Příběh osmdesátý první - Byl jednou jeden kancl...

BYL JEDNOU JEDEN KANCL...

A v tom kanclu vládl chaos, bordel a anarchie.
Což vůbec není nic divného, protože ta kancelář patřila Milanovi.
Milan měl svou praxi jako mladší právník u jedné společnosti, měl svou klientelu a také svou kancelář. Vzhledem k jeho pracovní vytíženosti se v kanceláři zjevoval velmi sporadicky, víceméně jen proto, aby zde odložil další šanony a objemné fascikly, lejstra a důležité dokumenty. Občas si nějaké vzal zase sebou a zmizel. Takže se není čemu divit, když během půl roku vyhlížel jeho pracovní stůl jako barikáda a místnost jako skladiště druhotných surovin.

Jednoho dne, když se Milan zase zjevil v kanceláři a pokusil se vytáhnout z jednoho stohu důležitý dokument, celá ta hromada se na něho sesypala a pohřbila ho pod sebou. Když se Milan vyhrabal zpoza papírové hrobky a rozhlédl se okolo sebe, musel sebekriticky uznat, že takhle to dál nejde.
A podal si inzerát, že hledá schopnou a pečlivou sekretářku.
Přihlásilo se jich docela dost, zvlášť když Milan zveřejnil výši jejich potenciálního platu.  Většina z nich měla ale jednu vadu - byly to poměrně mladé a spíš více než méně okouzlující vnadné dívenky a Milan se obával, že kdyby takovou krasavici našla v kanceláři Veronika, vytře s ním podlahu.
Takže nakonec s těžkým srdcem přijal poslední uchazečku - paní Suchánkovou.

Paní Suchánková byla ztělesněním svého jména.  Téměř nikdy se neusmála. Měla postavu jako kyrysar, prokvetlé vlasy stočené do drdolu a v něm vetknutou špičatou tužku, silné brýle na šňůrce a pevný stisk. To když si s Milanem podali ruce a jemu přitom zapraštěly všechny kosti v pravačce.
Když jí předvedl svou kancelář, obočí paní Suchánkové vyjelo kamsi na temeno hlavy a Milan začal poněkud ztrácet sebevědomí. Ještě se pokusil nonšalantně a s humorem ospravedlnit svou nepořádnost, ale víc a víc se chmuřící čelo jeho nové sekretářky ho nenechávalo na pochybách, že na ní svou vizáží nezapůsobil. Nakonec zbaběle prchnul, zanechav paní Suchánkovou v kanceláři s poznámkou, jestli by mohla dokumenty zpracovat.
Večer se pak po špičkách připlížil do kanceláře a podíval se, jak si sekretářka vedla. Když otevřel dveře do kanceláře, málem se posadil na zadek. Místnost byla vzorně uklizená. Všechny papíry byly srovnané do šanonů a přihrádek, šanony trůnily v policích srovnané podle abecedy, stůl obývaly ořezané tužky a propisky v objemné nádobce, prach a pavučiny zmizely, na druhém stolku přibyl kávovar a kávový servis pro návštěvu.

