Příběh osmdesátý - odpadlík se vrací

Bylo tady další jaro. Letošní opravdu krutá a dlouhá zima konečně opustila své místo a přenechala ho Vesně, která se nám snažila vynahradit dosavadní utrpěná příkoří. Každým dnem přibývalo víc a víc sluníčka, meze osychaly, rašila nová tráva, mně se na zahradě přetahovaly sněženky a narcisy o místo, Josef si rozložil před garáží ten svůj věčný bordel a třídil s Radkovou pomocí nashromážděné pružiny, šrouby a kleště, Jirka se rozhodl, že letos už konečně Ondráškovi postaví to slibované pískoviště, Tereza mi donesla čerstvě uvařenou kávu na terasu, zatímco já jsem věšela třetí pračku vypraného prádla konečně zase na zahradě.... Prostě domácí pohoda a idyla.

Sedli jsme si všichni na terasu, nechali si do obličeje pouštět sluneční paprsky a bavili se. Já jsem nahlas přemýšlela, jestli nás o víkendu zase poctí svou návštěvou celá tlupa mých sarančat i se svými manželkami, partnerkami a všemi dětmi a protože už nás bylo opravdu jako Alexandrovců, musela jsem si je přepočítávat:
"To máme vy tři, my dva, Jarda, Radek, Milan s Veronikou a škodíkem, Pavel plus tři holky, Jarča...bože můj -patnáct. To snad není možný. Kde to bude všechno spát, vždyť ten barák není nafukovací..."
Josef se na mně podíval a řekl:
"No ještě že jsme nezrušili ty jejich pokoje, teď bych se bál, že mi budou chrápat v garáži."
Představila jsem si to a musela jsem se zasmát. Do toho vstal Jirka:
"Někdo se k nám dobejvá."
"Jestli je to zase nějakej podomní prodejce, tam mu rovnou vyřiď, že nám právě odpojili elektriku a pojištěný už máme všechno, co jen jde, žijeme zdravě a všichni tu mají skvrnitý tyfus" zavolala za ním Tereza. naše téma se okamžitě zvrtlo v líčení kdo koho zase s čím otravoval, načež jsme se ujistili, že nejotravnější jsou pojišťováci a mobilní operátoři, hned za nimi ultraštíhlí specialisté na všemožné diety a v tandemu s nimi jdou sektáři a energetici.
Jirka se vrátil nečekaně rychle s očima navrch hlavy:
"Tak tohle byste asi měli vidět všichni..."
Vyvalili jsme k vratům jako velká voda, čekajíce pohromu nebo naopak příjemné povyražení. nabízela se možnost přejeté baby Poláčkové, povodně, řinoucí se uprostřed návsi, nájezd Tatarů, vraždící ženy a znásilňující muže, pojízdná prodejna a přílet ufonů.
U vrat stál muž. Tedy přesněji řečeno mladý muž, skoro kluk. Dokud nezvedl hlavu, neviděli jsme mu do obličeje.
"Ne" vydechla jsem, když se na mne podíval a pode mnou se podlomila kolena.
Byl to... Honza.

