, nenásledovalo mateřské objetí a vřelé políbení, jak očekávali, ale pořádných pár facek. Oba jsem je za uši dovlekla do obýváku a tam nastalo rodeo.
Poletovala jsem okolo nich a Jaruny, která si žehlila do práce stejnokroj zdravotní sestry a chystala se na noční směnu, rozhazovala rukama a oba hříšníky s hlavami sklopenými ku podlaze jsem zasahoval proudem slov jako z kulometu:
" To je furt něco....zodpovědnost...jste už dospělí.... pořád jako malé děti....ne, ty nechlastají...přivedete mne do hrobu....ať se vesnice pobaví...počkejte, co tomu řekne táta..."
Milan si dovolil pár poznámek, že nechtěli, že už budou hodní a že je to moc mrzí, načež mi svým kukučem jako z pohádky jen zvýšil tepovou frekvenci a já ho poslala pro rákosku.
Pavel beze slova vrtal do koberce palcem dírku a dělal, že tam vůbec není.
Milan se vrátil s nenáviděným kusem nábytku a já oba synáčky popohnala:
"Tak šup šup, kalhoty dolů a ať to netrvá hodinu, nemám na vás náladu!"
Bráchové se na sebe podívali, pak na sestru. Nakonec s povzdechem splnili můj příkaz a rozepli si kalhoty. Poukázala jsem jim na gauč, kam se posléze po střihnutí si kdo půjde první v pokleku ohnutý přes opěradlo odebral Pavel, rákoska byla uvedena do pohotovostní polohy a vzápětí nastal tanec.
Pavel už při první ráně překvapeně hekl a pravil:
"Sakryš, vono to bolí furt stejně..."
Vydržel asi deset ran a musím říci, že jsem ho opravdu nešetřila. Poctivé, plnou silou vedené rány mu vykouzlily na holém zadku deset parádních pruhů a Pavel ztěžka funěl jako lokomotiva, přičemž mu neunikala ze sevřených úst pára, ale polohlasné skučení. Milan, který musel vše sledovat z bezprostřední blízkosti, při každém zasvištění a úderu přimhouřil oči a vtáhnul hlavu mezi ramena.
Ještě pět pořádných nápřahů a pět souvislých pruhů a Pavel byl vykázán na místo do kouta, kam si celkem bez protestů stoupl a začal si zrudlý a sešvihaný zadek třít, aby zahnal bolest. Milan si místo něho poslušně vyhradil místo na gauči a nastavil mi zadek. Stáhla jsem mu slipy a přejela dlaní po ještě neposkvrněné kůži:
"tak se připrav..."
Milan špitnul:
"Ano, mamička.."
A pak zaryl prsty do čalounění gauče a zatímco mu rákoska tancovala na zadku, Milan s občasným hlasitým zanaříkáním bulel do gauče. Na závěr se postavil vedle bratra a opatrně si rukama ohmatával vystouplá jelita po rákosce. Pavel mu položil v němém gestu ruku okolo ramen a on ho vděčně přijal.

Otočila jsem se na Jarču, která si naprosto nevzrušeně dožehlila stejnokroj a zastihla jsem jí, jak si oba kluky prohlíží se zamyšleným výrazem.
 "Copak?"
"Nic " odvětila Jarča a dál vejrala oběma klukům na zadek, jakoby to viděla poprvé v životě. Na další úvahy a myšlenkové pochody jí nebyl dán prostor, jelikož domů přišel táta. No přišel...
Vrazil dovnitř jako tornádo a za hromového hulákání - kde jsou ti grázlové - vytáhl polonahé kluky z kouta a odvlekl je do pokoje. Během dvou minut se odtud ozval dvojhlasný jekot, který jasně dával najevo, že si uvnitř táta s klukama nevypráví o počasí.

Trvalo snad pět minut, než Josef dokončil velký výprask, ale mně to připadalo jako věčnost. Pak se dveře zase otevřely, Josef vyšel ven a dokončoval cestou poslední úpravu svých kalhot, do nichž zastrkoval všudypřítomný řemen. Tak jak přišel, zase odešel. Kam bylo zcela jasno a já jen doufala, že se nezřídí jako kluci a ostuda po vesnici nebude mít druhé dějství.
Večer, když už opadly všechny emoce, sedla jsem si s klukama v obýváku na gauč, každý z nich se mi zavrtal do podpaží a nechali se drbat ve vlasech. Ze zvyku jsem jim ještě jednou zopakovala všechna příkoří, kterých se na mně a mé duševní pohodě dopustili a ustala jsem teprve ve chvíli, kdy Pavel hlasitě zachrápal a já zjistila, že melu pantem ke dvěma spícím medvědům...

pokračování příště..