A na zdi vedle okna byla jedna novinka. Nástěnka na vzkazy. Teď byla zcela pokrytá malými papírky se vzkazy typu - volat kancelář dr. Šrámka, v pondělí porada správní rady, urgentní spis č. 254/25...
Milan vejral na nástěnku jako Tarzan na poslední model kabrioletu.
"Ehm, ehm.." ozvalo se za ním diskrétní zakašlání.
Paní Suchánková se evidentně vynořila ze zdi.
Milan se tak lekl, že upustil lejstra na zem. S provinilým výrazem poklekl a začal je sbírat, zatímco se nad ním paní Suchánková tyčila jako Eiffelovka a sledovala ho přísným pohledem.
"Pane doktore, volala vám již třikrát paní Hájková a ptala se, jak jste daleko s jejím případem.... Ujistila jsem jí, že na něm pracujete a jste téměř hotov.... Myslím, že v úterý byste mohl připravit žalobu."
Milan se na ní podíval překvapeně:
"Ale...ved ja som ten spis nemohol nájsť. A dnes je štvrtok,  ešte som sa no na to ani nepozrel, to nestihnem."
"Věřím, že stihnete, pane doktore" odtušila paní Suchánková velmi suše a zmizela.
Milan několik vteřin jen nehnutě zíral na místo, kde jeho sekretářka stála a ještě jednou si přehrával v duchu celý hovor. Něco v jejím hlase ho varovalo, že pokud paní Hájkové slíbila, že v úterý budou podávat žalobu ( Milan ani netušil, kdo je paní Hájková, natož proč jí zastupuje a proč budou žalobu podávat), tak se tak stane, i kdyby nad ním měla stát celý víkend a vést mu ruku. Milan si vzdychl. Paní Suchánková byla podstatně výkonnější než si dokázal představit.
Nicméně, nechtěje vyvolávat konflikt hned na začátku jejich spolupráce, Milan příslušný spis vyhledal a přes víkend skutečně místo původně zamýšlené návštěvy hospody společně s bratry smolil žalobu, která se nakonec ukázala jako závažná, neboť paní Hájková žalovala svého nevlastního syna pro trestný čin zpronevěry většího obnosu peněz a podvodného jednání.
V pondělí ráno přiklusal do kanceláře, předal paní Suchánkové kompletní spis a mazal na schůzi. Sotva se vrátil, zapnul si počítač a chystal se na sladké nicnedělání.
"Ehm, ehm.." vyrušilo ho známé zakašlání.
Paní Suchánková se na něho dívala zpoza brýlí.

"Všimla jsem si, že poněkud ignorujete vzkazy na nástěnce. Věřím, že jste si neuvědomil důležitost těchto vzkazů a že v nejbližším možném termínu sjednáte nápravu."
Milan se na židli narovnal jako svíčka a do tváří se mu nahrnula červeň. Tak tohle už bylo trochu moc. Ta megera mu bude nakonec ještě přikazovat, co má dělat? A zhruba na toto téma jí rázně odpověděl. Reakce paní Suchánkové byla překvapivá. Neřekla ani slovo. Jen vstala. A došla k Milanovi. Pak ho zvedla za ucho ze židle a dovedla ho ke svému stolu. Milan naprosto šokovaný jejím chováním se nezmohl na sebemenší odpor.
Vzpamatoval se teprve tehdy, když jeho sekretářka vytáhla ze šuplíku dlouhé dřevěné pravítko a bez varování ho silně přetáhla přes zadek.
"Jááúú!! Zbláznili ste sa??!!"
Paní Suchánková zase Milana klidně pustila, uložila pečlivě pravítko do šuplete a pak teprve promluvila:
" Všimla jsem si, že poněkud ignorujete vzkazy na nástěnce. Věřím, že jste si neuvědomil důležitost těchto vzkazů a že v nejbližším možném termínu sjednáte nápravu. A rovněž věřím, že jste jen nepochopil důležitost vaší práce a z toho plynoucí štědré odměny od klientů."
Její hlas byl břitký jako nůž. Milanovi všechna ostatní slova  odumřela na rtech.
Doma pak nad tím dumal. Měla pravdu, ta ztracená satorie. Živili ho klienti a to spokojení klienti. A ti mu dávali peníze jen, když vypořádal jejich žaloby, stížnosti, žádosti a poslední vůle. Pokud bude trávit  čas u počítače nebo čuměním do blba, prachy nebudou. Nebudou prachy, Veronika bude naštvaná. Bude si stěžovat mámě. Máma bude nepříjemně zvědavá. A nakonec stejně dostane na držku. Tahle dračice má cosi do sebe. Nedělá zbytečné vlny, říká jen fakta a vlastně Milana svým způsobem chrání. Tak jo, udělám jí radost a budu makat. Nakonec, vybral jsem si jí sám.