Neviděla jsem ho přes tři roky. Když zdárně ukončil školu a dostal práci jako ekonom v nějaké bance, oddechla si jak Karla, tak já. Jeho opilecké výstupy a marihuanové dýchánky se zdály býti minulostí, konečně snad dostal rozum, našel si holku a byt v Praze a za svou minulostí udělal tlustou čáru.
Žel bohu jsme pod tou čarou zůstali i my.
Nesla jsem to těžce. Přirostl mi k srdci stejně jako všechny moje děti, mé pravé i ty vyvdané, přistěhované a nalezené. Mnohokrát jsme po nocích přemítala, jak se má. Viděla jsem jeho milý úsměv, plaché oči skryté za skly brýlí, štíhlou jemnou postavu. Nikterak k němu nepasovalo poněkud povýšené chování, drzosti a odboj. A přeci tohle všechno byl Honza.
Vzpomínala jsem na to, jak jsem pro něho tenkrát jela, vytočená do běla, když mi vesele sděloval do telefonu, že zase hulil. Jak jsem ho poprvé seřezala, tenkrát v lese. Jak jsem byla strachy bez sebe, když mi sděloval, pokolikáté se ztratil.
A teď tu stál proti nám. Moc se nezměnil. Možná jen více zmužněl, už nebyl tím vytáhlým uličníkem. Ta čupřina hnědých vlasů, brýle a mírný úsměv mu ale zůstaly. I když ten úsměv byl poněkud křečovitý. Na jednu stranu jsem se mu nedivila. Přeci jen - tři roky jsou tři roky.
Vzápětí, co jsme na sebe všichni beze slova těch pár vteřin koukali, mi probleskla hlavou zásadní otázka - Co se stalo, že k nám přijel?
Honza konečně promluvil:
"Ahoj..."
"No nazdar" děl Josef a ostatní zraky se obrátily ke mně.
Stáhlo se mi hrdlo, když jsem Honzovi odpovídala na pozdrav.
"Nevěděl jsem, kam jinam bych měl jít...mám takový malý problém..." tiše řekl Honza.
"Aha" odpověděla jsem mu, protože mně nic duchaplnějšího nenapadlo.
Pak jsem mu pokynula rukou:
"Tak pojď dál, když už jsi tady, nebudeme přeci stát na ulici."
Honza vešel do zahrady a rozhlédl se okolo. Na rtech se mu objevil úsměv:
"No skoro nic se tu nezměnilo..."
Nakonec se obrátil na mne:
"Mohl bych si s tebou promluvit? "
Už jsem získala zpátky svou ztracenou rovnováhu a v hlase opět převládala jistota, když jsem mu říkala:
"Ale jistě, půjdeme do kuchyně."
Honza se zakřenil tím svým neodolatelným způsobem, kdy krčil nos jako králík a klusal přede mnou do kuchyně. Tam jsem mu nabídla kafe, které s radostí přijal a když jsme si oba sedli ke stolu, vyzvala jsem ho, aby mi sdělil tok svých myšlenek. Zpočátku mluvil nesouvisle, ale já si jeho vyprávění přeložila takto:
vymaniv se z otěží matčina jha, rozhodl se Honza, že svůj život rozhodně nepromarní a dle hesla CARPE DIEM se vydal do víru velkoměsta, aby užíval skutečně plnými doušky. Nějak mi v tom jeho vyprávění neustále unikalo, kdy stihal chodit do práce, kdo ho do ní budil ( Honza byl a je notorický spáč) a jak to, že vůbec ještě žije při jeho orientačním nesmyslu ( laskavý čtenář si jistě připomene jeho přesuny z hospod domů, připodobněné k rovnici o dvou neznámých). Jeho vrcholným číslem byl minulý víkend, kdy se Honza záhadným způsobem ocitl na pokerovém turnaji v nějakém hráčském doupěti. Neznalý poměrů nechal se zlákat ke hře, rozumějíc tomu asi jako já kvantové fyzice. pár šoumenů si ho vyhlédlo jako snadnou kořist, zvlášť když mu sebevědomí podpořili několika panáky skotské. Honza se chytil na lep a zruční pánové kavku pěkně oškubali. Když ráno vystřízlivěl, zjistil ke své neskonalé hrůze, že za jednu jedinou noc stihl udělat dluh přesahující několik jeho platů a že směnka, kterou našel v kapse, je splatná do dalšího víkendu. To se mu nejen orosily brýle, ale i málem zastavilo srdce, když si na zadní straně toho prokletého papírku přečetl, co všechno ho čeká, pokud peníze nedodá včas.

Vyrazil nejprve za mámou. Karla ho sice vyslechla, ale vzápětí dostal ledovou sprchu, když mu sdělila, že peníze od ní neuvidí, i kdyby se na hlavu stavěl, že když si chtěl vyhazovat z kopýtka, musí na to mít a prostě všechna ta moudra, které v tu chvíli Honza rozhodně slyšet nechtěl. A to by nebyl on, aby to nedotáhl do Ad Absurdum, takže se spolu ve finále pěkně a šťavnatě pohádali a máma Honzu vyhodila se slovy, že na ní řvát nebude.
Honza promarnil další tři dny obtelefonováním kamarádů a známých, aby kýžený obnos sehnal. Sehnal tak akorát velké kulové, to musí být jasné každému, kdo žije v tomhle státě. tady se totiž zázraky nedějí. Ve chvíli nejvyššího zoufalství si vzpomněl na nás.

Když mi tohle všechno převyprávěl, měla jsem sto chutí ho roztrhnout jako slanečka. Tak on nejen, že se na nám vykašle, ale ještě má tu drzost si sem přijít pro prachy? Tak to ne, hošánku, to tetu ještě neznáš!
Když jsem se uklidnila, zjistila jsem, že jsem své myšlenky zformulovala do slov a těmi jsem Honzu bombardovala jako spojenecká vojska Afghánistán. Však také Honza jen seděl a lapal po dechu.
a když jsem vyslovila magickou větu:
"Víš, co by sis zasloužil?"
- poslušně zakýval hlavou a řekl:
"Jo a pro ten vejřez si sem vlastně jedu taky..."
Co vám mám povídat?
Další okamžiky nás zastihly, jak si Honzu zručně přehýbám přes koleno a on nosem téměř líbá podlahu. Rozpřáhla jsem se jen tak rukou a práskla s ní Honzu přes vyšpulený zadek. Ten skoro nadskočil a jen hekl:
"Teda... už jsem zapomněl, jak to bolí..."
Odpovědí mu byly další štiplavé rány, a Honza třebaže nevydal ani hlásku, postupně víc a víc ztrácel svou stabilitu a než jsem ustala ve vyplácení, už jsem měla obě stehna odřená od jeho džín.
Když jsem ho nechala stoupnout, myslel si naivně, že už je konec. Vyvedla jsem ho z omyle hned slovy:
"Tak si odlož, budeme pokračovat."
Honza chtěl nejdřív protestovat, ale vidina exekutorů za dveřmi byla ještě děsivější než vidina seřezaného zadku. A tak si s povzdechem rozepnul a posléze sundal džíny a s rukama stydlivě sepnutýma u rozkroku se ke mně vrátil. Přehnul se mi znovu přes nohy a já mu zcela nekompromisně svlékla i trenky a odhalila holý zadek. A sáhla na okno pro vždypřítomný kartáč.

To už byla jiná káva. Honza se snad v životě tak nezpotil, jako ve chvíli, kdy mu začal kartáč přistávat na nahém zadku. V mžiku měl zuby zakousnuté do rtů, aby nemusel nahlas ječet, ale přesto mu sem tam uniklo dušené sténání.
Nakonec se neudržel. Bylo to prostě silnější než on. Těsně před tím, než jsem se rozhodla, že už mu to stačí a že má zadek v jednom ohni, sklonil hlavu až k zemi a začal naříkat.
Dohra byla prostá. Honza klečel přede mnou jako u svaté zpovědi, jen ruce neměl sepjaté, ale položené na pálící a hořící zadek.

Když jsme spolu vyšli ven, neuniklo mi, že na něm může Jarča oči nechat. Bráchové už jí stačili instruovat o tom, kdo tenhle povedený bratránek je a jaký je to dáreček. Josefa pak už vůbec nepřekvapilo, když jsem mu vysvětlila, že půjčíme Honzovi naše úspory a on nám je bude postupně splácet.
"No kdyby náhodou ne, tak si vzpomeň, jak to u nás chodí...! dodat naoko výhružně Josef.
Honza si ještě jednou pohladil zadek a řekl:
"Neboj se, ta tetina výchova se jen tak zapomenout nedá...něco o tom už vím."

pokračování příště...