Milanova kariéra začala pomalu stoupat. Začal platit za výkonného a spolehlivého právníka, vydělával zajímavé sumy a já jsem si marně lámala hlavu, kde se to v něm vzalo.
Až jednou...
Pomáhal svému staršímu kolegovi s jedním opravdu zapeklitým případem a když ho dostali zdárně k soudu a všechno skončilo, pozval kolega Milana na drink, aby si mohli ještě popovídat. Znáte to - Milan a malý drink. Kolega přišel i se svou fešnou sekretářkou, takže Milan rozjel oblíbenou taktiku galantního úspěšného mladého muže s velkou budoucností ( v duchu zalitoval, že sebou paní Suchánkovou vzít nemůže).

Byl vtipný, okouzlující, kolega žárlil jen zcela nepatrně a drinků úspěšně přibývalo. Jendou já, jednou ty, připijme si na přátelství, na tykání...ahoj, já jsem Petr, ahoj já jsem Nina...
Když se k ránu vypotáceli z baru, objednaný taxík je rozvezl na místo určení a co bylo dál, to se mohl Milan jen dohadovat. Probudil se totiž v kanceláři. Nechápavě se rozhlédl okolo, zvedl se ze židle a málem sebou řízl o zem, jak měl vratké nohy. Uvědomil si, že celou dobu nejspíš prospal zkroucený na židli, s hlavou položenou na psacím stole a muchlajíc pod sebou nějaká lejstra.
"Ehm, ehm" vzbudilo ho definitivně známé odkašlání.
"Za hodinu máte být u soudu ve věci obhajoby pana Plecitého. Prokurátor již dvakrát telefonoval. Ujistila jsem ho, že přijdete včas."
Milan na ní koukal jako tele na nová vrata a jen s obtížemi vstřebával, co mu říkala. Soud...pan Plecitý...prokurátor...proboha copak v tomhle stavu může někoho obhajovat, vždyť momentálně nedokáže obhájit ani sám sebe.
Paní Suchánková se vzdálila, ale jen proto, aby mohla otevřít šuple a vylovit na světlo Milanovi důvěrně známé dřevěné pravítko. Než se zmohl na odpor, seznal, že leží horní polovinou těla na stole a paní Suchánková se kdesi za jeho zády rozpřahuje k úderu.

Prvních pár úderů bylo jako by ve snách. Pak se tělo začalo vzpamatovávat a Milan začal cítit bolest. A to dost velkou. Paní Suchánková měla nejen postavu jako kyrysar, ale úder jako Sergej Kličko. Milan se svíjel na stole jako hádě, mozek mu naprosto vypověděl službu a on vnímal jen rostoucí štípání a horkost, které se mu rozlévalo po bitém zadku. Paní Suchánková mu jako vrcholné číslo zručně, aniž by s ním pohnula, rozepla kalhoty a ty spolu s trenýrkami sjely dolů. Červená barva Milanova zadku zazářila do místnosti a výprask se zintenzivnil do té míry, že Milan začal prosit o slitování:
"Nie, majte rozum,....to bolííí...prosííííím....ja už budem dobrýýýý....."
Paní Suchánková trpěla momentální hluchotou.
Konečně ten hrozný výprask skončil. Milan se s obtížemi postavil, upravil si oblečení do přijatelné podoby a tázavě se na paní Suchánkovou skrze zamžené oči podíval:
"Môžete mi povedať, ako mám v tomto stave niekoho obhajovať?"
Paní Suchánková projevila náznak úsměvu:
"Věřím, že to dokážete, pane doktore."

Milan absolvoval soudní při téměř celou ve stoje. Hájil pana Plecitého kvůli údajné autonehodě a následnému neposkytnutí první pomoci, což mělo za následek úmrtí poškozené osoby( spor vyhráli, neboť se šetřením ukázalo, že pan Plecitý coby bagrista na stavbě těžko mohl v pracovní době přejet na druhém konci republiky nějakého cyklistu) tak ohnivě, že si tím vysloužil obdiv soudkyně i prokurátora. Neušlo jim, že když si sedal a zase hned vstával, křivil obličej bolestí a maně si občas pohladil pozadí, což přičítali nějakému úrazu. A ještě víc prokurátora překvapilo, když po skončení jednání pozval Milana na drink a on skromně odmítl, řka, že má moc práce.

pokračování příště...